// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 28.11.2016
Zákonné předkupní právo mezi spoluvlastníky po 31. 12. 2013
Marným uplynutím jednoroční doby obsažené v § 3062 o. z. dochází k prekluzi zákonného předkupního práva spoluvlastníků podle § 140 obč. zák. Je však třeba důsledně odlišovat, zda v rámci plynutí této jednoroční doby byl z tvrzeného porušení předkupního práva uplatněn příslušný nárok, a pokud ano, pak který a jakým způsobem, či nikoliv.
Došlo-li v průběhu plynutí jednoroční doby stanovené v § 3062 o. z. k porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka podle § 140 obč. zák. a uplatnil-li u soudu dotčený spoluvlastník po právu příslušný nárok jemu plynoucí z dosavadní hmotněprávní úpravy, je nezbytné, aby soud o tomto nároku rozhodoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění; to neplatí, jestliže se dotčený spoluvlastník po 1. lednu 2015 domáhá určení spoluvlastnického práva k nemovitosti původního spoluvlastníka, neboť vzhledem k zániku zákonného předkupního spoluvlastnického práva k 1. lednu 2015 nemá již na podání takové žaloby naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 789/2016, ze dne 21. 9. 2016
Dotčené předpisy:
§ 140 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 3062 o. z.
§ 80 o. s. ř.
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále již „soud právního stupně“) rozsudkem ze dne 1. června 2015, č. j. 25 C 10/2015-337, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaný 1) je vlastníkem ideální ½ pozemku p. č. 63 v katastrálním území S., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V řízení se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda ze strany žalovaného 1) došlo (prodejem předmětného spoluvlastnického podílu na pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 18. srpna 2014 žalovanému 2/) k porušení předkupního práva žalobkyně či nikoliv. Po provedeném řízení uvedený soud uzavřel (ve stručnosti shrnuto z obšírně koncipovaného odůvodnění rozsudku), že žalovaný 1) (řádně a včas) učinil žalobkyni nabídku předkupního práva a že uzavřením kupní smlouvy ze dne 18. srpna 2014 (mezi prodávajícím žalovaným 1/ a kupujícím žalovaným 2/) nebylo porušeno předmětné předkupní právo žalobkyně.
Soud prvního stupně přitom v dané věci postupoval podle § 3062 o. z., § 140 obč. zák., § 2144 odst. 1 až 3 o. z., § 2145 o. z. a § 570 o. z., což odůvodnil mj. tím, že (poznámka: v textu tučně zvýraznil Nejvyšší soud České republiky):
„Nový občanský zákoník neobsahuje úpravu předkupního práva u spoluvlastnických vztahů založeného ze zákona...Tento zákon zná předkupní právo k rodinnému závodu (§ 704) a předkupní právo k zemědělskému závodu (§ 1124 a 1125). Tento zákon obsahuje úpravu předkupního práva smluvního, kteréžto lze sjednat i jako věcné právo. Je však otázkou, zda oprávnění vzešlá z porušení předkupního práva (založeného z. č. 40/1964 Sb.) mají být posuzována dle zrušeného z. č. 40/1964 Sb., nebo je namístě je posuzovat podle nové právní úpravy předkupního práva, a to v případech, kdy k porušení předkupního práva došlo v průběhu roku 2014, tedy per analogiam dle § 10 odst. 1 o. z. postupovat dle citovaných ust. § 2144 a § 2145 o. z., či nikoliv.
Za tohoto stavu, kdy soudy jsou primárně povolány k poskytování ochrany právům a právem chráněným zájmů účastníků řízení a jsou povolány k tomu, aby projednaly věc, rozhodly spor, který před soud účastníci řízení přednášejí, zabýval se soud poměrně podrobně skutkovými okolnostmi projednávané věci tak, aby rekonstruoval právní jednání zúčastněných osob a na základě toho pak takto zjištěná právní jednání účastníků řízení právně posoudil a rozhodl podle právních norem, které i potencionálně, vzhledem k nejednotnosti výkladu mohou na danou situaci dopadat.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. října 2015, č. j. 12 Co 333/2015-376, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s právním posouzením věci, byť – jak je zřejmé z jeho odůvodnění – jej z hlediska použití právně kvalifikační úvahy (následujícím způsobem) modifikoval:
„Okresní soud se ...velice podrobně, přesvědčivě a dílčím způsobem vypořádal s veškerou právní argumentací, jak žalobkyně, tak (ze) strany žalované jednotlivě a ve vztahu k naznačovaným variantám řešení a právních konstrukcí. Z těchto odvolací soud zdůrazňuje především správný ten závěr, že v řízení zahájeném po 1. 1. 2015 se žalobkyně domáhala již prekludovaného práva, které přiznat nelze, neboť k prekluzi je soud povinen přihlédnout vždy i bez toho, (je-li) namítána. Nepochybné totiž je, že pokud smyslem a účelem podané žaloby je domoci se nápravy z tvrzeného porušení předkupního práva spoluvlastníků podle § 140 zákona č. 40/1964 Sb., které zcela nepochybně a nesporně žalobkyni ve vztahu k nemovitosti specifikované ve výroku I. napadeného rozsudku svědčilo. Zcela nerozhodná z toho pohledu je argumentace žalobkyně ohledně důvodu, proč z jeho porušení žalovala až v roce 2015, když v průběhu doby od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 měla možnost realizovat své zákonné předkupní právo podle hypotézy § 140 zákona č. 40/1964 Sb....Z hlediska dikce tohoto zákonného ustanovení proto obstojí argumentace o právní konstrukci obsažená ve vyjádření žalovaného 1) k podanému odvolání, neboť pokud § 3062 občanského zákoníku odkazuje pouze na kritéria § 140 zákona č. 40/64 Sb., potom lze se zřetelem na § 3028 odst. 1 občanského zákoníku stěží akceptovat varianty vyplývající z § 603 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., když výslovně v § 3062 občanského zákoníku pamatovány nejsou, jinak řečeno, nejsou vyloučeny z účinků § 3080 občanského zákoníku, když tímto zákonným ustanovením byl zrušen zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Za situace, kdy občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 zákonné předkupní právo spoluvlastníků neupravuje a v § 574 a následujících (ustanoveních) občanského zákoníku, stejně jako v žádném jiném jeho ustanovení, není spoluvlastníkovi uloženo oprávnění domáhat se neplatnosti právního jednání z důvodu porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka, tak nemůže konstrukce, na níž žalobu postavila a obhajuje i v podaném odvolání, obstát.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení následujících otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) nebyly vyřešeny:
„1) Aplikuje se právní úprava předkupního práva obsažená v ustanovení § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ‚SOZ‘), ve spojení s ustanovením § 3062 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník...včetně práv vyplývajících z porušení předkupního práva (zejména ustanovení § 40a SOZ, které na ustanovení § 140 SOZ výslovně odkazuje)?“
Dovolatelka je přesvědčena, že na daný případ se aplikuje v plném rozsahu úprava předkupního práva obsažená v § 140 obč. zák. ve spojení s § 3062 o. z., a to včetně práv vyplývajících z porušení předkupního práva, a v tomto směru polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem.
„2) Mohlo dojít k 1. 1. 2015 k prekluzi předkupního práva, když k dovolání se neplatnosti kupní smlouvy došlo ještě v roce 2014?“
Podle dovolatelky je nepochybné, že k porušení předkupního práva došlo v roce 2014, tedy v době, kdy podle § 3062 o. z. platilo zákonné předkupní právo podle § 140 obč. zák. Dovolatelka se přitom této neplatnosti dovolala ještě za platnosti zákonného předkupního práva podle posledně označeného paragrafu; není přitom rozhodné, kdy byla podána předmětná určovací žaloba k soudu, jelikož předkupní právo nemohlo k datu 1. ledna 2015 prekludovat.
„3) Lze považovat nabídku předkupního práva za doručenou, když se s ní žalobkyně objektivně nemohla seznámit?“
V této části dovolání dovolatelka skutkově polemizuje se skutkovými zjištěními, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, předkládá svou skutkovou verzi, na jejímž základě přistupuje k vlastnímu právnímu posouzení věci, jež je podle jejího názoru oproti právnímu posouzení věci odvolacím soudem správné.
„4) Lze pro určení náhrady nákladů řízení vycházet z tarifní hodnoty, která vychází pouze z kupní ceny dohodnuté mezi žalovanými, se kterou žalobce nesouhlasí a kterou žalobce nemohl nijak ovlivnit?“
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, resp. oběma soudcům, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nesprávně vycházely z tarifní hodnoty 400.000,- Kč představující kupní cenu určenou žalovanými 1) a 2), s níž dovolatelka nesouhlasila. V tomto směru dovolatelka odvíjí svou dovolací argumentaci coby prostou názorovou polemiku s napadeným rozhodnutím, maje za to, že uvedená právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se písemně (prostřednictvím svého advokáta) vyjádřil pouze žalovaný 1), který odmítl uplatněnou dovolací argumentaci jako nesprávnou a ztotožnil se – s podrobným vyložením svého právního názoru oponujícího právnímu názoru dovolatelky - s právním posouzením věci odvolacím soudem. K dovolací námitce ad 4) uvedl, že soudy učinily správná zjištění o tarifní hodnotě sporu. Nemovitá věc, která byla předmětem prodeje podle kupní smlouvy ze dne 18. srpna 2014, byla dovolatelce nabídnuta za částku 400.000,- Kč, a za tuto částku byl spoluvlastnický podíl na předmětné nemovité věci prodán. Samotná skutečnost, že žalobkyně s cenou 400.000,- Kč nesouhlasí, je nepodstatná. Žalovaný 1) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, případně je odmítl a přiznal mu vůči dovolatelce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je – jak bude rozvedeno níže – důvodné toliko v řešení právní otázky ad 4).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu plyne, že odvolací soud se sice zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který ovšem v řešení právní otázky platnosti předmětné převodní smlouvy z hlediska posouzení, zda ze strany žalovaného 1) došlo k tvrzenému porušení zákonného předkupního práva žalobkyně ve smyslu § 140 a násl. obč. zák., zvolil neakceptovatelné řešení, kdy věc „právně posoudil a rozhodl podle právních norem, které i potencionálně, vzhledem k nejednotnosti výkladu mohou na danou situaci dopadat.“ Je totiž primární povinností soudu při rozsouzení věci v písemném vyhotovení odůvodnění svého rozsudku vyložit jednoznačnou právně kvalifikační úvahu představující srozumitelně vyznívající vyložení použité aplikace příslušné právní normy či právních norem na zjištěný skutkový stav, případně rozvedení úvahy, proč na daný skutkový stav žádná právní norma aplikována nebyla. Je nepřijatelné činit (tzv. na výběr) možné alternativní aplikační úvahy té které skupiny pravidel chování, jež se mohou na zjištěný skutkový stav podle soudu aplikovat, neboť takový závěr v podstatě představuje rezignaci soudu na zákonem vyžadovanou (zcela jednoznačnou) právní kvalifikaci (právní posouzení) učiněného závěru o skutkovém stavu věci.
Poněvadž z dalšího textu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává jistá (zřejmá) korekce právního posouzení věci soudem prvního stupně (jak již bylo shora v podstatných momentech zreferováno), lze pak vycházet z právního názoru odvolacího soudu, jenž je postaven na právní argumentaci, že „Za situace, kdy občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 zákonné předkupní právo spoluvlastníků neupravuje a v § 574 a následujících občanského zákoníku (roz. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), stejně jako v žádném jiném jeho ustanovení, není spoluvlastníkovi uloženo oprávnění domáhat se neplatnosti právního jednání z důvodu porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka, tak nemůže konstrukce, na níž žalobkyně žalobu postavila a obhajuje i v podaném odvolání (tj. postupovat při tvrzeném porušení zákonného předkupního práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, když v daném případě byla žaloba o určení spoluvlastnického práva žalovaného 1/ z titulu tvrzené relativní neplatnosti předmětné převodní smlouvy podána až 14. ledna 2015), obstát.“
Uvedená právní otázka vskutku dovolacím soudem dosud vyřešena nebyla, takže v tomto směru je dovolání žalobkyně ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, není však důvodné.
Podle § 3062 o. z. zákonné předkupní právo spoluvlastníků podle § 140 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zanikne uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. To neplatí v případě spoluvlastnictví k zemědělskému nebo rodinnému závodu.
V důvodové zprávě se k § 3062 o. z. uvádí: „Protože nová úprava opouští konstrukci zákonného předkupního práva spoluvlastníků, stanovuje se, že tato práva, pokud vznikla za účinnosti platného občanského zákoníku, zaniknou v jednoroční době počítané od účinnosti nového zákoníku. Výjimka platí pro rodinné a zemědělské obchodní závody, u nichž i nová úprava zamýšlí předkupní právo zachovat.“
Komentářová literatura pak tuto stručnou tezi obsaženou v důvodové zprávě rozvíjí v tom směru, že přechodné ustanovení prodlužuje dobu trvání zákonného předkupního práva mezi spoluvlastníky, a že uplynutím uvedené doby zákonná předkupní práva spoluvlastníků zaniknou, přičemž v tomto případě jde o zánik práva uplynutím doby omezující jeho trvání (Švestka, J.: Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 1403).
V tzv. Beckově komentáři jeho spoluautoři k § 3062 o. z. zaujímají právní názor, že „Půjde-li o nároky z předkupního práva vzniklé a uplatněné před nabytím účinnosti nového ObčZ, tj. do 31. 12. 2013, budou dokončeny (včetně soudních řízení týkajících se nároků z porušení předkupního práva) podle ObčZ 1964, i když k završení celého procesu mimosoudní nebo soudní cestou dojde po 1. 1. 2014.
V případech, kdy proces uplatnění nároků z předkupního práva bude zahájen až po nabytí účinnosti nového ObčZ v období od jednoho roku od účinnosti ObčZ, tj. po 1. 1. 2014, zdá se přiměřenější závěr, že i v těchto případech by se zřejmě mělo postupovat podle dosavadní právní úpravy, tj. podle ObčZ 1964. Jestliže totiž i nová právní úprava pro přechodné období jednoho roku ponechává zachováno předkupní právo v rozsahu dosavadní právní úpravy, jeví se přijatelnější, aby se tyto nároky zrealizovaly v právním režimu, ve kterém byly založeny, tj. podle ObčZ 1964
Obdobně by se mělo postupovat i v případě, kdy by se jednalo o uplatnění nároků po jednom roce od účinnosti zákona nicméně ve vztahu k nárokům majícím ještě hmotněprávní základ v § 140 ObčZ 1964.
Lze však připustit i argumentaci opačnou, vycházející z toho, že se má postupovat podle nové právní úpravy, neboť dosah § 140 ObčZ 1964 se uplatní jenom na samotnou existenci nároku na předkupní právo, nikoli na jeho faktickou realizaci. Věc je z tohoto pohledu sporná a řešení lze spojovat až se závěry soudní praxe.“ (Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 1240-1241).
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že marným uplynutím jednoroční doby obsažené v § 3062 o. z. dochází k prekluzi zákonného předkupního práva spoluvlastníků podle § 140 obč. zák. Je však třeba důsledně odlišovat, zda v rámci plynutí této jednoroční doby byl z tvrzeného porušení předkupního práva uplatněn příslušný nárok, a pokud ano, pak který a jakým způsobem, či nikoliv. Nejvyšší soud je totiž s přihlédnutím k obsahové dikci § 3062 o. z. a úmyslu zákonodárce, jak se podává z citované důvodové zprávy k § 3062 o. z., toho právního názoru, že došlo-li v průběhu plynutí jednoroční doby stanovené v § 3062 o. z. k porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka podle § 140 obč. zák. a uplatnil-li u soudu dotčený spoluvlastník po právu příslušný nárok jemu plynoucí z dosavadní hmotněprávní úpravy, je nezbytné, aby soud o tomto nároku rozhodoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění; to neplatí, jestliže se dotčený spoluvlastník po 1. lednu 2015 domáhá určení spoluvlastnického práva k nemovitosti původního spoluvlastníka, neboť vzhledem k zániku zákonného předkupního spoluvlastnického práva k 1. lednu 2015 nemá již na podání takové žaloby – jak bude vyloženo následovně - naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1926/2009 (jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 128/2011; jinak všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud) zrekapituloval dosavadní judikaturu vztahující se k právnímu institutu zákonného předkupního práva spoluvlastníků následovně:
„Převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, 117). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vyplatit podíl poměrně podle velikosti podílů (§ 140 obč. zák.).
Právní úprava předkupního práva (§ 602 a násl. obč. zák.) se použije nejen v případech smluvního předkupního práva, nýbrž podpůrně i všude tam, kde zákonem stanovené předkupní právo neobsahuje zvláštní úpravu.
Podle § 603 odst. 3 obč. zák. bylo-li předkupní právo porušeno, může se oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi, anebo mu zůstane předkupní právo zachováno. Podle konstantní judikatury pak platí: ‚Jestliže povinná osoba (jeden z podílových spoluvlastníků) věc převede, aniž ji nabídne oprávněnému (dalšímu podílovému spoluvlastníku), a poruší tím předkupní právo, nemá to za následek absolutní neplatnost smlouvy, na jejímž základě nabyvatel věc získal. Oprávněný má možnost se dovolat relativní neplatnosti této smlouvy anebo se domáhat na nabyvateli (novém podílovém spoluvlastníku), aby mu věc nabídl ke koupi podle § 603 odst. 3 obč. zák. Na základě výzvy oprávněného vzniká nabyvateli spoluvlastnického podílu právní povinnost nabídnout oprávněnému věc ke koupi za stejných podmínek, za kterých ji sám nabyl. Nesplní-li nabyvatel tuto povinnost, může se oprávněný domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi spoluvlastnického podílu, resp. uzavřít kupní smlouvu odpovídajícího znění, nahrazen soudním rozhodnutím (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Právní mocí rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle je kupní smlouva uzavřena‘ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2001, sp. zn. 22 Cdo 831/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 578, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.9.2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 3371/2008.“
V posuzované věci dovolatelka svou určovací žalobu postavila na žalobním tvrzení, že se ještě v průběhu jednoroční doby podle § 3062 o. z. dovolala relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy (uzavřené mezi žalovanými) a následně, dne 14. ledna 2015, podala proti žalovaným žalobu, jíž se domáhala určení, že žalovaný 1) je spoluvlastníkem ideální ½ pozemku p. č. 63 v katastrálním území S. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že zákonné předkupní právo dovolatelky porušeno nebylo, odvolací soud zase konstatoval, že s přihlédnutím k platné právní úpravě dovolatelka není oprávněna domáhat se neplatnosti právního jednání, resp. právního úkonu z důvodu porušení jejího zákonného předkupního práva.
Jak již bylo vyloženo shora, dovolatelka se relativní neplatnosti předmětného právního úkonu (zmíněné kupní smlouvy) dovolala v průběhu jednoroční doby obsažené v § 3062 o. z., takže tvrzený hmotněprávní nárok uplatnila ještě v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy rozhodném znění. Poněvadž ovšem dovolatelka žalobu na určení spoluvlastnického práva žalovaného 1) k předmětnému pozemku podala v době, kdy zákonné předkupní právo již neexistovalo, neboť bylo zrušeno zákonem č. 89/2012 Sb. s účinností od 1. ledna 2015 (srov. již opakovaně zmiňovaný § 3062 o. z.), je za této situace zjevné, že podanou určovací žalobou (vycházeje z žalobních tvrzení a s přihlédnutím k § 80 o. s. ř. stanovícímu, že určení, zda tu právní poměr nebo práv je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem) by se dosavadní právní postavení dovolatelky nijak nezměnilo, neboť ani případná deklarace spoluvlastnického práva žalovaného 1) k uvedenému nemovitému majetku by (do budoucna) nezakládala (objektivně by již založit nemohla) pro dovolatelku možnost zachování jejího zákonného předkupního práva, které bylo v mezidobí - v důsledku přijetí nového civilního kodexu (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) - zrušeno. O jinou situaci (která ovšem nenastala) by se jednalo tehdy, domáhala-li by se dovolatelka žalobou po žalovaném 2), aby jí věc nabídl ke koupi podle § 603 odst. 3 obč. zák., jestliže by tento nárok uplatnila v oné jednoroční době podle § 3062 o. z. a byly by splněny všechny hmotněprávní podmínky pro postup podle předmětných hmotněprávních ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění.
V judikatuře (nejen) dovolacího soudu se ustálil právní názor, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., zda tu právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 1975/2015, a v něm citovanou judikaturu vztahující se k řešené právní materii).
S přihlédnutím k připomenutému zániku zákonného zástavního práva, popsaným časovým limitům a dovolatelkou uplatněnému nároku je zřejmé, že dovolatelce vůbec nesvědčil naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě, kterou dovolatelka usilovala, aby spoluvlastníkem předmětného pozemku byl určen žalovaný 1), jemuž by však již de lege lata vůči dovolatelce nevyplývaly žádné povinnosti z titulu porušení zákonného předkupního spoluvlastnického práva podle § 140 a násl. obč. zák. , které s účinností od 1. ledna 2015 zaniklo. Dovolatelka se tak objektivně, i kdyby bylo prokázáno, že se po právu dovolala relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, nemůže již v popsaném směru domoci svého příznivějšího právního postavení, tedy ani bylo-li by určeno, že žalovaný 1) je spoluvlastníkem předmětného pozemku.
Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
K dovolací argumentaci ad 4) vztahující se k řešené právní otázce tarifní hodnoty ve sporu o určení vlastnického (v tomto případě spoluvlastnického) práva k nemovité věci, nutno uvést, že ačkoliv dovolatelka přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nedůvodně vymezila tvrzením, že tato právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přesto splnila mimo jiné podmínku právně relevantního vymezení přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř.), byť přípustnost dovolání je v tomto případě založena tím, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nikoliv tím, že předmětná právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. srpna 2015, sp. zn. 28 Cdo 5155/2014, vyložil:
„V obecné rovině lze k řešené problematice uvést, že § 8 odst. 1 advokátního tarifu stanovuje pravidla pro určení tarifní hodnoty v případě peněžitých plnění a ocenitelných věcí a práv, zatímco ustanovení § 9 odst. 1 se aplikuje tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Nastane-li taková situace, vychází se [v případě žaloby na určení vlastnictví k nemovité věci] z fixní výše tarifní hodnoty, a to do 31. 12. 2012 podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) a počínaje 1. 1. 2013 [tedy po novele advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb.] postupuje se podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Cenou ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu se přitom rozumí skutečná hodnota nemovitosti vyjádřená cenou v místě a čase obvyklou.
K dovoláním označené otázce stanovení výše odměny za zastupování advokátem, ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti, za situace, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti, tedy v situaci, kdy hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, lze odkázat např. již na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, dle jehož závěrů je pro stanovení odměny advokáta vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. 1. 2013 – po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012 Sb. – včleněné pod ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, dle něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč]. Uvedený závěr Nejvyšší soud akceptoval v řadě svých dalších rozhodnutí, a to nejenom při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 160/2015), ale též v rámci dovolacího přezkumu nákladových rozhodnutí soudů nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3794/2014). Zmíněné závěry přitom nekolidují ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14).“
V posuzované věci odvolací soud k judikovaným závěrům dovolacího soudu vůbec nepřihlédl a při rozhodování o náhradě nákladů (odvolacího) řízení mechanicky vycházel z předmětné kupní ceny, kterou ztotožnil s hodnotou převáděného spoluvlastnického podílu, resp. s cenou nemovitosti, kterou vzal za základ tarifní hodnoty pro určení výše odměny advokáta ve sporu úspěšné strany. Za této situace proto jeho rozhodnutí v řešení této právní otázky již z tohoto důvodu nemůže obstát a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v dotčeném rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit, neboť dovolacímu soudu nepřísluší v dovolacím řízení nahrazovat uvedené defekty.
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v předmětném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-