// Profipravo.cz / Věcná práva 12.11.2024
Nutná komunikační potřeba jako nezbytný znak účelové komunikace
Podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku jako účelové komunikace je mimo jiné existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Aby nebyl znak nutné komunikační potřeby naplněn, musí alternativní cesta již reálně existovat, nepostačuje možnost v budoucnu jiný přístup k předmětným nemovitostem zřídit, nelze spravedlivě požadovat ani využívání cesty, která není po většinu roku sjízdná. Obslužnost po alternativní komunikaci může vyloučit i potřeba úpravy zpřístupňované nemovitosti, pokud však takové úpravy budou nepoměrně nákladnější než zátěž, kterou pro vlastníka sporné cesty představuje omezení jeho vlastnického práva.
Nutná komunikační potřeba je jedním z nezbytných znaků účelové komunikace. Připustil-li vlastník cesty její užívání neomezenému (a z jeho pohledu neurčitému) okruhu osob, postačí, pokud se nutná komunikační potřeba vztahuje třeba i jen k jediné nemovitosti. Pokud pozemek nebo jeho část splňuje všechny znaky účelové komunikace včetně nutné komunikační potřeby byť i jen k jediné nemovitosti, pak je určen k veřejnému užívání. Takovou pozemní komunikaci smí proto užívat veřejnost, tedy i jiné osoby než vlastník nebo uživatel nemovitosti, se kterou je nutná komunikační potřeba spojena (není-li veřejný přístup silničním správním úřadem omezen nebo upraven jinak). Jinak řečeno, povinnost zdržet se užívání pozemku, který je veřejnou účelovou komunikací, nemůže být soudem uložena žádné osobě. Rozhodnutí o zdržení se užívání účelové komunikace v pravomoci soudu ani není, neboť obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, neopírá se o občanskoprávní předpisy, ale jde o veřejnoprávní oprávnění, o kterém rozhoduje správní orgán. Soud proto v řízení o zdržení se užívání pozemku nezkoumá, zda je takové veřejnoprávní oprávnění vykonáváno řádně, tedy zda je veřejná účelová komunikace užívána obvyklým způsobem a k určenému účelu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 609/2024, ze dne 8. 10. 2024
Dotčené předpisy: § 7 zák. č. 13/1997 Sb. ve znění od 31. 12. 2015
Kategorie: věcná práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2023, č. j. 10 C 152/2020-232, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zdržet se jakéhokoliv užívání pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba – rodinný dům č. p. XY, v katastrálním území XY, a to zejména průchodu či průjezdu jakýmikoliv motorovými či nemotorovými vozidly (výrok I). Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 21 Co 345/2023-276, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Soud prvního stupně i odvolací soud rozhodovaly ve věci samé opětovně, neboť rozsudek odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2021, č. j. 20 Co 179/2021-137, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 6. 2021, č. j. 10 C 152/2020-98, potvrzen, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 401/2022-157, a odvolací soud, kterému byla věc Nejvyšším soudem vrácena k dalšímu řízení, v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce (dále i „dovolatel“) dovolání, kterým napadá rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu.
4. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se na pozemku žalobce nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), neboť má za to, že žalovaní mají možnost zajistit si jiný přístup z veřejné cesty ke svým nemovitostem než přes pozemek žalobce, a není tak splněna podmínka nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06 a III. ÚS 2942/10 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2178/2012).
5. Za nesprávné považuje rovněž zjištění odvolacího soudu, že přístup přes pozemek třetích osob, který je užíván jako komunikace, a přes pozemky žalovaných 1) a 2), by byl využitelný jen v období po sklizni. Namítá dále, že pozemek žalovaného 3) přímo sousedí s pozemkem užívaným jako veřejně přístupná komunikace, a po žalovaném 3) lze spravedlivě požadovat, aby si zajistil přístup z této komunikace odstraněním plotu a bazénu, jejichž výstavbou si přístup ke svému domu a garáži sám zkomplikoval. Žalobě tak mělo být vyhověno alespoň proti žalovanému 3). Postup odvolacího soudu, který se nezabýval odděleně jednotlivými žalovanými, považuje dovolatel za pochybení.
6. Postoj žalovaných, kteří si v průběhu řízení odmítli navzájem udělit souhlas k užívání pozemků pro přístup k nemovitostem, považuje dovolatel za zneužití práva (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018).
7. Uvedl také, že s vyjádřením žalovaných ze dne 22. 3. 2023, ve kterém je jako důkaz označen položkový rozpočet stavby, se seznámil až po jednání před odvolacím soudem. Tento důkaz soud v řízení neprovedl, žalobce se k němu proto nemohl vyjádřit, a byl tak zkrácen na svých právech. Odvolacímu soudu a soudu prvního stupně také vytýká, že se dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací a dostatečně nezkoumaly navržené alternativní přístupy k nemovitostem žalovaných.
8. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí soudů nižších stupňů a žalobě vyhověl, případně tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
9. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
III.
Přípustnost dovolání
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. Dovolání není přípustné.
K nutné komunikační potřebě
13. Podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je účelová komunikace pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.
14. Podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku jako účelové komunikace je mimo jiné existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012, dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz).
15. Aby nebyl znak nutné komunikační potřeby naplněn, musí alternativní cesta již reálně existovat, nepostačuje možnost v budoucnu jiný přístup k předmětným nemovitostem zřídit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 8 As 32/2015-32, nebo ze dne 19. 1. 2024, č. j. 5 As 396/2021-91, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na www.nssoud.cz), nelze spravedlivě požadovat ani využívání cesty, která není po většinu roku sjízdná (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 As 68/2014-87).
16. Obslužnost po alternativní komunikaci může vyloučit i potřeba úpravy zpřístupňované nemovitosti, pokud však takové úpravy budou nepoměrně nákladnější než zátěž, kterou pro vlastníka sporné cesty představuje omezení jeho vlastnického práva (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2019, č. j. 2 As 66/2018-70, nebo ze dne 7. 4. 2022, č. j. 10 As 67/2021-70).
17. Odvolací soud se nutnou a ničím nenahraditelnou komunikační potřebou zabýval, ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně týkajícími se 6 navrhovaných alternativních přístupů a dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že přístup k nemovitostem žalovaných nelze zajistit jinak, neboť by šlo o přístup, který by si nejen vyžádal vybudování nové cesty, ale také o přístup přes pozemky více vlastníků, kteří s takovým využitím pozemku nesouhlasí. Žalovaný 3) nesouhlasí s užíváním jeho pozemku k přístupu k nemovitosti žalovaných 1) a 2), žalovaní 1) a 2) nesouhlasí s užíváním jejich pozemku k přístupu k nemovitosti žalovaného 3), což vylučuje varianty 4 a 5, s využitím pozemku pro přístup k nemovitostem nesouhlasí ani další vlastníci pozemků, které by byly dotčeny v případě varianty 1, 2. Varianta 3 by si pro přístup k nemovitosti žalovaného 3) vyžádala zbourání plotu a zapuštěného bazénu a změnu orientace domu. Přístup přes pozemky žalovaných 1) a 2) (varianta 6) by byl možný jen v období po sklizni a vyžádal by si vybudování cesty v délce několika set metrů, zčásti je navíc rovněž na pozemku jiného vlastníka. Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
18. Nutná komunikační potřeba je jedním z nezbytných znaků účelové komunikace. Připustil-li vlastník cesty její užívání neomezenému (a z jeho pohledu neurčitému) okruhu osob, postačí, pokud se nutná komunikační potřeba vztahuje třeba i jen k jediné nemovitosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 6 As 213/2015)
19. Účelová komunikace (§ 7 zákona o pozemních komunikacích) je pozemní komunikací (§ 2 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích). V mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak (§ 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích).
20. Pokud pozemek nebo jeho část splňuje všechny znaky účelové komunikace včetně nutné komunikační potřeby byť i jen k jediné nemovitosti, pak je určen k veřejnému užívání. Takovou pozemní komunikaci smí proto užívat veřejnost, tedy i jiné osoby než vlastník nebo uživatel nemovitosti, se kterou je nutná komunikační potřeba spojena (není-li veřejný přístup silničním správním úřadem omezen nebo upraven jinak). Jinak řečeno povinnost zdržet se užívání pozemku, který je veřejnou účelovou komunikací, nemůže být soudem uložena žádné osobě. Rozhodnutí o zdržení se užívání účelové komunikace v pravomoci soudu ani není, neboť obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, neopírá se o občanskoprávní předpisy, ale jde o veřejnoprávní oprávnění, o kterém rozhoduje správní orgán (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 30 Cdo 259/2002, nebo jeho rozsudek ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99). Soud proto v řízení o zdržení se užívání pozemku nezkoumá, zda je takové veřejnoprávní oprávnění vykonáváno řádně, tedy zda je veřejná účelová komunikace užívána obvyklým způsobem a k určenému účelu.
21. Odvolací soud považoval znak nutné komunikační potřeby za splněný, jinou možnost zajištění komunikačního spojení neshledal ani u nemovitosti žalovaných 1) a 2) ani u nemovitosti žalovaného 3). Všechny uvažované alternativní cesty k nemovitosti žalovaných 1) a 2) vedou (i) po pozemcích jiných osob, k užívání takových pozemků nemají žalovaní 1) a 2) žádný právní titul (a to ani prostý souhlas vlastníka), jednu z navrhovaných cest není ani možné stabilně užívat celoročně. Závěr odvolacího soudu, že je splněn rovněž znak nutné komunikační potřeby, neboť nemovitost žalovaných 1) a 2) nemá jiné komunikační spojení než přes pozemek žalobce a sporná cesta je veřejně přístupnou účelovou komunikací, je plně v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu. Splnění dalších znaků veřejné účelové komunikace žalobce (až na námitku absence jeho souhlasu) nezpochybňoval.
22. Postačí, že v odvolacím přezkumu obstojí závěr o absenci jiné alternativy přístupu k pozemkům žalovaných 1) a 2), neboť nutná komunikační potřeba se může týkat i jen jediné nemovitosti. Bylo proto nadbytečné zabývat se tím, „zda lze po žalovaném 3), jehož nemovitost přímo sousedí s pozemkem užívaným jako veřejně přístupná komunikace, spravedlivě požadovat, aby si zajistil přístup z této komunikace odstraněním plotu a bazénu, jejichž výstavbou si přístup ke svému domu a garáži sám zkomplikoval“. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013,). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
23. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, při řešení otázky, zda postoj žalovaných, kteří si odmítají dát vzájemný souhlas pro přístup k nemovitostem, je zneužitím práva. Rozhodnutí dovolacího soudu, na které žalobce odkazuje, se takovou otázkou nezabývá, řeší, zda je překážkou pro závěr o reálné dělitelnosti věci ve spoluvlastnictví nepoctivost při nabytí podílu. Na základě § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze navíc jen omezit stávající právo, nikoli konstituovat právo nové (resp. dosud neexistující povinnost), které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1496/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3047/2020, či nález Ústavního soudu z 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, dostupný na nalus.usoud.cz).
K dalším dovolacím námitkám
24. Žalobce v dovolání rovněž namítá, že žalovaným neudělil k užívání svého pozemku souhlas, že se o návrhu na důkaz položkovým rozpočtem dozvěděl až po jednání odvolacího soudu a nemohl se k němu vyjádřit, že odvolací soud se s možností jiného přístupu k pozemkům žalovaných dostatečně nevypořádal a že žalovaný 3) využívá jeho pozemek k parkování vozidel. Neformuluje však žádnou zobecnitelnou právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a neodkazuje ani na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by vyjadřovalo rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se odvolací soud odchýlil nebo která by měla být překonána. Dovolání tak v této části představuje pouhou polemiku dovolatele s postupem soudu a s právním posouzením v poměrech řešené věci, bez přesahu do obecné rozhodovací praxe.
25. Může-li být dovolání v této část přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
26. Pokud tedy dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem či s jeho procesním postupem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej § 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř).
27. K namítané absenci souhlasu s užíváním pozemku žalobce přesto dovolací soud dodává, že u cest užívaných z naléhavé komunikační potřeby „od nepaměti“ (jako tomu bylo v řešené věci) není nutno prokazovat souhlas vlastníka se založením veřejné cesty, neboť se vychází z domněnky věnování k obecnému užívání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, nebo ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016), a pokud vznikne účelová komunikace, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4955/2015, a judikaturu tam citovanou).
28. Dovolání proti nákladovému výroku odvolacího soudu není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
IV.
Závěr a náklady řízení
29. Dovolání žalobce je z části nepřípustné a z části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
30. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Autor: -mha-