// Profipravo.cz / Obecná ustanovení občan. zák. 04.04.2017
Rozhodování o ustanovení veřejného opatrovníka
Při rozhodování o ustanovení veřejného opatrovníka ve smyslu § 471 odst. 3 o.z. je na soudu, aby při úvahách o bydlišti opatrovance učinil konkrétní skutková zjištění zacílená na ověření existence jednotlivých hledisek charakterizujících bydliště člověka podle ustanovení § 80 o.z.
Pro určení bydliště člověka je stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt., že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, sezonní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. To však neplatí, pokud by byla taková změna doprovázena okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že se osoba na novém místě pobytu již zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu sice správně zmiňuje ustanovení § 80 odst. 1 o.z. Přiléhavě též obecně konstatuje, že ve věci nelze striktně vycházet z toho, že opatrovanec je hlášen k trvalému pobytu v obci Borovany. Stranou pozornosti soudu však již fakticky zůstalo posouzení konkrétních hledisek rozhodných pro určení, jaké bylo v době jeho rozhodování skutečné bydliště tohoto opatrovance ve smyslu zmíněného ustanovení o.z., a to z hlediska v něm uvedených charakteristik. Pouhá dlouhodobost pobytu opatrovance v psychiatrické nemocnici v Dobřanech pak ještě sama o sobě nemusí (bez dalších zjištění) představovat skutečnost, z níž by bylo třeba dovodit „úmysl“ opatrovance zde trvale bydlet.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1050/2016, ze dne 30. 11. 2016
Dotčené předpisy: § 471 o. z.
Zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – jih (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. srpna 2015, č. j. 3 P 49/2015 – 251, v odstavci I. výroku změnil rozsudek téhož soudu ze dne 29. dubna 1992, č. j. Nc 706/96 – 2 tak, že J. H. omezil ve svéprávnosti na dobu tří let od právní moci rozsudku způsobem ve výroku dále rozvedeným, v odstavci II. výroku ustanovil opatrovníkem posuzovaného obec Borovany, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z toho, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 29. dubna 1992, č. j. Nc 706/96 – 2, byl posuzovaný J. H. zbaven způsobilosti k právním úkonům, přičemž usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 26. února 1998, č. j. P 121/96 – 10, mu bylo ustanoveno opatrovníkem město Dobřany. Na návrh opatrovníka bylo znovu zahájeno řízení o opatrovnictví J. H., neboť posuzovaný sice je hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech, ale k trvalému pobytu je hlášen v obci Borovany. Soud prvního stupně proto došel k závěru, že vhodným opatrovníkem bude obec Borovany s ohledem na trvalý pobyt posuzovaného.
Krajský soud v Plzni (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 56 Co 431/2015 – 280, k odvolání soudem jmenovaného opatrovníka obce Borovany, výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že opatrovníkem posuzovaného jmenoval město Dobřany, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud uvedl, že si je vědom toho, že právní teorie i soudní praxe vykládá ustanovení § 471 odst. 3 o.z. tak, že bydlištěm opatrovance pro účely ustanovení veřejného opatrovníka je místo evidenčního pobytu opatrovance a že z tohoto výkladu vychází i rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí ze dne 5. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 596/2014. V souzené věci ale podle názoru odvolacího soudu nelze striktně vycházet z toho, že je posuzovaný hlášen k trvalému pobytu v obci Borovany, když v této obci bydlel jen jako dítě, od roku 1992 je zbaven způsobilosti k právním úkonům a od roku 1998 je jeho opatrovníkem nepřetržitě město Dobřany. Za těchto okolností by rozhodnutí soudu o tom, že opatrovníkem posuzovaného nadále bude obec Borovany, bylo nepřípustným formalismem, navíc v rozporu se zájmy opatrovance, a to i s ohledem na to, že obec Borovany je značně vzdálena od místa skutečného bydliště posuzovaného.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno opatrovníku městu Dobřany dne 4. ledna 2016, přičemž právní moci nabylo následujícího dne.
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal opatrovník, město Dobřany, dne 22. ledna 2016 včasné dovolání, které pokládá za přípustné, neboť se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 596/2014, či usnesením téhož soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1817/2014, rozhodl tak, že opatrovníkem nebude obec Borovany, ve které je posuzovaný hlášen k trvalému pobytu, ale město Dobřany, kterému jde k tíži, že se na jeho území nachází psychiatrická nemocnice. Dovolatel poukazuje na to, že psychiatrická nemocnice je zdravotnickým zařízením určeným pouze pro přechodnou hospitalizaci, a kromě toho, není v jeho finančních a personálních možnostech zastupovat nesvéprávného. Dovolatel zdůrazňuje, že mezi obcí Borovany a nesvéprávným existuje osobní a právní vztah, a proto je tato obec povinna se v případě potřeby o svého občana postarat. Podle názoru dovolatele je třeba, aby funkce veřejného opatrovníka byla spravedlivě rozdělena mezi jednotlivé obce a města tak, aby se staraly o své občany, ke kterým mají vztah. Situace, kdy město Dobřany díky skutečnosti, že se v jeho obvodu nachází psychiatrická nemocnice, bylo ustanovováno opatrovníkem opatrovanců v tomto zařízení s trvalým pobytem na území prakticky celého státu, je pro něj nepřijatelná. Navíc při přemisťování opatrovance do jiného zařízení není vhodné, aby docházelo ke změnám opatrovníka. Dovolatel nerozumí změně rozhodování krajského soudu, který dříve opatrovníka určoval v souladu s místem nahlášeného trvalého pobytu posuzovaných ve prospěch dovolatele. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud usnesení krajského soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části, tedy ve výroku II., potvrzuje, nebo aby usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (opatrovníkem) v zákonem stanovené lhůtě, obsahuje zákonem stanovené náležitosti. Současně přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud vzal v úvahu dovolatelem výslovně uplatněný důvod přípustnosti, stejně jako obsah podaného dovolání a dospěl k závěru o jeho přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř., neboť odvolací soud se při řešení právní otázky posouzení bydliště opatrovance odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se v daném případě zabýval aplikací § 471 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z“), podle kterého soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. Podle § 471 odst. 3 způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas.
Ani za platnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) nebylo v judikatuře pochybností, že při aplikaci tehdejšího § 27 odst. 3 obč. zák., o tom, že tzv. veřejným opatrovníkem je třeba ustanovit orgán místní správy, v jehož obvodu opatrovanec bydlí [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. června 2006, sp. zn. IV. ÚS 744/05 (in http://nalus.usoud.cz), usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 1997, sp. zn. 25 Co 531/97, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 4/1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2010 (in http://www.nsoud.cz)]. Je tomu tak již z toho důvodu, že ve smyslu obecního zřízení obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů, o jejichž potřeby obec pečuje, přičemž občanem obce se stává zde bydlící fyzická osoba, jež je státním občanem České republiky. Nelze přitom pominout, že Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 2. června 2005, sp.zn. 30 Cdo 444/2004, vyložil, že „obsah pojmu bydliště, jak ho užívá občanský soudní řád nebo (tehdy platný) zákon č. 97/1963 Sb. (o mezinárodním právu soukromém a procesním), není totožný s obsahem pojmu „trvalý pobyt“, kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Zpravidla se sice tyto pojmy budou překrývat, ne vždy však zápis v identifikačním dokladu (např. v občanském průkazu nebo jiném dokladu totožnosti) či v evidenci obyvatelstva o trvalém pobytu fyzické osoby bude totožný se skutečným bydlištěm této osoby. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Okolnosti dočasného charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet“. Tyto závěry jsou podpořeny a umocněny aktuální právní úpravou, kterou přináší ustanovení § 80 odst. 1 věta první o.z., podle něhož člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu (z vyloženého zorného úhlu je pak třeba posuzovat i již zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2014, č.j. 30 Cdo 596/2014-55, resp. ze dne 2. května 2014, č.j. 30 Cdo 1817/2014-81, eventuálně ze dne 16. září 2015, č.j. 30 Cdo 1581/2015-781).
Na tomto místě lze odkázat např. na důvodovou zprávu k ustanovení § 80 o.z., kde se praví, že osnova stanoví kritéria pro určení bydliště, přičemž vychází z tradičního pojetí, že rozhodují aspekty faktické, nikoliv administrativní. Jedná se o soukromoprávní pojem pro účely občanskoprávních plnění, nikoliv pro evidenční účely ve smyslu veřejného práva.
Je třeba se ztotožnit s tím, že pro určení bydliště člověka je stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt., že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, sezonní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. To však neplatí, pokud by byla taková změna doprovázena okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že se osoba na novém místě pobytu již zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet (srovnej Švestka,J.; Dvořák,J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 304).
Z vyloženého vyplývá, že při rozhodování o ustanovení veřejného opatrovníka ve smyslu § 471 odst. 3 o.z., je na soudu, aby při úvahách o bydlišti opatrovance učinil konkrétní skutková zjištění zacílená na ověření existence jednotlivých, již uvedených, hledisek charakterizujících bydliště člověka podle ustanovení § 80 o.z.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu sice správně zmiňuje ustanovení § 80 odst. 1 o.z. Přiléhavě též obecně konstatuje, že ve věci nelze striktně vycházet z toho, že opatrovanec je hlášen k trvalému pobytu v obci Borovany. Stranou pozornosti soudu však již fakticky zůstalo posouzení konkrétních hledisek rozhodných pro určení, jaké bylo v době jeho rozhodování skutečné bydliště tohoto opatrovance ve smyslu zmíněného ustanovení o.z., a to z hlediska v něm uvedených charakteristik. Pouhá dlouhodobost pobytu opatrovance v psychiatrické nemocnici v Dobřanech pak ještě sama o sobě nemusí (bez dalších zjištění) představovat skutečnost, z níž by bylo třeba dovodit „úmysl“ opatrovance zde trvale bydlet.
Z vyloženého je zřejmé, že napadené rozhodnutí nelze z popsaných důvodů pokládat za věcně správné, Nejvyšší soud proto toto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud (soud prvního stupně je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-