// Profipravo.cz / Obecná ustanovení občan. zák. 21.03.2012
K poučovací povinnosti prodávajícího podle zákona o ochraně spotřebitele
I. Rozsah instruktážní povinnosti prodávajícího vyplývající z ustanovení § 9 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele a jeho limity stanovené v § 9 odst. 2 větě druhé zákona je třeba vyložit s ohledem na konkrétní okolnosti jednotlivého případu, zejména povahy toho kterého výrobku. Je přitom třeba aplikovat princip proporcionality, tj. klást na výrobce pouze požadavky rozumné, přiměřené okolnostem, nikoli požadavky nepřiměřené. To platí i pro posouzení otázky, o jakých nebezpečích vyplývajících z nesprávného použití nebo údržby výrobku je prodávající povinen spotřebitele poučit. Jde o nebezpečí objektivně známé, reálné a předvídatelné.
Na druhé straně povinnost se nevztahuje na skutečnosti (nebezpečí) zřejmé a obecně známé, např. že kamna, v kterých se topí, jsou horká. Je tedy třeba hledat přiměřenou rovnováhu mezi ochranou spotřebitele na jedné straně a reálnými možnostmi prodávajícího na straně druhé a stanovit racionální hranici mezi odpovědností, jíž lze rozumně zatížit prodávajícího, a náhodou (vyšší mocí), která již musí zatěžovat poškozeného.
II. Ustanovení § 9 odst. 2 věty druhé zákona o ochraně spotřebitele patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V takovém případě dovolací soud může přehodnocovat individuální uvážení odvolacího soudu, pouze je-li zjevně nepřiměřené.
III. Dovolací soud v posuzované věci (s přihlédnutím ke zjištěním, že návod k dřevoplynovému kotli obsahoval veškeré informace potřebné k obsluze a údržbě kotle i upozornění na některé postupy, které snižují jeho životnost, že životnost kotle nelze obecně určit, neboť je závislá na mnoha faktorech, že destrukce kotle nepatří obecně k rizikům snížení jeho životnosti a že tragická událost byla výsledkem neobvyklé shody okolností) nepovažuje za zjevně nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že vhodnost provedení odborné kontroly kotle po určité době používání je všeobecně známou skutečností ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, o které není třeba spotřebitele poučovat ve smyslu § 9 odst. 1 citovaného zákona. Nevyžadují-li kontrolu kotle (za uvedeného skutkového stavu) obecně závazné právní předpisy ani technické normy, lze souhlasit s odvolacím soudem, že prodávající neporušil povinnost stanovenou v § 9 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, chybí tedy jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu dle § 420 odst. 1 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2516/2009, ze dne 29. 2. 2012
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a/ Z. K., b/ P. K., c/ Mgr. J. K., zastoupených Mgr. Petrem Dětkou, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, proti žalovanému J. C., podnikajícímu pod obchodní firmou Jaroslav Cankař a syn ATMOS, se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Velenského 487, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Mikou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalifova 404, o 720.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 107/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, č. j. 27 Co 477/2008-122, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 10. 7. 2008, č. j. 7 C 107/2006-86, zamítl žalobu na zaplacení 720.000,- Kč s příslušenstvím (tj. každému z žalobců 240.000,- Kč s příslušenstvím), kterou se žalobci domáhali jednorázového odškodnění ve smyslu § 444 odst. 3 obč. zák. za usmrcení manžela (žalobkyně a/) a otce (žalobců b/ a c/) O. K., ke kterému došlo dne 11. 10. 2005 v důsledku opaření při nakládání s dřevoplynovým kotlem dodaným žalovaným; rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že O. K. utrpěl smrtelné zranění tak, že otevřel dvířka topeniště kotle, čímž se ochladila plechová stěna, která odděluje žárovou komoru od vodního obsahu kotle a na opotřebovaném materiálu plechu vznikla trhlina, kterou do topeniště vniklo značné množství vody, ta se proměnila na páru, zaplnila prostor kotelny a opařila poškozeného, jenž krátce na to svým zraněním podlehl. Na základě znaleckého dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že uvedený kotel splňoval podmínky jakosti, byl kompletní a byl v souladu s platnými technickými normami ČSN 070240 a ČSN 070245, byl však nadměrně opotřebován nevhodným provozem. Soud konstatoval, že návod k obsluze obsahoval veškeré informace o provozu a běžné údržbě potřebné pro bezpečné užívání kotle, stejné jako u kotlů jiného typu, včetně rizik, které může obsluha ovlivnit, kotel byl bez zjevných závad provozován 9 let, povinné revize u tohoto typu kotle se neprovádějí, běžná životnost kotle je kolem 10 let, ale je závislá na mnoha vlivech, které ji mohou zvyšovat a snižovat, takže kotle stejného provedení mohou vydržet 5 – 12 let. Po několikaletém provozu by kotel měl být prohlédnut odborníkem. Žalovaný tedy neporušil povinnost, kterou měl jako prodejce dle § 9 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 27 Co 477/2008-122, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích o nákladech řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která doplnil výslechem znalce, ztotožnil se i s jejich právním posouzením. Odvolací soud vzal za prokázáno, že ztenčování pláště žárové komory, které zapříčinilo smrtelnou nehodu, nepatří obecně k rizikům snížení životnosti kotle a že k destrukci kotle došlo neobvyklou shodou okolností. Dovodil, že návod na použití výrobku by měl upozorňovat na známá rizika nesprávného použití nebo údržby. Jestliže popsaná destrukce kotle k nim obecně nepatří, žalovaný neporušil informační povinnost podle § 9 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb. Za obecně známou skutečnost ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o které není třeba výslovně spotřebitele informovat, považoval údaj o tom, že po určité době provozu je vhodné kotel (jako každé délesloužící zařízení) nechat odborně zkontrolovat. Žalovaný sice porušil povinnost poskytnout správnou informaci o postupu při přehřátí kotle, toto porušení povinnosti však není v příčinné souvislosti s úrazem poškozeného, když nebylo prokázáno, že by příčinou úrazového děje bylo přehřátí kotle.
Rozsudek odvolacího soudu, ve všech jeho výrocích, napadli žalobci dovoláním, neboť mají za to, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uvedli jednak nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], jednak vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Za zásadní pro správné posouzení věci považují otázku, zda mohlo dojít ze strany žalovaného k porušení informační povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., pokud v návodu k obsluze chyběly určité informace, přičemž odvolací soud dovodil, že se jednalo o informace obecně známé, o kterých není třeba spotřebitele informovat. Namítli, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že zeslabení vnitřní stěny pláště mezi žárovištěm a vodním obsahem kotle není laickou prohlídkou prakticky zjistitelné. To, že znalec uvedl, že by bylo vhodné kotel nechat po delší době prohlédnout odborníkem, ještě neznamená, že se jedná o všeobecně známou věc. Dovolatelé argumentovali tím, že spotřebiteli není nic známo o bezpečnosti či nebezpečnosti kotle. Zejména za situace, kdy se v návodu kotle uvádí, že odpovídá normám ČSN a že je vyroben z odolného materiálu vůči deformačním účinkům, může spotřebitel snadno nabýt dojem, že kotel „přežije vše“. Namítají, že absentující informace o nutnosti odborné kontroly kotle není skutečností obecně známou a že i soud si na posouzení této otázky přizval znalce a v odůvodnění rozsudku na jeho závěry odkazuje. Žalobci dále poukazují na rozpory v závěrech znalce Šťastného, jenž na jedné straně potvrdil nezvratnost prorezavění plechu vnitřní stěny kotle, na druhé straně vyloučil možnost předpokládat destrukci v důsledku koroze. Poukazují na to, že znalec v průběhu řízení upravil údaj o životnosti kotle s vysvětlením, že se informoval u odborníků. K vyvrácení závěrů znaleckého posudku znalce Antonína Šťastného předkládají jimi vyžádaný posudek znalce ing. Jiřího Zíta. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není dána příčinná souvislost mezi chybějící informací, jak postupovat při přehřátí kotle, a nastalou škodní událostí. Mají za to, že pokud by poškozený věděl, jak postupovat při přehřátí, neotvíral by dvířka kotle, veškerý tlak by vyšel patrně komínem ven a nedošlo by ke škodní události. Proto navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V doplňku dovolání ze dne 7. 4. 2011 dovolatelé uvedli, že nahlédnutím do spisu zjistili, že žalovaný doručil dne 15. 1. 2009 Krajskému soudu v Praze vyjádření, s jehož obsahem žalobce neseznámil a které bylo dle průvodního dopisu předloženo znalci před jeho výslechem u odvolacího soudu. Vyjádření obsahuje řadu zavádějících tvrzení, jež mohla ovlivnit výpověď znalce a na něž žalobci nemohli soud ani znalce upozornit. Dovolatelé namítají, že tak došlo k hrubému porušení zásady rovného postavení účastníků v soudním řízení a že je tak řízení postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 11. 9. 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení zastoupenými advokátem; dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, avšak není důvodné.
Přípustnost dovolání žalobců se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Námitky vytýkající nesprávnost skutkových zjištění čerpaných především ze znaleckého posudku znalce Šťastného tedy nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Vyšel-li odvolací soud ze skutkového zjištění (jež v případě dovolání přípustného pouze pro řešení otázek zásadního právního významu nepodléhá dovolacímu přezkumu), že nebylo prokázáno, že důvodem úrazového děje bylo přehřátí kotle, a že tedy nesprávná informace o tom, jak postupovat při přehřátí kotle, obsažená v návodu, není v příčinné souvislosti se škodnou událostí, řešení otázky příčinné souvislosti (jež je též otázkou skutkovou) přípustnost dovolání rovněž nezakládá.
Vázanost dovolacího soudu skutkovými zjištěními soudu odvolacího (viz výše) i zákaz uplatňování nových skutečností a důkazů v dovolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.) vylučuje, aby se dovolací soud zabýval údajnými rozpory ve znaleckém posudku znalce Šťastného a aby přihlédl ke znaleckému posudku ing. Zíta předloženému dovolateli.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné pro řešení otázky výkladu § 9 odst. 1, 2 zákona o ochraně spotřebitele, neboť tuto otázku na obdobném skutkovém základě dosud neřešil.
Podle § 9 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, prodávající je povinen řádně informovat spotřebitele o vlastnostech prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb, o způsobu použití a údržby výrobku a o nebezpečí, které vyplývá z jeho nesprávného použití nebo údržby, jakož i o riziku souvisejícím s poskytovanou službou. Jestliže je to potřebné s ohledem na povahu výrobku, způsob a dobu jeho užívání, je prodávající povinen zajistit, aby tyto informace byly obsaženy v přiloženém písemném návodu a aby byly srozumitelné. Podle odstavce 2 téhož ustanovení povinností uvedených v odstavci 1 se nemůže prodávající zprostit poukazem na skutečnost, že mu potřebné nebo správné informace neposkytl výrobce, dovozce nebo dodavatel. Tyto povinnosti se však nevztahují na případy, kdy se jedná o zřejmé nebo obecně známé skutečnosti.
Rozsah instruktážní povinnosti vyplývající z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb. a jeho limity stanovené v § 9 odst. 2 větě druhé citovaného zákona je třeba vyložit s ohledem na konkrétní okolnosti jednotlivého případu, zejména povahy toho kterého výrobku. Je přitom třeba aplikovat princip proporcionality, tj. klást na výrobce pouze požadavky rozumné, přiměřené okolnostem, nikoli požadavky nepřiměřené. To platí i pro posouzení otázky, o jakých nebezpečích vyplývajících z nesprávného použití nebo údržby výrobku je prodávající povinen spotřebitele poučit. Jde o nebezpečí objektivně známé, reálné a předvídatelné. Na druhé straně povinnost se nevztahuje na skutečnosti (nebezpečí) zřejmé a obecně známé, např. že kamna, v kterých se topí, jsou horká. Je tedy třeba hledat přiměřenou rovnováhu mezi ochranou spotřebitele na jedné straně a reálnými možnostmi prodávajícího na straně druhé a stanovit racionální hranici mezi odpovědností, jíž lze rozumně zatížit prodávajícího, a náhodou (vyšší mocí), která již musí zatěžovat poškozeného.
Ustanovení § 9 odst. 2 věty druhé zákona č. 634/1992 Sb. poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčový pojem "případy, kdy se jedná o zřejmé nebo obecně známé skutečnosti", nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. III.ÚS 79/08). Jinými slovy citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V takovém případě dovolací soud může přehodnocovat individuální uvážení odvolacího soudu, pouze je-li zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 668/2010).
Dovolací soud (s přihlédnutím ke zjištěním, že návod ke kotli obsahoval veškeré informace potřebné k obsluze a údržbě kotle i upozornění na některé postupy, které snižují jeho životnost, že životnost kotle nelze obecně určit, neboť je závislá na mnoha faktorech, že destrukce kotle nepatří obecně k rizikům snížení jeho životnosti a že tragická událost byla výsledkem neobvyklé shody okolností) nepovažuje za zjevně nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že vhodnost provedení odborné kontroly kotle po určité době používání je všeobecně známou skutečností ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, o které není třeba spotřebitele poučovat ve smyslu § 9 odst. 1 citovaného zákona. Nevyžadují-li kontrolu kotle (za uvedeného skutkového stavu) obecně závazné právní předpisy ani technické normy, lze souhlasit s odvolacím soudem, že žalovaný neporušil povinnost stanovenou v § 9 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, chybí tedy jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu dle § 420 odst. 1 obč. zák.
Nelze přisvědčit dovolatelům, pokud ze znění ČSN 070240, která stanoví obecně požadavek odolnosti materiálu kotle, vyvozují oprávnění uživatele předpokládat, že kotel je vyroben z materiálu, který „vše přežije“. Takový úsudek je zjevně v rozporu s běžnou zkušeností. Stejně tak nelze z okolnosti, že soud ustanovil pro posouzení skutečností, které vyžaduje odborné znalosti, znalce, bez dalšího vyvozovat nesprávnost závěru, že vhodnost kontroly kotle po určité době užívání je obecně známou skutečností (přičemž odvolacímu soudu nelze podsouvat úvahu, že veškeré informace absentující v návodu ke kotli jsou zřejmé nebo obecně známé). Obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu též neodpovídá výtka, že by závěr o obecné známosti potřeby kontroly kotle byl nepřípadně založen na odborných poznatcích znalce, které běžný uživatel nemá, byť znalec takovou úvahu vyslovil a odvolací soud ji v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil.
K námitce obsažené v doplnění dovolání ze dne 7. 4. 2011 (tedy dlouho po uplynutí lhůty k dovolání) lze uvést, že žalovaný vskutku doručil dne 15. 1. 2009 Krajskému soudu v Praze vyjádření, s jehož obsahem odvolací soud žalobce neseznámil. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by toto vyjádření bylo předloženo znalci před jeho výslechem (pouhá okolnost, že o to zástupce žalovaného v průvodním dopise žádal, nedokládá, že se tak skutečně stalo, a ve spise není žádný záznam o tom, že vyjádření bylo znalci předáno nebo že s ním byl jinak seznámen). Jde přitom o jedno z četných podání, jimiž účastníci, ač kvalifikovaně zastoupeni, se paralelně ústně i písemně vyjadřovali k věci, přičemž mnohé námitky uváděli opakovaně. Z uvedeného důvodu nejde o hrubé porušení zásady rovného postavení účastníků řízení, jak se domnívají dovolatelé, a tedy ani o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž by bylo nutno při rozhodování o dovolání přihlédnout.
K podání žalobců ze dne 11. 4. 2011 dovolací soud nepřihlížel, neboť by to bylo v rozporu se zákonným požadavkem, aby dovolatel, který nemá právnické vzdělání, byl zastoupen advokátem a aby dovolání bylo též sepsáno advokátem.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že se dovolatelům nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zamítl, aniž nařizoval k projednání dovolání jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a je odůvodněn tím, že žalobci, jejichž dovolání bylo zamítnuto, a neměli tedy v dovolacím řízení úspěch, by měli nahradit náklady dovolacího řízení žalovanému, jemuž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-