// Profipravo.cz / Pracovní právo 16.05.2025
ÚS: Uzavírání simulovaných pracovních smluv
Postup spočívající v uzavírání simulovaných pracovních smluv, které nezaručují zákonné nároky zaměstnance v případě ukončení pracovního poměru z důvodu nemoci z povolání, je v rozporu s ústavně právním principem ochrany slabší strany a s právem zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci zakotveným v čl. 28 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3239/24, ze dne 25. 3. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Podstata věci
1. V nynější věci se napadená rozhodnutí obecných soudů týkají dvou souvisejících otázek. Jednak jde o otázku, zda může platně vzniknout pracovní poměr uzavřením pracovní smlouvy, kterou je pouze předstírán vznik pracovního poměru za účelem snížení daňových odvodů ze mzdy tím, že část odměny za práci zaměstnance pro zaměstnavatele je formálně zúčtována jinou společností jako peněžitá plnění, která nepodléhají odvodům. Druhou otázkou je, zda tato zastřená peněžitá plnění je třeba zahrnout do průměrného výdělku zaměstnance podle § 351 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), a tedy i pro účely určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 271a zákoníku práce), náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 271b zákoníku práce) a odstupného příslušejícího vedlejšímu účastníkovi od stěžovatelky podle § 67 odst. 2 zákoníku práce.
II. Skutkové okolnosti věci a její procesní vývoj
2. Vedlejší účastník, který je občanem Polské republiky, pracoval u stěžovatelky od 1. 4. 2000 jako horník v podzemí v uhelném dole v České republice. Podle lékařského posudku ze dne 12. 1. 2016 pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce z důvodu nemoci z povolání zjištěné dne 16. 9. 2015, přičemž jeho pracovní poměr u stěžovatelky byl ke dni 1. 2. 2016 ukončen dohodou z důvodu uvedeného v § 52 písm. d) zákoníku práce, tj. z důvodu nemoci z povolání. Vedlejší účastník byl neschopen práce pro nemoc z povolání v době od 4. 1. 2016 do 31. 1. 2016; od 2. 2. 2016 byl veden na úřadu práce a za podmínek, za kterých vzniká nemoc z povolání, pracoval naposledy u stěžovatelky. V řízení před obecnými soudy bylo dále z listin označených jako "Umowa o pracę na czas określony" ze dne 1. 1. 2001, 1. 1. 2002 a 1. 1. 2006 zjištěno, že vedlejší účastník uzavřel pracovní poměr na druh práce horník v podzemí s místem výkonu práce v Sosnowieci v Polsku se společností Y, a to na polovinu pracovního úvazku. Vedlejší účastník ovšem pro společnost Y žádnou práci na pracovišti v Polsku nikdy nevykonával. Tato společnost však vedlejšímu účastníkovi platila "mzdu" (wynagrodzenie) a "cestovní náhrady" (delegacje - diety), a vedlejší účastník dostával dvě výplatní pásky měsíčně; na jedné z nich byla vyúčtována mzda od stěžovatelky, a na druhé bylo vyúčtování "mzdy" a "cestovních náhrad" od společnosti Y. Pracovní poměr mezi vedlejším účastníkem a společností Y byl rozvázán ke dni 31. 1. 2016. Stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi vyplatila odstupné, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 4. 1. 2016 do 31. 1. 2016 a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 2. 2. 2016 do 30. 6. 2018, avšak pouze do výše průměrného výdělku stanoveného stěžovatelkou ve výši 12 633 Kč, tedy bez přihlédnutí k příjmům pobíraným od společnosti Y.
3. Vedlejší účastník se poté žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné (dále též "soud prvního stupně") domáhal, aby mu stěžovatelka zaplatila 427 412,63 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mu stěžovatelka řádně nevyplatila odstupné a řádně nevyplácí náhradu za ztrátu na výdělku jak po dobu trvání pracovní neschopnosti, tak po jejím skončení. Odstupné a náhrada za ztrátu na výdělku byla vedlejšímu účastníkovi stěžovatelkou vypočtena z průměrného hrubého měsíčního výdělku před vznikem škody ve výši 12 633 Kč, aniž by byla započítána část mzdy, která mu byla vyplácena po celou dobu zaměstnání v rámci "cestovních náhrad" a "mzdy" od společnosti Y. Vedlejší účastník měl za to, že pro účely výpočtu odstupného a náhrady za ztrátu na výdělku měla být zohledněna též částka 4 873 Kč jakožto hrubý průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání vyplácený společností Y a "cestovní náhrady", které mu po celou dobu zaměstnání byly vypláceny a jejichž průměrná výše za předmětné období 11 479 Kč měsíčně.
4. Soud prvního stupně nejprve mezitímním rozsudkem ze dne 8. 10. 2019 č. j. 24 C 217/2018-60, rozhodl, že žaloba je co do základu uplatněného nároku důvodná a že rozhodnutí o výši nároku se ponechává rozsudku konečnému. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 29. 4. 2020 č. j. 16 Co 226/2019-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
5. K dovolání stěžovatelky poté ovšem Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2021 č. j. 21 Cdo 3821/2020-99, změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně, že se mezitímní rozsudek nevydává. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že spor o to, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu a po skončení pracovní neschopnosti, a výše nároku na odstupné, nelze řešit formou mezitímního rozsudku.
6. Soud prvního stupně poté ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vedlejšího účastníka v plném rozsahu vyhověl. Shledal, že do jeho průměrného výdělku je nutno započíst veškeré částky, které mu byly za vykonanou práci vyplaceny, tj. mzdu od stěžovatelky, jakož i "mzdu" a "cestovní náhrady" od společnosti Y. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že průměrná měsíční mzda vedlejšího účastníka tak činí 37 569 Kč, tedy o něco více, než je částka, k jaké dospěl vedlejší účastník.
7. K odvolání stěžovatelky odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu bylo uzavření pracovních smluv mezi vedlejším účastníkem a společností Y ryze formální a účelové, tyto pracovní smlouvy byly uzavřeny pouze "na oko", neboť vedlejší účastník pro společnost Y žádnou práci na pracovišti v Polsku nikdy nevykonával. Tvrzení, že se jednalo o placenou pracovní pohotovost, je podle odvolacího soudu účelové, nelogické a nevěrohodné, neboť společnost Y po dobu 15 let nepřidělovala vedlejšímu účastníkovi žádnou práci, a přitom mu pravidelně měsíčně vyplácela celkem částku v řádu desítek tisíc korun. Odvolací soud konstatoval, že ze všech zjištěných okolností lze nepochybně dovodit, že skutečná vůle k založení samostatného pracovního poměru a výkon závislé práce byla pouze předstírána ve snaze snížit daňové odvody ze mzdy tím, že část odměny za práci vedlejšího účastníka pro stěžovatelku bude formálně zúčtována společností Y jako cestovní náhrady, které odvodům vůbec nepodléhají.
8. Odvolací soud také poukázal na to, že ochrana svobodného autonomního projevu vůle smluvních stran nemůže být zástěrkou toho, aby činila legálním protiprávní konání subjektů soukromého práva, a dospěl k závěru, že obě částky zúčtované a vyplácené společností Y měly ve skutečnosti povahu odměny za práci vykonávanou vedlejším účastníkem pro stěžovatelku, tj. povahu mzdy. Proto je třeba je zohlednit při stanovení průměrného výdělku vedlejšího účastníka pro účely jeho pracovněprávního vztahu se stěžovatelkou. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud určil, že průměrný měsíční výdělek vedlejšího účastníka v rozhodném období činil 32 756 Kč, a nikoliv 37 569 Kč. Toto pochybení soudu prvního stupně však nemělo za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci samé, neboť vedlejší účastník při podání žaloby vycházel z ještě nižšího průměrného měsíčního výdělku (29 007 Kč).
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodné, neboť dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
10. Nejvyšší soud shrnul, že soudy obou stupňů správně uzavřely, že podle ustanovení čl. 21 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis) je v projednávané věci s cizím prvkem dána příslušnost českých soudů. Za správný považoval také závěr, že nároky vyplývající z pracovního poměru vedlejšího účastníka a stěžovatelky se řídí českým právem, byť soudy k tomuto závěru dospěly na základě nesprávného právního předpisu (čl. 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), které však na danou věc nelze aplikovat, neboť podle čl. 28 se toto nařízení použije na smlouvy uzavřené po 17. 12. 2009). Nejvyšší soud shledal, že v dané věci je třeba postupovat podle dvoustranné Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, vyhlášené pod č. 42/1989 Sb. Protože mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou nebyla provedena volba práva ve smyslu čl. 45 odst. 1 této smlouvy, řídí se podle čl. 45 odst. 2 vznik, změna a zánik pracovního poměru vedlejšího účastníka a stěžovatelky, jakož i nároky z něj vyplývající, právním řádem České republiky, na jejímž území vedlejší účastník pro stěžovatelku na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 2000 vykonával práci.
11. Vzhledem k tomu, že právo na odstupné vzniklo vedlejšímu účastníkovi při skončení pracovního poměru, k němuž došlo dohodou účastníků ke dni 1. 2. 2016, a vedlejší účastník se domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 4. 1. 2016 do 31. 1. 2016, a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 2. 2. 2016 do 30. 6. 2018, vzniklých mu nemocí z povolání, která u něj byla zjištěna dne 16. 9. 2015, Nejvyšší soud posoudil nárok vedlejšího účastníka na odstupné a základ jeho nároku na náhradu škody podle zákoníku práce účinného do 30. 6. 2016. Okolnosti významné pro výši nároku na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku pak posoudil podle zákoníku práce ve znění účinném v době, kdy měl nárok na jednotlivá plnění vzniknout.
12. Podle této právní úpravy, konkrétně podle § 271o zákoníku práce, by se při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku příslušející vedlejšímu účastníkovi od stěžovatelky v případě platně uzavřeného pracovněprávního vztahu se společností Y vycházelo nejen z průměrného výdělku vedlejšího účastníka dosahovaného před vznikem škody v pracovním poměru u stěžovatelky, ale i z průměrného výdělku, který vedlejší účastník před vznikem škody dosahoval u tohoto zahraničního zaměstnavatele, a do kterého by se zahrnovala mzda za práci vykonanou pro společnost Y, nikoli však poskytnuté cestovní náhrady. Odstupné náležející vedlejšímu účastníkovi od stěžovatelky podle § 67 odst. 2 věty první zákoníku práce by mu naproti tomu příslušelo jen ve výši průměrného výdělku dosahovaného v pracovním poměru u stěžovatelky. Nejvyšší soud však při interpretaci a aplikaci zákonné úpravy považoval za stěžejní, že v dané věci bylo zjištěno, že uzavření pracovních smluv mezi vedlejším účastníkem a společností Y bylo pouze formální a účelové a jejím skutečným účelem nebylo založení samostatného pracovního poměru a výkon závislé práce, ale snaha snížit daňové odvody ze mzdy.
13. Jestliže tedy vedlejší účastník a společnost Y pouze předstírali vznik pracovního poměru a vyplácení "mzdy" a "cestovních náhrad", jakožto nároků vedlejšího účastníka, nemohl na základě takových simulovaných právních úkonů platně vzniknout pracovní poměr mezi vedlejším účastníkem a společností Y, a to ani podle českého ani polského právního řádu. Peněžitá plnění označená ve výplatní pásce jako "mzda" a "cestovní náhrady" a vyplácená vedlejšímu účastníkovi namísto stěžovatelky společností Y pak ve skutečnosti představují mzdu poskytnutou vedlejšímu účastníkovi za práci vykonávanou pro stěžovatelku, resp. její část, a měla mu tak jako mzda být stěžovatelkou také zúčtována k výplatě. Ve shodě s odvolacím soudem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba i tuto část mzdy zahrnout do průměrného výdělku dosahovaného vedlejším účastníkem u stěžovatelky (§ 351 a násl. zákoníku práce), a tedy i pro účely určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 271a zákoníku práce), náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 271b zákoníku práce) a odstupného příslušejícího vedlejšímu účastníkovi od stěžovatelky podle § 67 odst. 2 zákoníku práce.
III. Argumentace stěžovatelky
14. V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a namítá, že soudy nesprávně posoudily dva samostatně uzavřené pracovní poměry jako jeden pracovní poměr a určily odpovědným zaměstnavatelem stěžovatelku, která je tak zavázána plnit nejen své povinnosti zaměstnavatele k úhradě mzdy, nýbrž i k tomu, aby hradila mzdu, která vedlejšímu účastníkovi přísluší ze samostatně uzavřeného pracovněprávního vztahu k polskému zaměstnavateli.
15. Stěžovatelka předkládá svou vlastní verzi o souběhu pracovních poměrů, tj. pracovního poměru se společností Y a pracovního poměru uzavřeného se stěžovatelkou. Podle stěžovatelky jde o praxi, kdy společnost Y zaměstnává zaměstnance v pracovním poměru na polovinu úvazku ve výši poloviny aktuální minimální mzdy. Zaměstnanci nevykonávají práci pro společnost Y, ale jsou k ní v pracovní pohotovosti. Zaměstnanci této společnosti pak uzavírají individuální smlouvy s českým zaměstnavatelem a vykonávají pro něj práci. Společnost Y vyplácí těmto zaměstnancům za jejich pracovní pohotovost vůči ní v době, kdy jsou k dispozici zaměstnavateli i na území České republiky, cestovní náhrady. Tyto okolnosti jsou podle stěžovatelky zcela v souladu s polským zákoníkem práce. Společnost Y pracovní pohotovost vykládá tak, že zaručuje zaměstnanci odměnu v situaci, kdy existuje platný pracovněprávní vztah ve vztahu k ní, coby zaměstnavateli, avšak zaměstnanec nemůže pro ni vykonávat práci z důvodů ležících na straně společnosti Y. Tato pracovní pohotovost trvá i v době, kdy zaměstnanec vykonává práci pro českého zaměstnavatele. Za tuto pracovní pohotovost firma Y zaměstnanci vyplácí mzdu.
16. Vedle takto sjednaného pracovního poměru v Polsku existoval platně uzavřený pracovní poměr vedlejšího účastníka ke stěžovatelce, vůči níž vykonával pracovní činnost, za kterou dostával sjednanou mzdu podle platné pracovní smlouvy uzavřené podle českého práva. Stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi hradila jeho mzdové nároky a z jeho mzdy řádně odváděla své povinné příspěvky související s její daňovou povinností a povinností hradit příspěvky na zdravotní a sociální pojištění vůči České republice.
17. Stěžovatelka je přesvědčena, že tímto způsobem neporušuje společnost Y polské právo, stejně tak stěžovatelka neporušuje české právo. V obou případech jde o právní jednání, které není právními předpisy zakázáno, a zároveň tímto postupem nedochází k nepřípustnému obcházení práva. Závěr soudů o zastírání protiprávního jednání subjektů soukromého práva je podle stěžovatelky závěrem nezákonným, který nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelka tvrdí, že jí obecné soudy neposkytly ústavně zaručenou soudní ochranu a nepostupovaly v dané věci v souladu s českým a polským právem.
18. Z uvedených důvodů stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodné podnikání ve spojení s právem zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je rovněž zastoupena advokátem podle § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
V. Shrnutí řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní soud vyzval všechny účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Ústavní soud též vyzval vedlejšího účastníka, aby se vyjádřil.
21. Okresní soud v Karviné zcela odkázal na svůj rozsudek a rozsudek Krajského soudu v Ostravě.
22. Krajský soud v Ostravě zopakoval stěžejní závěry svého rozsudku. Zdůraznil, že vysvětlení stěžovatelky o souběhu pracovních poměrů postrádá jakoukoli elementární logiku z hlediska ekonomického účelu a smyslu existence pracovního poměru vedlejšího účastníka u společnosti Y. Pro tuto společnost vedlejší účastník žádnou práci nevykonával, a přesto mu tato společnost vyplácela pravidelně každý měsíc vyšší částku než stěžovatelka, pro kterou vedlejší účastník ve skutečnosti vykonával závislou práci. Nad rámec ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě zdůraznil, že je mu z úřední činnosti známo, že stejný či obdobný „modus operandi“ používají při odměňování polských horníků i další dodavatelské společnosti OKD, a. s., a odkázal na konkrétní rozhodnutí v těchto věcech.
23. Nejvyšší soud úvodem zdůraznil, že podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se skutkovými závěry odvolacího soudu. Stěžovatelka v podstatné části svého dovolání stejně jako v ústavní stížnosti postavila svou kritiku právního posouzení věci na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud, zejména ve vztahu k závěru o skutečné vůli vedlejšího účastníka a společnosti Y. Stěžovatelka tak v dovolání formulovala právní otázky, na jejichž vyřešení rozsudek odvolacího soudu nezávisel, neboť odvolací soud k závěru o existenci dvou samostatných pracovních poměrů, resp. o uzavření platných pracovních smluv mezi vedlejším účastníkem a společností Y, nedospěl. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že na pracovní poměr mezi vedlejším účastníkem a společností Y je nutno aplikovat polské právo, Nejvyšší soud odkázal na části odůvodnění svého rozsudku, v nichž se s otázkou interpretace a aplikace polského práva na danou věc vypořádal. Závěrem Nejvyšší soud poukázal na to, že k tvrzenému zásahu do stěžovatelčina práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny nemohlo dojít, neboť stěžovatelka jako právnická osoba v postavení zaměstnavatele, není nositelem tohoto práva.
24. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
25. Ústavní soud vzhledem k obsahu vyjádření je již dále stěžovatelce k replice nezasílal.
VI. Věcné posouzení ústavní stížnosti
26. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
27. Ústavní stížnost není důvodná.
28. Důvodnost ústavní stížnosti závisí především na posouzení dvou navazujících závěrů, na nichž jsou založena napadená rozhodnutí. Jde jednak o závěr o neplatnosti pracovního poměru uzavřeného mezi vedlejším účastníkem a polskou společností Y. A dále o navazující závěr o tom, že částky vyplácené vedlejšímu účastníkovi společností Y měly ve skutečnosti povahu mzdy za práci vykonávanou pro stěžovatelku, a proto je třeba je zohlednit při stanovení průměrného výdělku vedlejšího účastníka za účelem stanovení výše náhrad za ztrátu na výdělku a odstupného. Nesouhlas s těmito závěry představuje také podstatu námitek stěžovatelky.
VI. A. Neplatnost pracovního poměru zastírajícího skutečný záměr snížení daňových odvodů ze mzdy tím, že část odměny za práci zaměstnance pro zaměstnavatele je formálně zúčtována jinou společností jako peněžitá plnění, která nepodléhají odvodům.
29. Námitkám stěžovatelky, že obecné soudy nepostupovaly při posuzování platnosti pracovního poměru vedlejšího účastníka a společnosti Y v souladu s právní úpravou, a že jejich závěr nemá oporu v provedeném dokazování, nelze přisvědčit. Nejvyšší soud ve vztahu k otázce platnosti předmětného pracovního poměru shrnul, že již dříve vyjádřil právní názor, že právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně, je neplatný. S odkazem na svou judikaturu konstatoval, že právní úkon učiněný účastníkem pracovněprávního nebo občanskoprávního vztahu je platný, jen jestliže vůle účastníka byla svobodná a vážná a jestliže byla projevena určitě a srozumitelně, a že o nedostatek vážnosti vůle jde tam, kde účastník učinil právní úkon "naoko" nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou podle právních předpisů s konkrétním projevem vůle spojeny.
30. Nejvyšší soud zohlednil také skutečnost, že přestože zákoník práce, na rozdíl od občanského zákoníku, nemá výslovné ustanovení o tom, jak postupovat v případech, v nichž má být právním úkonem učiněným "naoko", tj. simulovaným právním úkonem, zastřen jiný právní úkon, tj. disimulovaný právní úkon, je nepochybné, že simulovaný právní úkon je v občanskoprávních i pracovněprávních vztazích neplatný. Pokud tento právní úkon současně splňuje náležitosti disimulovaného právního úkonu, je za podmínky, že se svým obsahem nebo účelem nepříčí zákonu ani jej neobchází, a že se ani jinak nepříčí dobrým mravům [§ 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce § 39 občanského zákoníku] platný disimulovaný právní úkon. Posouzení, zda určitý právní úkon je simulovaný nebo disimulovaný, přitom nezáleží na tom, co jednající osoby projevily nebo jak svůj právní úkon označily, ale na obsahu právního úkonu a jeho skutečné povaze.
31. Při aplikaci těchto principů na posuzovanou věc Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pracovní poměr vedlejšího účastníka s polskou společností Y je neplatný. Důvodů pro tento závěr shledal několik. V daném případě jednak vedlejší účastník pro společnost Y nikdy žádnou práci na pracovišti v Polsku nevykonával. Ve shodě s odvolacím soudem považoval Nejvyšší soud za nevěrohodné a nelogické tvrzení stěžovatelky, že se jednalo o placenou pracovní pohotovost, neboť společnost Y nikdy po dobu 15 let vedlejšímu účastníkovi žádnou práci nepřidělovala. Současně mu tato společnost každý měsíc vyplácela "mzdu" a "cestovní náhrady" v částce v řádu desítek tisíc korun. Vedlejší účastník tak po celou dobu dostával dvě výplatní pásky měsíčně, přičemž na jedné z nich byla vyúčtována mzda od stěžovatelky a na druhé bylo vyúčtování "mzdy" a "cestovních náhrad" od společnosti Y. Stěžovatelka nijak nevysvětlila, z jakého důvodu byly vedlejšímu účastníkovi vypláceny "cestovní náhrady", na které mu nemohl vzniknout nárok. Vedlejší účastník totiž nikam necestoval a práci jako horník v Sosnowieci v Polsku, v místě výkonu práce označeném v pracovních smlouvách se společností Y, nikdy nevykonával. Nemohl tak mít žádné cestovní výdaje v souvislosti s pracovním poměrem ke společnosti Y, které by mu mohly být nahrazovány a vedlejší účastník také žádné cesty neúčtoval, a "cestovné" mu bylo vypláceno bez dalšího pravidelně každý měsíc. Vedlejší účastník tedy práci v zahraničí ve smyslu § 152 písm. g) zákoníku práce nevykonával, nešlo ani o dočasné přidělení k výkonu práce k jinému zaměstnavateli ve smyslu § 43a zákoníku práce. Vzhledem k absenci skutečné vůle k uzavření pracovního poměru mezi vedlejším účastníkem a společností Y, ve skutečnosti nešlo o žádný souběh dvou samostatných pracovních poměrů. Vedlejší účastník totiž pracoval po celou rozhodnou dobu výhradně pro stěžovatelku.
32. Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal jako správný závěr odvolacího soudu, že pracovní poměr mezi vedlejším účastníkem a společností Y byl pouze předstírán, aby byl zastřen skutečný záměr společnosti Y platit vedlejšímu účastníkovi část odměny za práci jím vykonávanou pro stěžovatelku ve snaze snížit daňové odvody ze mzdy tím, že část odměny za práci žalobce pro žalovanou bude formálně zúčtována společností Y jako "cestovní náhrady", které odvodům vůbec nepodléhají.
33. Závěry obecných soudů o neplatnosti pracovního poměru jsou v souladu také s judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud považuje za ústavní garanci autonomie vůle a smluvní svobody především čl. 2 odst. 3 Listiny, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Tento přístup se projevuje také v tom, že jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Současně Ústavní soud - obdobně jako obecné soudy - zdůrazňuje, že při výkladu smluv je potřeba upřednostňovat vůli stran před jejím projevem (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 571/06, IV. ÚS 1783/11, bod 25 či I. ÚS 190/15, bod 30). Obecné soudy postupovaly v souladu s těmito principy a svůj výklad podrobně a racionálně odůvodnily. Ze skutkových zjištění je totiž zjevné, že skutečná vůle při uzavírání pracovních smluv mezi vedlejším účastníkem a společností Y nemohla z logiky věci spočívat v založení samostatného pracovního poměru a ve výkonu závislé práce již jen proto, že k výkonu práce vedlejšího účastníka nemohlo docházet, neboť společnost Y mu žádnou práci neposkytovala. Stejně tak nemohlo být skutečnou vůlí vyplácet vedlejšímu účastníkovi cestovní náhrady, neboť vedlejší účastník za prací nikam necestoval, a to ani v jediném případě. Závěry obecných soudů o neplatnosti pracovního poměru mezi vedlejším účastníkem a společností Y tak Ústavní soud shledal jako správné a ústavně konformní.
34. Námitce stěžovatelky, že v dané věci soudy nepostupovaly v souladu s polským právem nelze přisvědčit. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil k tomu, proč neshledal potřebné se zabývat otázkou aplikace polského práva (bod 21). Nejvyšší soud se pak této otázce věnoval v bodech 46 až 50 odůvodnění svého rozsudku a srozumitelně vyložil, že na základě výše popsaných simulovaných pracovních smluv nemohl platně vzniknout pracovní poměr mezi vedlejším účastníkem a společností Y, a to ani podle českého, ani podle polského práva.
VI. B. Zohlednění částek vyplácených zaměstnanci jako část odměny za práci vykonávanou pro jiného zaměstnavatele při stanovení průměrného výdělku zaměstnance za účelem stanovení výše náhrad za ztrátu na výdělku po dobu a po skončení pracovní neschopnosti a odstupného.
35. Ústavní soud považuje argumentaci stěžovatelky k zohlednění částek vyplácených vedlejšímu účastníkovi společností Y při stanovení výše náhrad za ztrátu na výdělku a odstupného za nesprávnou, vycházející z nepochopení základních principů, které ovládají soudní řízení o pracovněprávních sporech. Posuzování povinnosti zohlednit uvedené částky je třeba nahlížet především optikou ochranné funkce pracovního práva vůči zaměstnanci v pracovněprávních vztazích (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06, bod 216, nález sp. zn. II. ÚS 1889/19, bod 26 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3222/23, bod 29). Ochranná funkce pracovního práva má své zákonné vyjádření v zásadě zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance stanovené v § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce.
36. Jedním z projevů ochranné funkce pracovního práva je také princip ochrany slabší strany, který Ústavní soud ve své judikatuře již konstantě považuje za princip ústavněprávního významu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 562/12 či nález sp. zn. I. ÚS 3512/11). Princip ochrany slabší strany je zvláště důležitý právě v oblasti pracovního práva, které chrání zaměstnance jako typově slabší smluvní stranu před svévolí či zneužíváním práv ze strany zaměstnavatele nebo jakýmikoli formami nátlaku, a to jak při uzavření pracovního poměru, během něj, tak při jeho ukončení (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1774/14, nález sp. zn. II. ÚS 3399/14, bod 18 či nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06, bod 216). Na ústavní úrovni je princip ochrany zaměstnance, jako slabší smluvní strany v pracovněprávních vztazích, vyjádřen mj. na úrovni interpretace čl. 28 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 672/22).
37. Princip ochrany slabší strany stěžovatelka zcela pomíjí a přistupuje k pracovnímu poměru jako ke vztahu založenému výhradně na smluvní volnosti jeho účastníků. K tomuto přístupu je třeba uvést, že přestože pracovněprávní vztahy jako vztahy soukromoprávní povahy jsou na straně jedné primárně založeny na respektování smluvní volnosti jejich účastníků, na straně druhé není tato smluvní volnost neomezená, a je limitována právě principem ochrany zaměstnance jako typově slabší strany pracovněprávního vztahu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1889/19, bod 26). Smluvní svoboda stran je tedy v pracovněprávních vztazích omezena za účelem zajištění zvláštní ochrany zaměstnance. Při rozhodování o pracovněprávních sporech tak musí soudy princip ochrany slabší strany mít vždy na zřeteli, a to jak při vedení dokazování, tak při právním hodnocení, neboť jinak by soudy poskytovaná ochrana zaměstnance byla neúčinná (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1774/14).
38. Právě z hlediska uvedeného neobstojí tvrzení stěžovatelky, že pracovními smlouvami uzavřenými mezi vedlejším účastníkem a společností Y nebyl zastírán jejich skutečný záměr platit vedlejšímu účastníkovi část odměny za práci vykonávanou pro stěžovatelku za účelem snížení daňových odvodů ze mzdy. Není totiž vůbec zřejmé, jaký jiný záměr by tyto pracovní smlouvy sledovaly, a ani stěžovatelka v tomto směru žádné vysvětlení neuvádí. Argumentuje pouze tím, že šlo o souběh dvou pracovních poměrů, aniž by ovšem objasnila, jaký byl účel takového souběhu ve vztahu k postavení zaměstnance - vedlejšího účastníka.
39. Ústavnímu soudu je nadto z úřední činnosti známé, že obdobná praxe jako v nyní posuzované věci při uzavírání pracovních smluv a odměňování horníků, a to formou tzv. świadczenia, které mají představovat náhrady za náklady spojené s vysláním k práci do zahraničí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2024 č. j. 3 Afs 238/2023-49 či ze dne 29. 8. 2023 č. j. 10 Afs 19/2022-42). V usnesení sp. zn. III. ÚS 2885/23 Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost společnosti POLCARBO spol. s r. o, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí správních orgánů a správních soudů, že tzv. świadczenia nejsou náhradou za náklady spojené s vysláním k práci do zahraničí, ale odměnou za práci vykonávanou pro tuto společnost, a jako taková představují zdanitelný příjem horníků, z něhož plyne povinnost odvést daň.
40. V nynější věci Ústavní soud neposuzuje otázku zdanitelnosti příjmů vyplácených vedlejšímu účastníkovi společností Y, ale předmětem přezkumu je primárně otázka, zda je ústavně souladný závěr, že tyto příjmy je třeba považovat za mzdu a jako takové je zohlednit při stanovení průměrného výdělku vedlejšího účastníka za účelem stanovení výše náhrad za ztrátu na výdělku a odstupného. Z tohoto pohledu a se zřetelem na princip ochrany slabší strany pracovněprávního sporu je podstatný především důsledek, které uzavření pracovních smluv se společností Y mělo pro vedlejšího účastníka. Tímto důsledkem je skutečnost, že vedlejšímu účastníkovi, jehož pracovní poměr u stěžovatelky byl ukončen z důvodu nemoci z povolání, bylo stěžovatelkou vyplaceno odstupné a náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti z částky více než o polovinu nižší, než byla jeho odměna za práci skutečně vykonávanou pro stěžovatelku. Takové znevýhodnění je v rozporu s ústavní ochranou zaměstnance před případnou svévolí zaměstnavatele a se sociální funkcí mzdy, která je v ní implicitně ve vztahu k zaměstnanci zahrnuta.
VII. Závěr
41. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky jako nedůvodné a neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví, právo podnikat ani právo na spravedlivý proces. Napadená rozhodnutí jsou ústavně souladná, přesvědčivě odůvodněná a především jsou v souladu s principem ochrany slabší strany, tj. zaměstnance, v pracovněprávních vztazích. Ústavní soud dále dodává, že k tvrzenému porušení práva zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny nemohlo dojít, neboť subjektem tohoto práva je zaměstnanec, zatímco stěžovatelka je v dané věci v postavení zaměstnavatele. Naopak postup spočívající v uzavírání simulovaných pracovních smluv, které nezaručují zákonné nároky zaměstnance v případě ukončení pracovního poměru z důvodu nemoci z povolání, je v rozporu s právem zaměstnance zakotveným v čl. 28 Listiny.
42. Ústavní soud proto ústavní stížnost zamítl (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud nenařídil ústní jednání, protože od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 věta první zákona o Ústavním soudu).
Autor: US