// Profipravo.cz / Pracovní právo 16.01.2025

Doprovod rodinného příslušníka do zdravotnického zařízení

I. Podstatou doprovodu ve smyslu bodu 8 písm. a) nařízení vlády č. 590/2006 Sb. nepochybně je poskytnutí podpory rodinnému příslušníkovi zaměstnance při vyšetření, ošetření nebo léčení ve zdravotnickém zařízení a všech ostatních úkonech, jež s tím souvisejí, za situace, kdy rodinný příslušník ze zdravotních důvodů nebo z důvodu své nezletilosti nemůže tyto úkony vykonat sám. Pod úkony doprovodu („uvedené úkony“) lze proto zahrnout především cestu z místa bydliště doprovázené osoby (jiného místa, kde se doprovázená osoba v době doprovodu zdržuje) do zdravotnického zařízení, čekání na vyšetření, ošetření nebo léčení, samotné vyšetření, ošetření nebo léčení, nezbytnou konzultaci s lékařem, případná navazující vyšetření, ošetření nebo léčebné úkony, cestu k nim, jakož i čekání na jejich provedení, opatření lékařem předepsaných nebo doporučených léků či zdravotnických pomůcek a cestu zpět do bydliště doprovázené osoby (jiného místa, kde se doprovázená osoba zdržuje). I když samy o sobě nepředstavují vlastní poskytnutí podpory doprovázené osobě, patří mezi tyto úkony i cesta zaměstnance z místa jeho pracoviště nebo bydliště (jiného místa, kde se zaměstnanec v době doprovodu zdržuje) k doprovázené osobě a cesta zpět na pracoviště po ukončení doprovodu. Od časové náročnosti všech těchto úkonů (tedy nejenom vlastního vyšetření, ošetření nebo léčení) se potom v každém jednotlivém případě odvíjí úvaha o tom, zda je zcela nebo zčásti „nebylo možno provést mimo pracovní dobu“, a o „nezbytně nutné době“ pracovního volna, tedy době, po kterou je zaměstnavatel povinen nepřítomnost zaměstnance v práci omluvit.

Lze proto uzavřít, že pod „uvedené úkony“, které „nebylo možno provést mimo pracovní dobu“, jimiž je v bodu 8 písm. a) přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb. podmíněno poskytnutí pracovního volna zaměstnanci „na nezbytně nutnou dobu“ k doprovodu rodinného příslušníka do zdravotnického zařízení, lze zahrnout veškeré úkony, které musí zaměstnanec během pracovní doby nezbytně vykonat k tomu, aby svému rodinnému příslušníkovi poskytl podporu při vyšetření, ošetření a léčení ve zdravotnickém zařízení.

II. Zaměstnanec, který doprovodem rodinného příslušníka do zdravotnického zařízení omlouvá svoji nepřítomnost v práci (má-li zabránit nepříznivému důsledku v podobě hodnocení jeho nepřítomnosti jako neomluveného zameškání práce), je povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá splnění podmínek pro poskytnutí pracovního volna podle bodu 8 písm. a) nařízení vlády č. 590/2006 Sb., tedy i skutečnosti o tom, že úkony doprovodu nebo jejich část nebylo možno provést mimo pracovní dobu. Půjde zejména o údaje o místě pracoviště zaměstnance, místě bydliště zaměstnance a doprovázeného rodinného příslušníka (jiném místě, kde se zdržují), místě zdravotnického zařízení, dopravní dostupnosti zdravotnického zařízení a pracoviště (časové náročnosti přepravy), ordinačních hodinách zdravotnického zařízení, vázanosti stanoveným termínem vyšetření, ošetření nebo léčení, době čekání ve zdravotnickém zařízení, časové náročnosti zdravotnického úkonu, jemuž se doprovázená osoba podrobila, apod. Zaměstnanci, jemuž v konání práce brání některá z překážek v práci, zákoník práce sice ukládá povinnost, aby – pokud je mu tato překážka předem známa – včas požádal zaměstnavatele o poskytnutí pracovního volna, popř. nedozví-li se o překážce v práci předem, aby zaměstnavatele uvědomil o této překážce a předpokládané době jejího trvání bez zbytečného průtahu, tj. prakticky hned, jak to bude možné (srov. § 206 odst. 1 zák. práce), a v této souvislosti i povinnost existenci překážky zaměstnavateli prokázat (srov. § 206 odst. 2 větu první zák. práce), avšak ani dodatečné (opožděné) prokázání překážky neznamená, že by zaměstnavatel již nebyl povinen nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu trvání překážky v práci dodatečně omluvit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2979/2023, ze dne 10. 12. 2024

vytisknout článek

Dotčené předpisy:
bod 8 písm. a) přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb.
§ 55 odst. 1 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 1. 2018
§ 85 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 1. 2018
§ 199 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 1. 2018

Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

1. Dopisem ze dne 2. 2. 2018 (doručeným žalobci dne 20. 2. 2018) žalovaná sdělila žalobci, že mu dává okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro nepřítomnost na pracovišti ve dnech 13. 11., 14. 11., 15. 11., 20. 11., 21. 11., 22. 11., 23. 11., 24. 11., 27. 11., 28. 11., 29. 11., 30. 11., 1. 12., 4. 12., 5. 12., 6. 12., 7. 12., 8. 12., 11. 12. 2017 a dále 2. 1., 3. 1., 4. 1., 5. 1., 8. 1., 18. 1., 19. 1., 22. 1. 2018, kterou žalovaná posoudila jako neomluvenou, a to „jak za část směn – nepovinné úseky pracovní doby, tak i za celé směny (základní a volitelná pracovní doba)“. Žalobce „neprokázal, že doprovod rodinných příslušníků do zdravotnického zařízení byl vždy nezbytně nutný, a to v pracovní době“, nesdělil a neprokázal rozsah trvání důležité osobní překážky v práci, ani skutečnost, že ošetření nebylo možné provést mimo pracovní dobu, a rovněž „nenapracoval“ části směn – „volitelné úseky pracovní doby v rámci měsíčního vyrovnávacího období“.

2. Žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 17. 4. 2018 se žalobce domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracuje na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 11. 2000 změněné dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 13. 12. 2016 jako IT systémový analytik. Nesouhlasil s tím, že se svou nepřítomností na pracovišti ve vymezených dnech dopustil „neomluvené absence“, neboť v tyto dny doprovázel manželku nebo syna, kteří jsou vážně nemocní, na lékařská vyšetření, jednalo se tedy o osobní překážku v práci ve smyslu § 199 odst. 2 zákoníku práce a bodu 8 přílohy k nařízení vlády č. 590/2006 Sb. Žalovanou o této skutečnosti vždy informoval „formou sms zprávy“ a následně jí zasílal vždy jedenkrát týdně potvrzení od lékaře o své nepřítomnosti. Z předložených důkazů je „nepochybné, že absence byla odůvodněná“. Vzhledem k tomu, že se svou rodinou žije ve městě XY, okres XY, nebylo reálné, aby se po vyšetření vydal na přes dvě hodiny trvající cestu do Mladé Boleslavi. Jeho manželka nemá řidičské oprávnění a jeho doprovod byl „naprosto nezbytný“. Žalobce až do cca listopadu 2017 „nikdy nemusel prokazovat, že doprovázení osoby blízké k lékaři bylo nutné či žádat od lékařů vyplnění přesného času a trvání ošetření či ordinačních hodin“. Žalobce měl s žalovanou sjednán tzv. výkon mobilní práce (práce z domu), který však byl ke dni 13. 11. 2017 žalovanou zrušen a žalovaná „ihned po zrušení home office (…) začíná evidovat domnělé neomluvené absence“, což žalobce označil za „evidentní šikanu“. Vytýkala-li žalovaná žalobci, že neuvedl dobu, po kterou vyšetření rodinných příslušníků trvalo, pak takový požadavek považoval za „minimálně obtížný, ne-li nemožný“. Žalobce rovněž nesouhlasil s hodnocením intenzity porušení pracovních povinností jako „zvlášť hrubé porušení povinností“, o které se podle judikatury jedná v případech „bezdůvodné absence v zaměstnání (minimálně pět dní), krádeže majetku u zaměstnavatele, odčerpání části majetku zaměstnavatele bez protiplnění“; o takový případ se však v tomto případě nejedná.

3. Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě uvedla, že žalobce nesplnil podmínky pro uplatnění jiné důležité osobní překážky v práci podle bodu 8 písm. a) přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb., neboť zejména neprokázal, že by doprovod rodinných příslušníků byl nezbytný, že by vyšetření nebylo možné provést mimo pracovní dobu, ani že by nezbytně nutnou dobou pro účely doprovodu k vyšetření byl vždy celý den a nikoliv pouze jeho část, přičemž prokázání těchto skutečností bylo jeho povinností. V případech, kdy nezbytně nutnou dobou k doprovodu rodinného příslušníka k vyšetření byla pouze část dne, mohl být žalobce ve zbývajícím rozsahu „(i při započtení cesty) připraven k výkonu práce u žalované“. Žalovaná si ověřila, že zdravotnická zařízení mohou potvrdit dobu, po kterou vyšetření trvalo, „včetně odhadu možného času stráveného před tím v čekárně (…), a to dokonce i zpětně“; tento údaj přesto žalobce žalované nedoložil. Žalovaná opakovaně vyzývala žalobce, aby prokázal a doložil splnění podmínek stanovených právními předpisy „pro účely uznání jiné důležité osobní překážky v práci“. Žalobce však tuto skutečnost ve vztahu k jeho absencím od 13. 11. 2017 a dále v průběhu ledna 2018 neprokázal, a proto žalovaná hodnotila jeho absenci jako neomluvenou. Vzhledem k tomu, že se žalobce „v neobvykle velkém rozsahu dnů“ nedostavil k výkonu práce, ani žádnou práci pro žalovanou v těchto dnech jinak nevykonával a neprokázal, že „by ve všech případech po celou uplatňovanou dobu byly splněny podmínky pro uznání uplatňované překážky v práci“, žalovaná kvalifikovala jednání žalobce jako porušení povinností „zvlášť hrubým způsobem“.

4. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 20 C 109/2018-216, žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 2. 2. 2018 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobce vytýkaného neomluveného zameškání práce dopustil, jestliže neprokázal takový rozsah jiné důležité osobní překážky v práci (doprovod rodinných příslušníků k lékaři), který mu znemožňoval dostavit se na pracoviště alespoň na část pracovní směny, a že svým jednáním pracovní povinnost porušil zvlášť hrubým způsobem.

5. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 23 Co 181/2019-293, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 2. 2. 2018, doručeným žalobci dne 20. 2. 2018, je neplatné a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne 20. 2. 2018, lze v souladu s ustanovením § 58 odst. 1 zákoníku práce za důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru „považovat pouze vytýkané skutky, k nimž došlo až po 20. 12. 2017, tedy žalobcovy absence ve dnech 2. 1., 3. 1., 4. 1., 5. 1., 8. 1., 18. 1., 19. 1., 22. 1. 2018“; „za bezpředmětné“ proto považoval zabývat se „omluvitelností či neomluvitelností“ absencí v době od 3. 11. do 11. 12. 2017. Vyšel dále ze zjištění, že žalobce (poté, co k 31. 12. 2017 skončily žalobci výhody z dohody o výkonu mobilní práce, tzv. home office) se v lednu 2018, ve dnech, které jsou vyjmenovány, skutečně na pracoviště nedostavil, svou nepřítomnost vysvětloval překážkami v práci ve smyslu § 191 zákoníku práce, které však v rozporu s ustanovením § 206 zákoníku práce zaměstnavateli neprokázal. Při hodnocení intenzity porušení pracovní povinnosti žalobcem zohlednil, že žalobce doložil, že v jednotlivých dnech skutečně doprovázel své rodinné příslušníky do zdravotnických zařízení, mnohdy vzdálených od místa jeho bydliště (Praha, Plzeň). Přitom nebylo reálné, aby „po několika hodinách strávených na cestě k lékaři, v čekárně a ambulanci lékaře a na cestě domů, mělo ještě smysl vyrazit na dvousetkilometrovou cestu do sídla žalované s předpokladem, že tam žalobce dorazí před koncem pracovní doby, popř. v dobu, kdy by ještě (do konce pracovní doby) stihl smysluplně plnit nějaké pracovní úkoly“. Okolnosti projednávané věci je proto třeba odlišovat od případu svévolných, nijak neomluvených absencí a přihlédnout též k bezproblémovému dlouholetému trvání pracovního poměru žalobce u žalované. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že „vytýkané porušení pracovních povinností žalobcem nedosáhlo takového stupně intenzity (…), aby po žalované nebylo lze požadovat, aby žalobce zaměstnávala ještě alespoň po dobu výpovědní doby a odůvodňovalo okamžité zrušení pracovního poměru“.

6. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2021, č. j. 21 Cdo 943/2020-332, rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi) k dalšímu řízení. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že k okamžitému zrušení pracovního poměru pro neomluvené zameškání práce ve dnech 13. 11. 2017 až 11. 12. 2017 žalovaná přistoupila po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, které se tak sice nemohlo stát důvodem pro platné rozvázání pracovního poměru, avšak může představovat významnou okolnost pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobcem, která vypovídá o jeho dosavadním postoji k plnění pracovních úkolů, a měla se proto stát předmětem posouzení odvolacího soudu. Zdůraznil, že při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobcem se odvolací soud nemohl obejít ani bez závěru o tom, zda a v jakém rozsahu žalobce v jednotlivých dnech vytýkaného období od 2. 1. 2018 do 22. 1. 2018 práci skutečně neomluveně zameškal, a to s ohledem na skutková zjištění, která by v každém jednotlivém případě (zameškané pracovní směny) učinil o nezbytnosti doprovodu rodinných příslušníku do zdravotnického zařízení, o době provedeného ošetření nebo vyšetření ve zdravotnickém zařízení a o nutnosti provedení těchto úkonů v pracovní době žalobce, a protože tato skutková zjištění odvolací soud neučinil, nemůže jeho závěr o intenzitě porušení pracovních povinností žalobcem obstát.

7. Okresní soud v Mladé Boleslavi novým rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 20 C 109/2018-478, žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dopisem žalované ze dne 2. 2. 2018, doručeným žalobci 20. 2. 2018, zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované k rukám jejího právního zástupce 78 945,50 Kč (výrok II) a „ČR – Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi“ 913 Kč (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 11. 2000 ve znění jejích pozdějších změn jako „IT systémový analytik“ se sjednaným místem výkonu práce Mladá Boleslav, Kosmonosy, že žalobce pracoval v režimu pružné pracovní doby s „pevně určenou“ částí pracovní doby od 9 do 14 hodin a „pohyblivou částí“ pracovní doby od 6 do 17 hodin, že s ohledem na zdravotní stav jeho rodinných příslušníků byla žalobci umožněna práce z domova ve dnech pondělí až středa v celkovém rozsahu 22,5 hodin, že tento výkon „mobilní práce“ žalovaná „přerušila“ ke dni 13. 11. 2017 a vypověděla k 31. 12. 2017, že žalobce se v době od 13. 11. 2017 do 11. 12. 2017 a v době od 2. 1. 2018 do 22. 1. 2018 do zaměstnání opakovaně nedostavil z důvodu doprovodu rodinných příslušníků (manželky a syna) k lékaři, že žalobce svoji nepřítomnost v práci omlouval „na formulářích žalované“, na kterých nebyl vyplněn časový údaj o příchodu a odchodu ze zdravotnického zařízení, že s výjimkou jedné návštěvy v Praze se jednalo o návštěvy zdravotnických zařízení v místě bydliště žalobce (XY) nebo jeho bezprostředním okolí (XY, XY), že závěr o tom, zda ošetření nebo vyšetření doprovázené osoby bylo nutné konat v pracovní době, mohl soud učinit jen na základě žalobcem předloženého výpisu ordinačních hodin lékařů (MUDr. P. D., MUDr. A. K., MUDr. V. P. ordinují „i od 7:00, 7:30, 8:00 hodin a do 17:00 nebo 18:00 hodin“, tedy v době mimo pevnou část pracovní doby žalobce), a že lékaři k žádosti soudu pro odstup času již nebyli schopni podat informaci o době ošetření nebo vyšetření doprovázených osob. Dospěl proto k závěru, že „žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní o tom, že v 8 dnech v rozhodném období 2. 1. 2018 – 22. 1. 2018 práci zameškal z omluvitelných důvodů“, a proto „na tyto absence nahlíží jako na neomluvené v rozsahu 8 dnů (celých pracovních směn)“. Okamžité zrušení pracovního poměru proto soud prvního stupně hodnotí jako „odpovídající závažnosti daného případu, kdy žalobce porušil pracovní povinnost zvlášť hrubým způsobem, jestliže při neomluveném zameškání práce po dobu 8 dnů během jediného měsíce „se nejedná o výpadek, který by byl u zaměstnavatele z hlediska organizace práce a zadaných pracovních úkolů přehlédnutelný či zanedbatelný“.

8. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 23 Co 202/2022-516, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Zdůraznil, že žalobce po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. „doplnil svá tvrzení a doplnil důkazy pouze dílčím způsobem“, a „soud prvního stupně tedy sám oslovil označená zdravotnická pracoviště a lékaře s žádostí o poskytnutí potřebných informací, avšak ani na základě těchto výzev soudem oslovení neposkytli informace, které by beze zbytku zodpověděly všechny potřebné otázky, zejména žádané časové údaje, a to především s ohledem na značný časový odstup od doby, kdy tam měl žalobce své rodinné příslušníky doprovázet“. Dále žalobce „doložil“, že „ordinační hodiny končí zpravidla v brzkých odpoledních hodinách, v některých ambulancích jsou posunuty až do 17:00-18:00 hodin“, a také „vyjádření některých lékařů, v nichž potvrdili nezbytnost doprovodu manželky a dětí žalobce“. Odvolací soud uzavřel, že (po poučení „o důkazním břemenu a následcích jeho neunesení“) „žalobce sice doložil, že v jednotlivých dnech skutečně doprovázel své rodinné příslušníky do zdravotnických zařízení, mnohdy i vzdálených od místa jeho bydliště (Plzeň, Praha)“, avšak přes poučení o důkazním břemenu a následcích jeho neunesení, „nedoložil, že by návštěvy lékařů, k nimž doprovázel své rodinné příslušníky (nebo alespoň některé z nich), nebylo možno realizovat mimo pracovní dobu“. Neprokázal-li žalobce, že jeho nepřítomnost v práci ve „vytčených dnech“ byla způsobena existencí důležitých osobních překážek, a tedy že byla omluvitelná, potom je třeba hodnotit jeho nepřítomnost jako „neomluvenou absenci“, a to „po celý ten který pracovní den (pracovní směnu)“. V lednu 2018 se tak žalobce dopustil celkem osmi „neomluvených absencí“. Při hodnocení intenzity porušení pracovní povinnosti žalobcem odvolací soud oproti svému předchozímu rozhodnutí přihlédl k tomu, že „v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkané absence žalobce v listopadu a prosinci 2017 vykazují tytéž znaky, jako vytýkané absence v lednu 2018, tedy že u nich žalobce přes výzvy žalované náležitě nedoložil naplnění všech znaků důležitých osobních překážek v práci“, takže „při zohlednění, že se žalobce v lednu 2018 dopustil stejného jednání, které mu bylo žalovanou vytýkáno již dříve (v nedávné době), aniž by projevil větší snahu vyhovět oprávněným požadavkům svého zaměstnavatele na náležité doložení, že jeho opakující se nepřítomnost v práci je skutečně důsledkem existujících důležitých osobních překážek, dospěl odvolací soud k závěru, že míra tolerance žalované k tomuto stále se opakujícímu přístupu žalobce byla vyčerpána, a nebylo možno po žalované spravedlivě požadovat, aby tento stav trpěla ještě i po dobu dvouměsíční výpovědní doby“.

9. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. „Klíčovou právní otázkou“ (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou) podle žalobce je, „jaký je správný výklad části ustanovení bodu č. 8 přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb., v platném a účinném znění: ‚uvedené úkony nebylo možno provést mimo pracovní dobu‘, a k jakým okolnostem je nezbytné při tomto výkladu přihlédnout“. Namítá, že ošetření příslušníků jeho rodiny mohlo být realizováno jen v ordinačních hodinách, které se „více méně“ kryjí s pevnou částí jeho pracovní doby. I kdyby soudy vycházely z předpokladu, že k ošetření mohlo dojít na začátku ordinačních hodin, nemohly, s přihlédnutím k času nezbytnému pro dopravu do zaměstnání, dospět k závěru, že „neomluvená absence“ činí celých 7,5 hodin pracovní doby. Vyšetření probíhala na XY a XY (vyjma jednoho případu ze dne 3. 1. 2018, které probíhalo v Praze), nebylo tak v možnostech žalobce po ukončení návštěvy lékařů a návratu domů „ihned se dostavit do zaměstnání“. I doba strávená na cestě proto musí být zohledněna jako omluvená nepřítomnost v zaměstnání „jako součást doby související s doprovodem dle bodu č. 8 přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb. v platném a účinném znění“. V této souvislosti je rovněž nezbytné přihlédnout k tomu, jak nepřítomnost žalobce hodnotila žalovaná, která evidovala celkem 33 hodin neomluvené absence, což odpovídá 4,4 dnům, přičemž podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu obvykle až pět dnů neomluvené absence vytváří předpoklad pro závěr, že došlo k porušení právních povinností zvlášť hrubým způsobem. Žalobce též namítá, že soudy rovněž nepřihlédly k tomu, že není v žalobcových silách přimět ošetřujícího lékaře, aby příslušné kolonky ve formuláři vyplnil dle požadavku žalované, a žalobce (vyjma doložení ordinačních hodin) objektivně nemá jinou možnost, jak tuto skutečnost prokázat. Při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností soudy právně významné okolnosti hodnotily výlučně v neprospěch žalobce a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí nikoliv ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Postupu obou soudů žalobce vytýká, že za situace, kdy dovodily, že žalobce neunesl důkazní břemeno, postupovaly v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016, pokud neprovedly důkaz jeho účastnickou výpovědí, jejíž provedení navrhl. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

12. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

13. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

14. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 11. 2000 ve znění jejích pozdějších změn jako „IT systémový analytik“ se sjednaným místem výkonu práce Mladá Boleslav, Kosmonosy. Žalobce pracoval v režimu pružného rozvržení pracovní doby s určenou základní pracovní dobou od 9 do 14 hodin a volitelnou pracovní dobou od 6 do 9 hodin a od 14 do 17 hodin. Na základě dohody o výkonu mobilní práce ze dne 7. 7. 2017 byla s ohledem na zdravotní stav jeho rodinných příslušníků žalobci umožněna práce z domova ve dnech pondělí až středa v celkovém rozsahu 22,5 hodin. Dopisem ze dne 10. 11. 20017 žalovaná žalobce vyzvala, aby od 13. 11. 2017 práci vykonával výlučně na pracovišti zaměstnavatele a dalším dopisem ze dne 10. 11. 2017 dohodu o výkonu mobilní práce vypověděla k 31. 12. 2017. Ve dnech 13. 11., 14. 11., 15. 11., 20. 11., 21. 11., 22. 11., 23. 11., 24. 11., 27. 11., 28. 11., 29. 11., 30. 11., 1. 12., 4. 12., 5. 12., 6. 12., 7. 12., 8. 12., 11. 12. 2017 a dále 2. 1., 3. 1., 4. 1., 5. 1., 8. 1., 18. 1., 19. 1., 22. 1. 2018 se žalobce na pracoviště opakovaně nedostavil z důvodu doprovodu rodinných příslušníků (manželky a syna) k lékaři. Tuto svoji nepřítomnost v práci omlouval „na formulářích žalované“, omluvu však žalovaná nepovažovala za dostatečnou a dne 20. 2. 2018 doručila žalobci okamžité zrušení pracovního poměru uvedené v bodu 1 odůvodnění tohoto rozsudku.

15. Za tohoto skutkového stavu rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaké úkony lze podřadit pod „uvedené úkony“, které „nebylo možno provést mimo pracovní dobu“, jimiž je v bodu 8 písm. a) přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci (dále jen „nařízení vlády č. 590/2006 Sb.“), podmíněno poskytnutí pracovního volna zaměstnanci „na nezbytně nutnou dobu“ k doprovodu rodinného příslušníka do zdravotnického zařízení. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je důvodné.

17. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy se žalobce podle skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru dopustil neomluveného zameškání práce – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném od 1. 11. 2017 do 31. 1. 2018 (dále jen „zák. práce“), a nařízení vlády č. 590/2006 Sb.

18. Podle ustanovení § 199 odst. 1 zák. práce nemůže-li zaměstnanec konat práci pro jiné důležité osobní překážky v práci týkající se jeho osoby, než jsou uvedeny v § 191, je zaměstnavatel povinen poskytnout mu nejméně ve stanoveném rozsahu pracovní volno a ve stanovených případech i náhradu mzdy nebo platu podle odstavce 2. Náhrada mzdy nebo platu přísluší ve výši průměrného výdělku.

19. Okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci, při kterých přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele pracovní volno, nebo pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu, je na základě zákonného zmocnění obsaženého v ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce uveden v příloze k nařízení vlády č. 590/2006 Sb. Podle bodu 8 písm. a) uvedené přílohy pracovní volno k doprovodu rodinného příslušníka do zdravotnického zařízení k vyšetření nebo ošetření při náhlém onemocnění nebo úrazu a k předem stanovenému vyšetření, ošetření nebo léčení se poskytne jen jednomu z rodinných příslušníků na nezbytně nutnou dobu, nejvýše však na 1 den, byl-li doprovod nezbytný a uvedené úkony nebylo možno provést mimo pracovní dobu

1. s náhradou mzdy nebo platu, jde-li o doprovod manžela, druha nebo dítěte, jakož i rodiče a prarodiče zaměstnance nebo jeho manžela; má-li zaměstnanec nárok na ošetřovné z nemocenského pojištění, nepřísluší mu náhrada mzdy nebo platu,

2. bez náhrady mzdy nebo platu, jde-li o ostatní rodinné příslušníky.

20. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že pracovní volno z důvodu jiné důležité osobní překážky v práci podle bodu 8 písm. a) přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb. je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout na nezbytně nutnou dobu za splnění těchto pěti podmínek: 1) jedná se o doprovod rodinného příslušníka zaměstnance [rodinnými příslušníky se rozumí fyzické osoby uvedené v bodě 7 přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb. (srov. bod 8 in fine přílohy cit. nařízení vlády)], 2) doprovod je uskutečňován k vyšetření nebo ošetření při náhlém onemocnění nebo úrazu a k předem stanovenému vyšetření, ošetření nebo léčení, 3) pracovní volno za stejným účelem nebylo poskytnuto jinému rodinnému příslušníku doprovázené osoby, 4) doprovod je nezbytný a 5) „uvedené úkony“ nebylo možno provést mimo pracovní dobu. Závěr o splnění poslední z uvedených podmínek závisí na výkladu použitého slovního spojení „uvedené úkony“, jehož přesné vymezení nařízení vlády č. 590/2006 Sb. neobsahuje.

21. Podstatou doprovodu ve smyslu bodu 8 písm. a) nařízení vlády č. 590/2006 Sb. nepochybně je poskytnutí podpory rodinnému příslušníkovi zaměstnance při vyšetření, ošetření nebo léčení ve zdravotnickém zařízení a všech ostatních úkonech, jež s tím souvisejí, za situace, kdy rodinný příslušník ze zdravotních důvodů nebo z důvodu své nezletilosti nemůže tyto úkony vykonat sám. Pod úkony doprovodu („uvedené úkony“) lze proto zahrnout především cestu z místa bydliště doprovázené osoby (jiného místa, kde se doprovázená osoba v době doprovodu zdržuje) do zdravotnického zařízení, čekání na vyšetření, ošetření nebo léčení, samotné vyšetření, ošetření nebo léčení, nezbytnou konzultaci s lékařem, případná navazující vyšetření, ošetření nebo léčebné úkony, cestu k nim, jakož i čekání na jejich provedení, opatření lékařem předepsaných nebo doporučených léků či zdravotnických pomůcek a cestu zpět do bydliště doprovázené osoby (jiného místa, kde se doprovázená osoba zdržuje). I když samy o sobě nepředstavují vlastní poskytnutí podpory doprovázené osobě, patří mezi tyto úkony i cesta zaměstnance z místa jeho pracoviště nebo bydliště (jiného místa, kde se zaměstnanec v době doprovodu zdržuje) k doprovázené osobě a cesta zpět na pracoviště po ukončení doprovodu. Od časové náročnosti všech těchto úkonů (tedy nejenom vlastního vyšetření, ošetření nebo léčení) se potom v každém jednotlivém případě odvíjí úvaha o tom, zda je zcela nebo zčásti „nebylo možno provést mimo pracovní dobu“, a o „nezbytně nutné době“ pracovního volna, tedy době, po kterou je zaměstnavatel povinen nepřítomnost zaměstnance v práci omluvit.

22. Lze proto uzavřít, že pod „uvedené úkony“, které „nebylo možno provést mimo pracovní dobu“, jimiž je v bodu 8 písm. a) přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb. podmíněno poskytnutí pracovního volna zaměstnanci „na nezbytně nutnou dobu“ k doprovodu rodinného příslušníka do zdravotnického zařízení, lze zahrnout veškeré úkony, které musí zaměstnanec během pracovní doby nezbytně vykonat k tomu, aby svému rodinnému příslušníkovi poskytl podporu při vyšetření, ošetření a léčení ve zdravotnickém zařízení.

23. Zaměstnanec, který doprovodem rodinného příslušníka do zdravotnického zařízení omlouvá svoji nepřítomnost v práci (má-li zabránit nepříznivému důsledku v podobě hodnocení jeho nepřítomnosti jako neomluveného zameškání práce), je povinen tvrdit a prokazovat [srov. § 101 odst. 1 písm. a) a b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] skutečnosti, z nichž vyplývá splnění podmínek pro poskytnutí pracovního volna podle bodu 8 písm. a) nařízení vlády č. 590/2006 Sb., tedy i skutečnosti o tom, že úkony doprovodu nebo jejich část nebylo možno provést mimo pracovní dobu (srov. shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, č. j. 21 Cdo 943/2020-332). Půjde zejména o údaje o místě pracoviště zaměstnance, místě bydliště zaměstnance a doprovázeného rodinného příslušníka (jiném místě, kde se zdržují), místě zdravotnického zařízení, dopravní dostupnosti zdravotnického zařízení a pracoviště (časové náročnosti přepravy), ordinačních hodinách zdravotnického zařízení, vázanosti stanoveným termínem vyšetření, ošetření nebo léčení, době čekání ve zdravotnickém zařízení, časové náročnosti zdravotnického úkonu, jemuž se doprovázená osoba podrobila, apod. Zaměstnanci, jemuž v konání práce brání některá z překážek v práci, zákoník práce sice ukládá povinnost, aby – pokud je mu tato překážka předem známa – včas požádal zaměstnavatele o poskytnutí pracovního volna, popř. nedozví-li se o překážce v práci předem, aby zaměstnavatele uvědomil o této překážce a předpokládané době jejího trvání bez zbytečného průtahu, tj. prakticky hned, jak to bude možné (srov. § 206 odst. 1 zák. práce), a v této souvislosti i povinnost existenci překážky zaměstnavateli prokázat (srov. § 206 odst. 2 větu první zák. práce), avšak ani dodatečné (opožděné) prokázání překážky neznamená, že by zaměstnavatel již nebyl povinen nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu trvání překážky v práci dodatečně omluvit (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4275/2009, nebo ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 48/2015).

24. Žalovaná v případě žalobce uplatňovala pružné rozvržení pracovní doby (tzv. pružnou pracovní dobu), které se vyznačuje tím, že v jeho rámci si zaměstnanec volí začátek a konec pracovní doby. Pružná pracovní doba zahrnuje časové úseky základní a volitelné pracovní doby, jejichž začátek a konec určuje zaměstnavatel (srov. § 85 odst. 1 zák. práce). Možnost volby zaměstnance se vztahuje jen na časový úsek volitelné pracovní doby (srov. § 85 odst. 3 větu první zák. práce), neboť v základní pracovní době je zaměstnanec povinen být na pracovišti (srov. § 85 odst. 2 zák. práce). Naproti tomu v úseku volitelné pracovní doby zaměstnanec povinnost být na pracovišti nemá, průměrná týdenní pracovní doba však musí být naplněna ve vyrovnávacím období určeném zaměstnavatelem, nejdéle však v období uvedeném v § 78 odst. 1 písm. m) [srov. § 85 odst. 4 zák. práce]. Ustanovení § 85 odst. 5 zák. práce stanoví okruh situací, v nichž se pružné rozvržení pracovní doby neuplatní; tato výluka dopadá na případy a) pracovní cesty, b) nutnosti zabezpečení naléhavého pracovního úkolu ve směně, jejíž začátek a konec je pevně stanoven, nebo brání-li jejímu uplatnění provozní důvody, a v době důležitých osobních překážek v práci, po kterou zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu podle § 192 nebo dávky podle předpisů o nemocenském pojištění, a c) další případy určené zaměstnavatelem. V případech uvedené výluky platí pro zaměstnance předem stanovené rozvržení týdenní pracovní doby do směn, které je zaměstnavatel pro tento účel povinen určit (srov. § 85 odst. 6 zák. práce). Z uvedeného potom vyplývá, že v případě uplatňování pružného rozvržení pracovní doby jen nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu základní pracovní doby představuje porušení základní povinnosti zaměstnance podle § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době, tj. neomluvené zameškání práce. Jinak tomu ostatně ani nemůže být s ohledem na § 97 odst. 1 zák. práce, podle kterého překážky v práci na straně zaměstnance při pružném rozvržení pracovní doby se posuzují jako výkon práce jen v rozsahu, ve kterém zasáhly do základní pracovní doby.

25. Na žalobci proto bylo, aby v řízení tvrdil a prokazoval skutečnosti, z nichž vyplývá, že v období vytýkané nepřítomnosti v práci nemohl pro žalovanou vykonávat práci podle pracovní smlouvy z důvodu jiné důležité osobní překážky v práci podle bodu 8 písm. a) přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb. po dobu základní pracovní doby (od 9 do 14 hodin); skutečnosti, z nichž by vyplývalo uplatnění výluky podle § 85 odst. 5 zák. práce, nebyly v řízení tvrzeny a nevyplynuly ani z provedeného dokazování.

26. K tomu, že úkony doprovodu nebo jejich část nebylo možno provést mimo pracovní dobu, žalobce tvrdil, že se jednalo o doprovod jeho rodinných příslušníků (manželky a syna) k lékařům [jednotlivé návštěvy upřesnil v „soupisu návštěv lékařů“ (č. l. 140 spisu) obsahujícím údaje o dni návštěvy, doprovázené osobě, místu zdravotnického zařízení, typu zdravotnického zařízení a příjmení lékaře], že „víceméně“ se k žádnému lékaři nelze objednat, takže v čekárně se čeká i „několik hodin“, popř. termín objednání je „jen orientační“, a že vzdálenost (200 km) z jeho bydliště (XY) do místa pracoviště (Mladá Boleslav) vždy neumožňovala, aby se žalobce vrátil na své pracoviště (cesta autobusem trvá 3,5 hodiny a k tomu ještě cesta z nádraží, cesta autem trvá přes dvě hodiny) [žaloba, písemné podání ze dne 16. 11. 2018 a závěrečný návrh přednesený u jednání soudu prvního stupně 24. 1. 2019]; žalobce též dokládal ordinační hodiny jednotlivých lékařů, z nichž soudy vycházely. Žalobce sice netvrdil čas provedeného lékařského úkonu a jeho délku, avšak soud prvního stupně tyto údaje (z podnětu žalobce) zjišťoval dotazem u příslušných zdravotnických zařízení, kam žalobce podle svých tvrzení ve dnech 2. 1., 3. 1., 4. 1., 5. 1., 8. 1., 18. 1., 19. 1., 22. 1. 2018 své rodinné příslušníky doprovázel, zprávami dotázaných zdravotnických zařízení za přítomnosti zástupce žalované provedl důkaz (u jednání 30. 6. 2022) a učinil z nich skutková zjištění o době trvání lékařských úkonů provedených dne 2.1., 3. 1., 5. 1., 8. 1. a 18. 1. 2018 (bod 33 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); za těchto okolností již bylo nadbytečné po žalobci, který se k výsledkům dokazování přihlásil (výslovně uvedl, že k provedenému dokazování nemá připomínky), požadovat vylíčení rozhodných skutečností opisem údajů z listin, které navrhl jako důkaz, i když jejich obsah byl oběma účastníkům znám až po té, co byly provedeny k důkazu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4994/2016, uveřejněný pod č. 31/2019 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3536/2018).

27. Odvolací soud dospěl k závěru, že „žalobce sice doložil, že v jednotlivých dnech skutečně doprovázel své rodinné příslušníky do zdravotnických zařízení, mnohdy i vzdálených od místa jeho bydliště (Plzeň, Praha)“, avšak přes poučení o důkazním břemenu a následcích jeho neunesení, „nedoložil, že by návštěvy lékařů, k nimž doprovázel své rodinné příslušníky (nebo alespoň některé z nich), nebylo možno realizovat mimo pracovní dobu“. K uvedenému závěru dospěl za situace, kdy měl poznatky o bydlišti žalobce a jeho rodinných příslušníků, o místu zdravotnických zařízení, kam žalobce své rodinné příslušníky doprovázel, a jejich ordinačních hodinách, místu pracoviště žalobce, kam se žalobce měl po skončení doprovodu k výkonu práce vrátit, jakož i o časové náročnosti dopravy z místa bydliště do místa pracoviště jak hromadnou dopravou (bod 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tak i automobilem (při znalosti místa bydliště a místa pracoviště žalobce). V odůvodnění svého rozsudku však v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. dostatečně nepřiblížil své úvahy, které ho vedly k závěru, že uvedená zjištění jsou nedostatečná z hlediska skutkového závěru o tom, zda doprovod [jeho jednotlivé úkony ve smyslu bodu 8 písm. a) přílohy nařízení vlády č. 590/2006 Sb. (srov. shora body 21 a 22)] v jednotlivých případech neomluveného zameškání práce (2. 1., 3. 1., 4. 1., 5. 1., 8. 1., 18. 1., 19. 1., 22. 1. 2018) zcela nebo zčásti „nebylo možno provést mimo pracovní dobu“. Nelze totiž pominout, že žalovaná při stejném (ne-li větším) nedostatku informací k tomuto posouzení přistoupila a v případě žalobcovy nepřítomnosti v práci ve dnech 3. 1., 4. 1., 5. 1., 18. 1., 19. 1. a 22. 1. 2018 vyhodnotila tuto nepřítomnost jako neomluvenou jen po část pracovní doby (srov. níže bod 30). Rozsudek odvolacího soudu je proto v této části pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný.

28. Při svém závěru o neunesení důkazního břemene odvolací soud vycházel též ze shora uvedených zpráv zdravotnických zařízení, vyžádaných soudem prvního stupně k doprovodu rodinných příslušníků žalobce. Z jejich obsahu dovodil, že „soudem oslovení neposkytli informace, které by beze zbytku zodpověděly všechny potřebné otázky, zejména žádané časové údaje“ (bod 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); stejně tyto důkazy hodnotil i soud prvního stupně, podle kterého „časové údaje o době lékařského vyšetření nebo ošetření“ oslovení lékaři „neuvedli z důvodu běhu času“ (bod 49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené závěry o hodnocení provedených důkazů jsou ale v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními o počátku a době trvání lékařských úkonů provedených ve dnech 2.1., 3. 1., 5. 1., 8. 1. a 18. 1. 2018, která soud prvního stupně z uvedených listin učinil (bod 33 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nastala tedy situace, kdy zjištění skutkového stavu jsou prima facie natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními), neboť soudy by k uvedeným skutkovým závěrům nemohly při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

29. Přestože soudy nepochybily, pokud (jak jim dovolatel vytýká) neprovedly důkaz účastnickou výpovědí žalobce (z upřesnění tohoto důkazního návrhu žalobce u jednání dne 24. 1. 2019 vyplývá, že nebyla navržena ke skutečnostem významným pro posouzení, zda úkony doprovodu nebylo možno provést mimo pracovní dobu), nelze vzhledem ke shora uvedenému závěr odvolacího soudu o tom, že v lednu 2018 se žalobce dopustil celkem osmi „neomluvených absencí“, považovat za správný.

30. Není-li postaveno najisto, že se žalobce dopustil jednání, které je mu vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru, je zatím předčasné zabývat se intenzitou porušení pracovní povinnosti žalobcem, neboť vymezení relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce připadá v úvahu až ke konkrétně zjištěnému (prokázanému) porušení pracovní povinnosti zaměstnancem. Postupu odvolacího soudu je však třeba vytknout, že intenzitu porušení pracovní povinnosti bez bližšího vysvětlení posuzoval ve vztahu k jinému jednání, než které žalovaná považovala za důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, jestliže nepřítomnost žalobce v práci ve „vytčených dnech“ (ve dnech 2. 1., 3. 1., 4. 1., 5. 1., 8. 1., 18. 1., 19. 1., 22. 1. 2018) vyhodnotil jako neomluvenou „po celý ten který pracovní den (pracovní směnu)“, i když žalovaná podle svých skutkových tvrzení (srov. bod IV vyjádření k žalobě ze dne 8. 6. 2018) nepřítomnost žalobce v práci v každém ze dnů 3. 1., 4. 1., 5. 1., 18. 1., 19. 1. a 22. 1. 2018 hodnotila jako neomluvené zameškání práce jen v rozsahu 3 hodin a pouze ve dnech 2. 1. a 8. 1. 2018 v rozsahu „celých 7,5 hodiny“. Zohlednil-li odvolací soud, že „se žalobce v lednu 2018 dopustil stejného jednání, které mu bylo žalovanou vytknuto již dříve (v nedávné době)“, neboť zameškání práce „od 13. 11. 2017 do 11. 12. 2017 … vykazují tytéž znaky jako vytýkané absence v lednu 2018“, žádným způsobem toto své holé konstatování v odůvodnění napadeného rozsudku neodůvodnil [v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. neuvedl, z jakých důkazů a skutkových zjištění přitom vycházel]. Rovněž tyto skutečnosti potom znamenají nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu.

31. Není-li rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – ve výroku o věci samé správný a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

32. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-