// Profipravo.cz / Pracovní právo 13.01.2025
Valorizace průměrného výdělku ve smyslu § 271b odst. 5 zák. práce
Průměrný výdělek, jehož mohl zaměstnanec dosáhnout na práci, která mu byla ve smyslu § 271b odst. 5 věty prvé zák. práce zajištěna, podléhá tzv. valorizaci průměrného výdělku (§ 271u odst. 2 zák. práce); je-li i přesto v příslušném období, v němž se uplatňuje, nižší než minimální mzda, musí být zvýšen na výši odpovídající této minimální mzdě.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 51/2024, ze dne 27. 11. 2024
Dotčené předpisy:
§ 271b odst. 5 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2017
§ 271u odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2017
§ 357 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 29. 7. 2020
Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 10. 3. 2020 a doplněnou k výzvě soudu podáním ze dne 2. 6. 2020 se žalobce domáhal po žalované zaplacení odstupného ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku podle ustanovení § 67 odst. 2 zákoníku práce v celkové výši 305 592 Kč a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od března 2017, a to s odůvodněním, že pro žalovanou pracoval na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 20. 2. 2007, naposledy na pozici skladníka, v říjnu 2015 utrpěl pracovní úraz, v jehož důsledku byl dlouhodobě v pracovní neschopnosti, vlivem trvalých následků tohoto úrazu mu byl od 9. 11. 2016 přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci, ze strany zaměstnavatele byl proto s účinností od 20. 3. 2017 ze zdravotních důvodů přeřazen na pozici úklidového dělníka, toto přeřazení však bylo zcela formální, protože z důvodu svého zdravotního omezení nebyl fakticky schopen vykonávat ani tuto práci, proto mu nezbývalo než požádat zaměstnavatele o ukončení pracovního poměru, k němuž došlo dohodou ke dni 17. 3. 1017. Nárok žalobce na odstupné žalovaná odmítla dopisem ze dne 15. 5. 2017. Odškodnění pracovního úrazu poskytla žalobci pojišťovna tak, že mu bylo vyplaceno bolestné a náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl pojišťovnou odmítnut s odůvodněním, že ze znaleckého posudku zpracovaného na základě zadání pojišťovny jednoznačně nevyplývá, že ke ztrátě zdravotní způsobilosti žalobce došlo v souvislosti s pracovním úrazem ze dne 2. 10. 2015.
2. Žalovaná se bránila námitkou, že žalobce s ní dne 24. 3. 2017 uzavřel dohodu o skončení pracovního poměru, v níž výslovně prohlásil, že nemá vůči žalované z titulu pracovního poměru či v souvislosti s ním žádné neuhrazené nároky, dohoda o skončení pracovního poměru byla uzavřena na žádost žalobce, když odmítl přeřazení na jinou práci poté, co byl shledán zdravotně nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce, přičemž žalobce přes opakované výzvy žalované nepředložil žádný důkaz o tom, že ke ztrátě jeho zdravotní způsobilosti k výkonu práce došlo následkem pracovního úrazu, žalobce trpí jiným obecným onemocněním, nesouvisejícím s pracovním úrazem ze dne 2. 10. 2015, rovněž invalidní důchod mu byl přiznán z jiných důvodů, než souvisejících s jeho pracovním úrazem, a také z posudku o zdravotní nezpůsobilosti k práci ze dne 17. 3. 2017 nevyplývá, že žalobce není způsobilý k výkonu práce skladníka pro pracovní úraz.
3. Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2022, č. j. 20 C 76/2020-282, uložil žalované zaplatit žalobci na odstupném částku 305 592 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 11. 4. 2017 do zaplacení (výrok I), ohledně požadavku na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od ledna do prosince 2021 ve výši 265 Kč měsíčně a za období od ledna do dubna 2022 a od května 2022 do budoucna ve výši 956 Kč měsíčně řízení zastavil (výrok II), uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 25. 3. 2017 do 30. 4. 2022 částku 645 334 Kč s úroky z prodlení tam uvedenými (výrok III), uložil žalované platit žalobci s účinností od měsíce května 2022 měsíční náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 10 492 Kč vždy do každého 10. dne následujícího měsíce počínaje právní mocí tohoto rozsudku, nejdéle však do konce října 2023 nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění žalobci (výrok IV), co do náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíc březen 2017 ve výši 4 286 Kč s úrokem z prodlení od 11. 4. 2017 do zaplacení a co do úroků z prodlení z požadovaných měsíčních náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období měsíců dubna 2017 až května 2020, tedy za období od 11. 5. 2017 do 12. 6. 2020, žalobu zamítl (výrok V), ve výroku VI uložil žalované nahradit žalobci náklady soudního řízení k rukám státu (výši této náhrady stanovil na částku 109 142 Kč ve výroku II usnesení ze dne 15. 6. 2022, č. j. 20 C 76/2020-288) a uložil žalované povinnost k zaplacení nákladů řízení vůči České republice – Okresnímu soudu Plzeň-město ve výši 10 575 Kč a k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 47 022 Kč (výroky VII a VIII).
4. Soud prvního stupně vyšel ze skutečností mezi účastníky nesporných, že žalobce pracoval pro žalovanou na základě pracovní smlouvy v období od 20. 8. 2007 (takto je datum uvedeno pod bodem 4 prvostupňového rozsudku, ale zřejmě jde o překlep a správně má být od 20. 2. 2007 – viz žaloba v prvním odstavci a dohoda o skončení pracovního poměru na č. l. 9 spisu) do 24. 3. 2017, kdy byl pracovní poměr ukončen dohodou, dne 2. 10. 2015 utrpěl úraz při plnění pracovních úkolů pro žalovanou, dne 20. 3. 2017 byl přeřazen na pracovní pozici úklidového dělníka a s tímto přeřazením nesouhlasil, v době kalendářního čtvrtletí ani kalendářního roku před skončením pracovního poměru neodpracoval ani 21 pracovních dní z důvodu dočasné pracovní neschopnosti a výplatní termín u žalované byl stanoven k 10. dni v měsíci následujícím po měsíci, za který přísluší mzda. Ze znaleckého posudku soud zjistil, že žalobce nebyl ke dni 24. 3. 2017 schopen vykonávat práci na původní pracovní pozici skladníka, hlavní příčinou pozbytí pracovní způsobilosti byl pracovní úraz ze dne 2. 10. 2015, oproti tomu k výkonu práce na pracovní pozici úklidového dělníka byl žalobce i nadále způsobilým. Vzal za prokázané, že pracovní pozice úklidového dělníka byla u žalované vytvořena výhradně pro žalobce, a nepřisvědčil žalobci, že vytvoření tohoto pracovního místa bylo pouze fiktivní. V dohodě o skončení pracovního poměru není uveden důvod skončení pracovního poměru žalobce, dohoda byla podepsána dne 24. 3. 2017 a dle jejího textu měl být pracovní poměr ukončen ke dni 17. 3. 2017. Pravděpodobný výdělek žalobce v roce 2016 činil 25 466,28 Kč měsíčně, resp. 1 212,68 Kč denně. Žalobce byl v období od ukončení pracovního poměru evidován na úřadu práce a výše minimální mzdy v době první evidence činila 11 000 Kč měsíčně, byla tedy shodná s výší mzdy na pozici úklidového dělníka, kterou žalobce odmítl vykonávat. Při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vycházel soud z ustanovení § 271b zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2017, za základ výpočtu vzal pravděpodobný výdělek žalobce před vznikem škody, tedy před ukončením pracovní neschopnosti, a za každý z devíti měsíců roku 2017 žalobci přiznal náhradu ve výši rozdílu mezi pravděpodobným výdělkem 25 466 Kč na jedné straně a invalidním důchodem ve výši 4 976 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč na straně druhé, tedy 9 x 9 490 Kč, tj. 85 410 Kč; za každý z dvanácti měsíců roku 2018 žalobci přiznal náhradu ve výši rozdílu mezi valorizovaným výdělkem před vznikem škody podle § 271u odst. 2 zákoníku práce a § 1 nařízení vlády č. 406/2017 Sb. (+ 3,5 %) ve výši 26 357 Kč a invalidním důchodem ve výši 5 211 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč, tedy 12 x 10 146 Kč, tj. celkem 121 752 Kč; za každý z dvanácti měsíců roku 2019 dále náhradu ve výši rozdílu mezi valorizovaným výdělkem před vznikem škody podle § 271u odst. 2 zákoníku práce a § 1 nařízení vlády č. 406/2017 Sb. (+ 3,5 %) spolu s § 1 nařízení vlády č. 321/2018 Sb. (+ 3,4 %) ve výši 27 253 Kč a invalidním důchodem ve výši 5 867 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč, tedy 12 x 10 386 Kč, tj. celkem 124 632 Kč, a za každý z dvanácti měsíců roku 2020 pak náhradu ve výši rozdílu mezi valorizovaným výdělkem před vznikem škody podle § 271u odst. 2 zákoníku práce a § 1 nařízení vlády č. 406/2017 Sb. (+ 3,5 %) spolu s § 1 nařízení vlády č. 321/2018 Sb. (+ 3,4 %) a § 1 nařízení vlády č. 321/2019 Sb. (+ 5,2 % + 151 Kč) ve výši 28 822 Kč a invalidním důchodem ve výši 6 374 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč, tedy 12 x 11 448 Kč, tj. celkem 137 376 Kč. Konstatoval, že za každý z dvanácti měsíců roku 2021 by žalobci náležela náhrada ve výši rozdílu mezi valorizovaným výdělkem před vznikem škody podle § 271u odst. 2 zákoníku práce a § 1 nařízení vlády č. 406/2017 Sb. (+ 3,5 %) spolu s § 1 nařízení vlády č. 321/2018 Sb. (+ 3,4 %), § 1 nařízení vlády č. 321/2019 Sb. (+ 5,2 % + 151 Kč) a § 1 nařízení vlády č. 571/2020 Sb. (správně č. 517/2020 Sb. – poznámka dovolacího soudu) (+7,1 %) ve výši 30 868 Kč a invalidním důchodem ve výši 6 639 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč, tedy 12 x 13 229 Kč, tj. celkem 158 748 Kč, protože se však žalobce po částečném zpětvzetí návrhu domáhal za rok 2021 pouze částky 134 196 Kč, přiznal mu soud za rok 2021 tuto částku; za každý ze čtyř celých měsíců roku 2022 (do vyhlášení rozsudku) by žalobci náležela náhrada ve výši rozdílu mezi valorizovaným výdělkem před vznikem škody podle § 271u odst. 2 zákoníku práce a § 1 nařízení vlády č. 406/2017 Sb. (+ 3,5 %) spolu s § 1 nařízení vlády č. 321/2018 Sb. (+ 3,4 %), § 1 nařízení vlády č. 321/2019 Sb. (+ 5,2 % + 151 Kč), § 1 nařízení vlády č.571/2020 Sb. (správně č. 517/2020 Sb. – poznámka dovolacího soudu) (+7,1 %) a § 1 nařízení vlády č. 508/2021 Sb. (+ 1,3 % + 300 Kč) ve výši 31 569 Kč a invalidním důchodem ve výši 7 330 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč, tedy 4 x 13 239 Kč, tj. celkem 52 956 Kč, protože se však žalobce po částečném zpětvzetí návrhu domáhal za 4 měsíce roku 2022 pouze částky 41 968 Kč, přiznal mu soud právě tuto částku. Protože žalobce netvrdil a neprokázal, že by žalovanou k zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyzýval před podáním žaloby, dostala se žalovaná do prodlení až doručením žaloby dne 12. 6. 2020, úrok z prodlení proto přiznal žalobci podle § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v rozhodném znění, ode dne 13. 6. 2020 z do této doby vzniklé ztráty na výdělku ve výši 389 034 Kč a protože v podané žalobě ve znění jejího doplnění z 2. 6. 2020 byla již uplatněna renta do budoucna, přiznal soud žalobci také úrok z prodlení z každé měsíční ztráty na výdělku počínaje měsícem červnem 2020, přičemž prodlení z každé měsíční náhrady za ztrátu na výdělku stanovil k 11. dni měsíce následujícího po měsíci, za který ztráta vznikla. Renta pro období od měsíce května 2022 do budoucna, vypočtená jako rozdíl mezi valorizovaným výdělkem před vznikem škody podle § 271u odst. 2 zákoníku práce a § 1 nařízení vlády č. 406/2017 Sb. (+ 3,5 %) spolu s § 1 nařízení vlády č. 321/2018 Sb. (+ 3,4 %), § 1 nařízení vlády č. 321/2019 Sb. (+ 5,2 % + 151 Kč), § 1 nařízení vlády č. 571/2020 Sb. (správně č. 517/2020 Sb. – poznámka dovolacího soudu) (+7,1 %) a § 1 nařízení vlády č. 508/2021 Sb. (+ 1,3 % + 300 Kč) ve výši 31 569 Kč a invalidním důchodem ve výši 7 330 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč, tedy na částku 13 239 Kč měsíčně, byla žalobci přiznána vzhledem k jeho návrhu pouze ve výši 10 492 Kč měsíčně s tím, že mu náleží nejdéle do konce října 2023, kdy dosáhne věku 65 let, nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění žalobci (§ 271b odst. 6 zákoníku práce). Náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíc březen 2017 soud prvního stupně žalobci nepřiznal s odůvodněním, že v měsíci březnu žalobci ztráta na výdělku nevznikla.
5. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích III, IV, VI, VII a VIII potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 27 297,60 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Usnesením ze dne 10. 10. 2023, č. j. 13 Co 283/2022-455, Krajský soud v Plzni uvedený rozsudek opravil ve výroku pod bodem I, pokud jím byl potvrzen výrok VI rozsudku soudu prvního stupně, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 109 142 Kč.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nebyla podaným odvoláním rozporována, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením ve vztahu k odvoláním napadené části rozsudku. Vysvětlil, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity vyjadřuje skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Jednotlivé složky vymezující rozsah této náhrady jsou průměrný výdělek před vznikem škody, výdělek dosahovaný po pracovním úrazu a popřípadě invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu. Výdělkem po pracovním úrazu se rozumí výdělek, který zaměstnanec dosahuje vzhledem ke snížení své pracovní schopnosti následkem poškození zdraví pracovním úrazem při výkonu méně placené práce po vzniku nároku na náhradu škody na výdělku nejen bezprostředně po poškození zdraví, ale třeba i s časovým odstupem po něm. Rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a poté dosahovaným nižším výdělkem je vyjádřeno snížení pracovní způsobilosti zaměstnance a výše škody, která mu v důsledku toho vzniká. Tato konstrukce však může být provedena pouze za předpokladu, že zaměstnanec má skutečně možnost vykonávat jinou vhodnou práci nebo činnost (je-li taková práce nebo činnost k dispozici) a že je schopen a ochoten jinou méně placenou práci nebo činnost vykonávat. Pro některé situace, kdy zaměstnanec nedosahuje výdělek po pracovním úrazu, zákon stanoví, co se považuje za výdělek po pracovním úrazu. Ustanovení § 271b odst. 5 zákoníku práce tak upravuje situaci, kdy poškozený zaměstnanec odmítne bez vážných důvodů nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil. V takovém případě zaměstnanci náleží náhrada pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého zaměstnanec mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna; zaměstnavatel mu neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat. Od uvedené situace je třeba odlišit stav, kdy poškozený zaměstnanec nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něho vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek pracovních příležitostí, tedy situaci, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít poškozením zdraví sníženou pracovní způsobilost, avšak nemá možnost vykonávat práci (nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí, tj. proto, že není volné místo, které by mohl zastávat. Odvolací soud zdůraznil, že v době před skončením pracovního poměru byla žalobci ze strany žalované nabídnuta práce úklidového dělníka spojená s odměnou za výkon práce „ve výši minimální mzdy“. Pokud tedy soud prvního stupně uzavřel, že žalobce bez vážného důvodu odmítl nabízenou práci ze strany dosavadního zaměstnavatele, a způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku provedl s odkazem na ustanovení § 271b odst. 1, 5 zákoníku práce za použití valorizace pravděpodobného výdělku podle § 271u odst. 2 zákoníku práce, lze použitý postup považovat podle odvolacího soudu za možný a věcně správný. Požadavek žalované, že měl soud „odpočítávanou minimální mzdu“ navyšovat podle vývoje právní úpravy její výše, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že takový postup zákon neumožňuje a že užitá odvolací argumentace s ohledem na vymezený skutkový stav věci nemá v posuzovaném případě místo. K tomu dodal, že odhlédne-li od této skutečnosti, pak při užití minimální mzdy pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti platí, že rozhodná je ta výše minimální mzdy, která byla platná v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, což je vyjádřeno přímo v ustanovení § 271b odst. 3 zákoníku práce, jedná se o fiktivní výdělek, který ve vztahu k případu, na který podle zákona dopadá, má konstantní charakter, přičemž podle komentářové literatury účelem této právní úpravy je, aby se neustále nemusela zjišťovat a zohledňovat aktuální výše minimální mzdy a aby tím nedocházelo ke snižování poskytované náhrady.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, „zda je změna právního předpisu upravujícího výši minimální mzdy a s tím související změna výše minimální mzdy důvodem pro změnu výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti u zaměstnance vedeného v evidenci uchazečů o zaměstnání“. Dovolatelka argumentuje, že v odvolání upozornila zejména na skutečnost, že v průběhu doby, kdy byl žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, se průběžně zvyšovala výše minimální mzdy, jestliže se tedy podle názoru soudu prvního stupně výše opomenutého výdělku rovná výši minimální mzdy, měl soud výši opomenutého výdělku žalobce zvyšovat stejně, jako docházelo ke zvyšování minimální mzdy příslušným nařízením vlády, neboť žalobce by si na pracovním místě, které bezdůvodně odmítl, vždy vydělal alespoň tolik, kolik činila aktuální výše minimální mzdy, a tato částka měla být odečítána od příjmu, kterého by žalobce dosahoval u žalované, pokud by nedošlo k jeho pracovnímu úrazu. Soud prvního stupně tímto způsobem nepostupoval, výpočet náhrady proto provedl nesprávně, což způsobilo nesprávnost jeho výroků III a IV a závislých výroků VI, VII a VIII. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zákon neumožňuje, aby opomenutý výdělek byl zvyšován podle vývoje výše minimální mzdy, má za to, že ustanovení § 271b odst. 3 zákoníku práce se použije při stanovení náhrady za ztrátu na výdělku v době, kdy je zaměstnanec zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání, a za jeho výdělek se považuje aktuální výše minimální mzdy, přičemž zvýšení minimální mzdy je nutné hodnotit jako změnu poměrů na straně zaměstnance, stejně jako když dojde k reálnému zvýšení výdělku zaměstnance v případě, kdy zaměstnanec po skončení pracovní neschopnosti vykonává práci nebo jinou výdělečnou činnost. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 786/98, a ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, které je podle jejího názoru možno podpůrně použít i ve zde souzené věci, i když je jimi řešena problematika tzv. „stop výdělků“. Podle dovolatelky nelze souhlasit s tím, aby stanovený opomenutý výdělek byl odečítán po celou dobu vedení zaměstnance v evidenci uchazečů o zaměstnání ve stejné výši, ale měl by být navyšován buď alespoň na platnou výši minimální mzdy nebo podléhat valorizaci podle nařízení vlády stejně jako tzv. stop výdělky. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce vykonával pro žalovanou práci na pozici skladníka, dne 2. 10. 2015 při plnění pracovních povinností utrpěl úraz, na jeho základě nebyl schopen nadále vykonávat práci na původní pracovní pozici, proto byl po skončení pracovní neschopnosti přeřazen dne 20. 3. 2017 na pracovní pozici úklidového dělníka, jeho mzda na této pozici měla činit 11 000 Kč měsíčně, k výkonu práce na této nové pozici byl zdravotně způsobilý, s přeřazením však nesouhlasil a dne 24. 3. 2017 byla mezi účastníky podepsána dohoda o skončení pracovního poměru žalobce u žalované ke dni 17. 3. 2017, žalobce byl od ukončení pracovního poměru evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání.
13. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek ve výroku o věci samé (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda průměrný výdělek, jehož by zaměstnanec dosáhl na práci, která mu byla zajištěna (§ 271b odst. 5 zákoníku práce), podléhá tzv. valorizaci, a zda musí být ve výši alespoň minimální mzdy v příslušném období. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 237 o. s. ř. přípustné.
14. V té části, v níž směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
16. V projednávané věci je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že právo na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti mělo vznikat počínaje měsícem dubnem 2017 – posuzovat základ nároku žalobce na náhradu škody podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zák. práce“); okolnosti významné pro výši nároku na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku se pak posuzují podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném v době, kdy měl nárok na jednotlivá plnění vzniknout (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2270/2023).
17. Podle § 271b zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží (odstavec 1). Náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní úraz nebo nemoc z povolání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského (odstavec 2). Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (odstavec 3). Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci (odstavec 4). Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat (odstavec 5). Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení dočasné pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk 65 let nebo důchodový věk, je-li důchodový věk vyšší než 65 let, anebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění (odstavec 6).
18. Vycházel-li odvolací soud z právního závěru (který nebyl otevřen přezkumu dovolacím soudem), že „žalobce bez vážného důvodu odmítl nabízenou práci ze strany dosavadního zaměstnavatele“, je nutné při výkladu jím aplikovaného ustanovení § 271b odst. 5 zák. práce vyjít z jeho jazykového znění, podle něhož výpočet náhrady ztráty na výdělku odpovídá rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého by zaměstnanec mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna.
19. Užívá-li zákon na tomto místě termínu průměrný výdělek, je nutné aplikovat i další ustanovení zákona, jež se k průměrnému výdělku vztahují. V prvé řadě jde o ustanovení § 357 odst. 1 zák. práce, podle něhož jestliže je průměrný výdělek zaměstnance nižší než minimální mzda (§ 111), na kterou by zaměstnanci vzniklo právo v kalendářním měsíci, v němž vznikla potřeba průměrný výdělek uplatnit, zvýší se průměrný výdělek na výši odpovídající této minimální mzdě; to platí také při uplatnění pravděpodobného výdělku (§ 355). Z uvedeného vyplývá, že i průměrný výdělek, kterého by zaměstnanec mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna, musí jako svoji dolní hranici sledovat vývoj minimální mzdy.
20. Argumentace odvolacího soudu, že přímo v § 271b odst. 3 zákoníku práce je vyjádřeno, že pro minimální mzdu je rozhodná ta výše, která byla platná v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, jednak přehlíží, že toto znění citovaného ustanovení bylo účinné až od 1. 10. 2018 (srov. zákon č. 181/2018 Sb.), ale hlavně nepřípustně směšuje odstavec 3 a odstavec 5 ustanovení § 271b zákoníku práce, které se však navzájem odlišují svými hypotézami a řeší tak jiné situace; v posuzovaném případě přitom jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací založily svá rozhodnutí na aplikaci § 271b odst. 5 zákoníku práce.
21. Z hlediska průměrného výdělku je dále významné to, že zákoník práce a další pracovněprávní předpisy při úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity vycházejí ze zásady, že změny, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, oproti stavu mezd, jaké tu byly v době rozhodné pro stanovení průměrného výdělku poškozeného zaměstnance, nemají samy o sobě na poskytování uvedené náhrady za ztrátu na výdělku žádný vliv. Vychází se tu ze zřejmého požadavku potřebné právní jistoty obou účastníků (zaměstnance a zaměstnavatele) o tom, jaká náhrada má být postiženému zaměstnanci v jednotlivých měsících vyplácena. Zohlednění vývoje mzdové úrovně (v němž se nepochybně projevuje i míra inflace) je možné jen na základě právního předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 786/98, uveřejněný pod č. 55/2000 Sb. rozh. obč.).
22. Tímto právním předpisem je ustanovení § 271u odst. 2 zákoníku práce, jež zmocňuje vládu, aby vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a životních nákladů, upravila nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku (tzv. valorizace). Nařízení, vydávaná pro jednotlivé roky, obsahují pravidlo, jakým způsobem se upravuje průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady ztráty na výdělku (srov. například § 1 nařízení vlády č. 406/2017 Sb.). Jak již bylo uvedeno, je v případě aplikace § 271b odst. 5 zák. práce rozhodným (pro výpočet náhrady ztráty na výdělku) nejenom průměrný výdělek před vznikem škody, ale i průměrný výdělek, kterého by zaměstnanec mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna; proto i tento průměrný výdělek podléhá valorizaci.
23. Obdobnými otázkami se judikatura dovolacího soudu zabývala již při řešení situace, kdy z důvodů nesouvisejících s pracovním úrazem (nemocí z povolání) dochází ke snížení příjmu zaměstnance po pracovním úrazu (nemoci z povolání). Uzavřela, že stanoví-li se výdělek zaměstnance po pracovním úrazu podle průměrného výdělku (protože zaměstnanec přestal konat práci, kterou vykonával po pracovním úrazu), nesmí být tento „zafixovaný“ průměrný výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání nižší než minimální mzda (§ 111 zák. práce) stanovená pro příslušné období nařízením vlády, a že je třeba přihlížet k tzv. valorizaci průměrných výdělků, která se vztahuje nejen na průměrný výdělek před vznikem škody, ale i na „výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1392/2019). Protože jsou stejné podstatné okolnosti obou situací (vychází se rovněž z průměrného výdělku po pracovním úrazu jako fikce, neboť je zřejmé, že ve skutečnosti zaměstnanec takového výdělku nedosahuje), lze na základě argumentu a simili uzavřít, že tyto judikaturní závěry podporují výše uvedený jazykový výklad.
24. Nejvyšší soud proto uzavírá, že průměrný výdělek, jehož mohl zaměstnanec dosáhnout na práci, která mu byla ve smyslu § 271b odst. 5 věty prvé zák. práce zajištěna, podléhá tzv. valorizaci průměrného výdělku (§ 271u odst. 2 zák. práce), a je-li i přesto v příslušném období, v němž se uplatňuje, nižší než minimální mzda, musí být zvýšen na výši odpovídající této minimální mzdě.
25. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – není správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání v části směřující do výroku o věci samé, pro zamítnutí dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně (v rozsahu, v jakém byl přezkoumán odvolacím soudem), zrušil Nejvyšší soud rovněž tento rozsudek ve výše uvedeném rozsahu, stejně jako usnesení na tomto rozsudku závislé (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň-město) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
26. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-