// Profipravo.cz / Pracovní právo 29.09.2020
Mimořádná odměna za práci vykonávanou na základě dohody o provedení práce
Ujednání o mimořádné odměně je dalším ujednáním, které není esenciální náležitostí dohody o provedení práce a její nezbytnou součástí a které obstojí i samostatně; písemná forma předepsána není. Dohoda o mimořádné odměně za práci vykonávanou na základě dohody o provedení práce, uzavřená mezi účastníky ústní formou, je proto platným ujednáním.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4008/2018, ze dne 23. 6. 2020
Dotčené předpisy:
§ 20 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 7. 2013
§ 75 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 7. 2013
§ 77 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 7. 2013
§ 138 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 7. 2013
Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se (žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 8. 9. 2015) domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 200 000 Kč s úrokem z prodlení „ve výši 8 % od data podání žaloby do zaplacení“. Žalobu zdůvodnil tím, že žalovanému dne 19. 9. 2013 poskytl půjčku ve výši 200 000 Kč, jejíž převzetí žalovaný stvrdil svým podpisem „na výběrním lístku České spořitelny, a. s.“ za přítomnosti svědka M. K. Půjčenou částku však doposud žalobci přes upomínky nevrátil.
Žalovaný namítal, že k uzavření smlouvy o půjčce nedošlo, a popřel pravost a správnost žalobcem předložené fotokopie výběrního lístku. Uvedl, že od roku 2006 do 30.11. 2014 poskytoval žalobci „své služby a poradenství ekonomického, obchodního, technického, finančního a personálního charakteru“, ale nikdy nevybíral peníze z účtu žalobce. V průběhu řízení žalovaný doplnil, že částku 200 000 Kč převzal od žalobce jako odměnu za výkon své činnosti na základě dohody o provedení práce.
Okresní soud v Novém Jičíně (poté, co Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 12. 2015 č. j. 117 C 51/2015-21 vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Okresnímu soudu v Novém Jičíně) rozsudkem ze dne 13. 6. 2017 č. j. 8 C 25/2016-246 žalobu zamítl a uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů řízení 155 628 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože, MJur. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný vykonával práci pro zaměstnavatele L. D. se sídlem XY (žalovaného) na základě dohod o provedení práce a že odměna z dohody o provedení práce byla od 1. 5. 2009 do 31. 12. 2011 sjednána ve výši 96 000 Kč měsíčně „hrubého“, od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 9 500 Kč měsíčně „hrubého“ a od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2014 ve výši 10 000 Kč měsíčně „hrubého“. Při jednání v březnu 2013 se účastníci ústně dohodli na vyplacení odměny za rok 2012 a žalobce v září 2013 předal žalovanému 200 000 Kč v hotovosti jako mimořádnou odměnu za práci za rok 2012; žalovaný převzetí částky „potvrdil svým podpisem na fotokopii průpisu výběru finančních prostředků žalobce z jeho osobního účtu u České spořitelny“. V roce 2014 pak došlo k opakovanému sjednání a vyplacení odměny ve výši 200 000 Kč za rok 2013 žalobcem žalovanému a na konci roku 2014 k vyplacení částky 200 000 Kč společnosti K. „firmou Vymyslický za přípravy smluv o převodu firmy žalobce na firmu Vymyslický a za proces projednávání smluv se zákazníky“. Za tohoto skutkového stavu dospěl soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku k závěru o důvodnosti procesní obrany žalovaného; nedodržení písemné formy dohody musí jít k tíži zaměstnavatele, neboť podle ustanovení § 20 zákoníku práce se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 6. 2018 č. j. 57 Co 340/2017-287 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 22 748 Kč k rukám advokáta žalovaného. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, neboť podle jeho názoru tato zjištění přes námitky žalobce „zcela odpovídají“ obsahu provedených důkazů. Za daného skutkového stavu – jak zdůraznil – nemohl být žalobce se žalobou na vrácení půjčky úspěšný, jestliže „v řízení neprokázal, že by smlouva o půjčce byla uzavřena, pouhé převzetí částky 200 000 Kč ještě neznamená, že byla uzavřena smlouva o půjčce“. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že od roku 2009 žalovaný vykonával pro žalobce práce na základě dohody o provedení práce. Do konce roku 2011 činila odměna za tyto práce 96 000 Kč měsíčně „hrubého“, v roce 2012 po změně právního předpisu 8 500 Kč měsíčně „čistého“ a v letech 2013 a 2014 pak 10 000 Kč měsíčně „hrubého“. Protože žalovaný vykonával pro žalobce stále stejné množství práce, „je logické, že tento zásadní rozdíl, který za 1 měsíc činil cca 85 000 Kč, byl dohodou účastníků řešen, a to formou mimořádné odměny ve výši 200 000 Kč ročně“. Podle názoru odvolacího soudu tak žalovaný „uspěl se svou procesní obranou“ a prokázal, že předmětnou částku 200 000 Kč obdržel od žalobce na základě ústní dohody o odměně za práci, kterou žalovaný jako fyzická osoba pro žalobce v roce 2012 vykonal.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti ústní dohody o mimořádné odměně za práci prováděnou na základě dohody o provedení práce. Podle jeho názoru je třeba dohodu o odměně za práci, případně dodatek k dohodě o provedení práce, podle ustanovení § 77 odst. 1 zákoníku práce sjednat písemně. Poukázal přitom na skutečnost, že všechny podstatné dokumenty (dohody o provedení práce), z jejichž obsahu je zřejmé, co bylo náplní práce žalovaného pro žalobce a jaká byla jeho odměna za vykonanou práci, byly mezi účastníky uzavřeny písemně. A podle nich se také účastníci chovali. Teprve v souvislosti se zahájením soudního řízení „žalovaný vytvořil legendu o tom, že mezi účastníky byla sjednána ústní dohoda o odměně za vykonanou práci za rok 2012 splatná v září 2013 ve výši 200 000 Kč“. O tom, že se nejednalo o odměnu z dohody o provedení práce, svědčí podle názoru dovolatele také to, že žalovaný nepřistoupil ke zdanění přijaté částky, ačkoliv tak učinit měl. Kromě toho žalobce namítal, že soud prvního stupně v projednávané věci rozhodoval nesprávně samosoudcem, ačkoliv šlo o věc pracovní. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce „odmítl in eventum zamítl“, neboť neobsahuje náležitosti podle § 241a občanského soudního řádu a není přípustné; soudy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu správně dovodily, že uzavřená ústní dohoda o mimořádné odměně za práci ve výši 200 000 Kč je platná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Žalobce v dovolání kromě jiného polemizuje se skutkovým zjištěním odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že v březnu 2013 došlo mezi účastníky k uzavření ústní dohody o mimořádné odměně ve výši 200 000 Kč „za práci, kterou žalovaný jako fyzická osoba pro žalobce v roce 2012 prováděl“, jestliže namítá, že teprve v průběhu soudního řízení „žalovaný vytvořil legendu o tom, že mezi účastníky byla sjednána ústní dohoda o odměně za vykonanou práci za rok 2012 splatná v září 2013 ve výši 200 000 Kč“, a vytýká soudům, že nepřihlédly ke skutečnosti, že žalovaný nepřistoupil ke zdanění přijaté částky 200 000 Kč. Vzhledem k tomu, že těmito námitkami dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutkové zjištění, na kterém je jeho právní posouzení věci založeno, a že tak jimi uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nebylo možné k těmto námitkám přihlédnout.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný od 1. 5. 2009 do roku 2014 vykonával pro žalobce práci na základě několika postupně uzavřených dohod o provedení práce. Dne 19. 9. 2013 žalovaný převzal od žalobce podle ústní dohody uzavřené mezi účastníky v březnu 2013 částku 200 000 Kč jako mimořádnou odměnu za práci, kterou pro žalobce v roce 2012 vykonával na základě dohod o provedení práce ze dne 1. 1. 2012 a ze dne 1. 7. 2012.
Za daného skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda dohoda o mimořádné odměně za práci vykonávanou na základě dohod o provedení práce, uzavřená mezi účastníky ústní formou, je platným ujednáním. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243 odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy byla dohoda o mimořádné odměně uzavřena – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 7. 2013, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 155/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ze znění účinném do 31. 12. 2013, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).
Zaměstnavatel má zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru (§ 74 odst. 1 zák. práce). Oproti dřívější právní úpravě má ovšem zaměstnavatel větší prostor k zajišťování plnění svých úkolů na základě právní úpravy dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, neboť z ní bylo odstraněno ustanovení o jejich výjimečném uzavírání, a to pouze ze stanovených důvodů. Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr vycházejí z předpokladu existence potřeby výkonu pracovních činností menšího rozsahu, které vykazují znaky závislé práce, a jako takové jsou ovládány větší flexibilitou a smluvní volností než pracovní poměr. Zaměstnavatel tak může na tomto základě zajistit plnění svých úkolů i jinými zaměstnanci nežli zaměstnanci v pracovním poměru. Mezi dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, jimiž se zakládá pracovněprávní vztah, náleží vedle dohody o pracovní činnosti (§ 76 zák. práce) též dohoda o provedení práce (§ 75 zák. práce).
Ujednání, která si zaměstnavatel sjedná se zaměstnancem v dohodě o provedení práce, se ponechávají na smluvních stranách. Zákoník práce stanoví jen minimální právní úpravu tohoto smluvního ujednání, uvádí-li, že rozsah práce, na který se dohoda o provedení práce uzavírá, nesmí být větší než 300 hodin v kalendářním roce a že zaměstnavatel musí uzavřít se zaměstnancem dohodu o provedení práce na dobu určitou, a to i v případě uzavření na dobu delší než jeden kalendářní rok (srov. § 75 zák. práce). Kromě těchto podstatných (esenciálních) náležitostí, které dohoda podle zákona musí obsahovat, nemá-li být pro rozpor se zákonem neplatná (srov. § 39 obč. zák.), jsou další náležitosti přenechány dohodě účastníků. Dohoda o provedení práce zpravidla obsahuje vymezení pracovního úkolu, místo výkonu práce, předpokládaný rozsah práce (v hodinách), dobu, v níž má být práce provedena (odevzdána) a v neposlední řadě ujednání o odměně, která nesmí být nižší než minimální mzda [srov. § 77 odst. 2 písm. h) zák. práce].
Podle ustanovení § 138 zák. práce výše odměny z dohody a podmínky pro její poskytování se sjednávají v dohodě o provedení práce nebo v dohodě o pracovní činnosti. Jedná se o obligatorní, kogentní a tradiční ustanovení zákoníku práce, které reflektuje povahu dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr vyznačujících se větší flexibilitou a smluvní volností než pracovní poměr. Nejedná se zde o stanovení formální povinnosti dohodnout odměnu jedině v dohodě o provedení práce, nýbrž o vyjádření specifické formy odměňování závislé práce odlišné od mzdy nebo platu podle ustanovení § 109 až § 137 zák. práce (s již zmíněnou výjimkou podle ustanovení § 111 zák. práce), kdy výše odměny nesmí být stanovena (určena) jednostranně, kupříkladu mzdovým (platovým) výměrem, nýbrž musí být sjednána jedině dohodou účastníků, která není závislá ani na obsahu vnitřního mzdového, nebo platového předpisu. Jedná se o smluvní odměnu za vykonanou práci, kterou nelze stanovit (určit) jednostranně, nýbrž výhradně jen smluvním ujednáním účastníků. Řečeno jinak – ustanovení § 138 zák. práce [po zrušení ustanovení § 363 odst. 2 zákoníku práce s účinností od 1. 1. 2012 (srov. čl. I zákona č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony)] neklade důraz na to, kde (v jakém typu smlouvy) má být odměna dohodnuta, nýbrž stanoví, že odměna musí být sjednána vzájemným konsensem zaměstnance a zaměstnavatele. Z povahy věci je však zřejmé, že zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout odměnu vyšší než smluvenou, např. mu poskytnout mimořádnou odměnu. Kdyby měl být správný opačný názor, že odměnu z dohody o provedení práce lze sjednat jedině a výlučně ve vlastní dohodě o provedení práce, pak by takový povýtce rigidní názor znamenal, že další ujednání o odměně, které – jak uvedeno výše – ani není esenciální náležitostí dohody o provedení práce, je nedovolené, a že je tedy nepřípustné následnou dohodou původní ujednání dodatečně měnit. Tím by byla negována povaha institutu dohody o provedení práce – její flexibilita a větší smluvní volnost ve srovnání s pracovním poměrem a – dovedeno do důsledků – požadavek, aby odměna byla sjednána výlučně v dohodě o provedení práce jako smluvním typu, by vlastně založil další esenciální (podstatnou) náležitost dohody o provedení práce.
V posuzovaném případě byla dohoda účastníků z března 2013 o mimořádné odměně sjednána ústně, ačkoliv jako pravidelná (další) náležitost dohody o provedení práce by měla být sjednána spíše písemnou formou. Dovolateli však nelze přisvědčit, že nedodržení písemné formy má za následek neplatnost „sjednání dodatku“ k dohodě o provedení práce.
Je mimo pochybnost, že dohoda o provedení práce musí být uzavřena písemně (§ 77 odst. 1 část věty před středníkem zák. práce). Jestliže nebyla dodržena zákonem stanovená písemná forma, je dohoda neplatná (§ 20 odst. 1 zák. práce). Protože dohoda o provedení práce je právním úkonem, na základě kterého vzniká základní pracovněprávní vztah (srov. § 3 zák. práce), je možné se její neplatnosti (kdyby nedošlo k „dodatečnému odstranění“ nedostatku písemné formy podle ustanovení § 20 odst. 1 zák. práce) dovolat ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 zák. práce, jen „nebylo-li již započato s plněním“. Kdyby se oprávněný neplatnosti nedovolal, je tedy platná i ústně uzavřená dohoda o provedení práce.
Uvedené závěry však nelze vztáhnout na ujednání o odměně z dohody o provedení práce jako takové. Je tomu tak proto, že tímto ujednáním nevzniká ani se nemění základní pracovněprávní vztah. Jde o další ujednání, které není esenciální náležitostí dohody o provedení práce a její nezbytnou součástí a které obstojí i samostatně kupříkladu – jako je tomu v posuzované věci – jako dodatek k původní dohodě o odměně. K ujednání o odměně se pouze stanoví, že odměna z dohody nesmí být stanovena (určena) jednostranným úkonem, nesmí být nižší než minimální mzda a její výše musí respektovat zásadu stejné mzdy, platu nebo odměny z dohody za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Další podmínky zákon nestanoví a ponechává ujednání o odměně na smluvních stranách; písemná forma ale předepsána není. Zákon tím umožňuje zaměstnavateli i zaměstnanci účastnit se na výkonu závislé práce za volnějších podmínek, než je tomu v pracovním poměru. Za tohoto stavu je tedy odůvodněn závěr, že mezi účastníky ústně uzavřená dohoda o mimořádné odměně ve výši 200 000 Kč za práci vykonanou žalovaným pro žalobce v roce 2012 na základě dohody o provedení práce je platným právním ujednáním.
Dovolatel však důvodně vytýká odvolacímu soudu „procesní pochybení“ spočívající v tom, že přehlédl, že v řízení před soudem prvního stupně „v souzené věci rozhodoval samosoudce“, ačkoliv měl rozhodovat senát.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V řízení před soudem jedná a rozhoduje senát nebo jediný soudce (samosoudce) [§ 36 odst. 1 věta první o. s. ř.]. V řízení před okresním soudem ve věcech pracovních jedná a rozhoduje senát [§ 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Senáty okresního soudu se skládají z předsedy senátu a dvou přísedících [§ 35 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].
V posuzovaném případě řízení vyústilo ve spor o peněžité plnění (odměnu z dohody o provedení práce) poskytnuté zaměstnavatelem zaměstnanci. Jedná se tedy o věc pracovní, která musí být – jak vyplývá z výše uvedeného – před soudem prvního stupně projednána a rozhodnuta v senátu složeném z předsedy senátu a dvou přísedících. Z obsahu spisu vyplývá, že věc byla při jednání před soudem prvního stupně dne 14. 6. 2016, dne 13. 9. 2016, dne 8. 11. 2016, dne 31. 1. 2017, dne 21. 3. 2017, dne 27. 4. 2017 a dne 13. 6. 2017 (při kterém byl vyhlášen rozsudek) projednána a rozhodnuta samosoudkyní JUDr. T. H. Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, neboť o přijetí rozsudku rozhodl místo senátu samosoudce. Jestliže potom odvolací soud způsobem vyplývajícím z ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezjednal nápravu, zatížil řízení zmatečnostní vadou ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Novém Jičíně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-