// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace 17.10.2024
Převod odloučených lesních pozemků na oprávněné osoby
Ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona ve spojení s § 11 odst. 2 zákona o půdě umožňuje převod (odloučených) lesních pozemků na oprávněné osoby.
Podmínkou pro aplikaci ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona ve spojení s ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě není existence výslovného zákonného zmocnění umožňujícího uzavření smlouvy mezi Lesy České republiky, s. p. a Státním pozemkovým úřadem ve smyslu označeného ustanovení lesního zákona (viz ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném do 31. 7. 2016). Z hlediska účelu (jímž je uspokojení restitučního nároku) není možné činit rozdíl mezi naturální náhradou v podobě zemědělských a lesních pozemků. Nelze tudíž činit rozdíl ani mezi oprávněnými osobami podle jimi zvoleného charakteru náhrady co do rozsahu soudní ochrany proti liknavému a svévolnému postupu Státního pozemkového úřadu.
Jestliže tedy ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona předpokládá uzavření písemné smlouvy mezi Lesy České republiky, s. p. a Státním pozemkovým úřadem, na jejímž základě Lesy České republiky, s. p. převádí oprávněným osobám pozemky dle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, je namístě uzavřít, že ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona ve spojení s ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě zakotvuje právní rámec pro uzavření dané smlouvy.
Smlouva ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona má soukromoprávní povahu, neboť se jedná o smlouvu o převzetí soukromoprávní povinnosti – dluhu, který má stát vůči oprávněné osobě.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2104/2024, ze dne 4. 9. 2024
Dotčené předpisy:
§ 11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb.
§ 4 odst. 3 zák. č. 289/1995 Sb.
§ 3 odst. 4 zák. č. 503/2012 Sb. ve znění do 31. 7. 2016
Kategorie: restituce a rehabilitace; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 8 C 285/2022-165, nahradil projev vůle žalovaného 1) uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby soud nahradil projev vůle žalovaných uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku II. specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (výrok II.). Dále žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit náklady řízení, a to žalovanému 1) ve výši 516,- Kč, žalované 2) ve výši 774,- Kč a České republice – Okresnímu soudu v Nymburce ve výši 4.020,92 Kč (výroky III., IV. A V.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaných nahradit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Nymburce náklady státu ve výši 365,65 Kč (výrok VI.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledal dosavadní postup žalované 2) ve vztahu k žalobcům liknavým a svévolným, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Dospěl přitom k závěru, že pasivně legitimováni jsou oba žalovaní, neboť žalobci požadují k převodu lesní pozemky coby pozemky náhradní. Dále pak konstatoval, že toliko předmětný pozemek, vklíněný mezi pozemky jiných vlastníků než státu a nenavazující na komplex státních lesů, je vhodný k převodu na žalobce, neboť se jedná – na rozdíl od dalších žalobci vymezených pozemků jako pozemků náhradních – o odloučený lesní pozemek ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „lesní zákon“); možnost žádat vydání lesního pozemku přitom upravuje ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě. Jelikož hodnota předmětného pozemku vybraného žalobci jako pozemku náhradního, jenž je ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložil žalovanému 1) jakožto osobě povinné dle ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku.
3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců proti výrokům II., III., IV. a V. a žalované 2) proti výrokům I. a VI. rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 26 Co 5/2024-213, odmítl odvolání žalované 2) proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku VI. změnil tak, že žalované 2) se povinnost k náhradě nákladů řízení státu neukládá; ve zbývající části výroku VI. A ve výrocích II.–V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Žalobcům uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně žalovanému 1) náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok III.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro výjimečný postup při uspokojování nároku na vydání náhradních pozemků oprávněným osobám prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle povinné osoby. V obecné rovině aproboval též konkluze soudu prvé instance, že vydání nárokovaných pozemků (vyjma předmětného pozemku) brání zákonné překážky ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona. Korigoval však úvahu prvoinstančního soudu stran postupu při vydávání lesních (odloučených) pozemků oprávněným osobám. Uvedl, že oprávněné osoby se sice mohou domáhat převodu lesního pozemku dle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, nicméně chybí právní úprava pro převzetí povinnosti uspokojit restituční nárok žalovaným 1) od žalované 2), pročež žalovanému 1), jemuž svědčí právo hospodařit s žalobci nárokovanými náhradními pozemky, nelze uložit povinnost vydat tyto pozemky žalobcům. Podotkl, že vůči žalované 2) nelze převod lesních pozemků požadovat, neboť nedisponuje právem hospodaření k takovým pozemkům, přičemž žalovaní nemají postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“).
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výrokům II. a III.) podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro existenci právních otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Odvolacímu soudu vytýkají ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona, § 11 odst. 2 zákona o půdě, jakož i souvisejícího ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. Vyjadřují přesvědčení, že ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona (a dále též ustanovení § 28 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 503/2012 Sb.“) ukládá žalovaným povinnost uzavřít smlouvu tak, aby byla naplněna vůle zákonodárce ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě. Dále mají za to, že pokud hodnota restitučního nároku oprávněných osob převyšuje hodnotu konkrétního komplexu státních lesů, lze pokládat veškeré pozemky, které tvoří součást příslušného komplexu státních lesů, pro účely ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona za odloučené lesní pozemky. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním rovněž žalovaná 2). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívá se, že žalobci jako oprávněné osoby nemají nárok na převod jiných náhradních pozemků než těch, které jsou ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření pro žalovanou 2). Zdůraznila také, že žalovaní mají postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř., jestliže soudy rozhodují o uspokojení restitučního nároku spravovaného žalovanou 2) převodem pozemků, s nimiž přísluší hospodařit žalovanému 1). Podotkla, že odvolací soud náležitě nezkoumal ani vhodnost nárokovaných pozemků k převodu na žalobce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k možnému převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku odložil právní moc napadeného rozsudku.
7. Vyjádření k dovolání žalobců ani k dovolání žalované 2) žádný z účastníků řízení nepodal.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), že byla podána v zákonné lhůtě oprávněnými osobami – účastníky řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), u nichž je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), respektive v případě žalované 2), že za ni jedná pověřený zaměstnanec, který má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda jsou dovolání žalobců a žalované 2) přípustná (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. V případě dovolání žalobců, Nejvyšší soud předesílá, že k podání dovolání proti části výroku II., jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části šestého výroku, kterou byla žalované 2) uložena povinnost k náhradě nákladů řízení státu, a dále proti části výroku II., jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku VI. [tedy ve vztahu k povinnosti žalovaného 1) nahradit náklady řízení státu], nejsou žalobci subjektivně oprávněni, neboť z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 855/2020 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné.
11. Dovolání žalované 2) pak Nejvyšší soud přípustným neshledal.
12. Brojí-li žalovaná 2) proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo její odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítnuto, jde v uvedeném rozsahu o objektivně – ze zákona – nepřípustné dovolání, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost [§ 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. Výrok, jímž odvolací soud odmítá odvolání, je totiž sice usnesením, jímž se odvolací řízení končí, nicméně podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. je může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sen. zn. 29 NSČR 35/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sen. zn. 29 NSČR 36/2013).
13. K podání dovolání proti výroku II., jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části šestého výroku, kterou byla žalované 2) uložena povinnost k náhradě nákladů řízení státu, a jímž současně odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku VI. a ve výrocích II.–V., není žalovaná 2) subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej opětovně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 855/2020). Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu dovolání žalované 2) podle ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné.
14. Napadá-li žalovaná 2) rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích III. a IV., kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, sluší se odkázat na ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jež výslovně stanoví, že dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
15. Jelikož dovolání žalované 2) není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Pro úplnost nutno uvést, že přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 381/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 203/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 118/2003).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolateli předkládané otázky výkladu a aplikace ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona ve spojení s ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě, neboť nastolená právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobců shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
18. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě v případech uvedených v odstavci 1 může být oprávněné osobě na její žádost převeden lesní pozemek přiměřené výměry a kvality, to vše v cenách ke dni 24. června 1991 a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem.
20. Podle ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona právnická osoba, které je svěřeno nakládání se státními lesy, na základě písemné smlouvy uzavřené podle zvláštních právních předpisů převádí pozemky oprávněné osobě podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; k takovému převodu však mohou být použity jen odloučené lesní pozemky podle odstavce 4.
21. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované 2) (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované 2), aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Smyslem a účelem restitučních zákonů je snaha alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, přičemž ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3232/10). Výklad ve vztahu k oprávněným co možná nejvstřícnější, jakožto projev teleologické metody výkladu, pak musí být respektován – samozřejmě při zohlednění dalších interpretačních metod – nejenom u specifických restitučních předpisů, ale i u všech dalších ustanovení, která budou při rozhodování restituční věci použita (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21, bod 24, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1540/2023). Restituční řízení se nesmí podobat loterii, tj. že v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Znakem a předpokladem právního státu je ostatně především shodná ochrana práv všech právních subjektů ve stejných případech; zákon má být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 13).
23. V přítomné věci lze úvahu odvolacího soudu stran uspokojování restitučního nároku v režimu zákona o půdě prostřednictvím (odloučených) lesních pozemků, označit za neúplnou, a tudíž nesprávnou. Odvolací soud připustil, že oprávněné osoby mají dle ustanovení § 11 odst. 2 zachovánu možnost převodu (odloučených) lesních pozemků, které podle ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona převádí žalovaný 1) na základě písemné smlouvy uzavřené podle zvláštních předpisů s žalovanou 2). Nicméně pak odvolací soud s ohledem na absenci právní úpravy uzavírání zmíněné smlouvy formalisticky shrnul, že žalovanému 1) nelze povinnost vydat oprávněným osobám (odloučené) lesní pozemky uložit, přičemž vůči žalované 2), které nesvědčí právo hospodaření k lesním pozemkům, se žalobci převodu takových pozemků nemohou domáhat.
24. V této souvislosti se jeví vhodným připomenout, že ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném do 31. 7. 2016, explicitně zakotvovalo oprávnění žalované 2) uzavřít s žalovaným 1) (respektive s právnickou osobou, jíž je svěřeno nakládání s lesy ve vlastnictví státu) za Českou republiku písemnou smlouvu, na základě které by žalovaný 1) převáděl (odloučené) lesní pozemky dle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě. Po novelizaci provedené zákonem č. 185/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále „zákon č. 185/2016 Sb.“), ovšem zákon č. 503/2012 Sb. právní úpravu uzavírání písemné smlouvy ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona již neobsahuje.
25. Odvolacím soudem zvolený výklad ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona ve spojení s ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě nelze pokládat za ústavně konformní, neboť se příčí jeho podstatě a smyslu. Je totiž zřejmé, že oprávněná osoba může usilovat o převod (náhradního) lesního pozemku (viz ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, jež obstálo i v řízení o zrušení ustanovení čl. IV bodů 1 až 7, 9, 10, 12, 14, 15, 18, 20 a 21 a čl. V zákona č. 185/2016 Sb.; k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17). Kdyby podmínkou pro aplikaci ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona ve spojení s ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě byla existence výslovného zákonného zmocnění umožňujícího uzavření smlouvy ve smyslu označeného ustanovení lesního zákona, mohla by uvedená právní úprava stěží dosáhnout svého účelu, neboť oprávněné osoby by mohly nadále (tj. i po účinnosti zákona č. 185/2016 Sb.) žádat o vydání náhradních lesních pozemků, avšak vždy s negativním výsledkem. Judikatura Ústavního soudu v souvislosti s liknavostí orgánů veřejné moci při vydávání náhradních pozemků podle zákona o půdě přitom dovodila, že omezováním nároků oprávněných osob může docházet i k zásahu do jejich legitimního očekávání mít možnost uspokojit svůj restituční nárok prostřednictvím náhradního pozemku (srovnej opětovně např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17). Znakem právního státu je zajistit osobám ve stejném právním postavení shodnou právní ochranu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05). Z hlediska účelu (jímž je uspokojení restitučního nároku) není možné mezi naturální náhradou v podobě zemědělských a lesních pozemků činit rozdíly. Nelze tudíž činit rozdíl ani mezi oprávněnými osobami podle jimi zvoleného charakteru náhrady co do rozsahu soudní ochrany proti liknavému a svévolnému postupu žalované 2).
26. Jestliže tedy ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona předpokládá uzavření písemné smlouvy, na jejímž základě žalovaný 1) převádí oprávněným osobám pozemky dle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, je namístě uzavřít, že ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona ve spojení s ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě zakotvuje právní rámec pro uzavření dané smlouvy mezi žalovanými. Ostatně „restituční zákony, např. zákon č. 87/1991 Sb. nebo zákon č. 229/1991 Sb., mají zajistit, aby demokratická společnost přistoupila alespoň k částečnému zmírnění následků minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod za strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat - zvláště v řízení podle těchto zákonů - v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech či svobodách má být alespoň částečně kompenzována“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09). Nadto se sluší podotknout, že žalovaná 2) vykonává vůči žalobcům vůli státu v právním vztahu, kde má stát postavení dlužníka, jenž je v prodlení s plněním povinnosti řádně a včas splnit svůj závazek. Postup státu při plnění jeho závazků (tedy tam, kde má stát postavení dlužníka) je nutno vždy posuzovat z hlediska principů rovnosti. Smlouva ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona má soukromoprávní povahu, neboť se jedná o smlouvu o převzetí soukromoprávní povinnosti – dluhu, který má stát vůči oprávněné osobě (srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4180/2014, uveřejněné pod číslem 43/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
27. Podpořil-li odvolací soud svůj závěr o nemožnosti vydání nárokovaných lesních pozemků žalobcům kusým konstatováním, že žalovaní nejsou nerozlučnými společníky dle ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř., nelze ani v tomto směru jeho konkluze označit za zcela korektní. K postavení žalovaných v řízení sluší se uvést následující.
28. Státní pozemkový úřad jako organizační složka státu vykonává působnost podle zákona o půdě [viz § 1 odst. 5 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb.]. Jestliže jde o uspokojení restitučního nároku vydáním náhradních pozemků (převedení jiného pozemku na oprávněnou osobu za odňatý pozemek, jenž podle zákona vydat nelze), jde přímo o problematiku spravovanou ze zákona žalovanou 2), jedná se o náplň její činnosti. Byť zákon přímo nepočítá s vydáváním pozemků mimo veřejné nabídky, a tím pádem nepředjímá ani možnost žalovat na uložení povinnosti uzavřít smlouvu, specifičnost žaloby v tomto směru je dána především dřívějším liknavým a svévolným (nesprávným) postupem žalované 2), při jehož existenci soudní praxe dovodila možnost žaloby na převod konkrétního pozemku jako prostředek ochrany před libovůlí žalované 2). Jde však stále o uspokojení restitučního nároku organizační složkou státu, jež je k tomu určena, a nejde o spor, který by byl svým předmětem mimo agendu touto složkou spravovanou. Současně účelu a smyslu restitučních zákonů odpovídá, aby nemovitosti byly vydány tím, kdo má aktuálně moc tak učinit a navíc je jako jejich vlastník, respektive jako subjekt oprávněný s nimi hospodařit, zapsán v katastru nemovitostí. V přítomné kauze proto svědčí pasivní věcná legitimace žalovanému 1) i žalované 2), neboť žalobci vybrané náhradní pozemky představují majetek státu, s nímž přísluší hospodařit žalovanému 1).
29. Z procesního hlediska mohou být účastníci vystupující na jedné straně sporu buď v postavení samostatných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř., přičemž každý z nich jedná v řízení sám za sebe, nebo v postavení společníků nerozlučných podle ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. v případě, jde-li o taková společná práva či povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky vystupující na jedné z procesních stran, přičemž úkony jednoho z nich platí za úkony ostatních. Pro rozlišení obou zmíněných je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva. O nerozlučné společenství jde tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 161/2020, a ze dne 25. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 40/2024).
30. Ve sporech nebo jiných právních věcech, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, vzniká společenství účastníků svého druhu; i když jde z pohledu ustanovení § 91 o. s. ř. o samostatné společenství, má i prvky společenství nerozlučného, projevující se tím, že soud v těchto věcech není vázán návrhem a že hmotněprávní povaha věci vyžaduje, aby odvolání jen jednoho ze společníků mělo suspenzivní účinky též ohledně výroků rozhodnutí týkajících se ostatních společníků a aby odvolací soud v nich nebyl vázán rozsahem odvolání (srovnej Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, komentář k § 212). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom dovodila, že řízení o uspokojení restitučního nároku podle zákona o půdě bezúplatným převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud žalobním návrhem – jde-li o určení okruhu převáděných pozemků – vázán, a nárok oprávněné osoby lze uspokojit vícero způsoby (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, a ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016).
31. Dovolací soud nepřehlédl, že nedostatky odvolacího soudu při posuzování procesního postavení žalovaných v řízení se projevily též v závěru odvolacího soudu, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci. Naznačenou okolnost však dovolací soud nemohl jakkoli reflektovat, neboť v civilním sporném řízení se v rámci řízení o opravných prostředcích uplatňuje zákaz změny k horšímu (reformatio in peius); k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23. Byť žalobci v dovolání namítali nesprávnou aplikaci ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. ze strany odvolacího soudu, nemohl dovolací soud na základě jimi podaného dovolání zasahovat do výroků rozhodnutí soudů nižších instancí, jež vyznívají ve prospěch žalobců (a které logicky žalobci do rozsahu, v němž napadli rozsudek odvolacího soudu, nezahrnuli).
32. S ohledem na přípustnost dovolání se Nejvyšší soud zabýval rovněž tím, zda je řízení před soudy nižších stupňů zatíženo vadami ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle něhož je-li dovolání (jako v projednávané věci) přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
33. Podle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
34. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, v usnesení ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1720/2021, a v usnesení ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1452/2023).
35. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
36. Odvolací soud přitom – jde-li o otázku, zda existují překážky pro vydání nárokovaných pozemků do vlastnictví žalobců – nedostál požadavkům na odůvodnění rozhodnutí, pročež v tomto směru zatížil řízení před odvolacím soudem vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V případě odvolacího soudu je kvalita odůvodnění jeho rozhodnutí poměřována i způsobem, jakým rozhodl o rozhodnutí soudu prvního stupně, dále do jaké míry (ne)souhlasil se závěry soudu prvního stupně, jak přesvědčivě se s námitkami účastníka řízení vypořádal již soud prvního stupně, a zda se námitky vznesené v odvolání nepřekrývají s žalobními argumenty (s argumenty žalované strany), popřípadě do jaké míry jsou způsobilé zpochybnit závěry, na nichž je rozhodnutí soudu prvního stupně založeno. Odvolacím soudem bez dalšího uvedené vágní konstatování, že ohledně zákonných překážek převodu nárokovaných pozemků na žalobce „v obecné rovině souhlasí s hodnocením soudu prvního stupně“, nelze pokládat za řádné vypořádání odvolacích námitek žalobců, a to navíc v situaci, kdy žalobci v odvolání uplatnili námitky rozporující posouzení předestřené otázky soudem prvního stupně. Blíže nespecifikovaný obecný souhlas s řešením nastíněné problematiky není možno označit ani za explicitní příklon k závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají. Jestliže tedy odvolací soud vyhodnotil otázku, zda jsou dány překážky pro vydání požadovaných pozemků žalobcům, bez relevantního odůvodnění, bylo by zjevně předčasné činit závěry o předložené otázce v dovolacím řízení.
37. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu ve vymezené části výroku II. a v akcesorických výrocích III. a IV. zrušit a věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
38. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o žalovanou 2) současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
39. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
40. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
41. Sluší se pro doplnění uvést, že dovolací soud nepřehlédl, že žalobci zaplatili na základě výzvy soudu prvního stupně soudní poplatek z dovolání ve výši 14.000,- Kč (viz záznam o složení na č. l. 234). Soudní poplatek z dovolání neměl být soudem prvního stupně podle položky č. 23 bod 1. Sazebníku soudních poplatků, jenž je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 549/1991 Sb.“), vůbec vyměřen, jelikož žalobci jsou podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. osvobozeni od soudního poplatku z dovolání.
Autor: -mha-