// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace 27.11.2020
ÚS: Dobrá víra v nabytí vlastnictví dle zák. č. 403/1990 Sb.
I. Vzhledem k tomu, že dohody o vydání věci podle § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění zákona č. 137/1991 Sb., neměly povahu aktu veřejné moci, nýbrž šlo o dvoustranné právní úkony (nyní právní jednání) subjektů, z nichž žádný nebyl ve vztahu k tomu druhému ve vrchnostenském postavení, vztahovala se na ně obecná úprava občanskoprávních vztahů. Tento právní úkon (nyní právní jednání) tak mohl být neplatný podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., jestliže by svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel anebo se příčil dobrým mravům. Nelze ostatně připustit, aby případná nezákonnost těchto dohod nemohla mít žádný vliv na jejich platnost, protože by to fakticky otevíralo prostor pro zneužití tohoto institutu za jiným než zákonem stanoveným účelem.
II. Povinnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, byla zpravidla právnická osoba (organizace) zřízená státem, u níž bylo možné v době, kdy měl být restituční nárok uplatněn, předpokládat znalost relevantních skutečností vztahujících se k jí držené věci, která jí umožní posoudit splnění zákonných podmínek pro její vydání. V případě oprávněné osoby již ale takovýto předpoklad shledat nelze. Potřebná znalost často závisela na součinnosti jiných osob, které nemusely mít na vydání věci zájem. Uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou bylo zároveň spojeno s rizikem, že její omyl v právním posouzení obsahu tohoto nároku bude mít za následek nemožnost jeho uspokojení vůbec. Je tedy zjevné, že mezi postavením povinné osoby a oprávněné osoby v právních vztazích podle uvedeného zákona existovala informační asymetrie, která mohla bránit naplnění účelu tohoto zákona. V souladu s principem právní jistoty, vyplývajícím z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, je proto nezbytné upřednostnit takový výklad a použití relevantního podústavního práva, který uvedenou nerovnost v postavení obou stran dohody zmírňuje tím, že chrání důvěru oprávněné osoby v jednání povinné osoby, na které bylo třeba ve specifickém kontextu restitucí, jež stát prováděl prostřednictvím těchto osob, nahlížet v podstatě obdobně jakoby šlo o akty státu. Jestliže oprávněná osoba uplatnila u právnické osoby zřízené státem svůj restituční nárok a tato následně shledala jeho oprávněnost a uzavřela s ní dohodu o vydání věci, u které byla provedena registrace státním notářstvím, byla tím založena důvěra oprávněné osoby v platnost takto uzavřené dohody o vydání věci, ledaže by tato důvěra byla vyvrácena jinými okolnostmi. Takto založené důvěře oprávněné osoby náleží ochrana, která je srovnatelná s ochranou důvěry jednotlivce v akty státu. Tato důvěra nemohla zhojit neplatnost dohody o vydání věci, ani sama o sobě působit vznik vlastnického práva oprávněné osoby k vydané věci. Musela však být vždy zohledněna při posuzování dobré víry oprávněné osoby podle § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., že na základě dohody o vydání věci nabyla k této věci vlastnické právo. Oprávněná osoba, od níž nebylo možné očekávat jednoznačné posouzení zákonných podmínek pro vydání věci, mohla v uzavření takovéto dohody zcela legitimně spatřovat ujištění ze strany státu, že k vydání věci došlo v souladu se zákonem.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2856/19, ze dne 22. 9. 2020
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
(…)
VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
48. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků a vedlejších účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
49. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
50. Stěžovatelka je přesvědčena, že je vlastnicí předmětných pozemků, a ústavní stížností proti napadeným rozhodnutím rozporuje závěry obecných soudů, podle nichž je vlastníkem těchto pozemků stát. Ústavní soud spatřuje východisko pro ústavněprávní posouzení věci v tvrzeném porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož součástí jsou také záruky spravedlivého procesu vztahující se jak ke skutkovým zjištěním obecných soudů, jež jsou výsledkem hodnocení provedených důkazů, tak k navazujícím právním závěrům. Rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu by měl za následek porušení tohoto základního práva účastníka řízení, jestliže by šlo o rozpor "extrémní" neboli zpochybňující výsledek řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Zárukám spravedlivého procesu by neodpovídal ani výklad podústavního práva, jenž by zjevně a neodůvodněně vybočoval ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Protože předmětem řízení o určovací žalobě vedlejší účastnice 1) bylo určení vlastnického práva státu k pozemkům, u nichž byla původně v katastru nemovitostí jako jejich vlastnice zapsána stěžovatelka, bylo třeba se zabývat také otázkou, zda napadenými rozhodnutími nebylo porušeno její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
51. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska uplatněných námitek stěžovatelky. Z výše uvedených ústavněprávních hledisek se předně zabýval existencí naléhavého právního zájmu vedlejší účastnice 1) na určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům. Předmětem jeho posouzení ale byly také některé otázky hmotného práva, na jejichž řešení závisel výsledek řízení o určovací žalobě, jakož i samotný závěr obecných soudů o tom, že restituenti, resp. jejich právní nástupci, nebyli v dobré víře, že jim předmětné pozemky patří. Pakliže by i obstál závěr o neplatnosti dohod o vydání věci, bylo třeba zvážit, zda se restituenti, resp. jejich právní nástupci, nemohli stát vlastníky předmětných pozemků vydržením, případně, zda stěžovatelka, resp. její právní předchůdkyně, i přesto nemohla nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě kupních smluv uzavřených s restituenty v důvěře v zápis jejich vlastnického práva v katastru nemovitostí.
VI./a
Předpoklady řízení o určovací žalobě vedlejší účastnice 1)
52. K jednotlivým otázkám procesního práva Ústavní soud uvádí, že podle § 80 občanského soudního řádu [dříve § 80 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013] se lze domáhat žalobou určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Jestliže si stěžovatelka klade otázku, zda vedlejší účastnice 1) může mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům, nutno zdůraznit, že uvedené ustanovení nevylučuje existenci takovéhoto zájmu i na určení právního poměru mezi žalovaným a třetí osobou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3378/2009). Obecné soudy v napadených rozhodnutích vysvětlily, z jakého důvodu žaloba na určení byla způsobilá vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků, aby se předešlo případným dalším sporům o plnění. Tomuto posouzení, které je výkladem podústavního práva, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
53. Ústavní stížností není přímo namítáno nerespektování překážky věci rozsouzené podle § 159a odst. 4 občanského soudního řádu, jež měla být založena pravomocným rozsudkem městského soudu č. j. 58 Cm 5/2011-231, kterým byly na základě žaloby právní předchůdkyně stěžovatelky z konkursní podstaty úpadce vedlejšího účastníka 9) vyloučeny předmětné pozemky z důvodu, že měly být v jejím vlastnictví (viz body 11 a 12 tohoto nálezu). Ústavní soud se nicméně ztotožňuje se závěrem, že rozsudek městského soudu byl vydán v řízení, které mělo jiný předmět a účastníky, byť v něm vlastnické právo k předmětným pozemkům bylo řešeno jako otázka předběžná, a proto tento rozsudek nemohl založit překážku věci rozsouzené ve vztahu k řízení o určovací žalobě, o níž bylo rozhodnuto napadenými rozhodnutími.
54. Námitky stěžovatelky nyní směřují až k tvrzenému nerespektování právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1256/2015, kterými bylo ve věci uvedené vylučovací žaloby zamítnuto dovolání. V tomto rozsudku dovolací soud shledal platnost dohod o vydání věci, jakož i dobrou víru stěžovatelky, resp. její právní předchůdkyně, v to, že se na základě kupní smlouvy s restituenty stala vlastnicí předmětných pozemků. Ústavní soud se s otázkou platnosti dohod o vydání věci věcně vypořádá níže v rámci posouzení otázek hmotného práva. Na tomto místě je však třeba podotknout, že uvedený rozsudek, kterým byla otázka existence právního poměru nebo práva řešena v jiné věci pouze jako otázka předběžná, nezavazoval Nejvyšší soud ke stejným závěrům i v napadeném usnesení. Nejvyšší soud v tomto usnesení vycházel z odlišného skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
VI./b
Platnost dohod o vydání věci
55. Zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd jako jeden z restitučních zákonů umožnil, aby se fyzické nebo soukromé právnické osoby domohly zmírnění majetkových křivd, které jim způsobil stát za komunistického režimu odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem některým ze způsobů uvedených v § 1 tohoto zákona, a to i když se tak stalo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Jednou z forem tohoto zmírnění bylo vydání těchto věcí původním vlastníkům. Mělo k němu dojít na základě dohod o vydání věci podle § 5 odst. 2 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd, které byly povinny uzavřít povinné osoby s oprávněnými osobami v případě, že tyto včas učinily písemnou výzvu a byly k tomu splněny i další zákonem stanovené podmínky. Stát tak zajistil uspokojení restitučních nároků touto formou uložením povinnosti k vydání věcí právnickým osobám, které je ke dni účinnosti uvedeného zákona držely.
56. Provedení restitucí prostřednictvím dohod o vydání věci uzavíraných mezi povinnými osobami a oprávněnými osobami (místo toho, aby k jejich provedení došlo vždy akty veřejné moci) bylo s ohledem na rozsah odňatého majetku, který měl být vydán, nejen praktickým, ale v dané situaci i nezbytným řešením. Zákonodárce nekladl důraz jen na to, aby byly restituce provedeny, ale také na to, aby se tak stalo rychle, neboť šlo o součást širších změn, které měly co nejdříve umožnit obnovení standardních vlastnických vztahů a přechod od centrálně plánované ekonomiky k ekonomice tržní. Vzhledem k tomu, že dohody o vydání věci neměly povahu aktu veřejné moci, nýbrž šlo o dvoustranné právní úkony (nyní právní jednání) subjektů, z nichž žádný nebyl ve vztahu k tomu druhému ve vrchnostenském postavení, vztahovala se na ně obecná úprava občanskoprávních vztahů. Tento právní úkon (nyní právní jednání) tak mohl být neplatný podle § 39 občanského zákoníku 1964, jestliže by svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel anebo se příčil dobrým mravům. Nelze ostatně připustit, aby případná nezákonnost těchto dohod nemohla mít žádný vliv na jejich platnost, protože by to fakticky otevíralo prostor pro zneužití tohoto institutu za jiným než zákonem stanoveným účelem, například vydáním majetku státu, na který se zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd vůbec nevztahoval.
57. Obecné soudy shledaly neplatnost dohod o vydání věci podle § 39 občanského zákoníku 1964 v tom, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání předmětných pozemků podle § 4 odst. 1 a § 10 odst. 1 a 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd. Zjednodušeně řečeno, předmětné pozemky měly být vydány jinou než povinnou osobou, neměly obsahovat náležitost v podobě ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu oprávněná osoba přejímá práva a závazky z některých již existujících smluv týkajících se vydávané věci, a jejich vydání měla bránit překážka zastavěnosti. Nesplnění kteréhokoli z těchto předpokladů bylo obecnými soudy považováno za dostatečný důvod pro závěr o neplatnosti.
58. Ústavní soud přisvědčil závěrům obecných soudů potud, že dohody o vydání věci byly v rozporu s § 10 odst. 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd, podle něhož pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává, a oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada. Důvodem této překážky je zamezení kolize s veřejným zájmem nebo právy třetích osob vztahujícími se k předmětné stavbě. Brání se tím tomu, aby docházelo k vydávání pozemků zatížených existencí stavby, u nichž by bylo vyloučeno či omezeno jejich využití ze strany restituentů za původním účelem. Obecné soudy měly za prokázané a stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nerozporovala, že na předmětných pozemcích se nachází stavba pekárny, resp. areál pekárny sestávající z několika staveb. Již z tohoto důvodu byla dána zákonná překážka vydání, jež působila neplatnost dohod o vydání věci uzavřených mezi státním podnikem Státní statek hl. m. Prahy a restituenty [srov. nález ze dne 20. 9. 2000 sp. zn. I. ÚS 45/2000 (N 133/19 SbNU 213), jehož závěry, byť vyslovené ve vztahu k § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě") se přiměřeně uplatní i u vydání věci podle zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd]. Nešlo přitom o případ, kdy osoba, která vydala předmětné pozemky, měla k tomuto majetku dispoziční právo umožňující jí převést vlastnické právo k těmto pozemkům na oprávněné osoby i mimo rámec restitučních předpisů, a proto mohla učinit autonomní projev vůle směřující k jejich vydání [srov. nález ze dne 4. 11. 1998 sp. zn. II. ÚS 236/97 (N 133/12 SbNU 259)]. V daném případě byla nemovitost vydána právnickou osobou, které - bez ohledu na to, zda byla či nebyla povinnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd - svědčilo právo hospodaření s národním majetkem, v důsledku čehož byla omezena povinnostmi při této správě (zejména podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991) a nemohla pozemky vydat bez zákonného důvodu.
59. Již zjištěný rozpor dohod o vydání věci s § 10 odst. 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd podle Ústavního soudu dostatečně opodstatňuje závěr o jejich neplatnosti. Za této situace tak nebylo nezbytné zabývat se otázkou, zda by neplatnost uvedených dohod zakládala i samotná skutečnost, že k vydání pozemků došlo jinou než povinnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd, v daném případě státním podnikem, který věc ve vlastnictví státu ke dni účinnosti tohoto zákona nedržel, případně zda by tento následek bylo možné spojovat i s nesplněním náležitosti podle § 10 odst. 1 uvedeného zákona. Neznamená to však, že se Ústavní soud se souvisejícími závěry obecných soudů bez dalšího ztotožňuje.
60. V minulosti se Ústavní soud nezabýval otázkou, zda vydání věci jinou než povinnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd musí nezbytně vést k závěru o neplatnosti dohody o vydání věci. Vyjádřil se pouze k otázce, zda je možné přiznat účinky i takové výzvě k vydání věci, která směřovala vůči jiné než povinné osoby. V této souvislosti přisvědčil dnes již ustálené rozhodovací praxi obecných soudů, podle níž řada relativně samostatných užívacích institutů svědčících právnickým osobám (dřívějším organizacím), především pak jejich malá přehlednost, komplikovanost a nikoli jen výjimečná možnost změn v nositeli těchto oprávnění (mnohdy bez vůle vlastníka i bez jeho vědomí), neumožnila uplatnit v zákoně o zmírnění následků některých majetkových křivd jiné vymezení povinné osoby, které by nebylo v rozporu se sledovaným cílem. Oprávněná osoba neměla žádné právo být informována o různých převodech správy a užívání zestátněných věcí, jejichž vlastnictví zpravidla zůstávalo státu, a při vydání tohoto zákona byla pouze odkázána na údaje v evidenci nemovitostí, o jejichž spolehlivosti alespoň pro oblast užívacích vztahů praxe zpravidla nepochybovala. Pokud tak oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy podle § 5 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd [rozsudek vrchního soudu ze dne 24. 2. 1993 sp. zn. 3 Cdo 41/92 (14/1994 Sb. NS); na závěry tohoto rozsudku pak odkazuje nález ze dne 11. 12. 1996 sp. zn. II. ÚS 40/95 (N 136/6 SbNU 501)].
61. Ve stejné logice by podle Ústavního soudu nemělo jít k tíži oprávněné osoby, že jí věc vydala osoba, která ji sice v daném okamžiku nedržela, oprávněná osoba s ní však jednala v důvěře, že je osobou povinnou. Z hlediska naplnění účelu zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd není podstatné, zda věc, na jejíž vydání má oprávněná osoba nárok, byla vydána jinou než povinnou osobou. Současně ale takovéto vydání nesmí vést k nezákonnému zásahu do jejích práv či práv povinné osoby, jejichž ochraně zákonné vymezení povinné osoby rovněž slouží. V případě předmětných pozemků, které byly ve vlastnictví státu, došlo k jejich vydání oprávněné osobě jiným státním podnikem než tím, který byl k tomu povinen. Jestliže by oprávněná osoba skutečně měla nárok na vydání věci, pak by tímto vydáním došlo k jeho uspokojení, a to bez toho, aby tím byly současně poškozeny povinná osoba nebo stát. Stát by pouze pozbyl vlastnické právo k pozemkům, které beztak měly být vydány povinnou osobou. Důvod neplatnosti dohod o vydání věci proto nelze spatřovat v samotném rozporu s § 4 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd. Tento závěr však nemění nic na tom, že státní podnik Státní statek hl. m. Prahy uzavřel dohody o vydání věcí, jejichž vydání bránila zákonná překážka spočívající v jejich zastavěnosti, čímž byl založen rozpor těchto dohod s § 10 odst. 4 tohoto zákona.
62. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že poslední zjištěný důvod nezákonnosti dohod o vydání věci měl spočívat v jejich rozporu s § 10 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd, podle jehož druhé věty sjednala-li povinná osoba před dnem uzavření dohody o vydání věci smlouvu o dodávce stavebních prací, o rekonstrukci nebo o modernizaci vydávané nemovitosti, popřípadě jinou smlouvu týkající se vydávané věci, musí dohoda obsahovat ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba práva a závazky z této smlouvy. Ani v tomto případě nemůže být závěr o neplatnosti dohod učiněn mechanicky, bez přihlédnutí k tomu, že oprávněná osoba vůbec nemusela mít o takovýchto smlouvách vědomost. I zde je třeba klást na první místo účel restitučních zákonů, který nesmí být zmařen opomenutím na straně povinné osoby. Platnost dohody o vydání věci nemůže záviset na tom, zda povinná osoba informovala oprávněnou osobu o uvedených smluvních stranách, obzvlášť za situace, kdy součástí dohody mohlo být i ujednání, že oprávněná osoba žádné z těchto závazků nepřejímá, čímž zůstává zachován dosavadní stav. Bylo na povinné osobě, aby takovéto ujednání v dohodě o vydání věci zajistila.
VI./c
Vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům
63. Závěr o neplatnosti dohod o vydání věci ještě neznamená, že jednotliví restituenti nemohli nabýt vlastnické právo jiným způsobem, včetně případného vydržení podle § 134 občanského zákoníku 1964. Podle obecných soudů k tomu ale nedošlo. Vydržení měla bránit chybějící dobrá víra restituentů, resp. jejich právních nástupců, že jím předmětné pozemky patří. V průběhu desetileté vydržecí doby se totiž měli jednoznačně dozvědět o skutečnostech, které u nich při zachování běžné a normální opatrnosti v objektivním smyslu a současně při jednoznačném znění zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd mohly a měly od počátku vyvolat důvodné pochybnosti o tom, zda jim předmětné pozemky byly vydány v souladu s tímto zákonem.
64. Ústavní soud konstatuje, že skrze vydržení jakožto zákonem stanoveného způsobu originárního nabytí vlastnického práva podle § 134 občanského zákoníku 1964 se do vlastnických vztahů promítá princip právní jistoty jako jeden z komponentů právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Vydržením je poskytována ochrana dobré víře nabyvatele a s ní spojenému legitimnímu očekávání ve vznik jeho vlastnického práva v kolizi s vlastnickým právem původního vlastníka. Zákonná úprava v podstatě sleduje účel nalézt spravedlivou rovnováhu mezi oběma protichůdnými zájmy, kdy povinnost k jejímu nalezení vyplývá přímo z ústavního pořádku (nález sp. zn. I. ÚS 2219/12).
65. Základním předpokladem vydržení je dobrá víra nabyvatele podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku 1964. Držitel se musí domnívat, že mu věc nebo právo patří, i když tomu tak ve skutečnosti není. Při posuzování otázky, zda byl držitel v tomto ohledu "se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře", je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, tedy běžné opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl či mohl mít během vydržecí doby důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Vychází se z toho, jak by takovouto situaci posoudil průměrný člověk při zachování obvyklé opatrnosti. Omyl držitele, ať už skutkový nebo právní, ze kterého vychází přesvědčení držitele o existenci držené věci nebo práva, musí být omluvitelný. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka neboli z hlediska jeho osobního přesvědčení. Držitel není "se zřetelem ke všem okolnostem" v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc nebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není.
66. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu titulu (právnímu důvodu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán. Postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový domnělý právní titul je. Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením. Okolnosti a z nich vyplývající právní důsledky uchopení držby je přitom třeba zkoumat u každého držitele zvlášť. Nedostatek dobré víry předchůdce nevylučuje dobrou víru dalšího držitele (např. nebyl-li zůstavitel v dobré víře, nevylučuje to dobrou víru dědice) [k otázce dobré víry blíže např. usnesení ze dne 3. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 50/04 (U 35/33 SbNU 545), nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2000/18].
67. Při posuzování dobré víry restituentů, resp. jejich právních nástupců, podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku 1964 bylo nezbytné zohlednit specifickou povahu dohod o vydání věci uzavřených podle § 5 odst. 2 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd. Součástí uvedeného zákona nebyly dostatečné procesní záruky, které by umožnily napravit případný omyl oprávněné osoby spočívající v tom, že se domáhala uspokojení svého restitučního nároku jiným způsobem, než který v její věci zákon umožňoval. Jak nárok na vydání věci, tak nárok na poskytnutí náhrady bylo třeba uplatnit samostatnou výzvou ve lhůtě 6 měsíců ode dne účinnosti zákona. V prvním případě tak bylo třeba podle § 19 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd učinit u povinné osoby, ve druhém případě zase podle § 19 odst. 3 tohoto zákona u Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci (nyní Ministerstvo financí). Žádná z těchto výzev neměla právní účinky druhé z nich (srov. usnesení ze dne 10. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 60/97). Rovněž je třeba zdůraznit, že oprávněná osoba si nemohla zvolit způsob uspokojení jejího restitučního nároku. Zákon stanovil, kdy může požadovat vydání věci a kdy jí naopak náležela pouze náhrada.
68. Bylo tedy na oprávněné osobě, aby sama zvážila obsah jí uplatňovaného restitučního nároku a podle toho zvolila způsob jeho uplatnění, ačkoli potřebnými informacemi pro takovéto posouzení disponoval především stát či jím zřízené právnické osoby, které věc držely. V případě nevydání věci měla oprávněná osoba možnost uplatnit svůj nárok před soudem podle § 5 odst. 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd. Zákon však již - na rozdíl od jiných restitučních zákonů (srov. § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo § 16 odst. 3 zákona o půdě) - neupravoval způsob, jakým se může oprávněná osoba poté, co soud shledal důvod neumožňující vydání věci, domoci náhrady. Dodatečná výzva oprávněné osoby na poskytnutí náhrady, jež by reagovala na soudní rozhodnutí, kterým byla pravomocně zamítnuta její žaloba na nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít dohodu o vydání věci z důvodu, že je na něm umístěna stavba, by byla s ohledem na lhůtu v § 19 odst. 3 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd posouzena Ministerstvem financí jako opožděná [srov. usnesení ze dne 14. 10. 1999 sp. zn. III. ÚS 345/99; poukázat lze i na usnesení ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. IV. ÚS 72/94 (U 19/2 SbNU 247) a usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. II. ÚS 318/99]. V případě uvedeného omylu oprávněné osoby by tak nemuselo dojít k uspokojení restitučního nároku ani jiným způsobem a účel restitučního zákona by zůstal nenaplněn.
69. Povinnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd byla zpravidla právnická osoba (organizace) zřízená státem, u níž bylo možné v době, kdy měl být restituční nárok uplatněn, předpokládat znalost relevantních skutečností vztahujících se k jí držené věci, která jí umožní posoudit splnění zákonných podmínek pro její vydání. V případě oprávněné osoby již ale takovýto předpoklad shledat nelze. Potřebná znalost často závisela na součinnosti jiných osob, které nemusely mít na vydání věci zájem. Uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou bylo zároveň spojeno s výše uvedeným rizikem, že její omyl v právním posouzení obsahu tohoto nároku bude mít za následek nemožnost jeho uspokojení vůbec. Je tedy zjevné, že mezi postavením povinné osoby a oprávněné osoby v právních vztazích podle zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd existovala informační asymetrie, která mohla bránit naplnění účelu tohoto zákona. V souladu s principem právní jistoty, vyplývajícím z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je proto nezbytné upřednostnit takový výklad a použití relevantního podústavního práva, který uvedenou nerovnost v postavení obou stran dohody zmírňuje tím, že chrání důvěru oprávněné osoby v jednání povinné osoby, na které bylo třeba ve specifickém kontextu restitucí, jež stát prováděl prostřednictvím těchto osob, nahlížet v podstatě obdobně jakoby šlo o akty státu. Jestliže oprávněná osoba uplatnila u právnické osoby zřízené státem svůj restituční nárok a tato následně shledala jeho oprávněnost a uzavřela s ní dohodu o vydání věci, u které byla provedena registrace státním notářstvím, byla tím založena důvěra oprávněné osoby v platnost takto uzavřené dohody o vydání věci, ledaže by tato důvěra byla vyvrácena jinými okolnostmi. Takto založené důvěře oprávněné osoby náleží ochrana, která je srovnatelná s ochranou důvěry jednotlivce v akty státu [blíže např. nález ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01 (N 117/31 SbNU 57), nález ze dne nález ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 2742/07 (N 130/50 SbNU 139) nebo nález ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. IV. ÚS 42/09 (N 260/55 SbNU 509)].
70. Tato důvěra nemohla zhojit neplatnost dohody o vydání věci, ani sama o sobě působit vznik vlastnického práva oprávněné osoby k vydané věci. Musela však být vždy zohledněna při posuzování dobré víry oprávněné osoby podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku 1964, že na základě dohody o vydání věci nabyla k této věci vlastnické právo. Oprávněná osoba, od níž nebylo možné očekávat jednoznačné posouzení zákonných podmínek pro vydání věci, mohla v uzavření takovéto dohody zcela legitimně spatřovat ujištění ze strany státu, že k vydání věci došlo v souladu se zákonem. Zbývá jen připomenout § 130 odst. 1 druhou větu občanského zákoníku 1964, podle něhož se v pochybnostech (ohledně dobré víry držitele o tom, že mu věc nebo právo patří) má za to, že držba je oprávněná.
71. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že restituenti věděli, resp. s přihlédnutím ke všem okolnostem vědět museli, že na vydávaných pozemcích je umístěn areál pekáren. Členové rodiny Š. měli mít navíc vědomost o výstavbě tohoto areálu již v roce 1987, tedy několik let před tím, než zákon umožnil žádat o vydání těchto pozemků. Podle Ústavního soudu tyto skutečnosti ale ještě nevylučují, že restituenti při uplatnění nároku jednali v omylu skutkovém či právním a že takovýto omyl v kontextu tehdejších restitucí mohl být omluvitelný.
72. Nelze přehlédnout, že státní podnik Státní statek hl. m. Prahy, u něhož restituenti uplatnili svůj restituční nárok, uzavřením dohod o vydání předmětných pozemků restituenty v podstatě ujistil, že podle jeho názoru vydání bylo možné. Přestože tyto pozemky ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd nedržel, měl k nim evidováno právo hospodaření s národním majetkem podle vyhlášky federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem. Stát jeho prostřednictvím vydal restituentům předmětné pozemky, které jim byly v minulosti odňaty, a ti se tak mohli oprávněně domnívat, že na ně bylo převedeno vlastnické právo k nim. Dohody, na jejichž základě k vydání došlo, byly řádně zaregistrovány státním notářstvím a vlastnické právo restituentů bylo zapsáno do evidence nemovitostí a následně evidováno i v katastru nemovitostí. V dalším období bylo vlastnické právo restituentům potvrzováno i soudními rozhodnutími vydanými v dědických řízeních.
73. Všechny tyto skutečnosti podporují závěr, že restituenti byli v dobré víře v nabytí předmětných pozemků do svého vlastnictví. Restituenti mohli v důvěře v jednání státu předpokládat, že státní podnik Státní statek hl. m. Prahy měl všechny relevantní informace ohledně stavu předmětných pozemků, a že pokud je restituentům vydal, pak tomuto vydání nebránilo ani umístění stavby. Ze skutkových zjištění neplynou žádné okolnosti vztahující se k uplatnění restitučního nároku, které by takto založenou dobrou víru vyvracely. Po téměř třiceti letech by byl jakýkoli závěr o tom, z jakého důvodu restituenti žádali o vydání předmětných pozemků navzdory vědomosti o areálu pekáren, a naopak nepožadovali úhradu peněžní náhrady podle § 14 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd, pouhou spekulací. Nelze vyloučit, že restituenti svým podáním především uplatnili svůj restituční nárok s tím, že teprve následně mělo být posouzeno, zda předmětné pozemky lze nebo nelze vydat. V případě jiných restitučních zákonů by takovýto postup možný byl. Rovněž mohlo být z jejich pohledu sporné, zda jsou zastavěny skutečně všechny předmětné pozemky, či jen některé z nich nebo jejich části. Rozhodně jim nelze z pouhého faktu, že měli vědomost o areálu pekáren, přisuzovat úmysl uvést státní podnik, který jim pozemky vydal, v omyl.
74. Stát, který podle obecných soudů předmětné pozemky vlastnil, měl možnost se žalobou domoci určení svého vlastnického práva, nikdy tak však neučinil. Platnost dohod o vydání věci byla sice krátce po jejich uzavření zpochybněna žalobou vedlejšího účastníka 9), který předmětné pozemky držel na základě hospodářské smlouvy se státním podnikem Státní statek hl. m. Prahy, tato žaloba však byla rozsudkem obvodního soudu ze dne 12. 3. 1996 č. j. 7 C 232/92-69 zamítnuta. Tento rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem městského ze dne 15. 11. 1996 č. j. 15 Co 296/96-86, který neshledal naléhavý právní zájem uvedeného žalobce na žalovaném určení. Ani případný vyhovující rozsudek, kterým by byla určena neplatnost dohod o vydání věci, by totiž nemohl sloužit jako podklad pro zápis vlastnického práva státu k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí. Takovým podkladem by mohl být až rozsudek vydaný v řízení o žalobě na určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům, k jejímuž podání by ale nebyl oprávněn vedlejší účastník 9), nýbrž stát samotný. Stojí za zmínku, že uvedený rozsudek obvodního soudu se platností dohod o vydání věci zabýval meritorně a obvodní soud v něm vyslovil názor, že zákonodárce měl při stanovení překážky vydání podle § 10 odst. 4 zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd zcela evidentně na mysli ochranu oprávněných, a nikoli neoprávněných vlastníků stavby. Vedlejší účastník 9) měl být přitom v pozici neoprávněného stavebníka, protože hospodářská smlouva, na jejímž základě na něj mělo být převedeno právo hospodaření, byla neplatná. Tyto závěry krajský soud nicméně nehodnotil, neboť to bylo s ohledem na zjištěný nedostatek naléhavého právního zájmu nadbytečné.
75. Ani v dalším období stát neuplatňoval své vlastnické právo k předmětným pozemkům a nerozporoval platnost dohod o vydání věci. Byli to právě restituenti, kteří se chovali jako vlastníci předmětných nemovitostí a toto jejich jednání bylo ze strany státu uznáváno. Dne 23. 3. 1998 byly uzavřeny dvě nájemní smlouvy k předmětným pozemkům (některým z nich), a to jednak mezi společností ODKOLEK a.s. a členy rodiny Š., jednak mezi společností ODKOLEK, a.s. a K. H. Posléze společnost ODKOLEK a.s. sice zpochybnila vlastnické právo restituentů, resp. jejich právních nástupců, k předmětným pozemkům, žaloba, kterou se vůči členům rodiny Š. domáhala zaplacení částky 3 841 838 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení za období dvou let, byla ovšem zamítnuta rozsudkem ze dne 29. 10. 2003 č. j. 15 C 110/2001-66. Bylo totiž prokázáno, že žalovaní jsou spoluvlastníky pozemků a že žalovaná částka byla uvedenou společností zaplacena na základě platné nájemní smlouvy.
76. Další žalobou směřující vůči členům rodiny Š. se společnost ODKOLEK a.s. domáhala určení, že je vlastníkem těch předmětných pozemků, k nimž je v katastru nemovitostí evidováno jejich vlastnické právo. Tato žaloba (řízení o ní bylo původně vedeno pod sp. zn. 15 C 111/2001) byla zamítnuta rozsudkem obvodního soudu ze dne 29. 6. 2006 č. j. 15 C 124/2004-405, který byl potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 6. 2. 2007 č. j. 21 Co 524/2006-436; dovolání proti posledně uvedenému rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007 sp. zn. 22 Cdo 3984/2007. Důvodem zamítnutí žaloby bylo zjištění, že předmětné pozemky nebyly z důvodu uplatněného restitučního nároku zahrnuty do privatizačního projektu, což odpovídalo § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Z tohoto důvodu nemohly být v rámci privatizace ani převedeny na společnost ODKOLEK a.s., pročež tato společnost nemohla být věcně legitimována k podání žaloby a nemohla mít na určení svého vlastnického práva naléhavý právní zájem. Nutno dodat, že uvedená rozhodnutí byla vydána až poté, co původní rozsudky krajského soudu a obvodního soudu zrušil Nejvyšší soud. Původně byla žaloba společnosti ODKOLEK a.s. zamítnuta rozsudkem obvodního soudu ze dne 26. 4. 2002 č. j. 15 C 111/2001-80, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 6. 2002 č. j. 15 C 111/2001-88, jenž byl potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 21. 3. 2003 č. j. 12 Co 253/2002-129. Žalovaní členové rodiny Š. byli těmito rozsudky shledáni vlastníky předmětných pozemků na základě platné dohody o vydání věci. Oba rozsudky byly ale zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, který shledal tři důvody neplatnosti dohod o vydání věci, z nichž vycházejí i nyní napadená rozhodnutí obecných soudů (viz bod 8 tohoto nálezu). S ohledem na nedostatek naléhavého právního zájmu se však obecné soudy v dalším řízení ve věci tehdejší určovací žaloby těmito důvody dále nezabývaly.
77. Stát začal aktivně uplatňovat vlastnické právo až podnětem Úřadu ze dne 22. 11. 2008 směřujícím vůči správci konkursní podstaty úpadce vedlejšího účastníka 9), který dne 17. 12. 2010 i na jeho základě zapsal předmětné pozemky do konkursní podstaty tohoto úpadce. V tomto období již restituenti, resp. jejich právní nástupci, převedli vlastnické právo k předmětným pozemkům na právní předchůdkyni stěžovatelky, která žalobou požadovala jejich vyloučení z konkursní podstaty. Na jejím základě došlo k vyloučení těchto pozemků z konkursní podstaty rozsudkem městského soudu č. j. 58 Cm 5/2011-231, který byl potvrzen rozsudkem vrchního soudu č. j. 10 Cmo 15/2014-273. Vrchní soud měl za to, že restituenti i právní předchůdkyně stěžovatelky byli při nabývání vlastnického práva k předmětným pozemkům v dobré víře. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto již zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1256/2015, který uvedl, že i kdyby dohody o vydání věci byly neplatné, právní předchůdkyně stěžovatelky nabyla vlastnictví k předmětným pozemkům od osob zapsaných jako jejich vlastníci v katastru nemovitostí na základě dobré víry, která nebyla vyvrácena, a tudíž by v souladu se závěry uvedenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 nabyla vlastnické právo i v případě, že by tyto osoby s ohledem na neplatnost dohod o vydání věci nebyly vlastníky.
78. Z těchto důvodů Ústavní soud nepovažuje závěr o nedostatku dobré víry restituentů, resp. jejich právních nástupců, za udržitelný. Pouhá vědomost restituentů o tom, že se na předmětných pozemcích nachází areál pekáren, u nich sice mohla vyvolat pochybnost, zda tím není založena překážka vydání těchto pozemků nebo alespoň některých z nich, uzavření dohody o vydání věci se státem zřízenou právnickou osobou, její následná registrace a zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí, posléze katastru nemovitostí, ovšem představují skutečnosti, které v kontextu výše vymezeného nerovného postavení mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou byly způsobilé ujistit restituenty o tom, že vlastnické právo k předmětným pozemkům skutečně nabyli. Stát navíc po dlouhou dobu (přinejmenším do roku 2008) uznával platnost dohod o vydání věci a vlastnické právo restituentů, resp. jejich právních nástupců, k předmětným pozemkům nijak nezpochybňoval. Na tomto závěru nic nemění ani žaloba, kterou podal v roce 1992 státní podnik, vedlejší účastník 9), ani pozdější žaloby společnosti ODKOLEK, a.s. Přestože v nich bylo žalobci akcentováno, že důvodem neplatnosti dohod mohla být i zastavěnost vydávaných pozemků, z hlediska restituentů nešlo o novou skutečnost. Tato skutečnost jím byla známá již v době vydání pozemků a v postupu státu při restituci lze spatřovat dostatečné ujištění restituentů, že z ní nebylo možné dovozovat neplatnost dohod o vydání věci. Zamítnutím uvedených žalob byla dobrá víra restituentů, resp. jejich právních nástupců, opětovně potvrzena.
79. Hodnocení skutkových zjištění ze strany obecných soudů v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny nedostatečně zohlednilo princip právní jistoty vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy a s ním spojený princip důvěry v akty státu, ačkoli v případě dohod o vydání věci podle zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd muselo jít o nezbytnou součást hodnocení dobré víry restituentů, resp. jejich právních nástupců. Ústavní soud shledal jediný důvod neplatnosti těchto dohod spočívající v rozporu se zákazem vydání pozemků, na nichž je umístěna stavba. Tato skutečnost musela být státnímu podniku, jenž předmětné pozemky ve vlastnictví státu vydal, známá a ze strany státu nebyla ani následnými akty veřejné moci či jiným jednáním zpochybňována. Ze skutkových zjištění zároveň neplyne, že by restituenti uplatnili restituční nárok na vydání předmětných pozemků s úmyslem uvést státní podnik, který jim tyto pozemky vydal, v omyl, nebo s jiným nečestným úmyslem. Vzhledem k výše popsanému nerovnému postavení povinné osoby a oprávněné osoby při uplatňování restitučního nároku podle zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd nelze restituentům bez dalšího přičíst k tíži, že správně nezohlednili význam existence areálu pekáren na žádných pozemcích pro možnost jejich vydání. Stát jim za této situace pozemky vydávat neměl a měl jim vytvořit prostor pro uplatnění nároku na náhradu. Jestliže tak nepostupoval, nelze při zohlednění skutkových zjištěních obecných soudů na omyl restituentů nahlížet jinak než jako na omyl omluvitelný. Dobrá víra restituentů, resp. jejich právních nástupců, nebyla provedenými důkazy vyvrácena.
80. Z uvedeného hodnocení dobré víry je zřejmé, že mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právním závěrem, že restituenti, resp. jejich právní nástupci, nemohli vlastnické právo k předmětným pozemkům nabýt vydržením, je extrémní rozpor. Z těchto skutkových zjištění obecných soudů navíc neplyne, že by tato dobrá víra měla zaniknout ještě před uplynutím vydržecí doby 10 let podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku, což opodstatňuje závěr, že se restituenti, resp. jejich právní nástupci, vlastníky předmětných pozemků skutečně stali a mohli tak kupní smlouvou převést nabyté vlastnické právo na právní předchůdkyni stěžovatelky. Tím je zpochybněn výsledek řízení o určovací žalobě vedlejší účastnice 1). Není dán důvod k tomu, aby na základě této žaloby podané téměř 20 let po uzavření dohod o vydání věci došlo k natolik zásadnímu zásahu do právní jistoty zúčastněných subjektů, v jehož důsledku by stěžovatelka jako současná vlastnice předmětných pozemků fakticky pozbyla své vlastnické právo a někdejší restituenti museli nést následky neplatnosti kupních smluv, jimiž toto vlastnické právo na právní předchůdkyni stěžovatelky převedli.
81. Nesprávné posouzení dobré víry restituentů v důsledku nedostatečného zohlednění principu právní jistoty a s ním spojené důvěry v akty státu mělo za následek, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tento závěr se týká napadených rozhodnutí v rozsahu, v němž byla ústavní stížnost vůči nim shledána přípustnou, s výjimkou výroku III napadeného rozsudku městského soudu a výroku VI napadeného rozsudku obvodního soudu, které se týkají náhrady nákladů řízení mezi vedlejší účastnicí 2) a stěžovatelkou a výše uvedené závěry Ústavního soudu se na ně nevztahují.
82. Ostatními námitkami stěžovatelky, jež se týkaly možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka či nejednotného rozhodování Nejvyššího soudu při posuzování platnosti jí uzavřených dohod o vydání věci, se Ústavní soud nezabýval, protože by to bylo nadbytečné. Porušení základního práva stěžovatelky nebylo shledáno u výroku III napadeného rozsudku městského soudu a výroku VI napadeného rozsudku obvodního soudu, jimiž sice bylo také rozhodováno o jejích právech a povinnostech, tyto výroky však nebyly závislé na ostatních výrocích napadených rozhodnutí, jimiž došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Žádná jiná argumentace ve vztahu k těmto výrokům nebyla uplatňována.
VII.
Závěr
83. Lze tak uzavřít, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ve výrocích II, III a IV, napadeným rozsudkem městského soudu v části výroku I, kterou se potvrzuje výrok I rozsudku obvodního soudu, a ve výrocích II a VII, a napadeným rozsudkem obvodního soudu ve výrocích I a IV bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v tomto rozsahu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky (výrok I) a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tyto části napadených rozhodnutí zrušil (výrok II). V části, ve které ústavní stížnost směřovala proti výroku III napadeného rozsudku městského soudu a výroku VI napadeného rozsudku obvodního soudu byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost a ve zbytku podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podaná osobou k tomu zjevně neoprávněnou (výrok III). Bude povinností obecných soudů, aby vázány právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) znovu rozhodly o žalobě vedlejší účastnice 1) na určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům.
Autor: US