// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace 14.04.2020
Překážka naturální restituce dle § 8 odst. 1 písm. f) zák. č. 428/2012 Sb.
Překážka naturální restituce podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. nedopadá na celý pozemek (evidovaný v katastru nemovitostí v podobě pozemkové parcely) v případě, kdy je územně plánovací dokumentací určena pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit, toliko jeho část.
Má-li být předmětný pozemek podle schválené územně plánovací dokumentace (zde podle územního plánu) pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury (parkoviště) dotčen toliko částečně (je-li územním plánem jasně vymezena část pozemku určená pro uskutečnění dané veřejně prospěšné stavby, zde „přibližně v rozsahu jedné pětiny výměry“) a tento záměr je v grafické části územního plánu zakreslen, nemůže být plánovaná stavba na předmětném pozemku realizována ve větším rozsahu, tedy zbylá část předmětného pozemku jí nemůže být dotčena (rozhodnutím o umístění stavby nemůže být stavba parkoviště umístěna na této „zbylé části“ předmětného pozemku; ovšem jen za předpokladu, že nedojde ke změně územního plánu). Jinak řečeno, sice není určitelné, jaká část předmětného pozemku bude v konečném důsledku dotčena stavbou parkoviště (a zda vůbec tato stavba bude realizována), nicméně část pozemku, která je pro tuto stavbu vymezená územním plánem (především jeho grafickou částí), určit lze a právě jen celá tato územním plánem vymezená část pozemku je dotčena překážkou podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, ze dne 7. 1. 2020
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 písm. f) zák. č. 428/2012 Sb.
Kategorie: restituce a rehabilitace; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2019, č. j. 5 Co 34/2016-236, byl změněn rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2016, č. j. 24 C 128/2014-99, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 24 C 128/2014-129, tak, že se zamítá žaloba na vydání pozemků parc. č. 249/1 a parc. č. 6468/14 v katastrálním území Uherský Brod, eventuelně vydání pozemku parc. č. 249/1 v katastrálním území Uherský Brod vymezeného označeným geometrickým plánem, a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Zlínský kraj ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 16VD6372/2014/16 (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudů obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud takto rozhodl v řízení dle části páté občanského soudního řádu, o vydání zemědělských nemovitostí [§ 9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“], v němž se žalobce jako oprávněná osoba domáhá vydání dvou označených pozemků v katastrálním území Uherský Brod. Podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, je pozemek parc. č. 6468/14 schváleným a stále platným územním plánem určen ke stavbě místní komunikace a pozemek parc. č. 249/1 (dále též jako „předmětný pozemek“) „z přibližně jedné pětiny výměry“ ke stavbě parkoviště a „z přibližně čtyř pětin výměry“ k rozšíření hřbitova. Existující záměr výstavby místní komunikace a parkoviště v územně plánovací dokumentaci přitom zakládají restituční výluku podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Odkázav na předchozí kasační rozsudek dovolacího soudu v této věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, č. j. 28 Cdo 335/2019-207), odvolací soud uvedl, že není-li v době rozhodnutí určitelné, které části pozemku budou zasaženy záměrem vymezeným v územně plánovací dokumentaci, nelze vydat pozemek celý. Z uvedeného důvodu uzavřel, že překážka vydání se netýká toliko pozemku parc. č. 6468/14, který je územním plánem určen ke stavbě místní komunikace, nýbrž i celého pozemku parc. č. 249/1, jenž je územním plánem, byť částečně, určen ke stavbě parkoviště.
Rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ napadl dovoláním žalobce (dále též jako „dovolatel“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel napadá ten závěr odvolacího soudu, že mu jako oprávněné osobě nelze vydat celý předmětný pozemek parc. č. 249/1 v katastrálním území Uherský Brod, tedy žádnou jeho část, proto, že nelze přesně určit, kde bude případně realizována stavba parkoviště vymezená v územním plánu. Přitom podle skutkových zjištění soudu prvního stupně jsou grafickou částí územního plánu na předmětném pozemku zakresleny jak plocha plánovaného parkoviště, tak i plocha pro rozšíření hřbitova, pročež nelze přehlédnout, že pro stavbu parkoviště je určena toliko část předmětného pozemku. Odvolací soud měl proto vycházet z vymezení plochy pro realizaci stavby parkoviště v grafické části územního plánu a zbylou část předmětného pozemku, nezasaženou zamýšlenou stavbou parkoviště, měl posoudit jako nedotčenou překážkou podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Závěr přijatý odvolacím soudem je rozporný i s výslovným zněním tohoto výlukového ustanovení, které připouští, že překážka naturální restituce může být dána toliko ohledně dotčené části pozemku. Je proto nesprávný závěr odvolacího soudu, že se výluka vztahuje na celý pozemek, ačkoliv územně plánovací dokumentace určuje pro stavbu parkoviště toliko vymezenou část pozemku. Odvolací soud současně zatížil řízení vadou, jestliže neprovedl dokazování k identifikaci plochy předmětného pozemku určené pro stavbu parkoviště. Proto dovolatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Účastnice považuje napadený rozsudek za správný a dovolání žalobce za nepřípustné, případně za nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.
V části, jíž žalobce napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na vydání pozemku parc. č. 6468/14 v katastrálním území Uherský Brod a v tom rozsahu na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 16VD6372/2014/16, žalobcem podané dovolání – v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, ani vymezení důvodu dovolání (v dovolání uplatněná argumentace – navzdory tomu, že dovolatel uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v plném rozsahu“ – upíná se toliko k důvodům, pro které byla zamítnuta žaloba na vydání pozemku parc. č. 249/1 v katastrálním území Uherský Brod, eventuelně vydání pozemku parc. č. 249/1 v katastrálním území Uherský Brod vymezeného označeným geometrickým plánem). Absence zmíněných (obligatorních) náležitostí dovolání (o něž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení v části týkající se uvedeného předmětu (pozemku parc. č. 6468/14) pokračovat a pro níž proto dovolací soud v takto vymezené části dovolání odmítl (dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Ve zbylé části, jíž se rozsudek odvolacího soudu napadá v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba na vydání pozemku parc. č. 249/1 v katastrálním území Uherský Brod, eventuelně vydání pozemku parc. č. 249/1 v katastrálním území Uherský Brod vymezeném označeným geometrickým plánem, dovolání obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), včetně vymezení důvodu dovolání a uvedení hlediska přípustnosti dovolání.
V dotčeném rozsahu je dovolání také přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, zde závisí na vyřešení otázky hmotného práva [otázka, zda překážka naturální restituce podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb. dopadá na celý pozemek (evidovaný v katastru nemovitostí v podobě pozemkové parcely) i v tom případě, kdy je územně plánovací dokumentací určena pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit, toliko jeho část], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v rozsahu dotčeném dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o část pozemku nebo stavby, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit; to neplatí, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu zřízení věcného břemene.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro uplatnění výluky z naturální restituce podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je určující vymezení veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury v územně plánovací dokumentaci, kterou jsou 1. zásady územního rozvoje, 2. územní plán a 3. regulační plán, přičemž je nevýznamné, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (kromě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 335/2019, vydaného v této věci, srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018).
Územní plán stanoví mimo jiné základní koncepci rozvoje území obce, jeho plošného a prostorového uspořádání, uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy, plochy pro veřejně prospěšné stavby [srov. § 43 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon); dále jen „stavební zákon“]; přitom se skládá z textové a grafické části (srov. § 43 odst. 6 stavebního zákona ve spojení s § 13 odst. 1 vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti). Odkaz na grafickou i textovou část územního plánu musí obsahovat samotný výrok opatření obecné povahy, jímž se územní plán vydává (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 Ao 2/2011 – 17, bod 33).
Konkrétní umístění stavby se pak určuje územním rozhodnutím (srov. § 76 odst. 1 stavebního zákona) – rozhodnutím o umístění stavby (srov. § 79 stavebního zákona), jímž se též vymezuje stavební pozemek; územní rozhodnutí se vydává v územním řízení, v němž stavební úřad posuzuje stavební záměr mimo jiné i z hlediska jeho souladu s územně plánovací dokumentací (srov. § 90 odst. 2 stavebního zákona, nebo 1 As 107/2012-139, zejména bod 29). Soulad stavebního záměru s územně plánovací dokumentací musí být (zcela logicky) dodržen též v případech, kdy je územní rozhodnutí nahrazeno územním souhlasem (srov. § 96 odst. 4 stavebního zákona), veřejnoprávní smlouvou mezi stavebním úřadem a žadatelem (srov. § 78a odst. 2 ve spojení s § 90 odst. 2 stavebního zákona), případně regulačním plánem (srov. § 61 odst. 2 věta druhá a § 43 odst. 5 stavebního zákona).
Z uvedené právní úpravy a citované rozhodovací praxe pro poměry nyní posuzované věci vyplývá, že má-li být předmětný pozemek podle schválené územně plánovací dokumentace (zde podle územního plánu) pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury (parkoviště) dotčen toliko částečně (je-li územním plánem jasně vymezena část pozemku určená pro uskutečnění dané veřejně prospěšné stavby, zde „přibližně v rozsahu jedné pětiny výměry“) a tento záměr je v grafické části územního plánu zakreslen, nemůže být plánovaná stavba na předmětném pozemku realizována ve větším rozsahu, tedy zbylá část předmětného pozemku jí nemůže být dotčena (rozhodnutím o umístění stavby nemůže být stavba parkoviště umístěna na této „zbylé části“ předmětného pozemku; ovšem jen za předpokladu, že nedojde ke změně územního plánu). Jinak řečeno, sice není určitelné, jaká část předmětného pozemku bude v konečném důsledku dotčena stavbou parkoviště (a zda vůbec tato stavba bude realizována), nicméně část pozemku, která je pro tuto stavbu vymezená územním plánem (především jeho grafickou částí), určit lze a právě jen celá tato územním plánem vymezená část pozemku je dotčena překážkou podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.
Proto neobstojí posouzení odvolacího soudu, které – navzdory učiněným zjištěním, že předmětný pozemek je územním plánem určen pro výstavbu parkoviště nikoliv v celém svém rozsahu, nýbrž toliko v konkrétně vymezené části – stojí na závěru, že překážka naturální restituce podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. týká se celého pozemku (celé pozemkové parcely) a nelze vydat žádnou jeho část. [Ta část předmětného pozemku určená územním plánem pro rozšíření hřbitova již danou restituční výlukou dotčena není – k tomu srov. v této věci již dříve vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5855/2017].
Takový závěr odpovídá i výslovnému znění ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., které připouští i nevydání jen části pozemku, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit. Opačný závěr nemá přitom oporu ani v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 335/2019), na které odvolací soud odkazuje. V odůvodnění tohoto rozhodnutí sice Nejvyšší soud uvedl, že pro závěr o existenci výluky podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. „není relevantní, že nelze oddělit části předmětných pozemků nezbytných pro realizaci záměrů obsažených v územním plánu“ a že „nelze vydat předmětné pozemky v celém rozsahu v situaci, kdy v územním plánu obsažené záměry (dle odvolacího soudu) v zásadě naplňují předpoklady restituční výluky, není však zřejmé, v jakém rozsahu jsou pozemky těmito záměry dotčeny“, nicméně tento závěr je třeba vykládat (v souladu s další, již výše citovanou, rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž je pro danou restituční výluku určující vymezení plochy pro veřejně prospěšnou stavbu v územně plánovací dokumentaci) tak, že bez ohledu na to, jaká část pozemku bude v konečném důsledku realizací záměru vyjádřeného v územně plánovací dokumentaci dotčena (resp. jaká část pozemku je ve skutečnosti k realizaci záměru potřebná), jsou výlukou bez dalšího dotčeny ty části pozemku, které jsou územně plánovací dokumentací k realizaci tohoto záměru určeny; celý pozemek je proto restituční výlukou dotčen toliko v případě, že je územně plánovací dokumentací určen tento pozemek v celém rozsahu k realizaci záměru zakládajícího výluku dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Jinými slovy, není-li územně plánovací dokumentací určen k realizaci veřejně prospěšné stavby zakládající restituční výluku celý pozemek, nýbrž toliko jeho část, vztahuje se závěr vyslovený dovolacím soudem v předchozím kasačním rozsudku jen na tuto část pozemku (nelze tedy z této části pozemku – územně plánovací dokumentací určené pro realizaci veřejně prospěšné stavby – vydat ani ty části, u nichž lze, ať už důvodně či nikoli, předpokládat, že k realizaci veřejně prospěšné stavby v konečném důsledku využity nebudou). Nelze též přehlédnout, že citovaný závěr dovolacího soudu z předchozího rozhodnutí byl vysloven v situaci, kdy i dovolatel (žalobce) požadoval vydání celého pozemku parc. č. 249/1, bez zřetele na to, jaká jeho část je reálně dotčena veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, zatímco nyní – po změně žaloby – domáhá se in eventum vydání i konkrétně vymezené části pozemku.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem (jde-li o závěr, že restituční výluka podle § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb. dopadá na předmětný pozemek v celém rozsahu, bez zřetele na to, zda je podle schválené územně plánovací dokumentace pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury potřebný pozemek celý nebo toliko jeho část vymezená územně plánovací dokumentací) správné není a uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl tudíž naplněn.
V důsledku nesprávného právního posouzení věci pak odvolací soud rezignoval i na doplnění dokazování za účelem spolehlivého zjištění, která část předmětného pozemku (parc. č. 249/1 v k. ú. Uherský Brod) je územním plánem určena pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury (parkoviště), což mu pak dovolatel současně důvodně vytýká.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dotčené části výroku pod bodem I zrušil, spolu s na něm závislým výrokem pod bodem II o nákladech řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).
Autor: -mha-