// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace 16.10.2019
Zvýšení finanční náhrady podle § 28a zákona o půdě
I. Zavázal-li Ústavní soud nálezem ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, obecné soudy právním názorem, podle nějž „ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“, pak tímto základem ve smyslu tohoto ustanovení je peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku platná ke dni 24. června 1991 stanovená dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž se vychází ze stavu pozemku ke dni jeho přechodu na stát.
II. Již samotná změna ekonomických a sociálních poměrů v důsledku plynutí času je jednou z okolností pro zvýšení náhrady; za další okolnosti, jež mohou soud vést ke zvýšení peněžité náhrady, je pak možno považovat i změnu právního předpisu, tj. několikerou změnu vyhlášky o oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů, jakož i vztah restituentů k odňatému a nevydanému pozemku, jejich aktivita při uspokojování restitučního nároku či další okolnosti zjištěné v tom kterém konkrétním případě.
III. Pakliže ovšem Ústavní soud zavázal obecné soudy právním názorem, že „ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“, pak je jednoznačné, že - oproti případu řešenému v R 96/2010 - nevyplývá (u soudu) uplatněný nárok na přiznání „několikanásobně“ zvýšené peněžité náhrady ze zákona o půdě, jelikož ten v § 16 odst. 1 ve spojení s § 28a stanoví jen základ finanční náhrady, nýbrž (až) z pravomocného rozhodnutí soudu, jímž takto zvýšená náhrada byla přiznána. Takové rozhodnutí soudu, jímž oprávněné osobě (jejímu dědici) byla přisouzena „několikanásobná“ peněžitá náhrada, proto nedeklaruje povinnost žalované vyplývající ze zákona, ale konstituuje zcela nový nárok oprávněné osoby (jejího dědice) a novou povinnost žalované ze zákona nevyplývající, k jejímuž splnění je rozhodnutím soudu stanovena lhůta k plnění (tzv. pariční lhůta); v takovém případě tedy nejde o rozhodnutí deklaratorní, nýbrž konstitutivní, neboť zakládá (konstituuje) nové hmotné subjektivní právo a ukládá novou hmotněprávní povinnost, které tu předtím nebyly (nevyplývají ze zákona).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že povinnost žalované zaplatit oprávněné osobě (jejímu dědici) úroky z prodlení z „několikanásobné“ peněžité náhrady vyčíslené nad rámec zákona o půdě proto vzniká dnem vykonatelnosti soudního rozhodnutí, jímž zvýšená peněžitá náhrada byla přiznána (přisouzena), tedy dnem, kdy uplynula v soudním rozhodnutí stanovená lhůta k plnění (tzv. pariční lhůta).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, ze dne 9. 7. 2019
Dotčené předpisy:
čl. 89 odst. 2 předpisu č. 1/1993 Sb.
§ 13 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb.
§ 16 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.
§ 28a zák. č. 229/1991 Sb.
§ 513 o. z.
§ 1970 o. z.
Kategorie: restituce a rehabilitace; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
Proti výrokům I. a II. napadeného rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že závisí na vyřešení následujících otázek hmotného práva:
1) „Mechanismu výpočtu přiměného zvýšení zákonné náhrady dle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě“, jež nebyla v praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, resp., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v oblasti finančních náhrad poskytovaných podle zákona o půdě, případně, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v oblasti finančních náhrad poskytovaných podle zákona o mimosoudních rehabilitacích“. Dovolatelka má za to, že byť je nutné přihlédnout k okolnostem konkrétního projednávaného případu, je též namístě nastavit takový mechanismus přiměřeného zvýšení náhrady, který by byl nediskriminační a aplikovatelný při splnění podmínek též pro další restituenty, jinak řečeno, pokud i v dalších případech budou shledány důvody pro úvahu o přiměřeném zvyšování finanční náhrady, pak by měl být zvolen takový mechanismus, který bude možné opakovat ve všech obdobných případech, který bude nediskriminační, spravedlivý a předvídatelný a nebude představovat neúměrnou zátěž pro státní rozpočet. V oblasti hmotného práva tak vyvstávají dosud neřešené otázky: „Jakým způsobem má být vyčíslována výše finanční náhrady podle ust. § 16 odst. 1 a ust. § 28a zákona o půdě, shledá-li soud ve zvláštních okolnostech daného restitučního případu důvody pro přiměřené zvýšení náhrady nad rámec zákona?; Jakou cenou má být odňatý pozemek oceněn, má být pro ocenění užito právního předpisu?; Pokud ano, jakého, a zejména v jakém rozhodném znění by měl být (oceňovací předpis) použit (jaký úkon, jaká událost či skutečnost by měly být podstatné pro určení rozhodného dne z hlediska volby znění oceňovacího či jiného předpisu)?; Které další skutkové okolnosti mají být pro úvahu soudu o zvyšování náhrady relevantní?; Má být nárok na peněžitou náhradu přeceněn v každém případě (plošně) už jen vzhledem k plynutí času nebo budou v každém jednotlivém případě zkoumány konkrétní okolnosti případu?; Jak lze (ať už plošně nebo individuálně) navýšit nároky tak, aby nedošlo k diskriminaci (nedostatečnou) finanční náhradou již uspokojených restituentů?“
Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku přiměřeného zvýšení náhrady, resp. se při svém rozhodnutí řídil nesprávnou úvahou mechanismu výpočtu přiměřeného zvýšení finanční náhrady a nezvážil relevantní kritéria přiměřeného zvyšování náhrady, neboť „jím zvolený mechanismus se neopírá o odkazovanou judikaturu v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích, výše nároku je plně ovlivnitelná jednostranným úkonem věřitele, nerespektuje záměr zákonodárce, zakládá nedůvodné rozdíly mezi jednotlivými restituenty, přináší nepřiměřenou (a zákonodárcem nepředpokládanou) zátěž pro státní rozpočet, přičemž odvolací soud opomněl zvážit veškerá relevantní kritéria přiměřeného zvýšení náhrady“. K tomu dovolatelka namítá, že Ústavní soud ve zrušujícím nálezu zavázal obecné soudy, aby v této věci postupovaly v souladu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 a v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 130/14 ve věcech finanční náhrady poskytované podle § 13 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, o což se odvolací soud sice pokusil, avšak samotný mechanismus výpočtu přiměřeného zvýšení náhrady změnil tak, že závěrům v těchto rozhodnutích neodpovídá, byť dovolatelka připouští, že s ohledem na odlišnosti obou restitučních procesů nelze nastavit mechanismus výpočtu výše náhrady totožně, resp. Nelze zvolit stejný rozhodný den, avšak kritéria pro stanovení rozhodného dne by i tak mohla být shodná, což se však nestalo. Konkrétně jde o to, že v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 dospěl Nejvyšší soud k závěru, podle nějž „v poměrech individuálního případu není vyloučeno přiznat náhradu za nemovitosti nevydané podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, která by v rozumné míře vycházela z hodnoty nemovitostí v době pravomocného zamítnutí žaloby o jejich vydání soudem“, oproti tomu však odvolací soud v napadeném rozsudku označil za rozhodný okamžik datum splatnosti závazku (což je den o mnoho let pozdější), ačkoliv pokud by vycházel z uvedeného závěru, byl by rozhodným okamžikem den právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu nebo den právní moci rozsudku soudu. Z toho, že splatnost restitučního nároku nastává ze zákona 3 roky od doručení písemné výzvy oprávněnou osobou pozemkovému úřadu k poskytnutí finanční náhrady (§ 16 odst. 1 zákona o půdě), pak vyplývá, že oprávněná osoba může ještě i 25 let po právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu zvažovat a kalkulovat, zda je pro ni výhodnější účast ve veřejné nabídce pozemků, nebo výběr některého konkrétního pozemku mimo veřejnou nabídku, anebo zda vyčká dostatečného nárůstu tržní hodnoty pozemků. Vazba rozhodného okamžiku pro vyčíslení náhrady na úkon věřitele, jehož „načasování“ závisí čistě na jeho vůli (spekulaci), a to na úkor rozpočtu České republiky a diskriminačně vůči ostatním věřitelům, proto není správná, a kromě toho je i v rozporu se záměrem zákonodárce vyjádřeným v § 28a zákona o půdě, podle nějž se náhrady podle tohoto zákona poskytují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991. Zákonodárce tedy neuvažoval o zohlednění délky restitučního procesu ani doby dospívání pohledávky až k její splatnosti a ani o zohlednění doby, po kterou restituent pasivně zvažuje nebo se aktivně pokouší o uspokojení své pohledávky jinou formou (převodem náhradního pozemku ať už ve veřejných nabídkách nebo soudní cestou). Tento aspekt měl dle přesvědčení dovolatelky vzít v úvahu i odvolací soud; pokud chtěl respektovat původní záměr zákonodárce, pak měl rozhodný okamžik pro využití cenových předpisů ukotvit nejpozději ke dni právní moci restitučního rozhodnutí.
Dále dovolatelka upozornila i na nedůvodnou diskriminaci mezi restituenty a v tomto ohledu namítá, že v důsledku plynutí času sice došlo ke zvýšení tržní hodnoty pozemků a tím ke snížení reálné hodnoty peněžitého plnění, avšak pouhé plynutí času nemůže ospravedlnit odlišný přístup k restituentům, kteří jsou „Pozemkovým úřadem“ odškodňováni v historických cenách, a těm, kteří se obrátí na soud se žalobou na přiměřené zvýšení nároku; všem totiž plyne čas stejně a všem by se tak mělo dostat totožného plnění. Pokud soudní moc dospěje k závěru, že podmínky restituce byly nastaveny neústavně nebo že se v čase natolik změnily společenské poměry, že již stávající podmínky restituce neplní svůj účel, měla by být náprava dosažena cestou změny zákona (např. zrušením § 28a zákona půdě pro jeho neústavnost) nebo alespoň nastavením takových nediskriminačních, transparentních a předvídatelných pravidel, která by zabránila novým křivdám a která by sledovala alespoň elementární prvky spravedlnosti při odškodňování zbývajících restituentů (ať již by byla nastavena zákonodárcem nebo soudní mocí ve formě např. podrobné metodiky, která již funguje v oblasti náhrad nemajetkové újmy na zdraví). Dovolatelka je tedy přesvědčena o tom, že prosté plynutí času není tou jedinečnou konkrétní okolností, která by odůvodňovala odlišný přístup při uspokojování nároku žalobkyň a ostatních dosud neodškodněných restituentů.
Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že opomněl sledovat záměr zákonodárce, kterým je jen částečné odškodnění obětí doby nesvobody, přičemž byl současně vystaven nutnosti poměřování mezi ekonomickými zájmy obětí a ekonomickými a pozemkovými možnostmi státu, k čemuž se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, v němž mimo jiné uvedl: „Prostřednictvím restitučních zákonů by měly být jednak vytvořeny efektivní podmínky pro dosažení tohoto cíle, jednak zohledněna existence dalších v kolizi stojících zájmů, jež odůvodňují omezení rozsahu, v jakém k tomuto vypořádání dojde (rozsah náhrad by například neměl být ekonomicky neúnosný a neměl by pro společnost jako celek představovat nepřiměřenou zátěž (…)“. Právě zvyšování restitučních náhrad způsobem zvoleným odvolacím soudem může významně zasáhnout státní rozpočet a ovlivnit zadluženost České republiky a její hospodaření na dlouhou dobu.
2) „V jakém režimu (na jakém právním základě) má být nárok na náhradu zvyšován“, jež nebyla v praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.
K této otázce dovolatelka poukazuje na to, že Ústavní soud ve zrušujícím nálezu ponechal tuto otázku na zvážení konkrétních okolností toho kterého případu ze strany obecných soudů; nezmínil se ovšem o tom, které konkrétní okolnosti by mohly být (alespoň příkladmo) relevantní, a jak by měly být soudy hodnoceny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011, je o něco málo konkrétnější). V dané věci se však odvolací soud o žádnou úvahu o konkrétních okolnostech případu odůvodňujících zvýšení náhrady nad zákonem stanovený „základ“ nepokusil a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné, případně je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Podle názoru dovolatelky by kritériem pro zvýšení náhrady mohla být zejména aktivita oprávněných osob v restitučním řízení, jakož i při uspokojování jejich restitučního nároku (součinnost restituenta při uspokojování jeho nároku, účast ve veřejných nabídkách pozemků). Rozhodný okamžik pro případné zvýšení peněžité náhrady by pak měl být ukotven zpětně k určitému datu, avšak neměl by být pozitivně ovlivnitelný ze strany restituenta; nejspravedlivější se tak jeví datum právní moci restitučního rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto i v těchto ohledech nepřezkoumatelné a jeho úvaha o naplnění podmínek pro zvýšení náhrady je neúplná.
3) „Zda má být při rozhodování o příslušenství pohledávky zohledněna liknavost restituenta při naturálním uspokojování restituční pohledávky, myšleno poté, co oprávněná osoba změní způsob uspokojení nároku z naturálního na peněžité plnění, která nebyla v praxi dovolacího soudu dosud vyřešena“.
K této otázce dovolatelka namítá, že odvolací soud sice konstatoval, že restituční nárok žalobkyň nebyl po dobu více než dvaceti let uspokojen (převodem náhradního pozemku), nehodnotil však, zda žalobkyně poskytly žalované zákonem požadovanou součinnost pro naturální uspokojení jejich nároku, což může mít „vliv na přirůstání příslušenství restituční jistiny“. Poukazuje na to, že žalobkyně požadovaly náhradní plnění nad rámec zákona o půdě, jelikož žádaly pozemky pouze v k. ú. XY, a to v kvalitě a velikosti obdobné odňatému pozemku, do veřejných nabídek pozemků se nehlásily a neposkytly tak žalované zákonem vyžadovanou součinnost k uspokojení jejich nároku, přičemž žalobu podaly až dne 14. 12. 2012, tedy 12 let po vydání restitučního rozhodnutí. Pokud by se však řádně hlásily do veřejných nabídek, mohly by být jejich nároky již uspokojeny, z čehož vyplývá, že žalovaná se ocitla v prodlení pro prodlení žalobkyň (jejich liknavost a nesoučinnost), přičemž právě po tuto dobu se zvyšovala tržní cena odňatého pozemku, postupně se měnily cenové předpisy a zvyšoval se nárok na peněžité plnění; růst nároku tedy zapříčinily samotné žalobkyně právě „svým prodléváním“. V daném případě tak byly naplněny podmínky pro využití korektivu dobrých mravů a odvolací soud proto neměl úroky z prodlení žalobkyním přiznat.
4) „Zda má být při rozhodování o příslušenství pohledávky zohledněna skutečnost, že žalovaná ze zákona nemůže mimo soudní proces uspokojit restituční pohledávku nad rámec zákona o půdě a že jí ani výše pohledávky zvýšená na rámec zákona není známa (s ohledem na nejednotný mechanismus výpočtu přiměřeného zvýšení náhrady)“.
Ohledně této otázky zastává dovolatelka názor, že nemohla být v prodlení s úhradou celé přiznané pohledávky, neboť mimosoudně mohla restituční nárok žalobkyň uspokojit jen do zákonem stanovené výše. Opačný výklad by byl absurdní, jelikož „by měla uspokojit jistinu, jejíž výši nezná a ani nemůže svou úvahou sama určit, a kterou nemůže zákonným způsobem uspokojit“; z tohoto důvodu proto nelze o prodlení na straně žalované uvažovat. K pohledávce by tak měly přirůst úroky z prodlení jen ve výši odvozené od pohledávky vyčíslené podle § 28a zákona o půdě, a to od její splatnosti; následně by měly přirůstat úroky z prodlení ze soudně přiznaného navýšení restituční pohledávky ode dne vykonatelnosti soudního rozhodnutí.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání odkázaly na závěry uvedené v citovaném zrušujícím nálezu Ústavního soudu, uvedly, že odvolacím soudem přisouzené částky jim žalovaná vyplatila v červnu 2018, a navrhly, aby dovolání bylo Nejvyšším soudem zamítnuto, popřípadě aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit každé ze žalobkyň částku 1.461.744 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování ústavněprávního závěru Ústavního soudu, tj. nosných důvodů rozhodnutí, vysloveného v předchozím nálezu v téže věci (tj. nerespektování kasační závaznosti ratia decidendi předchozího nálezu) představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy (nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1012/10, ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 686/04, ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 467/98, a ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 2639/14, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1063/16, a ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2084/14).
V souvislosti s uvedeným je možno poukázat na to, že ze závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, vycházel Nejvyšší soud při rozhodnutí o výši peněžité náhrady podle zákona o půdě již ve zrušujícím rozsudku ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 409/2017.
S ohledem na kasační závaznost citovaného nálezu Ústavního soudu v dané věci je nutno respektovat právní závěry v něm vyjádřené, tedy, že ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena, že poskytnuta musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná, přičemž uvedené závěry neznamenají ve své podstatě nic jiného než to, že při výpočtu finanční náhrady podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě musí být postupováno obdobně jako v případě finanční náhrady podle § 13 odst. 1 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, že se zde plně uplatní právní závěry vyslovené zejména v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 130/14 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 a že ostatně neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by měl být výklad těchto ustanovení odlišný.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je podle § 237 o. s. ř. přípustné
1) k řešení otázky hmotného práva, co se ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, rozumí základem peněžité náhrady podle § 16 odst. 1 ve spojení s § 28a zákona o půdě, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v tomto nálezu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
a 2) k řešení otázky hmotného práva, od kterého data má oprávněná osoba (její dědic) právo na úroky z prodlení podle § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), ze soudem jí přiznané zvýšené peněžité náhrady oproti zákonné úpravě uvedené v § 16 odst. 1 ve spojení s § 28a zákona o půdě, tedy od kdy se žalovaná ocitá v prodlení (§ 1970 o. z.) s plněním takto zvýšené peněžité náhrady, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je k otázkám, pro něž je přípustné, opodstatněné.
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 (jehož závěry se odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vycházející do té doby z doslovného znění § 13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého byla oprávněným osobám přiznávána náhrada ve výši stanovené podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí platných ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 1. 4. 1991), vyslovil, že „oprávněným osobám v restituci podle zákona č. 87/1991 Sb., kterým nelze nemovitost pro některou ze zákonných překážek vydat, může být přiznána náhrada (§ 13 odst. 1, 4 cit. zák.), jejíž výše není totožná s cenou zjištěnou podle cenových předpisů platných ke dni 1. 4. 1991. Může se tak stát podle konkrétních okolností za situace, kdy by cenový rozdíl výše náhrady zjištěné k posledně uvedenému datu (a dosud poskytnuté) a výše náhrady přicházející v úvahu v době soudního rozhodování o ní byl v neprospěch restituentů natolik nepřiměřený, že by restituenti byli poškozeni na svých právech“. Dovolací soud v tomto zrušujícím rozsudku uložil soudům obou stupňů, aby se zabývaly tím, zdali žalobcům v návaznosti na výše učiněné právní závěry náleží jimi požadované plnění ve formě finanční náhrady za nevydané nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. či - s ohledem na zjištěné skutečnosti - jeho přiměřená část, přičemž v tomto směru je na nich zohlednit skutkové okolnosti dané věci týkající se otázky adekvátnosti poskytované náhrady za současného posouzení správnosti výsledků znaleckého posudku (znalec provedl ocenění nemovitostí i k datu právní moci zamítavého restitučního rozhodnutí, tj. ke dni 16. 3. 2007, přičemž při stanovení tržní hodnoty nemovitostí postupoval zároveň se zřetelem k faktickému stavu majetku v době jeho propadnutí státu ke dni 18. 2. 1972). Dále Nejvyšší soud v tomto rozsudku uvedl, že „si je vědom toho, že právní názor zde vyslovený může v dalším průběhu řízení vést k takové interpretaci ustanovení § 13 odst. 1, 4 zákona č. 87/1991 Sb., která nebude v důsledcích shodná s judikaturou dosud ustálenou. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 však takový postup respektuje jako ústavně konformní, a to za předpokladu naplnění alespoň jedné ze tří alternativně vyslovených podmínek. Těmito podmínkami jsou 1) změna sociálních a ekonomických poměrů v době nového judikování oproti judikatuře dřívější, 2) změna právního předpisu, který je ve věci aplikován či interpretován (vydání nového zákona nebo zákoníku, jeho novelizace), nebo 3) změna „okolního“ právního prostředí majícího vliv na aplikaci či interpretaci rozhodného ustanovení (změna jiných zákonů, které obsahově s rozhodným ustanovením v různé míře věcně souvisejí). V tomto případě je naplněna již první z uvedených podmínek, neboť se oproti době vydání restitučních předpisů sociální a zejména ekonomické poměry podstatným způsobem změnily“.
V citovaném nálezu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14, Ústavní soud judikoval následující: „Skutečnost, že v důsledku plynutí času došlo ke ztrátě reálné hodnoty náhrady vyplácené dle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nemůže jít k tíži vedlejších účastníků coby v restituci oprávněných osob, které se svých práv domáhají nejméně od roku 1995 a které neměly možnost domoci se poskytnutí náhrady dříve, když tyto osoby se svých práv musely domáhat nejprve cestou řízení o vydání nemovitosti a teprve následně, po zamítnutí žaloby na vydání věci, cestou řízení o finanční náhradu (srov. § 13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích)“. V bodu 39. tohoto nálezu Ústavní soud uvedl, že vedlejším účastníkům (žalobcům v řízení před obecnými soudy) vzniklo toliko právo na poskytnutí finanční náhrady za odňaté nemovitosti, přičemž pokud by peněžitá náhradě za ně byla stanovena dle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, náležela by vedlejším účastníkům částka ve výši 173.760 Kč, tj. částka, která nedosahuje ani 1/16 hodnoty odňatého majetku. Takový výklad však dle názoru Ústavního soudu - s ohledem na výše uvedené okolnosti - připustit nelze.
V posuzované věci bylo zjištěno, že žalobkyním, jakožto dědičkám po oprávněné osobě (jejich otci K. S.), vznikl restituční nárok na náhradu podle zákona o půdě vyplývající pro obě z rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha-západ ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. PÚ-R-692/92/III-29/00, za odňatou id. ½ pozemku dle PK parc. č. XY (původně zahradu) v kat. území XY, který nebylo možno vydat z důvodu jeho zastavěnosti rodinnými domky, že žalobkyně neměly k předmětnému pozemku bližší vztah, že jej neužívaly a že k rekreaci jej užívala jejich babička a teta (jak samy uvedly již v předchozím řízení v této věci), že mezi žalobkyněmi a Fondem, resp. žalovanou vznikl spor ohledně ocenění pozemku, jelikož žalobkyně tvrdily, že se jednalo o pozemek určený k zastavění, a Fond jej naopak na základě znaleckého posudku ze dne 7. 11. 2001 při jeho ocenění podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., ohodnotil jako zemědělský a restituční nárok žalobkyň ocenil na částku 11.155 Kč pro každou z nich, a že žalobkyně dopisem adresovaným Fondu ze dne 27. 4. 2012 požádaly o poskytnutí peněžité náhrady podle § 16 odst. 1 zákona o půdě (žalobu k soudu o její zaplacení pak podaly dne 14. 12. 2012).
K otázce ad 1):
Ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě (ve znění účinném do 31. 12. 2012, tj. v době, kdy žalobkyně vyzvaly Fond k poskytnutí peněžité náhrady) stanoví, že za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 9). Náhradu poskytne pozemkový fond do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici [písm. a) tohoto ustanovení].
Podle § 28a zákona o půdě, ve znění od jeho účinnosti (dne 24. 6. 1991) do současné doby, platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.
Jestliže Ústavní soud v dané věci ve zrušujícím nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, dospěl k závěru, že „ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“, pak nelze než dovodit, že tímto základem je třeba rozumět ocenění pozemku (v daném případě id. ½ odňatého pozemku) podle tohoto ustanovení, tj. v ceně platné ke dni 24. června 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Z toho jednoznačně plyne, že odvolací soud při svém rozhodnutí právní závěr Ústavního soudu nerespektoval, pakliže výši peněžité náhrady pro žalobkyně stanovil na základě znaleckého posudku znalce Ing. D. K., jakožto doplňku ke znaleckému posudku ze dne 23. 4. 2015, jímž byla určena cena id. ½ pozemku coby stavebního dle vyhlášky č. 441/2013 Sb. (ve výši 2.238.170 Kč) ke dni 27. 4. 2015, tj. ke dni splatnosti nároku [§ 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě]. Stanoví-li ovšem § 28a zákona o půdě, že náhrady podle tohoto zákona se poskytují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a § 16 odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, že za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pak právě takto stanovená výše peněžité náhrady představuje „základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“, jak Ústavní soud v citovaném nálezu judikoval.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že zavázal-li Ústavní soud nálezem ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, obecné soudy právním názorem, podle nějž „ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“, pak tímto základem ve smyslu tohoto ustanovení je peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku platná ke dni 24. června 1991 stanovená dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž se vychází ze stavu pozemku ke dni jeho přechodu na stát.
Byť úvahy odvolacího soudu byly nepochybně vedeny úmyslem poskytnutí přiměřeného a změnu cen reflektujícího odškodnění žalobkyním, které by slovy rozhodovací praxe nemělo mít pouze symbolický význam (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017, a ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 409/2017), vyplývá z uvedeného, že jeho rozhodnutí o výši peněžité náhrady pro každou ze žalobkyň (po odečtení částek, které jim byly dříve vyplaceny na základě pravomocných rozhodnutí soudů v této věci) není správné, když při stanovení základu pro výpočet peněžité náhrady za nevydanou id. ½ předmětného pozemku nevycházel z § 28a zákona o půdě, tedy z ceny odňatého pozemku platné ke dni 24. 6.1991 (nýbrž ke dni splatnosti závazku žalované, tj. ke dni 27. 4. 2015), a též nikoliv podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., nýbrž dle vyhlášky č. 441/2013 Sb.
Výši peněžité náhrady pro žalobkyně tak odvolací soud napadeným rozsudkem - oproti ocenění id. ½ předmětného pozemku ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., stanovenému znaleckým posudkem znalce Ing. D. K. ze dne 23. 4. 2015 dle stavu tohoto pozemku v době jeho přechodu na stát (jedné id. ½ v roce 1971 a druhé ½ v roce 1973) ve výši 76.523,30 Kč – stanovil více než o dvaceti osmi násobek vyšší, přičemž však zohlednil toliko změnu ekonomických a sociálních poměrů, k níž došlo plynutím času a která vedla ke zvýšení hodnoty nevydané id. části pozemku oproti roku 1991, a skutečnost, že restituční nárok žalobkyň byl od vydání rozhodnutí pozemkového úřadu uspokojen jen částkami 11.155 Kč a 27.101 Kč pro každou z nich dřívějšími rozhodnutími vydanými v tomto řízení. I v daném případě ovšem platí, že jsou v něm aktuální a aplikovatelné teze konstantní judikatury dovolacího i Ústavního soudu, podle nichž se v rámci restitučních řízení neodškodňují veškeré majetkové křivdy z minulosti, nýbrž se jedná toliko o vůlí zákonodárce limitované zmírnění některých z nich; konkrétní způsob modifikace výše restituční náhrady tak, aby nebyla jen symbolická, se pak musí vždy odvíjet od individuálních okolností věci, pročež je řešení této otázky namístě ponechat na soudech nižších stupňů a z pozice Nejvyššího soudu do něho zasahovat pouze v případech zjevné nepřiměřenosti (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017, a dále rozsudek téhož soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3152/2018).
Právě o takovou situaci se v dané věci jedná, neboť odvolacím soudem žalobkyním přisouzená (další) peněžitá náhrada za nevydanou id. 1/2 pozemku není s ohledem na účel a smysl zákona o půdě a restituční peněžité náhrady podle § 16 odst. 1 tohoto zákona přiměřená ani rozumná, nýbrž je zcela neadekvátní a ve vztahu k jiným restituentům, kterým zejména v poslední době před vydáním zrušujícího nálezu Ústavního soudu v této věci byla přiznána peněžitá náhrada, též nespravedlivá, jak dovolatelka namítá. Kromě toho je též nutné mít na zřeteli zejména i to, aby výsledná částka této náhrady, či již náhrady poskytnuté, resp. přisouzené (a to i podle zákona o mimosoudních rehabilitacích) korespondovala s částkami přiznanými v obdobných sporech, k čemuž však v posuzované věci zjevně nedošlo [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1521/2016, jež bylo vydáno poté, co soudy obou stupňů znovu (pravomocnými rozhodnutími) rozhodly o uplatněném nároku žalobců na zaplacení peněžité náhrady podle § 13 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, po zrušení jejich dřívějších rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011; z těchto pravomocných rozhodnutí se podává, že žalobcům, ačkoliv zákon o mimosoudních rehabilitacích nezakotvuje možnost náhradního plnění formou převodu jiné nemovité věci z vlastnictví státu, byla přisouzena částka ve výši desetinásobku ceny odňaté věci. Dále srov. též závěry již citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14].
Dovolací soud z uvedených důvodů uzavírá, že žalobkyním odvolacím soudem přisouzený více než dvaceti osmi násobek ceny id. ½ odňatého a nevydaného pozemku jakožto peněžitá náhrada podle § 16 odst. 1 zákona o půdě jen vzhledem ke změně ekonomických a sociálních poměrů nastalé v důsledku plynutí času, v jehož průběhu došlo k nárůstu cen pozemků oproti roku 1991, kdy zákon o půdě nabyl účinnosti (24. 6. 1991), neodpovídá ani účelu zákona o půdě (jímž je podle preambule tohoto zákona snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí, a nikoliv plné odškodnění křivd, k nimž v uvedeném období došlo - k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, a ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3232/10), a ani doposud soudy v obdobných věcech přiznaným peněžitým náhradám podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
S ohledem na shora uvedené, je třeba přisvědčit námitkám žalované, pokud nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodným okamžikem, k němuž má být stanovena cena odňatého pozemku, je datum splatnosti peněžitého závazku žalované. Toto datum je totiž závislé na tom, kdy oprávněná osoba nebo její dědic písemně vyzvala Fond či vyzve žalovanou, resp. kdy Fond či žalovaná převezme písemnou výzvu oprávněné osoby či jejího dědice k poskytnutí peněžité náhrady za pozemky, které se podle zákona o půdě nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, tedy za splnění předpokladů stanovených v § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě na okolnosti, jež závisí na vůli oprávněné osoby či jejího dědice. Při neustálém zvyšování cen pozemků, zejména stavebních, by toto hledisko vytvářelo mezi restituenty nerovnosti ve výši peněžitých náhrad a ve svém důsledku by ve vztahu mezi nimi mohlo působit i diskriminačně, nehledě již na to, že způsob převodu náhradních pozemků oprávněným osobám stanovený v § 11a zákona o půdě by byl do značné míry eliminován, neboť pro oprávněné osoby by bylo daleko výhodnější požádat žalovanou o peněžitou náhradu a poté se soudní cestou domáhat jejího několikanásobného navýšení.
Nelze však přisvědčit názoru dovolatelky, že tímto rozhodným okamžikem má být den právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž rozhodl o nevydání pozemku oprávněné osobě, jelikož v tomto okamžiku by ještě nemohly být splněny všechny předpoklady stanovené v § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě pro poskytnutí peněžité náhrady. V posuzované věci ovšem tyto předpoklady splněny byly, neboť - jak bylo zjištěno - Fond ocenil id. ½ předmětného pozemku odňatého právnímu předchůdci žalobkyň znaleckým posudkem ze dne 7. 11. 2001 jako pozemek zemědělský (částkou celkem 22.310 Kč), ačkoliv byl geometrickým plánem ze dne 15. 11. 1974 rozdělen na tři části, které pak byly v únoru roku 1975 přiděleny do osobního užívání na výstavbu rodinných domků, tedy byl určen pro stavbu podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1998 Sb., a v důsledku toho nebyl jejich restituční nárok uspokojen podle § 11 odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, a fakticky byl vyloučen i prostřednictvím veřejných nabídek pozemků organizovaných Fondem (§ 11a zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006 do 31. 12. 2012), byť žalobkyně měly i jiné možnosti vedoucí k uspokojení jejich restitučního nároku zmíněné v dřívějším usnesení Nejvyššího soudu, které ovšem Ústavní soud považuje za nerelevantní pro určení výše peněžité náhrady.
Na odvolacím soudu v dalším řízení bude, aby s ohledem ke změně ekonomických a sociálních poměrů v důsledku plynutí času, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. 6. 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, jak Ústavní soud dovodil, znovu zvážil všechny konkrétní okolnosti daného případu, tedy zejména vztah žalobkyň k předmětnému pozemku odňatému jejich právnímu předchůdci, či další okolnosti, a aby v závislosti na jejich závažnosti, případně době trvání, znovu posoudil, zda a do jaké míry je namístě, aby výše peněžité náhrady stanovená v základní výši podle § 16 odst. 1 ve spojení s § 28a zákona o půdě za odňatou id. 1/2 předmětného pozemku byla žalobkyním zvýšena tak, aby tato náhrada byla poskytnuta v přiměřené a rozumné výši. Přitom dovolací soud zastává názor - shodně s Ústavním soudem vyjádřeným v jeho zrušujícím nálezu - že již samotná změna ekonomických a sociálních poměrů v důsledku plynutí času je jednou z okolností pro zvýšení náhrady; za další okolnosti, jež mohou soud vést ke zvýšení peněžité náhrady, je pak možno považovat i změnu právního předpisu (jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011), tj. několikerou změnu vyhlášky o oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů, jakož i vztah restituentů k odňatému a nevydanému pozemku, jejich aktivita při uspokojování restitučního nároku či další okolnosti zjištěné v tom kterém konkrétním případě, které ovšem nelze bez náležitého dokazování provedeného soudy nižších stupňů předvídat a vymezit obecně (jak dovolatelka v dovolání požaduje).
K otázce ad 2):
Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že nepříznivým právním důsledkem porušení povinnosti zaplatit peněžitý dluh je ve smyslu obecné právní úpravy vznik prodlení spojený s nárokem věřitele na úrok z prodlení; rozhodující je, kdy nastala splatnost dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, publikovaný pod č. 76/2010 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva). Uvedený závěr se přitom prosadí i při posouzení prodlení příslušného orgánu státní správy jednajícího jménem České republiky jako osoby povinné v souvislosti s poskytováním finanční náhrady podle restitučních předpisů (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5099/2017, a usnesení téhož soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2889/2018).
V naposledy citovaném usnesení Nejvyšší soud taktéž v řízení o zaplacení peněžité náhrady podle § 16 odst. 1 ve spojení s § 28a zákona o půdě dovodil, že jestliže je přisouzená finanční náhrada ve smyslu těchto ustanovení splatná ve lhůtě tří let od převzetí písemné výzvy pozemkovým úřadem, pak po uplynutí této lhůty nastala splatnost dluhu, a následujícím dnem se žalovaná dostala do prodlení, a je tak povinna z dlužné částky platit úroky z prodlení (srov. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
V souzené věci každá ze žalobkyň (jakožto dědiček po osobě oprávněné) uplatnila žalobou podanou dne 14. 12. 2012 nárok na zaplacení částky 1.500.000 Kč s příslušenstvím, jíž (prvním) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 7. 2013, č. j. 4 C 146/2012-40, bylo vyhověno co do částky 11.155 Kč pro každou z nich. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, č. j. 4 C 146/2012-79, Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu každé ze žalobkyň o zaplacení částky 1.488.845 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1.500.000 Kč od 5. 2. 1996 do zaplacení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 58 Co 354/2014-128, tento rozsudek v zamítavých výrocích ohledně každé ze žalobkyň co do částky 1.461.744 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1.500.000 Kč od 5. 2. 1996 do 27. 4. 2015 a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 1.461.744 Kč od 28. 4. 2015 do zaplacení potvrdil, a dále jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit každé ze žalobkyň částku 27.101 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení. Pokud jde o úroky z prodlení, dospěl odvolací soud s odkazem na § 16 odst. 1 zákona o půdě k závěru, že uplatnily-li žalobkyně nárok na peněžitou náhradu písemnou výzvou (dopisem) ze dne 27. 4. 2012, byl Fond (a následně je žalovaná) v prodlení od 28. 4. 2015. S tímto jeho závěrem se ztotožnil jak dovolací soud v usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, tak i Ústavní soud v citovaném zrušujícím nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16. Z toho vyplývá, že žalovaná byla v prodlení s plněním peněžité náhrady jen ohledně částky 27.101 Kč od 28. 4. 2015 do zaplacení (o obdobný případ se jednalo i ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 2889/2018 - viz jeho usnesení ze dne 9. 10. 2018 citované shora). Shora citovanými pravomocnými rozsudky soudů prvního a druhého stupně tak žalobkyním byla přiznána peněžitá náhrada vyplývající pro ně z § 16 odst. 1 ve spojení s § 28a zákona o půdě, včetně příslušenství.
S právním názorem odvolacího soudu, že žalobkyním náleží (spolu s jím nesprávně vyčíslenou zvýšenou peněžitou náhradou ve výši 1.080.829 Kč pro každou z nich) „i zákonný úrok z prodlení od 28. 4. 2015, když v tomto ohledu nebyla správnost jeho závěru vyjádřená v dřívějším rozsudku Ústavním soudem zpochybněna“, dovolací soud nesouhlasí.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněném pod č. 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2010“), tento soud (mimo jiné) uvedl, že jestliže příslušný ústřední orgán státní správy žádosti o vyplacení finanční náhrady podle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích v dané lhůtě nevyhoví, resp. finanční náhradu neposkytne, neznamená to, že žádost nebyla bez dalšího důvodná. Státní orgán se pak nepochybně dostává do pozice dlužníka, jestliže soudním rozhodnutím bude shledán povinným (bude tak deklarována jeho povinnost vyplývající ze zákona) finanční náhradu vyplatit. Na rozdíl od náhrad poskytovaných podle zákona č. 229/1991 Sb. (viz § 18a odst. 2) nepřipadá v případě náhrad podle zákona č. 87/1991 Sb. do úvahy více možných způsobů vypořádání, a proto soudní rozhodnutí ukládající povinnost poskytnout finanční náhradu není rozhodnutím ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., a nejedná se tak v žádném případě o rozhodnutí konstitutivní povahy. Takové rozhodnutí je „výsledkem toho, že se účastník s úspěchem dovolal práva na soudní ochranu svého porušeného nebo ohroženého práva“ (viz Wintrová, A. a kol. Civilní právo procesní. 2. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2002, str. 280 a 281). Nejvyšší soud uzavřel, že byl-li nárok na finanční náhradu podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uplatněn u soudu, nastalo ve vztahu k němu prodlení ze strany státního orgánu uplynutím zákonné lhůty běžící ode dne doručení žádosti orgánu“.
Pakliže ovšem Ústavní soud zavázal obecné soudy (nejen) v daném případě právním názorem, že „ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“, pak je jednoznačné, že - oproti případu řešenému v R 96/2010 - nevyplývá (u soudu) uplatněný nárok na přiznání „několikanásobně“ zvýšené peněžité náhrady ze zákona o půdě, jelikož ten v § 16 odst. 1 ve spojení s § 28a stanoví jen základ finanční náhrady, jak ve zrušujícím nálezu judikoval Ústavní soud, nýbrž (až) z pravomocného rozhodnutí soudu, jímž takto zvýšená náhrada byla přiznána. Takové rozhodnutí soudu, jímž oprávněné osobě (jejímu dědici) byla přisouzena „několikanásobná“ peněžitá náhrada, proto nedeklaruje povinnost žalované vyplývající ze zákona, ale konstituuje zcela nový nárok oprávněné osoby (jejího dědice) a novou povinnost žalované ze zákona nevyplývající, k jejímuž splnění je rozhodnutím soudu stanovena lhůta k plnění (tzv. pariční lhůta); v takovém případě tedy nejde o rozhodnutí deklaratorní, nýbrž konstitutivní, neboť zakládá (konstituuje) nové hmotné subjektivní právo a ukládá novou hmotněprávní povinnost, které tu předtím nebyly (nevyplývají ze zákona).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že povinnost žalované zaplatit oprávněné osobě (jejímu dědici) úroky z prodlení z „několikanásobné“ peněžité náhrady vyčíslené nad rámec zákona o půdě proto vzniká dnem vykonatelnosti soudního rozhodnutí, jímž zvýšená peněžitá náhrada byla přiznána (přisouzena), tedy dnem, kdy uplynula v soudním rozhodnutí stanovená lhůta k plnění (tzv. pariční lhůta).
Pokud pak dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v jí naznačeném směru nepřezkoumatelné, nelze jí v tomto jejím názoru přisvědčit. Jak se totiž podává z ustálené judikatury dovolacího soudu, měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv účastníků řízení. Obdobně pak lze dovodit, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2016). V poměrech projednávané věci pak nelze mít za to, že by případné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelce bránily v uplatnění jejích práv.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadených výrocích I. a II. správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu v těchto výrocích, pokud jimi byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 3. 2014, č. j. 4 C 146/2012-79, v zamítavých výrocích o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit každé ze žalobkyň částku 1.080.829 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 4. 2015 do zaplacení ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku, a dále v závislých výrocích III., IV. a V., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami žalované v dovolání, či řešit jí další formulované otázky, které dovolací soud vyřešil již v rámci řešení otázek ad 1) a ad 2), pro něž shledal dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustným.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 věty první, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř., v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými; v konečném rozhodnutí bude rozhodnuto znovu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky, jakož i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-