// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace 18.12.2018
Přiřazení neevidovaného pozemku k zemědělskému půdnímu fondu
Není vyloučeno, aby soud v konkrétní věci dovodil, že pozemek k 24. 6. 1991 tvořil zemědělský půdní fond nebo do něj náležel, a že se na něj tedy vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. podle § 1 odst. 1 písm. a) daného předpisu, přestože byl k uvedenému datu v evidenci nemovitostí chybně veden jako nezemědělský. Při rozhodování v pochybnostech, zda se jedná o pozemek patřící do zemědělského půdního fondu, je podstatná stránka materiální, nikoli formální.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, ze dne 1. 10. 2018
Dotčené předpisy:
§ 1 odst. 1 písm. a) zák. č. 229/1991 Sb.
§ 1 odst. 2 zák. č. 53/1966 Sb.
§ 1 odst. 3 zák. č. 53/1966 Sb.
Kategorie: restituce a rehabilitace; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 12 C 44/2013-111, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 4. 2017, č. j. 12 C 44/2013-120, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 11. 10. 2012, jakož i rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 20. 12. 2012 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Ministerstvo zemědělství vydalo na základě žádosti Pozemkového fondu České republiky rozhodnutí v pochybnostech ve smyslu § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, jímž rozhodlo, že se na pozemek parc. č. v k. ú. L. právě citovaný předpis vztahuje. Soud navzdory námitkám žalobkyně shledal tento správní akt korektním, neboť sporný pozemek byl ke dni 24. 6. 1991 součástí jabloňového sadu, byl zemědělsky obhospodařovaný a rovněž nepostradatelný pro zemědělskou činnost (přístup k ovocným stromům). Ani skutečnost, že byl v evidenci nemovitostí v důsledku zjevné chyby veden jako „ostatní plocha – neplodná půda“, nemohla převážit nad okolností, že reálně tvořil součást ovocného sadu, a představoval tedy zemědělskou půdu dle § 1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (dále jen „zákon č. 53/1966 Sb.“), na niž se zákon č. 229/1991 Sb. vztahoval dle svého § 1 odst. 1 písm. a).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 8. 2017, č. j. 8 Co 188/2017-133, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud podotkl, že pro zařazení do zemědělského půdního fondu byly podstatné dvě okolnosti: zemědělské obhospodařování pozemku (znak faktický, materiální) a podřazení pozemku pod některý z druhů zemědělských pozemků v evidenci (katastru) nemovitostí (znak právní, formální). Samotný druh kultury podle bývalé evidence nemovitostí však ještě nevypovídal nic o tom, zda pozemek byl nebo měl být zemědělsky obhospodařován, neboť je obecně známo, že u řady pozemků zastavěných byla změna kultury prováděna dodatečně, případně nebyla provedena dosud. Není pochyb, že předmětný pozemek byl v evidenci nemovitostí k 24. 6. 1991 veden jako ostatní plocha (způsob využití neplodná půda), zároveň však už tehdy tvořil součást jabloňového sadu, k jehož obhospodařování jevil známky nezbytnosti, a byl tak u něj nesporně splněn materiální znak příslušnosti k zemědělskému půdnímu fondu (přičemž ze zemědělského půdního fondu nikdy nebyl regulérním postupem vyňat). Za daných okolností odvolací soud ve shodě se soudem první instance uzavřel, že naplnění materiálního znaku převažuje nad znakem formálním.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že pro aplikaci zákona č. 229/1991 Sb. se podle ustálené judikatury vyžaduje kumulativní naplnění formálního i materiálního znaku. Pouhé zemědělské obhospodařování pozemku nepostačuje k podřazení zákonu č. 229/1991 Sb., neděje-li se v souladu s jeho formálním určením promítnutým do evidence (katastru) nemovitostí. Pakliže byl totiž sporný pozemek veden jako neplodná půda, nemohl na uvedeném statusu ničeho změnit fakt, že ve skutečnosti zemědělsky užíván byl, neboť formální znak vystihuje účelové určení pozemku. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že konstatoval nesoulad evidenčního stavu se stavem skutečným, čímž nahradil rozhodnutí katastrálního úřadu či samostatné rozhodnutí o určovací žalobě. Dle názoru žalobkyně by bylo možné údaj zapsaný v katastru nemovitostí označit za chybný, pouze pokud by byl podán návrh, jenž by směřoval k nápravě tohoto údajného defektu. Krajský soud naproti tomu dovodil „naplnění formálního znaku“ z faktického stavu obhospodařování pozemku, čímž v konečném důsledku vybočil z mezí předmětu řízení daného návrhem žalobkyně. Nad rámec již řečeného podotýká žalobkyně, že bylo řízení zatíženo závažnou vadou, neboť na ni bylo přeneseno důkazní břemeno, které neunesla Česká republika (před správním orgánem neprokázala existenci materiálního znaku příslušnosti pozemku k zemědělskému půdnímu fondu), a rovněž byla nucena prokazovat negativní skutečnosti (nevyužívání sporné nemovitosti k zemědělským účelům), což nelze po nikom požadovat.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že zcela nahradí rozhodnutí Ministerstva zemědělství a ministra zemědělství za současného vyslovení, že se na pozemek parc. č. 2138 zákon č. 229/1991 Sb. nevztahuje, případně aby naříkaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je přípustné, jelikož otázku, zda lze dovodit, že pozemek k 24. 6. 1991 tvořil zemědělský půdní fond nebo do něj náležel, a že se na něj tedy vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. podle § 1 odst. 1 písm. a) daného předpisu, přestože byl k uvedenému datu v evidenci nemovitostí chybně veden jako nezemědělský, Nejvyšší soud dosud neřešil.
Předestřená dovolací argumentace je lichou potud, pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud dovodil naplnění formálního znaku přiřazení pozemku k zemědělskému půdnímu fondu z faktických okolností, neboť krajský soud jednoduše uzavřel, že sporná nemovitost byla součástí zemědělského půdního fondu, přestože řečený formální znak za splněný neměl. Bezpředmětné jsou tudíž úvahy, dle nichž je ke změně druhu pozemku zapsaného v evidenci či katastru nemovitostí třeba samostatného rozhodnutí soudu, potažmo katastrálního úřadu. Odvolací soud totiž nikterak nepopřel evidenční status sporného pozemku; pouze jej pokládal za nepodstatný pro rozhodnutí, zda sporný pozemek tvořil zemědělský půdní fond nebo k němu náležel ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Postup odvolacího soudu přitom jednoznačně nepředstavuje překročení předmětu řízení, jímž je posouzení otázky aplikovatelnosti zákona č. 229/1991 Sb. na pozemek parc. č., přičemž platí, že soud se v řízení podle části páté věcí zabývá v takovém rozsahu, v jakém k tomu byl oprávněn a povinen správní orgán (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
Jde-li pak o samotnou otázku, zda bylo ze strany krajského soudu korektní konstatovat příslušnost nemovitosti k zemědělskému půdnímu fondu nehledě na způsob využití zapsaný v evidenci nemovitostí, nelze popřít, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vícekrát zdůraznil, že k zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu se vyžaduje splnění jednak předpokladu faktického či materiálního, tkvícího v tom, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován, jednak předpokladu právního, respektive formálního, daného označením pozemku zemědělským druhem kultury v evidenci nemovitostí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3037/2009, či ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017). Současně však nelze přehlédnout, že dovolací soud se danou problematikou vždy zabýval v situaci, v níž bylo naplnění formálního znaku nesporným a absentoval znak materiální, tedy v případech, v nichž byly zemědělsky nevyužívané pozemky v evidenci nemovitostí nadále vedeny jako zemědělské (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016, a ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Kategorická teze, dle níž by režimu zemědělského půdního fondu, a tedy rovněž zákona č. 229/1991 Sb. nemohly být podřazeny pozemky, které prokazatelně byly k 24. 6. 1991 zemědělsky využívány, ale v evidenci nemovitostí byly vedeny s odlišným druhem kultury, tak v judikatuře Nejvyššího soudu nikdy vyslovena nebyla.
Podobně striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona č. 229/1991 Sb., vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu (jímž je efektivní ochrana půdy jako nenahraditelného výrobního prostředku, umožňujícího zemědělskou produkci, a složky životního prostředí, viz § 1 odst. 1 zákona č. 53/1966 Sb. i § 1 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu). Bylo by navíc problematické též z toho důvodu, že zákonu č. 229/1991 Sb. podle jeho § 1 odst. 1 písm. a) podléhají nejen pozemky, které k 24. 6. 1991 (coby dni účinnosti citovaného předpisu, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018) zemědělský půdní fond tvořily dle § 1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ale též ty, které k zemědělskému půdnímu fondu náležely ve smyslu § 1 odst. 3 téhož předpisu, neboť byly nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, avšak bezprostředně jí nesloužily (jednalo se o polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, vodní nádrže a rybníky, pozemky potřebné pro zemědělskou výrobu, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod.). U těchto pozemků přitom nelze vždy garantovat, že byly v evidenci nemovitostí vedeny jako některá z kategorií zemědělské půdy, režimu zemědělského půdního fondu a zákonu č. 229/1991 Sb. však přesto podléhají. V neposlední řadě je vhodné vzít na zřetel, že také podle názoru Nejvyššího správního soudu je při rozhodování v pochybnostech, zda se jedná o pozemek patřící do zemědělského půdního fondu, podstatná stránka materiální, nikoli formální (viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, č. j. 9 As 246/2016-46, bod 48).
Ve světle shora provedeného výkladu se rozhodnutí odvolacího soudu, jež závěr o aplikovatelnosti zákona č. 229/1991 Sb. opírá o skutečný, nikoli evidenční stav pozemku parc. č. ke dni 24. 6. 1991, nejeví s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v rozporu (samotné zjištění, že uvedená nemovitost k rozhodnému dni fakticky měla zemědělský charakter, je pak skutkové povahy a přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1383/2016, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017, a ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 834/2018).
Namítá-li dále žalobkyně, že na ni soudy chybně přenesly důkazní břemeno, jež mělo správně spočívat na České republice, sluší se v první řadě podotknout, že odvolací soud nerozhodoval dle pravidel o dělení důkazního břemene (jež se uplatní tam, kde se rozhodné skutečnosti nepodařilo objasnit a nastal stav non liquet), ale na základě zjištěného skutkového stavu (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4004/2016, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3167/17, bod 17). Dovolatelkou formulované argumenty týkající se institutu důkazního břemene jsou tudíž pro řešení posuzovaného sporu irelevantní. Nad rámec nezbytného lze ovšem stran údajné nemožnosti požadovat po účastníku prokazování negativních skutečností dodat, že negativní teorie důkazní, z níž tato myšlenka vychází, se v současnosti pokládá za překonanou a prokazování negativních skutečností se po stranách civilního procesu nezřídka vyžaduje (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, a ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, dále srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 430/17, bod 20, a Lavický, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017. s. 232–233).
Se zřetelem k výše uvedenému přikročil Nejvyšší soud k zamítnutí dovolání pro nedůvodnost [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že České republice v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Autor: -mha-