// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace 12.10.2018
ÚS: Náležité odůvodnění rozhodnutí v případě restituce pozemků
Obecné soudy pochybily, když se řádně nevypořádaly s důvody, pro které považovaly pozemek p. č. 1321/38 v k. ú. Bohunice za součást sídliště jako celku. Napadenými usneseními tak došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantovány čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 217/17, ze dne 4. 9. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných částí rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali určení, že jsou vlastníky v žalobě specifikovaných pozemků, když pozemkový úřad sice oprávněnost jejich nároku uznal, nicméně dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jejich vydání. Podle názoru stěžovatelů se nejedná o pozemky, u nichž by byla dána překážka jejich vydání, neboť tyto nejsou zastavěny.
O žalobě stěžovatelky rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, č. j. 112 C 32/2012-142, tak, že ji zamítl. Podle odůvodnění jsou žalobci, resp. stěžovatelé, právními nástupci původních vlastníků P. K. a M. K. Ti o sporné pozemky přišli nejprve v důsledku arizace a převodu majetku na německé vlastníky v průběhu okupace a následně po válce v důsledku konfiskace. Soud prvního stupně považoval stěžovatele z hlediska restitučního zákonodárství za osoby oprávněné. Nicméně vydání sporných pozemků podle nalézacího soudu brání § 11 odst. 1 písm. c) zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o půdě"), podle něhož nelze pozemky vydat, pokud byly po přechodu na stát zastavěny. Podle soudu prvního stupně sporné pozemky zastavěné nejsou, nicméně byly určeny k zastavění souborem sídliště Bohunice střed II a Bohunice střed III. Součástí budování sídlišť měly být nejen stavby, ale též příslušné komunikace, chodníky, jakož i zatravněné plochy a venkovní a sadové úpravy. Nalézací soud měl tak za to, že celá oblast byla předmětem stavby sídliště jako celku, kdy pozemky mají v rámci tohoto sídliště danou určitou funkci, ať již komunikační mezi domy či zušlechťovací. Za součást stavby v širším slova smyslu, nikoli striktně ve smyslu občanskoprávním, považoval soud prvního stupně též parkoviště, když pozemek p. č. XY byl součástí sídliště Bohunice střed III/2. Soud prvního stupně tak upřednostnil vlastnictví celku před jeho "rozdrobením" mezi více vlastníků. V souvislosti s prioritou vlastnického práva k celku před jeho dělením odkázal soud na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98. Nalézací soud rovněž poměřil zájem na zmírnění křivd a veřejný zájem na zachování stávajícího stavu, byť vyvolaného protiprávními kroky minulého režimu. Stejně tak se soud prvního stupně vyjádřil k návrhu stěžovatelů na osvobození od soudních poplatků. Vyšel přitom z toho, že podle § 21a odst. 2 zákona o půdě je samotné řízení jako celek od placení soudních poplatků osvobozeno.
Odvolací soud se v ústavní stížností napadeném rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Za podstatné potom považoval především to, že se nalézací soud vypořádal i s překážkami vydání sporných pozemků, jež jsou dány § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Respektoval přitom proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku stěžovatelů na vydání sporných pozemků a prosazení veřejného zájmu na zachování vlastnických poměrů v již vybudovaném obytném souboru. Stran vypracování geometrických plánů krajský soud uvedl, že jejich zhotovení není nezbytné, neboť lokalizace sporných pozemků je dostatečně zřejmá z mapových operátů. Ke shodným závěrům jako soud prvního stupně dospěl odvolací soud i stran osvobození od soudních poplatků.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl s tím, že se věnoval především otázce povahy sporných pozemků, a to ve vztahu k související judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu. Ve své podstatě se přiklonil k právnímu hodnocení nižších soudů, neboť měl za to, že by naturální restituce neumožňovala s ohledem na využití sousedních pozemků realizaci vlastnického práva způsobem, odpovídajícím účelu restitucí vyjádřených v preambuli a § 1 zákona o půdě.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že obecné soudy postupovaly nadmíru formalisticky, neposoudily správně otázku legitimního očekávání a odepřely jim přístup ke spravedlnosti. Obecné soudy neposkytly stěžovatelům ochranu práva vlastnit majetek po právních předchůdcích.
Stěžovatelé se domáhali mimo jiného toho, aby na sporné pozemky byl vyhotoven geometrický plán, aby mohlo dojít k jednoznačné identifikaci sporných parcel. Tomuto návrhu obecné soudy nevyhověly. Z toho důvodu je dle stěžovatelů velká část rozsudků obecných soudů neurčitá a nepřezkoumatelná. V souvislosti s uvedeným stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2896/09, podle něhož odvolací soud nijak nezdůvodnil, z jakých důvodů považuje přiléhající parcely za zastavěné.
Dále se stěžovatelé v ústavní stížnosti věnovali výkladu zastavěnosti pozemků v restitučním řízení. Poukázali přitom na skutečnost, že zastavěnost je třeba interpretovat zužujícím způsobem a je nutno preferovat vydání pozemků in rem. Pozemek, který je samostatnou parcelou, nelze považovat za součást stavby, která se nachází na jiném pozemku. Za vydatelné byly v minulosti považovány i parky a parkoviště v areálu sídlišť. Stejně tak byly vydány pozemky, na nichž se nachází zeleň, dětské hřiště, porost borovic, lesík/lesopark sousedící s ubytovacím areálem, byť se nachází v tzv. uceleném areálu. Podle § 11 zákona o půdě není podmínkou vydání ani zemědělská využitelnost nárokovaných pozemků. Zemědělské využití pozemku je podřazeno požadavku zmírnění majetkových křivd. Je tak možno vydat i pozemky, na nichž se nacházejí stavby bránící zemědělskému nebo lesnímu využití. Charakter pozemku je podle stěžovatelů dán územním plánem a není tedy možné, že by jej tito využívali k jinému účelu - v případě restituce dochází pouze ke změně vlastníka, jež je územním plánem vázán.
Stěžovatelé vytkli obecným soudům též tu skutečnost, že nebyli v souladu s § 21a zákona o půdě osvobozeni od soudních poplatků.
Podle náhledu stěžovatelů došlo ústavní stížností napadenými rozhodnutími k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jim garantovány čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 11, čl. 36, čl. 7 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 6 a čl. 8 prvního dodatkového protokolu k Úmluvě. Z nadnárodních standardů stěžovatelé odkázali na Evropskou úmluvu lidských práv a chartu OSN.
III.
Městský soud v Brně k námitce stěžovatelů týkající se geometrického plánu uvedl, že tento by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nechal vyhotovit až v situaci, kdy by bylo zřejmé, že rozhodnutí bude podkladem pro řízení před katastrem nemovitostí. Nalézací soud má za to, že v napadeném rozsudku dostatečně vyložil důvody, pro které nepřistoupil k vydání sporných pozemků, a to i s ohledem na související judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Existence areálu je podle městského soudu v napadeném rozhodnutí dostatečně konzistentní a respektuje nutnost restriktivního přístupu k pojmu "zastavěný pozemek". Nalézací soud se vyjádřil též k námitce osvobození od soudních poplatků či narušení zaručeného dědického práva.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání vychází z konstantní rozhodovací praxe soudů v otázkách interpretace a aplikace "výlukového" ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě, včetně aktuální rozhodovací praxe Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 a sp. zn. II. ÚS 536/14). K námitce geometrického plánu Nejvyšší soud uvedl, že předmět řízení byl určitý a jeho identifikaci provedli sami žalobci (byl-li by předmět neurčitý, musel by soud žalobu odmítnout). Nejvyšší soud rovněž vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že by v projednávaném případě došlo k chybné aplikaci ustálené judikatury na nezastavěné části zemského povrchu. Podle jeho mínění nejde o aplikaci příliš extenzivní, za jakou ji označují stěžovatelé. Závěry z odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 nejsou pouhým obiter dictem, ale jeho nosným důvodem. Další stěžovatelkou odkazované nálezy nejsou podle Nejvyššího soudu pro danou věc relevantní, neboť jimi Ústavní soud posuzoval jiné otázky než ty, které byly předmětem úvahy obecných soudů v tomto řízení.
Dle vyjádření Státního pozemkového úřadu k ústavní stížnosti obecné soudy neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe, když dovodily existenci překážky bránící vydání nárokových částí pozemku podle § 11 odst. 1) písm. c) zákona o půdě.
K ústavní stížnosti se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil též vedlejší účastník Jan Halouzka, který podpořil argumentaci stěžovatele. V posuzovaném případě nelze podle vedlejšího účastníka hovořit o tom, že by jednotlivé části sídliště představovaly zařízení, k němuž přísluší vlastnické právo jedinému subjektu, který by celé "zařízení" spravoval. Vydáním pozemků nemůže dojít k ohrožení veřejného zájmu obyvatel sídliště, protože charakter pozemku je dán územním plánem a dochází pouze ke změně vlastníka, který je územním plánem vázán. Vedlejší účastník nesouhlasí s tím, že by pozemky nemohly být vydány proto, že se nachází v rámci sídliště. S takovou argumentací by v rámci velkých měst nebylo možno vydat prakticky žádný pozemek, protože tento je vždy součástí nějakého funkčního celku. Vedlejší účastník též připomněl základní principy restitučního zákonodárství.
Ústavní stížnost byla zaslána k vyjádření též Krajskému soudu v Brně, Statutárnímu městu Brno a Teplárnám Brno a.s., ti však svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužili.
Stěžovatelé ve své replice mimo jiné nesouhlasili s argumentací Městského soudu v Brně, týkající se nutnosti geometrického plánu. Části pozemků s rozdílnou možností vydání je nutno předem odborně vymezit, aby mohly být individuálně posouzeny. Vyjádření soudu prvního stupně se podle stěžovatelů nevěnuje otázce vydání nezastavěných částí nárokovaných ploch, aniž by zohlednilo primární judikáty o přednosti restitučních nároků. Vyjádření Státního pozemkového úřadu stěžovatelé vytkli, že se tento nevyjádřil k šíři výkladu pojmu zastavěného pozemku a k němu bezprostředně přiléhajících nezbytných ploch. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelé uvedli, že nebylo zdůvodněno odmítnutí dovolání o soudním posuzování neohraničených výsečí zemského povrchu na základě jejich celku. Stěžovatelům je známo, že v minulosti byla vydána přiléhavá soudní rozhodnutí obnovující vlastnictví pozemků v okrajových částech sídlišť, parkovišť, zpevněných ploch mimo bezprostřední blízkost k budovám, autobusové točně, lesíku v areálu apod. Dále stěžovatelé odkázali na související judikaturu Ústavního soudu, jež podle jejich mínění dopadá na projednávaný případ. Závěrem stěžovatelé akcentovali výklad upřednostňující restituci před zájmem současných vlastníků.
IV.
Ústavní stížnost je z části důvodná, z části je nedůvodná a z části je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
V projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že stěžovatelé jsou sice z hlediska zákona o půdě oprávněnými osobami, nicméně vydání sporných nemovitostí brání ustanovení § 11 zmíněného zákona. Podle Ústavního soudu je v předmětné věci rozhodné to, jak se obecné soudy s aplikací tohoto ustanovení vypořádaly a zda vzaly v potaz všechny okolnosti případu.
Z rozsudku soudu prvního stupně se podává, že tento provedl místní šetření, přičemž ve spojení s protokolem a srovnávacím sestavením parcel zjistil, že sporné pozemky jsou porostlé travou, keři a na větší části z nich se nachází lesopark, část pozemků je v současné době užívána též jako asfaltové chodníky, betonové schodiště, přístupy k domům či asfaltové hlídané parkoviště.
Stěžovatelům je třeba dát zapravdu, že primárním cílem restitučního zákonodárství je navrátit původně protiprávně odňaté pozemky původním vlastníkům či jejich právním nástupcům. Uvedené však platí jen v těch případech, kde nejsou dány překážky pro tento postup. Ústavní soud má za to, že zmíněné výjimky pro vydání by měly být vykládány restriktivně a v každém jednotlivém případě by se měly zohlednit jedinečné okolnosti toho kterého případu. Na jedné straně by tak měly být poměřovány zájmy oprávněných osob uplatňující svůj restituční nárok, a na druhé straně osob, jejichž vlastnické právo by bylo správním, resp. soudním rozhodnutím dotčeno. Orgány rozhodující o žádostech restituentů by měly přihlédnout též k tomu, jaké důsledky by rozhodnutí o vydání nemovitosti mělo na již existující a dlouhodobě zakotvené vztahy. Jde o to, aby se nápravou jedné křivdy nevytvářela křivda jiná. Z rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že tento se shora nastíněným otázkám podrobně věnoval a z ústavněprávního hlediska mu není, až na níže uvedené, čeho vytknout. Městský soud v Brně dospěl poměřováním zájmů dotčených subjektů k závěru, že převažuje veřejný zájem nad zájmem restituentů na vydání konkrétních pozemků. Stěžovatelé mají pravdu v tom smyslu, že vydáním sporných pozemků by se neměnil účel jejich využití, ovšem stěžovatelům by v takovém případě zůstalo pouze "holé vlastnictví".
V nálezu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14 (bod 18), se konstatuje: "Koliduje-li restituce pozemku s veřejným zájmem, jenž je představován možností permanentního využití pozemku jako součásti veřejného statku, je třeba respektovat maximy obsažené v preambuli a ustanovení § 1 zákona o půdě a neopomíjet, že zemědělskými restitucemi má dojít k úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu s hospodářským rozvojem venkova, s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí a dále, že zákon o půdě se vztahuje na zemědělský a lesní půdní fond, jakož i na zemědělské usedlosti a ostatní stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě."
V nálezu sp. zn. III. ÚS 1961/15 Ústavní soud konstatoval, že restituentům nemůže být umožněna plná realizace vlastnického práva, která předpokládá možnost výkonu vlastnických oprávnění - práva věc užívat, požívat její eventuální plody, nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat (ius possidendi, utendi et fruendi, disponendi). Konkrétní okolnosti tohoto případu restituentům, jako spoluvlastníkům předmětných pozemků, brání ve výkonu jakékoli ze složek vlastnického práva. Individuální užívání veřejně přístupné travnaté plochy nepřipadá v úvahu. Totéž platí o držbě pozemků - ta by byla vzhledem k veřejné přístupnosti pozemků permanentně rušena.
Takto vytyčené premisy platí v posuzované věci tím spíše, že ani po naturální restituci, ani po případném převodu pozemku, se nedá očekávat změna jeho účelového určení. Rozhodnutím ve prospěch oprávněných osob a vydáním předmětných pozemků by došlo ke vzniku tzv. holého vlastnictví (nuda proprietas), což však není účelem restitučního procesu, směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd, způsobených oprávněným osobám totalitní mocí v rozhodném období. Nevratná změna účelu užívání pozemků brání jejich vydání, které by se dostalo do kontradikce s účelem pozemkové restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě. V posuzované věci nastalý skutkový a právní stav "holého vlastnictví" tvoří překážku vydání pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Podle náhledu Ústavního soudu není od věci poukázat též na závěr nalézacího soudu, podle něhož, v prioritě vlastnictví k celku je zřejmá snaha zabránit případným budoucím sporům mezi různými vlastníky v rámci areálu jako celku, což souvisí s efektivním užíváním vlastnického práva na obou stranách.
Je nepochybné, že i v nyní projednávané věci bylo nutné řešit střet základního práva (v daném případě práva restituentů na vydání předmětných pozemků) a veřejného užívání předmětných pozemků v souladu s územním plánem. Výsledek testu proporcionality v jeho prvním kroku je však nutné vyhodnotit s ohledem ke všem skutkovým okolnostem projednávané věci tak, že účel zákona o půdě vyjádřený v preambuli tohoto zákona, nemůže být vydáním pozemků naplněn. Zjištěné skutečnosti a jejich právní důsledky svědčí ve prospěch zachování veřejného užívání předmětných pozemků dosavadním způsobem. Některé z požadovaných parcel sice nejsou zastavěny, takže teoreticky by jejich vydání stěžovatelům nic nebránilo, nicméně tyto parcely jsou součástí jednoho funkčního celku, kterým je sídliště. Navíc, nelze ani dospět k závěru, že by stěžovatelé byli zbaveni svého majetku, neboť podle ustanovení § 14 zákona č. 82/1998 Sb. jim za pozemky, které nebylo možno vydat, náleží náhrada.
V.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že tyto dovodily existenci překážky pro vydání nárokovaných nemovitostí podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, podle něhož se za zastavěnou část považuje ta část pozemku, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991 a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a je nezbytně nutná k provozu stavby. V předmětném případě se mezi stěžovateli a obecnými soudy stala spornou především otázka, zda lze nárokované pozemky či jejich části považovat za pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k provozu stavby.
Ústavní soud je toho názoru, že vyhodnocení povahy či charakteru restituovaného pozemku je vždy především na obecných soudech a ty by také měly v rámci odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlit, z jakých důvodů lze či nelze konkrétní pozemek vydat. Jak bylo přitom shora nastíněno, jedním z rozlišujících kritérií by mělo být to, zda sporný pozemek bezprostředně souvisí a je nezbytně nutný k provozu stavby.
Zatímco u ostatních pozemků pochybnost prakticky nevzniká, neboť většina jich je soustředěna dovnitř sídliště nebo tvoří jeho okrajovou část, jinak je tomu podle náhledu Ústavního soudu u pozemku p. č. X. Ten je v katastru nemovitostí evidován z hlediska svého využití jako jiná plocha, přičemž fakticky se na něm nachází les. Není pochyb o tom, že les, resp. v tomto případě lesík, může ve vztahu k sídlišti plnit určitou kulturní či sociální funkci, nicméně to ještě neznamená, že jej lze považovat za součást jednoho celku - tedy sídliště. V projednávaném případě sporný pozemek k sídlišti sice přiléhá, nicméně obecné soudy dostatečně nevysvětlily, z jakých důvodů mají za to, že se jedná o přiléhání bezprostřední. Mezi lesíkem a domy, jež jsou součástí sídliště, se nachází pozemky, jejichž způsob využití je v katastru nemovitostí definován jako zeleň či ostatní komunikace. Pokud sporná nemovitost k nějaké nemovitosti bezprostředně přiléhá, je to především pozemek s využitím ostatní komunikace či zeleně.
Je pravdou, že s částí sporného pozemku sousedí i pozemek p. č. XYZ, na němž se nachází zastavěná plocha a nádvoří (garáže), nicméně ta z hlediska své polohy představuje okrajovou parcelu, kterou sídliště jako celek končí. Ústavní soud má za to, že pozemky nacházející se mezi okrajovými domy sídliště a lesíkem (pozemky s využitím zeleň a ostatní komunikace) dostatečně vyčerpávají pojem bezprostředně souvisejících pozemků. Stejně tak se na místě lesíku mohlo nacházet pole a pochybnost o tom, který pozemek je a není součástí sídliště, by nevznikla.
Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že obecné soudy pochybily, když se blíže nevypořádaly s důvody, pro které považují přilehlý lesík, nacházející se na pozemku p. č. X, za součást sídliště jako celku. Napadenými usneseními tak došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantována čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
VI.
Směřují-li stěžovatelé svoji ústavní stížnost proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu, nutno uvést, že tímto došlo k zastavení dovolacího řízení, neboť dovolání bylo podáno proti výroku I. a III. rozsudku Městského soudu v Brně, co by soudu prvního stupně. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze přitom dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z toho důvodu Nejvyšší soud dovolací řízení ve vztahu k soudu prvního stupně zastavil. Ústavní soud na tomto postupu neshledal nic protiústavního a z toho důvodu odmítl ústavní stížnost ve vztahu k výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 28 Cdo 1547/2016-295, v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní stížnosti proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 28 Cdo 1547/2016-295, a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2015, č. j. 18 Co 215/2014-246, pak Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl, a ve vztahu k pozemku p. č. X, v katastrálním území Bohunice, ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Ve zbytku ústavní stížnost zamítl.
Autor: US