// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace 23.07.2018
Podmínka funkční souvislosti dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
Podmínka funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může být naplněna i poměrem k nemovité věci, ve vztahu k níž jsou dle zákona č. 428/2012 Sb. dány předpoklady jejího vydání jiné, od osoby dovolávající se naplnění dané podmínky odlišné, oprávněné osobě.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1429/2018, ze dne 16. 5. 2018
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 písm. a) zák. č. 428/2012 Sb.
Kategorie: restituce a rehabilitace; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2017, č. j. 16 C 75/2016-69, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 22. 4. 2016, č. j. 581040/2014/514314/R4569/RR18846, výrokem, na jehož základě měly být žalobkyni, jakožto osobě oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), vydány pozemky č. parc. v katastrálním území N. H. K., žalobkyně byla zavázána nahradit účastnici náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 900 Kč a ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádné z nich (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud žalobkyni rovněž uložil nahradit účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 1.959 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně a vedlejší účastnice vůči sobě nemají na náhradu nákladů odvolacího řízení právo (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud dovodil, že předmětné pozemky ve vlastnictví státu, s nimiž hospodaří účastnice řízení, naplňující tak (za předpokladu, že odnětím dotčených pozemků byla způsobena aplikovaným restitučním předpisem odškodňovaná majetková křivda) definiční znaky osoby povinné dle § 4 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., lze v posuzovaném případě žalobkyni vydat pouze tehdy, prokáže-li ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jejich funkční souvislost s jinými tímto zákonným ustanovením definovanými nemovitými věcmi. Uzavřel přitom, že ve vztahu k pozemkové parcele č. v katastrálním území N. H. K., vlastněné žalobkyní, funkční souvislost nárokovaných pozemků vylučují individuální skutkové okolnosti případu (pozemky spolu nesousedí a neexistuje jejich vzájemná hospodářská a ekonomická souvztažnost). Je-li pak žalobkyní dovozována funkční souvislost též ze vztahu nárokovaných pozemků k pozemkovým parcelám č. téhož katastrálního území, dospěl odvolací soud k závěru, že v poměru k těmto pozemkům vylučuje existenci funkční souvislosti již jen okolnost, že nárok na jejich vydání podle zákona č. 428/2012 Sb. uplatňuje od žalobkyně odlišná oprávněná osoba (Římskokatolická farnost Hradec Králové – Nový Hradec Králové). Žalobě o nahrazení rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu výrokem, na jehož základě by odňaté pozemky byly vydány žalobkyni, proto nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Měla za to, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil hmotněprávní otázku, zda podmínku funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. naplňuje i vztah nárokovaného nemovitého majetku k nemovité věci, jež se dle citovaného zákona vydává jiné, od oprávněné osoby vznášející posuzovaný restituční nárok odlišné, oprávněné osobě. Namítala, že nedefinuje-li právní úprava blíže pojem nemovité věci, která „se vydává podle tohoto zákona“ (§ 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), je třeba za ni považovat nejen další nemovitou věc vydávanou podle citovaného zákona téže oprávněné osobě, jež vznesla posuzovaný restituční nárok, nýbrž i nemovitou věc, k níž restituční nárok podle zákona č. 428/2012 Sb. důvodně uplatňuje jiná oprávněná osoba. Na podporu prosazovaného názoru argumentovala nutností takové interpretace ustanovení restitučních předpisů, jež má na zřeteli Ústavním i Nejvyšším soudem judikovaný princip ex favore restitutionis, jakož i skutečností, že oprávněná osoba (Římskokatolická farnost Hradec Králové – Nový Hradec Králové), jíž se vydávají nemovité věci, ve vztahu k nimž je dovozována funkční souvislost s nemovitými věcmi nárokovanými žalobkyní v nyní posuzované věci, tvoří (stejně jako žalobkyně) součást Církve římskokatolické. V uvedených souvislostech vyjadřovala názor, že právě jí zvolená interpretace předmětného ustanovení vede k naplnění účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem komunistickým režimem – v projednávané věci tedy Církvi římskokatolické. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastnice řízení Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní otázky interpretace podmínek funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu v dovolatelkou zmiňovaných souvislostech nebyla dosud řešena.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle § 4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, pokud funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona.
Předpokladem vydání nemovitých věcí povinnými osobami definovanými v ustanovení § 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. jest ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) citovaného zákona funkční souvislost, existující ať již v době předcházející odnětí původního církevního majetku státem (a to i mimo rozhodné období) nebo v době rozhodování o uplatněném restitučním nároku (viz zákonodárcem použité slovní spojení „…funkčně souvisela nebo souvisí…“; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2018), mezi nárokovanou nemovitou věcí a nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba již vlastní, nebo která se vydává podle zákona č. 428/2012 Sb. Podmínka funkční souvislosti může být tedy naplněna nejen funkčním vztahem nárokované nemovité věci k další, oprávněnou osobou již vlastněné, nemovitosti, nýbrž též funkčním poměrem k jiné nemovité věci, která je předmětem naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. Zákonodárcem zvolené slovní spojení, „(nemovitá věc) která se vydává podle tohoto zákona“, je pak nepochybně třeba interpretovat tak, že jde o nemovitou věc, ve vztahu k níž jsou naplněny veškeré aplikovaným restitučním předpisem předvídané hmotněprávní předpoklady jejího vydání. Současně přitom není rozumného důvodu činit významového rozdílu (z hlediska naplnění hmotněprávní podmínky existence funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) mezi situací, v níž restituční nárok na vydání nemovité věci, ve vztahu k níž je funkční souvislost dovozována, byl již uspokojen (ať již dohodou nebo na základě pravomocně skončeného restitučního řízení), a stavem, kdy restituční řízení o něm dosud probíhá.
Gramatický výklad interpretované právní normy konečně nevylučuje závěr, dle kterého podmínka funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může být naplněna i poměrem k nemovité věci, ve vztahu k níž jsou dle zákona č. 428/2012 Sb. dány hmotněprávní předpoklady jejího vydání jiné, od osoby dovolávající se naplnění dotčené podmínky, jakožto hmotněprávního předpokladu uspokojení svého restitučního nároku, odlišné oprávněné osobě. Stanoví-li totiž zákon, že funkční souvislost nemovité věci, jejíž vydání si oprávněná osoba nárokuje, lze dovodit vůči takové nemovitosti, „která se vydává“, aniž zároveň konkretizuje subjekt (např. vložením větného předmětu – ve formě zájmena „jí“ či slovního spojení „této osobě“ – do poslední části souvětí interpretované právní normy za spojkou nebo), jemuž má být nemovitá věc, vůči níž je funkční souvislost dovozována, vydávána, připouští zákonodárcem použité výrazové prostředky očividně i ten výklad, dle kterého může jít též o nemovitou věc, u níž jsou hmotněprávní předpoklady jejího vydání splněny ve vztahu k jiné oprávněné osobě než té, která se funkční souvislosti s jí nárokovanou nemovitostí dovolává.
Právě takovýto výklad přitom na rozdíl od výkladu zastávaného odvolacím soudem zohledňuje smysl a účel zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v rozhodném období způsobeny církvím a náboženským společnostem (srov. znění preambule či § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), a koresponduje i judikaturou již bezpočtukrát akcentovanému interpretačnímu principu ex favore restitutionis (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 515/06, ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 62/08, či ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 36), jenž nachází svůj odraz i v ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. a jehož odpovídající aplikace vede k jednoznačnému závěru, že případné legislativní nedůslednosti nemohou jít k tíži restituentům (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1212/2015). K totožnému výkladu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ostatně dospěla i odborná literatura (srov. KŘÍŽ, Jakub, VALEŠ, Václav. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 194).
Argumentují-li pak soudy nižšího stupně ve vztahu k předestřené výkladové otázce v důvodové zprávě k zákonu č. 428/2012 Sb. deklarovaným účelem tohoto ustanovení, jímž je zachování stávajících funkčních celků a plná obnova těch, které v rámci původního majetku registrovaných církví a náboženských společností existovaly a byly totalitním režimem narušeny, dovozujíce, že takový účel může být naplněn pouze v případě jednoty v osobě vlastníka funkčně souvisejících nemovitostí (opírajíce se v tomto závěru o příkladmý [!] výčet funkčně souvisejících nemovitostí v důvodové zprávě uvedený), sluší se v těchto souvislostech poznamenat, že judikatura Nejvyššího soudu je naopak ustálena v závěru, že funkční souvislost ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nelze odvozovat z vlastnické jednoty nárokovaných pozemků a pozemků vydávaných podle tohoto zákona, neboť se v takovém případě jedná pouze o souvislost právní, nikoliv funkční, jež může vyplývat toliko ze skutečné užitné souvztažnosti nemovitostí dané faktickými možnostmi jejich hospodářského využití (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017). A contrario tudíž z pouhé vlastnické nejednoty nárokované nemovitosti s nemovitou věcí vydávanou podle citovaného zákona absenci jejich funkční souvislosti dovozovat nelze, když otázka vlastnictví sama o sobě evidentně nemůže mít vliv na faktickými poměry danou užitnou souvztažnost (funkční provázanost) nemovitých věcí. Výklad posuzovaného zákonného ustanovení, připouštějící naturální restituci jednotlivých funkčně souvisejících nemovitých věcí různým oprávněným osobám, se tudíž nijak nepříčí ani zákonodárcem prohlašovanému účelu interpretované právní normy; obnovu či zachování funkčních celků nemovitostí lze v případě vlastnické nejednoty ostatně zajistit též prostřednictvím smluvních nástrojů.
V individuálních skutkových poměrech projednávané věci přitom nelze ztrácet ze zřetele, že dovolatelka a Římskokatolická farnost Hradec Králové - Nový Hradec Králové, coby osoba uplatňující restituční nárok ve vztahu k nemovitostem, k nimž je dovozována funkční souvislost s pozemky nárokovanými v posuzovaném řízení, jsou (jak se naznačuje z Rejstříku evidovaných právnických osob vedeného Ministerstvem kultury) obě právnickými osobami zřízenými v rámci Církve římskokatolické, jejich zřizovatelem je Biskupství královéhradecké a jediným statutárním orgánem obou těchto korporací je tatáž fyzická osoba, Mons. František Hladký. Jde tedy o organizačně, ideově, ale i personálně a ekonomicky propojené církevní právnické osoby, jimž (jejich právnímu předchůdci) byl majetek v rozhodném období totalitním režimem odňat z obdobných důvodů, a u nichž lze tudíž v případě vydání dotčených nemovitostí (právě pro výše popsanou proximitu) očekávat kooperaci při zachování či obnovení funkčního celku nemovitých věcí (existuje-li, resp. existoval-li v minulosti); naznačovaná propojenost církevních právnických osob ostatně nachází svůj odraz i v zákonem zakotveném oprávnění nadřízené právnické osoby, popřípadě církve samotné, uplatnit restituční nárok subsidiárně jménem jí „podřízených“ oprávněných osob (viz ustanovení § 18 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb.). Výklad odvolacího soudu, dle něhož funkční souvislost mezi nemovitostmi nárokovanými uvedenými církevními právnickými osobami vylučuje již jen potenciální nedostatek jednoty vlastnictví k nim, se tak i ve světle uvedených individuálních skutkových okolností případu nejeví být zcela přesvědčivým a přiléhavým, přičemž v situaci, kdy zákon č. 428/2012 Sb. oprávněným osobám za nevydané pozemky nepřiznává individuální náhradu (jako je tomu kupř. v režimu zákona o půdě), ale toliko náhradu paušální (§ 15 zákona č. 428/2012 Sb.), by jeho prosazení v daném skutkovém kontextu mohlo dokonce vést k prohloubení majetkové křivdy způsobené církvím totalitním režimem.
Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud přiklání k výkladu, dle něhož podmínka funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může být naplněna i poměrem k nemovité věci, ve vztahu k níž jsou dle zákona č. 428/2012 Sb. dány předpoklady jejího vydání jiné, od osoby dovolávající se naplnění dané podmínky odlišné, oprávněné osobě.
Právní závěr odvolacího soudu (na němž je dovoláním napadený rozsudek založen), že funkční souvislost (§ 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) žalobkyní nárokovaných pozemků s pozemky vydávanými jiné oprávněné osobě podle zákona č. 428/2012 Sb. je a priori vyloučena již jen pro potenciální nejednotu v osobě vlastníka nemovitých věcí, mezi nimiž je funkční souvislost dovozována, tudíž jako věcně správný zjevně neobstojí.
Jelikož tak nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). Podle ustanovení § 243a odst. 1, věty první, o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-