// Profipravo.cz / Ostatní 26.11.2019
Krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů
Ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, ve spojení s příslušnými ustanoveními energetického zákona v tehdy účinném znění (zejména z § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 věty první), vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.
Lze tedy uzavřít, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 byl provozovatel regionální distribuční soustavy povinen hradit operátorovi trhu s elektřinou náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů též z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, ze dne 26. 8. 2019
Dotčené předpisy:
§ 13 odst. 1 zák. č. 165/2012 Sb. ve znění od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013
§ 28 zák. č. 165/2012 Sb. ve znění od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013
§ 50 odst. 6 zák. č. 458/2000 Sb. ve znění od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2014
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, v jeho rozhodování dosud nevyřešené, zda ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.
Otázka sice nebyla v dovolání formulována precizně, v tom je třeba žalované přisvědčit, leč jak z jejího vymezení, tak ze související dovolací argumentace (byť i v ní dovolatelka zachází se zákonnými pojmy poněkud nešetrně) jsou smysl předložené otázky a její rozsah seznatelné. Z druhé (upřesňující) části věty je zřejmé, že dovolatelka směřuje řešení nikoliv k celé lokální spotřebě výrobců, nýbrž toliko ke spotřebě výrobců v areálu výroben, a to právě jen takových výroben, které jsou připojeny k distribuční soustavě. To nakonec odpovídá tomu, jak je vymezen předmět řízení v žalobě a též v předcházejícím návrhu na projednání sporu ve správním řízení. Protože podle níže citovaného § 2 odst. 1 písm. g) Pravidel trhu s elektřinou lokální spotřeba výrobců nezahrnuje technologickou vlastní spotřebu elektřiny (technologická vlastní spotřeba pod pojem „lokální spotřeba výrobců“ nespadá), bylo by nejen nadbytečné, ale i terminologicky nepřesné pojednávat o „lokální spotřebě výrobců vyjma technologické vlastní spotřeby“. Dále, dovolatelkou formulovaná otázka se zjevně vztahuje výlučně k podpoře elektřiny z obnovitelných zdrojů (jednoho z podporovaných zdrojů energie), tedy nikoliv též k podpoře decentrální výroby elektřiny podle § 42 a § 43 zákona č. 165/2012 Sb.
Nejvyšší soud se tudíž při dovolacím přezkumu omezuje pouze na řešení takto vymezené otázky.
Ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb. stanoví, že operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové soustavy složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny (tj. podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů nebo vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla, srov. legislativní zkratku v § 7 odst. 3) a provozovatel regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy je povinen ji hradit operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis.
Podle § 28 téhož zákona operátor trhu má právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu (odstavec 1 věta první). Pokud limit prostředků státního rozpočtu stanovený podle odstavce 2 po odečtení nákladů spojených s provozní podporou tepla nepostačuje na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, zahrne Úřad zbývající náklady spojené s podporou elektřiny do složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny. Složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny může Úřad stanovit odlišně s ohledem na velikost spotřeby elektřiny zákazníků (odstavec 3).
Podle § 9b odst. 1 regulační vyhlášky Úřad stanoví složku ceny za přenos a distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny podle jiného právního předpisu způsobem uvedeným v příloze č. 6 k této vyhlášce … Podle této přílohy je jmenovatelem v regulačním vzorci pro výpočet složky ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny veličina RMESi [MWh], která představuje plánované množství elektřiny pro regulovaný rok dodané zákazníkům v České republice včetně odběru výrobců druhé kategorie, ostatní spotřeby provozovatele přenosové soustavy a provozovatelů distribučních soustav, lokální spotřeby výrobců a spotřeby zákazníků v ostrovním provozu na území České republiky prokazatelně odděleném od elektrizační soustavy, kromě elektřiny pro čerpání přečerpávacích vodních elektráren a technologické vlastní spotřeby elektřiny výrobců, stanovené Úřadem.
Podle § 2 odst. 1 písm. g) Pravidel trhu s elektřinou se lokální spotřebou výrobců rozumí elektřina vyrobená ve výrobně elektřiny a spotřebovaná tímto výrobcem nebo jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo regionální distribuční soustavy; lokální spotřeba výrobců nezahrnuje technologickou vlastní spotřebu elektřiny.
Podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2014 (dále jen „energetický zákon“ či „EZ“), se rozumí:
1. distribuční soustavou vzájemně propojený soubor vedení a zařízení o napětí 110 kV, s výjimkou vybraných vedení a zařízení o napětí 110 kV, která jsou součástí přenosové soustavy, a vedení a zařízení o napětí 0,4/0,23 kV, 1,5 kV, 3 kV, 6 kV, 10 kV, 22 kV, 25 kV nebo 35 kV sloužící k zajištění distribuce elektřiny na vymezeném území České republiky …
2. elektrickou přípojkou zařízení, které začíná odbočením od spínacích prvků nebo přípojnic v elektrické stanici a mimo ní odbočením od vedení přenosové nebo distribuční soustavy, a je určeno k připojení odběrného elektrického zařízení,
4. elektrizační soustavou vzájemně propojený soubor zařízení pro výrobu, přenos, transformaci a distribuci elektřiny, včetně elektrických přípojek, přímých vedení, …, a to na území České republiky,
6. odběrným místem místo, kde je instalováno odběrné elektrické zařízení jednoho zákazníka, včetně měřicích transformátorů, do něhož se uskutečňuje dodávka elektřiny,
9. přímým vedením vedení elektřiny spojující výrobnu elektřiny, která není připojena k přenosové soustavě nebo k distribuční soustavě, a odběrné místo, které není elektricky propojeno s přenosovou soustavou nebo s distribuční soustavou, nebo elektrické vedení zabezpečující přímé zásobování vlastních provozoven výrobce elektřiny, jeho ovládaných společností nebo zákazníků, a není vlastněno provozovatelem přenosové soustavy ani provozovatelem distribuční soustavy,
10. přenosovou soustavou vzájemně propojený soubor vedení a zařízení 400 kV, 220 kV a vybraných vedení a zařízení 110 kV, uvedených v příloze Pravidel provozování přenosové soustavy, sloužící pro zajištění přenosu elektřiny pro celé území České republiky a propojení s elektrizačními soustavami sousedních států …,
17. zákazníkem fyzická či právnická osoba odebírající elektřinu odběrným elektrickým zařízením, které je připojeno k přenosové nebo distribuční soustavě, která nakoupenou elektřinu pouze spotřebovává nebo přeúčtovává,
18. výrobnou elektřiny energetické zařízení pro přeměnu různých forem energie na elektřinu, zahrnující všechna nezbytná zařízení ….
Podle § 22 odst. 1 energetického zákona účastníky trhu s elektřinou jsou a) výrobci elektřiny, b) provozovatel přenosové soustavy, c) provozovatelé distribučních soustav, d) operátor trhu, e) obchodníci s elektřinou, f) zákazníci.
Podle § 50 energetického zákona smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny se zavazuje výrobce nebo obchodník s elektřinou dodávat zákazníkovi elektřinu vymezenou množstvím a časovým průběhem a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet dopravu elektřiny a související služby a zákazník se zavazuje zaplatit výrobci nebo obchodníkovi s elektřinou za dodanou elektřinu cenu a za dopravu elektřiny a související služby cenu regulovanou (odstavec 2 věta první). Smlouvou o distribuci elektřiny se zavazuje provozovatel distribuční soustavy zajistit pro účastníka trhu s elektřinou na vlastní jméno a na vlastní účet přenos elektřiny nebo v případě provozovatele distribuční soustavy nepřipojené přímo na přenosovou soustavu distribuci elektřiny, rezervovat požadovanou distribuční kapacitu a dopravit pro účastníka trhu s elektřinou sjednané množství elektřiny a účastník trhu s elektřinou se zavazuje zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby (odstavec 6 věta první).
Vyhláška č. 439/2012 Sb., účinná od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2014, v ustanovení § 2 odst. 1 pod rubrikou „Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny“ stanovila, že provozovatel regionální distribuční soustavy vyúčtuje složku ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny provozovateli lokální distribuční soustavy za množství elektřiny, za které se hradí složka ceny za přenos elektřiny nebo ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny. Provozovatel lokální distribuční soustavy sděluje množství elektřiny, za které je cena zúčtována, provozovateli regionální distribuční soustavy podle vyhlášky o pravidlech trhu s elektřinou.
Ustanovení § 33 odst. 2 Pravidel trhu s elektřinou, zrušené ke dni 1. 1. 2013 vyhláškou č. 438/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 541/2005 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou, zásadách tvorby cen za činnosti operátora trhu s elektřinou a provedení některých dalších ustanovení energetického zákona, ve znění pozdějších předpisů), stanovilo pod rubrikou „Předávání údajů o uskutečněné výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů a účtování podpory elektřiny“, že cenu na krytí vícenákladů spojených s podporou elektřiny účtuje provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy za veškerou elektřinu skutečně dodanou zákazníkům, jejichž zařízení je připojeno k této soustavě, včetně spotřeby zákazníků v ostrovním provozu na území České republiky prokazatelně odděleném od elektrizační soustavy a lokální spotřeby výrobců, jejichž zařízení je připojeno k této soustavě, a v případě provozovatele distribuční soustavy také za ostatní spotřebu provozovatelů distribučních soustav. Provozovatel regionální distribuční soustavy účtuje tuto cenu provozovateli lokální distribuční soustavy za elektřinu dodanou zákazníkům, jejichž zařízení je připojeno k této lokální distribuční soustavě, včetně lokální spotřeby výrobců, jejichž zařízení je připojeno k této distribuční soustavě, a za ostatní spotřebu provozovatele lokální distribuční soustavy. Provozovatel lokální distribuční soustavy sděluje množství elektřiny, za které je cena účtována, provozovateli regionální distribuční soustavy; konečnou hodnotu zašle provozovateli regionální distribuční soustavy do dvacátého osmého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, za který se vyúčtování ceny podle tohoto odstavce provádí.
Podle ustanovení § 6a odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění účinném do 31. 12. 2012, provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy má právo na úhradu vícenákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů. Vícenáklady provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele regionální distribuční soustavy podle předchozí věty jsou hrazeny složkou ceny za přenos elektřiny nebo ceny za distribuci elektřiny na úhradu vícenákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů regulované Úřadem a dotací z prostředků státního rozpočtu.
Čl. 79 odst. 1 Ústavy České republiky stanoví, že ministerstva, jiné správní orgány a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy jsou-li k tomu zákonem, zmocněny.
Podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným.
Úvodem je třeba konstatovat, tak jak přiléhavě učinily ve svých rozhodnutích již soudy obou stupňů a v prvé řadě ERÚ, že povinnost hradit operátorovi trhu finanční prostředky tvořené složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, kterou zákon č. 180/2005 Sb. ukládal provozovatelům regionálních distribučních soustav (a o niž jde ve zde souzené věci), neměly v režimu tohoto zákona nést tyto subjekty z vlastních prostředků. Z konstrukce platby na krytí nákladů podpory elektřiny jako složky regulované ceny za distribuci elektřiny je patrno, že k jejímu placení mělo docházet prostřednictvím ceny za distribuci, a byli to tedy odběratelé elektřiny jako příjemci služeb distribuce elektřiny, kdo prostřednictvím této složky ceny přidružené k ceně za distribuci nesl náklady na financování podpory elektřiny. K obdobnému závěru pro účely řešení sporu o pravomoc dospěl již zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, v usnesení ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. Konf 45/2017, uveřejněném pod číslem 3859/2019 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „Konf 45/2017“). Hradil-li pak provozovatel regionální distribuční soustavy tyto náklady z výnosu „složky ceny“, byl rozsah jeho povinnosti odvozen od rozsahu dílčích platebních povinností účastníků trhu s elektřinou, kteří hradí příslušnou složku ceny za distribuci, a objem finančních prostředků, které byl povinen předat operátorovi trhu, odvisel od objemu prostředků, které byl oprávněn a povinen účtovat jiným účastníkům trhu s elektřinou. S posouzením rozsahu jeho povinnosti vůči operátorovi trhu se tedy nutně pojí vymezení rozsahu povinností ostatních účastníků trhu s elektřinou platit uvedenou složku ceny provozovateli regionální distribuční soustavy.
Dále je třeba předeslat, že argumentace odvolacího soudu skutečně vychází z chybného chápání pojmů „lokální spotřeba výrobců“ a „lokání spotřeba výrobce v areálu výrobny“ jako pojmů totožných, v důsledku čehož je vnitřně nekonzistentní a tudíž nepřesvědčivá. V rámci „lokální spotřeby výrobců“, jak je právními předpisy definována [srov. § 2 odst. 1 písm. g) Pravidel trhu s elektřinou], nejde totiž jen a pouze o spotřebu, ke které dochází v areálu výrobny samotným tímto výrobcem. Jde i o jinou lokální spotřebu, nejen mimo areál výrobny, ale především také o spotřebu úplně jiných subjektů, ke kterým se elektřina dostane bez použití přenosové nebo regionální distribuční soustavy, tj. například skrze lokální distribuční soustavu. Dlužno podotknout, že též sama dovolatelka nezachází s příslušnými pojmy jak v žalobě, tak i v dovolání s důsledností, jejíž absenci vytýká odvolacímu soudu. V zásadě však nelze argumentům ani jedné ze stran, a též napadenému rozhodnutí, v němž odvolací soud akceptoval řešení prosazované žalovanou a přijaté v rozhodnutí ERÚ, upřít racionalitu; řešení předložené otázky není snadné, což je dáno nejen specifičností a složitostí technické roviny problému, nýbrž zejména problematickou kvalitou příslušné zákonné úpravy (nedůsledností zákonodárce).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dovozuje z čl. 79 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že stanovení primárních povinností (jejich rámcové vymezení) je vyhrazeno zákonu; podzákonné normotvorbě může být na základě zmocnění zákona a v jeho mezích toliko svěřena podrobnější úprava (srov. např. nález ze dne 24. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 3/95, uveřejněný pod číslem 59/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že v rozhodném období povinnost k úhradě složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny v žádném zákoně ve vztahu k lokální spotřebě výrobců v areálu výroben stanovena nebyla a nebylo ji možno ze zákona ani výkladem dovodit. Povinnost podílet se na těchto nákladech ovšem nebyla v zákoně č. 165/2012 Sb. explicitně vztažena ani k jakékoliv jiné kategorii spotřeby elektřiny, resp. nebyla výslovně uložena vůbec žádným subjektům, a přesto o její existenci nemůže být pochyb. Stěží bylo úmyslem zákonodárce vytvořit takový systém financování výroby elektřiny, ve kterém by nikomu nebyla stanovena povinnost do něho přispívat. Ostatně o existenci této povinnosti nepochybují v obecné poloze ani žalovaná a odvolací soud. Absence výslovné úpravy neznamená, že zákon takovou povinnost nezakládá, lze-li ji spolehlivě dovodit výkladem za použití obvyklých interpretačních postupů (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněný pod číslem 16/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Okruh spotřeby, kterou zákon zatěžuje touto povinností, dovodit výkladem za užití standardních výkladových metod lze, a při tomto výkladu je třeba respektovat zákonem stanovený mechanismus „výběru“ příspěvků na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny. Potud se Nejvyšší soud shoduje s úvahami odvolacího soudu. Nesdílí však jeho názor, že ustanovení §§ 13 a 28 zákona č. 165/2012 Sb. umožňují dovodit tuto povinnost výkladem právě jen (výlučně) ve vztahu ke spotřebě té elektřiny, která je přenesena a distribuována (případně distribuována právě jen provozovatelem regionální distribuční soustavy), protože jen ve vztahu k ní se platí cena za přenos a cena za distribuci.
Skutečnost, že zákon č. 165/2012 Sb. ukotvil platbu na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny jako složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny, nelze přeceňovat a dovozovat z ní samotné bez dalšího tak dalekosáhlé důsledky. Pojetí této platby jako složky ceny za přenos a ceny za distribuci je jen legislativní konstrukce se zvláštním veřejnoprávním účelem, zvolená zjevně (z příslušné důvodové zprávy ani ze sněmovních dokumentů nelze k tomu zjistit ničeho a k věci se nevyjadřuje ani odborná literatura) ve vazbě na to, že to byl právě provozovatel přenosové soustavy a provozovatelé regionálních distribučních soustav, kdo byl v systému pověřen vybíráním příspěvku na podporu elektřiny a jeho odvodem operátorovi trhu, a bylo shledáno technicky proveditelným a účelným, aby byl tento příspěvek povinnými subjekty placen v rámci ceny za přenos a ceny za distribuci, respektive spolu s touto cenou.
Zatímco cena za distribuci (dále bude řeč především o ní, neboť o složku ceny za přenos v souzené věci nejde) je kategorií smluvní, ve svém základu soukromoprávní (jde o peněžní protiplnění za použití sítí, rezervování kapacity a překročení rezervované kapacity, srov. § 5 odst. 10 Pravidel trhu s elektřinou), příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, jenž je podle zákonné konstrukce „složkou“ této ceny, je zcela jiné povahy. Není protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, nýbrž jde o jeden ze zdrojů financování systému podpory preferovaných zdrojů elektrické energie. Povinnost jej platit nebyla založena smlouvou, nýbrž vyplývá ze zákona, a jde o povinnost veřejnoprávní povahy, svého druhu „odvod“ ze spotřebované elektřiny (v tomto směru se příspěvek skutečně do jisté míry podobá dani). Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 23 Cdo 258/2018 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), že jde o úředně určenou částku na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, a v usnesení ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 23 Cdo 258/2018, uveřejněném pod číslem 71/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že povinnost poskytnout peněžité plnění k financování podpory je založena zákonem č. 165/2012 Sb. v jeho § 28. Legislativní zakotvení této platby jako složky ceny za distribuci neznamená nic jiného než určení mechanismu (cesty) jejího výběru. Cena za distribuci tu měla ve vztahu k platbám na náhradu nákladů na podporu elektřiny funkci jakéhosi nosiče; jak přiléhavě vysvětlila předsedkyně ERÚ ve svém shora označeném rozhodnutí, k hrazení příspěvku na náklady docházelo prostřednictvím ceny za přenos a ceny za distribuci, resp. odběratelé elektřiny nesli náklady na financování podpory prostřednictvím k cenám distribuce přidružené složky ceny.
Pro správnost uvedeného názoru svědčí podpůrně též to, že rovněž v režimu zákona č. 180/2005 Sb. byla platba na úhradu vícenákladů spojených s podporou v ustanovení § 6a odst. 1 konstruována jako složka ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny, a přitom ustanovení § 33 Pravidel trhu s elektřinou ve znění účinném do 31. 12. 2012 výslovně stanovilo, že cenu na krytí vícenákladů spojených s podporou elektřiny účtuje provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy též za lokální spotřebu výrobců, jejichž zařízení je připojeno k této soustavě, a provozovatel regionální distribuční soustavy účtuje tuto cenu provozovateli lokální distribuční soustavy za elektřinu dodanou zákazníkům, jejichž zařízení je připojeno k této lokální distribuční soustavě, včetně lokální spotřeby výrobců, jejichž zařízení je připojeno k této distribuční soustavě. Příspěvkem na podporu elektřiny byla tedy zatížena též lokální spotřeba výrobců, ovšem za splnění předpokladu, že jejich zařízení bylo připojeno k přenosové soustavě nebo k distribuční soustavě. Skutečnost, že provozovatel přenosové nebo regionální distribuční soustavy tu byl v postavení oprávněného subjektu, nikoliv v roli „výběrčího“, je v rovině řešené problematiky bez významu. Podstatné bylo, že mezi výrobcem a provozovatelem přenosové nebo distribuční soustavy byl příslušný právní vztah umožňující „účtovat“ cenu za přenos nebo cenu za distribuci. Právě v rámci tohoto vztahu se totiž realizovala povinnost stanovená v § 50 odst. 6 věty první energetického zákona, totiž povinnost účastníka trhu s elektřinou „zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby“.
Soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie); vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněného pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Aplikace práva vycházející pouze z jeho jazykového výkladu je naprosto neudržitelným momentem používání práva; jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněný pod číslem 163/1997 téže Sbírky). Vždy je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06, uveřejněný tamtéž pod číslem 152/2006). Z těchto závěrů ve své rozhodovací praxi vychází též Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek velkého senátu jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zdůrazňuje též, že je nepřijatelný takový způsob interpretace a aplikace práva, jenž by vedl k absurdním důsledkům či jiným důsledkům neslučitelným s účelem zákona (k principu rozumného a účelného uspořádání právních vztahů srov. např. důvody rozsudku ze dne 16. 12.1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněného pod číslem 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněného pod číslem 58/2010 tamtéž).
Odvolací soud, který se při řešení předmětné otázky hmotného práva spokojil toliko s výkladem jazykovým a logickým, nepostupoval při interpretaci zákona s dostatečnou důsledností. Při výkladu zákona č. 165/2012 Sb. za účelem posouzení, zda z něho vyplývala příslušná povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy, je nezbytné vzít v potaz též (a především) účel a smysl tohoto zákona.
Účelem zákona č. 165/2012 Sb. je v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí (mimo jiné) podpořit využití obnovitelných zdrojů výroby elektřiny a zajistit zvyšování jejich podílu na spotřebě primárních energetických zdrojů [§ 1 odst. 2 písm. a) a b)], ve vazbě na účel směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009, o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES, kterou tento zákon implementoval do českého právního řádu. Takto vymezenému účelu zákona vyhovuje, a je zároveň souladný s hodnotami, na kterých je založen právní řád materiálního právního státu, pouze takový výklad, podle něhož se určení elektřiny, která je povinností k úhradě veřejnoprávní platby zatížena, neomezuje pouze na spotřebu elektřiny dodané v rámci přenosu či distribuce. Jmenovitě též v případě lokální spotřeby výrobců v areálu výroben jde o takovou spotřebu elektřiny, která je vzhledem k veřejnoprávnímu účelu úpravy relevantní. Účel platby, která spotřebu elektřiny zatěžuje, je v konečném důsledku spojen s ochranou klimatu a životního prostředí. Nesouvisí se způsobem distribuce či přenosu elektřiny, nýbrž právě s existencí spotřeby jako takové. Jde o jistý druh sankce postihující ty, kteří se spotřebou elektřiny (a tím vyvolanou potřebou její další výroby) podílejí na změnách klimatu a potenciálním poškozování životního prostředí. Je proto možno souhlasit s argumentací dovolatelky, že z pohledu teleologické koherence právního řádu je smysluplný právě takový výklad dotčených ustanovení zákona, který – v rámci zákonem stanoveného mechanismu výběru této platby prostřednictvím složky ceny za distribuci elektřiny, tj. v rámci distribučních vztahů, jejichž součástí je i povinnost účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby, stanovená v ustanovení § 50 odst. 6 věty první energetického zákona (srov. obdobně důvody Konf 45/2017) – nezakládá neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny jen podle toho, zda je jimi spotřebovaná elektřina dodávána distribuční soustavou nebo ke spotřebě dochází přímo v areálu výrobny bez použití distribuční soustavy, když pro takové rozlišování z hlediska konečného (klimatického) účelu právní úpravy neexistuje racionální důvod.
O tom, že z hlediska technického takový způsob určování množství zpoplatněné elektřiny a „účtování“ tomu odpovídajících částek složky ceny ve smyslu § 13 odst. 1 věty první zákona č. 165/2012 Sb. nepředstavuje v rámci systému financování podpory elektřiny problém, svědčí mj. i fakt, že v období před předmětnou částí roku 2013 tato praxe po dobu mnoha let fungovala.
Se „zpoplatněním“ lokální spotřeby výrobců v areálech výroben ostatně počítala i úprava navazující; novelou zákona č. 165/2012 Sb. provedenou s účinností od 2. 10. 2013 zákonem č. 310/2013 Sb. byla v § 28 odst. 4 písm. b) výslovně stanovena povinnost platit cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny též pro výrobce provozující výrobnu elektřiny za množství elektřiny jimi spotřebované včetně množství elektřiny spotřebované jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo distribuční soustavy.
V tomto místě je třeba podotknout, že oproti názoru odvolacího soudu nelze předchozí právní úpravě a praxi na ní založené a priori upírat jakoukoliv relevanci při výkladu právního předpisu. Historický výklad je přeci jedním ze standardních výkladových postupů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2833/2013). Historický kontext právní úpravy, zejména v návaznosti na signalizovaný záměr zákonodárce o kontinuitu, případně naopak o diskontinuitu s předchozí úpravou, může být jedním z vodítek pro náležitý výklad, jakkoliv jistě nepůjde o vodítko výlučné. I v souzené věci jde o argumentaci použitelnou pouze podpůrně. Nelze však zcela pominout, že navázal-li zákonodárce na schéma předchozí úpravy ohledně příspěvku na úhradu nákladů na podporu elektřiny (stanovení plateb skrze složku ceny za přenos a ceny za distribuci), deklaroval-li (srov. oddíl A, bod 3 důvodové zprávy k zákonu č. 165/2012 Sb.), že v nové úpravě jsou z důvodu kontinuity zachovány některé principy úpravy předchozí, a následně popsal, v čem spočívají změny (začlenění operátora trhu do systému, zavedení podpory výroby tepla z obnovitelných zdrojů, přesměrování podpory z formy výkupních cen do formy zelených bonusů atd.), ale změnu rozsahu spotřeby zatížené příspěvkem nezmínil, lze důvodně vycházet z toho, že právě též v řešení této otázky jde o onu signalizovanou kontinuitu.
Oproti názoru, k němuž dospěl odvolací soud, tedy ze zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, ve spojení s příslušnými ustanoveními energetického zákona v tehdy účinném znění (zejména z § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 věty první), vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.
Lze tedy uzavřít, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 byl provozovatel regionální distribuční soustavy povinen hradit operátorovi trhu s elektřinou náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů též z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání argumentuje mimo jiné ve vztahu k subjektům, které služeb distribuce nevyužívají. Otázkou, jak by tomu bylo v případě lokální spotřeby výrobců v areálu výroben nepřipojených k přenosové soustavě nebo k distribuční soustavě, se však Nejvyšší soud nezabýval, neboť nebyla předmětem dovolacího přezkumu, a to ani nepřímo, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo právě jen na posouzení, jak je tomu s lokální spotřebou výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě.
V části, v níž bylo otevřeno dovolacímu přezkumu, tedy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. V této procesní situaci by bylo nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné zabývat se též zbývajícími dovolacími námitkami.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v části potvrzujícího výroku o věci samé týkající se platby na krytí nákladů podpory podporovaných zdrojů energie ve výši 141 606 792,74 Kč správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil v příslušné části výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Ve vztahu ke zbývající části potvrzujícího výroku odvolacího soudu o věci samé, týkající se platby na krytí nákladů podpory decentrální výroby ve výši 1 148 885,30 Kč, dovolatelka opomněla uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. k tomu závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-