// Profipravo.cz / Cenné papíry 04.11.2020

Aplikace prorogační doložky smlouvy o úvěru na spor ze zajišťovací směnky

Jakkoli platí, že závazek ze směnky je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku, přičemž i v případě tzv. směnek zajišťovacích je nutno dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek), při výkladu prorogační doložky v poměrech dané věci nelze přehlédnout, že ujednání o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru (dvěma) blankosměnkami je obsaženo přímo ve smlouvě o úvěru (včetně konkretizace obsahu blankosměnek údaji remitenta, výstavce, směnečných rukojmí a předpokladů pro jejich vyplnění a použití), jakož i včetně odkazu na směnečné prohlášení z téhož data, ve kterém výstavce a směneční rukojmí prohlásili, že je jim znám obsah smlouvy o úvěru.

Je-li třeba při interpretaci prorogační doložky vycházet v první řadě z úmyslu stran a z formulace doložky, nemohl odvolací soud výše uvedené skutečnosti pominout a bez bližšího zjištění úmyslu stran smlouvy o úvěru uzavřít, že se prorogační doložka na spor ze zajišťovací směnky nevztahuje.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 416/2019, ze dne 29. 7. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 103 o. s. ř.
§ 104 odst. 1 o. s. ř.
čl. 5 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012
čl. 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012

Kategorie: soudní příslušnost a pravomoc; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 21. července 2015, č. j. 17 Cm 45/2015-22, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 544.087,- EUR s 6% úrokem od 26. května 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.813,62 EUR a náhradu nákladů řízení.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní námitky, v nichž (mimo jiné) uplatnili výhradu nedostatku pravomoci soudů České republiky, a to s ohledem na skutečnost, že z obsahu uplatněné směnky lze zjistit, že jde o tzv. zajišťovací směnku ke smlouvě o úvěru reg. č. 0021400207 ze dne 7. října 2010 (dále jen „smlouva o úvěru“). Ve smlouvě o úvěru si (pozdější) dlužník a první žalovaná (výstavce směnky) sjednali tzv. prorogační doložku ohledně výlučné pravomoci soudů Slovenské republiky.

Usnesením ze dne 14. března 2016, č. j. 17 Cm 45/2015-63, Krajský soud v Ostravě směnečný platební rozkaz zrušil a řízení zastavil (výrok I.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Předmětem sporu je zaplacení směnky vlastní vystavené první žalovanou dne 7. října 2010 v Ostravě na částku 544.087,- EUR, splatné dne 25. května 2014, na řad dlužníka (UNIBON - spořitelní a úvěrní družstvo), avalované druhým a třetím žalovanými; směnka byla vystavena „ke smlouvě o úvěru“. Žaloba byla soudu prvního stupně doručena 19. února 2015.

2) Ve smlouvě o úvěru si smluvní strany (dlužník a první žalovaná) mimo jiné sjednaly, že závazky vyplývající z této smlouvy jsou zajištěny dvěma vlastními blankosměnkami, vystavenými první žalovanou na řad dlužníka, avalovanými J. P. a druhým a třetím žalovanými, které budou použity v případě, že první žalovaná nesplní závazky ze smlouvy o úvěru řádně a včas. V bodě VII. 10. smlouvy o úvěru je uvedeno, že „smlouva se řídí slovenským právním řádem“ a že k řešení sporů z tohoto smluvního vztahu smluvní strany podpisem smlouvy zakládají pravomoc slovenského soudu.

3) Dlužník a žalovaní „uzavřeli“ dne 7. října 2010 směnečné prohlášení ke (dvěma) blankosměnkám, vystaveným k zajištění závazku první žalované vrátit peněžní prostředky a zaplatit úroky podle smlouvy o úvěru; avalisté prohlásili, že jim je znám obsah smlouvy o úvěru.

Na tomto základě soud prvního stupně ˗ cituje ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a vycházeje z článku 5 odst. 1 a článku 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí o občanských a obchodních věcech (přepracované znění) [dále jen „nařízení Brusel I bis“] ˗ uzavřel, že v dané věci není dána pravomoc českých soudů, když „prorogační dohoda“ je součástí smlouvy o úvěru, jejíž obsah byl znám (i) druhému a třetímu žalovaným (jako směnečným rukojmím); vztahuje se tak i na projednávanou věc, tj. na spor o zaplacení směnky, která sloužila „k zajištění smlouvy o úvěru“.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 28. července 2016, č. j. 7 Cmo 162/2016-83, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že „se směnečný platební rozkaz nezrušuje a řízení se nezastavuje“.

Odvolací soud především konstatoval, že „pravomocí je třeba rozumět oprávnění toho kterého státního orgánu řešit věci a otázky, které zákon svěřuje do jeho kompetence. Zákon vymezuje civilní pravomoc soudu věcně tak, že v občanském soudním řízení se projednávají a rozhodují před soudem věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních a obchodních vztahů. Občanský soudní řád především zdůrazňuje, že nedostatek pravomoci je takovým nedostatkem podmínky řízení, které nelze odstranit, tudíž soud v takové situaci nemůže zvolit jiný postup, než řízení zastavit“.

V posuzované věci dlužník a první žalovaná ve smlouvě o úvěru sjednali, že „případné spory z této smlouvy rozhodne věcně a místně příslušný slovenský soud“.

Za tohoto stavu odvolací soud ˗ odkazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 1141/2006“ [správně jde o rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněný pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2009“)] ˗ zdůraznil, že prorogační doložka sjednaná ve smlouvě o úvěru „se automaticky nevztahuje i na spor směnečný, byť předmětná směnka slouží k jejímu zajištění, přičemž stran sporu směnečného nebyla žádná prorogační doložka tvrzena, natož pak prokázána“.

„Pravomoc soudu Slovenské republiky nebyla v tomto případě dohodou stran sjednána, naopak je dána pravomoc soudu České republiky“.

Pro úplnost odvolací soud dodal, že na směnce „absentuje“ údaj místa platebního, proto nastupuje tzv. zákonné platební místo, jímž je místo, kde byla směnka vystavena (čl. I. § 76 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového), a protože, dle údaje na směnce napsaného, byla směnka vystavena v Ostravě, je zákonným platebním místem Ostrava, tudíž místně (i věcně) příslušným soudem je Krajský soud v Ostravě [§ 9 odst. 2 písm. j), § 85a , § 87 písm. e) o. s. ř]

Nejvyšší soud k dovoláním žalovaných usnesením ze dne 27. června 2018, č. j. 29 Cdo 330/2017-111, zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 28. července 2016 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Přitom s poukazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie [shrnutou v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 5260/2015, (následně) uveřejněném pod číslem 111/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 111/2018“)], na ustanovení čl. 25 nařízení Brusel I bis a na znění sporné prorogační doložky (viz bod VII. 10. smlouvy o úvěru) uzavřel, že z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení zjevně neplyne, že by se odvolací soud vypořádal se všemi kritérii, významnými pro přijetí závěru, zda sporná prorogační doložka vskutku nevylučuje pravomoc soudů České republiky (a naopak zakládá pravomoc soudů Slovenské republiky) k projednání a rozhodnutí dané věci (odvolací soud se především nijak nevyjádřil k vazbě mezi smlouvou o úvěru a směnečným prohlášením, k úmyslu stran a k dalším shora konkretizovaným pravidlům výkladu prorogační doložky),

Následně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. října 2018, č. j. 7 Cmo 162/2016-144, (opět) změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. března 2016 tak, že směnečný platební rozkaz se nezrušuje a řízení se nezastavuje.

Odvolací soud ˗ cituje ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. a vycházeje z bodu VII. 10. smlouvy o úvěru ˗ v prvé řadě zdůraznil, že předmětem řízení je uplatněné právo ze směnky, které nemá akcesorický a subsidiární charakter ve vztahu k směnkou zajištěné pohledávce. Prorogační doložka se tak „automaticky“ na spor směnečný nevztahuje, byť směnka byla vystavena k zajištění závazků ze smlouvy o úvěru.

Dále odvolací soud odkázal „na rozsudek Soudního dvora ze dne 14. března 2013, věc sp. zn. C-419/11, v řízení Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu Feichterovi, v němž Soudní dvůr dovodil, že článek 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 se použije pro určení soudu příslušného pro rozhodnutí o žalobě, kterou remitent vlastní směnky usazený v jednom členském státě uplatňuje nároky z této vlastní směnky, která má v den svého podpisu neúplnou podobu a později je doplněná remitentem, vůči směnečnému rukojmímu s bydlištěm v jiném členském státě“.

Jelikož mezi smluvní závazkové vztahy patří i závazkové vztahy vyplývající ze směnek cizích a vlastních [viz bod 9 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)], je k projednání a rozhodnutí sporu v tomto řízení dána pravomoc soudů České republiky.

Proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se směnečný platební rozkaz nezrušuje a řízení se nezastavuje.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., majíce za to, že odvolací soud se při řešení otázky (ne)existence pravomoci soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, včetně předchozího kasačního rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 330/2017.

Dovolatelé akcentují, že prorogační doložka obsažená ve smlouvě o úvěru, ve spojení s dalšími ustanoveními této smlouvy a obsahem směnečného prohlášení k blankosměnkám, se vztahuje i na spor ze směnky. Přitom „nevidí“ žádnou souvislost mezi abstraktním, neakcesorickým charakterem směnečného závazku a odvolacím soudem tvrzenou „nemožností sjednat si prorogační dohodu prostřednictvím úvěrové smlouvy a vyplňovacího směnečného prohlášení, jsou-li ustanovení těchto dvou listin spolu v logickém souladu a vzájemně na sebe navazují“.

Podle názoru dovolatelů „ignoroval“ odvolací soud právní závěry formulované Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí; poukaz odvolacího soudu na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci sp. zn. C-419/11 považují za nepřípadný již proto, že v tomto rozhodnutí „prorogační doložka a zásady její interpretace vůbec nefigurují“.

Konečně odvolacímu soudu vytýkají, že ve věci neaplikoval čl. 25 nařízení Brusel I bis.

Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

Podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.

Podle ustanovení čl. 25 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I bis, bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát, a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí. Písemné formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují trvalý záznam dohody.

Nejvyšší soud především akcentuje, že odvolací soud v rozporu se závěry předchozího (kasačního) usnesení Nejvyššího soudu neposuzoval otázku (ne)existence pravomoci soudů Slovenské republiky z hlediska všech právně významných kritérií (viz judikatura Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího soudu v tomto usnesení zmíněná); již proto zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.

Jakkoli vskutku platí, že závazek ze směnky je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku, přičemž i v případě tzv. směnek zajišťovacích je nutno dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek) [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a R 77/2009], v poměrech dané věci nelze přehlédnout, že ujednání o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru (dvěma) blankosměnkami je obsaženo přímo ve smlouvě o úvěru (včetně konkretizace obsahu blankosměnek údaji remitenta, výstavce, směnečných rukojmí a předpokladů pro jejich vyplnění a použití), jakož i včetně odkazu na směnečné prohlášení z téhož data, ve kterém výstavce a směneční rukojmí prohlásili, že je jim znám obsah smlouvy o úvěru.

Je-li třeba při interpretaci prorogační doložky vycházet v první řadě z úmyslu stran a z formulace doložky, nemohl odvolací soud výše uvedené skutečnosti pominout a bez bližšího zjištění úmyslu stran smlouvy o úvěru (na rozdíl od soudu prvního stupně) uzavřít, že se prorogační doložka na spor ze zajišťovací směnky (přes shora uvedené) nevztahuje.

Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Jelikož je v řízení žalováno více osob společně (a tyto osoby jako přímí dlužníci ze směnky sjednaly s remitentem „jediné“ směnečné prohlášení), přičemž stranami smlouvy o úvěru nebyli všichni žalovaní, Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného upozorňuje na závěry, které formuloval v rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 1849/2013, uveřejněném pod číslem 85/2016, jakož i na závěry obsažené v rozsudcích Soudního dvora Evropské unie ze dne 1. prosince 2011, sp. zn. C-145/10, ze dne 12. července 2012, sp. zn. C-616/10, a ze dne 20. dubna 2016, sp. zn. C-366/13. K použitelnosti závěrů v těchto rozsudcích formulovaných i ve vztahu k nařízení Brusel I bis viz např. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 3306/2018, a v nich zmíněná předchozí judikatura Nejvyššího soudu.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů