// Profipravo.cz / Cenné papíry 19.11.2019
Projednatelnost kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu
I. Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu tíží žalovaného; to platí i v případě tzv. negativních tvrzení (v daných poměrech nedostatek kauzy směnky).
II. Byť obecně platí, že směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky, nelze vyloučit, že se žalovaná ubrání povinnosti směnku zaplatit i tehdy, neunese-li sice důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, jakou pohledávku směnka zajišťovala, ale současně bude zjevné, že žalobkyní tvrzená kauza směnky nemůže obstát (např. tehdy, kdy směnka byla dle skutkové verze žalobkyně vystavena k zajištění pohledávky, u níž to zákon výslovně zakazuje, nebo tehdy, je-li nepochybné, že žalobkyní tvrzená zajištěná pohledávka nemohla platně vzniknout např. z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy, ze které dovozuje žalobkyně její existenci).
II. V poměrech projednávané věci žalovaný již ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu výslovně uvedl, že směnka plnila zajišťující funkci ke smlouvě o úvěru, podle níž si půjčil částku 40.000,- Kč, kterou „včetně veškerého příslušenství“ splatil; kauza směnky zanikla splněním (zajištěného) závazku vůči remitentovi. Současně uplatnil námitku „nepřípustné kauzy – bude-li žalobce tvrdit, že důvodem vystavení směnky bylo jednání, které je zakázané (např. lichva)“.
Z takto formulovaných námitek je zřejmé, v jakém rozsahu (zcela) a z jakých důvodů (jednak zaplacení kauzální pohledávky, jednak nepřípustnost kauzální pohledávky – zakázané jednání např. lichva) žalovaný napadá směnečný platební rozkaz. Jinými slovy, uplatněné námitky umožňovaly žalovanému, aby prokázal, že zaplatil pohledávky vzniklé podle smlouvy o úvěru, a v případě, kdy některá z těchto pohledávek zůstala nezaplacena (nebylo prokázáno její zaplacení), že jde o pohledávku „nepřípustnou“ z důvodu lichvy. Žalovaný přitom nebyl povinen právně kvalifikovat důsledky případného zjištění, že ujednání obsažené ve smlouvě o úvěru, které založilo (ať již samo o sobě nebo ve spojení s prodlením žalovaného se splácením úvěru) vznik této pohledávky, je „lichevní“. S tím souvisí rovněž potřeba vyložit námitku „lichvy“ nikoli (jen) ve smyslu právním, nýbrž ve smyslu obecného významu (slovo lichva pochází z výrazu lichý, tedy nesprávný, nerovný, lichva jako činnost je tudíž jazykově označena za jednání nesprávné, nemravné; obecně tak jde o „závazek nepřiměřený k zisku závazkem získanému“, v případě peněžitých závazků např. „přenechání“ peněz za přemrštěný úrok).
Skutečnost, že žalovaný užil při formulaci námitky obrat „…bude-li žalobce tvrdit…“, je pro posouzení (ne)projednatelnosti námitky nevýznamná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 415/2018, ze dne 30. 7. 2019
Dotčené předpisy: § 175 o. s. ř.
Kategorie: cenné papíry; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. března 2016, č. j. 13 Cm 564/2012-149, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. června 2012, č. j. 13 Cm 564/2012-7, kterým uložil žalovanému (M.T.) zaplatit žalobci (Renegade North LLC) částku 75.000,- Kč s 6% úrokem od 1. května 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 250,- Kč a náhradu nákladů řízení 28.600,- Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů námitkového řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2016, č. j. 12 Cmo 228/2016-173, ve znění usnesení ze dne 13. prosince 2017, č. j. 12 Cmo 228/2016-197, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti v rozsahu směnečného peníze 75.000,- Kč s 6% úrokem 1. května 2009 do zaplacení, směnečné odměny 250,- Kč a nákladů řízení ve výši 14.504,80 Kč, jakož i ve výroku o nákladech (námitkového) řízení potvrdil. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v rozsahu nákladů řízení ve výši 14.095,20 Kč směnečný platební rozkaz zrušil; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Přitom šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 12 Cmo 282/2013-83, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. března 2013, č. j. 13 Cm 564/2012-43, (s výjimkou těch částí, o nichž odvolací soud rozhodl výrokem o částečném zrušení směnečného platebního rozkazu) zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. prosince 2015, č. j. 29 Cdo 1155/2014-105 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 104/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 104/2016“) a věc vrátil ve zrušeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V R 104/2016 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil pro soudy nižších stupňů závazný právní názor, podle něhož zajišťuje-li indosovaná směnka pohledávku remitenta za výstavcem (vlastní) směnky ze spotřebitelské smlouvy, náleží výstavci námitky vůči nabyvateli směnky zakládající se na jeho vztazích k remitentovi bez zřetele k tomu, zda nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového).
V dalším průběhu řízení vyšel soud prvního stupně z toho, že:
1) Dne 21. března 2007 vystavil žalovaný směnku, kterou se zavázal zaplatit dne 30. dubna 2009 společnosti FINPOMOC.CZ, s. r. o. (dále jen „remitent“) částku 75.000,- Kč (dále jen „směnka“).
2) Směnka byla vystavena k zajištění „nároků“ remitenta ze smlouvy o úvěru č. 4310093040, uzavřené dne 3. dubna 2007 mezi remitentem a žalovaným (dále jen „smlouva o úvěru“). Podle smlouvy o úvěru poskytne remitent žalovanému finanční prostředky ve výši 40.000,- Kč; žalovaný se zavazuje úvěr splatit a dále zaplatit: a/ odměnu za poskytnutí úvěru 6.000,- Kč a poplatek za správu smlouvy o úvěru 18.800,- Kč. Žalovaný se zavázal dluh splácet v osmnácti po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 3.600,- Kč. V případě prodlení dlužníka s úhradou kterékoli jednotlivé splátky nebo její části nebo v případě prodlení se zaplacením jakéhokoli peněžního závazku dlužníka ze smlouvy o úvěru je věřitel oprávněn požadovat zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý i započatý den prodlení, jakož i zaplacení smluvní pokuty a to ve výši odpovídající sedmi splátkám; při prodlení dlužníka s úhradou kterékoli splátky nebo její části trvajícím více než 10 dnů je věřitel oprávněn požadovat od dlužníka zaplacení smluvní pokuty ve výši (celkem) čtrnácti splátek.
3) Rozhodčím nálezem ze dne 3. září 2007, sp. zn. 3 R 508/2007, rozhodce (Ing. Václav Brablc) uložil žalovanému zaplatit remitentovi z titulu smlouvy o úvěru částku 64.800,- Kč (neuhrazený úvěr 40.000,- Kč, odměnu za poskytnutí úvěru 6.000,- Kč a poplatek za správu úvěru 18.800,- Kč), částku 50.400,- Kč (z titulu smluvní pokuty v rozsahu čtrnácti splátek) a náklady (rozhodčího) řízení v částkách 4.798,10 Kč (poplatek za rozhodčí řízení) a 27.490,- Kč (a 5.223,10 Kč z titulu daně z přidané hodnoty) [náklady právního zastoupení].
4) Podle exekučního spisu Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 18 Nc 3417/2008 a vyrozumění soudního exekutora (Mgr. Petra Jaroše) ze dne 23. ledna 2013, č. j. 129 Ex 1316/08-19, byla podle rozhodčího nálezu nařízena exekuce; nároky remitenta proti žalovanému podle rozhodčího nálezu byly (zcela) vymoženy. Pověření exekutora zaniklo podle ustanovení § 51 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ke dni 26. srpna 2009 (viz shora zmíněné vyrozumění – č. l. 112).
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že „žalovaný z exekuce remitentovi uhradil“ dluh ze smlouvy o úvěru ve shora uvedených částkách. „Neuhrazen zůstal úrok z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení“, který činí „pouze z jistiny ročně 73.000,- Kč“; „právě úroky z prodlení žalobce do směnečného peníze vyplnil“.
Současně s poukazem na ustanovení § 175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zdůraznil, že žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (ani při prvním jednání) nebrojil proti „vyplnění úroku z prodlení ze smlouvy o úvěru do směnečného peníze“, když „uváděl a poukazoval na to, že zapravil veškeré nároky vyplývající ze smlouvy, když na nezaplacení toho posledního zapomněl“.
Proto soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti.
Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti ohledně nákladů řízení 14.095,20 Kč, tak, že směnečný platební rozkaz v tomto rozsahu zrušil; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud především akcentoval, že „majitel (platné) směnky nemusí v žalobě o okolnostech, za nichž byla směnka vystavena, nic uvádět, ať již mu známy jsou či nejsou. Směnka zajišťovala závazky žalovaného ze smlouvy o úvěru, uzavřené s remitentem směnky. Obsah smluvních ujednání musel být žalovanému nepochybně znám, a pokud měl za to, že některé z těchto ujednání je neplatné, byl povinen je v námitkách specifikovat a dovolat se rovněž konkrétního důvodu neplatnosti a tím i nepřípustné a neplatné kauzy směnky. To však žalovaný učinil až v odvolání, kdy ovšem odvolací soud k tvrzením uplatněným po uplynutí námitkové lhůty již přihlížet nemůže a tudíž si jimi nemůže ani zabývat. Námitkové tvrzení týkající se nepřípustné kauzy, jak bylo žalovaným uplatněno, pokud by bylo možno připustit, že vůbec bylo s ohledem na jeho podmíněnost tvrzeními ze strany žalobce řádně uplatněno, je skutkově zcela neurčité a tudíž neprojednatelné“. Za tohoto stavu nebylo možné žalovanému poskytnout ani případné poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Jakkoli odvolací soud (ve shodě s odvolatelem) shledal skutkově nepodloženým závěr soudu prvního stupně, podle něhož do směnky byl jako směnečný peníz doplněn dlužný úrok z prodlení dle smlouvy o úvěru, tato okolnost neměl vliv na konečné posouzení rozhodnutí soudu prvního stupně, jde-li o „směnečné nároky“, jakožto věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že při řešení níže uvedených „otázek hmotného nebo procesního práva“ se odvolací soud odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, respektive jde o otázky, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly zodpovězeny.
Dovolatel tyto otázky formuluje následovně:
1) Kdo nese důkazní břemeno ohledně nedostatku (neexistence) či zániku směnečné kauzy v případě vznesení takovéto námitky ze strany osoby ze směnky žalované jako výstavce, pokud i přes vznesení takové námitky není majitelem směnky (osobou ze směnky žalující) žádná konkrétní směnečná kauza tvrzena?
2) Lze v případě, že žalovaný tvrdí nedostatek (neexistenci) či zánik konkrétní směnečné kauzy, existence jiné směnečné kauzy se neprokáže, a majitelem směnky (osobou ze směnky žalující) žádná konkrétní směnečná kauza není tvrzena, přesto ponechat směnečný platební rozkaz v platnosti?
3) Je soud oprávněn v případě, že žalovaný vznese námitky nedostatku (neexistence) či zániku směnečné kauzy a žalobce i za této situace zůstane ohledně tvrzení o směnečné kauze pasivní, si sám směnečnou kauzu domýšlet, s ohledem na důkazní povinnost vyjádřenou v § 120 o. s. ř.?
4) Je dostačující vymezit nepřípustnou (neplatnou) kauzu směnky odkazem na platnou kauzu směnky s tím, že veškeré další přichází v úvahu přicházející směnečné kauzy, budou-li majitelem směnky (žalobcem) tvrzeny, jsou nepřípustné (neplatné)?
5) Je žalovaný povinen vymezit nepřípustnou (neplatnou) kauzu směnky za situace, kdy konkretizuje jedinou platnou kauzu směnky, blíže než obecně jako např. lichevní či neplatné ujednání, tedy konkretizovat všechna v úvahu připadající jednání remitenta či majitele směnky mající lichevní či neplatnou povahu, pokud není majitelem směnky (osobou ze směnky žalující) žádná konkrétní směnečná kauza tvrzena?
6) Kdo nese důkazní břemeno ohledně nepřípustnosti (neplatnosti) směnečné kauzy v případě vznesení takovéto námitky ze strany osoby ze směnky žalované jako výstavce, pokud i přes vznesení takové námitky není majitelem směnky (osobou ze směnky žalující) žádná konkrétní směnečná kauza tvrzena?
Dále odvolací soud podle názoru dovolatele vyřešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 688/2012, otázku „poskytnutí ochrany žalovanému jako spotřebiteli ze strany soudu prvního stupně spočívající v dodržení povinnosti informovat z úřední povinnosti účastníky řízení o tom, že smluvní klauzule ve spotřebitelské smlouvě má zneužívající charakter“ (a umožnit žalovanému, aby se k tomu vyjádřil způsobem, který stanoví vnitrostátní procesní pravidla).
Současně s poukazem na závěry formulované v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. června 2016, sp. zn. I. ÚS 329/16, dovozuje, že přípustnost dovolání by měly shora vymezené otázky (jejich řešení) založit i v případě, kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že některá z těchto otázek je ve skutečnosti otázkou skutkovou.
Dovolatel je přesvědčen, že jeho námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu [viz výhrada „nepřípustné kauzy − bude-li žalobce tvrdit, že důvodem vystavení směnky bylo jednání, které je zakázané (např. lichva)“] je (za stavu, kdy sám žalobce o důvodu vystavení směnky nic neuvádí) projednatelná i důvodná, když smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně (tj. ve výši 182,5 % ročně) je lichevní (dobrým mravům odporující a absolutně neplatný).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkají se výkladu ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř., a je i důvodné.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je jednotná v závěrech, podle nichž:
1) Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka [srov. v judikatuře Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
2) Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek zásadně naplněn jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popřípadě závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání a podobně) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
3) Byť obecně platí, že směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky (srov. ustanovení § 495 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 97, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1628/2009), nelze vyloučit, že se žalovaná ubrání povinnosti směnku zaplatit i tehdy, neunese-li sice důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, jakou pohledávku směnka zajišťovala, ale současně bude zjevné, že žalobkyní tvrzená kauza směnky nemůže obstát (např. tehdy, kdy směnka byla dle skutkové verze žalobkyně vystavena k zajištění pohledávky, u níž to zákon výslovně zakazuje − viz např. ustanovení § 112 odst. 1 a § 128 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, nebo tehdy, je-li nepochybné, že žalobkyní tvrzená zajištěná pohledávka nemohla platně vzniknout např. z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy, ze které dovozuje žalobkyně její existenci).
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018, sp. zn. 29 Cdo 4663/2016.
4) Důsledkem (případného) rozporu mezi jednotlivými námitkami není to, že by soud mohl tyto námitky (pro neurčitost nebo z jiného důvodu) odmítnout jako neprojednatelné (respektive se těmito námitkami z týchž důvodů nezabývat) [k tomu srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3407/2012, ze dne 27. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 2861/2014 a ze dne 28. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 1970/2014].
Ze shora uvedených závěrů především jednoznačně plyne, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek tíží žalovaného; to platí i v případě tzv. negativních tvrzení [v daných poměrech viz námitka nedostatku kauzy směnky (k tomu srov. též k rozlišení kauzálních námitek a k námitce neexistence kauzy směnky důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2979/2014, včetně tam zmíněné judikatury)].
V poměrech projednávané věci žalovaný již ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu výslovně uvedl, že směnka plnila zajišťující funkci ke smlouvě o úvěru (uzavřené se společností FINPOMOC.CZ, s. r. o.), podle níž si půjčil částku 40.000,- Kč, kterou „včetně veškerého příslušenství“ splatil; kauza směnky zanikla splněním (zajištěného) závazku vůči remitentovi. Současně uplatnil námitku „nepřípustné kauzy – bude-li žalobce tvrdit, že důvodem vystavení směnky bylo jednání, které je zakázané (např. lichva)“.
Z takto formulovaných námitek je zřejmé, v jakém rozsahu (zcela) a z jakých důvodů (jednak zaplacení kauzální pohledávky, jednak nepřípustnost kauzální pohledávky – zakázané jednání např. lichva) žalovaný napadá směnečný platební rozkaz. Jinými slovy, uplatněné námitky umožňovaly žalovanému, aby prokázal, že zaplatil pohledávky vzniklé podle smlouvy o úvěru, a v případě, kdy některá z těchto pohledávek zůstala nezaplacena (nebylo prokázáno její zaplacení), že jde o pohledávku „nepřípustnou“ z důvodu lichvy. Žalovaný přitom nebyl povinen právně kvalifikovat důsledky případného zjištění, že ujednání obsažené ve smlouvě o úvěru, které založilo (ať již samo o sobě nebo ve spojení s prodlením žalovaného se splácením úvěru) vznik této pohledávky, je „lichevní“. S tím souvisí rovněž potřeba vyložit námitku „lichvy“ nikoli (jen) ve smyslu právním (viz např. k subjektivním znakům lichevní smlouvy důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009), nýbrž ve smyslu obecného významu (slovo lichva pochází z výrazu lichý, tedy nesprávný, nerovný, lichva jako činnost je tudíž jazykově označena za jednání nesprávné, nemravné; obecně tak jde o „závazek nepřiměřený k zisku závazkem získanému“, v případě peněžitých závazků např. „přenechání“ peněz za přemrštěný úrok).
Skutečnost, že žalovaný užil při formulaci námitky obrat „…bude-li žalobce tvrdit…“, je pro posouzení (ne)projednatelnosti námitky nevýznamná.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že za stavu, kdy uplatněný směnečný peníz mohl (po právu) představovat (vzhledem k plnění na směnkou zajištěnou pohledávku v době před podáním žaloby, tj. před datem 28. února 2012) jen dosud neuhrazené pohledávky remitenta ze smlouvy o úvěru, mohl takovou pohledávkou být (viz skutková zjištění o důvodu vystavení směnky) jen úrok z prodlení smluvený ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. K této pohledávce se tak vztahovala (mohla vztahovat) námitka „lichvy“.
Jelikož se odvolací soud kauzální námitkou žalovaného, vztahující se k výši úroku z prodlení, sjednané ve smlouvě o úvěru, kterou žalovaný uzavřel jako spotřebitel, nezabýval, zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu dovoláním dotčeném) zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil (ve stejném rozsahu) i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-