// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 08.09.2025

Přechod zajištění při plnění z (bezpodmínečné) bankovní záruky

I. Banka, která na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny, které jí nedovolovaly zkoumat, zda hradí dlužníkův skutečný dluh (jelikož šlo o bezpodmínečnou bankovní záruku), má právo žádat dlužníka, aby jí nahradil, to co plnila podle § 2039 odst. 1 o. z., a uplatnit (vůči dlužníku nebo i třetím osobám) zajištění tohoto nároku, které si sjednala; pro uplatnění náhrady podle § 2039 odst. 1 o. z. není banka povinna tvrdit ani prokazovat, že plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh. Jestliže banka v takovém případě v přihlášce do insolvenčního řízení své pohledávky také tvrdí a následně při přezkumu pohledávky prokáže, že takto plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh, má právo požadovat úhradu poskytnutého plnění v režimu § 1937 odst. 2 o. z. (tedy včetně zajištění pohledávky, kterým disponoval věřitel); šlo-li o plnění jen na část dlužníkova skutečného dluhu, uplatní se uvedený postup s omezením podle § 1938 odst. 1 o. z.

Neprokáže-li banka, která jinak nedisponuje vlastním zajištěním, že plněním poskytnutým věřiteli hradila dlužníkův skutečný dluh, pak jí nenáleží právo požadovat vůči dlužníku uspokojení toho, co plnila, ze zajištění, kterým disponoval věřitel (nepřešlo na ni postupem podle § 1937 odst. 2 o. z.). Zjištění, že nehradila věřiteli dlužníkův skutečný dluh, však banku nezbavuje možnosti podílet se v insolvenčním řízení s ostatními věřiteli na poměrném uspokojení své přihlášené pohledávky (jako nezajištěné) z majetkové podstaty dlužníka z titulu náhrady podle § 2039 odst. 1 o. z.

Řečené platí i tehdy, jestliže se banka stane přihlášeným věřitelem (namísto původního přihlášeného věřitele) na základě rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona (ve spojení s § 18 insolvenčního zákona) proto, že na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny poté, co přihlásil pohledávku vůči dlužníku do insolvenčního řízení. Má-li banka takto vstoupit do insolvenčního řízení na místo přihlášeného věřitele, jehož zajištěná pohledávka již byla zjištěna (co do pravosti, výše a pořadí), nemusí v návrhu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona tvrdit (a před rozhodnutím insolvenčního soudu podle uvedeného ustanovení prokázat) jinou skutečnost než tu, že na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny; plnění na zjištěnou pohledávku je totiž ve smyslu shora formulovaných závěrů plněním na skutečný dluh. Má-li banka takto vstoupit do insolvenčního řízení na místo přihlášeného věřitele, jehož zajištěná pohledávka dosud nebyla přezkoumána (co do pravosti, výše a pořadí), je povinna pro účely participace na úhradě poskytnutého plnění v režimu § 1937 odst. 2 o. z. v návrhu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona tvrdit, že takto plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh. Pro účely rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona (ve spojení s § 18 insolvenčního zákona) nemusí banka prokázat jinou skutečnost než tu, že na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny. Tvrzení, že takto plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh, je banka povinna obhájit (až) při přezkumu pohledávky.

II. Jestliže osoby nadané popěrným právem nepopřely pohledávku věřitele přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění v rozsahu práva na uspokojení ze zajištění co do pořadí (v režimu § 195 insolvenčního zákona), pak pro účely posouzení doby vzniku zajištění (§ 167 odst. 1 insolvenčního zákona) je určující mechanismus vzniku zajištění. Mělo-li jít o zajištění z titulu smluvních zástavních práv k nemovitostem nabyté bankou v režimu § 1937 odst. 2 o. z. od původního zástavního věřitele, pak okamžikem vzniku zajištění je doba vzniku zástavního práva k nemovitostem původnímu zástavnímu věřiteli. Jinak řečeno, jestliže věřitel (banka) přihlásil pohledávky do insolvenčního řízení jako zajištěné zástavním právem k majetku dlužníka a takto (s právem na uspokojení ze zajištění) byly pohledávky následně zjištěny při přezkumném jednání, pak pro účely vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům nelze vycházet z toho, že šlo o věřitele nezajištěného (že dobu vzniku zajištění nelze určit proto, že zajištění podle hmotného práva vůbec nevzniklo).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 62/2023, ze dne 30. 7. 2025

vytisknout článek

Dotčené předpisy:
§ 1937 o. z.
§ 1938 odst. 1 o. z.
§ 2029 o. z.
§ 2039 o. z.
§ 18 IZ
§ 19 IZ
§ 183 IZ

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

(…)

III. Přípustnost dovolání

45. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

46. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení způsobu uplatnění nároku z titulu plnění z bankovní záruky v insolvenčním řízení jde o věc dovolacím soudem neřešenou.

IV. Důvodnost dovolání

47. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

48. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

49. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především následující skutkové údaje (jak plynou z insolvenčního spisu a z insolvenčního rejstříku), z nichž vyšly oba soudy:

50. Usnesením ze dne 25. září 2020, č. j. KSHK 40 INS 19866/2020-A-7 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), které nabylo právní moci 17. října 2020, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek.

51. Insolvenční správce dlužníka sepsal do majetkové podstaty dlužníka (mimo jiné) i předmětné nemovitosti, které posléze zpeněžil 30. srpna 2022 na základě pokynu věřitele č. 36 ve veřejné dražbě dobrovolné za částku 35.920.000 Kč.

52. Banka N (pod původní firmou Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s.) podáním datovaným 16. listopadu 2020, doručeným insolvenčnímu soudu 18. listopadu 2020, přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka:

[1] nevykonatelnou dílčí pohledávku č. 1 ve výši 2.839.882,50 Kč, sestávající z jistiny ve výši 2.730.000 Kč a smluvního úroku z prodlení z jistiny za dobu od 17. dubna 2020 do 24. září 2020 ve výši 109.882,50 Kč,

[2] nevykonatelnou dílčí pohledávku č. 2 ve výši 4.497.064,75 Kč,

[3] nevykonatelnou dílčí pohledávku č. 3 ve výši 2.912.700 Kč, sestávající z jistiny ve výši 2.800.000 Kč a smluvního úroku z prodlení z jistiny za dobu od 17. dubna 2020 do 24. září 2020 ve výši 112.700 Kč, a

[4] nevykonatelnou dílčí pohledávku č. 4 ve výši 2.912.700 Kč, sestávající z jistiny ve výši 2.800.000 Kč a smluvního úroku z prodlení z jistiny za dobu od 17. dubna 2020 do 24. září 2020 ve výši 112.700 Kč.

53. Jako důvod vzniku dílčí pohledávky č. 1 uvedla banka N smlouvu o poskytnutí bankovní záruky ze dne 21. srpna 2015 (ve znění dodatků) a záruční listinu ze dne 21. srpna 2015 (ve znění dodatků), coby zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 21. srpna 2015, č. 867/15-120, kterou banka U poskytla dlužníku úvěr ve výši 10 miliónů Kč (dále jen „úvěrová smlouva č. 1“) [společně dále též jen „bankovní záruka č. 1“)], s tím, že na základě výzvy ze dne 17. ledna 2020 uhradila bance U z titulu bankovní záruky č. 1 dne 17. března 2020 částku 2.730.000 Kč.

54. Jako důvod vzniku dílčí pohledávky č. 2 uvedla banka N smlouvu o poskytnutí bankovní záruky ze dne 11. prosince 2015 a záruční listinu ze dne 11. prosince 2015, coby zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 21. srpna 2015, č. 868/15-120, kterou banka U poskytla dlužníku úvěr ve výši 22 miliónů Kč (dále jen „úvěrová smlouva č. 2“) [společně dále též jen „bankovní záruka č. 2“], s tím, že na základě výzvy ze dne 26. října 2020 uhradila bance U z titulu bankovní záruky č. 2 dne 11. listopadu 2020 částku 4.497.064,75 Kč.

55. Jako důvod vzniku dílčí pohledávky č. 3 uvedla banka N smlouvu o poskytnutí bankovní záruky ze dne 31. října 2017 (ve znění dodatku) a záruční listinu ze dne 31. října 2017 (ve znění dodatku), coby zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 31. října 2017, č. 1418/17T-120, kterou banka U poskytla dlužníku úvěr ve výši 4 miliónů Kč (dále jen „úvěrová smlouva č. 3“) [společně dále též jen „bankovní záruka č. 3“], s tím, že na základě výzvy ze dne 17. ledna 2020 uhradila bance U z titulu bankovní záruky č. 3 dne 17. března 2020 částku 2.800.000 Kč.

56. Jako důvod vzniku dílčí pohledávky č. 4 uvedla banka N smlouvu o poskytnutí bankovní záruky ze dne 24. října 2018 a záruční listinu ze dne 24. října 2018, coby zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 22. října 2018, č. 988/18T-D, kterou banka U poskytla dlužníku úvěr ve výši 4 miliónů Kč (dále jen „úvěrová smlouva č. 4“) [společně dále též jen „bankovní záruka č. 4“], s tím, že na základě výzvy ze dne 17. ledna 2020 uhradila bance U z titulu bankovní záruky č. 4 dne 17. března 2020 částku 2.800.000 Kč.

57. U všech přihlášených dílčích pohledávek banka N dále uvedla, že úhradou bankovních záruk vstoupila ve smyslu § 1937 odst. 1 o. z. do práv původního věřitele a že si je vědoma § 1938 odst. 1 o. z. Všechny dílčí pohledávky přihlásila banka N jako zajištěné majetkem dlužníka (předmětnými nemovitostmi), jelikož zajištění ve formě zástavního práva k oněm pozemkům bylo sjednáno (zřízeno) ve prospěch úvěrující banky (banky U), které banka N plnila za dlužníka.

58. Při přezkumném jednání, jež se konalo 9. června 2021, byly zjištěny jako zajištěné zástavním právem k předmětným nemovitostem (mimo jiné):

[1] Dílčí pohledávky banky U v celkové výši 29.544.010,80 Kč, z toho:

1) dílčí pohledávka č. 1 ve výši 5.649.326,72 Kč, z titulu nedoplatku úvěru z úvěrové smlouvy ze dne 21. srpna 2015, č. 866/15-120 VL, po poskytnutí úvěru ve výši 9 miliónů Kč (dále jen „úvěrová smlouva č. 5“), se dnem vzniku zajištění 25. srpna 2015,

2) dílčí pohledávka č. 2 ve výši 4.289.807,70 Kč, z titulu nedoplatku úvěru z úvěrové smlouvy č. 1, se dnem vzniku zajištění 25. srpna 2015,

3) dílčí pohledávka č. 3 ve výši 15.956.260,16 Kč (po částečném zpětvzetí), z titulu nedoplatku úvěru z úvěrové smlouvy č. 2, se dnem vzniku zajištění 25. srpna 2015,

4) dílčí pohledávka č. 4 ve výši 1.825.639,78 Kč, z titulu nedoplatku úvěru z úvěrové smlouvy č. 3, se dnem vzniku zajištění 31. října 2017,

5) dílčí pohledávka č. 5 ve výši 1.822.976,44 Kč, z titulu nedoplatku úvěru z úvěrové smlouvy č. 4, se dnem vzniku zajištění 25. října 2018.

[2] Dílčí pohledávky banky N (věřitele č. 15) č. 1 až 4 v celkové výši 13.162.347,25 Kč, z titulu uhrazených bankovních záruk č. 1 až 4.

[3] Dílčí pohledávka věřitele č. 16 č. 1 ve výši 736.742,08 Kč, z titulu nezaplaceného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, včetně penále, se dnem vzniku zajištění 8. ledna 2019.

[4] Dílčí pohledávka věřitele č. 16 č. 3 ve výši 340.727,87 Kč, z titulu nezaplaceného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, včetně penále, se dnem vzniku zajištění 7. srpna 2019.

59. Rozdělovacím návrhem ze dne 3. října 2022 (B-85) navrhl insolvenční správce dlužníka, aby insolvenční soud udělil souhlas s tím, že z čistého výtěžku zpeněžení zajištění (předmětných nemovitostí) určeného zajištěným věřitelům ve výši 30.308.985,73 Kč obdrží věřitel č. 36 částku 29.544.010,55 Kč a věřitel č. 16 částku 764.975,18 Kč.

60. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a insolvenčního zákona:

§ 1937 (o. z.)

(…)

§ 1938 (o. z.)

(…)

§ 2029 (o. z.)

(…)

§ 2039 (o. z.)

(…)

§ 18 (insolvenčního zákona)

(…)

§ 19 (insolvenčního zákona)

(…)

§ 167 (insolvenčního zákona)

(…)

§ 183 (insolvenčního zákona)

(…)

61. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, již v době uzavření úvěrových smluv a později nedoznala změn. Citovaná ustanovení insolvenčního zákona platí beze změny od rozhodnutí o úpadku dlužníka. S přihlédnutím k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se přitom pro dané insolvenční řízení uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]

62. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:

1) K výkladu § 183 insolvenčního zákona

63. Podstatu úpravy obsažené v § 183 odst. 1 insolvenčního zákona vyložil Nejvyšší soud [též ve vazbě na pasáž ze zvláštní části důvodové zprávy (k § 183) k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (vládní návrh insolvenčního zákona projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120)] již v rozsudku ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněném pod číslem 70/2012 Sb. rozh. obč. Z něj se podává, že záměrem úpravy vtělené do ustanovení § 183 odst. 1 insolvenčního zákona bylo, aby věřitelé své pohledávky ze zajištění mohli uplatňovat mimo insolvenční řízení, jde-li o zajištění z majetku třetích osob, s tím, že povinnosti plnit ze zajištění se tyto osoby zprostí tím, že budou plnit i v průběhu insolvenčního řízení přímo zajištěnému věřiteli. Obdobný záměr se promítá v § 183 odst. 2 insolvenčního zákona ve vztahu k osobám, které věřiteli odpovídají za splnění závazku (dluhu) společně a nerozdílně s dlužníkem a ve vztahu k osobám, které věřiteli za plnění dlužníkova závazku (dluhu) ručí, včetně bankovní záruky (výslovně zmíněné) a zvláštních případů ručení.

64. Podstatou úpravy obsažené v § 183 odst. 3 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zevrubně zabýval v R 9/2023 (na které v podrobnostech odkazuje). Jde o zvláštní úpravu procesního nástupnictví (o odchylku od režimu procesního nástupnictví nastaveného v § 18 insolvenčního zákona), jež osobám:

[1] které svým majetkem zajišťují věřitelovu pohledávku za dlužníkem, nebo

[2] které věřiteli odpovídají za splnění dluhu společně a nerozdílně s dlužníkem, anebo

[3] které ručí za splnění dluhu dlužníkem,

přiznává legitimaci k podání návrhu dle § 18 insolvenčního zákona za předpokladu, že v průběhu insolvenčního řízení splnily (zcela nebo zčásti uspokojily) pohledávku přihlášeného věřitele, bez zřetele k tomu, zda samy předtím přihlásily pohledávku z titulu takového (předpokládaného) plnění do insolvenčního řízení jako podmíněnou (srov. opět R 9/2023, odstavec 26 odůvodnění).

65. Tato pozitivně a výslovně formulovaná odchylka od režimu nastaveného ustanovením § 18 insolvenčního zákona je dále doplněna (v § 183 odst. 3 insolvenčního zákona, větě druhé části věty před středníkem in fine) formulací, podle které pro vstup těchto osob do řízení platí § 18 (insolvenčního zákona) „přiměřeně“. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 183 odst. 3 věty druhé části věty za středníkem insolvenčního zákona legitimuje k podání návrhu dle § 18 insolvenčního zákona osobu, která zjednodušeně řečeno tvrdí, že dosavadnímu věřiteli zaplatila dlužníkův dluh (nebo jeho část), aniž by tato legitimace měla být podmíněna současným (souhlasným) návrhem věřitele o tomtéž (srov. § 18 odst. 1 insolvenčního zákona), je odtud zjevné, že jen přiměřené užití § 18 insolvenčního zákona se předpokládá právě u předpokladů formulovaných v § 18 odst. 1 insolvenčního zákona [bez součinnosti dosavadního věřitele lze stěží očekávat, že navrhovatel podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona doloží přechod pohledávky v důsledku její úhrady věřiteli veřejnou listinou nebo listinou, na které je úředně ověřena pravost podpisů osob, které ji podepsaly (srov. opět § 18 odst. 1 insolvenčního zákona)]. Potenciální spornost skutečnosti, pro kterou může osoba uvedená v § 183 odst. 3 věty druhé části věty za středníkem insolvenčního zákona podat sama návrh podle § 18 insolvenčního zákona (tvrzená úhrada dluhu nebo jeho části za dlužníka), pak opodstatňuje závěr, že z ustanovení § 18 odst. 2 insolvenčního zákona se přiměřeně uplatní pravidlo, že insolvenční soud je povinen rozhodnout o návrhu do 3 dnů, leč nikoli již nevyvratitelná domněnka, že po marném uplynutí této lhůty se má za to, že insolvenční soud vydal rozhodnutí, jímž návrhu vyhověl (ta byla nastavena pro skutečnosti, o které nemůže být veden spor, vzhledem k povaze listin, jimiž se dokládají). Srov. opět R 9/2023, odstavce 27 a 28 odůvodnění.

66. Tam, kde insolvenční soud rozhoduje podle § 18 insolvenčního zákona na návrh osoby uvedené v ustanovení § 183 odst. 3 insolvenčního zákona, je předpokladem vyhovění takovému návrhu prokázání (doložení) skutečnosti, že tato osoba uhradila pohledávku dosavadnímu (přihlášenému) věřiteli. To, že insolvenční soud rozhodl podle § 18 insolvenčního zákona tak, že vyhověl návrhu osoby k tomu legitimované podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona, však nic nemění na skutečnosti, že jde stále o rozhodnutí o procesním nástupnictví v insolvenčním řízení. Tomuto závěru odpovídá i znění § 19 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, podle kterého (v případě nástupnictví u popřené pohledávky, o které probíhá odporový incidenční spor) vstupuje nabyvatel pohledávky na místo původního věřitele též v incidenčním sporu, který se týká předmětné pohledávky Srov. opět R 9/2023, odstavce 30 a 31 odůvodnění.

67. Dojde-li ke změně v osobě věřitele postupem podle ustanovení § 18 insolvenčního zákona [lhostejno, že uplatnitelného (jen) přiměřeně k návrhu osoby k tomu legitimované dle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona], nemá tato změna žádný vliv na stav přezkoumání pohledávky. Byla-li pohledávka původního věřitele popřena co do pravosti, výše nebo pořadí a stav jejího zjišťování dosud není ukončen, platí tento stav i pro osobu, která se stala „novým“ věřitelem postupem podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona ve spojení s § 18 insolvenčního zákona; srov. § 19 odst. 1 větu první insolvenčního zákona a pro tu fázi zjišťování (pravosti, výše nebo pořadí) pohledávky, ve které původní věřitel již vedl incidenční spor, srov. opět § 19 odst. 1 větu druhou insolvenčního zákona. Srov. opět R 9/2023, odstavec 32 odůvodnění.

68. Jestliže v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka již byla zjištěna pravost, výše i pořadí přihlášené pohledávky, nelze pohledávku znovu přezkoumat (a případně ji popřít) jen proto, že na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona ve spojení s § 18 insolvenčního zákona vstoupila do insolvenčního řízení na místo původního (přihlášeného) věřitele osoba, od které mohl věřitel požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a která uspokojila jeho pohledávku za dlužníkem. Řečené platí nejen pro zjištěnou pravost a výši pohledávky, nýbrž i pro zjištěné pořadí pohledávky (nepůjde-li o situaci, kdy právo na uspokojení pohledávky ze zajištění zaniklo v souladu se zákonem mimo insolvenční řízení po zjištění pohledávky). Srov. opět R 9/2023, odstavec 33 odůvodnění.

69. Je-li úprava obsažená v § 183 odst. 3 insolvenčního zákona zvláštní úpravou „procesního“ nástupnictví (odchylkou od režimu „procesního“ nástupnictví nastaveného v § 18 insolvenčního zákona) [srov. odstavec 64 odůvodnění shora)], pak to současně znamená, že jde o úpravu, která postihuje změnu v osobě (přihlášeného) věřitele, která nastala v průběhu insolvenčního řízení poté, co se onen původní (přihlášený) věřitel stal účastníkem insolvenčního řízení.

70. Ve světle rozhodných skutečností je pro poměry dané věci určující, že věřitel č. 15 (banka N) se nestal přihlášeným věřitelem (namísto původního přihlášeného věřitele) postupem podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona [a ani v dosavadním průběhu insolvenčního řízení nepožadoval (nenavrhoval), aby insolvenční soud vydal rozhodnutí podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona]. Věřitel č. 15 (banka N) se insolvenčního řízení účastní (coby přihlášený věřitel) na základě své vlastní přihlášky pohledávky, přičemž skutečnosti, z nichž vůči dlužníku dovozuje (ve vztahu k plnění poskytnutému bance U z titulu bankovních záruk) režim § 1937 odst. 2 o. z., nastaly předtím, než své pohledávky přihlásil (před 18. listopadem 2020, kdy jeho přihláška došla insolvenčnímu soudu); u dílčích pohledávek č. 1, 3 a 4 se tak stalo 17. března 2020, tedy před rozhodnutím o úpadku dlužníka (před 25. zářím 2020), a u dílčí pohledávky č. 2 se tak stalo 11. listopadu 2020, tedy v průběhu propadné lhůty určené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek.

71. Dovolání tak potud není důvodné. K významu postupu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona v návaznosti na hmotněprávní úpravu podle § 2039 odst. 1 o. z. a podle § 1937 odst. 2 o. z. se Nejvyšší soud vyjádří v dalším výkladu.

2) K povaze bankovní záruky a ke vztahu úpravy podle § 2039 odst. 1 o. z. k úpravě podle § 1937 odst. 2 o. z.

72. Úprava finanční záruky obsažená v § 2029 až § 2039 o. z. (je-li výstavcem banka, zahraniční banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo, jde podle § 2029 druhé věty o. z. o bankovní záruku) vychází v zásadě z úpravy institutu bankovní záruky v obchodním zákoníku, což potvrzuje i zvláštní část důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (tento vládní návrh projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období 2010-2013 jako tisk č. 362) [K § 2029 až 2039]. V poměrech stávající úpravy jsou proto vesměs využitelné i dále označené závěry, z nichž vycházela soudní praxe ve vztahu k bankovním zárukám podle obchodního zákoníku.

73. Při bankovní záruce vzniká v zásadě právně samostatný závazek banky, který je závislý na existenci zajišťovaného závazku, jen když to vyplyne z obsahu záruční listiny. Nevyplývá-li z obsahu bankovní záruky něco jiného, má tato záruka povahu bezpodmínečné bankovní záruky (tj. záruky na první výzvu a bez námitek). Při této formě bankovní záruky se neuplatní ani princip akcesority, ani princip subsidiarity; srov. shodně (v poměrech aktuální úpravy bankovní záruky) např. odstavec 31 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023, sp. zn. 29 Cdo 1807/2021, uveřejněného pod číslem 67/2024 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 67/2024“).

74. Právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem není právně závislý na právním vztahu mezi dlužníkem a bankou, paralelní existence těchto právních vztahů vyplývá z podstaty bankovní záruky jakožto abstraktního zajišťovacího prostředku. Vztah mezi bankou a dlužníkem je založen smlouvou uzavřenou mezi těmito dvěma subjekty, přičemž tato smlouva vymezuje rovněž obsah předmětného vztahu; srov. shodně odstavec 32 odůvodnění R 67/2024.

75. Jestliže banka (coby výstavce záruční listiny) plní podle záruční listiny (podle podmínek v ní vymezených) vystavené v souladu se smlouvou o poskytnutí bankovní záruky uzavřenou mezi bankou a dlužníkem, vzniká jí tím podle § 2039 odst. 1 věty první o. z. vůči dlužníku právo na náhradu toho, co takto plnila. Není-li zde jiného ujednání mezi bankou (coby výstavcem záruční listiny) a dlužníkem, nemůže dlužník uplatnit jako obranu proti bankou uplatněnému právu na náhradu věřiteli poskytnutého plnění námitky, které by (jinak) mohl uplatnit vůči věřiteli (§ 2039 odst. 2 o. z.). Právo banky na náhradu toho, co plnila jako výstavce záruční listiny dlužníkovu věřiteli, je (stejně jako tomu bylo v době do 31. prosince 2013 podle § 321 odst. 2 obch. zák.) originárním postižním (regresním) právem (jemuž odpovídá originární povinnost dlužníka poskytnout bance náhradu), které (ale) není samo o sobě tzv. subrogačním regresem.

76. O „subrogační regres“ jde obecně vzato tehdy, jestliže určitá osoba, která je akcesoricky zavázána (zákonem nebo smluvně) zaplatit formálně vlastní, leč materiálně cizí dluh, takový (hlavní) dluh uhradí (zcela nebo zčásti), čímž jí vůči dlužníku (osobě, o jejíž dluh materiálně šlo) vzniklo právo postihu. Plněním věřiteli vstupuje plátce formálně vlastního, leč materiálně cizího dluhu na místo dosavadního věřitele; v rámci subrogačního postihu má na základě poskytnutého plnění (v rozsahu poskytnuté úhrady) v zásadě stejný nárok (vůči dlužníku) jako věřitel, nejde však o nárok formálně ani materiálně identický s nárokem věřitelovým. Právní postavení dlužníka se touto subrogací nemění; má (totiž) plátci plnit to (jen to), co měl dříve plnit věřiteli. K pojetí subrogačního regresu srov. v literatuře např. již dílo Rouček, F. - Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, Praha 1935, Díl VI., str. 42 a násl.

77. Úprava obsažená v § 2039 odst. 1 větě první o. z. není sama o sobě subrogačním regresem proto, že pro vznik práva banky na náhradu toho, co plnila jako výstavce záruční listiny dlužníkovu věřiteli, podle ní není rozhodující, zda dluh, na který banka věřiteli plnila, materiálně vůbec existuje, nýbrž jen to, zda pro výplatu bankovní záruky byly splněny podmínky uvedené v záruční listině (vystavené v souladu se smlouvou o poskytnutí bankovní záruky uzavřenou mezi bankou a dlužníkem); srov. § 2035 o. z.

78. Jinak řečeno, kdyby úprava obsažená v § 2039 odst. 1 o. z. měla být bez dalšího pouze „subrogačním regresem“, pak by se mohlo stát, že banka, která (správně) plní podle podmínek záruční listiny, které nezávisí na hlavním závazku (mezi věřitelem a dlužníkem), tímto plněním žádná práva nenabude (proto, že věřiteli žádná pohledávka vůči dlužníku ve skutečnosti nevznikla, nebo proto, že bankovní zárukou zajištěná pohledávka věřitele vůči dlužníku zanikla splněním ještě před vyplacením bankovní záruky věřiteli).

79. Smyslem bankovní záruky je poskytnout věřiteli jistotu, že banka při splnění podmínek stanovených v záruční listině věřiteli zaplatí (na úhradu zajištěného závazku) částku uvedenou v záruční listině. Banka může v záruční listině (podle ujednání s osobou, se kterou bankovní záruku sjednala) vymezit nejen podmínky, za nichž bude z bankovní záruky plnit, ale rovněž stanovit, jaké námitky bude případně proti nároku věřitele oprávněna uplatnit. Není v tomto ohledu nijak limitována (může založit právo k uplatnění libovolných námitek vyplývajících z vlastních vztahů k věřiteli či námitek náležejících jinak jen dlužníkovi, námitku započtení pohledávky své či dlužníkovy z toho nevyjímaje), což však vždy musí být zřejmé již ze záruční listiny. Jestliže banka v záruční listině deklaruje, že po obdržení výzvy (případně splnění dalších stanovených podmínek) bude plnit „bez námitek“, nemůže věřitel legitimně očekávat nic jiného, než že banka svému závazku z bankovní záruky řádně dostojí a věřiteli požadované peněžité plnění poskytne; srov. shodně odstavec 33 odůvodnění R 67/2024.

80. Obsah práv a povinností banky a oprávněného z bankovní záruky je dán striktně (jen) obsahem záruční listiny. Nejsou-li splněny podmínky stanovené v záruční listině, nelze plnění z bankovní záruky požadovat. Pro posouzení, zda byly splněny podmínky pro plnění z vystavené bankovní záruky, je určující obsah samotné záruční listiny, tedy v zásadě prosté poměření toho, zda skutečnosti tvrzené či doložené osobou oprávněnou z bankovní záruky odpovídají podmínkám v záruční listině (§ 2035 o. z.); srov. opět odstavec 31 odůvodnění R 67/2024.

81. Z toho, co bylo řečeno v odstavcích 79 a 80 shora, plyne, že v rozsahu vyplývajícím ze záruční listiny může mít bankovní záruka podmínečnou povahu. Podle podmínek vymezených záruční listinou tedy může jít i o tzv. akcesorickou bankovní záruku, tedy o záruku, při které se banka zavazuje k určitému závazku, který je přímo spojen s původním dluhem nebo závazkem dlužníka. Taková bankovní záruka je tedy příslušenstvím (akcesoriem) hlavního závazku a její platnost a rozsah jsou odvozeny přímo od základního závazku, ke kterému je připojena. Podmínky stanovené pro tento typ bankovní záruky v záruční listině obvykle odrážejí podmínky hlavního závazku (závazku mezi věřitelem a dlužníkem).

82. Jde-li podle podmínek vymezených v záruční listině o tzv. akcesorickou bankovní záruku, závislou na existenci zajišťovaného závazku (mezi věřitelem a dlužníkem), projeví se tato skutečnost i tím, že poskytnutím plnění podle záruční listiny hradí banka věřiteli dlužníkův materiálně existující (skutečný) závazek (dluh), přičemž právo na náhradu toho, co takto plnila, se prosadí (ve smyslu § 2039 odst. 1 o. z.) jako subrogační regres [banka úhradou vstupuje do práv věřitele, jemuž mohla podle záruční listiny namítat totéž, co dlužník (§ 2039 odst. 2 o. z.)]. V takovém případě pak není důvod vylučovat pro účely uplatnění náhrady bankou obecnou úpravu subrogačního regresu obsaženou v § 1937 odst. 2 o. z. a § 1938 odst. 1 o. z. Co do regresního nároku vůči dlužníku podle § 2039 odst. 1 věty první o. z. může mít banka k dispozici jak zajištění, které si sama sjednala s dlužníkem ve smlouvě o poskytnutí bankovní záruky, tak zajištění, které na ni přešlo podle § 1937 odst. 2 věty druhé o. z. při subrogačním regresu coby zajištění, které náleželo věřiteli, kterému plnila z akcesorické bankovní záruky.

83. Nepůjde-li o akcesorickou bankovní záruku, není povinnost banky plnit podmíněna tím, že plní na „skutečný dluh“ dlužníka vůči věřiteli; jak uvedeno výše, pro výplatu bankovní záruky je podstatné jen to, že byly splněny podmínky uvedené v záruční listině. Jen z toho, že banka v takovém případě není oprávněna zkoumat, zda věřiteli plní na dlužníkův „skutečný dluh“, však bez dalšího neplyne závěr, že je vyloučeno použití úpravy obsažené v § 1937 odst. 2 a § 1938 odst. 1 o. z.

84. Literatura se ke vztahu § 2039 odst. 1 o. z. k § 1937 o z. (a k § 1938 o. z.) vesměs vyjadřuje tak, že nárok dle § 2039 o. z. je odlišný od subrogace podle § 1937 odst. 2 o. z. Srov. např. Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, str.1270-1271 (dále jen „Hulmák a kol., 2014“), nebo Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024 (komentář k § 2039 o. z.), anebo Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník Komentář. Svazek V. (§ 1721-2520). Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2021 (komentář k § 2039 o. z.). Hulmák a kol., 2014 k tomu tamtéž poznamenává, že touto originární povinností (rozuměj povinností podle § 2039 odst. 1 o. z.) nejsou dotčena práva, která výstavce případně nabude subrogací podle § 1937 o. z. nebo podle § 1938 o. z.

85. Podrobněji se problematice věnuje (u komentáře k § 2039 o. z.) dílo Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 2. vydání, 2025 (online vydání). Vedle výkladu, podle kterého se na práva výstavce nevztahuje § 1937 odst. 2 o. z. (a použije se pouze úprava § 2039 odst. 1 o. z.), staví (jako opačný) výklad, podle kterého pravidlo obsažené v § 2039 odst. 1 větě první o. z. nebrání použití obecného § 1937 odst. 2 o. z. (při současném předpokladu, že výstavce nemůže dosáhnout téhož uspokojení dvakrát), s tím, že ustanovení § 2039 odst. 1 věty první o. z. by se v praxi uplatnilo pouze tehdy, není-li zde nutně pohledávka, do které by výstavce mohl subrogovat dle § 1937 o. z. Označené dílo se přiklání k druhému z uvedených výkladů, s tím, že není důvodu, proč by se i na neakcesorickou finanční záruku nemohl použít obecný mechanismus zákonné subrogace, když formulace § 1937 o. z. je dostatečně široká na to, aby takový výklad umožnila, a postup podle onoho ustanovení poskytuje pro praxi vstřícnější uspořádání vztahů (než první výklad).

86. V návaznosti na tyto výstupy literatury Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že podle právní úpravy obsažené (do 31. prosince 2013) v obchodním zákoníku i pro bezpodmínečnou bankovní záruku platilo pravidlo formulované § 322 odst. 1 obch. zák., jež určovalo, že na bankovní záruku se použijí jinak přiměřeně ustanovení o ručení. K tomu budiž dodáno, že byť úprava finanční záruky, potažmo (v intencích § 2029 věty druhé o. z.) úprava bankovní záruky, již toto pravidlo výslovně nepřevzala, lze ji stále chápat jako zvláštní druh ručení (ručení za úplatu); srov. k tomu v literatuře např. Pilík, V.: Finanční záruka: změny podle nového občanského zákoníku, in: Obchodní právo, číslo 6, ročník 2013, str. 202, a Marek, K.: K vybraným bankovním obchodům, in: Soukromé právo, číslo 5, ročník 2020, str. 25.

87. Za zvláštní druh ručení pokládá bankovní záruku též insolvenční zákon, což je patrno z dikce jeho § 183 odst. 2 (srov. v části věty za středníkem slova „o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně“). V těch případech, kdy banka (potažmo zahraniční banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo) je vázána bankovní zárukou, o jejíž čerpání beneficient (věřitel) dosud nepožádal, tedy banka vůči dlužníku, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení, přihlašuje (může přihlásit) pohledávku z bankovní záruky (obdobně jako ručitel) v souladu s § 173 odst. 3 větou první insolvenčního zákona ve spojení s § 183 odst. 3 insolvenčního zákona jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky. Srov. k tomu shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021, sen. zn. 29 NSČR 88/2019, uveřejněného v časopise Vybraná judikatura, číslo 9, ročníku 2022, pod číslem 77.

88. I tam, kde jde o bezpodmínečnou bankovní záruku, má banka důvod předpokládat, že ji věřitel žádá o splnění dlužníkova skutečného dluhu a že při dodržení podmínek stanovených v záruční listině plní věřiteli dlužníkův skutečný dluh bez zřetele k tomu, že záruční listina jí neumožňuje zkoumat existenci takového dluhu.

89. Není nikterak vyloučeno (zpravidla se tak děje), že plněním z titulu bankovní záruky hradí banka věřiteli dlužníkův skutečný dluh, i když šlo o bezpodmínečnou bankovní záruku, u které tuto okolnost (pravost, výši a splatnost dluhu) nebyla oprávněna zkoumat. Touto optikou je nutno poměřovat také použitelnost úpravy obsažené v § 1937 odst. 2 a § 1938 odst. 1 o. z.

90. Banka, která na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny, které jí nedovolovaly zkoumat, zda hradí dlužníkův skutečný dluh (jelikož šlo o bezpodmínečnou bankovní záruku), má právo žádat dlužníka, aby jí nahradil, to co plnila podle § 2039 odst. 1 o. z., a uplatnit (vůči dlužníku nebo i třetím osobám) zajištění tohoto nároku, které si sjednala; pro uplatnění náhrady podle § 2039 odst. 1 o. z. není banka povinna tvrdit ani prokazovat, že plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh. Jestliže banka v takovém případě v přihlášce své pohledávky také tvrdí a následně při přezkumu pohledávky prokáže, že takto plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh, má právo požadovat úhradu poskytnutého plnění v režimu § 1937 odst. 2 o. z. (tedy včetně zajištění pohledávky, kterým disponoval věřitel); šlo-li o plnění jen na část dlužníkova skutečného dluhu, uplatní se uvedený postup s omezením podle § 1938 odst. 1 o. z.

91. Neprokáže-li banka, která jinak nedisponuje vlastním zajištěním, že plněním poskytnutým věřiteli hradila dlužníkův skutečný dluh, pak jí nenáleží právo požadovat vůči dlužníku uspokojení toho, co plnila, ze zajištění, kterým disponoval věřitel (nepřešlo na ni postupem podle § 1937 odst. 2 o. z.). Zjištění, že nehradila věřiteli dlužníkův skutečný dluh, však banku nezbavuje možnosti podílet se v insolvenčním řízení s ostatními věřiteli na poměrném uspokojení své přihlášené pohledávky (jako nezajištěné) z majetkové podstaty dlužníka z titulu náhrady podle § 2039 odst. 1 o. z.

92. Řečené platí i tehdy, jestliže se banka stane přihlášeným věřitelem (namísto původního přihlášeného věřitele) na základě rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona (ve spojení s § 18 insolvenčního zákona) proto, že na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny poté, co přihlásil pohledávku vůči dlužníku do insolvenčního řízení. Má-li banka takto vstoupit do insolvenčního řízení na místo přihlášeného věřitele, jehož zajištěná pohledávka již byla zjištěna (co do pravosti, výše a pořadí), nemusí v návrhu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona tvrdit (a před rozhodnutím insolvenčního soudu podle uvedeného ustanovení prokázat) jinou skutečnost než tu, že na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny; plnění na zjištěnou pohledávku je totiž ve smyslu shora formulovaných závěrů plněním na skutečný dluh. Má-li banka takto vstoupit do insolvenčního řízení na místo přihlášeného věřitele, jehož zajištěná pohledávka dosud nebyla přezkoumána (co do pravosti, výše a pořadí), je povinna pro účely participace na úhradě poskytnutého plnění v režimu § 1937 odst. 2 o. z. v návrhu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona tvrdit, že takto plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh. Pro účely rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona (ve spojení s § 18 insolvenčního zákona) nemusí banka prokázat jinou skutečnost než tu, že na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny, Tvrzení, že takto plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh, je banka povinna obhájit (až) při přezkumu pohledávky.

93. Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy ve světle výše řečeného neobstojí.

3) K účinkům zjištění zajištěné pohledávky

94. Dovolatel se argumentačně vymezuje i vůči závěrům obou soudů, že nebylo možné určit pořadí uspokojení ze zajištění (srov. reprodukci dovolání v odstavci 38 odůvodnění shora).

95. Závěr, že pro pořadí uspokojení více zajištěných věřitelů z výtěžku zpeněžení téhož zajištění je ve smyslu ustanovení § 167 odst. 1 insolvenčního zákona rozhodující skutečná doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění, bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka některého z nich byla předtím přezkoumána a zjištěna s uvedením chybného údaje o době vzniku zajištění v přihlášce pohledávky, obsažený v R 76/2017, není (nemá být) návodem pro obcházení vadných výsledků přezkumu zajištěné pohledávky.

96. V rozsudku ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 2011/2014, sice Nejvyšší soud vysvětlil, že spor o pořadí, v jakém zajištěnému věřiteli vzniklo právo na přednostní uspokojení, nepovažuje insolvenční zákon za spor o pořadí pohledávky, jak je definován v § 195 insolvenčního zákona, tento úsudek (vycházející ze závěrů R 76/2017) však spočívá na předpokladu, že takový spor není sporem o to, zda přihlášený věřitel má právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění, jenž podle výslovné dikce § 195 insolvenčního zákona naopak sporem o pořadí pohledávky je.

97. Jestliže osoby nadané popěrným právem nepopřely pohledávku věřitele přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění v rozsahu práva na uspokojení ze zajištění co do pořadí (v režimu § 195 insolvenčního zákona), pak pro účely posouzení doby vzniku zajištění (§ 167 odst. 1 insolvenčního zákona) je určující mechanismus vzniku zajištění. Mělo-li jít o zajištění z titulu smluvních zástavních práv k nemovitostem nabyté bankou N v režimu § 1937 odst. 2 o. z. od původního zástavního věřitele (banky U), pak okamžikem vzniku zajištění je doba vzniku zástavního práva k nemovitostem bance U (jak správně dovozuje dovolatel). Jinak řečeno, jestliže věřitel (banka N) přihlásil pohledávky do insolvenčního řízení jako zajištěné zástavním právem k majetku dlužníka a takto (s právem na uspokojení ze zajištění) byly pohledávky následně zjištěny při přezkumném jednání, pak pro účely vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům nelze vycházet z toho, že šlo o věřitele nezajištěného (že dobu vzniku zajištění nelze určit proto, že zajištění podle hmotného práva vůbec nevzniklo).

98. Dovolání je tedy v této části rovněž opodstatněné.

99. Právní posouzení věci odvolacím soudem neobstálo při výkladu vztahu úpravy podle § 2039 odst. 1 o. z. k úpravě podle § 1937 odst. 2 o. z. ani při výkladu § 167 odst. 1 insolvenčního zákona; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí. Důvod ke kasačnímu zásahu však Nejvyšší soud shledal pouze v rozsahu, v němž soudy rozhodly o vydání výtěžku zpeněžení zajištění ve výši 764.975,18 Kč zajištěnému věřiteli č. 16 a o vydání části výtěžku zpeněžení zajištění (ve výši 10.027.064,75 Kč) zajištěnému věřiteli č. 36. S přihlédnutím k době vzniku zajištění totiž pohledávky zajištěného věřitele č. 15 mohou konkurovat (s přihlédnutím k § 1938 odst. 1 o. z.) pohledávkám zajištěného věřitele č. 36 právě jen co do částky 10.027.064,75 Kč (jde o součet částek 2.730.000 Kč, 4.497.064,75 Kč a 2.800.000 Kč, jimiž banka N plnila z titulu bankovních záruk na pohledávky z úvěrových smluv č. 1 až 3).

100. Ve zbývajícím rozsahu (v němž šlo o vydání výtěžku zpeněžení ve výši 19.516.945,80 Kč zajištěnému věřiteli č. 36) Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

Autor: -mha-