// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 02.09.2025
Zánik závodu v období před schválením reorganizačního plánu
Reorganizace u dlužníka, jehož obchodní závod zanikl v době po rozhodnutí o povolení reorganizace, avšak před schválením reorganizačního plánu, není přípustná; insolvenční soud v takovém případě rozhodne o přeměně reorganizace v konkurs.
Byť § 363 insolvenčního zákona výslovně neupravuje skutkovou podstatu přeměny reorganizace v konkurs u dlužníka, který se v době po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (po povolení reorganizace) stal osobou, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací, za použití analogie je třeba důvody uvedené v § 363 odst. 1 insolvenčního zákona rozšířit o důvod podle § 149 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona. Jestliže se dlužník stal osobou, u které zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací, je dán důvod pro přeměnu (již povolené) reorganizace v konkurs.
Z R 105/2019 přitom plyne, že rozšířit rozsah důvodů pro přeměnu reorganizace v konkurs lze pouze tehdy, existuje-li „mezera v zákoně“. Insolvenční zákon předvídá možnost, že závod dlužníka zanikne po schválení reorganizačního plánu; je to důvodem pro přeměnu reorganizace v konkurs podle § 363 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona. Insolvenční zákon počítá i s tím, že dlužník se stane osobou, u níž je reorganizace vyloučena, v době po rozhodnutí o úpadku, avšak ještě před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku. Insolvenční soud v takovém případě prohlásí konkurs na majetek dlužníka podle § 149 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona. Insolvenční zákon nicméně v žádném ustanovení nepředjímá situaci, v níž dojde k zániku závodu nebo ukončení podnikatelské činnosti v období po povolení reorganizace jako způsobu řešení úpadku dlužníka, avšak před schválením reorganizačního plánu. Použití analogie při řešení této otázky je tedy na místě. Platí totiž, že tam, kde dlužník nemá ani závod, jenž by mohl být reorganizován (§ 316 odst. 2 insolvenčního zákona), je reorganizace bez dalšího vyloučena (je nepřípustná).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 55/2023, ze dne 31. 7. 2025
Dotčené předpisy:
§ 149 IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 316 IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 339 odst. 6 IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 363 odst. 1 IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 502 o. z.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 2. února 2023, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-B-741, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl, že se reorganizace dlužníka (HOPR TRADE CZ, s. r. o.) přeměňuje v konkurs.
2. Šlo o v pořadí třetí rozhodnutí insolvenčního soudu po povolení reorganizace. Prvním usnesením ze dne 30. října 2017, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-B-133, insolvenční soud schválil reorganizační plán dlužníka ze dne 18. července 2017. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. února 2018, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016, 2 VSOL 1150/2017-B-160, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. října 2017. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. července 2020, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016, 29 NSČR 160/2018-B-464, usnesení odvolacího soudu ze dne 2. února 2018 i usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. října 2017 zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Druhým usnesením ze dne 7. září 2020, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-B-469, insolvenční soud zamítl reorganizační plán dlužníka a přeměnil reorganizaci v konkurs. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. listopadu 2020, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016, 2 VSOL 451/2020-B-485, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 7. září 2020. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. prosince 2022, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016, 29 NSČR 10/2021-B-729, usnesení odvolacího soudu ze dne 19. listopadu 2020 i usnesení insolvenčního soudu ze dne 7. září 2020 zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Insolvenční soud – cituje § 149 odst. 1 a 2, § 316 odst. 1 a 2, § 363 odst. 1 a § 149 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl k závěru, že v průběhu řízení se u dlužníka stala reorganizace objektivně nepřípustnou, neboť ze zpráv insolvenční správkyně, soupisu majetkové podstaty a dalšího obsahu insolvenčního spisu plyne, že dlužníku chybí podnik (závod), který by bylo možné reorganizovat. Po zpeněžení podstatného rozsahu majetku a veškerého nezbytného pro provoz podniku včetně ukončení zaměstnaneckých pracovněprávních vztahů chybí objekt reorganizace coby sanačního způsobu řešení úpadku.
4. Insolvenční soud dále dovodil, že reorganizaci lze přeměnit v konkurs bez dalšího [bez svolání schůze věřitelů k případnému určení osoby, která by měla přednostní právo sestavit reorganizační plán podle § 363 odst. 6 insolvenčního zákona (správně § 339 odst. 6 insolvenčního zákona)] analogicky podle § 149 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, jelikož se dlužník v průběhu insolvenčního řízení stal osobou, u které zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací.
5. Insolvenční soud doplnil, že s ohledem na § 243f odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (tj. k 19. listopadu 2020), není vázán závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 10/2021. Dovolací soud nemůže reagovat na změny ve skutkovém stavu či v právních vztazích účastníků, k nimž v mezidobí došlo a které mohou mít vliv na další rozhodnutí insolvenčního soudu. Proto insolvenční soud rozhodl o přeměně reorganizace v konkurs bez dalšího, neboť po datu vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došlo k zastavení provozu podniku dlužníka, ukončení pracovních poměrů se zaměstnanci, prodeji rozhodující části majetkové podstaty, a tedy i k zániku podniku dlužníka, čímž se stala reorganizace dlužníka objektivně nemožnou. Poukázal i na to, že majoritní věřitelé nenavrhli svolání schůze věřitelů a naopak deklarovali, že na případné schůzi věřitelů budou hlasovat proti určení osoby s právem předložit reorganizační plán.
6. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
7. Odvolací soud, cituje § 149 odst. 1 a 2 a § 363 odst. 1 insolvenčního zákona, přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že insolvenční správkyně zpeněžila všechny podstatné složky majetku dlužníka. Dlužník tak již nemá obchodní závod, zaměstnance a nevykonává žádnou činnost. K námitce dlužníka, že doposud byla zpeněžena jen část jeho závodu, odvolací soud vysvětlil, že vyjmenované položky se nepovažovaly pro účely zpeněžení v rámci dražby za součást části závodu. Tato zbylá část pak zjevně není způsobilá další hospodářské činnosti. Dlužník tedy již nemá žádný závod ani část závodu, které by bylo možno provozovat, což brání další reorganizaci.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, případně otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení a spolu s ním i rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolatel úvodem namítá, že soudy nesplnily podmínky dalšího řízení, které byly určeny a závazně stanoveny v kasačním usnesení Nejvyššího soudu. Nesouhlasí s tím, že soudy nebyly povinny se řídit postupem, který Nejvyšší soud uvedl a který měly zvolit již v roce 2020 při rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního plánu.
10. Rovněž se domnívá, že rozhodnutí soudů jsou nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná, neboť z nich není patrné, na základě čeho soudy použily analogii, a tedy které konkrétní písmeno z § 363 odst. 1 insolvenčního zákona uplatnily na danou skutkovou situaci.
11. Dovolatel má dále za to, že pro posouzení otázky, zda je u dlužníka přípustná reorganizace, je třeba více zkoumat možnosti dlužníkova závodu a jeho provozu, zachování jeho existence apod. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval povahou zbývajících složek závodu a vycházel čistě ze soupisu majetkové podstaty, respektive ze sdělení insolvenční správkyně, přičemž závod není ze své podstaty tvořen jen majetkem a závazky, ale náleží do něj zpravidla i osobní složka (zaměstnanci) a nehmotná složka (know-how).
12. Konečně dovolatel uvádí, že je schopen obnovit podnikatelskou činnost, neboť má stále know-how potřebné k provozu podniku a jednatele, který má potřebné kontakty na obchodní partnery z minulosti, se kterými nepřerušil vztahy a je s nimi schopen okamžitě navázat spolupráci, a spravovat tak majetek v rámci své podnikatelské činnosti. Zdůrazňuje, že k ukončení provozu závodu došlo činností insolvenční správkyně, nikoliv jeho činností, a nejde o trvalý stav.
13. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
15. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).
16. Nejvyšší soud nemá důvod připustit dovolání pro řešení otázky spočívající v (ne)respektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu formulovaného v (předchozím) kasačním usnesení.
17. K tomu v prvé řadě připomíná, že jeho judikatura je dlouhodobě ustálena v závěru, podle něhož právní názor dovolacího soudu vyjádřený v rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě též rozhodnutí soudu prvního stupně, je pro soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta první ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.), jen jestliže se skutkový základ věci nezmění natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr ve věci [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2005, pod číslem 18 (včetně odkazu na Rozbor a zhodnocení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudu prvního stupně ze dne 23. listopadu 1967, sp. zn. Prz 36/67, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím I, SEVT Praha 1974, s. 96-97), jehož závěry se uplatní i v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2023, sp. zn. 29 Cdo 3075/2022)].
18. Z napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že skutkový základ věci, z něhož vyšly soudy obou stupňů, se změnil natolik, že soudy již nemohly být vázány závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 10/2021. Nejvyšší soud kasačním rozhodnutím reagoval na skutkový stav ke dni vydání usnesení odvolacího soudu ze dne 19. listopadu 2020, nemohl tedy zohlednit vývoj insolvenčního řízení, který nastal později.
19. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda je reorganizace přípustná u dlužníka, jehož podnik (obchodní závod) zanikl v době po rozhodnutí o povolení reorganizace, neboť co do jejího posouzení jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
20. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž shledal, že řízení jimi zatíženo není, a to ani vadami výslovně zmíněnými dovolatelem.
21. Dovolatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu (i insolvenčního soudu) spočívající v nedostatečném vypořádání se s jeho námitkami a v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí.
22. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu nicméně plyne, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
24. V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí dovolatelem vytýkanou nepřezkoumatelností. Z odůvodnění usnesení insolvenčního soudu totiž vyplývá, že prostřednictvím analogie rozšířil vymezené důvody uvedené v § 363 odst. 1 insolvenčního zákona o důvod podle § 149 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, tj. že přeměnil povolenou reorganizaci dlužníka v konkurs proto, že se dlužník po rozhodnutí o úpadku stal osobou, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací, jelikož již neexistuje obchodní závod dlužníka. Odvolací soud se následně v napadeném usnesení se závěry insolvenčního soudu ztotožnil.
25. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
26. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
27. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
28. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou podstatná následující ustanovení insolvenčního zákona a občanského zákoníku:
Podle § 149 odst. 1 insolvenčního zákona nejde-li o případ podle § 148, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku.
Podle § 149 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona odstavec 1 se nepoužije, jestliže se dlužník stal osobou, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením, po rozhodnutí o úpadku; v takovém případě může insolvenční soud rozhodnout o způsobu řešení úpadku konkursem před termínem konání schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku.
Podle § 316 insolvenčního zákona reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů (odstavec 1). Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku (odstavec 2). Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu (odstavec 3).
Podle § 339 odst. 6 insolvenčního zákona nemá-li dlužník právo přednostně sestavit reorganizační plán nebo zaniklo-li mu toto právo rozhodnutím insolvenčního soudu podle odstavce 4, může o tom, kdo má přednostní právo sestavit reorganizační plán, rozhodnout schůze věřitelů. Nerozhodne-li schůze věřitelů podle věty první, vyzve insolvenční soud k předložení reorganizačního plánu další osoby, které návrh na povolení reorganizace podaly, nebo které se k němu připojily; ustanovení odstavců 2 a 4 platí pro tyto osoby obdobně. Ustanovení odstavce 1 o lhůtách k předložení reorganizačního plánu a možnosti jejich prodloužení platí pro tyto osoby přiměřeně.
Podle § 363 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční soud rozhodne o přeměně reorganizace v konkurs, jestliže a/ reorganizace byla povolena na návrh dlužníka a ten její přeměnu v konkurs po tomto povolení navrhl, b/ oprávněná osoba nebo osoba určená schůzí věřitelů nesestaví ve stanovené lhůtě reorganizační plán ani po jejím případném prodloužení insolvenčním soudem nebo předložený reorganizační plán vezme zpět, a do 30 dnů poté nebude podán návrh na svolání schůze věřitelů za účelem rozhodnutí o tom, která jiná osoba má přednostní právo sestavit reorganizační plán, anebo tato jiná osoba nesestaví ve stanovené lhůtě reorganizační plán nebo jej vezme zpět, c/ insolvenční soud neschválil reorganizační plán a oprávněným osobám uplynula lhůta k jeho předložení, d/ v průběhu provádění reorganizačního plánu dlužník neplní své podstatné povinnosti stanovené tímto plánem nebo ukáže-li se, že podstatnou část tohoto plánu nebude možné plnit, e/ dlužník neplatí řádně a včas úroky podle § 171 odst. 4, nebo v podstatném rozsahu neplní své jiné splatné peněžité závazky, f/ dlužník po schválení reorganizačního plánu přestal podnikat, ačkoli podle reorganizačního plánu podnikat měl, nebo g/ dlužník po schválení reorganizačního plánu neuhradil pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené jim na roveň podle § 348 odst. 1 písm. e/.
Podle § 502 o. z. obchodní závod (dále jen „závod“) je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu.
29. Vzhledem k tomu, že insolvenční řízení v této věci bylo zahájeno před 1. červnem 2019, se pro ně uplatní [s přihlédnutím k článku II (Přechodné ustanovení) zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019. Ustanovení občanského zákoníku v citované podobě pak platilo již v době rozhodnutí o úpadku dlužníka (9. listopadu 2016) a později nedoznalo změn.
30. Nejvyšší soud předesílá, že § 316 odst. 2 věta za středníkem insolvenčního zákona užívá pojem „podnik“ dlužníka; pojem „podnik“ [vymezený v § 5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)] byl od 1. ledna 2014 nahrazen pojmem „obchodní závod“ (definovaným v § 502 o. z.). Pojem „podnik“ užívaný insolvenčním zákonem je tak třeba pro poměry týkající se doby od 1. ledna 2014 vykládat ve smyslu definice „obchodního závodu“.
31. Již v usnesení ze dne 30. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 50/2013, uveřejněném pod číslem 96/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 96/2015“), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem fyzická osoba, která není podnikatelem a nemá podnik. Reorganizací se řeší (může řešit) pouze úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který „je podnikatelem“ a který se týká „jeho podniku“.
32. Jinak řečeno, v R 96/2015 Nejvyšší soud zdůraznil, že u dlužníka (tam posuzovaného v postavení fyzické osoby) je (při splnění dalších předpokladů vymezených insolvenčním zákonem může být) reorganizace přípustná, má-li dlužník obchodní závod, jehož provoz lze reorganizací zachovat (ve smyslu pokračování v provozu obchodního závodu nebo znovuobnovení jeho provozu).
33. Současně je judikatura Nejvyššího soudu k pojmu obchodní závod ustálena v následujících závěrech:
1/ Obchodní závod podle § 502 o. z. představuje organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že obchodní závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu. Obchodní závod podle § 502 o. z. tudíž vytváří pouze podnikatel (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2023/2016, ze dne 14. listopadu 2016, sp. zn. 32 Cdo 3309/2016, či ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. 32 Cdo 4219/2016).
2/ Je-li závod organizovaným souborem jmění (§ 502 o. z.), s nímž se disponuje „uno actu“ (viz zejména § 2175 a násl. o. z.), pak částí tohoto organizovaného souboru jmění nelze rozumět jednu z jeho „složek“; i část závodu má povahu organizovaného souboru jmění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019, sp. zn. 27 Cdo 2645/2018, uveřejněný pod číslem 8/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
34. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že § 363 odst. 1 insolvenčního zákona patří k normám, které obsahují taxativní výčet. Přeměna povolené či schválené reorganizace je proto možná pouze v případech vyjmenovaných v písmenech a/ až g/, přičemž rozšířit dosah působnosti těchto norem lze pouze za použití analogie. Ta přichází v úvahu, vyskytne-li se v právu situace zákonem neřešená (tzv. mezera v zákoně). A naopak platí, že podle analogie nelze postupovat tehdy, vyskytne-li se v právním vztahu otázka, u které zákon řešení nabízí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 15/2016, uveřejněné pod číslem 105/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2019“), jakož i v něm zmíněnou judikaturu].
35. V posuzované věci odvolací soud (jenž v tomto ohledu odkázal na odůvodnění insolvenčního soudu) dospěl k závěru, že byť § 363 insolvenčního zákona výslovně neupravuje skutkovou podstatu přeměny reorganizace v konkurs u dlužníka, který se v době po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (po povolení reorganizace) stal osobou, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací, za použití analogie je třeba důvody uvedené v § 363 odst. 1 insolvenčního zákona rozšířit o důvod podle § 149 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Jestliže se dlužník stal osobou, u které zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací, je dle odvolacího soudu dán důvod pro přeměnu (již povolené) reorganizace v konkurs.
36. Z R 105/2019 přitom plyne, že rozšířit rozsah důvodů pro přeměnu reorganizace v konkurs lze pouze tehdy, existuje-li „mezera v zákoně“. Insolvenční zákon předvídá možnost, že závod dlužníka zanikne po schválení reorganizačního plánu; je to důvodem pro přeměnu reorganizace v konkurs podle § 363 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona. Insolvenční zákon počítá i s tím, že dlužník se stane osobou, u níž je reorganizace vyloučena, v době po rozhodnutí o úpadku, avšak ještě před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku. Insolvenční soud v takovém případě prohlásí konkurs na majetek dlužníka podle § 149 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Insolvenční zákon nicméně v žádném ustanovení nepředjímá situaci, v níž dojde k zániku závodu nebo ukončení podnikatelské činnosti v období po povolení reorganizace jako způsobu řešení úpadku dlužníka, avšak před schválením reorganizačního plánu. Použití analogie při řešení této otázky je tedy na místě.
37. Platí totiž, že tam, kde dlužník nemá ani závod, jenž by mohl být reorganizován (§ 316 odst. 2 insolvenčního zákona), je reorganizace bez dalšího vyloučena (je nepřípustná). Ostatně, rozebíraná situace je srovnatelná s nepřípustností reorganizace u právnické osoby v likvidaci (§ 316 odst. 3 insolvenčního zákona). Takové právnické osobě nelze povolit reorganizaci proto, že její činnost směřuje k zániku (k likvidaci), takže je zde závod, jenž není způsobilý reorganizace (k tomu srov. též R 96/2015).
38. Odvolací soud tak nepochybil, jestliže se ztotožnil s postupem insolvenčního soudu při použití analogie k rozšíření důvodů pro přeměnu reorganizace v konkurs.
39. Nejvyšší soud přitom nemá pochyb, že odvolací soud na základě obsahu spisu a provedeného dokazování dospěl (i v souladu s výše zmíněnou judikaturou vymezující pojem obchodního závodu) ke správnému závěru, že dlužník již nemá obchodní závod, jehož zachování by mohlo být předmětem reorganizace. Jelikož byla v průběhu insolvenčního řízení podstatná část závodu dlužníka zpeněžena a zanikla i osobní složka závodu (pracovní poměry byly rozvázány), dlužník již nemůže pokračovat v hospodářské činnosti.
40. Navíc námitky dovolatele ohledně existence obchodního závodu nemohou být předmětem posouzení dovolacího soudu (nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání). Polemikou se závěrem, že je stále schopen provozovat závod, totiž dovolatel zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav a uplatňuje tak skutkový dovolací důvod, který k dispozici nemá (občanský soudní řád v rozhodném znění takový dovolací důvod nezná).
41. Lze doplnit, že proti závěru odvolacího soudu o přeměně reorganizace v konkurs brojí pouze dlužník (nikoliv věřitelé); dlužník ale své právo k předložení reorganizačního plánu již dříve pozbyl (k tomu srov. obdobně též R 105/2019).
42. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-