// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 28.07.2025
Osvědčení schopnosti dárce poskytovat za trvání oddlužení slíbený dar
I. Má-li být jediným příjmem, z nějž je dlužník za trvání oddlužení schopen splácet pohledávky svých věřitelů, částka, kterou se označený dárce zavázal v darovací smlouvě uzavřené s dlužníkem přispívat měsíčně po dobu trvání oddlužení do majetkové podstaty dlužníka, je insolvenční soud oprávněn žádat před schválením oddlužení dlužníka, aby pro účely posouzení své schopnosti splácet z tohoto daru předepsaným způsobem pohledávky označené v § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona doložil majetkové poměry dárce; jde o okolnost významnou pro posouzení, zda lze předpokládat, že dojde k plnění darovací smlouvy. Takový požadavek není nepřiměřeným zásahem do práva dárce na soukromí.
II. Neexistuje žádný předem určený (daný) okruh důkazů nebo listin „jediných možných“ k prokázání schopnosti dárce poskytovat dlužníku dar ve slíbeném rozsahu (srov. i § 125 o. s. ř.). Lze si tedy dobře představit, že dlužník doloží (prostřednictvím dárce) schopnost dárce poskytovat mu dar ve slíbeném rozsahu (v dohodnutých měsíčních splátkách) např. tím, že (stejně jako u svých vlastních příjmů ve smyslu § 392 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) doloží údaje o příjmech dárce za posledních 12 měsíců, nebo tím, že doloží, že dárce má na účtech u peněžních ústavů k dispozici částku, který postačuje k pokrytí daru pro slíbené období. Informace o tom, že dárce nepobírá důchod ani sociální dávky, že není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, že je osobou samostatně výdělečně činnou, a že proti němu není vedena žádná exekuce ani insolvenční řízení, samy o sobě neosvědčují předpoklad, že dojde k plnění darovací smlouvy.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 27/2025, ze dne 26. 6. 2025
Dotčené předpisy:
§ 395 odst. 1 písm. b) IZ ve znění účinném do 30. 9. 2024
§ 405 odst. 1 IZ ve znění účinném do 30. 9. 2024
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 10. října 2024, č. j. KSBR 30 INS 9310/2020-B-134, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Neschválil oddlužení dlužníka (J. H.) [bod I. výroku].
[2] Zastavil insolvenční řízení (bod II. výroku).
[3] Určil insolvenčnímu správci dlužníka odměnu a náhradu hotových výdajů částkou 48.791,77 Kč (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty) [bod III. výroku].
[4] Zprostil funkce insolvenčního správce dlužníka (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 395 odst. 1 písm. b/ a § 405 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z označené judikatury Nejvyššího soudu – poukázal na to, že zdrojem plnění do majetkové podstaty, z nějž měly být po dobu trvání schváleného oddlužení hrazeny pohledávky věřitelů za dlužníkem, měl být dar, který se dlužníku zavázala poskytovat částkou 5.500 Kč měsíčně dárkyně P. M. (dále jen „P. M.“). Dlužník však přes opakované výzvy nedoložil schopnost P. M. toto plnění poskytovat (a sám nemá zpeněžitelný majetek).
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. ledna 2025, č. j. KSBR 30 INS 9310/2020, 4 VSOL 507/2024-B-150, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
4. Odvolací soud – vycházeje rovněž z § 395 odst. 1 písm. b/ a § 405 insolvenčního zákona a z označené judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
5. Dlužník k výzvám insolvenčního soudu a insolvenčního správce k výdělkovým a majetkovým poměrům dárkyně P. M. nedoložil nic (s tím, že mu tyto údaje odmítla poskytnout). Jen to, že podle veřejně dostupných údajů P. M. není vedena v centrální evidenci exekucí a v její věci není vedeno insolvenční řízení, nepostačuje pro závěr, že je schopna plnit závazek z darovací smlouvy a že dlužník, který je bez příjmů a nemajetný, bude z daru ve výši 5.500 Kč měsíčně schopen poskytovat do oddlužení plnění v minimálním rozsahu dle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (které v jeho případě činí 5.319 Kč měsíčně). Dárkyně P. M. nereagovala na výzvu soudu k doložení svých výdělkových a majetkových poměrů.
6. Odvolací soud (tudíž) souhlasí se závěrem insolvenčního soudu, že v době, kdy se rozhoduje o schválení oddlužení, dlužník se zřetelem ke všem okolnostem vyšlým najevo v průběhu insolvenčního řízení neprokázal svou schopnost poskytovat do oddlužení plnění v minimálním zákonném rozsahu (což jde k jeho tíži). Oddlužení proto nelze schválit a vzhledem k tomu, že dlužník nemá žádný majetek a o řešení úpadku konkursem nepožádal, nelze úpadek řešit konkursem. Je proto třeba zastavit insolvenční řízení (podle § 405 odst. 3 insolvenčního zákona), rozhodnout o odměně a nákladech insolvenčního správce a zprostit insolvenčního správce funkce.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek:
[1] Je-li plnění do oddlužení zajištěno prostřednictvím darovací smlouvy, jaké konkrétní majetkové poměry dárce může zkoumat insolvenční soud za účelem prověření schopnosti dlužníka poskytovat plnění do oddlužení v minimálním rozsahu podle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, aby nepřiměřeně nezasahoval do práva dárce na soukromí?
[2] Je-li plnění do oddlužení zajištěno prostřednictvím darovací smlouvy, na základě jakých okolností insolvenční soud může dojít k závěru, že bonita dárce není dostatečná pro naplnění schopnosti dlužníka poskytovat do oddlužení plnění v minimálním rozsahu podle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona?
8. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel oponuje úsudku odvolacího soudu, že nedoložil „bonitu“ dárkyně. Míní, že odvolací soud se nevypořádal s listinami, které mu předložil, konkrétně s doklady osvědčujícími, že dárkyně není vedena v centrální evidenci exekucí a v její věci není vedeno insolvenční řízení a nezohlednil ani existenci listin, které si sám vyžádal od České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) a od Úřadu práce České republiky (dále jen „úřad práce“), konkrétně sdělení že P. M. nepobírá důchod, že byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 1. června 2023 do 31. prosince 2023, že následně zahájila samostatně výdělečnou činnost a že jí nebyly vyplaceny žádné sociální dávky.
10. Z těchto listin vyplývá, že dárkyně je výdělečně činnou osobou, nenachází se v hmotné nouzi, není vůči ní vedena exekuce nebo insolvenční řízení; pominutím listin proto odvolací soud porušil právo dovolatele na spravedlivý proces.
11. Z oněch listin plynoucí skutečnosti jsou podle dovolatele způsobilé založit předpoklad bonity P. M.
12. Není obecně povinností dlužníka detailně prověřovat dárce, neexistují-li konkrétní pochybnosti zakládající obavu, že dárce nebude dar řádně plnit. Dar je akceptovatelným finančním zdrojem oddlužení a nadměrné zkoumání dárce zákon nevyžaduje. Nelze (proto) preventivně odmítat oddlužení na základě hypotetické obavy, že dárce nebude plnit podle darovací smlouvy. Insolvenční soud by se měl spokojit s informacemi, které vyvolávají „důvodnou důvěru v reálnost daru“. Případné riziko neplnění daru by mělo být řešeno v průběhu oddlužení (např. vymáháním slíbeného plnění po dárci nebo zrušením oddlužení pro neplnění).
13. Závěr odvolacího soudu, že když P. M. neposkytla dlužníku údaje požadované insolvenčním soudem, měl darovací smlouvu zrušit a najít si jiného dárce (ochotného údaje poskytnout), má dovolatel za nepřiměřené přísný a kladoucí na něj nepřiměřené požadavky.
14. Ve shora uvedených souvislostech nelze rovněž odhlédnout od toho, že (insolvenční) soud oddlužení definitivně neschválil po téměř 5 letech od zahájení insolvenčního řízení. Ve spojení s důvodem neschválení šlo o postup přehnaně formalistický, jímž soud odepřel dovolateli právo na soudní ochranu.
III. Přípustnost dovolání
15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.
17. Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním „v celém jeho rozsahu“.
18. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku (o zastavení insolvenčního řízení), v bodu III. výroku (o odměně a hotových výdajích insolvenčního správce) a v bodu IV. výroku (o zproštění funkce insolvenčního správce), je Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Dovolací argumentace totiž žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání těchto výroků usnesení insolvenčním soudem. Jde o výroky, které mají povahu výroků závislých na výroku o neschválení oddlužení. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byly automaticky odklizeny (zrušeny), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti těmto výrokům, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohly samostatně obstát. Srov. k tomu obdobně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněného pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. [usnesení jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
19. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku (o neschválení oddlužení), shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky osvědčení schopnosti dárce poskytovat za trvání oddlužení do majetkové podstaty slíbený dar, dovolacím soudem v dotčených souvislostech neřešené.
IV. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
23. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
§ 395
(1) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat,
(…)
b/ že dlužník nebude schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a/, přičemž výše splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň nesmí být nižší než tato pohledávka, a dále ani pohledávky podle § 169 odst. 1 písm. e/ a § 390a odst. 5.
(…)
§ 405
(1) Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.
(…)
24. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (20. dubna 2020) a do 30. září 2024 nedoznala změn. Vzhledem k době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka a s přihlédnutím k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se uplatní pro dané insolvenční řízení insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.].
25. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
26. Nejvyšší soud v poměrech insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 při výkladu jeho § 395 odst. 1 písm. b/ dospěl k závěru, že pro účely rozhodování o „přípustnosti“ oddlužení (o tom, zda oddlužení povolí nebo zda návrh na povolení oddlužení zamítne) se nenabízí jiná cesta, než čerpat údaje o skutečnostech ve smyslu § 395 insolvenčního zákona z tvrzení dlužníka zahrnutých v návrhu na povolení oddlužení sepsaném na předepsaném formuláři a v povinných přílohách návrhu na povolení oddlužení. Jestliže podle těchto tvrzení dlužník nabízí svým nezajištěným věřitelům (kteří nesouhlasili s nižším plněním) méně než 30 % jejich pohledávek, pak je to ve smyslu § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona důvodem pro zamítnutí („nepřipuštění“) návrhu na povolení oddlužení. „Důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu podle posledně označeného ustanovení totiž vychází z údajů tvrzených a doložených samotným dlužníkem. Není-li dlužník schopen ani tvrdit skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že nezajištěné věřitele, kteří nesouhlasili s nižším plněním, uspokojí alespoň v rozsahu 30 % jejich pohledávek, je důvod návrh na povolení oddlužení zamítnout. Insolvenční soud primárně vychází z tvrzení a dokladů předložených dlužníkem, avšak zohledňuje vždy veškeré skutečnosti, které v řízení vyšly najevo. Jestliže z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že doložené příjmy dlužníka nezaručují, že dojde nejpozději za pět let plněním splátkového kalendáře k dosažení hranice uspokojení alespoň 30 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů, může dlužníku před neschválením povoleného oddlužení umožnit v přiměřené lhůtě své příjmy doplnit (navýšit). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněné pod číslem 61/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 61/2011“).
27. V usnesení ze dne 29. února 2024, sen. zn. 29 NSČR 9/2023, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 31/2019 Sb. byly s účinností od 1. června 2019 změněny podmínky pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Konkrétně pak § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona byl změněn tak, že byla zrušena dosavadní minimální míra uspokojení nezajištěných věřitelů stanovená poměrnou výší (30 %) pohledávek nezajištěných věřitelů. Přesto má dlužník nadále povinnost prokázat schopnost uspokojení věřitelů v určitém minimálním rozsahu. Především je povinen doložit, že je schopen uhradit odměnu osoby, která sepsala a podala za něj návrh na povolení oddlužení (§ 390a odst. 5 insolvenčního zákona), a hradit pohledávky na výživném ze zákona (§ 169 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona). Kromě toho musí být dlužník schopen hradit hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce a současně (nejméně) stejnou splátku i ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň.
28. Nejvyšší soud se tamtéž vyjádřil ke smyslu úpravy obsažené v § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona v rozhodném znění – zohledňuje přitom obsah Zvláštní části [K bodům 12 až 15 (ustanovení § 395 a § 397 odst. 2)] důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 31/2019 Sb., který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 8. volebním období (2017-2021) – uzavíraje, že neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že dlužník bude schopen splácet v plné výši pohledávky z titulu nákladů řízení (hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce podle § 168 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona, odměnu osoby, která za dlužníka sepsala a podala návrh na povolení oddlužení, podle § 390a odst. 5 insolvenčního zákona a pohledávky věřitelů na výživném ze zákona) a současně hradit alespoň v minimálním rozsahu splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, a to i s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem, jež mají podle tvrzení dlužníka nastat v budoucnu, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne. K těmto závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. též v důvodech usnesení ze dne 9. července 2024, sen. zn. 29 NSČR 119/2022 (srov. odstavce 21 až 24 odůvodnění tamtéž).
29. Při zkoumání schopnosti dlužníka splácet předepsaným způsobem alespoň pohledávky označené v § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona vychází insolvenční soud primárně z tvrzení a dokladů předložených dlužníkem (R 61/2011), avšak zohledňuje vždy veškeré skutečnosti, které v řízení vyšly najevo. Jestliže z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že příjmy nebo (ve smyslu závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 119/2022) jiný zpeněžitelný majetek dlužníka nedokládají, že dlužník bude schopen ony pohledávky splácet předepsaným způsobem a že jediným zdrojem ke splnění tohoto zákonného požadavku má být částka, kterou se označený dárce zavázal v darovací smlouvě přispívat po dobu trvání oddlužení do majetkové podstaty dlužníka (v daném případě částka 5.500 Kč měsíčně), pak insolvenční soud nepostupuje nesprávně, jestliže dlužníka vyzve k doložení majetkových poměrů dárce. Tato okolnost je totiž významná pro posouzení, zda reálně dojde (je možné předpokládat, že dojde) k plnění darovací smlouvy.
30. V dané věci nebylo podle skutkových závěrů soudů sporné (ani dovolatel nezpochybňuje), že označená dárkyně (P. M.) nereagovala na výzvu insolvenčního soudu (provedenou usnesením ze dne 22. srpna 2024, č. j. KSBR 30 INS 9310/2020-B-132), aby doložila svou schopnost poskytovat dar, a že dlužník sám byl schopen nabídnout insolvenčnímu soudu pouze doklady osvědčující, že dárkyně není vedena v centrální evidenci exekucí a v její věci není vedeno insolvenční řízení. Takové zjištění však nevypovídá nic o tom, zda a z čeho je označená dárkyně schopna poskytovat dlužníku po dobu trvání oddlužení slíbený dar. Totéž platí o listinách, k nimž měl odvolací soud podle dovolatele přihlédnout; případné zjištění (ze zpráv ČSSZ a úřadu práce), že P. M. nepobírá důchod, že byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 1. června 2023 do 31. prosince 2023, že následně zahájila samostatně výdělečnou činnost a že jí nebyly vyplaceny žádné sociální dávky, nevypovídá nic o tom, zda a z čeho je P. M. schopna poskytovat dlužníku po dobu trvání oddlužení slíbený dar.
31. Nejvyšší soud tudíž v odpověď na dovolatelem položené otázky uzavírá (shrnuje), že:
[1] Má-li být jediným příjmem, z nějž je dlužník za trvání oddlužení schopen splácet pohledávky svých věřitelů, částka, kterou se označený dárce zavázal v darovací smlouvě uzavřené s dlužníkem přispívat měsíčně po dobu trvání oddlužení do majetkové podstaty dlužníka, je insolvenční soud oprávněn žádat před schválením oddlužení dlužníka, aby pro účely posouzení své schopnosti splácet z tohoto daru předepsaným způsobem pohledávky označené v § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona doložil majetkové poměry dárce; jde o okolnost významnou pro posouzení, zda lze předpokládat, že dojde k plnění darovací smlouvy. Takový požadavek není nepřiměřeným zásahem do práva dárce na soukromí.
[2] Neexistuje žádný předem určený (daný) okruh důkazů nebo listin „jediných možných“ k prokázání schopnosti dárce poskytovat dlužníku dar ve slíbeném rozsahu (srov. i § 125 o. s. ř.). Lze si tedy dobře představit, že dlužník doloží (prostřednictvím dárce) schopnost dárce poskytovat mu dar ve slíbeném rozsahu (v dohodnutých měsíčních splátkách) např. tím, že (stejně jako u svých vlastních příjmů ve smyslu § 392 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) doloží údaje o příjmech dárce za posledních 12 měsíců, nebo tím, že doloží, že dárce má na účtech u peněžních ústavů k dispozici částku, který postačuje k pokrytí daru pro slíbené období. Informace o tom, že dárce nepobírá důchod ani sociální dávky, že není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, že je osobou samostatně výdělečně činnou, a že proti němu není vedena žádná exekuce ani insolvenční řízení, samy o sobě neosvědčují předpoklad, že dojde k plnění darovací smlouvy.
32. V rovině namítaných vad řízení (ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.) pak Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud neporušil právo dovolatele na spravedlivý proces tím, že nezohlednil listiny, které nejsou způsobilé osvědčit schopnost dárce poskytovat dar ve slíbeném rozsahu. V tom, že oddlužení definitivně neschválil po téměř 5 letech od zahájení insolvenčního řízení, nespatřuje Nejvyšší soud ani přehnaně formalistický postup, jímž by soud odepřel dovolateli právo na soudní ochranu.
33. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbývajícím rozsahu zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Autor: -mha-