// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 29.08.2024
Zohlednění zpeněžitelného majetku dlužníka při schvalování oddlužení
Při posouzení schopnosti dlužníka splácet pohledávky věřitelů způsobem uvedeným v § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona se pro účely schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty zohledňuje i zpeněžitelný majetek dlužníka.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 119/2022, ze dne 9. 7. 2024
Dotčené předpisy:
§ 395 odst. 1 písm. b) IZ ve znění od 1. června 2019
§ 412a odst. 1 IZ ve znění od 1. června 2019
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 21. dubna 2021, č. j. KSBR 33 INS 24573/2019-B-61, neschválil oddlužení dlužníka J. P. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku) s tím, že bude projednán jako nepatrný (bod III. výroku), a konstatoval, že toto usnesení je účinné od okamžiku zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména ze zprávy pro oddlužení vyhotovené insolvenčním správcem dne 5. března 2020, z níž se podává, že dlužník by v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty neuhradil žádnou částku ze svých příjmů pro rozdělení věřitelům a z majetku vydaného ke zpeněžení by byli nezajištění věřitelé uspokojeni přibližně v rozsahu 51 %. Dále přihlédl k tomu, že dlužníkův příjem z invalidního důchodu činí (po zvýšení) 18.462 Kč, jakož i ke skutečnosti, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 41 C 230/2017-12, bylo dlužníku uloženo hradit dceři (M. B. – dále jen „M. B.“) měsíčně výživné ve výši 7.000 Kč.
3. Na tomto základě – cituje ustanovení § 395 odst. 1 a 2 a § 405 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. června 2019, pro věc rozhodném – dospěl k závěru, že v projednávané věci po povolení oddlužení vyšly najevo skutečnosti, pro které měl být návrh dlužníka na povolení oddlužení zamítnut. Dlužník totiž (i přes poučení soudu) neprokázal, že disponuje příjmy, jež mu umožňují hradit věřitelům jejich „superprioritní“ pohledávky v plné výši, jak požaduje ustanovení § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Dlužník je totiž povinen měsíčně hradit insolvenčnímu správci paušální odměnu ve výši 1.089 Kč a zletilé dceři výživné ve výši 7.000 Kč, zabavitelný příjem dlužníka (7.058 Kč) je tak evidentně nižší než uvedené přednostní pohledávky věřitelů (v součtu 8.089 Kč). Příjem pro oddlužení má tudíž dlužník nedostačující a podmínku hrazení minimální splátky svým věřitelům nesplňuje.
4. Na výše uvedené závěry nemá podle insolvenčního soudu vliv ani potenciální hodnota majetku zapsaného v majetkové podstatě dlužníka, neboť při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je nutné nejprve splnit kvantitativní předpoklad stanovený označeným ustanovením, tedy prokázat schopnost dlužníka hradit měsíčně ze svých příjmů alespoň minimální splátku. K předložené dohodě ze dne 13. března 2021, v níž se dlužník dohodl se svou zletilou dcerou (M. B.), že soudem stanovené výživné bude hrazeno v částce 4.000 Kč naturálně (poskytováním bydlení), insolvenční soud nepřihlížel, neboť pro jeho rozhodování může být (v intencích ustanovení § 395 a § 169 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona) relevantní pouze zákonná vyživovací povinnost stanovená soudním rozhodnutím, nikoli soukromoprávní dohoda neschválená soudem, která není exekučním titulem.
5. Odvolací soud usnesením ze dne 2. července 2021, č. j. KSBR 33 INS 24573/2019, 4 VSOL 280/2021-B-82, k odvolání dlužníka potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok) a odmítl odvolání dlužníka podané proti bodům III. a IV. výroku (druhý výrok).
6. Odvolací soud nejprve rekapituloval (pro rozhodnutí ve věci významné) skutečnosti plynoucí z obsahu insolvenčního spisu, podle nichž (mimo jiné):
[1] Zletilá dcera dlužníka (M. B.) uplatnila na předepsaném formuláři v insolvenčním řízení pohledávku z titulu výživného ze zákona na základě rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. prosince 2006, sp. zn. 27 Nc 72/2006, a ze dne 15. listopadu 2017, sp. zn. 41 C 230/2017, ve výši 326.611 Kč.
[2] Dle soupisu majetkové podstaty ze dne 5. března 2020 (B-13) vlastní dlužník nemovitý majetek a finanční prostředky v celkové výši 6.426.087 Kč. Finanční prostředky představují soudním exekutorem zaslaný (zaplacený a nerozdělený) předražek z exekučního prodeje nemovitého majetku dlužníka.
[3] Podle zprávy pro oddlužení (B-13) dlužník uhradil zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce od prosince 2019 do června 2020. Zpracovatel návrhu na povolení oddlužení sdělil, že mu byla uhrazena odměna ve výši 4.840 Kč a nadále ji již neuplatňuje.
[4] Insolvenční správce navrhl schválit oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, když tímto způsobem by došlo k uspokojení všech pohledávek. V případě schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty a uplatněním ochrany obydlí lze očekávat uspokojení nezajištěných věřitelů ve výši 51,23 %. Z příjmu dlužníka by nebylo ničeho rozdělováno mezi věřitele, neboť srážky by pokryly pouze pohledávky za majetkovou podstatou a jim naroveň postavené pohledávky (odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce, běžné a částečně dlužné výživné).
[5] Usnesením ze dne 26. února 2021 (B-48) insolvenční soud vyzval dlužníka, aby předložil listinu o přiznání invalidního důchodu a sdělil, jakým způsobem hodlá platit povinně hrazené splátky v oddlužení v souladu s § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Dlužník na výzvu reagoval podáním doručeným insolvenčnímu soudu 17. března 2021, doložil platby na zálohy insolvenčnímu správci, výměru invalidního důchodu (na částku 18.462 Kč), faktury na plyn, dohodu s dcerou ze dne 13. března 2021 a potvrzení o studiu dcery.
7. S přihlédnutím k těmto skutečnostem pak odvolací soud (ve vztahu k potvrzujícímu výroku o neschválení oddlužení) především uzavřel, že k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí insolvenční soud správně vyhodnotil, že zde jsou podmínky pro neschválení oddlužení, když vyšly najevo skutečnosti odůvodňující zamítnutí návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Dlužník totiž není schopen plnit ze svých postižitelných příjmů ani minimální splátky, když měsíčně by musel hradit jednak zálohu na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce (včetně daně z přidané hodnoty) ve výši 1.089 Kč, stejnou částku pro ostatní věřitele a běžné výživné pro zletilou dceru v soudem uložené výši 7.000 Kč. Již součet těchto částek (9.178 Kč) převyšuje částku, kterou by bylo možné z dlužníkova příjmu (ve výši 18.462 Kč) srazit (tj. částku 7.058 Kč), [a to insolvenční soud ještě při výpočtu minimální splátky nezohlednil dlužné výživné]. Správně insolvenční soud též vyhodnotil, že nelze přihlížet k dohodě dlužníka s jeho zletilou dcerou o tom, že část výživného (v rozsahu částky 4.000 Kč) bude hrazeno naturálně.
8. Insolvenčnímu soudu přitakal odvolací soud rovněž v závěru, že požadavek stanovený § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona musí být splněn při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty bez ohledu na hodnotu majetku sepsaného v majetkové podstatě. Úvahy o nezbytnosti splnění tohoto kritéria by bylo možné vést pouze při oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty, tento stav však v projednávané věci nenastal, neboť ani jeden ze způsobů oddlužení nezískal prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů. Podle § 402 odst. 5 insolvenčního zákona by byl tudíž oprávněn rozhodnout insolvenční soud jen o provedení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
9. K odvolací argumentaci dlužníka založené na tvrzení, že po vydání usnesení insolvenčního soudu uzavřel (22. května 2021) smlouvu o důchodu s P. O. (dále jen „P. O.“), který se zavázal poskytovat mu do skončení oddlužení částku 2.200 Kč měsíčně, a že je připraven splácet i nad rámec zabavitelné částky, odvolací soud doplnil, že ani zvýšení měsíčního příjmu dlužníka na základě daru neznamená, že je dlužník schopen splácet měsíčně částku určenou v § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Kromě výživného ve výši 7.000 Kč a zálohy na odměnu a výdaje insolvenčního správce (včetně daně z přidané hodnoty) a stejné částky určené pro nezajištěné věřitele, by součástí splátek musela být také 1/60 dlužného výživného (tj. 1/60 z uplatněného dlužného výživného ve výši 326.611 Kč), což činí 5.443 Kč měsíčně. Celkem by tedy dlužník pro splnění výše splátek podle označeného ustanovení musel být schopen splácet měsíčně 14.621 Kč. Tuto částku však při postižitelné výši jeho invalidního důchodu 7.058 Kč ani s připočtením měsíčního daru ve výši 2.200 Kč nesplňuje. Přihlížet k dlužníkem nabízené možnosti splácet i z jeho nepostižitelné části příjmu pak zákon nedovoluje.
10. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které (poměřováno jeho obsahem a uplatněnou dovolací argumentací) směřuje proti potvrzujícímu výroku o neschválení oddlužení a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud neřešenou. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že splátkový kalendář nebude schopen plnit. Přitom zdůrazňuje, že vyživovací povinnost ke zletilé dceři již nebude trvat dlouho, neboť ta studuje závěrečný ročník vysoké školy. Navíc s dcerou uzavřel dohodu, podle které jí bude v penězích platit výživné jen ve výši 3.000 Kč, zbývající částku ve výši 4.000 Kč jí pak bude poskytovat formou naturálního plnění (bydlení). V mezidobí bylo rovněž uhrazeno dlužné výživné ve výši 326.611 Kč, nadále tedy již nebude zahrnováno do přednostních pohledávek, což také sníží výši požadované měsíční splátky. Jde-li o příjmovou stránku, dovolatel poukazuje na dohodu o důchodu uzavřenou s P. O., podle níž mu náleží měsíčně částka 2.200 Kč. Současně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nemožnosti přihlédnout k nabídce dlužníka poskytovat plnění nad rámec zákonem stanovené nezabavitelné částky. Podle mínění dovolatele by mu soudy neměly bránit v tom, aby dobrovolně přispíval v oddlužení z části příjmu, s níž může nakládat dle svého vlastního uvážení. V situaci, kdy mohl i „díky zpeněžení jeho majetkové podstaty“ uspokojit nezajištěné věřitele v rozsahu přesahujícím 50 %, nepovažuje dovolatel postup soudů, které mu nedaly „možnost nepříznivý výsledek insolvenčního řízení odvrátit“, neschválily oddlužení a místo toho prohlásily na jeho majetek konkurs, za správný.
12. Dále dovolatel vytýká insolvenčnímu soudu, že ho nepoučil o tom, za jakých podmínek by mohl naplnit předpoklady stanovené § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, tedy že by se tak mohlo stát například i za pomoci třetí osoby jejím přistoupením k závazkům dlužníka či závazkem třetí osoby poskytnout dlužníku důchod. Tím jednak zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž za odvolacího řízení již nemohla být zjednána náprava, jednak se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 29 NSCR 2/2016“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 2/2016).
13. Konečně dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů v rozporu se závěry plynoucími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018, sp. zn. 32 Cdo 259/2018, nepostupovaly podle § 30 o. s. ř. a nepoučily jej o tom, že může požádat o ustanovení zástupce z řad advokátů. Přitom z jeho podání, která v průběhu insolvenčního řízení činil, jim muselo být zřejmé, že je právní laik a že pro ochranu svých práv potřebuje pomoc advokáta.
14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
15. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním otevřených právních otázek (souvisejících s výkladem § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) jde o věc dovolacím soudem v daných souvislostech neřešenou.
16. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
19. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou podstatná následující ustanovení insolvenčního zákona:
Dle § 5 insolvenčního zákona insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (…).
Podle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a/, přičemž výše splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň nesmí být nižší než tato pohledávka, a dále ani pohledávky podle § 169 odst. 1 písm. e/ a § 390a odst. 5.
Dle § 169 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pohledávky věřitelů na výživném ze zákona.
Podle § 402 insolvenčního zákona o způsobu oddlužení rozhodne schůze věřitelů prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek; obdobně to platí pro hlasování věřitelů mimo schůzi věřitelů (odstavec 3). Jestliže ani jeden ze způsobů oddlužení nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů podle odstavce 3, rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí o schválení oddlužení (§ 406) o provedení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (odstavec 5).
Dle § 405 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.
Podle § 412a odst. 1 insolvenčního zákona oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je splněno, jestliže a/ dlužník splatil nezajištěným věřitelům jejich pohledávky v plné výši, b/ dlužník v době 3 let od schválení oddlužení splatil nezajištěným věřitelům alespoň 60 % jejich pohledávek, c/ po dobu 5 let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušeno a dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů; má se za to, že tuto povinnost neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek.
20. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí ustanovení insolvenčního zákona v nezměněné podobě od rozhodnutí o úpadku dlužníka.
21. Nejvyšší soud již v poměrech insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 při výkladu jeho § 395 odst. 1 písm. b/ dospěl k závěru, že pro účely rozhodování o „přípustnosti“ oddlužení (o tom, zda oddlužení povolí nebo zda návrh na povolení oddlužení zamítne) se nenabízí jiná cesta, než čerpat údaje o skutečnostech ve smyslu § 395 insolvenčního zákona z tvrzení dlužníka zahrnutých v návrhu na povolení oddlužení sepsaném na předepsaném formuláři a v povinných přílohách návrhu na povolení oddlužení. Jestliže podle těchto tvrzení dlužník nabízí svým nezajištěným věřitelům (kteří nesouhlasili s nižším plněním) méně než 30 % jejich pohledávek, pak je to ve smyslu § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona důvodem pro zamítnutí („nepřipuštění“) návrhu na povolení oddlužení. „Důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu podle posledně označeného ustanovení totiž vychází z údajů tvrzených a doložených samotným dlužníkem. Není-li dlužník schopen ani tvrdit skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že nezajištěné věřitele, kteří nesouhlasili s nižším plněním, uspokojí alespoň v rozsahu 30% jejich pohledávek, je důvod návrh na povolení oddlužení zamítnout. Insolvenční soud primárně vychází z tvrzení a dokladů předložených dlužníkem, avšak zohledňuje vždy veškeré skutečnosti, které v řízení vyšly najevo. Jestliže z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že doložené příjmy dlužníka nezaručují, že dojde nejpozději za pět let plněním splátkového kalendáře k dosažení hranice uspokojení alespoň 30 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů, může dlužníku před neschválením povoleného oddlužení umožnit v přiměřené lhůtě své příjmy doplnit (navýšit).
K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněné pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 207/2016.
22. V usnesení ze dne 29. února 2024, sen. zn. 29 NSČR 9/2023, pak Nejvyšší soud (v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) vysvětlil, že novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byly s účinností od 1. června 2019 změněny podmínky pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Konkrétně pak § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona byl změněn tak, že byla zrušena dosavadní minimální míra uspokojení nezajištěných věřitelů stanovená poměrnou výší (30 %) pohledávek nezajištěných věřitelů. Přesto má dlužník nadále povinnost prokázat schopnost uspokojení věřitelů v určitém minimálním rozsahu. Především je povinen doložit, že je schopen uhradit odměnu osoby, která sepsala a podala za něj návrh na povolení oddlužení (§ 390a odst. 5 insolvenčního zákona), a hradit pohledávky na výživném ze zákona (§ 169 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona). Kromě toho musí být dlužník schopen hradit hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce a současně (nejméně) stejnou splátku i ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň.
23. Nejvyšší soud se tamtéž vyjádřil ke smyslu úpravy obsažené v § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona v rozhodném znění – zohledňuje přitom obsah Zvláštní části [K bodům 12 až 15 (ust. § 395 a § 397 odst. 2)] důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 31/2019 Sb., který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 8. volebním období (2017-2021) – uzavíraje, že neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že dlužník bude schopen splácet v plné výši pohledávky z titulu nákladů řízení (hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce podle § 168 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona, odměnu osoby, která za dlužníka sepsala a podala návrh na povolení oddlužení, podle § 390a odst. 5 insolvenčního zákona a pohledávky věřitelů na výživném ze zákona), a současně hradit alespoň v minimálním rozsahu splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, a to i s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem, jež mají podle tvrzení dlužníka nastat v budoucnu, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne.
24. K tomu dále dodal, že při posuzování schopnosti dlužníka poskytovat v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty plnění alespoň v minimálním zákonném rozsahu podle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, insolvenční soud vychází pouze z postižitelné části dlužníkových příjmů. Nemůže zohlednit nabídku dlužníka, že bude věřitelům ze svých příjmů poukazovat vyšší splátky nad rámec nezabavitelné částky dané nařízením vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení (nařízení o nezabavitelných částkách).
25. V poměrech dané věci – s přihlédnutím ke skutkovému stavu, na jehož základě odvolací soud vybudoval své právní posouzení, a vycházeje ze shora reprodukovaných judikatorních východisek – činí Nejvyšší soud k dovolatelem předestřeným otázkám následující závěry:
1/ K možnosti zohlednit nabídku dlužníka platit minimální splátky nad rozsah zákonem dovolených srážek
26. Závěr, podle kterého nelze zohlednit nabídku dlužníka, že bude věřitelům ze svých příjmů poukazovat vyšší splátky nad rámec nezabavitelné částky, přijal Nejvyšší soud již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 9/2023, přičemž nemá důvod se od něj odchýlit ani v nyní projednávané věci.
2/ Ke splnění podmínek oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona
27. Odvolací soud založil závěr, že při zohlednění nezabavitelných příjmů dlužníka (dokonce ani s připočtením částky, kterou se na základě smlouvy o důchodu zavázal dovolateli poskytovat P. O.) nelze uložit dlužníku, aby splácel minimální splátku tak, aby byly splněny podmínky oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, mimo jiné na úvaze, že dovolatel by musel měsíčně hradit (kromě zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce ve výši 1.089 Kč a stejné částky pro ostatní věřitele) rovněž běžné výživné zletilé dceři (M. B.), a to v soudem uložené výši 7.000 Kč. Současně dovodil, že v této souvislosti nelze přihlížet k dohodě dovolatele s M. B., podle níž soudem stanovené výživné nebude hrazeno zčásti (v rozsahu částky 4.000 Kč) v penězích, nýbrž v naturální podobě (tím, že dovolatel poskytne dceři ubytování). Takový závěr však podle přesvědčení Nejvyššího soudu nemůže obstát.
28. Nejvyšší soud si je vědom toho, že jeho judikatura (v exekučních poměrech) je ustálena v závěrech, podle kterých v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) soud nezjišťuje, zda (ne)došlo ke změně okolností rozhodných pro výši a trvání dávek nebo splátek (§ 163 odst. 1 o. s. ř.); obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, eventuálně již nařízen, je exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet. Má-li povinný za to, že došlo ke změně poměrů, je třeba, aby se zrušení vymáhané vyživovací povinnosti domáhal žalobou v řízení podle části třetí občanského soudního řádu. Samotným dosažením zletilosti oprávněného dítěte soudní rozhodnutí, popřípadě soudem schválená dohoda o úpravě výživného pro nezletilé dítě, bez dalšího nepozbývá účinnosti (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 380/2016, uveřejněného pod číslem 82/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně judikatury tam dále označené).
29. Výše uvedené závěry však nelze chápat tak, že k dohodě dlužníka s jeho zletilým dítětem o úpravě (soudem dříve stanovené) vyživovací povinnosti dlužníka nelze přihlížet při výpočtu minimální splátky, kterou by měl dlužník platit podle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Důvod, pro který by měla být taková dohoda absolutně neplatná, Nejvyšší soud nenachází. Jestliže zletilé dítě dlužníka, které není schopno se samo živit, souhlasí s tím, že mu dlužník bude na běžném výživném v budoucnu hradit méně, než kolik bylo dříve určeno soudním rozhodnutím, jde – pro účely posouzení dlužníka poskytovat v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty plnění alespoň v minimálním zákonem stanoveném rozsahu – o stejnou situaci, jako kdyby se zletilé dítě rozhodlo takovou pohledávku v průběhu insolvenčního řízení (výslovně) neuplatňovat. Insolvenční soud v takovém případě nemá důvod při úvaze o výši minimální splátky, kterou je dlužník povinen hradit v souladu s § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, kalkulovat s jinou výší běžného výživného než s tou, na níž se dlužník se svým zletilým dítětem dohodl.
30. Lze tedy uzavřít, že při posuzování schopnosti dlužníka poskytovat v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty plnění alespoň v minimálním zákonem stanoveném rozsahu podle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, insolvenční soud zohlední též dohodu, kterou dlužník a zletilé dítě upraví výši či způsob plnění vyživovací povinnosti rodiče k dítěti.
31. Nejvyšší soud dále v poměrech dané věci nemá za správný ani názor odvolacího soudu, že při povinně určeném způsobu oddlužení (podle § 402 odst. 5 insolvenčního zákona) plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty nelze pro účely posouzení schopnosti dlužníka splácet pohledávky věřitelů způsobem uvedeným v § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona zohlednit majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, z nějž mají být nezajištění věřitelé dlužníka při tomto způsobu oddlužení také uspokojováni.
32. Ve Zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 31/2019 Sb. [K bodům 7, 11, 17, 18, 19, 20, 21, 23 až 33, 34, 35, 37, 38, 39 a 40 (ust. § 391 odst. 2, § 394a, § 398 odst. 1, 3, 4, 5 a 6, § 399, § 400, § 401, § 402, § 406, § 407, § 409, § 412)], je změna § 402 odst. 5 insolvenčního zákona (která insolvenčnímu soudu nedovoluje schválit tam, kde o způsobu oddlužení nerozhodnou věřitelé, jiný způsob oddlužení než oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty) odůvodněna jen tak, že:
„Navrhuje se, aby oddlužení bylo možné provést buď zpeněžením majetkové podstaty, nebo plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (první způsob) je možné pouze v případě, že o tom rozhodnou věřitelé. Nerozhodnou-li věřitelé o způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, rozhodne insolvenční soud o oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.“
33. Ke změnám promítnutým v textu § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona se ve Zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 31/2019 Sb., [K bodům 12 až 15 (ust. § 395 a § 397 odst. 2)] uvádí:
„Navrhuje se rovněž stanovit, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, pokud dlužník nebude schopen splácet v plné výši pohledávky z titulu nákladů řízení (hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce podle ust. § 168 odst. 2 písm. a/, odměnu osoby, která za dlužníka sepsala a podala návrh na povolení oddlužení podle ust. § 390a odst. 5 a pohledávky věřitelů na výživném ze zákona). Ve zvolené koncepci oddlužení bez stanovené minimální hranice uspokojení nezajištěných věřitelů se považuje za důležité, aby byl dlužník schopen platit v průběhu oddlužení alespoň vybrané druhy pohledávek odpovídající uhrazovaným nákladům řízení. V případě odměny za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení se tento důvod opírá také o skutečnost, že je maximální výše této odměny stanovena zákonem a lze ji uplatnit pouze v insolvenčním řízení. Oddlužení tak má být přístupné dlužníkům, kteří jsou schopni plnit své závazky v určitém minimálním rozsahu.“
34. Z dikce § 412a odst. 1 insolvenčního zákona (o tom, kdy je splněno oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty) je přitom zřejmé, že splnění tohoto způsobu oddlužení je poměřováno výsledkem, který není závislý na tom, zda dlužník splatil pohledávky svých nezajištěných věřitelů v předpokládaném rozsahu (podle § 412a odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona minimálně v rozsahu vylučujícím porušení jeho povinnosti vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů) prostřednictvím příjmů použitých pro plnění splátkového kalendáře nebo (i jen) prostřednictvím příjmů dosažených zpeněžením majetkové podstaty.
35. Při respektu k zásadám, jež zkoumání smyslu a účelu zákona nastavil Ústavní soud (pojmenováním podmínek priority výkladu e ratione legis) např. již ve stanovisku svého pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Nejvyšší soud uvádí, že citovaná pasáž důvodové zprávy k § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona dokládá záměr zákonodárce učinit oddlužení „přístupné dlužníkům, kteří jsou schopni plnit své závazky v určitém minimálním rozsahu, nikoli však záměr zákonodárce omezit zkoumání této schopnosti dlužníka tam, kde má (při zákonem určeném způsobu oddlužení musí) svým nezajištěným věřitelům nabídnout (pro účely splnění oddlužení) ke zpeněžení též svůj majetek.
36. Absurditu výkladu zastávaného odvolacím soudem, dobře podtrhují skutkové reálie této věci, kdy sám odvolací soud vyšel z toho, že součástí majetkové podstaty dlužníka je (podle soupisu majetkové podstaty) majetek určený ke splnění oddlužení (nemovitý majetek i finanční prostředky) v hodnotě 6.426.087 Kč (z čehož jen finanční prostředky představují částku 2.865.447 Kč), z nějž se očekávalo uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v rozsahu 51,23 % (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 6. bodu [4] odůvodnění shora). Jde-li o majetek zohlednitelný (po zpeněžení majetkové podstaty) pro účely splnění tohoto způsobu oddlužení podle § 412a odst. 1 insolvenčního zákona, pak by odporovalo základní zásadě insolvenčního řízení vyjádřené v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona, kdyby takový majetek nebyl zahrnut do úvah insolvenčního soudu ve smyslu § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona.
37. Ostatně, při výkladu, z něž vyšel odvolací soud, by § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona byl (při nezměněných majetkových poměrech dlužníka) interpretován jinak v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o povolení oddlužení, a jinak v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení. V době povolení oddlužení totiž insolvenčnímu soudu není známo, jaký způsob oddlužení věřitelé zvolí. Dlužník by takto přišel o způsobilost splácet pohledávky věřitelů způsobem uvedeným v § 395 odst. 1 písm. b/ nikoli proto, že se změnily jeho majetkové poměry, nýbrž proto, že určený způsob oddlužení (oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty) předpokládá (vedle zpeněžování majetkové podstaty) též (nějaký) splátkový kalendář.
38. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že při posouzení schopnosti dlužníka splácet pohledávky věřitelů způsobem uvedeným v § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona se pro účely schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty zohledňuje i zpeněžitelný majetek dlužníka.
39. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tak není správné, Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
40. V situaci, kdy napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právního posouzení věci, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zkoumat (v režimu § 242 odst. 3 o. s. ř.) existenci dovolatelem namítaných vad řízení (zabývat se namítaným nesplněním poučovací povinnosti podle § 30 o. s. ř. a podle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona). Jen pro úplnost nicméně Nejvyšší soud poukazuje na to, že podle obsahu insolvenčního spisu insolvenční soud dovolatele v usnesení ze dne 26. února 2021 vyzval, aby sdělil, jakým způsobem hodlá povinné splátky hradit, přičemž současně (srov. odůvodnění onoho usnesení) mu vysvětlil, že jím tvrzené příjmy nepostačují k úhradě pohledávek v rozsahu stanoveném § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (srov. též reprodukci napadeného usnesení v odstavci 6. bodu [5] odůvodnění shora). Potřeba „navýšit nabídku nezajištěným věřitelům“ tak musela být dovolateli známa.
41. Na odvolacím soudu bude, aby s přihlédnutím k výše uvedeným závěrům opětovně posoudil, zda jsou splněny podmínky pro (ne)schválení oddlužení. Přitom se vypořádá rovněž s dlužníkem (v dovolání) avizovanými změnami, k nimž mělo v budoucnu dojít (a jež měly mít vliv na výši minimální měsíční splátky dle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona).
42. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-