// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 14.08.2024
Aktivní legitimace správce konkursní podstaty k vymáhání náhrady škody
Věcná legitimace (obecně) představuje hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení). Není-li žalobce účastníkem hmotněprávního vztahu, o nějž v posuzované věci jde, je to důvodem k zamítnutí žaloby.
Současně platí, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu podanou úpadcem po prohlášení konkursu pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace.
Prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty, a tedy i s pohledávkami úpadce, na správce jeho konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV). Aktivní věcná legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek tudíž svědčí (zásadně) správci konkursní podstaty úpadce. Uvedený závěr ovšem neplatí bezvýjimečně. Tak například nehodlá-li správce pohledávku vymáhat a vyloučí-li ji z konkursní podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV), přechází oprávnění s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na úpadce. Obdobně to platí, jestliže správce konkursní podstaty (úpadcem) tvrzenou pohledávku z uvedené příčiny do konkursní podstaty ani nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá správce konkursní podstaty najevo, že soupis neprovede).
V poměrech projednávané věci správce konkursní podstaty úpadce uplatnil žalobou u soudu pohledávku, jež měla úpadci vzniknout po prohlášení konkursu na jeho majetek a která měla představovat náhradu škody způsobené žalovaným tím, že ve dvou (výše označených) soudních řízeních činil jako zástupce (advokát) za úpadce úkony (podával žaloby a opravné prostředky), jež byly zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, v důsledku čehož byla úpadci (v těchto řízeních) uložena povinnost k úhradě nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku.
Oproti mínění soudů obou stupňů však v takovém případě nejde o pohledávku, jež by se týkala majetku konkursní podstaty úpadce, nýbrž o jeho osobní pohledávku, vzniklou v souvislosti s vedením označených soudních sporů. Nelze přehlížet, že i v průběhu konkursního řízení úpadce vstupuje do dalších hmotněprávních či procesních vztahů, v nichž mu mohou vznikat také další závazky. Vznikla-li úpadci ve sporu, v němž sám vystupoval jako účastník řízení, povinnost k náhradě nákladů řízení, nezatěžuje takový závazek (bez dalšího) konkursní podstatu. Opačný závěr by ve svém důsledku (dovedeno ad absurdum) znamenal, že úpadce vedením zbytečných řízení či podáváním zjevně bezúspěšných opravných prostředků v řízeních, v nichž je účastníkem, mohl bezdůvodně „škodit“ konkursní podstatě. Je-li závazek k náhradě nákladů řízení v takových řízeních osobním závazkem úpadce, pak i případná pohledávka na náhradu škody, způsobené úpadci v souvislosti se vznikem tohoto závazku, by byla „jen“ osobní pohledávkou úpadce. K jejímu vymáhání není aktivně věcně legitimován správce konkursní podstaty, nýbrž sám úpadce.
To, že správce konkursní podstaty zaplatil z prostředků konkursní podstaty procesně úspěšnému účastníkovi (v označených sporech) přiznanou náhradu nákladů řízení, není pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku významné. Správce konkursní podstaty tím (lhostejno zda z vlastního rozhodnutí, nebo na základě pokynu konkursního soudu vydaného při výkonu své dohlédací činnosti) poskytl plnění na osobní závazek úpadce. Tato okolnost však nic nemění na závěru, že k vymáhání náhrady škody, jež měla úpadci v souvislosti se vznikem jeho osobního závazku vzniknout, není legitimován správce konkursní podstaty (jinak řečeno, jen kvůli tomu na správce konkursní podstaty nepřechází aktivní legitimace k vymáhání pohledávky úpadce).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3736/2021, ze dne 30. 5. 2024
Dotčené předpisy:
§ 14 odst. 1 písm. a) ZKV
§ 14a odst. 1 ZKV
§ 27 odst. 4 ZKV
§ 2952 o. z.
Kategorie: konkursní řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou ze dne 10. prosince 2019 se žalobce (Mgr. M. C., jako správce konkursní podstaty úpadce ICOM a. s.) domáhal po žalovaném (JUDr. J. N.) zaplacení částky 132.389 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody dle ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a § 2894 a § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), kterou měl žalovaný způsobit tím, že porušil povinnosti advokáta při výkonu advokacie, když jako zástupce úpadce ve dvou soudních řízeních činil za úpadce úkony (podával žaloby a opravné prostředky), jež byly zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, v důsledku čehož byla úpadci uložena povinnost k úhradě nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku.
2. Rozsudkem ze dne 23. února 2021, č. j. 12 C 131/2019-50, Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 132.389 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 105.270 Kč za dobu od 3. října 2019 do zaplacení a z částky 27.119 Kč za dobu od 15. listopadu 2019 do zaplacení (bod I. výroku) a na náhradě nákladů řízení částku 34.603 Kč (bod II. výroku); dále rozhodl o poplatkové povinnosti žalovaného (výrok III.).
3. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 4. září 2006, č. j. 39 (10) K 18/2002-1522, Krajský soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“) prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustanovil žalobce.
[2] V řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 47 Cm 187/2015, ve kterém se Mgr. J. Z., jako správce konkursní podstaty úpadce INTERNATIONAL INVEST s. r. o. (dále jen „J. Z.“), domáhal proti (nynějšímu) žalobci (Mgr. M. C., jako správci konkursní podstaty úpadce) určení příjemce částky 106.000.000 Kč složené do notářské úschovy, rozsudkem dne 16. září 2016, č. j. 47 Cm 187/2015-116, Městský soud v Praze určil, že výlučným příjemcem peněz je J. Z. Rozsudek nenapadl odvoláním žádný z účastníků řízení. Dne 2. listopadu 2016 podal proti rozsudku odvolání žalovaný jako advokát zastupující úpadce na základě plné moci. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. února 2017, č. j. 5 Cmo 54/2017-157, odvolání úpadce odmítl s argumentem, že úpadce nebyl k podání odvolání oprávněn, když nebyl účastníkem řízení a nemůže se jím stát „ani formou intervence“; současně uložil úpadci, aby nahradil J. Z. náklady řízení ve výši 105.270 Kč.
[3] V řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (70) 15 Cm 100/2013 (zahájeném 25. listopadu 2013) podal úpadce intervenční žalobu proti J. Z. a proti žalobci jako správci konkursní podstaty úpadce, v níž se domáhal po J. Z. vydání 940.000 ks listinných akcií emitenta ČETRANS a. s., případně poskytnutí peněžité náhrady, dále vydání 15.009 ks listinných akcií emitenta ICOM stavební, a. s., případně poskytnutí peněžité náhrady a též zamítnutí žaloby na určení pravosti pohledávky, podané J. Z. a projednávané Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 15 Cm 134/2018. Krajský soud v Brně žalobu úpadce zamítl rozsudkem ze dne 2. dubna 2019, č. j. (70) 15 Cm 100/2013-356, s odůvodněním, že se žalobce domáhá žalobou přiznání zcela jiných práv, než která jsou řešena v probíhajícím sporu, do kterého hlavní intervence směřuje, což je nepřípustné. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. srpna 2019, č. j. 8 Cmo 129/2019-397, uzavíraje, že úpadce nemůže žalované nároky uplatňovat již „z podstaty věci“, neboť je ve sporu v kontradiktorním postavení vůči správci své konkursní podstaty a fakticky tak brojí vůči sobě samému.
[4] K zastupování v řízení vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. (70) 15 Cm 100/2013 udělil úpadce (zastoupený statutární ředitelkou M. L.) plnou moc žalovanému dne 8. června 2016. Po převzetí právního zastoupení vznikla J. Z. před soudem prvního stupně část nákladů řízení v celkové výši 17.003 Kč. Pravomocně přiznané náklady odvolacího řízení činily 10.116 Kč. Součet uvedených částek tak celkem činil 27.119 Kč.
[5] Žalobce jako správce konkursní podstaty úpadce na výzvu k uhrazení pohledávek z titulu náhrady nákladů řízení reagoval zprvu odmítavě, když je nepovažoval za pohledávky za (konkursní) podstatou. Usnesením ze dne 20. května 2019, č. j. (54, 39) 10 K 18/2020-5842, konkursní soud v rámci výkonu dohlédací činnosti [dle § 12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“)] nicméně vyjádřil souhlas s tím, aby správce konkursní podstaty hradil i nadále pohledávky, jejichž hrazení mu bylo uloženo pokyny učiněnými v přípisech ze dne 16. března 2016 a 1. července 2017 (jimiž byla správci konkursní podstaty uložena povinnost hradit náklady řízení v jiných řízení, jichž se účastnil úpadce).
4. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 16 a § 24 odst. 1 zákona o advokacii a § 2894 odst. 1 a § 2952 o. z. – dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
5. Soud prvního stupně nejprve v obecné rovině předeslal, že odpovědnost advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie je tzv. objektivní odpovědností, která je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Za porušení právní povinnosti advokáta v souvislosti s výkonem advokacie je třeba považovat rovněž to, že advokát se za klienta domáhá nároku, který mu dle zákonných ustanovení a ustálené rozhodovací praxe nenáleží, přičemž v žalobě nepředloží žádný relevantní právní názor, kterým by zdůvodnil, proč by mělo být rozhodnuto jinak.
6. V projednávané věci bylo podle soudu prvního stupně v řízení prokázáno, že žalovaný nevykonával advokacii v souvislosti se zastupováním úpadce řádně, když jako osoba znalá práva měl vědět, že opravný prostředek podaný ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 47 Cm 187/2015 je zjevně nepřípustný (nemá šanci na úspěch), stejně tak jako intervenční žaloba podaná v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (70) 15 Cm 100/2013. Procesní postup zvolený žalovaným v označených řízeních nevycházel z obhajitelného názoru, odporoval publikované judikatuře i komentářové literatuře. Po žalovaném přitom bylo možné spravedlivě požadovat, aby jako advokát předjímal výsledek řízení a za klienta se jeho tvrzených práv uvedeným způsobem nedomáhal.
7. Pro posouzení příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a vznikem škody pak měl soud prvního stupně za rozhodující určení okamžiku, kdy úpadci vznikla škoda. Potud uzavřel, že v souladu s ustanovením § 2952 o. z. v poměrech dané věci vznikla úpadci škoda již okamžikem právní moci (respektive vykonatelnosti) rozhodnutí soudu, kterým mu v označených řízeních byla uložena povinnost k náhradě nákladů. Názor zastávaný žalovaným, podle kterého škoda mohla vzniknout až okamžikem, kdy správce konkursní podstaty uhradil J. Z. jednotlivé částky představující přiznanou náhradu nákladů řízení, nepovažoval soud prvního stupně za správný. Za tohoto stavu měl rovněž za nadbytečné zabývat se otázkou, zda pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení je možné v poměrech dané věci považovat za pohledávky za podstatou, ani tím, zda pokyny konkursního soudu k úhradě těchto pohledávek byly vydány v souladu se zákonem.
8. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že žalovaný by za škodu neodpovídal, kdyby v řízení prokázal, že svého klienta (úpadce) předem řádně poučil o rizicích spojených s podáním odvolání, případně s pokračováním vedení řízení o intervenční žalobě. Žalovaný však liberační důvod netvrdil ani neprokazoval, toliko odkázal na povinnost mlčenlivosti, kterou je jako advokát vůči svému klientovi vázán.
9. Konečně k otázce aktivní legitimace žalobce k vymáhání pohledávky z titulu náhrady škody způsobené vadným výkonem advokacie úpadci soud prvního stupně uvedl, že tuto pohledávku může vymáhat pouze osoba s dispozičním oprávněním, kterou je podle § 14a a § 27 odst. 4 ZKV právě žalobce jako správce konkursní podstaty úpadce.
10. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. července 2021, č. j. 53 Co 188/2021-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
11. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a zcela se ztotožnil též s jeho právním závěrem, podle kterého žalovaný jako advokát úpadce ve dvou předmětných sporech prosazoval jeho práva způsobem, který nemohl vést k jinému výsledku než k neúspěchu klienta „nutně“ spojenému s uložením nákladových povinností, čehož si jako odborník měl být vědom. V řízení tak byly prokázány předpoklady odpovědnosti žalovaného za takto vzniklé dluhy úpadce, tj. porušení povinnosti žalovaného, vznik škody v podobě dluhů a to, že tyto skutečnosti spolu souvisejí.
12. Odkazuje na § 3079 odst. 1 a § 2952 o. z. dále zdůraznil, že jelikož předmětem řízení bylo posouzení odpovědnosti advokáta za porušení zákonem vymezených povinností vůči klientovi, které plnil (měl plnit) prokazatelně po 1. lednu 2014, není jediného důvodu „neakceptovat“ ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a otázku vzniku škody neposuzovat podle nové právní úpravy. Škoda tak podle názoru odvolacího soudu vznikla již právní mocí rozhodnutí, jimiž byla úpadci uložena povinnost nahradit náklady řízení dalším procesním subjektům. K odvolací argumentaci žalovaného v této souvislosti uvedl, že se zcela míjí s podstatou vedeného sporu, ve kterém jde o posouzení otázky, zda žalovaný odpovídá za to, že v důsledku jeho advokátní činnosti byla úpadci jako jeho klientovi uložena povinnost k náhradě nákladů řízení jinému účastníku. Podstatou zde vedeného řízení není charakter dluhů úpadce.
13. Za opodstatněné neměl odvolací soud ani výhrady žalovaného ohledně absence aktivní věcné legitimace žalobce. Poukazuje na § 14 odst. 1 písm. a/ a § 27 odst. 4 ZKV, jakož i na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2374/2011, uzavřel, že za trvání konkursu vedeného na majetek úpadce je k vymáhání pohledávek úpadce (lhostejno, zda taková pohledávka vznikla až v průběhu konkursu) aktivně věcně legitimován správce konkursní podstaty úpadce.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že žaloba se zamítá.
15. Za dovolacím soudem dosud neřešenou má dovolatel otázku, „zda správce konkursní podstaty je aktivně legitimován vymáhat náhradu škody, která vznikla po prohlášení konkursu ve formě dluhu na jiném majetku úpadce než na majetku, který je součástí konkursní podstaty daného úpadce, a to v důsledku právního jednání úpadce (nikoli správce konkursní podstaty) učiněného po prohlášení konkursu“. Jinými slovy, zda mezi pohledávky, jež je správce konkursní podstaty dle § 27 odst. 4 ZKV oprávněn vymáhat ve prospěch konkursní podstaty, patří peněžité pohledávky, jejichž důvod vzniku nesouvisí se jměním konkursní podstaty úpadce a jejichž důvod vzniku je vůči věřitelům ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV neúčinný.
16. Dovolatel má za to, že konkursní podstatě nevznikla škoda v podobě dluhu (§ 2952 o. z.) a nemohla jí tak vzniknout ani pohledávka na náhradu takové škody. Podrobuje kritice postup soudů nižších stupňů, které se odmítly zabývat povahou vymáhané pohledávky z titulu náhrady škody. Kdyby se jí zabývaly, musely by dle dovolatele dospět k závěru, že nejde o pohledávku, kterou by mohl správce konkursní podstaty vymáhat dle § 27 odst. 4 ZKV, a není tak v daném sporu aktivně věcně legitimován.
17. V daných souvislostech dále poukazuje na zásadu ochrany věřitelů před zkracujícím právním jednání úpadce a na zásadu poměrného uspokojování přihlášených pohledávek a dovozuje, že i z důvodu nutnosti chránit věřitele nemůže být součástí „jmění konkursní podstaty“ dluh, který vznikl úpadci v důsledku povinnosti uhradit náklady soudního řízení, které inicioval sám úpadce. Zdůrazňuje, že pohledávka J. Z. vůči úpadci není pohledávkou za podstatou dle § 31 odst. 2 ZKV, jelikož výčet obsažený v tomto ustanovení, je výčtem taxativním.
18. Dovolatel rovněž připomíná, že byl v řízení stále vázán povinností mlčenlivosti vůči úpadci jakožto klientu a povinnosti mlčenlivosti nebyl dosud zproštěn. Ke zproštění mlčenlivosti K. F. (jež je založeno ve spise) nelze přihlížet vzhledem k tomu, že tato osoba nebyla nikdy platně jmenovaným statutárním orgánem úpadce. Dovolatel se domnívá, že se na něj nevztahuje žádná z výjimek prolomení povinnosti mlčenlivosti zakotvených v § 21 odst. 4 a 6 zákona o advokacii. V tomto řízení vystupuje jako žalobce správce konkursní podstaty, a nikoliv úpadce; nejde tak o spor mezi advokátem a klientem. Opačný závěr by se podle dovolatele příčil ustálené soudní judikatuře (v dovolání blíže specifikované), jež striktně rozlišuje postavení úpadce a postavení správce konkursní podstaty. Předmětné řízení není trestním řízení, v němž by (při splnění dalších podmínek) mohla být prolomena mlčenlivost.
19. Za rozporné s rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu pak má dovolatel řešení dalších otázek (na nichž rozhodnutí odvolacího soudu podle něj spočívá) souvisejících s určením okamžiku vzniku škody a přetržením (či absencí) příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody. K okamžiku vzniku škody dovolatel uvádí, že tato musela vzniknout až úhradou příslušných částek z konkursní podstaty, neboť až v tomto okamžiku se snížil majetek konkursní podstaty, do té doby se na jmění konkursní podstaty ničeho nezměnilo, a to ani tím, že by se zvýšily její dluhy. Vzhledem k tomu, že škoda nespočívá ve vzniku dluhů, ale až v úhradě příslušných částek z konkursní podstaty a ke škodě tak došlo až okamžikem úhrady těchto částek, není v posuzovaném případě dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného spočívajícím v zastupování úpadce a vznikem škody na konkursní podstatě. Pokyn k vyplacení předmětných částek z konkursní podstaty přitom udělil (podle přesvědčení dovolatele nezákonně) konkursní soud.
20. Žalobce ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby ho jako nedůvodné zamítl, maje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné. Zdůrazňuje, že škoda nevznikla na nějakém „jiném majetku“, který by nebyl součástí konkursní podstaty, ale vznikla přímo úpadci. K jejímu vymáhání je podle § 14a odst. 1 a § 27 odst. 4 ZKV oprávněn (a povinen) správce konkursní podstaty, který ostatně také tyto pohledávky na náhradu škody zahrnul k pokynu konkursního soudu do soupisu majetku konkursní podstaty.
21. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
22. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
23. V projednávané věci mohlo být dovolání žalovaného přípustné jen podle § 237 o. s. ř. Nutno zdůraznit, že vzhledem k závěrům rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, se při posuzování přípustnosti dovolání podaného v dané věci neuplatní ani omezení plynoucí z ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
24. Dovolání nečiní přípustným řešení dovolatelem předestřené otázky související s výkladem ustanovení § 2952 o. z., když potud je právní posouzení věci soudy obou stupňů (co do závěru, že v poměrech dané věci mohla vzniknout úpadci škoda již v okamžiku, kdy mu byla v označených soudních sporech pravomocně uložena povinnost k náhradě nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku) souladné s judikaturou Nejvyššího soudu.
25. V době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí totiž Nejvyšší soud vyložil, že právní úprava občanského zákoníku účinná od 1. 1. 2014 obsahuje v § 2952 větě druhé výslovné pravidlo, dle kterého platí, že záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Nejsou tak nadále uplatnitelné závěry starší rozhodovací praxe dovolacího soudu o tom, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla. Ustanovení § 2952 o. z. představuje výrazný odklon od dosud zastávaného pojetí, že skutečná škoda, odvíjí-li se od povinnosti poškozeného poskytnout třetí osobě plnění v důsledku škodního jednání škůdce, vzniká až okamžikem, kdy je plnění skutečně poskytnuto a majetkový stav poškozeného se tím sníží. Nyní ovšem zákon výslovně hovoří o tom, že škoda může spočívat též v dluhu, tedy že tato podmínka vzniku povinnosti nahradit škodu může nastat již tím, že jmění poškozeného je zatíženo dluhem, a to bez ohledu na to, jak a zda bude dluh splněn (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020, uveřejněného pod číslem 79/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021, uveřejněného pod číslem 87/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
26. Dovolání Nejvyšší soud naopak shledává přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázky aktivní legitimace žalobce (jako správce konkursní podstaty úpadce) k vymáhání náhrady škody, jež měla vzniknout úpadci po prohlášení konkursu na jeho majetek (nikoli řádným výkonem advokacie žalovaným při zastupování úpadce v probíhajících soudních řízeních). Potud jde o otázku dovolacím soudem dosud v daných poměrech nezodpovězenou.
27. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
28. Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy zejména zákon o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
29. Z ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV se podává, že prohlášení konkursu má (mimo jiné) ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu,
Podle § 14a odst. 1 ZKV prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Správce je zejména oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty, rozhodovat o obchodním tajemství a jiné povinnosti mlčenlivosti, vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele, rozhodovat o obchodních záležitostech podniku, činit za úpadce právní úkony potřebné k provozování podniku včetně uzavírání smluv o úvěru za účelem financování vývozu poskytnutého podle zvláštního zákona po předchozím souhlasu věřitelského výboru, zajistit vedení účetnictví a plnění povinností podle předpisů o daních. Povinnosti uložené úpadci tímto zákonem tím nejsou dotčeny.
Dle § 27 odst. 4 ZKV peněžité pohledávky, které má úpadce za svými dlužníky nebo osobami, které zajišťují tuto pohledávku, je správce povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch podstaty; to platí přiměřeně i pro nepeněžité pohledávky úpadce, pokud je možné ocenit je penězi. Tuto povinnost správce nemá, pokud náklady na uplatnění a vymáhání pohledávek nelze krýt z podstaty, ledaže by konkursní věřitelé poskytli správci přiměřenou zálohu k jejich krytí.
30. V obecné rovině Nejvyšší soud nejprve připomíná, že věcná legitimace (obecně) představuje hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení). Není-li žalobce účastníkem hmotněprávního vztahu, o nějž v posuzované věci jde, je to důvodem k zamítnutí žaloby (srov. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Současně platí, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu podanou úpadcem po prohlášení konkursu pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace.
32. Prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty, a tedy i s pohledávkami úpadce, na správce jeho konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV). Aktivní věcná legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek tudíž svědčí (zásadně) správci konkursní podstaty úpadce. K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu důvody rozsudku ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, a rozsudku ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, nebo bod XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
33. Uvedený závěr ovšem neplatí bezvýjimečně. Tak například nehodlá-li správce pohledávku vymáhat a vyloučí-li ji z konkursní podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV), přechází oprávnění s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na úpadce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 361/2001, uveřejněné pod číslem 8/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně to platí, jestliže správce konkursní podstaty (úpadcem) tvrzenou pohledávku z uvedené příčiny do konkursní podstaty ani nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá správce konkursní podstaty najevo, že soupis neprovede). K tomu srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4754/2009.
34. V poměrech projednávané věci správce konkursní podstaty úpadce uplatnil žalobou u soudu pohledávku, jež měla úpadci vzniknout po prohlášení konkursu na jeho majetek a která měla představovat náhradu škody způsobené žalovaným tím, že ve dvou (výše označených) soudních řízeních činil jako zástupce (advokát) za úpadce úkony (podával žaloby a opravné prostředky), jež byly zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, v důsledku čehož byla úpadci (v těchto řízeních) uložena povinnost k úhradě nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku.
35. Oproti mínění soudů obou stupňů však v takovém případě nejde o pohledávku, jež by se týkala majetku konkursní podstaty úpadce, nýbrž o jeho osobní pohledávku, vzniklou v souvislosti s vedením označených soudních sporů. Nelze přehlížet, že i v průběhu konkursního řízení úpadce vstupuje do dalších hmotněprávních či procesních vztahů, v nichž mu mohou vznikat také další závazky. Vznikla-li úpadci ve sporu, v němž sám vystupoval jako účastník řízení, povinnost k náhradě nákladů řízení, nezatěžuje takový závazek (bez dalšího) konkursní podstatu. Opačný závěr by ve svém důsledku (dovedeno ad absurdum) znamenal, že úpadce vedením zbytečných řízení či podáváním zjevně bezúspěšných opravných prostředků v řízeních, v nichž je účastníkem, mohl bezdůvodně „škodit“ konkursní podstatě. Je-li závazek k náhradě nákladů řízení v takových řízeních osobním závazkem úpadce, pak i případná pohledávka na náhradu škody, způsobené úpadci v souvislosti se vznikem tohoto závazku, by byla „jen“ osobní pohledávkou úpadce. K jejímu vymáhání není aktivně věcně legitimován správce konkursní podstaty, nýbrž sám úpadce.
36. To, že správce konkursní podstaty zaplatil z prostředků konkursní podstaty procesně úspěšnému účastníkovi (v označených sporech) přiznanou náhradu nákladů řízení, není pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku významné. Správce konkursní podstaty tím (lhostejno zda z vlastního rozhodnutí, nebo na základě pokynu konkursního soudu vydaného při výkonu své dohlédací činnosti) poskytl plnění na osobní závazek úpadce. Tato okolnost však nic nemění na závěru, že k vymáhání náhrady škody, jež měla úpadci v souvislosti se vznikem jeho osobního závazku vzniknout, není legitimován správce konkursní podstaty (jinak řečeno, jen kvůli tomu na správce konkursní podstaty nepřechází aktivní legitimace k vymáhání pohledávky úpadce).
37. Právní posouzení věci soudy obou stupňů je z výše uvedených důvodů nesprávné. Vzhledem k tomu, že dovolání je opodstatněné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že žalobu zamítl (zabývat se dalšími v dovolání předestřenými otázkami považoval Nejvyšší soud v situaci, kdy shledal nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, za nadbytečné, neboť jejich posouzení nemohlo na výsledku daného sporu nic změnit).
38. Tento procesní postup Nejvyšší soud zvolil s přihlédnutím k tomu, že při jednoznačném právním posouzení by bylo ryzím formalismem rušit napadené rozhodnutí se závazným právním názorem, aby odvolací soud v dalším řízení sám rozhodl v tom duchu, že žalobu zamítne; uvedené by vedlo jen k dalšímu prodlužování řízení a zatěžování účastníků dále vznikajícími náklady řízení. K tomu, že z ústavněprávního hlediska není – s výjimkou řízení v trestních věcech – jakékoliv soudní řízení povinně dvoustupňové (natož vícestupňové) srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 1162/17, a judikaturu v jeho důvodech uvedenou. Rozhodnutí ani nemůže být hodnoceno jako překvapivé, neboť při nezměněném skutkovém stavu byla otázka aktivní věcné legitimace žalobce zkoumána soudem prvního stupně, odvolacím soudem a je i podstatou dovolacích námitek, přičemž žalobce využil možnosti vyjádřit se k dovolání (srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
39. Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem je odůvodněn § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v řízení plně úspěšný a má tak nárok na náhradu účelně vyložených nákladů řízení včetně odměny jeho zástupkyně z řad advokátů a hotových výdajů a náhrad advokátky, která je plátkyní daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Autor: -mha-