// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 24.07.2024
Zaplacení pohledávky za majetkovou podstatou po skončení ins. řízení
Skončí-li insolvenční řízení vedené na majetek fyzické osoby, jejíž úpadek byl řešen konkursem, dříve, než soud rozhodne o žalobě, kterou se žalobce podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona domáhá vůči insolvenčnímu správci (jako osobě s dispozičními oprávněními) splnění pohledávky, o níž tvrdí, že je pohledávkou za majetkovou podstatou, pokračuje soud bez dalšího v takovém řízení na straně žalované (namísto insolvenčního správce) přímo s dlužníkem. Pominou-li totiž účinky prohlášení konkursu, přejde zpět na dlužníka také oprávnění nakládat s jeho majetkem; insolvenční správce, který dosud v řízení jednal svým jménem na účet dlužníka, již nadále nemůže v řízení jako žalovaný vystupovat (přestává být žalovaným). Soud přitom nevydává rozhodnutí o procesním nástupnictví (nepostupuje podle § 107 nebo § 107a o. s. ř.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 178/2022, ze dne 28. 3. 2024
Dotčené předpisy:
§ 203 IZ
§ 229 IZ
§ 245 IZ
§ 246 IZ
§ 312 IZ
§ 313 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou ze dne 26. března 2020 (upřesněnou a doplněnou v dalším průběhu řízení) se žalobce (Transparent reality s. r. o.) domáhal po původních žalovaných [1/ Insolvenční agentuře v. o. s., jakožto insolvenčnímu správci dlužníka J. Z. (dále též jen „J. Z.“) a 2/ Insolvenční agentuře v. o. s., jakožto insolvenčnímu správci dlužnice R. Z. (dále též jen „R. Z.“)], aby mu každý ze žalovaných zaplatil 157.500 Kč s 10% úrokem z prodlení za dobu od 26. března 2020 do zaplacení. Žalobce tvrdil, že jde o provizi, na jejíž zaplacení mu vznikl nárok dle zprostředkovatelské smlouvy, kterou s insolvenčním správcem dlužníků uzavřel v ústní formě dne 18. listopadu 2016 a jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje nemovitostí dlužníků v rámci zpeněžování jejich majetku v probíhajícím insolvenčním řízení. Přestože žalobce své povinnosti zprostředkovatele splnil a vznikl mu tak nárok na zaplacení provize, insolvenční správce dlužníků žalobcovu pohledávku neuhradil. Přitom jde (podle mínění žalobce) o pohledávku za majetkovou podstatou dlužníků dle § 168 odst. 2 písm. f/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K možnosti domáhat se splnění takové pohledávky v průběhu insolvenčního řízení žalobce odkázal na ustanovení § 203 odst. 4 insolvenčního zákona.
2. Rozsudkem ze dne 10. června 2021, č. j. 13 C 95/2020-117, Okresní soud v Karlových Varech žalobu zamítl (body I. a II výroku) a uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 53.978 Kč (bod III. výroku).
3. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 8. dubna 2020, č. j. KSUL 79 INS 23058/2014-B-69, v insolvenčním řízení vedeném na majetek J. Z. (mimo jiné) schválil konečnou zprávu insolvenčního správce. Usnesením ze dne 30. června 2020, č. j. KSUL 79 INS 23058/2014-B-77, insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka z důvodu, že jeho majetek je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující a zprostil insolvenčního správce funkce.
[2] V insolvenčním řízení vedeném na majetek R. Z. insolvenční soud schválil konečnou zprávu insolvenčního správce usnesením ze dne 8. dubna 2020, č. j. KSUL 79 INS 2584/2016-B-72. Usnesením ze dne 11. června 2020, č. j. KSUL 79 INS 2584/2016-B-81, insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužnice z důvodu, že její majetek je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující a zprostil insolvenčního správce funkce.
4. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení § 2445 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 168 odst. 2, § 203 odst. 1 a 4, § 304 odst. 4 písm. a/, § 308 odst. 1 písm. d/, § 312 odst. 1 a § 313 insolvenčního zákona – dospěl k závěru, že žalovaný insolvenční správce obou dlužníků není ve věci pasivně věcně legitimován. V průběhu řízení totiž insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníků a zprostil insolvenčního správce funkce, v důsledku čehož došlo (ve smyslu § 313 insolvenčního zákona) k přechodu dispozičních oprávnění zpět na dlužníky. Měl-li žalobce za to, že v průběhu řízení nastala skutečnost, s níž právní předpisy (insolvenční zákon) spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, mohl navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, což se nestalo. Současně nebyly splněny ani podmínky pro to, aby soud rozhodl z úřední povinnosti o právním nástupnictví dlužníků na místo jejich insolvenčního správce ve smyslu § 107 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
5. K tomu soud prvního stupně doplnil, že usnesením vyhlášeným při jednání konaném dne 10. června 2021 nepřipustil změnu žaloby navrženou žalobcem v podání ze dne 27. srpna 2020. V něm žalobce uvedl, že kdyby soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané fázi soudního řízení již (s ohledem na skončení insolvenčního řízení) žalobci uplatněnou pohledávku nelze přiznat, nechť je nárok žalobce považován za uplatnění škody, která mu byla způsobena porušením zákonných povinností insolvenčního správce v průběhu insolvenčního řízení.
6. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. září 2021, č. j. 64 Co 204/2021-148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13.179 Kč (druhý výrok).
7. Odvolací soud zdůraznil, že v řízení nebylo pochyb o tom, že žalobou uplatněný nárok je možné považovat za pohledávku za majetkovou podstatou. Taková pohledávka musí být v insolvenčním řízení uplatněna nejpozději před vydáním rozhodnutí o schválení konečné zprávy, což žalobce také učinil. Podle odvolacího soudu v situaci, kdy v předložené a uveřejněné konečné zprávě nebyla uvedena žalobcova pohledávka, nezbývalo žalobci (jako věřiteli pohledávky za majetkovou podstatou) nic jiného než podat proti konečné zprávě námitky. Kdyby tak žalobce učinil, nemohlo by dojít ke skončení insolvenčního řízení a jeho žaloba o zaplacení pohledávky za majetkovou podstatou podaná podle § 203 insolvenčního zákona „by měla z hlediska věřitele význam“. Žalobce však proti konečné zprávě ani proti usnesení o jejím schválení opravný prostředek nepodal, přičemž po skončení insolvenčního řízení již nelze takové pohledávky z majetkové podstaty uspokojovat. Z tohoto důvodu nemohl žalobce v projednávané věci uspět se žalobou podanou proti insolvenčnímu správci obou dlužníků.
8. Za nesprávné měl odvolací soud též úvahy žalobce (jakož i soudu prvního stupně) o právním nástupnictví subjektů insolvenčního řízení po jeho skončení. Ustanovení § 313 odst. 1 insolvenčního zákona sice uvádí, že po zrušení konkursu dispoziční oprávnění přechází z insolvenčního správce na dlužníka, avšak jen v rozsahu zbývající části majetkové podstaty. Výtěžek ze zpeněžení nemovitostí byl vyplacen zástavnímu věřiteli bez odečtení nárokované provize a jiné prostředky dlužníci k dispozici neměli. Nejde tak v daném případě ani o právní nástupnictví podle § 107 o. s. ř. ani podle § 107a o. s. ř.
9. Protože soud prvního stupně nepřipustil navrhovanou změnu žaloby, žalobce nemohl být podle odvolacího soudu v řízení úspěšný ani se zřetelem k tvrzenému nároku na náhradu škody, kterou mu měl žalovaný insolvenční správce dlužníků způsobit v době, kdy vykonával svou funkci.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Podle dovolatele soudy nižších stupňů pochybily především tím, že nepřipustily změnu žaloby dle podání ze dne 27. srpna 2020, kterým žalobce reagoval právě na skončení insolvenčního řízení. Tím bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces.
12. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle kterého v důsledku skončení insolvenčního řízení nemohlo dojít v projednávané věci k procesnímu nástupnictví na straně žalovaných. Dovolatel je přesvědčen, že v posuzovaném případě šlo o situaci předvídanou v ustanovení § 107 o. s. ř., když dispoziční oprávnění po skončení konkursu přešla ve smyslu § 313 insolvenčního zákona na dlužníky, s nimiž měly soudy jednat jako se žalovanými na místo insolvenčního správce. Potud odkazuje rovněž na závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3474/2015 (jde o usnesení ze dne 27. září 2017).
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
14. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem předestřené právní otázky, týkající se důsledků skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníků na (dosud probíhající) řízení o zaplacení pohledávky za majetkovou podstatou, když potud jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud v daných souvislostech nebyla řešena.
15. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
18. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona (v aktuálním znění, pro věc rozhodném).
§ 203 insolvenčního zákona
(1) Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.
(…)
(3) Osoba s dispozičními oprávněními uspokojí pohledávky podle odstavce 1 z majetkové podstaty.
(4) Neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila.
(…)
§ 229 insolvenčního zákona
(1) Zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich.
(…)
(3) Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními
(…)
c/ insolvenční správce v době od prohlášení konkursu,
(…)
§ 245 insolvenčního zákona
(1) Účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku.
(…)
(3) Prohlášení konkursu nemá vliv na dlužníkovu způsobilost k právním úkonům ani na jeho procesní způsobilost.
(...)
§ 246 insolvenčního zákona
(1) Prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.
(…)
§ 312 insolvenčního zákona
(1) Zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu s výjimkou účinků, u kterých je možné jejich navrácení do stavu před prohlášením konkursu. Platnost a účinnost právních úkonů, které byly provedeny během konkursu, tím není dotčena.
(…)
§ 313 insolvenčního zákona
(1) Funkce insolvenčního správce nekončí zrušením konkursu, i když jeho oprávnění nakládat se zbývající částí majetkové podstaty a další dispoziční oprávnění přecházejí na dlužníka.
(…)
19. V poměrech projednávané věci dovolatel svou (žalovanou) pohledávku uplatnil v insolvenčním řízení dlužníků postupem dle § 203 insolvenčního zákona s tím, že jde o pohledávku za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona, čemuž přisvědčil i odvolací soud. Vzhledem k tomu, že insolvenční správce dlužníků (jakožto osoba s dispozičními oprávněními) pohledávku dovolatele neuspokojil, domáhal se dovolatel žalobou podanou podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona jejího splnění po insolvenčním správci. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že vůči insolvenčnímu správci dlužníků nelze žalobě vyhovět se zřetelem k tomu, že v průběhu řízení bylo insolvenční řízení skončeno (insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníků z důvodu, že jejich majetek je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující) a žalovaný insolvenční správce tudíž není ve věci pasivně věcně legitimován. Takový závěr podle přesvědčení Nejvyššího soudu nemůže obstát.
20. Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti opakovaně dovodil, že insolvenční správce vystupuje v insolvenčním řízení jako zvláštní procesní subjekt (§ 9 písm. d/ insolvenčního zákona), který je v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, jehož úpadek je řešen konkursem (§ 4 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), ve vztahu k majetkové podstatě dlužníka osobou s dispozičními oprávněními (§ 229 odst. 3 písm. c/, § 246 odst. 1 insolvenčního zákona). Insolvenční správce je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Tam, kde na insolvenčního správce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (jako je tomu při řešení úpadku dlužníka konkursem), jedná insolvenční správce svým jménem na účet dlužníka (§ 40 odst. 3 insolvenčního zákona), přičemž k takovým jednáním patří i jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka (§ 40 odst. 4 insolvenčního zákona). K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, uveřejněný pod číslem 72/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sen. zn. 29 NSČR 167/2017, uveřejněné pod číslem 73/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023, sen. zn. 29 ICdo 111/2022.
21. Dále Nejvyšší soud připomíná, že věcná legitimace (obecně) představuje hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení). Není-li ten, kdo byl označen jako žalovaný, účastníkem hmotněprávního vztahu, o nějž v posuzované věci jde, je to důvodem k zamítnutí žaloby (srov. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Současně platí, že dlužník prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu podanou dlužníkem po prohlášení konkursu pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku podstaty přešla na insolvenčního správce, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4599/2010, uveřejněný pod číslem 18/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4624/2008, jejichž závěry v tomto směru, ač přijaté při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, se uplatní i v insolvenčních poměrech.
23. Mezi účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka patří i to, že oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, jestliže souvisí s majetkovou podstatou, přechází na insolvenčního správce (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona) [srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i oprávnění vymáhat pohledávky dlužníka (dispoziční oprávnění) přechází na insolvenčního správce okamžikem zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku. Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 508/2013, a ze dne 31. července 2017, sp. zn. 29 Cdo 4564/2015.
24. Jde-li o aktivní legitimaci k vymáhání dlužníkových pohledávek, neměl Nejvyšší soud v minulosti žádných pochyb o tom, že svědčí (zásadně) insolvenčnímu správci. Současně však dovodil, že nehodlá-li insolvenční správce (v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, jehož úpadek se řeší konkursem) vymáhat pohledávku dlužníka za jeho dlužníkem (postupem podle § 294 odst. 1 insolvenčního zákona) a vyloučí-li ji z majetkové podstaty, přechází oprávnění s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na dlužníka. Obdobně to platí i pro situaci, kdy insolvenční správce pohledávku dlužníka za jeho dlužníkem do majetkové podstaty ani nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá najevo, že soupis neprovede). Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2022, sen. zn. 29 NSČR 25/2022.
25. Jinak řečeno, insolvenční správce vystupuje ve sporu o vymáhání pohledávek dlužníka jako žalobce po tu dobu, po kterou je vymáhaná pohledávka uvedena v soupisu majetkové podstaty. Vyloučením této pohledávky ze soupisu přestává být žalobcem, ať jde o pohledávku, do jejíhož vymáhání vstoupil v důsledku prohlášení konkursu (§ 264 odst. 1 insolvenčního zákona) či o pohledávku, jejíž vymáhání zahájil sám (§ 294 odst. 1 insolvenčního zákona), aniž by se o tom samostatně rozhodovalo. Vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107 o. s. ř. (či podle § 107a o. s. ř.) nemá v tomto případě oporu v zákoně (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sp. zn. 29 Cdo 5641/2017, jehož závěry byly sice přijaty při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání, v tomto směru se však obdobně uplatní i v insolvenčních poměrech).
26. Nejvyšší soud neshledává důvod, pro který by nemělo být obdobným způsobem přistupováno k otázce pasivní věcné legitimace v řízení, ve kterém se věřitel domáhá postupem podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona splnění pohledávky za majetkovou podstatou. Žalobu podle ustanovení § 203 odst. 4 insolvenčního zákona podává věřitel proti osobě s dispozičními oprávněními, kterou je při řešení úpadku dlužníka konkursem insolvenční správce. Není-li řízení skončeno dříve, než zaniknou účinky prohlášení konkursu (§ 312 odst. 1 insolvenčního zákona), přecházejí oprávnění nakládat se zbývající částí majetkové podstaty a další dispoziční oprávnění zpět na dlužníka (§ 313 odst. 1 insolvenčního zákona). Vzhledem k tomu, že důsledkem zrušení konkursu vedeného na majetek dlužníka, který je fyzickou osobou, není zánik dosud neuspokojených pohledávek za majetkovou podstatou (takový důsledek insolvenční zákon nestanoví), pokračuje soud v takovém řízení bez dalšího s dlužníkem jako se žalovaným. Není zde ostatně ani jiné osoby, jež by (místo insolvenčního správce) mohla hájit po zániku účinků prohlášení konkursu majetkové zájmy dlužníka. Nejde přitom o procesní nástupnictví ve smyslu § 107 o. s. ř., ani § 107a o. s. ř.
27. Lze tedy shrnout, že skončí-li insolvenční řízení vedené na majetek fyzické osoby, jejíž úpadek byl řešen konkursem, dříve, než soud rozhodne o žalobě, kterou se žalobce podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona domáhá vůči insolvenčnímu správci (jako osobě s dispozičními oprávněními) splnění pohledávky, o níž tvrdí, že je pohledávkou za majetkovou podstatou, pokračuje soud bez dalšího v takovém řízení na straně žalované (namísto insolvenčního správce) přímo s dlužníkem. Pominou-li totiž účinky prohlášení konkursu, přejde zpět na dlužníka také oprávnění nakládat s jeho majetkem; insolvenční správce, který dosud v řízení jednal svým jménem na účet dlužníka, již nadále nemůže v řízení jako žalovaný vystupovat (přestává být žalovaným). Soud přitom nevydává rozhodnutí o procesním nástupnictví (nepostupuje podle § 107 nebo § 107a o. s. ř.).
28. Výše uvedenému závěru Nejvyšší soud přizpůsobil také označení účastníků (žalovaných) v záhlaví tohoto rozhodnutí.
29. Protože právní posouzení věci co do řešení otázky důsledků skončení insolvenčního řízení dlužníků na probíhající řízení o zaplacení pohledávky za majetkovou podstatou není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) [a aniž se pro nadbytečnost zabýval další dovolatelem předestřenou otázkou týkající se podmínek, za nichž lze připustit změnu žaloby podle § 95 o. s. ř.], rozsudek odvolacího soudu zrušil; důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Autor: -mha-