// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 11.06.2024
Zajišťovací prostředek ve smyslu § 2 písm. g) insolvenčního zákona
I v poměrech upravených insolvenčním zákonem platí, že exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí není zajišťovacím prostředkem ve smyslu § 2 písm. g) insolvenčního zákona, a tudíž nezakládá věřiteli právo na přednostní uspokojení jeho pohledávky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 109/2023, ze dne 30. 4. 2024
Dotčené předpisy:
§ 2 písm. g) IZ
§ 58 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou doručenou soudu dne 29. září 2021 se žalobci (a/ E. H. a b/ D. Š.) domáhali proti žalovanému (Beneš – insolvenční správce v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka M. D.) určení, že pohledávka žalobkyně a/ za dlužníkem ve výši 294 549,46 Kč a pohledávka žalobce b/ za dlužníkem ve výši 63 500 Kč jsou pohledávkami zajištěnými na základě exekučního příkazu soudní exekutorky Mgr. B. B., Exekutorský úřad B., ze dne 1. prosince 2020, č. j. 200 EX 349/20–23 (pohledávka žalobkyně a/), a ze dne 5. listopadu 2020, č. j. 200 EX 351/20–16 (pohledávka žalobce b/), k provedení exekuce prodejem tam specifikovaných nemovitých věcí.
2. Společně s žalobci a/ a b/ podali žalobu také žalobkyně c/ A. D. a žalobce d/ M. V., kteří však v průběhu řízení vzali svou žalobu zpět. Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) proto usnesením ze dne 30. března 2022, č. j. 21 ICm 2681/2021–30, a usnesením ze dne 25. května 2022, č. j. 21 ICm 2681/2021–44, řízení o žalobě žalobců c/ a d/ zastavil.
3. Podáním ze dne 14. června 2022 vzali žalobkyně a/ a žalobce b/ žalobu zčásti zpět – každý z nich o částku 1 500 Kč. Insolvenční soud proto usnesením ze dne 17. června 2022, č. j. 21 ICm 2681/2021–59, řízení v dotčeném rozsahu zastavil. Žalobkyně a/ se tak po tomto částečném zpětvzetí domáhala určení pořadí ve vztahu k pohledávce za dlužníkem ve výši 293 049,46 Kč a žalobce b/ ve vztahu k pohledávce za dlužníkem ve výši 62 000 Kč.
4. Rozsudkem ze dne 5. října 2022, č. j. 21 ICm 2681/2021-80, insolvenční soud zamítl žalobu žalobkyně a/ (bod I. výroku) i žalobce b/ (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku).
5. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 26. března 2021 zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného.
[2] Žalobci a/ a b/ přihlásili do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka své pohledávky ve výši 294 549,46 Kč (P1) a 63 500 Kč (P2) jako zajištěné a vykonatelné na základě rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. září 2020, č. j. 4 T 58/2020-2605.
[3] Insolvenční správce u přezkumného jednání konaného dne 23. srpna 2021 pohledávky obou žalobců popřel co do pořadí s odůvodněním, že exekuční příkazy soudní exekutorky Mgr. Blanky Březinové k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí nezakládají zajištění ve smyslu § 2 písm. g/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
6. Na výše shrnutém skutkového základě insolvenční soud uvedl, že aktivně legitimován k podání incidenční žaloby o určení pořadí pohledávky je vždy věřitel popřené zajištěné pohledávky. Dále uzavřel, že zajišťovacím prostředkem podle § 2 písm. g/ insolvenčního zákona je omezení převodu nemovitostí podle § 58 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále též jen „obč. zák.“). Exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí, o který žalobci opírají vznik zajištění, tedy nepředstavuje zajišťovací prostředek, ale jedná se pouze o způsob provedení exekuce podle části šesté, hlavy páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a podle části první, hlavy čtvrté zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Pohledávky žalobců proto nejsou zajištěnými pohledávkami ve smyslu § 2 písm. g/ insolvenčního zákona.
7. K odvolání žalobců i žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok) a změnil jej v bodech III. a IV. výroku o nákladech řízení (druhý a třetí výrok). Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok).
8. Odvolací soud – cituje zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1194/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2009, pod číslem 12, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 61/2015, uveřejněný pod číslem 81/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2016“) – ve shodě s insolvenčním soudem uzavřel, že pohledávky žalobců nejsou zajištěnými pohledávkami. Konstatoval, že stejně jako zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), obsahuje rovněž insolvenční zákon taxativní výčet zajišťovacích prostředků, které věřiteli zajištěné pohledávky zakládají právo na její uspokojení z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Tento závěr vyjádřený v § 2 písm. g/ insolvenčního zákona se uplatní přesto, že existují i jiné typy zajištění [v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jde např. o dohodu o srážkách ze mzdy (§ 2045 o. z)]. Právní teorie i z ní vycházející soudní praxe je přitom jednotná v tom, že omezením převodu nemovitostí dle § 28 odst. 1 ZKV, i dle § 2 písm. g/ insolvenčního zákona, je pouze hmotněprávní institut omezení převodu nemovitostí vzniklý podle ustanovení § 58 a násl. obč. zák., přičemž odvolací soud nemá pochyb o správnosti tohoto výkladu.
9. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že pohledávky žalobců nejsou pohledávkami zajištěnými, neboť vydání exekučních příkazů k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí dlužníka jako povinného zajištění nezakládá; zákaz nakládání s majetkem včetně nemovitostí podle § 44a odst. 1 věty první exekučního řádu není omezením převodu nemovitostí podle § 2 písm. g/ insolvenčního zákona.
10. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu (posuzováno podle obsahu dovolání) a výslovně i proti rozsudku insolvenčního soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Uplatňují dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil, případně aby rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí, kterým bylo zároveň zřízeno omezení převodu nemovitostí, není zajištěním pohledávky ve smyslu § 2 písm. g/ insolvenčního zákona. Uvádějí, že exekučním příkazem bylo povinnému výslovně zakázáno s nemovitostmi nakládat, a tedy je převádět na třetí osoby. Exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí pak srovnávají s exekučním příkazem ke zřízení zástavního práva, v důsledku kterého se takto zajištěná pohledávka považuje za zajištěnou i v rámci insolvenčního řízení. Konstatují, že není důvod tyto exekuční příkazy odlišovat, a proto by měly mít totožný důsledek pro insolvenční řízení.
12. Žalovaný ve vyjádření považuje dovolání za nedůvodné, když se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů; navrhuje dovolání zamítnout.
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
15. Dovolatelé podali dovolání výslovně proti rozsudku odvolacího soudu i proti rozsudku insolvenčního soudu. V části, ve které dovolání směřuje proti rozsudku insolvenčního soudu, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobců zastavil podle § 243b věty před středníkem a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
16. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné dle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem v daných souvislostech dosud neřešenou.
17. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
18. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
20. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
21. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou podstatná následující ustanovení insolvenčního zákona:
Podle § 2 písm. g/ se pro účely tohoto zákona rozumí zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy; zajištěným věřitelem je i agent pro zajištění podle zákona o dluhopisech.
Podle § 166 zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají. To platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění, a jde-li o zajištěné věřitele podmíněných pohledávek nebo pohledávek budoucích, k jejichž zajištění byla zastavena věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota nebo zřízeno jiné zajištění uvedené v § 2 písm. g/.
22. Ustanovení insolvenčního zákona v podobě citované výše, pro věc rozhodné, platí v nezměněné podobě od rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
23. Podle § 58 obč. zák. platilo, že věřitel může uspokojení své pohledávky zajistit písemnou smlouvou uzavřenou s dlužníkem, kterou dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, pokud pohledávka nebude uspokojena. Má-li mít omezení převodu nemovitosti právní účinky i pro dědice, musí to být ve smlouvě uvedeno.
24. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené právní otázce následující závěry:
25. Nejvyšší soud již v poměrech výkladu dříve platné úpadkové úpravy podle zákona o konkursu a vyrovnání, konkrétně podle jeho § 28 taxativně určujícího, kdo je pro účely uspokojení pohledávky v konkursním řízení pokládán za odděleného (zajištěného) věřitele, uzavřel (v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1194/2006, přiléhavě zmíněném odvolacím soudem), že „omezením převodu nemovitostí“ ve smyslu § 28 odst. 1 ZKV se rozumí pouze institut obsažený v § 58 až § 61 obč. zák. a že takové „omezení“ (zajištění) nevyvolávají účinky usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí pozdějšího úpadce.
26. V poměrech úpravy obsažené v insolvenčním zákoně (v jeho § 2 písm. g/) se Nejvyšší soud přihlásil k týmž závěrům již v důvodech R 81/2016, uváděje tamtéž, že výčet zajištění obsažený v § 2 písm. g/ insolvenčního zákona je výčtem taxativním (zajištěním pro potřeby insolvenčního zákona se rozumí pouze tam vyjmenované zajištění, bez zřetele k tomu, že mohou existovat i jiné druhy zajištění), což potvrzuje i důvodová zpráva k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 - 2013) jako tisk č. 929, přijaté posléze s účinností od 1. ledna 2014 jako zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů [srov. Zvláštní část důvodné zprávy, K bodům 1 a 2 (§ 2)].
27. V situaci, kdy exekuční příkaz nelze identifikovat s některým z dalších způsobů zajištění uvedených v § 2 písm. g/ insolvenčního zákona (což dovolatelé ani netvrdí), tak v poměrech dané věci je úkolem Nejvyššího soudu ozřejmit, zda může jít (jak prosazují dovolatelé) o zajištění „omezením převodu nemovitosti“. K tomu Nejvyšší soud ve shodě s tím, co bylo řečeno při výkladu § 28 odst. 1 ZKV v jeho rozsudku sp. zn. 29 Odo 1194/2006, uzavírá, že „omezením převodu nemovitostí" ve smyslu ustanovení § 2 písm. g/ insolvenčního zákona se i nadále rozumí pouze institut obsažený v ustanoveních § 58 až § 61 obč. zák. (jehož pojmenování tamtéž přesně odpovídá slovnímu spojení užitému v § 2 písm. g/ insolvenčního zákona); takové „omezení“ (zajištění) nevyvolávají ve vztahu k dotčenému majetku povinného coby pozdějšího (insolvenčního) dlužníka ani účinky usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, ani účinky usnesení o nařízení exekuce, ani účinky vyrozumění o zahájení exekuce, ba ani účinky exekučního příkazu.
28. Při respektu k zásadám, jež zkoumání smyslu a účelu zákona nastavil Ústavní soud (pojmenováním podmínek priority výkladu e ratione legis) např. již ve stanovisku svého pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, odpovídá podaný výklad též záměru zákonodárce, projevenému v důvodové zprávě k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období (2002 – 2006) jako tisk č. 1120. Ve zvláštní části této důvodové zprávy (K § 2) se na dané téma výslovně uvádí, že:
„Z obsahového hlediska definice zajištěného věřitele odpovídá stávající úpravě (srov. § 28 odst. 1 ZKV), s nezbytným (novým) dodatkem, podle kterého je zajištěným věřitelem i ten věřitel, který je nositelem práva obdobného právům vyjmenovaným v § 2 písm. f/ osnovy podle zahraniční právní úpravy.“
29. Lze tedy uzavřít, že i v poměrech upravených insolvenčním zákonem platí, že exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí není zajišťovacím prostředkem ve smyslu § 2 písm. g/ insolvenčního zákona, a tudíž nezakládá věřiteli právo na přednostní uspokojení jeho pohledávky.
30. Závěr odvolacího soudu, že žalobci nejsou zajištěnými věřiteli, a tedy že jejich pohledávky nejsou zajištěné ve smyslu § 2 písm. g/ insolvenčního zákona, je tak správný.
31. Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání v této části zamítl podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Autor: -mha-