// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 14.05.2024
K vymezení hrozícího úpadku
Hrozící úpadek se neposuzuje toliko ve vztahu k existujícím splatným dluhům, ale může se jednat i o dluhy budoucí. Žádnou z výkladových metod naopak nelze dospět k názoru, že by pro posouzení hrozícího úpadku bylo rozhodné pouze to, zda jsou závazky dlužníka splatné či nikoli. Naopak zákon pro zjištění hrozícího úpadku ukládá zkoumat všechny okolnosti, pro které je možné neschopnost dlužníka splnit podstatnou část svých peněžitých závazků předpokládat. Takovými okolnostmi mohou být například výše příjmů dlužníka, hodnota majetku dlužníka (a jeho likvidita), schopnost dlužníka nadále získávat příjem, nebo doba, za kterou se jeho dluhy stanou splatnými, a výše těchto dluhů.
Uzavřel-li odvolací soud, že společnost v hrozícím úpadku nebyla jen proto, že převážná část jejích závazků nebyla splatná, je jeho právní posouzení otázky hrozícího úpadku neúplné, a tudíž nesprávné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3019/2023, ze dne 3. 4. 2024
Dotčené předpisy: § 3 odst. 5 zák. č. 182/2006 Sb.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
a) Návrh na zahájení řízení
1. Žalobce se žalobou podle § 68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále též jen „z. o. k.“), podanou dne 21. 2. 2020 k Okresnímu soudu v Karviné, domáhá rozhodnutí, že žalovaní ručí za splnění povinnosti (již z obchodního rejstříku vymazané) společnosti MARVISSIMO s. r. o. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 05002397 (dále jen „společnost“).
b) Řízení před soudem prvního stupně
2. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2022, č. j. Ncp 8/2022-141, bylo rozhodnuto, že k projednání věci jsou příslušné krajské soudy (první výrok) a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ostravě (druhý výrok).
3. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 43 Cm 32/2022-181, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalovaní byli jednateli společnosti od 18. 4. 2016 do 26. 1. 2018 (dále jen „funkční období žalovaných“).
2) Návrhem žalobce z 13. 9. 2019 bylo se společností zahájeno insolvenční řízení.
3) Do insolvenčního řízení bylo přihlášeno 14 pohledávek 13 věřitelů, z nichž ke dni zániku funkce žalovaných ve společnosti byly splatné:
i) pohledávka České správy sociálního zabezpečení ve výši 285 Kč,
ii) pohledávka Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ve výši 25.078 Kč,
iii) pohledávka T-Mobile Czech Republic a. s. ve výši 3.810 Kč,
iv) pohledávka Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z. s. ve výši 5.312 Kč.
4) Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2019, č. j. KSOS 31 INS 19775/2019-A15, byl zjištěn úpadek společnosti a na její majetek byl prohlášen konkurs.
5) Usnesením téhož soudu ze dne 24. 2. 2022,
č. j. KSOS 31 INS 19775/2019-B32, byl konkurs zrušen, neboť majetek společnosti zcela nepostačoval k uspokojení věřitelů.
5. Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně nejprve uvedl, že žalobce je věřitelem společnosti, a proto je k podání žaloby aktivně věcně legitimován; „zabývat se otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení tudíž nebylo potřeba“.
6. Podle názoru soudu se žalobci v řízení „nepodařilo prokázat“, že žalovaní věděli nebo mohli vědět, že společnost se nachází v hrozícím úpadku.
7. Současně měl soud za to, že společnost se během funkčního období žalovaných ve stavu hrozícího úpadku vůbec neocitla. Skutečnost, že společnost měla dluhy po splatnosti v řádu „nízkých desítek tisíc korun“, totiž bez dalšího neznamená, že se nacházela ve stavu hrozícího úpadku.
8. Okolnosti případné budoucí platební neschopnosti je nutno posuzovat na základě informací, které jsou známy statutárnímu orgánu budoucího dlužníka v době, kdy vyvíjel podnikatelskou činnost; „klíčové je tvrzení a prokazování skutečností v době hrozícího úpadku, nikoliv již ve stavu úpadku“. Odpovědnost podle § 68 z. o. k. pak není odpovědností za výsledek, ale odpovědností za neodvracení hrozícího úpadku.
9. Nepodařilo-li se žalobci prokázat, že „žalovaní o hrozícím úpadku věděli nebo měli a mohli vědět, neboť stav hrozícího úpadku během funkčního období žalovaných nenastal“, nemůže být žaloba úspěšná.
c) Odvolací řízení
10. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
11. Odvolací soud doplnil dokazování a vyšel dále z toho, že:
1) Předmětem podnikání společnosti byla mimo jiné hostinská činnost.
2) Dne 13. 5. 2016 uzavřeli žalobce jako pronajímatel a společnost jako nájemce nájemní smlouvu o pronájmu nemovitosti za účelem provozování restaurace a penzionu (dále jen „nájemní smlouva“). Podle článku 11.2 nájemní smlouvy byl pronajímatel oprávněn v případě porušení smlouvy nájemcem nájem ukončit na základě „písemného odstoupení“, které nabývá účinnosti okamžikem doručení nájemci.
3) Společnost poskytla žalobci „kauci“ ve výši 60.000 Kč (dále jen „kauce“).
4) Žalobce jako pronajímatel od nájemní smlouvy „odstoupil“ 22. 1. 2018.
5) „Odstoupení“ od nájemní smlouvy bylo společnosti doručeno 24. 1. 2018 a 29. 1. 2018 byla nemovitost vyklizena a předána žalobci.
6) Společnost jako úvěrovaná uzavřela s Československou obchodní bankou a. s. jako úvěrující 28. 7. 2017 smlouvu o úvěru s úvěrovým limitem 200.000 Kč (dále jen „úvěr“). Pro „neplnění povinností“ byl úvěr k 25. 4. 2018 zesplatněn.
12. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle kterého společnost nebyla ke dni zániku funkce žalovaných ve stavu hrozícího úpadku. Měl za významné, že převážná část závazků společnosti se stala splatnou teprve v průběhu ledna 2018 a závazky splatné do 26. 1. 2018 po zohlednění kauce dosahovaly přibližně 55.000 Kč. Za podstatné odvolací soud považoval i to, že během funkčního období žalovaných společnost hradila závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru a že povinnost podat daňové přiznání a uhradit daň z příjmu za rok 2017 společnosti vznikla až po zániku funkce žalovaných.
13. Podle názoru odvolacího soudu bylo rovněž nezbytné zohlednit i ukončení podnikatelské činnosti společnosti. Společnost se tak mohla dostat do stavu hrozícího úpadku nejdříve v „důsledku zániku možnosti provozovat podnikání v pronajatých prostorách, neboť nejdříve po doručení výpovědi (…) mohla důvodně předpokládat, že nebude schopna řádně a včas plnit podstatnou část svých peněžitých závazků“.
14. Jelikož mezi skončením nájemní smlouvy a zánikem funkce žalovaných uplynula doba pouze několika dní, „nelze dospět k závěru, podle kterého společnost do okamžiku odvolání žalovaných z funkce jednatelů byla v hrozícím úpadku, a i kdyby byla, že by žalovaní mohli o takovém hrozícím úpadku vědět“, konstatoval odvolací soud.
15. Podle odvolacího soudu přitom bylo nevýznamné, že žalovaní převedli své podíly ve společnosti na „nedůvěryhodnou“ osobu, jelikož „takové jednání učinili z pozice společníků, nikoliv jednatelů“. Nepodstatnými odvolací soud shledal i okolnosti zániku funkce žalovaných, když „z pohledu § 68 z. o. k. má význam jen zánik jejich funkce dne 26. 1. 2018“.
16. I kdyby se společnost v době funkčního období žalovaných nacházela ve stavu hrozícího úpadku a žalovaní o tom mohli vědět, musel by žalobce tvrdit a prokázat, že „žalovaní jako jednatelé společnosti neučinili konkrétní opatření za účelem odvrácení hrozícího úpadku, či že učinili kroky, které naopak vedly k dokonání hrozícího úpadku“.
17. Tvrzení žalobce, podle kterého druhý žalovaný dlouhodobě žil ve Spojených státech amerických a o společnost se nezajímal a rovněž první žalovaná se „od určité doby společnosti nevěnovala“, pak podle odvolacího soudu „nepředstavuje porušení povinnosti péče řádného hospodáře ve smyslu snahy odvrátit hrozící úpadek“.
18. Stejně tak odvolací soud nespatřoval porušení péče řádného hospodáře v tom, že žalovaní nerozhodli o zrušení společnosti s likvidací ani nepodali insolvenční návrh.
II. Dovolání a vyjádření k němu
19. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to (podle obsahu dovolání, které, ač sepsáno advokátem, je na hranici srozumitelnosti), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a to:
1/ zda je pro posouzení, jestli se společnost nachází v hrozícím úpadku, podstatné, že většina jejich závazků ještě není splatných,
2/ zda lze věřiteli klást k tíži ukončení nájemního vztahu s dlužníkem, jestliže tím přivede dlužníka do úpadku,
které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny, a otázek
3/ vědomosti žalovaných o hrozícím úpadku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1152/2006, a
4/ porušení péče řádného hospodáře, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů formulovaných v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněném pod číslem 131/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 131/2017“), či ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016, uveřejněném pod číslem 88/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 88/2019“), a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 27 Cdo 594/2021.
20. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
21. Prostřednictvím první otázky dovolatel brojí proti názoru odvolacího soudu, který při hodnocení hrozícího úpadku společnosti považoval za významné, že značná část jejích závazků nebyla splatná.
22. Druhou dovolací otázkou dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně přičetl k tíži žalobce skutečnost, že společnosti ukončil nájemní smlouvu, čímž ji zbavil možnosti pokračovat v podnikatelské činnosti.
23. Ke třetí dovolací otázce dovolatel dovozuje, že je povinností jednatele (jedná-li s péčí řádného hospodáře) být informován o průběžných výsledcích hospodaření společnosti.
24. Závěrem dovolatel zdůrazňuje, že žalovaní nemohli jednat s péčí řádného hospodáře, neboť pro odvrácení hrozícího úpadku společnosti nečinili nic a o společnost se nezajímali.
25. Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhují, aby je Nejvyšší soud odmítl.
III. Přípustnost dovolání
26. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
27. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky vymezení hrozícího úpadku, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, a otázky péče řádného hospodáře, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
a) Použitá právní úprava
28. Jelikož v projednávané věci byl insolvenční návrh podán 13. 9. 2019, Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona o obchodních korporacích ve znění účinném do 31. 12. 2020. K tomu srovnej čl. II bod 7 zákona č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony; viz i odst. [34] až [36] usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1831/2021.
29. Podle § 3 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), o hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků.
30. Podle § 52 z. o. k. při posouzení, zda člen orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace (odstavec první).
Je-li v řízení před soudem posuzováno, zda člen orgánu obchodní korporace jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno tento člen, ledaže soud rozhodne, že to po něm nelze spravedlivě požadovat (odstavec druhý).
31. Podle § 68 odst. 1 z. o. k. soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen jejího statutárního orgánu ručí za splnění jejích povinností, jestliže:
a) bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, a
b) člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné.
b) K hrozícímu úpadku
32. Insolvenční zákon v § 3 odst. 5 stav hrozícího úpadku definuje jako takový stav, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků.
33. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněném pod číslem 88/2010 Sb. rozh. obč., vysvětlil, že u insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem, proto, že mu úpadek teprve hrozí, se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují hrozící úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít (se zřetelem ke všem okolnostem případu), že lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků v budoucnu. Jinak řečeno, že v budoucnu nastane dlužníkova platební neschopnost ve smyslu § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž k podmínce, aby dlužník i v tomto případě měl nejméně dva věřitele s pohledávkami, jež se v budoucnu stanou splatnými, se v takovém případě pojí i požadavek, aby se neschopnost v budoucnu plnit pohledávky věřitelů, týkala „podstatné části“ dlužníkových peněžitých závazků.
34. Rovněž literatura zastává názor, podle kterého se hrozící úpadek neposuzuje toliko ve vztahu k existujícím splatným dluhům, ale může se jednat i o dluhy budoucí (srov. SPRINZ, Petr, SCHÖNFELD, Jaroslav. § 3 [Úpadek]. In: SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání [4. aktualizace]. Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 78.).
35. Žádnou z výkladových metod naopak nelze dospět k názoru (který zastává odvolací soud), že by pro posouzení hrozícího úpadku bylo rozhodné pouze to, zda jsou závazky dlužníka splatné či nikoli. Naopak zákon pro zjištění hrozícího úpadku ukládá zkoumat všechny okolnosti, pro které je možné neschopnost dlužníka splnit podstatnou část svých peněžitých závazků předpokládat. Takovými okolnostmi mohou být například výše příjmů dlužníka, hodnota majetku dlužníka (a jeho likvidita), schopnost dlužníka nadále získávat příjem, nebo doba, za kterou se jeho dluhy stanou splatnými, a výše těchto dluhů.
36. V projednávané věci přitom není bez významu, že část dluhů společnosti existovala již během funkčního období žalovaných a jejich splatnost nastala brzy po zániku jejich funkce jednatelů společnosti, jakož i to, že právě během funkčního období žalovaných společnost přišla o příjmy z podnikatelské činnosti.
37. Uzavřel-li odvolací soud, že společnost v průběhu funkčního období žalovaných v hrozícím úpadku nebyla jen proto, že převážná část jejích závazků nebyla splatná, je jeho právní posouzení otázky hrozícího úpadku neúplné, a tudíž nesprávné.
c) K péči řádného hospodáře
38. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k výkladu péče řádného hospodáře se podává:
1/ Jednatel společnosti s ručením omezeným odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněný pod číslem 75/2013 Sb. rozh. obč., R 131/2017, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, a ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3915/2012).
2/ Pro posouzení, zda rozhodnutí, která jednatel společnosti s ručením omezeným přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti jednatele nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že jednatel postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že jednatel společnosti s ručením omezeným nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání (viz R 131/2017 či R 88/2019).
3/ Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí jednatele nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post, tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno (viz opět R 131/2017 či R 88/2019).
4/ Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost jednatele dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce jednatele vahou svých hlasů prosadil (viz např. R 88/2019).
5/ Při posuzování, zda určité jednání jednatele společnosti s ručením omezeným bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy (per se) v rozporu s péčí řádného hospodáře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3235/2016, či ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5279/2016).
6/ Jednatel nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, potřebnými pro výkon veškerých činností, spadajících do působnosti statutárního orgánu. Nicméně nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit její posouzení osobou, která potřebné znalosti má; součástí péče řádného hospodáře je přitom schopnost rozpoznat, které činnosti již není s to vykonávat či které potřebné znalosti a dovednosti nemá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011).
7/ Pověří-li jednatel výkonem činností spadajících do jeho působnosti jinou osobu, je jeho povinností nejen prověřit, zda jde o osobu kvalifikovanou, ale také vytvořit jí podmínky pro výkon svěřené působnosti a efektivně kontrolovat, zda a jak je svěřená působnost vykonávána (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněné pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011).
8/ Zastává-li jednatel svoji funkci toliko formálně, tj. ve skutečnosti funkci nevykonává a plnění povinností statutárního orgánu bez dalšího přenechává druhému jednateli, popř. zaměstnancům společnosti, a ani nekontroluje, jak je společnost řízena a jak jsou její záležitosti spravovány, nelze zpravidla než uzavřít, že nejedná s péčí řádného hospodáře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 844/2018).
39. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že tvrzení žalobce, podle kterého druhý žalovaný dlouhodobě žije v USA a o společnost se fakticky nezajímá, stejně jako „od určité doby i první žalovaná“, není tvrzením o tom, že by žalovaní nejednali s péčí řádného hospodáře „ve smyslu snahy odvrátit hrozící úpadek“. Mělo tomu tak být mimo jiné proto, že „žalovaní neměli objektivně možnost, aby v řádu 1 až 2 dnů mohli cokoliv učinit k odvrácení případně hrozícího úpadku“.
40. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že smyslem „sankčního“ ručení podle § 68 z. o. k. je kompenzovat zhoršenou dobytnost pohledávek věřitelů obchodní korporace, která je způsobena tím, že obchodní korporace je v úpadku a člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu nejednal s péčí řádného hospodáře, neboť neučinil vše potřebné a rozumně předpokladatelné, aby úpadek obchodní korporace odvrátil (ačkoli věděl, že korporaci úpadek hrozí anebo o tom vědět mohl a měl) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1319/2018, a ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1916/2019].
41. Tvrdí-li odvolací soud, že jednatelé péči řádného hospodáře při odvracení hrozícího úpadku neporušili, neboť jejich funkce zanikla příliš krátce poté, co se společnost do hrozícího úpadku dostala, přehlíží, že žalovaným funkce jednatelů zanikla odvoláním, které na valné hromadě společnosti sami (jako společníci společnosti) svými hlasy prosadili.
42. Bylo-li reakcí žalovaných na ukončení nájmu podnikatelských prostor společnosti okamžité odvolání sebe samých z funkce jednatelů společnosti, nelze takové jednání samo o sobě považovat za odvracení hrozícího úpadku ve smyslu § 68 odst. 1 písm. b) z. o. k. Za v souladu s péčí řádného jednatele jsoucí odvracení hrozícího úpadku by takové jednání mohlo být považováno například tehdy, bylo-li by jeho smyslem zvolit do funkce jednatele společnosti osobu, jejímž úkolem by bylo hrozící úpadek odvracet (§ 68 odst. 2 z. o. k.).
43. Dostala-li se společnost nejpozději ukončením nájemní smlouvy do stavu hrozícího úpadku (o němž žalovaní, vědomi si ukončení smlouvy o nájmu, museli vědět), měli žalovaní v souladu s péčí řádného hospodáře za účelem jeho odvrácení činit vše potřebné a rozumně předpokladatelné. Takovým jednáním mohly být například pokusy obnovit podnikatelskou činnost společnosti, zajištění „krizového manažera“, či alespoň snaha komunikovat s věřiteli společnosti ohledně možnosti odložení splatnosti jejich pohledávek nebo sjednání splátkového kalendáře.
44. Dovozuje-li odvolací soud, že „útěku“ žalovaných ze společnosti nelze z pohledu péče řádného hospodáře ničeho vytknout, neboť v krátkém časovém úseku mezi vznikem hrozícího úpadku a zánikem jejich funkce „neměli žalovaní objektivně vůbec možnost, aby v řádu 1 až 2 dnů mohli cokoli učinit k odvrácení případně hrozícího úpadku“, je jeho právní posouzení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i se smyslem a účelem § 68 z. o. k., a tudíž nesprávné.
d) Shrnutí rozhodnutí
45. Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a aniž by se pro nadbytečnost zabýval zbývajícími dovolacími otázkami, rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
46. V další fázi řízení soudy opětovně posoudí (s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem – viz výše odstavec 35.), zda se společnost během funkčního období žalovaných nacházela v hrozícím úpadku, a zváží, jestli si žalovaní při jeho odvracení počínali s péčí řádného hospodáře. Dospějí-li soudy k závěru, podle kterého je žalovaným vhodné založit ručení podle § 68 z. o. k., nepřehlédnou závěry týkající se proporcionality této sankce, které Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil např. v rozsudku sp. zn. 27 Cdo 1319/2018.
47. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soudy znovu rozhodnou i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-