// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 10.01.2023
Žaloba podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona
Spor podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona je incidenčním sporem podle § 159 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona, tedy sporem o platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu.
Žalobu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona lze projednat, aniž by žalobce musel tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o zpeněžení majetkové podstaty.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 156/2020, ze dne 30. 9. 2022
Dotčené předpisy:
§ 159 odst. 1 písm. f) IZ.
§ 159 odst. 1 písm. g) IZ.
§ 289 odst. 3 IZ.
§ 80 o. s. ř.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 26. dubna 2019, č. j. 190 ICm 2895/2018-87, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (FOOD AND SERVICE a. s.) domáhal určení, že smlouva uzavřená dne 18. června 2018 mezi první žalovanou (JUDr. K. M., LL.M., jako insolvenční správkyní dlužníka EURECA SHOPS s. r. o.) a druhým žalovaným (Walker management s. r. o.) o úplatném postoupení pohledávek (dále jen „smlouva o postoupení pohledávek“), jejímž předmětem bylo postoupení souboru pohledávek v celkové výši 33 660 937,95 Kč, zveřejněná v insolvenčním rejstříku dne 10. července 2018, pod č. j. MSPH 90 INS 16976/2014-B-270, je neplatná (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Dne 30. dubna 2014 uzavřel žalobce s dlužníkem smlouvu o peněžitém příplatku mimo základní kapitál, kterou se žalobce jako společník dlužníka zavázal zaplatit 26 745 841,46 Kč jako dobrovolný peněžitý příplatek mimo základní kapitál.
[2] Téhož dne uzavřel žalobce s dlužníkem smlouvu o započtení pohledávky dlužníka ze smlouvy o peněžitém příplatku mimo základní kapitál vůči pohledávce žalobce:
a/ ve výši 21 154 250,51 Kč jako nároku na zaplacení úplaty za postoupení části pohledávky za společností DELTA PEKÁRNY a. s. (dále jen „společnost D. P.“) na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 30. dubna 2014 mezi žalobcem jako postupitelem a dlužníkem jako postupníkem;
b/ ve výši 4 538 303,26 Kč jako nároku na zaplacení zbývající části úplaty za postoupení pohledávky za společností D. P. na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 29. června 2012 mezi žalobcem jako postupitelem a dlužníkem jako postupníkem;
c/ ve výši 1 053 287,69 Kč (jako nároku na vrácení úvěru ve výši 1 mil. Kč) odpovídající úvěrové jistině a úroku ve výši 53 287,69 Kč na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 8. srpna 2013 mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem.
[3] Usnesením ze dne 20. srpna 2014, č. j. MSPH 90 INS 16976/2014-A-15, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil první žalovanou. Následně insolvenční soud usnesením ze dne 24. listopadu 2014, č. j. MSPH 90 INS 16976/2014-B-51, prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
[4] Žalobce je účastníkem insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako věřitel č. 85 s přihláškou P89; jeho pohledávka byla zjištěna.
[5] Rozsudkem ze dne 10. března 2017, č. j. 190 ICm 3205/2015-94 (který nabyl právní moci 7. dubna 2017), insolvenční soud určil, že smlouva o započtení pohledávek ze dne 30. dubna 2014 je vůči věřitelům dlužníka neúčinná a uložil žalobci zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 26 745 841,26 Kč.
[6] K návrhu ze dne 7. března 2018 (B-263) insolvenční soud udělil první žalované usnesením ze dne 2. května 2018 (B-267) souhlas s postoupením pohledávek dlužníka mimo dražbu, a to za splnění v usnesení stanovených podmínek.
[7] První žalovaná vložila na servery www.burzaspravcu.cz a www.asis.cz dne 3. května 2018 inzeráty s platností do 4. června 2018, tj. déle než 30 dnů, v nichž nabídla k úplatnému postoupení celkem 21 pohledávek dlužníka, přičemž si vyhradila právo odmítnout jakoukoliv nabídku a upozornila zájemce o koupi, že nebudou převzaty záruky za dobytnost pohledávek, ani za úplnost předaných podkladů a vymahatelnost pohledávek.
[8] „Podstatnými pohledávkami“ byly pohledávky za žalobcem ve výši 26 745 841,46 Kč (dále jen „Pohledávka“) a ve výši 1 609 000 Kč, za M. B. ve výši 2 263 005,54 Kč, za společností B 4 Franchising s. r. o. ve výši 1 782 707,20 Kč a za M. H. (dále jen „M. H.“) ve výši 562 641,71 Kč. O pohledávce vůči M. H. bylo vedeno řízení s tím, že žalobu o její zaplacení Okresní soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 28 C 149/2017-101, zamítl co do částky 500 000 Kč a první žalované uložil nahradit M. H. náklady řízení ve výši 51 165 Kč. K odvolání první žalované Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Výše zbývajících pohledávek se pohybovala v řádu tisíců až desetitisíců korun českých.
[9] Přípisem ze dne 6. června 2018 oznámila první žalovaná členům věřitelského výboru, že ve stanovené lhůtě obdržela celkem 5 nabídek, přičemž nejvyšší úplatu nabídl druhý žalovaný. Přílohou tohoto přípisu byl seznam oněch pěti nabídek.
[10] Pohledávky dlužníka vzniklé před úpadkem byly vymáhány bezúspěšně v exekučních řízeních a nelze očekávat, že bude dosaženo jakéhokoliv plnění.
[11] Všichni členové věřitelského výboru – Centrum Praha jih-Chodov s. r. o., Kaufland ČR v. o. s. (přípisy z 8. června 2018) a Česká správa sociálního zabezpečení (přípis z 11. června 2018) – souhlasili s prodejem pohledávek druhému žalovanému za úplatu ve výši 65 000 Kč.
[12] Dne 18. června 2018 uzavřela první žalovaná s druhým žalovaným smlouvu o postoupení pohledávek. Smluvní strany si v bodě 3.2 smlouvy dohodly, že první žalovaná jako postupitel neručí za dobytnost a vymahatelnost postupovaných pohledávek ani úplnost podkladů k nim náležejícím. Smlouva byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 10. července 2018 (B-270).
3. Na tomto základě insolvenční soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by pohledávky vysoké nominální hodnoty byly v exekučních řízeních reálně vymahatelné a že by někdo nabídl první žalované vyšší částku (než druhý žalovaný). Kdyby první žalovaná odmítla všechny nabídky, zatížila by naopak majetkovou podstatu povinností hradit náklady v neúspěšném sporu proti M. H.
4. Cituje § 289 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), insolvenční soud dále uvedl, že první žalovaná dodržela podmínky, za nichž insolvenční soud umožnil zpeněžení pohledávek mimo dražbu. Oproti názoru žalobce považoval všechny pohledávky za existující, avšak doplnil, že i při zániku pohledávky za žalobcem nemá tato skutečnost vliv na platnost smlouvy o postoupení. Uzavřel, že první žalovaná svým jednáním dodržela zásady insolvenčního řízení uvedené v § 1 a § 5 insolvenčního zákona. Smlouvu o postoupení pohledávek nepovažoval za neplatnou ani pro rozpor s § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť neměl za to, že by jednání žalovaných bylo v rozporu s uvedenými ustanoveními insolvenčního zákona nebo s jeho zásadami.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
6. Odvolací soud, cituje § 159 odst. 1 písm. g/ a § 289 insolvenčního zákona, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/1999, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 68/2001“), předeslal, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kdyby se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká.
7. Nejprve se odvolací soud zabýval tvrzenou neplatností smlouvy „z hlediska zájmu věřitele na maximálním uspokojení pohledávky“. „V tomto směru“ má podle odvolacího soudu žalobce právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, neboť tvrdí, že bylo lze zpeněžit pohledávky dlužníka výhodněji, což by vedlo k vyšší míře uspokojení jeho zjištěné pohledávky za dlužníkem přihlášené do insolvenčního řízení.
8. K námitce samotné pak odvolací soud uzavřel, že insolvenční soud udělil souhlas se zpeněžením pohledávek dlužníka mimo dražbu za podmínek, že prodej bude uskutečněn za nejvyšší cenovou nabídku, bude inzerován alespoň na dvou portálech po dobu 30 dnů a nabyvatel se vzdá ve smlouvě o postoupení pohledávek jakýchkoliv nároků pro vady postupovaných pohledávek, tj. pro jejich nedobytnost. S ohledem na to, že v průběhu řízení žalobce neoznačil žádného zájemce, ačkoliv namítal, že bylo možné zpeněžit pohledávky výhodněji, dospěl odvolací soud k závěru, že okolnosti nenasvědčují tomu, že by smlouva byla uzavřena (pro nízkou cenu) v rozporu s právními předpisy nebo dobrými mravy.
9. Ve vztahu k námitce žalobce, že smlouva o postoupení pohledávek je neplatná pro nemožnost plnění z důvodu neexistence Pohledávky vůči němu ve výši 26 745 841,46 Kč, která tak nemohla být platně postoupena, odvolací soud uvedl, že „z tohoto pohledu“ nemá žalobce na požadovaném určení (naléhavý právní) zájem, neboť prostřednictvím podané žaloby na neplatnost smlouvy se fakticky domáhá zjištění, že dlužník za ním nemá pohledávku.
10. Nad rámec uvedeného odvolací soud doplnil, že Pohledávka za žalobcem má nepochybně svůj právní důvod v bodě II. výroku rozsudku v odpůrčím sporu, jímž ji insolvenční soud „konstituoval“. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 20/2018, podle něhož takovou pohledávku lze postoupit.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které dosud nebyly Nejvyšším soudem vyřešeny. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Dovolatel předkládá k řešení následující otázky:
[1] Může být dán naléhavý právní zájem dlužníka na vyslovení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky za ním tím, že (podle jeho názoru) zanikl jeho závazek splnit dluh odpovídající postupované pohledávce?
[2] Může být dán naléhavý právní zájem dlužníka na vyslovení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky za ním také tím, aby bylo plněno pouze postupiteli, který je současně dlužníkem dlužníka, přičemž započtení jejich vzájemných pohledávek je z důvodu prohlášeného úpadku postupitele právně nepřípustné?
[3] Je soud v rámci řešení otázky platnosti postoupení pohledávky oprávněn posoudit si samostatně otázku, zda postupovaná pohledávka existuje či nikoliv?
[4] Jaké účinky má rozhodnutí soudu o neúčinnosti právního jednání (smlouvy) na jiné právní jednání, které je s neúčinným právním jednáním nedílně provázáno (na závislou smlouvu)?
[5] Má výrok insolvenčního soudu o vyslovení povinnosti vydat plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty úpadce konstitutivní, nebo deklaratorní účinky?
[6] Je pohledávka společnosti s ručením omezeným za svým společníkem z titulu nesplnění příplatkové povinnosti postupitelná na třetí osobu?
13. K položeným otázkám argumentuje dovolatel následovně:
K otázce č. 1.
14. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nemá právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek z důvodu neexistence postupované Pohledávky. Míní, že „zcela logicky má právní zájem na tom, aby nebyla postupována pohledávka, na základě které bude po něm požadováno uhrazení dluhu, jenž zanikl ze zákonných důvodů.“
K otázce č. 2.
15. Dovolatel na sebe převzal závazek poskytnout příplatek mimo základní kapitál dlužníka pouze a jedině s cílem vypořádat před „transakcí“ svého podílu ve společnosti dlužníka některé pohledávky a dluhy, navíc výlučně pomocí následného vzájemného zápočtu pohledávek, jinak by na sebe takový závazek nikdy nepřevzal. Z toho dovozuje, že v tomto případě jde o tzv. osobní pohledávku, která nemůže být postoupena.
16. První žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, majíc za to, že napadené rozhodnutí je souladné s judikaturou Nejvyššího soudu. Především zdůraznila, že dlužník Pohledávky (dovolatel) nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek. Navíc by takové rozhodnutí ničeho neměnilo na právním postavení dovolatele, neboť Pohledávka by svědčila první žalované a byla by jí vymáhána.
17. Rovněž druhý žalovaný má dovolání za nedůvodné, namítaje, že dovolatel fakticky zpochybňuje neexistenci jedné z postupovaných pohledávek, což je okolnost, kterou měl primárně namítat v nalézacím řízení (v řízení o odpůrčí žalobě). Část z položených otázek (otázky č. 4 a 5) s napadeným rozhodnutím nesouvisí, nebo (odpověď na ně) nemůže nic změnit na postavení dovolatele coby dlužníka ze závazkového vztahu.
18. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
19. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolání, může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. Ve vztahu k otázkám č. 3 až 6 (tedy k otázkám, jež se netýkají naléhavého právního zájmu na požadovaném určení), pak Nejvyšší soud důvod připustit dovolání neměl, neboť napadené rozhodnutí se jimi nezabývá. Odvolací soud měl pro výsledek sporu v této části za určující jen to, že pro zodpovězení těchto otázek nemá dovolatel na požadovaném určení naléhavý právní zájem (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 9. shora). Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro odpověď na otázky č. 1 a 2 (jež se týkají naléhavého právního zájmu na požadovaném určení), když potud je napadené rozhodnutí zčásti v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu a zčásti (ve vazbě na § 289 insolvenčního zákona) jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
20. Nejvyšší soud dále – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – posuzoval, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy přezkoumal správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona:
§ 80 (o. s. ř.)
Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
§ 7 (insolvenčního zákona)
Nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
§ 159 (insolvenčního zákona)
(1) Incidenčními spory jsou
(…)
f/ spory o platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu,
g/ spory o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem,
(…)
§ 289 (insolvenčního zákona)
(1) Prodej mimo dražbu může insolvenční správce uskutečnit se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru není nutný k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením, jakož i věcí běžně zcizovaných při pokračujícím provozu dlužníkova podniku.
(2) Při prodeji mimo dražbu lze kupní cenu stanovit pod cenou odhadní. Insolvenční správce přitom přihlédne i k nákladům, které by jinak bylo nutné vynaložit na správu zpeněžovaného majetku.
(3) Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku mimo dražbu, lze napadnout jen žalobou podanou u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku. Platnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, lze napadnout žalobou podanou u insolvenčního soudu i po uplynutí lhůty podle věty první, nebyl-li nabyvatel v dobré víře.
23. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávek a později změn nedoznala.
24. Nejvyšší soud úvodem podotýká, že odvolací soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu podle právní normy, která na daný případ nedopadá. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že odvolací soud posuzoval daný spor jako incidenční spor podle § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona, tedy jako spor o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem.
25. Spor podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona je však incidenčním sporem podle § 159 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona, tedy sporem o platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu.
26. Neplyne-li – odvolacím soudem dovozovaný – požadavek na prokázání naléhavého právního zájmu přímo z dikce § 159 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona (na rozdíl od sporů podle § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona), je nutno posoudit povahu daného sporu. Není (totiž) pochyb o tom, že daný spor je sporem určovacím (sporem o určení neplanosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu). Jelikož požadavek, aby věcně legitimovaná osoba, která podala žalobu (žalobce) měla na takovém určení naléhavý právní zájem (coby podmínku přípustnosti určovací žaloby), neklade žádné ustanovení insolvenčního zákona (včetně § 159 odst. 1 písm. f/ a § 289 insolvenčního zákona), zbývá určit, zda s přihlédnutím k pravidlu vyjádřenému v § 7 insolvenčního zákona lze na tento typ incidenčního sporu přiměřeně aplikovat § 80 o. s. ř. (který obecně požadavek na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, naléhavým právním zájmem žalobce podmiňuje).
27. K povaze sporu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud vyslovil např. v usnesení ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 ICdo 79/2014, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2015, pod číslem 132. V něm vysvětlil, že insolvenční zákon pro případ podání žaloby o určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetkové podstaty mimo dražbu, omezil (v § 289 odst. 3) dobu, do které lze takovou žalobu podat (podle úpravy účinné do 31. prosince 2013 se tak mohlo stát do skončení insolvenčního řízení a podle úpravy účinné od 1. ledna 2014 lze takovou žalobu podat u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku). Insolvenční zákon také určil [pro dobu do 31. prosince 2013 v § 289 odst. 3 části věty za středníkem, ve spojení s § 159 odst. 1 písm. f/ a pro dobu od 1. ledna 2014 v § 159 odst. 1 písm. f/], že jde o incidenční spor.
28. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že tím, že příslušná ustanovení insolvenčního zákona omezují (vymezují) dobu, do které lze nejpozději podat takovou určovací žalobu a že předurčují (vymezením, že jde o incidenční spor) k projednání takové určovací žaloby v prvním stupni insolvenční soud, žádným způsobem nemění (neotevírají dovolacímu soudu k posouzení jako otázku, která dosud nebyla vyřešena) ustálené judikatorní závěry, jež podmiňují úspěšnost určovací žaloby tohoto typu tím, že sporu se musí účastnit (ať již jako žalobci nebo žalovaní) všechny strany napadané smlouvy. Dodržení této podmínky (bez které musí být žaloba zamítnuta) je podle ustálené judikatury výlučně věcí žalobce, když soud v dotčeném směru nemá poučovací povinnost.
29. V rozsudku ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 24/2014, pak Nejvyšší soud uvedl, že bez podání žaloby podle 289 odst. 3 insolvenčního zákona nelze ohrozit právo osoby, která nabyla majetek z majetkové podstaty smlouvou o zpeněžení takového majetku mimo dražbu. Pro takovou smlouvu předepisuje insolvenční zákon zvláštní postup (jejího zpochybnění) formou žaloby o určení neplatnosti smlouvy (v § 289 odst. 3 insolvenčního zákona).
30. Z takto popsaného charakteru žaloby o určení neplatnosti smlouvy o zpeněžení majetku z majetkové podstaty plyne, že nejde o určovací žalobu ve smyslu § 80 o. s. ř. Podání této žaloby má totiž oporu v § 289 odst. 3 insolvenčního zákona a žaloba představuje jediný nástroj, jímž lze zpochybnit platnost tohoto způsobu zpeněžení majetkové podstaty.
31. Žalobu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona tak lze projednat, aniž by žalobce musel tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o zpeněžení majetkové podstaty.
32. K tomu srov. obdobně vylučovací žalobu podle § 225 insolvenčního zákona, u níž je rovněž judikatura ustálena v závěru, že jde sice o žalobu, která je svou povahou určovací, avšak naléhavý právní zájem se u tohoto typu žalob neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněného pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
33. V mimoinsolvenčních poměrech lze poukázat na obdobné závěry formulované Nejvyšším soudem pro žaloby o určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby (rozsudek ze dne 24. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, uveřejněný pod číslem 53/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a pro žaloby o určení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku (rozsudek ze dne 24. dubna 2019, sp. zn. 27 Cdo 4260/2017).
34. Odvolací soud tedy nemohl pominout námitky dovolatele (část z jím uplatněných námitek) s odůvodněním, že na určení neplatnosti „z těchto důvodů“ není naléhavý právní zájem.
35. Dovolatel přitom v řízení uplatnil jednak výhrady zpochybňující proces zpeněžení dotčené části majetkové podstaty a dosažený výtěžek zpeněžení (úplatu za postoupené pohledávky), s nimiž se odvolací soud vypořádal (a dovolatel v dovolání tyto závěry odvolacího soudu nijak nezpochybnil).
36. Současně však dovolatel vznesl celou řadu výhrad, jimiž zpochybňoval existenci Pohledávky a možnost jejího postoupení na třetí osobu (druhého žalovaného). K těmto námitkám, tvrzeným důvodům pro neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek, se odvolací soud, veden svým nesprávným právním názorem, relevantně nevyjádřil, nevypořádal se s nimi. Pouze „nad rámec“ závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu konstatoval, že Pohledávka existuje (s poukazem na vydaný rozsudek v řízení o odpůrčí žalobě).
37. Ostatně, napadené rozhodnutí by nemohlo obstát ani v rovině vlastní argumentace odvolacího soudu k naléhavému právnímu zájmu. V těch případech, v nichž je podmínkou přípustnosti určovací žaloby naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona, § 80 o. s. ř.), zkoumá soud tuto podmínku ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě. Dospěje-li soud k závěru, že žalobce nemá (nebo již nemá) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby [s tím, že žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu znovu podal v době, kdy naléhavý právní zájem na takovém určení získá (změní-li se poměry, za nichž soud určovací žalobu zamítl)]; jinak (je-li dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení) žalobu projedná věcně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takovému chápání určovací žaloby (a zkoumání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení) napadené rozhodnutí zjevně odporuje. Odvolací soud totiž při nedělitelném předmětu požadovaného určení dospěl současně jak k závěru, že naléhavý právní zájem dán je (vzhledem k tomu, že žalobce má jako věřitel zájem na co nejvýhodnějším zpeněžení dlužníkových pohledávek) [srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 7. shora], tak k závěru, že naléhavý právní zájem dán není (ve vztahu k dalším žalobcem tvrzeným důvodům neplatnosti zkoumané smlouvy). Není samozřejmě vyloučeno, aby soud při zkoumání tvrzení, jimiž žalobce odůvodňuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nepokládal část žalobcem nabízené argumentace za způsobilou doložit jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Jakmile ovšem dovodí, že další žalobní tvrzení přesto (ve výsledku) dokládají naléhavý právní zájem na požadovaném určení (že žaloba je přípustná), je povinen vypořádat se se všemi žalobními tvrzeními, jež žalobce uplatňuje tam, kde je požadováno určení neplatnosti smlouvy, jako důvod neplatnosti smlouvy. Vyloučit tato tvrzení z rámce věcného zkoumání neplatnosti smlouvy na základě argumentu, že (jen) na jejich základě by neměl žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení, soud poté, co určovací žalobu připustil (naléhavý právní zájem jinak dovodil), již nesmí. Přitom je rovněž zřejmé, že důvody, pro něž má (má mít) žalobce právní zájem na požadovaném určení (ne)platnosti určitého právního jednání, se v řadě případů nebudou shodovat s důvody, pro něž má žalobce po připuštění žaloby s takovým určením uspět.
38. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí není v řešení otázky naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu osudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
39. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-