// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 10.02.2022
Rozhodování insolvenčního soudu o zrušení schváleného oddlužení
Ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) se neuplatní při rozhodování o tom, zda insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, je-li důvodem zrušení okolnost, že dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (§ 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) nebo okolnost, že v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 28/2021, ze dne 30. 11. 2021
Dotčené předpisy:
§ 418 IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 14 odst. 3 zák. č. 191/2020 Sb.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 22. září 2020, č. j. KSOS 39 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zrušil oddlužení dlužnice M. B. (bod I. výroku).
[2] Prohlásil konkurs na majetek dlužnice (bod II. výroku) a určil, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 412, § 414 a § 418 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019 a dále ve znění zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (ve znění pozdějších předpisů) – dospěl k závěru, že dlužnice dlouhodobě neplní podstatnou část svých povinností vyplývajících z ustanovení § 412 insolvenčního zákona a očekávaná míra uspokojení (nezajištěných) věřitelů činí 0,96 %, takže jsou splněny předpoklady pro postup podle § 418 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona, když nejde o stav převážně způsobený v důsledku okolností souvisejících s mimořádným opatřením při epidemii (§ 14 odst. 3 zákona č. 191/1990 Sb.).
3. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. ledna 2021, č. j. KSOS 39 INS XY, 3 VSOL XY:
[1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok).
[2] Odmítl odvolání proti bodu III. výroku usnesení insolvenčního soudu (druhý výrok).
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 412 odst. 1 a § 418 insolvenčního zákona a z ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb. – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
5. Jsou splněny předpoklady pro zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (dlužnice neusilovala o získání příjmu, zatajila příjem získaný brigádně v zahraničí a přijímala na sebe nové závazky, které nebyla schopna splnit v době jejich splatnosti) i dle § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit). Jsou rovněž splněny předpoklady pro zrušení schváleného oddlužení podle ustanovení § 418 odst. 1 písm. c/, když zaviněným jednáním vznikly dlužnici po schválení oddlužení peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Jde o závazky vůči společnostem CPI Hotels, a. s., a CPAW HOLDING a. s. z titulu nezaplacení úhrad za ubytování a poskytnutí služeb hotelu (za což byla dlužnice pravomocně odsouzena pro přečin podvodu) a o závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky.
6. Podmínky ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb. nejsou rovněž splněny, když dlužnice neplnila splátkový kalendář dlouhodobě (od července 2019), nikoli proto, že v březnu 2020 byl vyhlášen nouzový stav a že byla přijata opatření ke zmírnění dopadů epidemie. To, že v březnu 2020 došlo k uzavření základních škol a dlužnice se musela starat o nezletilého syna (aniž se jakkoliv změnila její příjmová situace), nevede k závěru, že by neplnění podstatné části splátkového kalendáře bylo převážně způsobeno v důsledku okolností souvisejících s mimořádným opatřením při epidemii.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky možnosti aplikace § 14 odst. 3 zákona č. 191/1990 Sb. Dovolatelka namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka vytýká oběma soudům, že se vůbec nezabývaly aplikací ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb. Zdůrazňuje, že v řízení bylo prokázáno, že je samoživitelkou, která má v péči dítě mladší 18 let, jemuž bylo znemožněno v důsledku celosvětové pandemie navštěvovat školní zařízení. Dovolatelka tak byla nucena pečovat o nezletilého syna a nemohla vyvíjet pracovní činnost a zajistit si prostředky na úhradu soudem zmiňovaných dluhů. I vznik důvodu pro zrušení oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona byl zapříčiněn vyhlášením nouzového stavu a uzavřením základních školy (i na tento důvod lze aplikovat ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb.).
9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (aktuální znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř.
11. Dovolání výslovně směřuje „proti všem výrokům“ napadeného usnesení. V rozsahu, v němž je takto napadán druhý výrok usnesení odvolacího soudu o odmítnutí části odvolání, vylučuje přípustnost dovolání § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. (dovolání potud směřuje proti usnesení, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto v této části odmítl dovolání bez dalšího podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
12. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu, platí, že výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o zrušení schváleného oddlužení. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení schváleného oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku (proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč. [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Ve vztahu k tomuto výroku se dovolání nikterak argumentačně nevymezuje; Nejvyšší soud je proto potud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
13. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení schváleného oddlužení, je dovolání přípustné pro posouzení otázky uplatnění § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb., dovolacím soudem dosud neřešené.
14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a zákona č. 191/2020 Sb.:
§ 418 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže
a/ dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nebo
b/ se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, nebo
c/ v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, anebo
d/ to navrhne dlužník.
(2) Má se za to, že dlužník zavinil vznik peněžitého závazku podle odstavce 1 písm. c/, byl-li k jeho vymožení vůči dlužníku nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce.
(…)
§ 14 (zákona č. 191/2020 Sb.)
Zvláštní opatření ve vztahu k plnění splátkového kalendáře
(…)
(3) V insolvenčních řízeních, která byla zahájena a v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka do 31. května 2019, insolvenční soud nezruší schválené oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, pokud by nesplnění podstatné části splátkového kalendáře bylo převážně způsobeno v důsledku okolnosti související s mimořádným opatřením při epidemii.
18. Ustanovení § 418 insolvenčního zákona je citováno ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném se zřetelem k tomu, že rozhodnutí o úpadku dlužnice bylo vydáno před 1. červnem 2019 (10. listopadu 2017) [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].
19. Ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb. je citováno v podobě účinné od 24. dubna 2020 do 12. listopadu 2020. S účinností od 13. listopadu 2020, bylo předmětné ustanovení doplněno [zákonem č. 460/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, a zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů] na konci textu slovy „, případně jiným opatřením přijatým Českou republikou do 30. června 2021 v reakci na rozšíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS CoV-2“, a později již změn nedoznalo. Předmětné doplnění však ve vztahu k dalším úvahám Nejvyššího soudu nemá pro věc samostatný význam.
20. Již na tomto místě pak Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [které je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže) dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu]. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.
21. Vládní návrh pozdějšího zákona č. 191/2020 Sb. projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 8. volebním období 2017 - 2021 jako tisk č. 807. Podle zvláštní části důvodové zprávy k tomuto zákonu (K § 14):
„(…) navrhovaný odstavec 3 upravuje podmínky zrušení schváleného oddlužení probíhajícího podle režimu právní úpravy účinné do 31. května 2019. V tomto případě se neuplatní časové omezení vymezené v odstavci 1, tj. je možné je aplikovat i po uplynutí 12 měsíců. Dle existující právní úpravy § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona ve znění do 31. května 2019 by insolvenční soud schválené oddlužení zrušil a současně rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže by se ukázalo, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit. Navrhovaný odstavec 3 zmírňuje toto pravidlo tím, že nesplnění podstatné části splátkového kalendáře převážně způsobené v důsledku okolnosti související s mimořádným opatřením při epidemii není důvodem zrušení schváleného oddlužení. Historické znění § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona totiž explicitně nepočítalo s liberačními důvody spočívajícími v zásahu vyšší moci nebo přírodní katastrofy (v kontextu návrhu tohoto zákona pochopitelně epidemií COVID-19), které by způsobily zásadní a nezaviněný propad příjmů, který by se následně projevil v porušení očekávání splnění alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů.
Účelem odstavce 3 je tudíž primárně poskytnout dlužníkům ve schválených oddluženích probíhajících v režimu právní úpravy účinné do 31. května 2019, že jim z důvodu propadu příjmů způsobených v důsledku okolnosti související s mimořádným opatřením při epidemii COVID-19 nebude hrozit zrušení schváleného oddlužení. Z konstrukce tohoto pravidla je zjevné, že nezasahuje na jiné příčiny nesplnění podstatné části splátkového kalendáře, jejichž původ je nezávislý na mimořádných opatřeních při epidemii COVID-19.“
22. Úprava obsažená v § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb. je výjimkou z pravidla formulovaného v § 418 insolvenčního zákona, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně. Dikce § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb. je pak ve shodě se záměrem zákonodárce projeveným v důvodové zprávě potud, že se výslovně pojí pouze s (ne)možností aplikace § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. K uplatnění pravidla formulovaného v § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb. na jiné případy vůle zákonodárce nesměřovala (což opět potvrzuje i citovaná pasáž důvodové zprávy) a Nejvyšší soud rovněž nenalézá argumenty, pro něž by toto pravidlo mělo být aplikováno při zrušení oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona (jak požaduje dovolatelka), nebo při zrušení oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (což je důvod zrušení, který dovolatelka ponechala argumentačně bez povšimnutí).
23. Jinak řečeno, ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) se neuplatní při rozhodování o tom, zda insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, je-li důvodem zrušení okolnost, že dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (§ 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) nebo okolnost, že v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona).
24. Závěr formulovaný v předchozím odstavci činí dovolání nedůvodným ve vztahu k argumentaci proti postupu podle § 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona. Obstojí-li v rovině právní závěr, že byl důvod zrušit schválené oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, pak je již nadbytečné věcně zkoumat, zda je důvod zrušit schválené oddlužení též podle § 418 odst. 1 písm. a/ nebo b/ insolvenčního zákona. Spočívá-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání důvodné jako celek, jestliže obstojí řešení kterékoli z těchto otázek. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení. Srov. k tomu mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.
25. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.) v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení schváleného oddlužení.
Autor: -mha-