// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 20.10.2021
Odpovědnost navrhovatele za újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení
Je-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, pak ve spojení se zjištěním, že insolvenční navrhovatel neměl vůči insolvenčnímu dlužníku tvrzenou pohledávku, nebude pro odškodnění imateriální újmy způsobené zásahem do dobré pověsti údajného dlužníka – právnické osoby (v důsledku zveřejnění údaje o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku a v obchodním rejstříku) zpravidla dostatečná pouhá omluva insolvenčního navrhovatele.
Stanovisko poškozeného insolvenčního dlužníka, který požaduje po insolvenčním navrhovateli jako škůdci částku, o níž prohlásí, že jde o částku „symbolickou“, tj. že by mohl (byl by oprávněn) požadovat částku mnohem vyšší, není (nemůže být) důvodem k tomu, aby mu byl požadavek na zaplacení relutárního zadostiučinění zamítnut s odůvodněním, že o peněžitou náhradu vlastně nestojí. Poškozený totiž má právo požadovat zaplacení nižší částky, než na jakou by měl nárok, a soud je tím vázán. Dovozovat, že poškozený vlastně o žádnou peněžitou náhradu nestojí, jen z toho nelze.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3040/2019, ze dne 30. 6. 2021
Dotčené předpisy:
§ 147 IZ
§ 2951 odst. 2 o. z.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 3. října 2018, č. j. 25 Cm 71/2014-346, Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobce Forbes Game, a. s. domáhal, aby žalovaným 1/ STAPU s. r. o. a 2/ S. P. bylo uloženo na své náklady do tří dnů od právní moci rozsudku vyhotovit a zaslat žalobci omluvu ve formě osobního dopisu ve znění specifikovaném ve výroku rozsudku s tím, že splněním této povinnosti jedním z žalovaných zaniká v rozsahu splnění povinnost druhého žalovaného (bod I. výroku), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaných úhrady částky 200 000 Kč s tím, že splněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného (bod II. výroku), uložil žalobci nahradit žalovaným 135 188,20 Kč na nákladech řízení (bod III. výroku) a státu 2 342,42 Kč na účet soudu prvního stupně (bod IV. výroku).
2. Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. První rozsudek ze dne 9. března 2017, č. j. 25 Cm 71/2014-242, kterým soud prvního stupně žalobě vyhověl, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. února 2018, č. j. 13 Cmo 14/2017-288, jako nepřezkoumatelný.
3. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
[1] Dne 1 dubna 2012 uzavřel žalobce, zastoupený P. Ch. (dále jen „P. Ch.“), s prvním žalovaným smlouvu o poskytování služeb, podle které se první žalovaný zavázal žalobci poskytovat vlastním jménem služby finančního řízení a podpory provozu, a to v rozsahu 170 hodin měsíčně (dále jen „smlouva o poskytování služeb“). Výpověď smlouvy druhý žalovaný podal a žalobce převzal dne 28. února 2013.
[2] Dne 30. října 2013 vydal rozhodce Mgr. L. M. (dále jen „L. M.“) rozhodčí nálezy sp. zn. 005/2013 a sp. zn. 006/2013, které nabyly právní moci 25. listopadu 2013 a 26. listopadu 2013 a vykonatelnosti dne 29. listopadu 2013. Každým z nich byl žalobce zavázán uhradit prvnímu žalovanému 80 000 Kč s příslušenstvím (dále jen „rozhodčí nálezy sp. zn. 005/2013 a 006/2013“). Usnesením ze dne 2. prosince 2013, č. j. 20 C 433/2013-13, zamítl Okresní soud v Hradci Králové návrh na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu sp. zn. 006/2013.
[3] Dne 14. ledna 2014 zaslala společnost 1. vinařská investiční s. r. o. (dále jen „společnost 1. V“) prvnímu žalovanému k jeho žádosti ze dne 9. ledna 2014 dopis, v němž uvedla, že má za žalobcem pohledávku ve výši 56 036 000 Kč, kterou nabyla postoupením od společnosti Latimer a. s. (dále jen „společnost L“). Pohledávka byla doložena smlouvou o nájmu 600 ks herních terminálů ze dne 30. června 2011 uzavřenou mezi společností L a žalobcem, kterému byly terminály přenechány do užívání; rozhodce L. M. vydal dne 31. října 2013 rozhodčí nález sp. zn. 007/2013, jímž žalobce zavázal k úhradě této částky (dále jen „rozhodčí nález sp. zn. 007/2013“).
[4] Dne 21. ledna 2014 podal první žalovaný insolvenční návrh, jímž se domáhal zjištění úpadku žalobce. Tvrdil v něm existenci pohledávky z titulu smlouvy o poskytování služeb za měsíce únor a březen 2013 v celkové výši 160 000 Kč. Jeho nárokům bylo vyhověno rozhodčími nálezy sp. zn. 005/2013 a 006/2013. Dále insolvenční navrhovatel tvrdil, že vůči žalobci má další pohledávky společnost 1. V z titulu neuhrazeného nájemného dle nájemní smlouvy ze dne 30. června 2011 ve výši 56 036 000 Kč, a to po splatnosti více než 3 měsíce, a další pohledávku má J. D. (dále jen „J. D.“). V insolvenčním návrhu shrnul, že žalobce měl mít více věřitelů – minimálně prvního žalovaného a společnost 1. V, tyto závazky byly po dobu delší více než 30 dní po splatnosti a žalobce nebyl své závazky (dluhy) schopen plnit.
[5] Pohledávka J. D. nebyla doložena ani přihlášena do insolvenčního řízení.
[6] Dne 21. ledna 2014 byl insolvenční návrh zveřejněn a bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek žalobce (dlužníka) vedené u Městského soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. MSPH 88 INS 1264/2014.
[7] Na žádost žalobce vydala Československá obchodní banka, a. s. (dále jen „banka“) dne 5. února 2014 potvrzení, že ke dni 4. února 2014 se na účtu žalobce nacházel zůstatek ve výši 60 669 177,86 Kč. Dostatek finančních prostředků potvrdila i svědkyně L. H.
[8] Insolvenční soud usnesením ze dne 6. března 2014, č. j. MSPH 88 INS 1264/2014-A-15, zamítl insolvenční návrh prvního žalovaného. Odkazuje na § 3 a § 105 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uzavřel, že první žalovaný by musel své pohledávky za žalobcem doložit, tzn., musel by tvrdit takové skutečnosti, aby o jejich právní relevanci nebylo pochyb; není povinností insolvenčního soudu provádět dokazování ohledně existence pohledávek. Insolvenční soud dospěl k závěru, že předložené listiny neprokazují dostatečně pohledávku insolvenčního navrhovatele a že k prokázání existence pohledávky by insolvenční soud musel provádět další dokazování přesahující možnosti insolvenčního řízení. Uzavřel proto, že první žalovaný (insolvenční navrhovatel) v insolvenčním řízení nedoložil existenci své splatné pohledávky za žalobcem, a proto neprokázal aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu. Nadto žalobce prohlášením banky ze dne 5. února 2014 prokázal, že má dostatek finančních prostředků k případné úhradě pohledávky prvního žalovaného pro případ, že by byla po právu. Z těchto důvodů insolvenční soud podle § 143 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční návrh zamítl, aniž se zabýval pohledávkami dalších věřitelů.
[9] Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. června 2014, č. j. 20 C 433/2013-70, zrušil rozhodčí nálezy sp. zn. 005/2013 a 006/2013 pro neplatnost smlouvy o poskytování služeb. Krajský soud v Hradci Králové tento rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 21 Co 409/2014-164.
[10] Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. července 2014, č. j. 38 Cm 355/2013-122, byl k návrhu žalobce proti společnosti 1. V zrušen rozhodčí nález sp. zn. 007/2013, neboť za žalobce i společnost L jednal sám P. Ch., k čemuž nebyl oprávněn, a tudíž byl jeho samostatný úkon absolutně neplatný a v rozporu se stanovami obou společností.
[11] Podle zprávy nezávislého auditora ze dne 16. prosince 2014 žalobce k 31. prosinci 2013 vykazoval záporný vlastní kapitál ve výši 10 443 000 Kč, vlastní kapitál byl nižší než 50 000 000 Kč.
[12] Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2016, č. j. 33 Cm 50/2014-390, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2018, č. j. 3 Cmo 77/2017-430, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce vůči prvnímu žalovanému domáhal zaplacení částky 839 500 Kč s příslušenstvím. Soudy dovodily, že smlouva o poskytování služeb je absolutně neplatná. První žalovaný poskytoval žalobci služby, za něž od dubna 2012 do ledna 2013 fakturoval částku ve výši 839 500 Kč, která byla i uhrazena. Soudy dospěly k závěru, že u prvního žalovaného nedošlo k bezdůvodnému obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o poskytování služeb za dobu od května 2012 do února 2013. Současně uzavřely, že prvnímu žalovanému vznikl v rozhodné době nárok na odměnu ve výši 939 500 Kč (správně 839 500 Kč) za poskytované služby; toto protiplnění bylo zjištěno na základě znaleckého posudku.
[13] Výslechem svědků soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že první žalovaný opravdu pro žalobce činnost vykonával a že tento požadoval proplacení faktur za měsíce únor a březen 2013. Faktury byly pro nedostatečně specifikované činnosti odmítnuty a neproplaceny. Druhý žalovaný do února 2013 řídil interní mandatáře žalobce a externě byl nápomocen. Od března měl zákaz řídit provoz, rozhodovat, nesměl kontrolovat a schvalovat smlouvy. Účetnictví žalobce bylo třeba rekonstruovat, což bylo dokončeno v březnu 2014. Ohledně platební morálky žalobce bylo zjištěno, že nebyly hrazeny pouze pohledávky původního managementu, mezi které byl zahrnut i první žalovaný.
4. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje § 147 insolvenčního zákona, a odkazuje na závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněné pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2013“) – uzavřel, že „insolvenční nárok“ prvního žalovaného lze hodnotit ke dni podání insolvenčního návrhu jako důvodný za měsíc únor 2013 (nárok za poskytované služby z titulu bezdůvodného obohacení), neboť výpověď neplatné smlouvy o poskytování služeb byla převzata dne 28. února 2013 a v měsíci březnu 2013 již prvnímu žalovanému nebyla umožněna činnost. Současně první žalovaný měl vědomost o hospodaření managementu ve společnosti žalobce prokazatelně do konce února 2013, kdy ve společnosti žalobce vykonával vlastním jménem služby finančního řízení a podpory provozu, tj. věděl, že k 28. únoru 2013 žalobce není schopen plnit své závazky a nároky prvního žalovaného tak nebude schopen uspokojit. První žalovaný proto neporušil podáním insolvenčního návrhu žádnou zákonnou povinnost danou insolvenčním zákonem, i když byl tento návrh následně zamítnut, takže žalobci jeho jednáním nemohla vzniknout žádná škoda a tím ani nárok na náhradu škody a jiné újmy dle § 147 odst. 2 insolvenčního zákona. Do dobré pověsti žalobce nebylo zasaženo. Druhému žalovanému pak nevznikla povinnost dle § 147 odst. 3 insolvenčního zákona.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a změnil bod I. výroku tak, že žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku zaslali žalobci písemnou omluvu ve formě dopisu ve znění specifikovaném ve výroku (první výrok), změnil bod IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil povinnost nahradit náklady státu každé ze stran sporu rovným dílem ve výši 1 171,21 Kč (druhý výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
6. Odvolací soud – cituje § 147 insolvenčního zákona – konstatoval včasnost žaloby a předeslal účel insolvenčního řízení odkazem na § 1 insolvenčního zákona, k čemuž vysvětlil, že již samo zahájení insolvenčního řízení má zvláštní účinky (§ 109 až § 111 insolvenčního zákona), jež mají velmi závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. Insolvenční řízení je založeno na zásadě, že insolvenčním navrhovatelem je především motivovaný dlužník, který – pokud je právnickou osobou nebo fyzickou osobou podnikatelem – je povinen insolvenční návrh podat dle § 99 insolvenčního zákona, přičemž porušení této povinnosti je spojeno s odpovědností za škodu či jinou újmu způsobenou věřitelům. Insolvenční řízení primárně neslouží k prosazování individuálních nároků věřitelů, ale k řešení (hrozícího) úpadku dlužníka „kolektivním řízením“. Proto insolvenční řízení není a ani nemůže být „zařízením“ na vymáhání pohledávek. Účinky, které nastávají zahájením insolvenčního řízení v poměrech dlužníka, jsou vyvažovány odpovědností insolvenčního navrhovatele za to, že soud odmítne či zamítne formálně vadný či nedůvodný insolvenční návrh, ale též za následky spojené se zahájením a posléze zastavením insolvenčního řízení v důsledku zpětvzetí insolvenčního návrhu. Insolvenční zákon je založen na širokém principu publicity; informace o průběhu insolvenčních řízení jsou veřejnosti přístupné prostřednictvím insolvenčního rejstříku.
7. Dále odvolací soud uvedl, že věřiteli insolvenční zákon neukládá povinnost podat insolvenční návrh a věřitel na to nemá ani právní nárok. Je tedy zcela v poměrech věřitele, jestliže se rozhodne svým návrhem zahájit insolvenční řízení na majetek dlužníka. Součástí jeho rozhodnutí musí být též úvaha, zda návrh obstojí, tedy zda nebude odmítnut či zamítnut či zda dokonce insolvenční řízení nebude zastaveno. Do takové úvahy musí věřitel zahrnout i posouzení, jaké následky může nedůvodné zahájení insolvenčního řízení vyvolat v poměrech dlužníka. Musí také počítat s tím, že nedůvodnému insolvenčnímu řízení se dlužník bude bránit a v důsledku toho mu vznikne majetková újma.
8. V řízení podle § 147 insolvenčního zákona je soud povinen vycházet z výsledků insolvenčního řízení. Pravomocným usnesením, jímž bylo insolvenční řízení skončeno, je soud vázán a nepřísluší mu je hodnotit odlišně.
9. V daném případě to podle odvolacího soudu znamená, že soud byl vázán tím, že insolvenční soud zamítl insolvenční návrh pro nedostatek aktivní legitimace prvního žalovaného, aniž by se jakkoli vyjádřil k úpadku žalobce. Rozhodující bylo, že insolvenční návrh byl zamítnut vinou prvního žalovaného jako insolvenčního navrhovatele, který náležitě nezhodnotil schopnost jednoznačně doložit aktivní legitimaci. Tím sám zabránil tomu, aby insolvenční soud zkoumal úpadek žalobce. Proto měl odvolací soud za to, že nemá význam se zabývat tvrzeními žalovaných o úpadku dlužníka. Za právně významnou považoval skutečnost zjištěnou z odůvodnění usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu, totiž že první žalovaný mohl vymáhat své vykonatelné peněžité pohledávky v individuální exekuci proti žalobci jako povinnému. Jestliže přesto (nepřípadně, jelikož neměl povinnost zahájit insolvenční řízení ani nedoložil aktivní legitimaci) zvolil insolvenční řízení, musel nést následky s tím spojené v poměrech žalobce.
10. Odvolací soud dále vysvětlil, že soudní praxe sjednocená judikaturou Nejvyššího soudu dovozuje, že insolvenční navrhovatel, jehož odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu je dovozována jen proto, že coby důvod zamítnutí insolvenčního návrhu v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se jeho pohledávky, nebude možné osvědčit pouze listinami a provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce, se této odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti dlužníku po právu existovala.
11. K tomu uvedl, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. července 2018, č. j. 3 Cmo 77/2017-430, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2016, č. j. 33 Cm 50/2014-390, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce v tomto sporu o zaplacení částky ve výši 839 500 Kč s příslušenstvím proti prvnímu žalovanému. Pro právní posouzení považoval za významné, že žalobce se domáhal částky 839 500 Kč s příslušenstvím jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že hradil prvnímu žalovanému na základě faktur práci, která měla být poskytována na základě neplatné smlouvy o poskytování služeb. Vrchní soud v Praze při hodnocení této smlouvy zdůraznil, že její uzavření nebylo právním úkonem akciové společnosti a nezavazovalo ji. Proto nebylo vůbec možné uvažovat o neplatnosti právního úkonu. Žaloba byla zamítnuta proto, že první žalovaný poskytl žalobci protiplnění, které nebylo možno reálně vydat jako plnění ze synallagmatického závazku, přičemž výše (hodnota) plnění prvním žalovaným poskytnutým (ve službách) je rovna hodnotě plnění poskytnutého žalobcem (v peněžité formě ze zaplacených faktur).
12. K tomu doplnil, že v přihlášce pohledávek připojené k insolvenčnímu návrhu první žalovaný uvedl jako důvod vzniku nároku na odměnu za měsíce únor a březen 2013, smlouvu o poskytování služeb a rozhodčí nálezy sp. zn. 005/2013 a 006/2013. První z uplatněných důvodů tu vůbec nebyl, neboť žádnou takovou smlouvu žalobce neuzavřel, a rozhodčí nálezy byly posléze zrušeny. První žalovaný proto neprokázal, že po právu existovala právě ta pohledávka, kterou přihlásil do insolvenčního řízení. První žalovaný navíc pohledávky vůči žalobci po zrušení rozhodčích nálezů nevymáhal. Za významné měl odvolací soud i to, že tyto pohledávky zpochybňoval žalobce již při zahájení insolvenčního řízení a v té době již vedl řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Tento spor pak první žalovaný podáním insolvenčního návrhu nedůvodně přenesl do insolvenčního řízení.
13. Odtud odvolací soud dovodil, že prvnímu žalovanému ani druhému žalovanému, který insolvenční návrh podepsal jako jednatel, se nepodařilo zprostit odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou žalobci nedůvodným zahájením insolvenčního řízení; za splnění náhrady škody nebo jiné újmy druhý žalovaný ručí.
14. Konečně odvolací soud uzavřel, že z nároků, které předjímá § 147 insolvenčního zákona, uplatnil žalobce jednak nárok na omluvu, jednak nárok na peněžitou satisfakci. Odvolací soud shledal důvodnou a přiměřenou satisfakci ve formě omluvy. Měl za nepochybné, že v důsledku podání insolvenčního návrhu a zveřejnění informace o zahájení insolvenčního řízení došlo k neoprávněnému zásahu do dobré pověsti žalobce a tomu tak vznikla nehmotná újma, spočívající ve snížení jeho vážnosti u obchodních partnerů, finančních institucí a veřejnosti, a to především co do schopnosti žalobce včas a řádně plnit své závazky. Peněžitou satisfakci ve výši 200 000 Kč sám žalobce považoval za symbolickou; požadované morální zadostiučinění ve formě omluvy je tak přiměřené a odpovídající zásahu do dobré pověsti žalobce.
15. Proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu potvrzujícího bod II. rozsudku soudu prvního stupně, a proti celému druhému a třetímu výroku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které doposud nebyly Nejvyšším soudem vyřešeny, namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a je v extrémním rozporu s obsahem spisu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v napadeném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Konkrétně jsou podle dovolatele odvolacím soudem nesprávně posouzeny otázky:
[1] uplatnění nároku na náhradu jiné újmy v podobě peněžité satisfakce za nedůvodný insolvenční návrh a jeho výše,
[2] důvodnosti nepřiznání peněžité satisfakce proto, že je údajně uplatněna v „symbolické“ výši,
[3] funkce přiznání peněžité satisfakce jako saturování újmy poškozeného, sankční a preventivní funkce.
Kromě toho dovolatel nesouhlasí s nepřiznáním nákladů řízení, neboť má za to, že byl úspěšný v základu věci při uplatnění nároku na náhradu jiné újmy.
17. Dovolatel zejména uvádí, že jediným důvodem, pro který mu odvolací soud nepřiznal peněžitou satisfakci, bylo jeho přesvědčení, že je uplatněna v symbolické výši. Tento závěr má za krajně překvapivý a neodůvodněný. Namítá, že jde o nepodloženou premisu, když se v průběhu celého řízení o nárok na náhradu jiné újmy v podobě peněžité satisfakce bral. Odvolací soud tudíž nemohl dospět k závěru, že pro dovolatele není uplatněný nárok podstatný. Odvolací soud navíc nezhodnotil pro řešení nároku na náhradu jiné újmy v podobě peněžité satisfakce odpovídající okruhy skutkových otázek a na ně navazující otázky právní. Dovolatel míní, že účastníkům řízení zůstalo skryto, jak odvolací soud dospěl ke kritizovanému závěru, k čemuž poukazuje na to, že v jiných řízení považoval odvolací soud peněžité satisfakce v rozsahu částek 100 000 Kč až 150 000 Kč za přiměřené.
18. Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká odchýlení se od závěrů Nejvyššího soudu obsažených v rozsudku ze dne 28. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, a v rozsudku ze dne 31. ledna 2019, sp. zn. 29 Cdo 110/2017. Odvolací soud neprovedl žádnou úvahu nebo posouzení toho, zda zadostiučinění formou omluvy je dostatečné. Dovolatel zdůrazňuje, že citovanými rozhodnutími byla rušena rozhodnutí odvolacího soudu, která bez náležitého odůvodnění snižovala přiznané náhrady jiné újmy v podobě peněžité satisfakce na výši cca 100 000 Kč – 150 000 Kč. Považuje proto za absurdní, že mu odvolací soud nepřiznal satisfakci ve výši 200 000 Kč.
19. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí opomenul, že peněžitá satisfakce neposkytuje jen kompenzaci, ale má i preventivní a sankční funkci vůči porušiteli práv. Dovolatel zdůrazňuje, že od počátku argumentoval pro nárok v podobě peněžité náhrady nejen pro kompenzaci jemu vzniklé újmy, ale i pro naplnění zmíněné preventivní a sankční funkce. K dané argumentaci odvolací soud nijak nepřihlédl. Rozhodl tak v rozporu s ustálenými závěry Nejvyššího soudu obsaženými např. v rozsudku ze dne 18. září 2002, sp. zn. 29 Odo 652/2001, nebo v rozsudku ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněném pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
20. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
21. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
22. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému a třetímu výroku napadeného rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné (§ 243c odst. 1 a § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.)
23. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se v řešení dovoláním zpochybněných otázek odchýlil od níže uvedených ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu.
24. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
25. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
26. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
27. Podle § 147 insolvenčního zákona, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu (odstavec 1). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3 (odstavec 2). Je-li insolvenčním navrhovatelem právnická osoba, ručí za splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 společně a nerozdílně členové jeho statutárního orgánu, ledaže prokáží, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku (odstavec 3).
V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení insolvenčního zákona jak v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (žalobce), tak v době vydání napadeného rozhodnutí.
28. Při výkladu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a problematiky zásahu do dobré pověsti právnické osoby Nejvyšší soud přijal následující závěry:
[1] Ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost věřitele – insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut jeho „vinou“. Týž předpoklad „viny“ věřitele – insolvenčního navrhovatele plyne z § 147 odst. 2 insolvenčního zákona při zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V případech uvedených v § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jde (i bez výslovného zdůraznění „viny“ věřitele – insolvenčního navrhovatele v § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění (viz R 10/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 4150/2013).
[2] Taktéž odpovědnost za jinou (imateriální) újmu je třeba posoudit podle obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5640/2015).
[3] Dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má ve smyslu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu také vůči insolvenčnímu navrhovateli, jehož insolvenční návrh zamítl insolvenční soud jen proto, že nedoložil svou splatnou pohledávku proti dlužníku (§ 105 insolvenčního zákona). Insolvenční navrhovatel, jehož odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu je dovozována jen proto, že coby důvod zamítnutí insolvenčního návrhu v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se jeho pohledávky nebude možné osvědčit pouze listinami a provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů, by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce, se této odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti dlužníku po právu existovala (viz opět R 10/2013).
[4] Právnická osoba, proti které směřoval insolvenční návrh odmítnutý vinou insolvenčního navrhovatele, má právo i na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do její dobré pověsti; přiměřené zadostiučinění může být poskytnuto i v penězích (§ 147 odst. 1 insolvenčního zákona), což lze dotčené právnické osobě přiznat pouze tehdy, nepostačuje-li k sanaci způsobené imateriální újmy nepeněžitá forma zadostiučinění (zpravidla omluva) [srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2005, sp. zn. 30 Cdo 23/2005, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2838/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2014, pod číslem 36]. Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí (mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby – podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5640/2015; k závěrům vysloveným v tomto rozsudku se Nejvyšší soud následně přihlásil také v rozsudcích ze dne 31. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4439/2016, sp. zn. 29 Cdo 110/2017, ze dne 30. července 2017, sp. zn. 29 Cdo 1726/2019, či ze dne 29. listopadu 2019, sp. zn. 29 Cdo 4804/2017). V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení práva na dobrou pověst právnické osoby (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009).
[5] V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 Nejvyšší soud taktéž vysvětlil, jaké okolnosti je třeba zpravidla zohlednit při určení výše přiměřeného zadostiučinění. K tomu (mutatis mutandis) uvedl, že obecně platí, že při určení výše relutárního přiměřeného zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do dobré pověsti právnické osoby soud musí přihlédnout ke všem okolnostem posuzované věci (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 1323/2012). Přiznané zadostiučinění v penězích musí být přiměřené rozsahu (závažnosti) způsobené imateriální újmy (na dobré pověsti právnické osoby). Při posuzování, zda bylo zasaženo do dobré pověsti právnické osoby, se vychází z toho, že dotčená právnická osoba požívá dobré pověsti; v řízení může být prokázán opak. Dobrou pověst právnické osoby, která je podnikatelem, je přitom třeba hodnotit zejména podle jejího „chování“ v obchodních vztazích (srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5111/2009). Je-li proti podnikateli podán šikanózní insolvenční návrh, resp. insolvenční návrh obsahující nepravdivé údaje, jsou informace o zahájení insolvenčního řízení (§ 97 odst. 1 insolvenčního zákona), jakož i obsah insolvenčního návrhu, prakticky ihned dostupné široké veřejnosti prostřednictvím insolvenčního rejstříku (§ 101 odst. 1 věta první insolvenčního zákona); tímto okamžikem také nastávají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§ 109 a násl. insolvenčního zákona), spočívající mimo jiné v omezení dlužníka při nakládání s majetkovou podstatou. Zveřejnění insolvenčního návrhu obsahujícího nepravdivé údaje je o to závažnější, že k němu dochází prostřednictvím informačního systému veřejné správy (insolvenčního rejstříku – srov. § 419 a násl. insolvenčního zákona), což v očích zejména laické veřejnosti může zvýšit „věrohodnost“ tvrzení obsažených v insolvenčním návrhu. Řečeno jinak, šikanózní insolvenční návrh, resp. insolvenční návrh obsahující nepravdivé údaje je způsobilý bez dalšího výrazně zasáhnout do dobré pověsti právnické osoby – podnikatele, proti které směřuje, a způsobit jí tak imateriální újmu, a to i v případě, kdy informace o zahájení insolvenčního řízení není uveřejněna v tisku či na zpravodajských internetových portálech, popř. prostřednictvím jiných médií. Dojde-li k šíření informace o zahájení insolvenčního řízení i v médiích, bude zpravidla újma tím způsobená o to závažnější. V tom případě je třeba posuzovat, v jakých médiích a jakým způsobem byla informace o zahájení insolvenčního řízení uveřejněna; významné je (může být), zda šlo o média s celostátním (či dokonce mezinárodním) dosahem, jaký je jejich čtenářský okruh, kde a jak byla informace v těchto médiích umístěna, jaký byl její obsah atd. Za určitých okolností může mít pro posouzení závažnosti způsobené imateriální újmy význam i osoba insolvenčního navrhovatele. Při určení závažnosti (rozsahu) způsobené újmy je dále třeba vzít v úvahu postavení dotčené právnické osoby – podnikatele na trhu; čím větším, známějším či významnějším je podnikatelem, tím bude zpravidla závažnější újma způsobená na jeho dobré pověsti (požívá-li ji, což se – jak vysvětleno shora – předpokládá). Taktéž délka doby, po kterou by byla dobrá pověst podnikatele (zasažená neoprávněným insolvenčním návrhem) zpochybňována, je významná při posuzování rozsahu (intenzity) tím způsobené újmy. Tedy po jakou dobu byly informace v insolvenčním rejstříku zveřejněny. Stejné závěry pak Nejvyšší soud převzal i v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 110/2017, ve kterém doplnil, že je třeba zvážit i procesní kroky insolvenčního navrhovatele v daném insolvenčním řízení.
Naopak pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku (ať už skutečná škoda či ušlý zisk); přiměřené zadostiučinění sanuje nehmotnou újmu, jejíž vznik, rozsah a závažnost nejsou závislé na existenci škody na majetku (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 652/2001).
[6] Závažnou újmu na dobré pověsti podnikatele je způsobilé přivodit taktéž zapsání údajů o insolvenčním řízení do obchodního rejstříku. Tzv. úplný výpis zachycuje nejen aktuální údaje o zapisovaném subjektu, ale i všechny údaje, které kdy byly do obchodního rejstříku zapsány a následně vymazány. Dotčená právnická osoba nemá možnost dosáhnout výmazu údajů o insolvenčním řízení (ani zahájeném šikanózním insolvenčním návrhem) z historie zápisů z obchodního rejstříku. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 625/2006, uveřejněné pod číslem 81/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4804/2017.
[7] Je-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, pak ve spojení se zjištěním, že insolvenční navrhovatel neměl vůči insolvenčnímu dlužníku tvrzenou pohledávku, nebude pro odškodnění imateriální újmy způsobené zásahem do dobré pověsti údajného dlužníka – právnické osoby (v důsledku zveřejnění údaje o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku a v obchodním rejstříku) zpravidla dostatečná pouhá omluva insolvenčního navrhovatele. Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4804/2017.
29. Na shora uvedeném judikatorním základě lze říci, že odvolací soud správně dovodil, že v důsledku podání insolvenčního návrhu a zveřejnění informace o zahájení insolvenčního řízení došlo k neoprávněnému zásahu do dobré pověsti dovolatele a tomu tak vznikla nehmotná újma, spočívající ve snížení jeho vážnosti u jeho obchodních partnerů, finančních institucí a veřejnosti, a to především co do schopnosti dovolatele včas a řádně plnit své závazky.
30. Nejvyšší soud však dává za pravdu dovolateli, že odvolací soud prakticky nijak nezdůvodnil, proč dovolateli nepřiznal vedle omluvy i relutární přiměřené zadostiučinění, resp. proč mu, když dospěl k závěru o zásahu do jeho dobré pověsti, nepřiznal žádnou finanční satisfakci. Také z odůvodnění napadeného rozhodnutí není možné dovodit, na základě jakých skutkových zjištění své závěry odvolací soud vybudoval.
31. Odvolací soud nezohlednil téměř žádné z kritérií vymezených shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Blíže nezkoumal dobrou pověst dovolatele a už vůbec míru zásahu do ní způsobenou nedůvodným insolvenčním návrhem. Stejně jako dovolateli není ani Nejvyššímu soudu zřejmé, z jakého důvodu by mělo být rozhodné, že snad dovolatel měl považovat požadovanou částku za „symbolickou“. A to bez ohledu na to, zda tomu tak opravdu bylo, když nelze přehlédnout, že dovolatel v řízení pouze zmiňoval, že 200 000 Kč považuje za minimální peněžní satisfakci, proporční a přiměřenou k míře zásahu, nikoli „symbolickou“. Právě „symbolická výše“ požadované satisfakce byla vedle samotného zásahu do dobré pověsti dovolatele zahájením insolvenčního řízení jediným faktorem, který odvolací soud zohlednil. Sice nelze vyloučit, že by mohlo jít o relevantní hledisko při určení výše relutární náhrady jiné újmy dle § 147 insolvenčního zákona, ale bez dalšího vysvětlení jde o nedostatečný argument.
32. Jinak řečeno, stanovisko žalobce (jako poškozeného), který požaduje po žalovaném (insolvenčním navrhovateli jak škůdci) částku, o níž prohlásí, že jde o částku „symbolickou“, tj. že by mohl (byl by oprávněn) požadovat částku mnohem vyšší, není (nemůže být) důvodem k tomu, aby mu byl požadavek na zaplacení relutárního zadostiučinění zamítnut s odůvodněním, že o peněžitou náhradu vlastně nestojí. Žalobce totiž má právo požadovat zaplacení nižší částky, než na jakou by měl nárok, a soud je tím vázán. Dovozovat, že žalobce vlastně o žádnou peněžitou náhradu nestojí, jen z toho nelze.
33. K tomu je nutno doplnit, že je-li insolvenční návrh zamítnut pro nedostatek aktivní legitimace a insolvenční navrhovatel se odpovědnosti dle § 147 insolvenčního zákona nezprostí (R 10/2013), zpravidla není pro odškodnění imateriální újmy zásahem do dobré pověsti údajného dlužníka – právnické osoby postačující pouhá omluva insolvenčního navrhovatele (viz opět přiměřeně závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4804/2017). Kdyby k takovému závěru soud přesto dospěl, musel by jej řádně odůvodnit a podložit skutkovými zjištěními. Výše peněžité satisfakce je pak odvislá od míry zásahu do dobré pověsti právnické osoby při zohlednění všech relevantních faktorů (viz opět výše shrnutá judikatura Nejvyššího soudu) v tom konkrétním případě.
34. Jelikož se odvolací soud dobrou pověstí dovolatele a mírou zásahu do ní dostatečně nezabýval, je jeho posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části prvního výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
35. Jakkoli napadené rozhodnutí neobstálo již z příčin popsaných shora, v reakci na dovolací námitku, že náhrada nemajetkové újmy v penězích má plnit i preventivně-sankční funkci, Nejvyšší soud uvádí, že v další fázi řízení odvolací soud při posouzení, zda přiměřené zadostiučinění v penězích podle § 147 insolvenčního zákona má plnit i tuto funkci, nepřehlédne závěry, jež Nejvyšší soud k této otázce zformuloval při výkladu § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v rozsudku ze dne 15. prosince 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020, uveřejněném pod číslem 59/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
36. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
37. V novém rozhodnutí odvolacího soudu bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Autor: -mha-