// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 16.09.2021
Nesprávný postup při určení osoby insolvenčního správce
Opatření, kterým předseda insolvenčního soudu určuje osobu insolvenčního správce v rozporu s § 25 odst. 2 až 5 insolvenčního zákona, je podle § 5 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. nesprávným úředním postupem, za nějž může (v případě splnění dalších podmínek) odpovídat stát.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 141/2021, ze dne 31. 5. 2021
Dotčené předpisy:
§ 25 IZ ve znění do 30. 6. 2017
§ 4 vyhl. č. 311/2007 Sb. ve znění do 30. 6. 2017
§ 5 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 se žalobce (Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s.) domáhal po žalovaném (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 15 681 600 Kč jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Ten měl spočívat v tom, že předsedkyně Krajského soudu v Ostravě v rozporu s § 25 odst. 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ustanovila ve 288 insolvenčních řízeních jako insolvenčního správce jinou osobu než žalobce. Škodu měla představovat odměna insolvenčního správce, kterou by žalobce nebýt nesprávného postupu předsedkyně krajského soudu obdržel, kdyby byl ustanoven insolvenčním správcem.
2. Rozsudkem ze dne 17. října 2019, č. j. 29 C 200/2017-291, soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 3 959 846,31 Kč (bod I. výroku), zamítl žalobu o zaplacení částky 11 721 753,69 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
[1] Předsedkyně Krajského soudu v Ostravě určila opatřením ve 288 případech (blíže specifikovaných v rozhodnutí soudu prvního stupně) insolvenčním správcem osobu mimo zákonem stanovené pořadí. Osobou, jež byla přeskočena, byl ve všech řízeních mimo jiné i žalobce. Důvodem pro ustanovení jiné osoby byla dle odůvodnění opatření snaha o rovnoměrné zatížení insolvenčních správců.
[2] V některých případech byl žalobce přeskočen jako první v pořadí, v jiných jako další v pořadí. Některá z uvedených insolvenčních řízení dosud nejsou pravomocně skončena.
[3] V žádném z 288 případů nepodal žalobce ústavní stížnost proti opatření předsedkyně či proti usnesení, kterým byla do funkce insolvenčního správce ustanovena jiná osoba. Opatření nebyla zrušena ani jiným způsobem.
[4] Žalobce nárok na náhradu škody způsobené při výkonu státní moci uplatnil dne 20. března 2017 u žalovaného, který jeho nároku nevyhověl.
4. Cituje § 1 odst. 1, § 5 písm. b/, § 13 odst. 1 a § 30 větu před středníkem zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), soud prvního stupně uvedl, že pro úspěšnost žaloby na náhradu škody proti státu je nutné kumulativní splnění tří podmínek: a/ existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, b/ vznik škody na straně žalobce a c/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vznikem škody na straně žalobce.
5. Soud prvního stupně se nejdříve zabýval tím, zda opatření, jimiž se určuje osoba insolvenčního správce, jsou rozhodnutím a v záporném případě, zda došlo „přeskočením žalobce“ a jeho neustanovením k nesprávnému úřednímu postupu. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 3141/15, uvedl, že opatření předsedy insolvenčního soudu je úkonem hybridní povahy na pomezí státní správy a rozhodovací činnosti soudu, které nemá povahu rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud se zabýval identickým opatřením předsedkyně téhož soudu, jež obsahovalo stejné odůvodnění jako v projednávané věci, a opatření zrušil pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, posoudil soud prvního stupně vydání opatření jako nesprávný úřední postup.
6. Při posuzování naplnění dalších podmínek pro úspěšnost žaloby rozdělil soud prvního stupně uplatněné nároky do tří skupin:
a/ Skončená insolvenční řízení, v nichž byl žalobce přeskočen jako první v pořadí.
V těchto řízeních je naplněna existence příčinné souvislosti, neboť nebýt nesprávného úředního postupu, byl by žalobce ustanoveným insolvenčním správcem a náležela by mu odměna přiznaná insolvenčním soudem. Rovněž bylo pravomocně rozhodnuto o odměně insolvenčního správce a došlo tak ke vzniku škody odpovídající této odměně. Škodou však není daň z přidané hodnoty, hotové výdaje, ani odměna za zpeněžení majetku. Daň z přidané hodnoty není škodou, neboť žalobce ze škody tuto daň neodvádí. Hotové výdaje by pak byly škodou pouze tehdy, kdyby reálně k jakýmkoliv nákladům v souvislosti s předmětnými insolvenčními řízeními došlo, což se nestalo, neboť žalobce v nich nebyl jakkoliv činný. Odměnu za zpeněžení nad rámec paušálních částek pak rovněž nelze přiznat, neboť postup každého insolvenčního správce při zpeněžování je individuální, takže nelze vyjít z toho, že by měl žalobce nárok na stejnou odměnu jako ustanovený insolvenční správce. Navíc žalobce přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neprokázal, že by mu vznikl ušlý zisk v žalované výši „týkající se“ odměny za zpeněžení majetku.
b/ Skončená řízení, v nichž žalobce nebyl přeskočen jako první v pořadí.
O vztah příčinné souvislosti jde jedině za situace, kdy škoda vznikla následkem nesprávného úředního postupu, tedy je-li nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je doloženo, že nebýt nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. V řízeních, v nichž nebyl žalobce přeskočen jako první, chybí příčinná souvislost, když nebýt nesprávného úředního postupu, byl by ustanoven insolvenčním správcem první přeskočený ve stanoveném seznamu a jedině tomuto prvnímu přeskočenému by případně mohla vzniknout škoda.
c/ Neskončená insolvenční řízení, v nichž byl žalobce přeskočen jako první v pořadí.
Za situace, kdy byl sice prokázán nesprávný úřední postup, avšak insolvenční soud dosud pravomocně nerozhodl o odměně ustanoveného správce, není najisto postavena otázka existence škody a její výše ve vztahu k žalobci, proto je žaloba v této části předčasná.
7. Celková škoda, jež žalobci vznikla tím, že nebyl ustanoven jako insolvenční správce v pravomocně skončených insolvenčních řízeních, v nichž byl přeskočen jako první v pořadí, pak činí celkem 3 959 846,31 Kč.
8. K odvolání žalobce a žalovaného Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 3 959 846,31 Kč, zamítl, a v bodě II. výroku jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
9. Odvolací soud – vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněného pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. října 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13, z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3141/15, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněného pod číslem 47/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 47/2018“) - uvedl, že zákon č. 82/1998 Sb. nepočítá s odpovědností státu za škodu za „úkony hybridní povahy na pomezí státní správy a rozhodovací činnosti soudu“. Přesto je nutné uvedený zákon aplikovat, neboť z R 47/2018 plyne, že újma způsobená opatřením, jehož prostřednictvím předseda insolvenčního soudu ustanoví insolvenčního správce mimo pořadí, aniž jsou k tomu splněny předpoklady podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona, je primárně odškodnitelná podle tohoto zákona.
10. Při posouzení, zda jde o nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, odvolací soud uvedl, že ač „insolvenční senát Nejvyššího soudu v citovaném rozhodnutí hledí na předmětné opatření předsedy jako na nesprávný úřední postup, neděje se tak pro účely výkladu zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž pro uchopení jeho povahy v souvislostech insolvenčního řízení“. Podle odvolacího soudu musí být na opatření nahlíženo jako na nezákonné rozhodnutí. Uvedeným opatřením předseda krajského soudu vydává konečné stanovisko k otázce určení osoby insolvenčního správce - nejde tedy o úřední postup směřující k vydání jiného rozhodnutí, případně o shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností, či právní posuzování, jak judikatura Nejvyššího soudu nesprávný úřední postup charakterizuje. Zároveň, což považuje odvolací soud za nejdůležitější, je opatření rozhodnutím, u něhož existuje účinný prostředek nápravy, a sice individuální ústavní stížnost. Za situace, kdy prostředek nápravy v právním řádu existuje, přičemž jde o prostředek účinný (o čemž svědčí výsledek řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 3141/15), nelze v intencích zákona č. 82/1998 Sb. nahlížet na uvedené opatření jinak než jako na rozhodnutí. Není-li opatření odstraněno „právním způsobem“, působí své právní účinky a nelze presumovat, že tyto účinky nenastaly, že osobou určenou insolvenčním správcem měl být někdo jiný, a že měl z toho realizovat zisk.
11. Vzhledem k tomu, že v žádném z 288 případů nedošlo ke zrušení předmětného opatření předsedkyně Krajského soudu v Ostravě, bylo určení osoby insolvenčního správce pro daná insolvenční řízení opatřením zákonným a důvod odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci jím založen nebyl.
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení právních otázek, při nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu.
13. Přípustnost dovolání formuluje k zodpovězení následujících otázek:
[1] Má opatření předsedy insolvenčního soudu vydané v rozporu s § 25 odst. 5 insolvenčního zákona povahu nezákonného rozhodnutí, anebo jde o nesprávný úřední postup soudu?
[2] Rozhoduje konečným způsobem o osobě, která bude v konkrétním insolvenčním řízení vykonávat funkci insolvenčního správce, předseda insolvenčního (krajského) soudu, anebo insolvenční soud?
[3] Představuje ústavní stížnost účinný právní prostředek nápravy proti nesprávnému (nezákonnému, neústavnímu) opatření předsedy insolvenčního soudu o určení osoby insolvenčního správce?
14. Ad [1] K povaze opatření předsedy insolvenčního soudu o určení insolvenčního správce.
Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, že na opatření je nutno hledět jako na nezákonné rozhodnutí, neboť takový závěr je v rozporu s výslovným zněním § 4 odst. 3 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Navíc odporuje závěrům ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně závěrům uvedeným v R 47/2018, podle něhož je opatření nesprávným úředním postupem. Opatření podle dovolatele nemůže být rozhodnutím též proto, že jeho vydání nepředchází žádné řízení. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím pak svědčí toliko účastníkům řízení nebo opominutým účastníkům řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Dovedeno do důsledků by tak názor, že opatření je nezákonným rozhodnutím, vedl k automatickému a úplnému vyloučení jakékoliv možnosti odškodnit újmu vyvolanou nezákonným opatřením o určení správce, což je vzhledem k jeho ústavnímu základu (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) nepřípustné. Eliminace práva na náhradu škody pak odporuje rovněž Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a může ve svém důsledku odporovat rovněž Úmluvě Organizace spojených národů proti korupci (uveřejněné pod č. 105/2013 Sb. m. s.), v případě, že by předseda insolvenčního soudu při vydávání opatření jednal korupčně.
15. Ad [2] Konečné rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce.
Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem, že opatření je konečným rozhodnutím při určení osoby správce. Poukazuje na R 47/2018, jakož i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3141/15, z nichž (podle dovolatele) plyne, že opatření je pouze podkladem pro rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce.
16. Ad [3] Ústavní stížnost jako účinný prostředek nápravy.
Za nesprávný považuje dovolatel rovněž závěr o tom, že ústavní stížnost je účinným prostředkem nápravy. Odkazuje opět na R 47/2018 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3141/15 tvrdí, že zrušení opatření předsedy insolvenčního soudu by nic nezměnilo na tom, že by ve správcovské funkci setrval insolvenčním soudem ustanovený správce, kterému by též příslušela plná zákonná odměna. Jediným účinným prostředkem nápravy tak je náhrada újmy způsobené dotčeným osobám (opomenutým insolvenčním správcům). Nadto, i kdyby opatření předsedy insolvenčního soudu bylo rozhodnutím a jeho zrušení Ústavním soudem bylo způsobilé ovlivnit průběh insolvenčního řízení, odporuje názor odvolacího soudu o ústavní stížnosti jako účinném prostředku nápravy závěrům formulovaným např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11. Absurditu závěru o nutnosti brojit proti každému opatření předsedy insolvenčního soudu o určení osoby správce ústavní stížností pak dovolatel dokládá statistickými údaji.
17. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu porušuje zákaz překvapivosti rozhodnutí a je navíc v rozporu s § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť odvolací soud nevysvětlil, z jakého důvodu se při řešení předkládaných otázek odchýlil od právních závěrů, které zaujal v rozsudku ze dne 21. května 2020, č. j. 20 Co 15/2020-515.
18. Skutečnost, že odvolací soud bez vysvětlení pominul pro dovolatele příznivou judikaturu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, na kterou byl výslovně upozorněn, pak významně oslabuje přesvědčivost a předvídatelnost jeho rozhodnutí, což nelze v rozhodovací praxi odvolacího soudu tolerovat. Proto dovolatel rovněž navrhuje, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu.
19. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
20. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázky, zda je určení osoby insolvenčního správce opatřením předsedy insolvenčního soudu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
21. Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
22. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
23. Podstatou dovolání je spor o to, zda určení osoby insolvenčního správce opatřením předsedy insolvenčního soudu je ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nesprávným úředním postupem.
24. Podle § 25 insolvenčního zákona insolvenčního správce pro insolvenční řízení ustanovuje insolvenční soud. Je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení reorganizace podle § 148 odst. 2 a je-li v předloženém reorganizačním plánu určena osoba insolvenčního správce, ustanoví insolvenční soud insolvenčním správcem tuto osobu; to neplatí, nesplňuje-li takto určený insolvenční správce podmínky uvedené v § 21 až 24 a odstavci 3. Ustanovení § 29 tím není dotčeno (odstavec 1). Nejde-li o případ podle odstavce 1, insolvenční soud ustanoví insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla nebo provozovny do příslušné části seznamu insolvenčních správců vedené a/ pro obvod krajského soudu, který je insolvenčním soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh na prohlášení konkursu nebo není-li v době určení podán návrh na jiný způsob řešení úpadku a není-li dlužník osobou podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích, b/ pro obvod okresního soudu, který je obecným soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh na povolení oddlužení (odstavec 2). Je-li v době určení podán návrh na povolení reorganizace nebo je-li dlužník osobou podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích bez ohledu na způsob řešení úpadku, ustanoví insolvenční soud insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla do zvláštní části seznamu insolvenčních správců (odstavec 3). Nebrání-li tomu jiné okolnosti, určí předseda insolvenčního soudu insolvenčním správcem dlužníků, kteří tvoří koncern, stejnou osobu (odstavec 4). Nelze-li ustanovit osobu insolvenčního správce postupem podle odstavce 2 nebo je-li to nezbytné se zřetelem k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě dlužníka a k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti insolvenčního správce, jeho dosavadní činnosti a k jeho zatížení, může předseda insolvenčního soudu určit insolvenčního správce mimo stanovené pořadí; takový postup vždy odůvodní (odstavec 5). Odstavce 2 a 3 se nepoužijí v případě určení osoby insolvenčního správce, který je hostujícím insolvenčním správcem. Předseda insolvenčního soudu určí pro insolvenční řízení osobu insolvenčního správce, který je hostujícím insolvenčním správcem, z příslušné části seznamu postupem, který je v souladu se zásadou dočasnosti nebo příležitostnosti, je-li to vhodné se zřetelem k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě dlužníka a k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti osoby insolvenčního správce, který je hostujícím insolvenčním správcem (odstavec 6).
Podle § 4 vyhlášky předseda insolvenčního soudu určuje osobu insolvenčního správce pro insolvenční řízení opatřením (odstavec 1). Opatření nemá povahu rozhodnutí. Opatření má písemnou formu a zakládá se do insolvenčního spisu (odstavec 3).
Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a/ rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b/ nesprávným úředním postupem.
Podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona a vyhlášky v době od 1. ledna 2014 do 30. června 2017, kdy předsedkyně Krajského soudu v Ostravě vydala opatření, v nichž dovolatel spatřuje nesprávný úřední postup. Ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. ve výše citované podobě (pro věc opět rozhodné) platila od 1. ledna 2014 a později nedoznala změn.
25. V rozsudku ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněném pod číslem 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O „úřední“ postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci.
26. V R 47/2018 Nejvyšší soud uvedl, že opatření, jehož prostřednictvím předseda insolvenčního soudu ustanoví insolvenčního správce mimo pořadí, aniž jsou k tomu splněny předpoklady uvedené v § 25 odst. 5 insolvenčního zákona, je nesprávným úředním postupem soudu (není rozhodnutím), jenž není zhojitelný opravným prostředkem proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce (neprojeví se v rozhodnutí způsobem, jenž by mohl být napraven takovým opravným prostředkem) a za který odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb. Majetková újma způsobená opatřením (nesprávně) opomenutému insolvenčnímu správci má být primárně odškodňována podle tohoto zákona.
27. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3141/15 Ústavní soud konstatoval, že opatření předsedy soudu o určení insolvenčního správce mimo stanovené pořadí vydané v intencích § 25 odst. 5 insolvenčního zákona ve spojení s § 4 odst. 1 jednacího řádu nepředstavuje standardní úkon realizovaný v rámci výkonu státní správy soudnictví ve smyslu § 119 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Jde o úkon hybridní povahy, který sice má základ v realizaci administrativních pravomocí předsedy soudu, současně je ovšem nedílnou součástí insolvenčního řízení jako probíhajícího (živého) soudního řízení, na které má opatření bezprostřední a určující vliv a které navíc podléhá striktním zákonným lhůtám počítaným často v řádu dnů či dokonce hodin. Opatření je tak pouhým podpůrným úkonem soudního funkcionáře - ve vztahu ke konkrétnímu insolvenčnímu řízení, jehož smyslem je zajištění podmínek pro výkon nezávislé rozhodovací činnosti zákonného insolvenčního soudce (…). Proti opatření nejsou přípustné další opravné prostředky, a lze se proti němu proto v krajních případech bránit přímo ústavní stížností.
28. V takto ustaveném právním rámci nemá Nejvyšší soud žádných pochyb o tom, že opatření, kterým předseda insolvenčního soudu určuje osobu insolvenčního správce v rozporu s § 25 odst. 2 až 5 insolvenčního zákona, je podle § 5 písm. b/ zákona č. 82/1998 Sb. nesprávným úředním postupem, za nějž může (v případě splnění dalších podmínek) odpovídat stát.
29. Způsob ustanovování insolvenčních správců podle insolvenčního zákona se zpravidla (s výjimkou uvedenou v § 25 odst. 1 insolvenčního zákona) děje dvoufázově, kdy předseda soudu určí opatřením osobu ze seznamu insolvenčních správců postupem podle § 25 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona (či v zákonem stanovených případech postupem podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona) a insolvenční soud následně dle tohoto opatření ustanoví osobu insolvenčního správce usnesením. Ustanovení § 25 odst. 2 až 5 insolvenčního zákona upravuje pravidla pro počínání předsedy insolvenčního soudu, tedy postup, kterým má předseda soudu jako představitel státní správy soudu vykonat podpůrnou činnost ve vztahu k jednotlivým insolvenčním řízením. Taková opatření nejsou rozhodnutím (viz i § 4 odst. 3 vyhlášky) a zásadně představují pouze administrativní úkon předsedy insolvenčního soudu, jenž ze seznamu insolvenčních správců určí dalšího v pořadí zapsaného insolvenčního správce. Na uvedeném nic nemění ani (v zákonem stanovených případech) ojediněle přijímané opatření podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona, jež je výjimkou z obecného postupu určování insolvenčních správců. Ani takové opatření není rozhodnutím, proti němuž by existoval účinný opravný prostředek. Ústavní stížnost v těchto poměrech účinným opravným prostředkem není.
30. Úvaha odvolacího soudu, že „insolvenční senát Nejvyššího soudu“ hledí na předmětné opatření předsedy jako na nesprávný úřední postup, avšak nikoliv pro účely zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž pro uchopení jeho povahy v souvislostech insolvenčního řízení, je chybná již proto, že v označeném usnesení Nejvyšší soud v téže větě zcela jasně uvedl, že uvedený postup „je nesprávným úředním postupem soudu (jak vysvětleno výše, není rozhodnutím)… za který odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb.“.
31. Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož je opatření předsedy insolvenčního soudu podle § 5 písm. a/ zákona č. 82/1998 Sb. nezákonným rozhodnutím, je tudíž nesprávné.
32. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Důvody pro (dovolatelem požadované) nařízení, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát odvolacího soudu, nejsou dány (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).
33. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-