// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 08.09.2020
Peněžité plnění poskytnuté do majetkové podstaty bez právního důvodu
Peněžité plnění poskytnuté po prohlášení konkursu na majetek dlužníka do majetkové podstaty dlužníka bez právního důvodu je pohledávkou za majetkovou podstatou.
Splnění takové pohledávky se přitom může věřitel domáhat žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; v případě, že je úpadek dlužníka řešen konkursem, je takovou osobou insolvenční správce dlužníka. Spor o existenci (důvodnost, respektive „pravost“), případně o výši pohledávky za majetkovou podstatou (na základě žaloby o zaplacení pohledávky podané u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka), není incidenčním sporem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1942/2018, ze dne 28. 5. 2020
Dotčené předpisy:
§ 203 IZ
§ 451 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. srpna 2017, č. j. 9 C 314/2015-166, uložil žalovanému (JUDr. Ing. M. K., jako insolvenčnímu správci dlužníka INDES INVEST s. r. o.) zaplatit žalobci (městu Třeboň) částku 3.291.241,51 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 564.379,- Kč (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. ledna 2018, č. j. 8 Co 1816/2017-192, ve znění usnesení ze dne 30. ledna 2018, č. j. 8 Co 1816/2017-209, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 3.291.241,51 Kč; jde-li o lhůtu k plnění, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že lhůta k plnění se žalovanému nestanoví (první výrok). Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 561.194,- Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Přitom šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. června 2016 č. j. 9 C 314/2015-90, zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. října 2016, č. j. 8 Co 1840/2016-112.
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 29. června 2007 uzavřeli město Třeboň (jako prodávající) a INDES INVEST s. r. o. (jako kupující) [dále též jen „dlužník“] kupní smlouvu, jejímž předmětem byl ve smlouvě specifikovaný pozemek; kupní cenu strany sjednaly v částce 15.000.000,- Kč (dále jen „kupní smlouva“). Dlužník uhradil část kupní ceny ve výši 20.000,- Kč před uzavřením smlouvy; zbytek kupní ceny ve výši 14.980.000,- Kč se zavázal zaplatit tak, že ji složí do úschovy schovatele (JUDr. V. P., advokáta – dále jen „schovatel“), a to částkou 2.980.000,- Kč do 30 dnů od podpisu kupní smlouvy a částkou 12.000.000,- Kč do 15 dnů ode dne, ve kterém nabude právní moci příslušné rozhodnutí o umístění rezidenční stavby, vydané ve prospěch kupujícího, nejpozději však do 15. listopadu 2008.
V článku 7. kupní smlouvy se strany dohodly, že pro případ, že územní rozhodnutí na rezidenční stavbu s právní mocí nebude vydáno z důvodů výlučně stojících na straně kupujícího nejpozději do 15. listopadu 2008 nebo v případě, že kupující nesloží nejpozději do 15. listopadu 2008 zbytek kupní ceny v částce 12.000.000,- Kč, je kupující povinen zaplatit prodávajícímu jednorázovou smluvní pokutu ve výši 3.000.000,- Kč. Pro tento případ se smluvní strany dohodly, že smluvní pokuta bude uhrazena z části kupní ceny složené u schovatele (bod 2.). Pro případ, že územní rozhodnutí s právní mocí ohledně rezidenční stavby nebude vydáno z důvodů nestojících na straně kupujícího do 15. listopadu 2008, je prodávající povinen vrátit kupujícímu část složené kupní ceny ve výši 3.000.000,- Kč a tato smlouva se ruší s účinky ex nunc (bod 3.).
2) Dodatkem č. 1 ze dne 19. března 2009 smluvní strany (mimo jiné) změnily kupní smlouvu tak, že zbytek kupní ceny v částce 7.000.000,- Kč bude kupujícím zaplacen nejpozději do 30. dubna 2009.
3) Dne 29. června 2007 uzavřeli město Třeboň, dlužník a schovatel smlouvu o advokátní úschově listin a peněz, podle níž se kupující zavázal složit „zbytek“ kupní ceny v částce 14.980.000,- Kč do advokátní úschovy, a to v částkách a termínech dle kupní smlouvy (dále jen „smlouva o úschově“).
4) Krajský soud v Českých Budějovicích (jako insolvenční soud) usnesením ze dne 9. dubna 2009, č. j. KSCB 26 INS 1949/2009-A-4, zahájil (k návrhu dlužníka) insolvenční řízení ve věci dlužníka; následným usnesením ze dne 18. června 2009, č. j. KSCB 26 INS 1949/2009-A-15, zjistil úpadek dlužníka a insolvenční správcem ustanovil společnost DYTRYCH & ŠVIHLA v. o. s.
Usnesením ze dne 16. září 2009, č. j. KSCB 26 INS 1949/2009-B-15, insolvenční soud zamítl návrh na povolení reorganizace a na majetek dlužníka prohlásil konkurs; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. listopadu 2009, č. j. KSCB 26 INS 1949/2009, 1 VSPH 632/2009-B-32, výše označené usnesení insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 17. prosince 2009, č. j. KSCB 26 INS 1949/2009-B-37, insolvenční soud (mimo jiné) povolil reorganizaci dlužníka. Následně insolvenční soud usnesením ze dne 18. února 2010, č. j. KSCB 26 INS 1949/2009-B-48, odvolal insolvenčního správce z funkce a novým insolvenčním správcem ustanovil žalovaného; usnesením ze dne 9. listopadu 2010, č. j. KSCB 26 INS 1949/2009-79, insolvenční soud rozhodl o přeměně reorganizace na konkurs.
5) Dopisem ze dne 29. dubna 2009 (doručeným dlužníku dne 30. dubna 2009) žalobce vyzval dlužníka, aby neprodleně doplatil kupní cenu, s tím, že jinak „uplatní“ smluvní pokutu ve výši 3.000.000,- Kč. Následně (dopisem ze dne 4. května 2009) žalobce požádal schovatele, aby mu převedl částku 3.000.000,- Kč z advokátní úschovy na jeho účet, a to na úhradu smluvní pokuty (článek 7. bod 2. kupní smlouvy).
6) Dne 7. května 2009 proběhlo jednání mezi žalobcem, dlužníkem a schovatelem, na kterém žalobce setrval na úhradě smluvní pokuty; dlužník, ač nesouhlasil, to vzal na vědomí.
7) Dne 11. května 2009 byla na účet žalobce připsána částka 3.000.000,- Kč (převod z úschovy na smluvní pokutu).
8) Žalobou došlou Okresnímu soudu v Českých Budějovicích dne 15. října 2010, se tamní žalobce (INDES INVEST s. r. o. v reorganizaci) domáhal vůči tamnímu žalovanému (městu Třeboň) zaplacení částku 3.020.000,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu vrácení části kupní ceny, kterou žalovanému uhradil schovatel z titulu smluvní pokuty dle kupní smlouvy.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 7 Co 3027/2012-112, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. července 2012, č. j. 9 C 211/2010-50, ve znění, podle něhož je město Třeboň povinno zaplatit JUDr. Ing. M. K., jako insolvenčnímu správci dlužníka, částku 3.000.000,- Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 14. února 2012 do zaplacení; dále uvedený rozsudek změnil tak, že městu Třeboň uložil zaplatit JUDr. Ing. M. K. částku 20.000,- Kč s úrokem z prodlení 7,75% od 14. února 2012 do zaplacení. Konečně městu Třeboň uložil zaplatit JUDr. Ing. M. K. na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 196.900,- Kč a České republice na soudních poplatcích částky 120.800,- Kč a 800,- Kč. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. září 2014, č. j. 33 Cdo 4048/2013-135, rozsudek odvolacího soudu (v uvedených výrocích) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Přitom mimo jiné uzavřel, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v závěru, podle něhož závazek zaplatit smluvní pokutu, jímž byl zajištěn závazek zaplatit včas kupní cenu, nezaniká, pokud nárok na smluvní pokutu vznikl před zrušením smlouvy.
Následně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. března 2015, č. j. 7 Co 3027/2012-146, odkazuje na ustanovení § 222a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), vzhledem k zpětvzetí žaloby (mimo jiné) zrušil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. července 2012 ve vyhovujících výrocích ve věci samé a v souvisejících výrocích o nákladech řízení a řízení ve věci zastavil; dále tamnímu žalovanému (městu Třeboň) uložil zaplatit žalobci (JUDr. Ing. M. K.) na náhradě nákladů řízení před soudů všech stupňů částku 149.967,40 Kč.
9) Dne 12. dubna 2013 žalobce zaplatil žalovanému (do majetkové podstaty dlužníka) na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2013 částku 3.291.241,50 Kč [sestávající z jistiny (nevrácené části kupní ceny, která byla původně převedena z úschovy na účet žalobce na úhradu smluvní pokuty) a úroků z prodlení], částku 121.600,- Kč (soudní poplatek) a částku 196.900,- Kč (náhrada nákladů řízení).
10) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. září 2015, č. j. Ncp 1332/2015-48, rozhodl, že k projednání o rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy, s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Českých Budějovicích.
Na tomto základě odvolací soud předeslal, že předmětem řízení není nárok na zaplacení smluvní pokuty, nýbrž nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo (dle tvrzení žalobce) vzniknout tím, že žalobce uhradil žalovanému na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které bylo následně zrušeno, částku 3.291.241,51 Kč. Žalobce tak neuplatňuje pohledávku vzniklou před zahájením řízení, která by byla uplatnitelná (jen) přihláškou v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, nýbrž pohledávku, která vznikla až v průběhu insolvenčního řízení, a to v situaci, kdy byl žalobce „donucen“ plnit žalovanému na základě rozhodnutí soudu, které bylo následně zrušeno. Žalobce tak správně uplatňuje pohledávku v režimu ustanovení § 203 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), když ani po podání žaloby nebyl vyzván k podání žaloby o vyloučení peněžité částky z majetkové podstaty dlužníka; k rozhodnutí o takové žalobě, jde-li o existenci pohledávky, jsou věcně příslušné okresní soudy.
Dále odvolací soud neshledal žádné důvody, pro které by měla být kupní smlouva neplatná, když „vůle účastníků je srozumitelná, určitá, nebylo tvrzeno nic, čím by se předmětný právní úkon příčil dobrým mravům, obcházel zákon či s ním byl v rozporu“. Současně zdůraznil, že smluvní pokuta ve výši 3.000.000,- Kč byla dohodnuta pro případ, že dlužník nesloží nejpozději do 15. listopadu 2008 zbytek kupní ceny. Jelikož se tak nestalo, kupní smlouva k danému dni zanikla (viz její článek 7) z důvodů „stojících“ výlučně na straně dlužníka; na tom nic nemění ani dodatek ke kupní smlouvě ohledně určení náhradního termínu pro splatnost doplatku kupní ceny (ostatně tento doplatek nebyl složen ani v dodatečném termínu do 30. dubna 2009).
Vzhledem ke vzájemné vazbě kupní smlouvy a smlouvy o úschově neměl odvolací soud pochybnosti o tom, že zánikem kupní smlouvy s účinky „ex nunc“ zaniklo i oprávnění schovatele nadále držet finanční prostředky, které v rámci zaniklé kupní smlouvy kupující (dlužník) na účet schovatele složil. Za stavu, kdy dlužník neuhradil ve sjednaném termínu doplatek kupní ceny, byly beze zbytku naplněny předpoklady vzniku dohodnutého nároku na smluvní pokutu ve výši 3.000.000,- Kč. Žalobce tak správně vyzval schovatele k zaplacení smluvní pokuty schovatele, který mu ji po právu uhradil. Argumentaci žalovaného „o nemožnosti započtení v rámci insolvenční řízení“ shledal odvolací soud nevýznamnou, když v řízení nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by k jakémukoli započtení vůbec došlo.
Plnění poskytnuté žalobcem žalovanému na základě rozhodnutí soudu, které bylo následně zrušeno, posoudil odvolací soud jako plnění z právního důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ˗ dále jen „obč. zák.“), a které je žalovaný povinen žalobci vrátit; proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil. Ve výroku o lhůtě k plnění je změnil tak, že se žalovanému lhůta k plnění nestanoví, když určení této lhůty „je oprávněním“ insolvenčního soudu (§ 203 odst. 5 insolvenčního zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné k řešení právní otázky dosud v rozhodovací praxi (dle jeho názoru) nezodpovězené, týkající se splatnosti smluvní pokuty „v případě uplatnění této pokuty vůči schovateli a nikoli dlužníku“, a otázky pasivní legitimace insolvenčního správce v řízení o úhradě pohledávky, která není pohledávkou za majetkovou podstatou, ani pohledávkou, která je pohledávce za majetkovou podstatou postavena na roveň. Současně je přesvědčen, že odvolací soud posoudil rozporně s judikaturou Nejvyššího soudu (v dovolání specifikovanou) právní otázky „splatnosti smluvní pokuty“, povahy plnění poskytnutého v souladu s následně zrušeným pravomocným rozhodnutím soudu a následků zániku hlavního závazku na smluvní pokutu.
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru ohledně nemožnosti jednostranného započtení smluvní pokuty s tím, že podle jeho názoru „nárok na smluvní pokutu nebyl dosud splatný“. Vyplatil-li schovatel žalobci částku odpovídající sjednané smluvní pokutě, postupoval v rozporu s článkem 4 smlouvy o úschově, podle něhož strany kupní smlouvy nebyly oprávněny jednostranně disponovat se složenou kupní cenou do právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu ve věci vkladu vlastnického práva kupujícího k pozemku. Žalobce přitom ani žádnou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásil a po zjištění úpadku dlužníka nemohlo dojít ani k platnému započtení pohledávek v rámci insolvenčního řízení.
Pohledávka uplatněná žalobcem není podle dovolatele ani pohledávkou podle ustanovení § 169 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), pročež dovolatel nemůže být ani osobou pasivně legitimovanou v řízení o její zaplacení. Navíc poskytnutým plněním nedošlo ke zhodnocení majetkové podstaty dlužníka ve smyslu výše zmíněného ustanovení insolvenčního zákona, když žalobce nevynaložil žádné náklady na zhodnocení majetkové podstaty, jelikož „pouze“ uhradil pohledávku pravomocně přiznanou žalovanému rozhodnutím soudu. Přitom schovatel nebyl oprávněn ani na základě pokynu žalobce disponovat se složenou (částí) kupní ceny a nemohl tak ani k výzvě žalobce vyplatit částku 3.000.000,- Kč (odpovídající sjednané smluvní pokutě) žalobci. Mohlo se tak stát pouze a jen na základě společného písemného pokynu žalobce a žalovaného, tj. smluvních stran kupní smlouvy a smlouvy o úschově. Ostatně takový postup nedovolovalo ani ustanovení § 324 odst. 3 insolvenčního zákona, zapovídající započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele od okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku. Sjednaná smluvní pokuta se navíc nestala nikdy splatnou.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že kupní smlouva zanikla k 15. listopadu 2008, pak k témuž datu – pokračuje dovolatel – došlo rovněž k zániku ujednání o smluvní pokutě; žalobci tak žádný nárok z titulu smluvní pokuty vzniknout nemohl.
Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, jde-li o důvody, pro které dlužník nesplnil podmínky kupní smlouvy, a to zejména ve vztahu k (ne)vydání územního rozhodnutí.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce má rozhodnutí odvolacího soudu za správné, když smluvní pokuta mu byla vyplacena po právu a žalovaný ve věci nepodal ani odpůrčí žalobu podle ustanovení § 239 insolvenčního zákona; dále považuje dovolání za opožděné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou včasnosti a přípustnosti dovolání.
Ke včasnosti dovolání.
Jak plyne z obsahu spisu, rozsudek odvolacího soudu byl žalovanému doručen dne 30. ledna 2018. Jelikož konec dvouměsíční lhůty k podání dovolání připadl na 30. března 2018 (svátek), byl posledním dnem lhůty k podání dovolání nejblíže následující pracovní den (3. duben 2018). Dovolání podané dne 3. dubna 2018 je tak včasné.
K přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit dovolatelem formulované právní otázky týkající se (ne)možnosti započtení (rozuměj započtení pohledávky z titulu smluvní pokuty a pohledávky z titulu vrácení části kupní ceny), když na jejich řešení právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá. V tomto směru jsou nevýznamné rovněž výhrady dovolatele ke skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů; jejich prostřednictvím totiž dovolatel uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je naopak přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právních otázek dovoláním otevřených, týkajících se: a) předpokladů pro vrácení plnění poskytnutého na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které bylo následně zrušeno, b) důsledků zániku kupní smlouvy na (případný) nárok na smluvní pokutu a c) pasivní legitimace insolvenčního správce v řízení, včetně posouzení, zda uplatněná pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou, respektive pohledávkou postavenou na roveň takové pohledávce. V tomto směru jde o právní otázky dosud Nejvyšším soudem v daných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězené.
K otázkám ad a) a b).
Nejvyšší soud předesílá, že již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, jímž se odchýlil od své předchozí judikatury, uzavřel, že plnil-li žalovaný na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, na neexistující dluh, vzniká žalobci (rozuměj osobě, které bylo plněno) bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. K tomuto závěru se následně přihlásil např. v usnesení ze dne 12. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 851/2013, a v rozsudku ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 1697/2017.
I pro poměry dané věci je proto rozhodující, zda žalobci v hmotném právu vskutku vznikla vůči dlužníku pohledávka z titulu smluvní pokuty, která byla (původně) uhrazena prostřednictvím schovatele.
Jelikož Nejvyšší soud nemá důvod k pochybnostem ohledně správnosti závěrů odvolacího soudu o platnosti kupní smlouvy (včetně ujednání o smluvní pokutě), a o porušení (smluvní pokutou zajištěné) povinnosti zaplatit zbytek kupní ceny do 15. listopadu 2008 dlužníkem, zbývá v tomto směru vyhodnotit, zda žalobci vznikla za dlužníkem pohledávka z titulu smluvní pokuty v době před zánikem kupní smlouvy.
Ujednání obsažené v článku 7 kupní smlouvy zcela jednoznačně stanoví, že se kupní smlouva ruší s účinky ex nunc (jen) tehdy, nebude-li územní rozhodnutí s právní mocí ohledně rezidenční stavby vydáno do 15. listopadu 2008 z důvodů nestojících na straně kupujícího (v takovém případě též měla být kupujícímu vrácena složená část kupní ceny ve výši 3.000.000,- Kč).
Za stavu, kdy o tento případ evidentně nešlo, pohledávka žalobce za dlužníkem z titulu smluvní pokuty zcela nepochybně vznikla před zánikem kupní smlouvy (úvaha odvolacího soudu je nesprávná v tom, že došlo k zániku kupní smlouvy (v době před vznikem, respektive splatností nároku na smluvní pokutu); argumentace dovolatele, podle níž v důsledku zániku hlavního závazku (kupní smlouvy) zanikl i závazek vedlejší (zajišťovací), tak není právně významná. To platí též o výhradě dovolatele ohledně (ne)splatnosti zmíněné pohledávky, když požadavek na zaplacení smluvní pokuty žalobce vůči dlužníku uplatnil nejpozději dne 7. května 2009.
Pro posouzení, zda v hmotném právu vznikla žalobci vůči dlužníku pohledávka z titulu smluvní pokuty, je nepodstatné i to, zda schovatel „převedl“ částku rovnající se smluvní pokutě v souladu se smlouvou o úschově. Navíc zjevně nešlo o jednostrannou dispozici, nýbrž o „převod“ na základě ujednání obsaženého v článku 7 kupní smlouvy.
Právní závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovanému v hmotném právu nevznikla pohledávka, kterou mu žalobce zaplatil na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2013, a vznikla mu povinnost vydat žalobci takto nabyté bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.), je tak správný. K tomu, že se tato povinnost řídí zákonem č. 40/1964 S., srov. ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
K otázce ad c).
Ze skutkových poměrů dané věci je zjevné (a mezi účastníky řízení nesporné), že žalobce v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (dne 12. dubna 2013) zaplatil žalovanému (do majetkové podstaty dlužníka) částku 3.291.241,50 Kč; o tuto částku se majetková podstata dlužníka „obohatila“, aniž k tomu byl dán právní důvod (viz shora formulované závěry, podle nichž žalobci vznikla pohledávka za dlužníkem z titulu smluvní pokuty ve výši 3.000.000,- Kč, přičemž v daném rozsahu nemohla dlužníku za žalobcem vzniknout pohledávka z titulu vrácení části kupní ceny, včetně úroků z prodlení).
V poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen „ZKV“), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož peněžní prostředky, o něž se konkursní podstata obohatila plněním třetí osoby po prohlášení konkursu na majetek dlužníka a ohledně kterých nejsou splněny předpoklady pro podání vylučovací žaloby, lze vymáhat (po konkursní podstatě reprezentované správcem konkursní podstaty) jako pohledávku za (konkursní) podstatou žalobou o splnění povinnosti (žalobou o jejich zaplacení); v takovém případě jde o pohledávku za (konkursní) podstatou ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 písm. b) ZKV (srov. např. rozsudek ze dne 25. listopadu 2009, sp. z. 29 Cdo 5394/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2011, pod číslem 106, jakož i rozsudek ze dne 31. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 4364/2016).
Jakkoli Nejvyšší soud již v důvodech usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání [a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání], neplatí to pro posouzení pořadí takto vzniklé pohledávky.
Jinými slovy, i v poměrech dané věci je pohledávka vzniklá tím, že žalobce po prohlášení konkursu na majetek dlužníka poskytl do majetkové podstaty dlužníka peněžité plnění bez právního důvodu, pohledávkou za majetkovou podstatou [§ 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona].
V tomu srov. např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020.
Splnění takové pohledávky se přitom může věřitel domáhat žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními (§ 203 odst. 4 insolvenčního zákona); v případě, že je úpadek dlužníka řešen konkursem, je takovou osobou insolvenční správce dlužníka [§ 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona, ve znění účinném k datu podání žaloby]. Spor o existenci (důvodnost, respektive „pravost“), případně o výši pohledávky za majetkovou podstatou (na základě žaloby o zaplacení pohledávky podané u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka), není incidenčním sporem (opět § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 3572/2019).
Závěr odvolacího soudu o nesplnění předpokladů pro podání žaloby podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona nebyl dovolatelem napaden; současně ani z obsahu spisu neplyne, že by částka, která je předmětem řízení, byla v majetkové podstatě rozpoznatelná.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, přičemž z obsahu spisu neplynou ani vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud zamítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. srpna 2018)), která podle ustanovení § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 3.291.241,51 Kč) 21.500,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 26.378,- Kč.
Lhůtu k uspokojení náhrady nákladů řízení určí insolvenční soud na návrh oprávněné osoby nebo osoby s dispozičním oprávněním (§ 203 odst. 5 insolvenčního zákona).
Autor: -mha-