// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 08.09.2020
Odměna insolvenčního správce v konkursu bez zpeněžení majetku
V rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 27/2010 Nejvyšší soud uzavřel, že v insolvenčním řízení, v němž byl dlužníkův úpadek řešen konkursem a ve kterém nebyl zpeněžen žádný majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, nelze odměnu insolvenčního správce určit podle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. a je namístě postupovat podle § 5 vyhlášky (tedy odměnu určit rozhodnutím insolvenčního soudu s přihlédnutím zejména k délce doby, rozsahu a náročnosti vykonávané činnosti insolvenčního správce). Nejvyšší soud zdůraznil, že podle § 38 insolvenčního zákona se odměna insolvenčního správce určuje z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele, přičemž ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky dopadá na případy, kdy náklady konkursu odčerpaly veškerý výnos zpeněžení a mezi věřitele tak nebylo rozdělováno nic; z dikce insolvenčního zákona (jeho § 38 odst. 1 věty druhé) i vyhlášky (jejího § 1) lze ovšem i za použití jazykového výkladu dovodit, že samozřejmým předpokladem pro výpočet odměny insolvenčního správce pro případ, že způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs, je vlastní proces zpeněžování majetkové podstaty (bez zpeněžení majetkové podstaty nebo její části nelze hovořit ani o výtěžku zpeněžení určeném k rozdělení mezi věřitele).
Na těchto východiscích nic nezměnila ani novela vyhlášky provedená s účinností od 1. ledna 2014 vyhláškou č. 398/2013 Sb. Naopak, zákonodárce zde navázal na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu a doplnil do vyhlášky pravidlo (§ 2a větu třetí), určující odměnu insolvenčního správce v případech, kdy v konkursu nedošlo k žádnému zpeněžení. Zjevným úmyslem zákonodárce zde bylo, aby minimální odměna 45.000 Kč náležela insolvenčnímu správci jak v konkursu, v němž náklady konkursu zcela vyčerpaly výnos zpeněžení (§ 1 odst. 5 vyhlášky), tak v konkursu, ve kterém vůbec nedošlo ke zpeněžení (§ 2a věta třetí vyhlášky), a vyloučit tak nutnost určovat v posledně uvedeném případě odměnu postupem podle § 5 vyhlášky.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 129/2018, ze dne 28. 5. 2020
Dotčené předpisy:
§ 38 odst. 1 IZ
§ 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb.
§ 2a vyhl. č. 313/2007 Sb.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Usnesením ze dne 14. května 2018, č. j. MSPH 79 INS 12837/2016-B-24, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) schválil konečnou zprávu insolvenčního správce ze dne 14. března 2018 zveřejněnou dne 4. dubna 2018 v insolvenčním rejstříku (B-23) [bod I. výroku], určil odměnu insolvenčního správce částkou 54.450 Kč včetně navýšení o daň z přidané hodnoty (bod II. výroku) a schválil hotové výdaje insolvenčního správce ve výši 565 Kč (bod III. výroku).
Insolvenční soud – odkazuje na § 38 odst. 1 až 3 a 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 1 a § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška“) – určil, že insolvenčnímu správci náleží odměna v (minimální) výši 45.000 Kč, neboť úpadek dlužníka byl řešen konkursem, avšak nedošlo k žádnému zpeněžení dlužníkova majetku a správce zařadil do seznamu (přihlášených pohledávek) 6 přihlášených pohledávek [z celkového počtu 8 přihlášených pohledávek]. K takto určené odměně přiznal insolvenční soud insolvenčnímu správci dále nárok na částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 9.450 Kč.
Vrchní soud v Praze k odvolání insolvenčního správce usnesením ze dne 11. června 2018, č. j. MSPH 79 INS 12837/2016, 1 VSPH 752/2018-B-29, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku.
Odvolací soud se plně ztotožnil s argumentací insolvenčního soudu a k námitce odvolatele [že vyhláška výslovně neupravuje vztah mezi ustanoveními § 1 odst. 5 a § 2a vyhlášky, a tudíž lze pravidla zde obsažená aplikovat současně (nezávisle na sobě)] uvedl, že „logický výklad těchto ustanovení vylučuje přiznání dvojnásobné minimální odměny za situace, kdy k žádnému zpeněžení [majetkové podstaty dlužníka] v konkursu nedošlo“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jde-li o řešení právní otázky dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené, týkající se výpočtu odměny insolvenčního správce v případě aplikace § 1 odst. 5 ve spojení s § 2a vyhlášky.
Dovolatel argumentuje ve prospěch způsobu výpočtu odměny, který současně konkretizuje, přičemž dovozuje, že mu náleží odměna ve výši 90.000 Kč spolu s daní z přidané hodnoty ve výši 18.900 Kč, byť mu s ohledem na § 8 vyhlášky nemůže být takto přiznaná odměna vyplacena (státem) celá, ale maximálně ve výši 50.000 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že dlužník zanikl ke dni 17. srpna 2019, byv vymazán z obchodního rejstříku. Je nicméně přesvědčen, že tato skutečnost mu nebrání o dovolání i tak rozhodnout (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 498/2008).
Nejvyšší soud shledal dovolání (pro něž neplyne žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.) přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelem předestřená právní otázka nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu beze zbytku zodpovězena.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro projednávanou věc je rozhodný insolvenční zákon a vyhláška ve znění účinném do 31. května 2019, k tomu srov. článek II zákona č. 31/2019 Sb. a článek II vyhlášky č. 133/2019 Sb.
Podle ustanovení § 38 odst. 1 věty první a druhé insolvenčního zákona má insolvenční správce právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele.
Z ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky plyne, že pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce nejméně 45.000 Kč.
Dle ustanovení § 2a vyhlášky, ve znění účinném od 1. ledna 2014, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1.000 Kč, nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených pohledávek podle insolvenčního zákona. Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.
K otázce určení výše odměny insolvenčního správce v konkursu, ve kterém nebyl zpeněžen žádný majetek, se Nejvyšší soud vyslovil v poměrech vyhlášky ve znění účinném do 31. prosince 2013 (které § 2a neobsahovalo) v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, uveřejněném pod číslem 64/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 64/2011“ (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. března 2011, sp. zn. IV. ÚS 3648/10). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že v insolvenčním řízení, v němž byl dlužníkův úpadek řešen konkursem a ve kterém nebyl zpeněžen žádný majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, nelze odměnu insolvenčního správce určit podle § 1 vyhlášky a je namístě postupovat podle § 5 vyhlášky (tedy odměnu určit rozhodnutím insolvenčního soudu s přihlédnutím zejména k délce doby, rozsahu a náročnosti vykonávané činnosti insolvenčního správce). Nejvyšší soud zdůraznil, že podle § 38 insolvenčního zákona se odměna insolvenčního správce určuje z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele, přičemž ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky dopadá na případy, kdy náklady konkursu odčerpaly veškerý výnos zpeněžení a mezi věřitele tak nebylo rozdělováno nic; z dikce insolvenčního zákona (jeho § 38 odst. 1 věty druhé) i vyhlášky (jejího § 1) lze ovšem i za použití jazykového výkladu dovodit, že samozřejmým předpokladem pro výpočet odměny insolvenčního správce pro případ, že způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs, je vlastní proces zpeněžování majetkové podstaty (bez zpeněžení majetkové podstaty nebo její části nelze hovořit ani o výtěžku zpeněžení určeném k rozdělení mezi věřitele).
Na těchto východiscích nic nezměnila ani novela vyhlášky provedená s účinností od 1. ledna 2014 vyhláškou č. 398/2013 Sb. Naopak, zákonodárce zde navázal na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu a doplnil do vyhlášky pravidlo (§ 2a větu třetí), určující odměnu insolvenčního správce v případech, kdy v konkursu nedošlo k žádnému zpeněžení. To potvrzuje i znění důvodové zprávy k vyhlášce č. 398/2013 Sb., kde se k nově vkládanému § 2a větě třetí (k bodu 5) uvádí:
„Zároveň je stanoveno, že v případě konkursu, ve kterém nedošlo ke zpeněžení, náleží odměna za přezkoumané přihlášky nejméně 45.000 Kč. Touto konstrukcí je insolvenčnímu správci zachována minimální odměna.“
Zjevným úmyslem zákonodárce tedy bylo, aby minimální odměna 45.000 Kč náležela insolvenčnímu správci jak v konkursu, v němž náklady konkursu zcela vyčerpaly výnos zpeněžení (§ 1 odst. 5 vyhlášky), tak v konkursu, ve kterém vůbec nedošlo ke zpeněžení (§ 2a věta třetí vyhlášky), a vyloučit tak nutnost určovat v posledně uvedeném případě odměnu postupem podle § 5 vyhlášky (jak do té doby plynulo z R 64/2011).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Autor: -mha-