// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 10.03.2020
Věcná legitimace insolvenčního dlužníka k uplatnění regresního nároku
Insolvenčnímu dlužníkovi, který je ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 a odst. 3 písm. e) a § 407 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona osobou s dispozičními oprávněními ve vztahu k majetkové podstatě, svědčí aktivní věcná legitimace k uplatnění nároku na zaplacení peněžité částky, kterou v průběhu insolvenčního řízení (rozuměj v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře) uhradil věřiteli z titulu ručení za závazek osobního dlužníka (žalovaného).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2997/2018, ze dne 10. 12. 2019
Dotčené předpisy:
§ 229 IZ
§ 407 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. března 2018, č. j. 58 Co 30/2018-83, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 7. listopadu 2017, č. j. 17 C 273/2017-61, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu, kterou se žalobce (L. K.) domáhá vůči žalovanému (P. K.) zaplacení částky 54.954,32 Kč.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. ledna 2013, č. j. MSPH 98 INS 1938/2012-A-22, zjistil úpadek dlužníka (L. K.), povolil řešení úpadku oddlužením a ustanovil insolvenčního správce. Následným usnesením ze dne 15. dubna 2013, č. j. MSPH 98 INS 1938/2012-B-14, schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře.
2) Do insolvenčního řízení dlužníka (žalobce) přihlásil pohledávku (mimo jiné) věřitel E. B. (dále jen „věřitel“), a to z titulu ručitelského závazku dlužníka za splnění závazku žalovaného vůči věřiteli.
3) Žalobce z titulu ručitelského závazku uhradil v rámci insolvenčního řízení věřiteli období od září 2014 do srpna 2017 částku 54.954,32 Kč.
Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení § 183 odst. 2 a 3 a § 184 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že „ustanovení insolvenčního zákona se snaží vymýtit z úpadkových řízení opakované přihlašování jednoho nároku, jednou z pozice věřitele a jednou z pozice ručitele nebo spoludlužníka, který mohl v budoucnu za dlužníka (dříve úpadce) plnit. Ručitel nebo spoludlužník může svůj nárok v insolvenčním řízení uplatit jako pohledávku vázanou na podmínku. Plní-li dlužník nebo ručitel za dlužníka, kterého se týká probíhající insolvenční řízení, vstoupí spoludlužník nebo ručitel do pohledávky věřitele v rozsahu, ve kterém plnil za dlužníka. Spoludlužník nebo ručitel přitom nemusí spoléhat na aktivitu věřitele, kterému plnil“.
Za stavu, kdy „žalobce má možnost postupovat za splnění zákonných podmínek podle ustanovení § 183 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, a nemůže se s úspěchem domáhat plnění po žalovaném prostřednictvím této žaloby“, odvolací soud pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně jakožto věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla zodpovězena otázka, „jakým způsobem má dlužník vymáhat plnění z ručitelského závazku, je-li v insolvenčním řízení pouze dlužník jako ručitel“ a zda „se dlužník jako ručitel v rámci insolvenčního řízení může domáhat plnění, která poskytl namísto obligačního dlužníka“.
Dovolatel zdůrazňuje, že ke dni podání žaloby „prostřednictvím insolvenčního správce“ (v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře) uhradil věřiteli z titulu ručení za závazek žalovaného vůči věřiteli v období od září 2014 do srpna 2017 částku 54.954,32 Kč. Přitom ustanovení § 183 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, na jehož užití založil odvolací soud své právní posouzení, na poměry dané věci nedopadá, když je to právě dlužník (žalobce), který plnil za třetí osobu (za žalovaného) a vystupuje vůči žalovanému z pozice věřitele; žalovaný se v insolvenčním řízení nenachází.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se aktivní věcné legitimace (insolvenčního) dlužníka k podání žaloby o peněžité plnění z titulu regresního nároku ručitele vůči osobnímu dlužníkovi, dosud Nejvyšším soudem v daných skutkových souvislostech nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 229 insolvenčního zákona zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich (odstavec 1). Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními a) dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b) dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, c) insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, d) dlužník v době od povolení reorganizace a e) dlužník v době od povolení oddlužení (odstavec 3). Ustanovením odstavce 3 nejsou dotčena omezení uložená dlužníku s dispozičními oprávněními insolvenčním zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v průběhu insolvenčního řízení. Má-li dispoziční oprávnění jiná osoba než dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti uložené dlužníku tímto zákonem (odstavec 4).
Podle ustanovení § 407 insolvenčního zákona účinky schválení oddlužení nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o schválení oddlužení v insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Právní mocí rozhodnutí o schválení oddlužení se ruší omezení dispozičních oprávnění dlužníka, ke kterým došlo před jeho vydáním v dosavadním průběhu insolvenčního řízení ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu (odstavec 2).
V poměrech dané věci Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 a odst. 3 písm. e) a § 407 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona byl dlužník (mimo jiné též) v období od září 2014 do srpna 2017 osobou s dispozičními oprávněními ve vztahu k majetkové podstatě. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sp. zn. 33 Cdo 2055/2015, uveřejněného pod číslem 97/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Za tohoto stavu nemohou být žádné pochybnosti o tom, že ke dni podání žaloby (8. září 2017) žalobci svědčila aktivní věcná legitimace k uplatnění nároku na zaplacení peněžité částky, kterou v průběhu insolvenčního řízení (rozuměj v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře) uhradil věřiteli z titulu ručení za závazek osobního dlužníka (žalovaného). Poukaz odvolacího soudu na ustanovení § 183 odst. 2 a 3 a § 18 insolvenčního zákona je tak zjevně nepřípadný [odvolací soud zjevně přehlédl, že je to právě ručitel, kdo se nacházel v pozici (insolvenčního) dlužníka a nikoli v postavení věřitele].
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají (z hlediska závěru o aktivní věcné legitimaci žalobce) i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-