// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 30.05.2019

Posouzení neúčinnosti právního úkonu dlužníka dle insolvenčního zákona

Pro posouzení, zda neúčinnost právního úkonu dlužníka má být zkoumána v režimu § 111 insolvenčního zákona nebo v režimu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona, je určující, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky; jde o okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky).

Ač bylo v posuzované postupní smlouvě obecně deklarováno, že smlouva nabyde účinnosti podpisem smluvních stran (20. září 2012), účinky projevu vůle dlužníka směřujícího k tomu, aby postupovaná pohledávka opustila jeho majetkovou sféru (aby přestal být jejím majitelem), měly nastat později (pohledávka se měla stát majetkem postupníka až zaplacením úplaty za postoupení, k čemuž mělo dojít nejpozději do 30. dubna 2013 a k čemuž došlo 29. dubna 2013). Právní následky vedoucí ke zkrácení uspokojení pohledávky některého dlužníkova věřitele nebo ke zvýhodnění některého z dlužníkových věřitelů vyvolané uzavřením postupní smlouvy tak nastaly (mohly nastat) nejdříve 29. dubna 2013, kdy postoupená pohledávka přestala být majetkem dlužníka. Právě tento den (29. duben 2013) je rozhodný pro zodpovězení otázky, zda namítaná neúčinnost postoupení má být zkoumána v režimu ustanovení § 111 insolvenčního zákona nebo v režimu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 99/2017, ze dne 21. 3. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 111 IZ
§ 240 IZ
§ 241 IZ
§ 242 IZ

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

[1] Rozsudkem ze dne 29. února 2016, č. j. 14 ICm 2101/2014-54, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Určil, že postoupení pohledávky insolvenčního dlužníka (UNIBON – spořitelní a úvěrní družstvo „v likvidaci“) ve výši jistiny 32.000.000 Kč včetně příslušenství a všech práv z titulu smlouvy o úvěru č. 0070000210 ze dne 2. října 2009 (dále jen „úvěrová smlouva“), učiněné na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. září 2012 (dále jen „postupní smlouva“), je vůči věřitelům dlužníka v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 14 INS 23976/2012 neúčinné (bod I. výroku).

2/ Uložil žalovanému (New dynamic rightwards a. s. „v likvidaci“) zaplatit žalobkyni (JUDr. Kateřině Martínkové, jako insolvenční správkyni dlužníka) do 3 dnů od právní moci rozhodnutí do majetkové podstaty dlužníka částku 38.001.069,48 Kč (bod II. výroku).

3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 16.456 Kč (bod III. výroku).

4/ Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek ze žaloby ve výši 5.000 Kč (bod IV. výroku).

[2] Insolvenční soud – vycházeje především z ustanovení § 109 odst. 4, § 111, § 236 odst. 1, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1 a § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že postupní smlouva sice byla uzavřena před zahájením insolvenčního řízení (před 2. říjnem 2012), s přihlédnutím k obsahu v ní obsaženého ujednání o zaplacení úplaty za postoupení (uhrazené 29. dubna 2013) však dospěl k závěru, že je podřaditelná režimu § 111 insolvenčního zákona, načež uzavřel, že ve smyslu tohoto ustanovení jde o neúčinný právní úkon, s tím, že se dále (z důvodu procesní ekonomie) nezabýval neúčinností podle § 240 insolvenčního zákona.

[3] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. března 2017, č. j. 14 ICm 2101/2014, 12 VSOL 153/2016-103 (KSOS 14 INS 23976/2012), zrušil rozsudek insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

[4] Odvolací soud – vycházeje především z ustanovení § 111 a § 240 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že z rozebraných ujednání postupní smlouvy (článku II. bodu 2. a 4. a článku VI. bodu 4.), vyplývá, že postupní smlouva se stala platnou a účinnou dnem, kdy ji podepsaly obě smluvní strany (20. září 2012), nikoliv až zaplacením úplaty za postoupení (29. dubna 2013) [okamžik postoupení pohledávky]. K tomu poukázal též na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. června 2011, č. j. 9 Afs 73/2010-115 (dostupném na webových stránkách Nejvyššího správního soudu), a v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 58/2006, a ze dne 29. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 4658/2009 [které jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Přitom akcentoval, že podmínky pro vyslovení neúčinnosti se posuzují ke dni účinnosti právního úkonu.

[5] Ke zrušení rozsudku insolvenčního soudu odvolací soud přikročil vzhledem k tomu, že insolvenční soud se (s ohledem na zaujatý právní názor) nezabýval namítanou neúčinností dle § 240 insolvenčního zákona.

[6] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[7] V dovolání pak dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru, že pro aplikaci ustanovení § 111 insolvenčního zákona v dané věci je rozhodné, že podle (jí citovaných) ustanovení postupní smlouvy ta „jako taková“ sice nabyla účinnosti dnem uzavření, leč s výjimkou ujednání o postoupení pohledávky. V tom smyslu má za rozhodné, kdy nastaly účinky převodu pohledávky z majetkové podstaty dlužníka (29. dubna 2013).

[8] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje za to, že nevymezuje řádně přípustnost.

[9] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[10] Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu (ke které se dovolání přihlašuje slovně; srov. článek I. odst. 4 dovolání).

[11] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

[12] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[13] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Předmětem výkladu podaného oběma soudy byla následující ustanovení postupní smlouvy:

„Postupitel a postupník se dohodli, že k postoupení Pohledávky dojde v okamžiku připsání úplaty dle čl. III. této smlouvy.“ [článek II. bod 2. postupní smlouvy (označení „Pohledávka“ je zkratkou zavedenou v postupní smlouvě pro postupovanou pohledávku z úvěrové smlouvy ve výši 32.000.000 Kč, včetně příslušenství a všech práv z úvěrové smlouvy vzniklých)].

(…)

„Úplata, za kterou postupitel postupuje Pohledávku postupníkovi, je dohodou smluvních stran sjednána v celkové výši 16.000.000 Kč“ (…).“ [článek III. bod 1. postupní smlouvy].

„Úplata za pohledávku je splatná nejpozději do 30. dubna 2013.“ (článek III. bod 2. postupní smlouvy).

(…)

„Tato smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem podpisu oběma smluvními stranami.“ (článek VI. bod 4. postupní smlouvy).

[14] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a insolvenčního zákona:


§ 524 (obč. zák.)
Postoupení pohledávky


(1) Věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.
(2) S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.


§ 111 (insolvenčního zákona)

(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.
(…)


§ 240 (insolvenčního zákona)
Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění


(1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník.
(…)

(3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

(…)

Ustanovení § 524 obč. zák. v citované podobě platilo v době uzavření postupní smlouvy (20. září 2012) i v době uhrazení úplaty za postoupení (29. dubna 2013). Ustanovení § 111 a § 240 insolvenčního zákona v citované podobě platila v době od zahájení insolvenčního řízení (2. října 2012) do 31. prosince 2013.

[15] V rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, Nejvyšší soud vysvětlil, že právní úkon, který dlužník „učinil“ po zahájení insolvenčního řízení, nepodléhá úpravě obsažené v § 240 až § 242 insolvenčního zákona; jde o právní úkon, jehož neúčinnost má být poměřována úpravou obsaženou v § 111 insolvenčního zákona.

[16] Tamtéž Nejvyšší soud ozřejmil, že předpoklady, za nichž lze vyslovit neúčinnost právních úkonů dlužníka, jsou u ustanovení § 111 insolvenčního zákona nastaveny méně přísně (dovolat se této neúčinnosti je snazší) než u ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona.

[17] Při posuzování neúčinnosti kupní smlouvy o převodu nemovitosti pak Nejvyšší soud v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 76/2015 rovněž uzavřel, že nastaly-li právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitosti podle kupní smlouvy, kterou dlužník uzavřel před zahájením insolvenčního řízení, až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, posuzuje se neúčinnost takového právního úkonu dlužníka podle ustanovení § 111 insolvenčního zákona (nikoli podle ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona). Tento úsudek navazoval na závěry přijaté při výkladu § 42a obč. zák. již v rozsudku ze dne 18. července 2000, sp. zn. 31 Cdo 619/2000, uveřejněném pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nějž Nejvyšší soud citoval coby nosnou část argumentace tuto pasáž:

„Uzavřením smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele ze strany jeho dlužníka (účastníka smlouvy) – i kdyby dlužník ke smlouvě přistoupil s takovým záměrem – ještě nedochází. I když dlužník uzavřením smlouvy projevil vůli převést nemovitost na jiného a i kdyby přitom sledoval zkrácení uspokojení pohledávky svého věřitele, právní sféry dlužníkova věřitele se to ještě nedotýká; nabyvatel se totiž pouhým uzavřením smlouvy (zatím) vlastníkem nemovitosti nestal a dlužníkův věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky (např. cestou výkonu rozhodnutí) i z této nemovitosti, neboť dosud tvoří součást dlužníkova majetku. Zkrácení uspokojení pohledávky věřitele může nastat až tím, že dlužník přestal být vlastníkem převáděné nemovitosti. Jestliže dlužník takovémuto právnímu následku uzavřené smlouvy nezabránil, nebo mu nebyl schopen zabránit a jestliže tak bylo celkové právní jednání směřující k převodu nemovitosti na jiného dovršeno (vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí), pak v případě, že tím došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele, je odůvodněn závěr, že dlužník učinil právní úkon významný z hlediska ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., popřípadě že došlo k takovémuto právnímu úkonu. Nepostačuje tedy, jestliže dlužník pouze projeví vůli, směřující k následku, který zkrátí, respektive je způsobilý (v budoucnu) zkrátit pohledávku věřitele. Je třeba, aby jeho projev vůle také skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele.“

[18] V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 76/2015 je též citován rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že pro posouzení, zda dlužník „učinil“ zvýhodňující právní úkon ve lhůtě vymezené ustanovením § 241 odst. 4 insolvenčního zákona, je rozhodující okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky), tedy okamžik, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zvýhodnění některého z jeho věřitelů.

[19] Z výše citované judikatury se podává, že pro posouzení, zda neúčinnost právního úkonu dlužníka má být zkoumána v režimu § 111 insolvenčního zákona nebo v režimu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona, je určující, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky [jde o okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky)]. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí k této tezi rovněž přihlásil, leč nepřiléhavě ji aplikoval na zjištěný skutkový stav.

[20] Citovaná (oběma soudy zkoumaná) ustanovení postupní smlouvy dokládají, že ač bylo obecně deklarováno, že smlouva nabyde účinnosti podpisem smluvních stran (20. září 2012), účinky projevu vůle dlužníka směřujícího k tomu, aby postupovaná pohledávka opustila jeho majetkovou sféru (aby přestal být jejím majitelem), měly nastat později (pohledávka se měla stát majetkem postupníka až zaplacením úplaty za postoupení, k čemuž mělo dojít nejpozději do 30. dubna 2013 a k čemuž došlo 29. dubna 2013). Právní následky vedoucí ke zkrácení uspokojení pohledávky některého dlužníkova věřitele nebo ke zvýhodnění některého z dlužníkových věřitelů vyvolané uzavřením postupní smlouvy tak nastaly (mohly nastat) nejdříve 29. dubna 2013, kdy postoupená pohledávka přestala být majetkem dlužníka. Právě tento den (29. duben 2013) je rozhodný pro zodpovězení otázky, zda namítaná neúčinnost postoupení má být zkoumána v režimu ustanovení § 111 insolvenčního zákona nebo v režimu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona.

[21] Právní posouzení věci odvolacím soudem [jenž měl za rozhodné datum uzavření postupní smlouvy (20. září 2012)] tedy správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů