// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 17.01.2019
Řízení o společném návrhu manželů na povolení oddlužení
Na manžele, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, se podle § 394a odst. 3 insolvenčního zákona hledí jako na jednoho dlužníka, přičemž mají postavení nerozlučných společníků, a to po dobu trvání insolvenčního řízení o jejich společném návrhu na povolení oddlužení a po dobu trvání účinků oddlužení.
Z povahy nerozlučného společenství a zákonné fikce jednoho dlužníka v řízení o společném návrhu na povolení oddlužení manželů plyne, že do doby rozhodnutí o tomto návrhu jsou „společné“ pro oba manžele mimo jiné i všechny závazky. Není tedy podstatné, který z manželů má dluh z podnikání, neboť při podání společného návrhu manželů na povolení oddlužení jej tak mají oba po dobu trvání fikce jediného dlužníka a nerozlučného společenství manželů, a to bez ohledu na eventuální vyloučení řízení o návrhu jednoho z manželů k samostatnému projednání podle § 112 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 7 insolvenčního zákona). I v takovém případě (po vyloučení řízení o návrhu jednoho z manželů k samostatnému projednání) tedy může být o návrhu tohoto manžela rozhodnuto tak, že se odmítá pro existenci dluhu z podnikání druhého manžela.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 140/2016, ze dne 27. 9. 2018
Dotčené předpisy:
§ 394a IZ ve znění od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017
§ 7 IZ. ve znění od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017
§ 112 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. ledna 2016, č. j. KSCB 27 INS 16621/2015-A-13, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné zjistil úpadek dlužnice Jany Podlipné (bod I. výroku), odmítl návrh dlužnice na povolení oddlužení (bod II. výroku) a prohlásil konkurs na její majetek (bod III. výroku).
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 22. července 2014 byl insolvenčnímu soudu doručen společný insolvenční návrh dlužnice a jejího manžela (Ing. Vladimíra Podlipného) na zjištění úpadku a povolení oddlužení; návrh by podán na předepsaném formuláři a obsahoval veškeré požadované náležitosti. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. KSCB 27 INS 20023/2014.
2/ Dlužnice není (ani nebyla) podnikatelkou.
3/ Podáním ze dne 12. srpna 2014, doručeným insolvenčnímu soudu dne 14. srpna 2014, přistoupil do řízení insolvenční navrhovatel Československá obchodní banka, a. s. V návrhu uvedl, že uzavřel s manželem dlužnice dne 24. června 2010 smlouvu o úvěru č. 3683983S1000 (dále jen „smlouva o úvěru“), přičemž dlužnice s touto smlouvou vyslovila souhlas. Úvěr byl čerpán, pro porušení smluvních závazků následně insolvenční navrhovatel prohlásil všechny pohledávky z poskytnutého úvěru za splatné ke dni 12. ledna 2011. Ke dni 2. červenci 2014 insolvenční navrhovatel evidoval za manželem dlužnice pohledávku po splatnosti v celkové výši 2 912 864 Kč. Dále evidoval za manželem dlužnice nároky ze směnky vystavené dne 24. června 2010. Současně insolvenční navrhovatel namítal, že dlužníci nejsou osobami oprávněnými navrhovat řešení úpadku oddlužením, neboť manžel dlužnice nesplňuje základní předpoklad povolení oddlužení, a to neexistenci dluhů z podnikání. Zmíněný úvěr byl poskytnut k podnikání a rovněž u některých dalších věřitelů jde o dluhy z podnikání. K návrhu insolvenční navrhovatel připojil přihlášku pohledávky.
4/ K výzvě insolvenčního soudu insolvenční navrhovatel v podání ze dne 19. září 2014 setrval na svém nesouhlasu s řešením úpadku dlužníků oddlužením, s tím, že u podnikatelských závazků manžela dlužnice nejde o bagatelní dluhy.
5/ Další tvrzený věřitel dlužníků Jaroslav Čejka vyjádřil přesvědčení, že dlužníci sledují oddlužením nepoctivý záměr, přičemž zejména poukázal na to, že závazky vůči němu neuvedli v předložených seznamech.
6/ Usnesením ze dne 20. května 2015, č. j. KSCB 27 INS 20023/2014-A-14, insolvenční soud vyloučil řízení o insolvenčním návrhu dlužnice k samostatnému řízení, které je vedeno pod sp. zn. KSCB 27 INS 16621/2015.
Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 3 odst. 1 a 2, § 105, § 136 odst. 1, § 148 odst. 1, § 389 odst. 1 písm. b/ a odst. 2 písm. a/, § 390 odst. 3 a § 396 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – předeslal, že o úpadku dlužníků nebylo sporu, a proto se soustředil na otázku způsobu řešení úpadku. Přitom dospěl k závěru, že dlužníky nelze považovat za osoby oprávněné podat návrh na povolení oddlužení, a to především pro nesouhlas insolvenčního navrhovatele (věřitel s pohledávkou ve významné výši 2 912 864 Kč z podnikání dlužníků) s tímto způsobem řešení úpadku dlužníků.
Ve vztahu k dlužnici insolvenční soud vyšel z toho, že dlužnice sice nebyla podnikatelkou, ale pohledávka insolvenčního navrhovatele byla jednoznačně pohledávkou z podnikání dlužníka, a dlužnice svým podpisem na smlouvě o úvěru projevila souhlas s uzavřením této smlouvy a byla tak z této smlouvy o úvěru zavázána shodně jako její manžel ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
Z těchto důvodů návrh dlužnice na povolení oddlužení odmítl a na její majetek prohlásil konkurs. Pro nadbytečnost se nezabýval námitkou nepoctivého záměru dlužníků.
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. dubna 2016, č. j. KSCB 27 INS 16621/2015, 4 VSPH 510/2016-A-21, potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku.
Odvolací soud přihlédl dále k tomu, že insolvenční navrhovatel své pohledávky za dlužnicí uplatňuje z titulu jejího směnečného rukojemství. Pohledávky mu byly ve výši 1 616 452 Kč s příslušenstvím přiznány směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. května 2011, č. j. 13 Cm 396/2011-14.
Odvolací soud – vycházeje z § 148 odst. 1, § 389 odst. 1 písm. b/ a odst. 2 písm. a/, § 390 odst. 1 a 3, § 394a a § 396 insolvenčního zákona a se závěrů usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněného pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jež je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) – nejprve zdůraznil, že úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 insolvenčního zákona a úprava procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1. ledna 2014 podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka, nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízení ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ insolvenčního zákona, brání řešení úpadku dlužníka oddlužením, jestliže s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 insolvenčního zákona); důvody, pro něž takový věřitel dlužníka nesouhlasí s jeho oddlužením, nejsou pro rozhodnutí významné a soud je není oprávněn přezkoumávat.
K tomu odvolací soud dodal, že po dobu trvání řízení o společném návrhu na povolení oddlužení a po dobu trvání oddlužení mají manželé – dlužníci postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka (§ 394a odst. 3 insolvenčního zákona); na tom nic nemění ani skutečnost, že soud prvního stupně (předčasně) vyloučil věc dlužnice k samostatnému řízení.
Jinak řečeno, za situace, kdy dlužníci podali společný návrh manželů na povolení oddlužení a kdy insolvenční navrhovatel jako věřitel s pohledávkou z podnikání s oddlužením nesouhlasil, takový nesouhlas přihlášeného nezajištěného věřitele odůvodňuje bez dalšího odmítnutí návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 390 odst. 3 insolvenčního zákona z důvodu jeho subjektivní nepřípustnosti podle § 389 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. To platí bez zřetele k tomu, že jde o obligační závazek dlužníka a že dlužnice není podnikatelkou. Způsob řešení úpadku za dané situace nemůže mít odlišný režim toliko z důvodu, že věc dlužnice je nyní projednávána v samostatném řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku výkladu § 389 odst. 1 písm. b/ a odst. 2 písm. a/, § 390 odst. 3 a § 394a odst. 3 insolvenčního zákona „ve svých vzájemných souvislostech, a to konkrétně z hlediska zkoumání subjektivní přípustnosti řešení úpadku dlužníka oddlužením v případě, že insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčními návrhy manželů – dlužníků spojenými se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, avšak následně došlo ještě před rozhodnutím o úpadku dlužníků k vyloučení řízení o insolvenčním návrhu jednoho z dlužníků – manželů k samostatnému projednání“.
Především namítá, že insolvenční navrhovatel nikdy nebrojil proti řešení úpadku dovolatelky oddlužením, ale že jeho námitky vždy směřovaly vůči manželu dovolatelky. Poukazuje na to, že do insolvenčního řízení dovolatelky vyloučeného k samostatnému projednání insolvenční navrhovatel žádnou svoji pohledávku nepřihlásil. Míní, že odvolací soud chybně konstatoval, že závazek dovolatelky vůči insolvenčnímu navrhovateli je z jejího podnikání, neboť dlužnice nikdy ve svém životě nepodnikala.
K tomu odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2016, č. j. KSPH 65 INS 12114/2015, 2 VSPH 1231/2015-A-17, přičemž zdůrazňuje, že „nesouhlasné stanovisko k řešení úpadku dlužníka oddlužením je relevantní, jen pokud je vyjádřil věřitel pohledávky pocházející z podnikání, jenž ji již přihlásil do insolvenčního řízení.“ Nesouhlas insolvenčního navrhovatele s řešením úpadku manžela dlužnice oddlužením tak není podle dovolatelky podstatný, když její řízení je vedeno samostatně.
Za nesprávný považuje dovolatelka závěr, podle něhož jde o závazek z jejího podnikání. Opakuje, že insolvenční navrhovatel uvedl, že za dlužnicí eviduje směnečné nároky z titulu směnečného rukojemství dle shora citovaného směnečného platebního rozkazu (nikoli tedy závazek ze smlouvy o úvěru). S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 9/2009, uveřejněné pod číslem 112/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2011“), dovolatelka namítá, že nemá dluh z podnikání (za takový se nepovažuje dluh z titulu směnečného rukojemství).
Dále poukazuje na to, že procesní postup, kdy insolvenční soud nejprve vyloučil řízení o insolvenčním návrhu a návrhu na povolení oddlužení dlužnice k samostatnému řízení, aby následně posuzoval subjektivní přípustnost oddlužení dlužnice tak, jako by řízení dlužnice a jejího manžela nebyla rozdělena, nemá oporu v žádném právním předpisu „upravujícím chod insolvenčních řízení“. Došlo tak k porušení základní zásady insolvenčního řízení dle § 5 písm. a/ insolvenčního zákona, tedy že nesmí být vedením insolvenčního řízení žádný z účastníků – ani dlužník – nespravedlivě poškozen.
Dovolatelka je přesvědčena, že v případě, kdy insolvenční soud vyloučil řízení o insolvenčním návrhu a návrhu na povolení oddlužení dlužnice k samostatnému řízení, měl subjektivní přípustnost oddlužení dlužnice zkoumat již jen v rámci tohoto nově vedeného řízení, tedy měl zkoumat již jen to, zda dlužnice samostatně splňuje podmínky pro řešení úpadku oddlužením. Tomuto postupu podle dovolatelky odpovídá i dikce § 394a odst. 3 insolvenčního zákona. Po vyloučení řízení o úpadku dlužnice k samostatnému projednání již podle dovolatelky nebylo možné dané ustanovení aplikovat.
Dovolatelka dále namítá, že insolvenční soud nesplnil poučovací povinnost, když v rámci rozhodnutí o vyloučení řízení o jejím insolvenčním návrhu k samostatnému řízení dovolatelku nepoučil, jak při takovém procesním postupu soudu může dosáhnout řešení úpadku oddlužením. Rovněž ji nepoučil o tom, co po procesní stránce bude pro dlužnici znamenat vyloučení jejího řízení k samostatnému projednání a konečně ani o právu vzít svůj insolvenční návrh zpět a případně jej podat znovu. Proto bylo pro dovolatelku rozhodnutí „neočekávatelným“.
Také poukazuje na to, že splňuje i další podmínky pro schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, neboť by se nezajištěným věřitelům dostalo minimálně 33 % jejich pohledávek.
Závěrem dovolatelka žádá o přihlédnutí k obecným principům spravedlnosti a posouzení celé „záležitosti rovněž lidsky“ a nikoli pouze formalisticky, jak to učinily soudy nižších stupňů. K tomu cituje závěry Ústavního soudu k přepjatému formalismu obsažené v nálezu ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96. Uvádí, že konkurs by měl zcela likvidační dopad pro dlužnici, pro celou rodinu, zejména pro jejího nezletilého syna, jehož výchova by byla ohrožena. Uvádí, že sama žádné dluhy neměla, manžel zavinil, že musela žádat o oddlužení, neboť ten se nezodpovědně a v naprosté většině případů bez vědomí dovolatelky neúměrně zadlužil. K tomu cituje usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2014, sp. zn. I. ÚS 3271/13, a poukazuje na smysl a účel institutu oddlužení, hlavně na jeho sociální rozměr.
K dovolání se vyjádřil insolvenční navrhovatel, který se s napadeným rozhodnutím ztotožňuje, dovolání považuje za nedůvodné a navrhuje jej zamítnout.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení problematiky dovoláním předestřené, neboť se jí dosud ve své rozhodovací praxi nezabýval.
Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí se na danou věc uplatní níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017.
Podle § 389 insolvenčního zákona může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o
a/ právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo
b/ fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odstavec 1).
Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže
a/ s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo
b/ jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/, anebo
c/ jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).
Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na povolení oddlužení podat (odstavec 3).
Podle § 390 odst. 3 insolvenčního zákona návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.
Podle § 394a insolvenčního zákona manželé, z nichž každý samostatně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, mohou tento návrh podat společně. Pro posouzení, zda jde o osoby oprávněné podat společný návrh manželů na povolení oddlužení, je rozhodné, zda jde o manžele ke dni, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu (odstavec 1). Společný návrh manželů na povolení oddlužení musí obsahovat výslovné prohlášení obou manželů, že souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek byl pro účely schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty považován za majetek ve společném jmění manželů; podpisy obou manželů u tohoto prohlášení musí být úředně ověřeny (odstavec 2). Manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka (odstavec 3).
Podle § 396 insolvenčního zákona, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.
Podle § 397 odst. 1 insolvenčního zákona, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.
V projednávané věci je určující odpověď na otázku, zda v případě podání společného návrhu manželů na povolení oddlužení může být po vyloučení řízení o návrhu jednoho z manželů k samostatnému projednání následně o návrhu tohoto manžela rozhodnuto tak, že se odmítá pro existenci dluhu z podnikání druhého manžela.
Nejvyšší soud předesílá, že v posouzení otázky subjektivní přípustnosti oddlužení sjednotil rozhodovací praxi insolvenčních soudů tím, že pod číslem 49/2016 uveřejnil ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015 (dále jen „R 49/2016“). K závěrům obsaženým v R 49/2016 se pak Nejvyšší soud výslovně přihlásil v usnesení ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 185/2016.
Z těchto rozhodnutí plyne, že má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona je v těchto případech vyloučen.
Při výkladu § 389 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 114/2016 (na něž v podrobnostech výkladu této problematiky odkazuje), dále vysvětlil, že dřívější mezera v zákoně (§ 389 ve znění účinném do 31. prosince 2013) co do popisu situací, při kterých dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, byla zaplněna textem § 389 odst. 2 insolvenčního zákona, čímž v dotčeném ohledu odpadla možnost dotvořit právo judikaturou [mezery v zákoně vyžadující zaplnění judikaturou již zde není] (šlo zejména o závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v R 112/2011 a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněném pod číslem 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tamtéž uvedl, že podle § 389 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 nelze překážku povolení nebo schválení oddlužení spočívající v tom, že dlužník má dluhy z podnikání, překlenout (oddlužení povolit a schválit) na základě argumentu, že povolení a schválení oddlužení povede k plnému uspokojení přihlášených věřitelů.
V poměrech projednávané věci je podstatné především to, že návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítl pro existenci dluhu z podnikání, neboť insolvenční navrhovatel, o jehož pohledávku šlo, nesouhlasil s řešením úpadku oddlužením. K tomu je nezbytné poznamenat, že dovolatelka nezpochybňuje (ani nikdy nezpochybňovala), že by předmětný dluh vůči insolvenčnímu navrhovateli nebyl dluhem z podnikání jejího manžela.
V tomto směru jsou tak naplněny podmínky § 390 odst. 3 insolvenčního zákona pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení pro nenaplnění podmínek § 389 odst. 1 písm. b/ a odst. 2 insolvenčního zákona.
Zbývá posoudit, zda odvolací soud správně přihlédl k dluhu z podnikání manžela dovolatelky, přestože insolvenční řízení ve věci dovolatelky bylo vyloučeno k samostatnému projednání.
Určujícím je výklad § 394a odst. 3 insolvenčního zákona v rozhodném znění. Samotný text daného ustanovení nevyvolává žádné nejasnosti a za použití gramatického výkladu z něj plyne, že je zde konstruována právní fikce, podle níž se na manžele, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, hledí jako na jednoho dlužníka, přičemž mají postavení nerozlučných společníků, a to po dobu trvání insolvenčního řízení o jejich společném návrhu na povolení oddlužení a po dobu trvání účinků oddlužení.
Lze odkázat i na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona č. 294/2013 Sb. [vládní návrh tohoto zákona projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 - 2013) jako tisk č. 929/0], konkrétně na obecnou část na str. 67, v níž se ke společnému oddlužení manželů nejprve uvádí:
„Naléhavá potřeba řešení tohoto problému je zjevná. Proto se doporučuje zpracovat institut společného insolvenčního návrhu manželů spojeného s návrhem na povolení oddlužení manželů. Při úpravě tohoto institutu se doporučuje vycházet z toho, že společně podaný insolvenční návrh (a jedině ten) musí být řešen jako společný pro oba manžele (určující je existence manželství ke dni zahájení insolvenčního řízení). Podá-li insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení jen jeden z manželů, řeší se jen jeho závazky, a to i při osvobození.“
Obecná část důvodové zprávy na str. 99 k danému téma dále doplňuje, že „je naléhavá potřeba řešení problému společného oddlužení manželů legislativní úpravou zjevná. Při úpravě tohoto institutu se doporučuje vycházet z toho, že společně podaný insolvenční návrh musí být řešen jako společný pro oba manžele i při rozpadu manželství po zahájení insolvenčního řízení. Po dobu trvání účinků oddlužení mají manželé postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka. Podá-li insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení jen jeden z manželů, řeší se jen jeho závazky a to i při osvobození. Blíže je o tomto institutu pojednáno ve zvláštní části“.
Konečně ve zvláštní části důvodové zprávy se k bodu 213 (§ 394a) na str. 152 uvádí, že: „Z veřejné konzultace jednoznačně vyplynul požadavek výslovného řešení společného oddlužení manželů. Tomu vychází vstříc návrh § 394a insolvenčního zákona, jenž vychází z toho, že manželé, kteří podají návrh na povolení oddlužení společně, budou pokládáni za jednoho dlužníka a budou mít postavení nerozlučných společníků, přičemž musí výslovně projevit vůli, aby jejich veškerý (tedy i výlučný) majetek byl pro účely oddlužení pokládán za majetek v jejich společném jmění. Srov. dále i změnu § 408 odst. 1 a důvodovou zprávu tamtéž.“
Rovněž za použití teleologického výkladu je tedy možné dospět ke shodnému závěru, tj. že se na manžele podle § 394a odst. 3 insolvenčního řízení hledí jako na jednoho dlužníka a mají postavení nerozlučných společníků.
Tato právní fikce má současně časové omezení, tedy trvá pouze do doby rozhodnutí insolvenčního soudu o společném návrhu manželů na povolení jejich oddlužení a po dobu trvání účinků oddlužení. Jinak řečeno, trvá buď pouze do právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o vzetí na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení (§ 394 odst. 2 insolvenčního zákona), o jeho odmítnutí (§ 390 odst. 3 a § 393 odst. 3 insolvenčního zákona) či zamítnutí (§ 395 insolvenčního zákona), nebo v případě povolení oddlužení (§ 397 odst. 1 věta první insolvenčního zákona) [nedojde-li k neschválení oddlužení či ke zrušení schváleného oddlužení] až do okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž vezme na vědomí splnění oddlužení (§ 413 insolvenčního zákona). V případě pravomocného prohlášení konkursu na majetek manželů (§ 396, § 405 odst. 1 a 2 a § 418 insolvenčního zákona) právní fikce jediného dlužníka a tím i nerozlučné společenství obou dlužníků končí. Pouze prohlášení konkursu vede ke zrušení fikce, stejný účinek naopak neplyne jen z toho, že insolvenční soud vyloučí k samostatnému projednání řízení o návrhu jednoho z manželů. Takový důsledek nelze dovodit z insolvenčního zákona ani z občanského soudního řádu.
Fikce jediného dlužníka a nerozlučného společenství manželů dlužníků platí například i tehdy, jestliže po podání společného návrhu manželů na povolení oddlužení jeden z manželů zemře, manželé se rozvedou (existence manželství se posuzuje pouze ke dni podání společného návrhu dle § 394a insolvenčního zákona) a rovněž tehdy, když insolvenční soud vyloučí řízení o insolvenčním návrhu na majetek jednoho z manželů k samostatnému projednání („rozdělí“ probíhající insolvenční řízení zahájené dle § 394a insolvenčního zákona) [nesprávně] před rozhodnutím o tomto návrhu. Tyto okolnosti samy o sobě nejsou důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, neschválení oddlužení či zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníků (či některého z nich).
Zbývá dodat, že z povahy nerozlučného společenství a zákonné fikce jednoho dlužníka v řízení o společném návrhu na povolení oddlužení manželů plyne, že do doby rozhodnutí o tomto návrhu jsou „společné“ pro oba manžele mimo jiné i všechny závazky. Není tedy podstatné, který z manželů má dluh z podnikání, neboť při podání společného návrhu manželů na povolení oddlužení jej tak mají oba po dobu trvání fikce jediného dlužníka a nerozlučného společenství manželů, a to bez ohledu na eventuální postup podle § 112 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 7 insolvenčního zákona).
Jestliže tedy v projednávané věci vyšlo najevo, že manžel dovolatelky měl dluh z podnikání, což dovolatelka nezpochybňuje, jde podle § 394a odst. 3 insolvenčního zákona o dluh z podnikání obou manželů, a to až do doby rozhodnutí o společném návrhu manželů na povolení oddlužení. Odvolací soud tedy nepochybil, když potvrdil rozhodnutí o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužnice pro existenci dluhu z podnikání v situaci, kdy věřitel dotčené pohledávky (insolvenční navrhovatel) s oddlužením nesouhlasil.
Je nepodstatné, že insolvenční navrhovatel nesouhlasil pouze s oddlužením manžela dovolatelky, neboť s ohledem na účinky § 394a odst. 3 insolvenčního zákona tím nesouhlasil i s jejím oddlužením (o návrhu na povolení oddlužení při společném návrhu nebylo možné rozhodnout samostatně jen ve vztahu k jednomu z dlužníků). Nesouhlas insolvenčního navrhovatele tak podle § 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona byl relevantní ve vztahu k oběma dlužníkům. Dovolatelčiny námitky, že nikdy nepodnikala a že insolvenční navrhovatel za ní nemá pohledávky z jejího podnikání (či podnikání manžela), tak nejsou způsobilé zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.
S ohledem na závěry usnesení sen. zn. 29 NSČR 114/2016, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že podle § 389 insolvenčního zákona v rozhodném znění nelze překážku povolení oddlužení spočívající v tom, že dlužník má dluhy z podnikání, překlenout (oddlužení povolit) na základě argumentu, že oddlužení povede k plnému uspokojení přihlášených věřitelů, je právně bezcenná i námitka, že dovolatelka splňuje podmínku pro schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, neboť by byla schopná uhradit nezajištěným věřitelům přihlášeným v jejím řízení přes 30 % jejich pohledávek.
K uvedenému lze doplnit, že § 394a insolvenčního zákona dlužníkům – manželům pouze dává právo využít tuto možnost, nejde o povinnost (jak plyne i z výše citovaných pasáží důvodové zprávy). Je tak zcela na manželích, aby zvážili své možnosti oddlužení a podle toho zvolili vhodný postup, tedy zda si podají insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení každý sám nebo využijí práva podle § 394a insolvenčního zákona a podají společný návrh na oddlužení. Přitom se vychází z předpokladu, že při společném návrhu na povolení oddlužení manželé znají své majetkové poměry a jsou připraveni nést veškerá rizika s tím spojená. Jestliže této možnosti využijí, nesou v insolvenčním řízení následky společně a nerozdílně, a to včetně neúspěchu při snaze o dosažení oddlužení.
Proto je irelevantní námitka dovolatelky, že dluhy z podnikání „zavinil“ její manžel, který se bez jejího vědomí zadlužil. Nelze rovněž přehlédnout, že dovolatelka vyslovila svým podpisem souhlas s úvěrovou smlouvou, z níž vyplynul závazek z podnikání, který s ohledem na postoj dotčeného věřitele (insolvenčního navrhovatele) brání povolení oddlužení. Přestože si oba dlužníci nezajistili souhlas insolvenčního navrhovatele podle § 389 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona, podali společný návrh na povolení oddlužení. Této situaci se mohla dovolatelka vyhnout rovněž tím, že by podala samostatný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž shledal, že ze spisu se žádné vady řízení nepodávají.
Dovolatelka namítá, že insolvenční soud nesplnil poučovací povinnost, neboť ji nepoučil, jak při procesním postupu po vyloučení jejího insolvenčního řízení k samostatnému projednání může dosáhnout řešení úpadku oddlužením, dále co to pro ni bude znamenat a konečně ani o právu vzít svůj insolvenční návrh zpět a případně jej podat znovu. Proto má rozhodnutí insolvenčního soudu za „neočekávatelné“.
Nejvyšší soud předesílá, že již v usnesení ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněném pod číslem 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že § 5 o. s. ř. je podpůrně (přiměřeně) aplikovatelný (i) v insolvenčním řízení.
Přitom platí, že poučovací povinnosti soudu je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v § 5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má dostat v konkrétní procesní situaci nestanoví § 5 o. s. ř., ale jednotlivá (další) ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněném pod číslem 51/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Je na místě doplnit, že součástí poučovací povinnosti soudu není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit (srov. již např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 14).
Insolvenční zákon přitom ani ve spojení s § 5 o. s. ř. nepředjímá, že by měl být účastník řízení poučen způsobem a v rozsahu, jehož se domáhá dovolatelka. Uvedené nelze dovodit ani z § 112 odst. 2 o. s. ř. Srov. k tomu shodně např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 25/2017.
Nadto Nejvyšší soud podotýká, že by ani případné poučení, jakým způsobem bude soud postupovat v řízení po vyloučení řízení o insolvenčním návrhu dovolatelky k samostatnému projednání, nevedlo ke změně postavení dovolatelky, neboť by výsledek řízení (rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení) byl shodný. Postup insolvenčního soudu podle § 112 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 7 insolvenčního zákona totiž neměl žádný vliv na posuzování přípustnosti oddlužení.
Jinými slovy řečeno, s ohledem na to, že dovolatelka spolu se svým manželem podala společný návrh na povolení oddlužení podle § 394a insolvenčního zákona, bránil nesouhlas věřitele pohledávky z podnikání tomu, aby mohlo být oddlužení povoleno, a to bez ohledu na to, zda insolvenční soud ještě před rozhodnutím o zjištění úpadku a o návrhu na povolení oddlužení vyloučil řízení o insolvenčním návrhu dlužnice k samostatnému projednání. Jen tím totiž neodpadla fikce, že se na oba dlužníky v řízení hledí jako na jednoho dlužníka (mají tak postavení nerozlučných společníků).
Jelikož se tak dovolatelce prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu a řízení netrpí žádnými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-