// Profipravo.cz / Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva 05.12.2019

K přiměřenosti uplatnění sankce dle § 8 zákona o spotřebitelském úvěru

Sankci stanovenou v § 8 zákona o spotřebitelském úvěru za absenci povinných údajů ve smlouvě o spotřebitelském úvěru (úročení diskontní sazbou uveřejněnou Českou národní bankou platnou v době uzavření smlouvy) není možné aplikovat pouze na základě gramatického výkladu, nýbrž je nutné provést posouzení prizmatem zvláštností spotřebitelských vztahů.

V souzené věci se jedná o poplatek za ověření podpisu na zástavní smlouvě a o poplatek za návrh na povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. Věřitel je povinen informovat spotřebitele o notářských poplatcích, které musí v souvislosti se spotřebitelským úvěrem uhradit, a o jiných obdobných nákladech. Dovolací soud se ztotožňuje s tím, že jde o poplatky za uznání dluhu formou notářského zápisu, poplatky za ověření podpisu, ať již notářem, obecním úřadem nebo jiným oprávněným subjektem, ale také o jiné poplatky veřejnoprávního charakteru, např. poplatek za zápis zástavního práva k nemovitosti, sloužícího k zajištění úvěru, do katastru nemovitostí. Nelze však bez dalšího dovozovat, že sankce stanovená v § 8 zákona o spotřebitelském úvěru při absenci takových údajů ve spotřebitelské smlouvě dopadá vždy. Naopak, je třeba pečlivě zkoumat specifické okolnosti každého případu tak, aby konečné řešení bylo spravedlivé a zájmy obou stran byly v tomto řešení vyváženě zachovány.

Byť zde banka neuvedla ve smlouvě o úvěru v konkrétní výši poplatek za ověření podpisu ani poplatek za návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, je dopad sankce uvedené v § 8 zákona o spotřebitelském úvěru vyloučen. Nejvyšší soud ji považuje vzhledem k celkové výši úvěru oproti výši poplatků v tomto případě za zcela nepřiměřenou. Opačný výklad by vedl k bezdůvodnému zvýhodnění dlužníka a došlo by tím k neúměrnému zkrácení práv banky na zisk z poskytování spotřebitelských úvěrů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2807/2018, ze dne 27. 8. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 6 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb.
§ 8 zák. č. 145/2010 Sb.
§ 497 a násl. obch. zák.

Kategorie: smlouva o úvěru; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č.j. 25 C 163/2015-136, Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala změny nálezu ze dne 9. 7. 2014, registrační číslo 264/SU/2013, evidenční číslo FA/5270/2014, kterým finanční arbitr – mimo jiné – určil, že „výše úroku z úvěru ze smlouvy o úvěru č. GHL084073484/2012 uzavřené dne 5. 11. 2012 mezi navrhovatelem M. S. … a institucí mBank S.A. … podnikající prostřednictvím organizační složky s identifikačním číslem 279 43 445, je ode dne jejího uzavření 0,05 % p.a.“, a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému 65.280 Kč; žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení 28.435 Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně nesplnila povinnosti podle § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2 2013 (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), žalovaný tuto skutečnost řádně uplatnil, takže podle § 8 zákona č. 145/2010 Sb. se pokládá spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby uveřejněné Českou národní bankou platné v době uzavření smlouvy a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná. Přijetím plateb žalovaného na úroky nad tuto sazbu se žalobkyně bezdůvodně obohatila (§ 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále též jen „obč. zák.“).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č.j. 24 Co 149/2017-196, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že podstata sporu spočívá ve výkladu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., podle něhož smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a věřitel je povinen v ní uvést informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu. Smlouva o spotřebitelském úvěru je jedním z dokumentů, který zavazuje spotřebitele; musí proto obsahovat minimálně všechny informace uvedené v příloze č. 3. Jelikož zákon č. 145/2010 Sb. výslovně hovoří o smlouvě, musí být informace obsaženy ve smlouvě o spotřebitelském úvěru jako takové, a nikoliv až v dalších souvisejících dokumentech, na které smlouva odkazuje, např. ve všeobecných obchodních podmínkách, produktových podmínkách apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Podle přílohy č. 3 zákona č. 145/2010 Sb., v níž jsou stanoveny povinné informace ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí dle odstavce 1 tohoto ustanovení smlouvy vždy obsahovat mimo jiné i „náklady na služby notáře či jiné obdobné náklady“. Ze znění tohoto ustanovení odvolací soud dovodil, že nepostačuje, aby ve smlouvě byl spotřebitel pouze upozorněn na to, že takové náklady vzniknou, nýbrž že již ve smlouvě musí být vyčísleny. V souzené věci jde o poplatek za ověření podpisu na zástavní smlouvě a poplatek za návrh na povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. I když ve vztahu k částce, která byla na základě uzavřené smlouvy žalovanému formou úvěru poskytnuta, jde o méně významné položky, nelze pominout, že zákon hovoří zcela jasně o tom, že jejich uvedení v textu smlouvy včetně jejich výše představují povinné informace, které musí být spotřebiteli poskytnuty. To se v dané věci nestalo. Mýlí se žalobkyně – argumentuje odvolací soud –, namítá-li, že postačuje prohlášení stran ve smlouvě o úvěru o tom, že její nedílnou součástí je „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“ (dále též jen „formulář“), který žalovaný podepsal 31. 10. 2012. V tomto dokumentu ostatně není uvedena konkrétní výše poplatku za ověření podpisu na zástavní smlouvě, je v něm obsaženo jen upozornění na případnou povinnost zaplatit notářské poplatky. Formulář se již vůbec nezmiňuje o povinnosti zaplatit správní poplatek za podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, ačkoli podle přílohy č. 3 odst. 1 písm. l/ jde nesporně o jiný obdobný náklad, který bylo namístě očekávat. V § 2 odst. 1 písm. a/ smlouvy o úvěru se totiž účastníci dohodli, že žadatel bance poskytne zajištění v podobě zřízení zástavního práva jako práva věcného k nemovitostem specifikovaným v tomto ustanovení smlouvy. Formulář podle svého obsahu, a koneckonců i podle označení, je pouhou předsmluvní informací o spotřebitelském úvěru (§ 5 zákona č. 145/2010 Sb., příloha č. 2) a nelze jej pokládat za její nedílnou součást. Jelikož zákon č.145/2010 Sb. požadoval, aby mezi celkovými náklady, které musí spotřebitel zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem, byly uvedeny i náklady na služby notáře či jiné obdobné náklady, a protože žalobkyně v tomto směru svoji povinnost nesplnila, nastala tak situace předvídaná v § 8, tj. spotřebitelský úvěr se úročí diskontní sazbou platnou v době uzavření smlouvy, uplatní-li tuto skutečnost spotřebitel u věřitele.

Žalobkyně v dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, oponuje závěru, podle něhož informace vyžadované v příloze č. 3 zákona č. 145/2010 Sb., v konkrétním případě informace o poplatcích, musí být obsaženy v textu smlouvy o úvěru v užším slova smyslu a nemohou být součástmi dalších souvisejících dokumentů. S odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie uvádí, že není nutné, aby byly všechny nezbytné údaje, které musí úvěrová smlouva obsahovat, zahrnuty do jednoho dokumentu; musí však být uvedeny na papíře nebo jiném trvalém nosiči a být nedílnou součástí úvěrové smlouvy. „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“ takovou součástí úvěrové smlouvy byl, neboť smlouva na něj přímo odkazovala. Žalovaný formulář obdržel, podepsal ho 31. 10. 2012, jeho obsah – na rozdíl od obchodních podmínek – nebylo možné bez souhlasu žalovaného měnit. Žádná ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých žalobkyně předpokládala, že pozornosti žalovaného nejspíše uniknou, formulář neobsahoval. Naopak, zajišťoval snadnou orientaci spotřebitele v poskytnutých informacích, které v něm byly uvedeny v přehledné tabulce. Dovolatelka dále namítá, že již z gramatického vyjádření je zcela zjevné, že zákon č. 145/2010 Sb. nevyžaduje, aby v rámci předsmluvních informací byly vyčísleny poplatky za ověření podpisu na zástavní smlouvě nebo za vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Ustanovení písmene l/ přílohy č. 3 zákona č. 145/2010 Sb. – vztahující se výhradně k nákladům spojeným se samotnou smlouvou o spotřebitelském úvěru – nepředpokládá, že by bylo nutné uvádět konkrétní výši takových poplatků; postačí upozornit, že takové náklady, které spotřebitel nehradí finanční instituci (žalobkyni), nýbrž třetí osobě, vzniknou. Žalobkyně výši těchto nákladů nestanoví, nemá ji ani pod svou kontrolou, z čehož dovozuje, že náklady spojené se zajištěním (tj. náklady placené třetím stranám nikoliv v přímé souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy) nemají být v úvěrové smlouvě (stejně jako v předsmluvních informacích) konkrétně uváděny. Důsledky nevyčíslení poplatku za ověření podpisu (prakticky nulové úročení a sankce) jsou ve zjevném nepoměru k výši tohoto poplatku (30 Kč), což žalobkyně považuje za nepřiměřené a má za to, že tomuto výkladu spotřebitelského práva, který zcela pomíjí smysl a účel právní úpravy a mechanicky aplikuje právní nástroj jdoucí nad rámec nutné ochrany spotřebitele, by dovolací soud neměl přisvědčit. Pokud jde o poplatek za vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, platí, že nešlo o náklad jakkoli překvapující a že jeho výše je ve vztahu k celkové výši úvěru, který žalobkyně žalovanému poskytla, zcela nevýznamná. Jako vysoce pravděpodobné se jeví, že záměrem žalovaného již při uzavírání smlouvy bylo získat v podstatě neúročené prostředky, neboť návrhem na zahájení řízení před finančním arbitrem namítl absenci informací, které mu byly známé a jejichž výše je ve vztahu k výši úvěru zcela nevýznamná; o tom svědčí i to, že při zřizování zajištění poplatek za podpis i poplatek za vklad bez dalšího uhradil, přičemž až následně po uzavření smlouvy o úvěru ji podrobil právnímu auditu, který měl vady smlouvy odhalit.

Žalovaný označil dovolání žalobkyně za nepřípustné, právní posouzení věci odvolacím soudem za správné a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. dílčí výstupy k problematice týkající se přiměřenosti uplatnění sankce uvedené v § 8 ve spojení s § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., nelze prozatím označit za ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a věřitel je povinen v ní uvést informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Jedno vyhotovení smlouvy musí obdržet spotřebitel v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat.

Podle § 8 zákona č. 145/2010 Sb., neobsahuje-li smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, informace uvedené v § 6 odst. 1 a spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele, pokládá se spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná.

Podle přílohy č. 3 odst. 1 písm. l/ zákona č. 145/2010 Sb., smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí vždy obsahovat náklady na služby notáře či jiné obdobné náklady.

Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Dne 5. 11. 2012 uzavřel žalovaný jako žadatel (a J. S.) s žalobkyní podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, smlouvu o neúčelovém hypotečním úvěru „mHypotéka Light“ č. GHL084073484/2012, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému neúčelový hypoteční úvěr, tj. zástavním právem k nemovitosti zajištěný spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. ve výši 975.000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splatit, zaplatit úroky a další příslušenství hypotečního úvěru za podmínek uvedených v úvěrové smlouvě. Podle článku 2 („Zajištění hypotečního úvěru“) bodu 1 písm. a/ smlouvy o úvěru „k zajištění veškerých pohledávek a nároků, které bance vznikly nebo vzniknou v souvislosti s čerpáním hypotečního úvěru, poskytne žadatel bance následující zajištění: zřízení zástavního práva jako práva věcného k následujícím nemovitostem….“. V článku 3 („Úroková sazba hypotečního úvěru“) je v bodu 1 uvedeno, že „smluvní strany sjednávají variabilní úrokovou sazbu hypotečního úvěru, která je ke dni uzavření této smlouvy ve výši 4,87 % p.a.“ V článku 5 („Podmínky čerpání hypotečního úvěru“) bodu 1 písm. c/ je uvedeno, že „hypoteční úvěr lze čerpat až po splnění následujících podmínek, popř. předložení níže uvedených dokumentů odsouhlasených bankou: předložení návrhu/ů na vklad zástavního práva k zástavní nemovitosti s potvrzením jeho/jejich přijetí příslušným katastrálním úřadem s vyznačeným datem podání a číslem jednacím přiděleným tomuto/těmto návrhu/návrhům příslušným katastrálním úřadem“. V článku 5 bodu 2 smlouvy je uvedeno, že „žadatel se dále zavazuje doložit bance do 15. 1. 2013 vznik zástavního práva k zástavní nemovitosti originálem/y výpisu/ů z katastru nemovitostí se zapsaným zástavním právem zajišťujícím pohledávky banky ze smlouvy v 1. pořadí“. Podle článku 8 („Povinnosti žadatele“) bodu 1 patří „k základním povinnostem žadatele zejména zřídit právní zajištění hypotečního úvěru a uhradit veškeré náklady spojené se zřízením, udržováním, uvolněním a změnou zajištění hypotečního úvěru“. Podle článku 16 bodu 1 smlouvy „věci touto smlouvou výslovně neupravené se řídí podmínkami, Sazebníkem bankovních poplatků mBank, Úrokovým lístkem mBank a Formulářem obsahujícím standardní informace o spotřebitelském úvěru, které jsou nedílnou součástí této smlouvy. Žadatel prohlašuje, že se seznámil s těmito dokumenty, souhlasí s jeho ustanoveními a uznává jeho závazný charakter“. Dne 31. 10. 2012 žalovaný podepsal „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“. V jeho bodu 2 („Popis základních vlastností spotřebitelského úvěru“) je uvedeno, že „k zajištění veškerých pohledávek a nároků, které mBank vznikly nebo vzniknou v souvislosti s čerpáním hypotečního úvěru, poskytne žadatel mBank následující zajištění: a) Zřízení zástavního práva jako práva věcného k nemovitosti“. Podle bodu 3 („Náklady spotřebitelského úvěru“) strany dohodly „proměnlivou úrokovou sazbu úvěru ve výši 4,87 % p.a. dle referenční sazby PRIBOR 1M“ se zdůrazněním povinnosti zaplatit notářské poplatky, a to konkrétně za „úřední ověření podpisů na zástavní smlouvě pro účely vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí“. V bodě 4 formuláře nazvaného „Další důležité právní aspekty“ je uvedeno, že „informace poskytnuté ve formuláři jsou platné ode dne jejich poskytnutí po dobu pěti dní“. V řízení před finančním arbitrem žalovaný prokázal, že v souvislosti s uzavřením smlouvy o úvěru uhradil náklady za úřední ověření podpisů na zástavní smlouvě pro účely vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, stejně jako poplatek za návrh na zahájení řízení o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí (listiny č. 17127, S/50537/2012-101 z 2. 11. 2012).

Finanční arbitr nálezem ze dne 9. 7. 2014, ev. č. FA/5270/2014, určil, že výše úroků z úvěru ze smlouvy o úvěru č. GHL084073484/2012 uzavřené 5. 11. 2012 mezi žalovaným a žalobkyní činí ode dne jejího uzavření 0,05 % p.a. (výrok I), žalobkyni uložil zaplatit žalovanému 65.280 Kč (výrok II), zamítl návrh, jímž se žalovaný domáhal zaplacení úroků z prodlení z úroků z úvěru za trvání smluvního vztahu převyšující úrokovou sazbu 0,05 % p.a. (výrok III) a žalobkyni uložil zaplatit na označený bankovní účet sankci ve výši 15.000 Kč (výrok IV). Žalobkyně – konstatuje finanční arbitr v odůvodnění nálezu – porušila § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., neboť ve smlouvě u úvěru neuvedla veškeré předpoklady použité pro výpočet RPSN a veškeré náklady související s úvěrem, které je žalovaný povinen platit, a současně se žalovaný ve smyslu § 8 zákona č. 145/2010 Sb. těchto nedostatků smlouvy o úvěru vůči žalobkyni dovolal. Úvěr poskytnutý na základě smlouvy o úvěru se tak pokládá od počátku za úročený ve výši diskontní sazby uveřejněné Českou národní bankou platné v době uzavření této smlouvy, tj. ve výši 0,05 % p.a. Rozhodnutím ze dne 19. 3. 2015, ev. č. FA/2928/2015, zamítl finanční arbitr námitky žalovaného i žalobkyně a nález potvrdil.

Příloha č. 3 zákona č. 145/2010 Sb. vyžaduje, aby smlouva o spotřebitelském úvěru obsahovala údaj o nákladech na služby notáře či o jiných obdobných nákladech. Sankci stanovenou za absenci povinných údajů – úročení diskontní sazbou uveřejněnou Českou národní bankou platnou v době uzavření smlouvy – není možné aplikovat pouze na základě gramatického výkladu, nýbrž je nutné provést posouzení prizmatem zvláštností spotřebitelských vztahů. V souzené věci se jedná o poplatek za ověření podpisu na zástavní smlouvě a o poplatek za návrh na povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí.

Věřitel je povinen informovat spotřebitele o notářských poplatcích, které musí v souvislosti se spotřebitelským úvěrem uhradit, a o jiných obdobných nákladech. Dovolací soud se ztotožňuje s tím, že jde o poplatky za uznání dluhu formou notářského zápisu, poplatky za ověření podpisu, ať již notářem, obecním úřadem nebo jiným oprávněným subjektem, ale také o jiné poplatky veřejnoprávního charakteru, např. poplatek za zápis zástavního práva k nemovitosti, sloužícího k zajištění úvěru, do katastru nemovitostí (viz. WACHTLOVÁ, Lucie. Zákon o spotřebitelském úvěru: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2011. Beckovy malé komentáře. ISBN 978-80-7400-118-5). Nelze bez dalšího dovozovat, že sankce stanovená v § 8 zákona č. 145/2010 Sb. při absenci takových údajů ve spotřebitelské smlouvě dopadá vždy. Naopak, je třeba pečlivě zkoumat specifické okolnosti každého případu tak, aby konečné řešení bylo spravedlivé a zájmy obou stran (banky a klienta) byly v tomto řešení vyváženě zachovány.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4838/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 133/2017, zaujal – ve vztahu k písmenu f/ odst. 1 přílohy č. 3 (roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr, veškeré předpoklady použité pro výpočet této sazby a celkovou částku splatnou spotřebitelem, vyjádřenou číselným údajem a vypočtenou k okamžiku uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr) názor, že „pouze ve výjimečných případech, ve kterých chybné uvedení zákonem vyžadovaných údajů zcela zjevně nemůže ohrozit naplnění shora popsaného účelu právní úpravy, lze uvažovat o tom, že zákonem stanovená sankce se neuplatní. Bude tomu tak například tehdy, nemohl-li chybně uvedený údaj nijak ovlivnit rozhodnutí spotřebitele uzavřít s věřitelem smlouvu o spotřebitelském úvěru“. V nyní souzené věci je nepochybné, že výše poplatku za ověření podpisu ve spojení s poplatkem za návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí je vzhledem k celkové výši poskytnutého úvěru zanedbatelná. Proto nelze uvažovat, že by tato informace nějakým zásadním způsobem žalovaného ovlivnila v rozhodování, zda předmětnou úvěrovou smlouvu uzavře či nikoliv.

Přihlédnout je nezbytné k celkovému kontextu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Informace o nutnosti zaplatit výše uvedené poplatky ve smlouvě nebyla opomenuta; naopak, ve smlouvě je – a to dokonce vícekrát – zmíněno zajištění hypotečního úvěru formou zřízení zástavního práva k blíže specifikovaným nemovitostem. Z toho muselo být každému průměrnému spotřebiteli zřejmé, že vklad zástavního práva do katastru nemovitostí bude nutné v souvislosti s úvěrem provést, a že takový úkon nějakému poplatku podléhá. Ochranu spotřebitele není možné chápat jako bezbřehou a je nutné při posouzení, zda je potřeba spotřebitele chránit oproti situacím, kde si svojí vlastní nedůsledností přivodil pro sebe nepříznivé následky, hledat rovnováhu. V tomto ohledu Nejvyšší soud poukazuje na nález ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, ve kterém Ústavní soud připomněl, že již několikrát aplikoval zásadu poctivosti v oblasti ochrany spotřebitele, a to ve formě tzv. „principu důvěry“. V nálezu ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06, uvedl: „Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil. Uplatňování principu důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti (Luhmann, N.: Vetrauen. Ein Mechanismus der Reduktion socialer Komplexität. Stuttgart 1989, str. 1). Důvěru je třeba pokládat za elementární kategorii sociálního života. Jednak vyjadřuje vnitřní postoj odrážející eticky odůvodněné představy a očekávání jednotlivých členů společnosti a z druhé strany je výrazem principu právní jistoty, který představuje jednu z fazet materiálně, tj. hodnotově, chápaného právního státu, jehož ústavněnormativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Naznačená konkretizace principu právního státu je oním principem, který působí na straně stěžovatele a proti principu autonomie vůle, kterého se dovolávají obecné soudy. Je pak primárně úkolem obecných soudů najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti“ (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 342/09). Vztáhnuto na projednávanou věc lze dojít k závěru, že žalobkyně neměla v úmyslu výše uvedené poplatky jakkoliv před žalovaným skrývat. Navíc je nutno si uvědomit, že obecná informace o tom, že úřední ověření podpisu a vklad práva do katastru nemovitostí není zdarma, by měla být známá každému občanovi.

Výsledek sporu v projednávané věci – podle názoru dovolacího soudu – je spojen s úvahou, zda sankce uvedená v § 8 zákona č. 145/2010 Sb., která by v tomto případě znamenala, že úvěr poskytnutý žalovanému byl úročen diskontní sazbou České národní banky (v rozhodném období byla tato sazba 0,05 % p.a.), je vzhledem ke konkrétním specifikům této věci přiměřená.

V rozsudku ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. C-42/15, který se týkal spotřebitelské úvěrové smlouvy, Soudní dvůr zdůraznil, že „sankce musí být přiměřené závažnosti porušení, která postihují, zejména zajištěním skutečně odrazujícího účinku, přičemž musí respektovat obecnou zásadu proporcionality“.

V nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, Ústavní soud uvedl následující: „Nelze nicméně po vzoru předválečného pozitivismu ("zákon je zákon", lex dura, sed lex) pouze zdůrazňovat, že "smlouva je smlouva". To platí v tom smyslu, že princip autonomie vůle v soukromoprávních vztazích nemůže být nahrazován jednostranně usměrňujícími (paternalistickými) zásahy ze strany státu. Postavení silnější strany (je druhou stranou téhož právního vztahu) nelze považovat z povahy věci samé za něco protiprávního, či dokonce neústavního. Postavení úvěrující banky je založeno rovněž právem a je její věcí v rámci svobody podnikání, aby se dožadovala ochrany svých práv proti případným nepříznivým rozsudkům obecných soudů; samozřejmě v případě, že by to dosahovalo intenzity zásahu do jejích ústavně zaručených práv, konkrétně práva či svobody usilovat o dosažení zisku v souvislosti s poskytováním úvěru. Princip autonomie vůle tedy není absolutní hodnotou (contractus durus, sed contractus) právě s ohledem na princip ochrany spotřebitele, ze kterého, jde-li o nyní posuzované souvislosti, plyne požadavek transparentnosti smluvních ujednání, která jsou klientovi bankou předkládána k podpisu. Z nich musí být zřejmé, jaké bude finální finanční zatížení žadatele o úvěr (příjemce úvěru), neboť pouze takto informovaný klient banky může učinit spolehlivou komparaci na trhu dostupných a nabízených úvěrů, aniž by později zjistil, že vycházel ze záměrně zkreslených informací“.

Z výše uvedeného vyplývá, že byť žalobkyně neuvedla ve smlouvě o úvěru v konkrétní výši poplatek za ověření podpisu ani poplatek za návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, je dopad sankce uvedené v § 8 zákona č. 145/2010 Sb. vyloučen. Nejvyšší soud ji považuje vzhledem k celkové výši úvěru oproti výši poplatků v tomto případě za zcela nepřiměřenou. Opačný výklad by vedl k bezdůvodnému zvýhodnění žalovaného a došlo by tím k neúměrnému zkrácení práv banky na zisk z poskytování spotřebitelských úvěrů.

Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. uplatnila žalobkyně po právu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§ 243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů