// Profipravo.cz / Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva 19.03.2013
K neplatnosti ujednání o úplatě ve smlouvě o úvěru
Neplatnost ujednání o úplatě ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, když z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu (§ 41 obč. zák.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 ICdo 12/2012, ze dne 28. 2. 2013
(kategorie: bankovní smlouvy, úvěrová smlouva; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně SMART Capital, a. s., se sídlem v Olomouci, Hněvotínská 241/52, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 26 86 52 97, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, proti žalovanému Ing. M. T., jako insolvenčnímu správci dlužníka J. M., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 10 ICm 1912/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 10 ICm 1912/2010-77, 17 VSOL 33/2011 (KSOL 10 INS 10568/2010), takto:
I. Dovolání proti třetímu výroku rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 10 ICm 1912/2010-77, 17 VSOL 33/2011 (KSOL 10 INS 10568/2010), jímž Vrchní soud v Olomouci rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 23. května 2011, č. j. 10 ICm 1912/2010-33, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má v insolvenčním řízení dlužníka J. M. (dále jen „dlužník“), vedeném u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 10568/2010 i pohledávku ve výši 22.944,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. co do pohledávky ve výši 9.324,- Kč (první výrok) a ve zbývající části výrok I. změnil tak, že žalobkyně má v insolvenčním řízení dlužníka J. M., vedeném u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 10568/2010 i pohledávku ve výši 13.620,- Kč (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Předmětem přezkumu odvolacím soudem byla otázka (ne)platnosti smlouvy o úvěru č. 62009-3700 uzavřené mezi žalobkyní a dlužníkem dne 24. dubna 2009 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), resp. oddělitelnosti té části smlouvy, v níž se strany dohodly o výši úplaty za úvěr, když soud prvního stupně posoudil smlouvu jako neplatnou s ohledem na obligatorní úplatnost smlouvy o úvěru (závazek zaplatit za poskytnutí úvěru je pojmovým znakem smlouvy), tudíž nelze oddělit část smlouvy obsahující ujednání o výši úplaty za úvěr od ostatních smluvních ujednání.
Odvolací soud po opakování dokazování listinami s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 a ze dne 26. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009 (in www.nsoud.cz) dovodil, že úprava obsažená v ustanovení § 502 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších části takové smlouvy a uvedené ustanovení přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše ve smlouvě o úvěru sjednána, případně je-li ujednání o úrocích neplatné, a proto případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje neplatnost smlouvy o úvěru jako celku.
Dále odvolací soud přezkoumal závěr soudu prvního stupně, že smlouva je neplatná podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor s dobrými mravy, neboť roční procentní sazba nákladů (RPSN) na tento spotřebitelský úvěr činí 199,7 %, zatímco RPSN poskytovaná bankami při srovnatelných úvěrech a půjčkách spotřebitelům v témže období se pohybovala v rozmezí 9,5 - 21 % (za poskytnutí úvěru ve výši 20.000,- Kč na 13 měsíců byly ve smlouvě sjednány úroky podle § 497 obch. zák. ve výši 4.000,- Kč a úplata podle § 499 obch. zák. ve výši 8.500,- Kč). Přisvědčil žalobkyni, že roční sazbu procentních nákladů na spotřebitelský úvěr nelze zaměňovat s úrokem podle ustanovení § 497 obch. zák., neboť zahrnuje veškeré náklady spojené s úvěrem, a byť s její pomocí lze posuzovat výhodnost úvěru, nelze od ní odvozovat navýšení ani z ní nelze jednoduše odvodit absolutní výši úroků pro úvěr s více než jednou splátkou. Z ustanovení § 10 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, kterým byl s účinností od 1. ledna 2011 zrušen zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru vyplývá, že RPSN je jeden z řady ekonomických ukazatelů, který určitým způsobem vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru. Ukazatel RPSN je svou konstrukcí odlišný od ukazatele „roční úroková sazba (míra)“, tj. ukazatel „roční úroková sazba (míra)“ se vypočte na základě zcela odlišného vzorce než je vzorec pro výpočet ukazatele RPSN. Jednomu a témuž spotřebitelskému úvěru bude tedy příslušet určitá hodnota ukazatele RPSN a jiná hodnota „roční úrokové sazby (míry)“. Neztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně, že z výše RPSN lze jednoduše „vypreparovat“ výši roční úrokové sazby (míry), a již vůbec nelze z výše RPSN učinit závěr o neplatnosti smlouvy jako celku pro rozpor s dobrými mravy.
K úplatě podle ustanovení § 499 obch. zák. odvolací soud dodal, že toto ustanovení je kogentní (§ 261 obch. zák.) a týká se úplaty za rezervování prostředků pro dlužníka, přičemž jejím účelem je kompenzovat věřiteli náklady vyplývající z povinnosti mít k dispozici prostředky určené pro dlužníkův úvěr. Byl-li úvěr předán dlužníku v hotovosti při podpisu smlouvy, k žádnému rezervování prostředků pro dlužníka tudíž nedošlo, a proto nárok na úplatu podle ustanovení § 499 obch. zák. ve výši 8.500,- Kč žalobkyni nevznikl. Byť je tedy ujednání o úplatě neplatné, nezpůsobuje neplatnost smlouvy jako celku, neboť tuto část lze oddělit (§ 41 obč. zák.). Ohledně částky 8.500,- Kč shledal rozsudek soudu prvního stupně správným.
Zabývaje se z úřední povinnosti otázkou přiměřenosti výše sjednaných úroků, jakož i přiměřeností sjednané smluvní pokuty, a to z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., § 265 obch. zák. a § 56 odst. 1 obč. zák., odvolací soud s odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu uzavřel, že byl-li v posuzovaném případě sjednán úrok 20 % z úvěru splatného ve 13 měsíčních splátkách po 2.500,- Kč, není tato výše úroku v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., ani neznamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., takže není důvod považovat ujednání o úrocích za neplatné, ani odepřít výkon práva podle ustanovení § 265 obch. zák.
Rovněž ohledně výše smluvní pokuty (ta byla sjednána za nesplnění závazku splácet úvěr ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru - 962,- Kč - za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru, tzn. cca 1,28 % denně při prodlení se splácením jedné splátky či 0,28 % denně z dlužné částky při prodlení se splácením téměř pěti splátek) odvolací soud uzavřel, že promítnuto na poměry projednávané věci nutno konstatovat, že okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, se dobrým mravům nepříčí, neboť ve smlouvách o úvěru se jedná o zcela běžný zajišťovací prostředek. Výše smluvní pokuty nebyla sjednána v závislosti na výši dlužné částky, ale na délce prodlení se splácením jedné splátky, čemuž odpovídá požadavek žalobkyně na smluvní pokutu za prodlení od prosince 2009 do září 2010, tj. za 10 měsíců po 962,- Kč, celkem 9.620,- Kč. Ujednání o smluvní pokutě ve výši 1% denně je sice zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům, ovšem závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. S ohledem na rizikovost úvěru odvolací soud neshledal sjednanou smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou, a proto za neplatnou podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy ani neplatnou z důvodu značné nerovnováhy v právech a povinnostech stran podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák.
S ohledem na tyto závěry odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloby o určení, že žalobkyně má v insolvenčním řízení dlužníka i pohledávku ve výši 9.324,- Kč, tj. pohledávku z titulu úplaty ve výši 8.500,- Kč a úroku z prodlení ve výši 824,- Kč, a ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že žalobkyně má v insolvenčním řízení dlužníka i pohledávku ve výši 13.620,- Kč, tj. pohledávku z titulu smluvní pokuty za deset měsíců prodlení ve výši 9.620,- Kč a dohodnutého úroku ve výši 4.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti druhému a třetímu výroku, podal žalovaný dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Za právní otázku v judikatuře Nejvyššího soudu zatím nevyřešenou dovolatel považuje otázku, zda u tzv. lichvářské smlouvy lze oddělit tu část, která upravuje poskytnutí a vrácení jistiny od části upravující majetkový prospěch poskytovatele úvěru, a zda lze posuzovat samostatně platnost obou těchto částí právního úkonu. Dovolatel považuje za nesporné, že samotná skutečnost, že ve smlouvě sjednaná výše RPSN několikanásobně převyšuje obvyklou výši RPSN u spotřebitelských úvěrů poskytovaných domácnostem, postačí k posouzení celé smlouvy jako lichevní či přinejmenším k posouzení všech ujednání o majetkovém prospěchu žalobkyně jako absolutně neplatných. Přitom považuje za nerozhodné, zda se tento majetkový prospěch skládá z více složek, ale podstatná je jeho celková výše. Samotná konstrukce úročení úvěru jako pevné neměnné částky žalobkyni zvýhodňuje tím, že připočítává tuto částku již v rámci smlouvy o úvěru k jistině, čímž dochází k porušení či alespoň obcházení ustanovení § 170 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu lze moderovat za podmínek daných ustanovením § 301 obch. zák., zastávaje názor, že u spotřebitelských smluv se uplatní neplatnost takového ujednání podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., neboť ujednání o nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Setrvává na stanovisku, že smluvní pokuta za prodlení dlužníka v trvání deseti měsíců ve výši 9.620,- Kč je nemravná a zakládá absolutní neplatnost ujednání o smluvní pokutě.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve třetím výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatel v závěru, že neplatné ujednání o úplatě ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje neplatnost smlouvy jako celku. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 či ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 (na něž správně odvolací soud odkázal) a v dalších rozhodnutích, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, když z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu (§ 41 obč. zák.). Úprava smlouvy o úvěru v obchodním zákoníku se od úpravy smlouvy o půjčce, jejímž výkladem se Nejvyšší soud zabýval ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, významně liší již tím, že ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše v úvěrové smlouvě sjednána. Zakotvuje ostatně (v poslední větě) výslovně i řešení situace vzniklé tím, že strany sjednají v úvěrové smlouvě úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona. Takovou úpravou je pro vztahy založené úvěrovou smlouvou uzavřenou podle § 497 a násl. obch. zák. posílen princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), jež se týká úroků a odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže v tomto právním rámci uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úplatě za poskytnutí úvěru (analogicky) nezpůsobuje v souzené věci neplatnost úvěrové smlouvy jako celku.
Námitkou, že smluvní pokutu nemůže soud u spotřebitelských smluv s ohledem na ustanovení § 56 obč. zák. moderovat, se dovolací soud nezabýval, neboť na takovém závěru odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Naopak uzavřel, že jak požadované úroky, tak smluvní pokuta nejsou nepřiměřeně vysoké, a přiznal je tak žalobkyni v plné výši. Závěry, na kterých odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, dovolacímu přezkumu podrobit nelze.
Zpochybňuje-li dovolatel způsob úročení úvěru, činí tak v rozporu se zásadou, že v dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Nutno dodat, že podle žalobních tvrzení (srov. č. l. 4 spisu) požadovala žalobkyně úroky od 1. prosince 2009 do 29. září 2010 a smluvní pokutu za měsíce prosinec 2009 až září 2010, přičemž rozhodnutí o úpadku bylo vydáno 30. září 2010; proto nelze aplikovat ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního zákona.
Za nedůvodnou považuje Nejvyšší soud též výtku dovolatele o nemravnosti výše sjednané smluvní pokuty. Odvolací soud se touto námitkou velmi podrobně zabýval, přičemž s odkazem na ustálené judikatorní závěry řádně a výstižně zdůvodnil, proč považuje výši smluvní pokuty za přiměřenou. Vycházel ze závěrů, které Nejvyšší soud k otázce přiměřenosti smluvní pokuty přijal již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 27. července 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, in www.nsoud.cz), v nichž mimo jiné zdůvodnil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty. Konstatoval, že opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Odvolací soud v intencích tohoto výkladu rozhodl a dovolací soud se s jeho právním posouzením ztotožňuje.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatel v obecné rovině ohlásil i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., aniž by konkrétně uvedl, která ze skutkových zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud se proto tímto dovolacím důvodem nemohl zabývat.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-