// Profipravo.cz / Přeprava věci, zasílatelská smlouva, nájem dopravního prostředku 22.01.2015

Výhrada dopravce ke stavu zásilky dle čl. 9 odst. 2 Úmluvy CMR

Závěr odvolacího soudu, který výhrady dopravce spočívající v textu „nelze spočítat“ posoudil jako nedostatečné, lze považovat za správný, když ustanovení čl. 9 odst. 2 Úmluvy CMR výslovně požaduje odůvodnění takto učiněné výhrady. Smyslem tohoto odůvodnění je právě možnost dodatečně posoudit, z jakého důvodu nebylo možné počet kusů přepravovaného zboží spočítat, zda nastoupila zákonná domněnka a zda vytýkaný nedostatek může být v příčinné souvislosti se vznikem škody.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3634/2013, ze dne 22. 10. 2014

vytisknout článek


Dotčené předpisy: čl. 9 odst. 2 Úmluvy CMR (č. 11/1975 Sb.)

Kategorie: přeprava věci, zasílatelská smlouva, nájem dopravního prostředku; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně se po žalovaném advokátovi domáhala zaplacení 84.837,- Kč z titulu náhrady škody, kterou jí žalovaný způsobil při jejím zastupování v občanském soudním řízení.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 27. 8. 2012, č.j. 19 C 221/2007-175, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 81.837,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný na základě plné moci zastupoval žalobkyni ve věci žaloby B. D. proti žalobkyni (tehdy žalované), ve stanovené lhůtě nepodal vyjádření ve věci a soud rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně na základě rozsudku pro uznání dne 17. 1. 2005 zaslala B. D. 81.837,- Kč a uhradila 3.000 Kč žalovanému za právní zastoupení. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci poté, co jeho původní rozhodnutí ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu bylo zrušeno dovolacím soudem se závěrem, že mezi účastníky jde o obchodní vztah, proto je promlčecí doba čtyřletá, a v tomto případě tedy k promlčení nároku nedošlo. Poté se soud prvního stupně zabýval nárokem po věcné stránce. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný nese objektivní odpovědnost za škodu podle § 16 a § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Dovodil, že žalobkyni vznikla škoda v příčinné souvislosti s chybou žalovaného, který se jí dopustil při výkonu advokacie. Jako předběžnou otázku soud vyřešil, že by žalobkyně byla v původním sporu, v němž ji žalovaný zastupoval, úspěšná.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2013, č.j. 25 Co 565/2012-230, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.Vyšel ze zjištění, že na základě objednávky firmy Tipco, spol. s r.o., u firmy B. D. došlo k uzavření přepravní smlouvy, podle níž předmětem přepravní smlouvy byly kartony textilního zboží s tím, že přeprava se uskutečnila s místem nakládky v Leidenu (Holandsko) dne 28. 6. 2002. Dále bylo zjištěno, že B. D. objednal předmětnou dopravu, kterou měl pro firmu Tipco, spol. s r.o., provádět sám, u žalobkyně. V souvislosti s převzetím zboží žalobkyní na základě písemné objednávky B. D. k přepravě dle mezinárodního nákladního listu vznikla přepravní smlouva v režimu Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě publikované pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“). V projednávaném případě bylo nákladním listem prokázáno, že žalobkyně jako dopravce naložila a převzala celkem 263 kartonů zboží. Výhradu uvedenou v nákladovém listě, že „nelze spočítat“ (počet převzatých kartonů), není podle odvolacího soudu možné považovat za dostatečně odůvodněnou, aby se neuplatnila právní domněnka zakotvená v čl. 9 odst. 2 Úmluvy CMR, že zásilka a její obal byly v okamžiku převzetí dopravce v dobrém stavu a že počet kusů, jejich značky a čísla se shodovaly s údaji v nákladním listě. Odvolací soud dodal, že za liberační důvod zprošťující dopravce odpovědnosti za škodu na přepravované zásilce nelze považovat ani neúplně vyplněný nákladní list pro chybějící údaje o druhu přepravovaného zboží, neboť tato neúplnost nezpůsobila ztrátu zásilky a nebyla proto v příčinné souvislosti se vznikem škody. Uzavřel, že v původním řízení odpovídala žalobkyně ve vztahu k B. D. jako dopravce za ztrátu tří kartonů zboží, přičemž ztráta těchto kartonů byla nepochybně prokázána. V původním řízení by tedy již z tohoto důvodu žalobkyně úspěšná být nemohla. Jelikož žalobkyně v daném řízení neprokázala vznik škody v důsledku protiprávního úkonu žalovaného, nemůže se podle odvolacího soudu úspěšně po žalovaném domáhat zaplacení náhrady škody podle § 373 obchodního zákoníku, neunesla-li důkazní břemeno o existenci vzniku škody, která by jí vznikla v důsledku porušení povinností žalovaného vyplývající z mandátní smlouvy uzavřené mezi nimi.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatelka napadá předmětné rozhodnutí z důvodu, že dosud nebyla jednoznačně v rozhodování dovolacího soudu vyřešena otázka rozsahu důkazního břemene poškozeného při prokazování příčinné souvislosti mezi jednáním advokáta a vznikem škody, a to pro případ, že pochybení advokáta spočívá v nečinnosti advokáta po obdržení výzvy soudu, v jehož důsledku byl vydán rozsudek pro uznání. Další právní otázku vztahuje k výkladu čl. 9 odst. 2 Úmluvy CMR, která vytváří za určitých podmínek právní domněnku o dobrém zjevném stavu zásilky a o počtu kusů zboží přepravované zásilky. V této souvislosti dovolatelka nesouhlasí s výkladem učiněným odvolacím soudem, že pro vznik právní domněnky není rozhodné, zda byl řádně vyplněn podle čl. 6 a 7 Úmluvy CMR nákladní list odesílatelem a zda jsou údaje jednoznačné. Nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu, že výhrada dopravce uvedená v nákladovém listu musí obsahovat odůvodnění. Dovolatelka je názoru, že pro náhradovou povinnost dopravce je rozhodující vznik majetkové újmy, tj. opravdový vznik škody na zásilce, a nikoli pouze skutečnost, že ve smyslu čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR došlo ke škodě v průběhu přepravy. Brojí také proti přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které podle ní není v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., když některá skutková zjištění soudu prvního stupně byla označena odvolacím soudem za správná, ale v konečném důsledku odlišně interpretována. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího i dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 o. s. ř., není však důvodné.

Dovolatelka namítá v dovolání nesprávné právní posouzení otázky rozložení důkazního břemene v případě odpovědnosti advokáta za škodu podle § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.

Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.

Při posuzování odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie spočívajícím v zastupování v soudním řízení soud jako předběžnou otázku zkoumá, zda při řádném postupu žalovaného (advokáta) by žalobce (klient) se svým nárokem u soudu uspěl (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nevyššího soudu pod C 3227).

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobkyně prokázat předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, a to především porušení povinností advokáta při zastupování žalobce v soudním sporu. Právní názor odvolacího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí na důkazní povinnost žalobkyně je v souladu s tím, co bylo uvedeno, i s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2533/2007, sp. zn. 25 Cdo 2992/2007, sp. zn. 25 Cdo 2007/2009). Ke vzniku odpovědnosti je třeba současné splnění všech předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody, přičemž existenci těchto předpokladů je povinen tvrdit a prokázat žalobce. Okolnost, že odpovědnost advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie je založena na objektivním principu, znamená pouze tolik, že k jejím předpokladům nepatří zavinění, avšak nemění nic na rozložení důkazní povinnosti účastníků ve sporu. Teprve prokázala-li žalobkyně předpoklady odpovědnosti, přichází v úvahu prokazování liberačních (zprošťujících) důvodů žalovaným advokátem, neboť odpovědnosti se může zprostit, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, které lze na něm požadovat, a v tomto směru důkazní břemeno leží na něm.

Odvolací soud v dané věci uzavřel, že v původním řízení nemohla být žalobkyně (bez ohledu na tvrzené pochybení žalovaného) úspěšná, protože odpovídala ve vztahu k B. D. jako dopravce za ztrátu tří kartonů zboží, přičemž ztráta těchto kartonů byla nepochybně prokázána. Otázku důkazního břemene ve vztahu k příčinné souvislosti posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou, od níž dovolací soud nemá důvod se odchylovat, proto tato otázka přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá.

Dovolatelka dále zpochybňuje odvolacím soudem zaujatý výklad čl. 9 odst. 2 Úmluvy CMR. Dovoláním předestřená otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a proto je pro její řešení dovolání přípustné.

Podmínkou odpovědnosti dopravce za škodu způsobenou částečnou ztrátou zásilky podle citovaného článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR je, že k ní došlo během přepravy, tedy od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání.

Podle článku 8 Úmluvy CMR při převzetí zásilky k přepravě dopravce přezkoumá správnost údajů v nákladním listě o počtu kusů a o jejich značkách a číslech a zjevný stav zásilky a jejího obalu (odstavec 1). Nemá-li dopravce vhodné prostředky, aby mohl přezkoumat správnost údajů uvedených v odstavci 1 písm. a) tohoto článku, zapíše do nákladního listu výhrady i s jejich odůvodněním. Rovněž musí odůvodnit všechny výhrady, které učinil k zjevnému stavu zásilky a jejího obalu. Tyto výhrady nezavazují odesílatele, ledaže je v nákladním listě výslovně uznal (odstavec 2).

Podle článku 9 Úmluvy CMR nákladní list je, pokud není prokázán opak, věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, jakož i o převzetí zásilky dopravcem (odstavec 1). Neobsahuje-li nákladní list výhrady dopravce s jejich odůvodněním, platí právní domněnka, že zásilka a její obal byly v okamžiku převzetí dopravcem v dobrém zjevném stavu a že počet kusů, jejich značky a čísla se shodovaly s údaji v nákladním listě (odstavec 2).

Závěr odvolacího soudu, který výhrady dopravce (resp. jeho zaměstnance) spočívající v textu „nelze spočítat“ posoudil jako nedostatečné, lze považovat za správný, když shora uvedené ustanovení čl. 9 odst. 2 Úmluvy CMR výslovně požaduje odůvodnění takto učiněné výhrady. Smyslem tohoto odůvodnění je právě možnost dodatečně posoudit, z jakého důvodu nebylo možné počet kusů přepravovaného zboží spočítat, zda nastoupila zákonná domněnka a zda vytýkaný nedostatek může být v příčinné souvislosti se vznikem škody.

V dané věci by přicházelo v úvahu zproštění odpovědnosti dopravce (žalobkyně) za ztrátu části zásilky pouze v případě, že byla způsobena oprávněným (odesílatelem). Neúplné údaje o druhu přepravovaného zboží v mezinárodním nákladním listě vytýkané dovolatelkou, však nebyly v příčinné souvislosti se ztrátou části zásilky, a proto nebylo možné dospět k závěru o zproštění odpovědnosti dopravce, jak správně odůvodnil odvolací soud.

S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, lze přisvědčit též závěru odvolacího soudu, že odpovědnost dopravce za škodu na přepravované zásilce nepodmiňuje Úmluva CMR vznikem újmy na straně odesílatele nebo příjemce zásilky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2668/2009, a shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1658/2009).

Námitka dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu není v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. a že je z tohoto důvodu nepřezkoumatelný, zejména proto, že skutkové závěry soudu prvního stupně nebyly odvolacím soudem správně vykládány a že odvolací soud z těchto skutkových závěrů vycházel, přestože věc po právní stránce posoudil odlišně, není opodstatněná, protože odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí náležitě zabýval skutkovými zjištěními a právní závěry řádně odůvodnil. Dovolatelkou namítaná vada řízení je ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takovému závěru však dovolací soud nedospěl.

Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn, proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému žádné nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů