// Profipravo.cz / Přeprava věci, zasílatelská smlouva, nájem dopravního prostředku 20.03.2013
K uplatnění nároku na náhradu škody v případě ztráty zásilky dle CMR
Úmluva CMR nestanovuje jednoznačně oprávnění (aktivní legitimací) k uplatnění nároku na náhradu škody v případě ztráty přepravované zásilky. Za této situace je v posuzované věci proto nutno v otázkách Úmluvou CMR neupravených vyjít ve smyslu § 756 obch. zák. z vlastní národní úpravy smlouvy o přepravě věci obsažené v ustanovení § 610 a násl. obch. zák., a to konkrétně z ustanovení § 619 obch. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 888/2011, ze dne 30. 1. 2013
(kategorie: přeprava věci, zasílatelská smlouva, nájem dopravního prostředku; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, náměstí T. G. Masaryka 11, proti žalované DME a.s., se sídlem v Praze 9 – Klánovicích, V Soudním 774, PSČ 190 14, identifikační číslo osoby 25099825, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o zaplacení částky 1 513 309,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 154/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2010, č. j. 12 Cmo 75/2010-203, takto:
I. Dovolání se v rozsahu směřujícím do nákladového výroku II. odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 41 243 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 2. září 2009, č. j. 11 Cm 54/2003-167, opětovně zamítl žalobu na zaplacení částky 1 513 309,31 Kč s 5% úrokem z prodlení od 13. 8. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky na základě tvrzení, že uzavřel s žalovanou jako dopravcem smlouvu o přepravě autodílů z R. do Č. L. pro příjemce zásilek V. V. Žalovaná se po provedení sjednané přepravy domáhala zaplacení náhrady za prostoje na místech nakládky a protože se účastníci nedohodli na její výši a podmínkách, uplatnila zástavní právo k zásilce. Po uplynutí 60 dnů od převzetí zásilky žalovanou považoval žalobce zásilku ve smyslu článku 20 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) uveřejněné ve Sbírce zákonů vyhláškou č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“) za ztracenou, a proto majiteli zboží dne 7. 8. 2002 uhradil vzniklou škodu odpovídající ceně zásilky. Nyní se domáhá po žalované jako dopravci její náhrady.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobcem jako odesílatelem a žalovanou jako dopravcem byly, jak vyplývá z nákladního listu č. 586525, č. 586528, č. 646912/1 a č. 646912, uzavřeny čtyři smlouvy o přepravě věci (zásilek náhradních dílů pro automobily), a to ze tří míst nakládky v R. do místa vykládky v Č. L., příjemcem zásilky byla firma V. V. – A.; vedle ceny za přepravu sjednali účastníci m.j. také náhradu ve výši 150 USD za každý započatý den prostoje (čekání) vozidla na nakládku. Soud prvního stupně dále zjistil, že v červnu 2002 převzala žalovaná v R. všechny zásilky a dopravila je dne 8. 7. 2002 do P., nepředala je však příjemci zásilky, neboť uplatnila zástavní právo k zásilce pro své pohledávky vůči žalobci spočívající v náhradě za prostoje na jednotlivých nakládkách. Soud prvního stupně vyšel z článku 20 odst. 1 Úmluvy CMR, podle něhož oprávněný může považovat zásilku bez dalších důkazů za ztracenou, nebyla-li vydána do třiceti dnů po uplynutí sjednané lhůty, a pokud nebyla lhůta sjednána do šedesáti dnů po převzetí zásilky dopravcem k přepravě. V posuzované věci nebyla sjednána lhůta, do kdy musela být zásilka vydána příjemci, bylo však prokázáno, kdy byly zásilky převzaty žalovanou k přepravě – 17. 6. 2002, 20. 6. 2002 a 27. 6. 2002. Nebyla-li tedy ve lhůtě šedesáti dnů od těchto dat zásilka vydána příjemci, tj. oprávněnému, je nutno ji ve smyslu uvedeného článku 20 odst. 1 Úmluvy CMR považovat podle závěru soudu prvního stupně za ztracenou. Z toho, že příjemce zásilky V. V. požádal žalovanou dopisem ze dne 10. 7. 2002 a poté telefonicky dne 18. 7. 2002, e-mailem ze dne 19. 7. 2002 a ze dne 22. 7. 2002 o vydání zásilky, dovodil soud prvního stupně, že příjemce zásilky uplatnil u žalované nárok na náhradu škody za ztracenou zásilku ve výši 45 700,59 USD, a že ve smyslu § 619 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), článku 12 odst. 2 a článku 13 odst. 1 Úmluvy CMR došlo k přechodu nároku týkající se škody na zásilce ze žalobce jako odesílatele na příjemce zásilky. Žalobu proto pro nedostatek aktivní legitimace žalobce zamítl a ostatními námitkami účastníků se nezabýval.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2010, č. j. 12 Cmo 75/2010-203, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že v řízení je nesporným, že žalovaná jako dopravce přepravila prostřednictvím dalšího dopravce zásilku náhradních dílů pro automobily z R. do Č. r. na základě objednávky přepravy žalobce č. 11/06/02 ze dne 11. 6. 2002, kterou žalovaná potvrdila dne 12. 6. 2002. O existenci smlouvy o přepravě svědčí i mezinárodní nákladní listy č. 586525, 586528, 646912/1 a 646912. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že podle článku 20 odst. 1 Úmluvy CMR nastala tím, že zásilky nebyly ve lhůtě šedesáti dnů od převzetí k přepravě odevzdány příjemci, nevyvratitelná právní domněnka, že zásilky jsou ztraceny. Odvolací soud doplnil dokazování ohledně tvrzení žalované, že ji příjemce zásilky požádal o její vydání, a shodně se soudem prvního stupně zjistil z provedeného dokazování, že příjemce zásilek V. V. požádal o jejich vydání faxem ze dne 10. 7. 2002, jež zaslal žalobci JUDr. J. R. jako právní zástupce jmenovaného příjemce, a opakovaně telefonicky dne 18. 7. 2002, o čemž svědčí e-mail žalované („od: J. V.“) příjemci zásilek z téhož dne. Tuto skutečnost také potvrdil svědek J. V., vyplývá i z dopisu V. V. ze dne 23. 12. 2002, ve kterém se obrací na žalovanou ve věci nedoručení zásilky příjemci, a ve kterém uplatňuje nárok na náhradu škody vzniklé ztrátou zásilky. Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že ve smyslu článku 12 odst. 2 a článku 13 odst. 1 Úmluvy CMR a podle § 619 obch. zák. přešlo dispoziční právo k zásilce, včetně nároků na náhradu škody na zásilce a právo tyto nároky uplatňovat v soudním řízení ze žalobce jako objednatele přepravy na příjemce zásilky, a v důsledku toho není žalobce v dané věci věcně aktivně legitimován. Není přitom důvod pochybovat o tom, že JUDr. J. R. vypracoval dopis ze dne 10. 7. 2002 na základě pokynu V. V. Požaduje-li žalobce náhradu škody podle § 420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pak odvolací soud odkázal na speciální úpravu náhrady škody způsobené ztrátou zásilky během mezinárodní silniční nákladní dopravy stanovenou v Úmluvě CMR a v případě přechodu nároků týkajících se náhrady škody v § 619 obch. zák., takže obecný právní předpis obsažený v § 420 obč. zák. se nepoužije.
Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku žalobce, že řízení je postiženo vadou spočívající v tom, že jeho právnímu zástupci nebylo umožněno účastnit se jednání ve věci dne 2. 9. 2009 a přednést závěrečnou řeč. O nařízení jednání na 2. 9. 2009 se žalobce dozvěděl při jednání soudu prvního stupně dne 24. 6. 2009, svědku J. V. bylo doručeno předvolání na jednání v tento den dne 7. 7. 2009. Právní zástupce žalobce až podáním ze dne 15. 7. 2009 a opakovaně dne 17. 8. 2009 a dne 1. 9. 2009 požádal soud o odročení jednání z důvodů plánované dovolené a trvání klienta na jeho účasti u jednání. Odvolací soud za těchto okolností neshledal důvody k odročení jednání, když při vytyčení termínu jednání neměl žalobce žádných připomínek, na jednání již byl obeslán svědek a byla možná substituce právního zástupce. Okolnost, že žalobce si přál u jednání osobní účast jeho právního zástupce, přitom není ve smyslu § 25 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) důvodem pro odročení jednání. Žalobce byl navíc přípisem ze dne 27. 7. 2009 vyrozuměn soudem prvního stupně o důvodech, pro které žádosti o odročení jednání nevyhoví.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyl dosud přezkoumáván případ, který by řešil obdobnou situaci, kdy v případě ztráty zásilky v mezinárodní silniční nákladní dopravě došlo ze strany příjemce zásilky k pluralitě jeho jednání směřovaným k vydání zásilky či dosažení nároku na náhradu její ztráty jak vůči dopravci, tak vůči odesílateli. Důvodnost dovolání spatřuje především v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; namítl také, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a také nesprávných skutkových zjištěních přijatých soudy obou stupňů.
Dovolatel především zdůraznil, že v případě ztráty zásilky leží odpovědnost a povinnost k náhradě za její ztrátu či poškození ve smyslu článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR na dopravci, v daném případě tedy na žalované. Tím, že žalovaná žalobci zamlčela, že příjemce zásilky u ní uplatnil nárok na vydání zásilky, uvedla žalobce v omyl. Nahradil-li žalobce jako objednatel přepravy za situace, kdy došlo ke ztrátě zásilky příjemci zásilky škodu tím vzniklou, potom plnil za žalovanou to, co měla po právu plnit ona a na úkor žalobce se tak bezdůvodně obohatila o částku, kterou žalobce poskytl příjemci zásilky. Pokud by žalovaná žalobce o uvedeném kroku příjemce zásilky informovala, žalobce by příjemci zásilky škodu neuhradil a nebyl by nucen v důsledku toho podat žalobu na vrácení poskytnutého plnění. Dovolatel dále poukázal na první zrušovací rozsudek odvolacího soudu, v němž bylo soudu prvního stupně uloženo, aby se zabýval otázkou splnění předpokladů odpovědnosti za škodu na přepravované zásilce. Tento pokyn však soud prvního stupně neprovedl a odvolací soud v konečném rozhodnutí tento svůj právní názor pominul.
Pokud za dané situace soudy obou stupňů popřely věcnou aktivní legitimaci žalobce v řízení, došlo tak podle jeho názoru k upření jeho práva na soudní ochranu a k porušení ústavního práva na spravedlivý proces. To je podle názoru dovolatele patrné i z rozhodnutí o nákladech řízení, kdy soudy vůbec nezohlednily okolnosti podání žaloby žalovanou na žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové, v němž se žalovaná domáhá vůči žalobci úhrady vícenákladů, které jí měly vzniknout v souvislosti se zadržením zásilky. Žalobce neměl a nemohl mít informaci o tom, že žalovaná vstoupila v přímé jednání s příjemcem zboží, uvedená žaloba podaná žalovanou proti žalobci svědčí o opaku. Požadavek žalované na úhradu nákladů řízení se jeví žalobci jako nemravný a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť to byla výlučně žalovaná, která zavinila zahájení řízení, tím, že žalobce úmyslně uvedla v omyl. Pokud odvolací soud v napadeném rozsudku konstatoval, že tato okolnost nepředstavuje důvod zvláštního zřetele hodný podle § 150 o. s. ř., tak s tím dovolatel zásadně nesouhlasí, neboť ze shora uvedeného vyplývá podle jeho názoru opak.
Dovolatel je přesvědčen, že JUDr. R. nebyl osobou oprávněnou učinit za příjemce zásilky úkon ve smyslu § 619 obch. zák. a telefonické výzvy nebyly prokázány. Soud pochybil, pokud odmítl provést výslech samotného příjemce zásilky V. V. a neprovedl ani další navrhovaný důkaz – připojení shora zmiňovaného spisu vedeného u Krajského soud v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 146/2003, z něhož mohl získat skutečný obraz vztahu mezi žalobcem a žalovanou.
Podle názoru dovolatele měly soudy přiznat žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení, jestliže zaujaly napadený právní názor o nedostatku aktivní legitimace k nároku na náhradu škody. Pokud by neměly dostatek důkazů, měly žalobce poučit ve smyslu § 118 odst. 2 o. s. ř. Svým postupem se soudy obou stupňů dopustily libovůle, tak jak je specifikována v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 - v situaci, „kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečnosti, která vyšla v řízení najevo, event. nebo tím spíše – pokud byla účastníkem řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností … dopouští se mj. i libovůle zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“.
S poukazem na své námitky navrhl dovolatel zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s názory odvolacího soudu a jeho argumentací k nedostatku aktivní legitimace žalobce. Podle § 619 obch. zák. sice přešla práva ze smlouvy o přepravě na příjemce, a to v souvislosti s jeho žádostí o vydání zásilky, ovšem povinnosti z přepravní smlouvy, tedy zejména povinnost uhradit cenu přepravy a další vícenáklady váznou pode jejího názoru stále na osobě žalobce coby straně přepravní smlouvy a odesílateli. Ustanovení § 619 obch. zák. je rozšiřujícím ustanovením k článku 13 Úmluvy CMR, přičemž Úmluva CMR obdobné ustanovení postrádá. Z toho důvodu nemůže obstát argumentace žalobce, že článek 13 Úmluvy CMR jednoznačně stanovuje aktivní legitimaci žalobce. V otázkách, které Úmluvou CMR nejsou jednoznačně upraveny, má přednost vnitrostátní právní úprava. Žalovaná podotkla, že nemůže nést odpovědnost ani za samotné jednání žalobce, pokud plnil příjemci z titulu uzavřené kupní smlouvy, ani za jednání příjemce, jenž u žalobce uplatnil nárok na náhradu škody, aniž by žalobce informoval o tom, že současně žalovanou požádal o vydání zásilky, a tudíž na něj přešly též nároky na náhradu škody na zásilce. Žalobci nic nebránilo před podáním žaloby nechat na sebe postoupit nároky od příjemce, který byl v době podání žaloby jedinou, ve smyslu § 619 obch. zák. osobou oprávněnou k uplatňování nároků na náhradu škody vzniklé na zásilce vůči žalované coby dopravci (zasílateli). Žalovaná navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a to pro posouzení otázky přechodu práv ze smlouvy o přepravě věci z odesílatele na příjemce zásilky a s tím související posouzení otázky aktivní legitimace při uplatňování nároku na náhradu za ztracenou zásilku v mezinárodní silniční nákladní dopravě.
V dané věci je nutno vyjít z ustanovení § 756 obch. zák., podle něhož se ustanovení obchodního zákoníku použije, jen pokud mezinárodní smlouva, která je pro Č. r. závazná a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu. Vyhláškou ministra zahraničních věcí byla ve Sbírce zákonů pod č. 11/1975 uveřejněna Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále též jen „Úmluva CMR“), která se podle jejíhož článku 1 odst. 1 vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran. V nyní posuzované věci se jedná o mezinárodní přepravu v uvedeném smyslu, a proto se v otázkách, jež upravuje, použije Úmluva CMR (jak správně dovodil odvolací soud).
Kdo je osobou oprávněnou uplatňovat nároky z přepravní smlouvy, lze dovozovat z článku 13 odst. 1 Úmluvy CMR, podle nějž platí, že jakmile dojde zásilka na místo určené k jejímu vydání, má příjemce právo žádat od dopravce, aby mu proti potvrzení vydal druhé vyhotovení nákladního listu a zásilku. Je-li zjištěna ztráta zásilky nebo nedojde-li zásilka ve lhůtě uvedené v článku 19, je příjemce oprávněn vlastním jménem uplatňovat proti dopravci nároky z přepravní smlouvy. Z uvedené úpravy je zřejmé, že přepravní smlouva, představující svým způsobem smlouvu ve prospěch třetí osoby, umožňuje uplatňování nároků z této smlouvy také příjemci zásilky, ačkoliv ten není stranou smlouvy o přepravě věci a nemá tak vůči dopravci přímý vztah založený smlouvou.
Podle článku 20 odst. 1 Úmluvy CMR oprávněný může považovat zásilku bez dalších důkazů za ztracenou, nebyla-li vydána do 30 dnů po uplynutí sjednané lhůty, a pokud nebyla lhůta sjednána, do 60 dnů od převzetí zásilky dopravcem k přepravě. O takový případ šlo v nyní posuzované věci, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že zásilky byly převzaty k přepravě dne 17. 6. 2002, 20. 6. 2002 a 27. 6. 2002, avšak nebyly ve lhůtě šedesáti dnů od těchto dat vydány příjemci, nastala podle uvedeného článku Úmluvy CMR nevyvratitelná právní domněnka, že zásilky byly ztraceny. Za situace, kdy došlo ke ztrátě všech zásilek, platí výše citovaný režim článku 13 odst. 1 věty druhé, podle něhož příjemce může vlastním jménem uplatňovat proti dopravci nároky z přepravní smlouvy.
Ostatní smluvní strany Úmluvy CMR k výkladu jejího článku 13 se kloní spíše k názoru, že nároky na náhradu škody v případě ztráty zásilky mohou být uplatňovány příjemcem zboží i odesílatelem - smluvním partnerem dopravce [srov. rozsudek OGH V. z 28. června 1988, sp. zn. 8 Ob 657/87, v němž tento soud dospěl k závěru, že nároky na náhradu škody mohou být v případě ztráty zásilky uplatňovány příjemcem zboží i odesílatelem, a to i v případě, kdy odesílatel sám není poškozeným, vzhledem k tomu, že oprávnění uplatnění nároků na náhradu škody není spojeno s oprávněním nakládat se zásilkou - tento závěr byl publikován in Sedláček, P. Úmluva CMR (Komentář), Mezinárodní silniční nákladní doprava, vydaná 1. VOX a.s. – Nakladatelství, Praha, listopad 2009, s. 219, jako citace části uvedeného rozsudku]. Podle stanoviska německého nejvyššího soudu (BGH) – promítnutého do jeho rozsudku ze dne 6. července 2006, sp. zn. I ZR 226/03, citovaného opět v uvedené publikaci na s. 220, byl přijat závěr, že „odesílatel a příjemce jsou solidární věřitelé ve vztahu k dopravci, pouze dopravcovo plnění jednomu z nich znamená zánik závazku dopravce vůči druhému z nich. Právní vztahy mezi odesílatelem a příjemcem zboží jsou pro škůdce bez významu.“
Uvedené závěry byly dovozeny z Úmluvy CMR, která oprávnění k uplatnění nároku na náhradu škody v případě ztráty přepravované zásilky nestanovuje jednoznačně. Za této situace je proto nutno v otázkách Úmluvou CMR neupravených vyjít ve smyslu § 756 obch. zák. z vlastní národní úpravy smlouvy o přepravě věci obsažené v ustanovení § 610 a násl. obch. zák., a to konkrétně z ustanovení § 619 obch. zák., jak správně dovodil odvolací soud.
Podle § 619 obch. zák. nabývá příjemce zásilky práva z přepravní smlouvy, pokud požádá o vydání zásilky po jejím dojití do místa určení nebo po uplynutí lhůty, kdy tam měla dojít, je-li ve smlouvě jako příjemce zásilky určen. Tímto okamžikem přecházejí na příjemce i nároky týkající se škody na zásilce.
Jestliže tedy odvolací soud dospěl za této situace k závěru, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován vzhledem k přechodu nároků na náhradu škody na zásilce na příjemce zásilky ve smyslu § 619 obch. zák., je toto právní posouzení správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení nebyl uplatněn důvodně.
Opodstatněná není ani další námitka dovolatele, že odvolací soud měl uplatněný nárok posoudit podle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť poskytl příjemci zásilky náhradu za ztracenou zásilku, takže tak plnil to, co měla po právu plnit žalovaná. Mělo tak podle dovolatele dojít na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení žalované, v důsledku toho, že mu žalovaná zamlčela důležitou okolnost v jejich smluvním vztahu – uplatnění práva na vydání zásilky ze strany příjemce.
Předmětem občanského soudního řízení je v řízení uplatněný nárok (procesní nárok), který vymezuje žalobce. Žalobce má povinnost tvrzení, že byly naplněny podmínky uplatnění dispozice konkrétní právní normy, tedy, že nastal určitý skutkový stav, když žalovaný nesplnil svou povinnost uloženou mu dispozicí této právní normy a v žalobním petitu žádá soud, aby žalovanému odpovídající povinnost uložil. Z uvedeného vyplývá, že tvrzením „rozhodujících skutečností“ (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) a žalobním petitem žalobce vymezuje předmět řízení. Rozhodující jsou tedy takové skutečnosti, které umožňují zcela jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku.
V dané věci byl žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o přepravě věci, kterou žalobce jako objednatel uzavřel s žalovanou, došlo k porušení povinností žalované v postavení dopravce vyplývajících z této smlouvy, a v důsledku tohoto porušení vznikla žalobci škoda, za niž žalovaná odpovídá. Jestliže žalobce v posuzované věci v řízení před soudy nižších stupňů netvrdil (a tedy též neprokazoval) skutečnosti, jež by byly důvodem pro zkoumání, zda na straně žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení na úkor dovolatele a soudy obou stupňů o takovém nároku proto nerozhodovaly, není oprávněn tak činit ani v dovolacím řízení.
Dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti je třeba uvést, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto námitek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak již bylo výše uvedeno – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Uplatňuje-li dovolatel dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, není ani tato námitka opodstatněná. Soud prvního stupně se vypořádal s tím, proč neprovedl další navržené důkazy, zejména výslechem svědka V. V., když rozhodné skutečnosti měl za prokázané z již provedených listinných důkazů.
Dovolání směřuje výslovně i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není přípustné, jelikož tato přípustnost nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 33 785 Kč [§ 3 odst. 1 bod 4, § 10 odst. 3, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb.] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením částky 7 158 Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá tento rozsudek, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
Autor: -mha-