// Profipravo.cz / Přeprava věci, zasílatelská smlouva, nájem dopravního prostředku 12.05.2010
Ke vlivu vlastnictví k přepravované zásilce na odpovědnost dopravce
I. Otázka vlastnictví k přepravované zásilce, případně otázka újmy vzniklé odesílateli nebo příjemci v důsledku škody na přepravované zásilce, je pro odpovědnost dopravce za škodu vzniklou ztrátou zásilky během mezinárodní přepravy dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR nerozhodná. Odkaz dovolatele na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, která podmiňuje vznik škody na straně oprávněného subjektu vlastnictvím věci v okamžiku její ztráty, je nepřípadný, neboť dovolatelem uváděná rozhodnutí se týkají právní úpravy obecné odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku, která na danou věc nedopadá.
Pro odpovědnost za škodu v důsledku ztráty zásilky postačí sama skutečnost, že došlo ke ztrátě zásilky, a to na rozdíl od obecné odpovědnosti za škodu, která vyžaduje vznik majetkové újmy oprávněného (srov. 23 Cdo 2668/2009). V této souvislosti odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl, že často dochází k tomu, že přepravovaná zásilka je ve vlastnictví jiného subjektu, odlišného od odesílatele nebo příjemce; odesílatel nemusí v případě vzniku škody na zásilce během přepravy prokazovat, že je vlastníkem zboží.
II. Předpoklady odpovědnosti dopravce v mezinárodní silniční nákladní dopravě za škodu na přepravované zásilce jsou výlučně a komplexně upraveny v čl. 17 a násl. vyhlášky č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), která má ve smyslu § 756 obch. zák. přednost před právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku, a proto je nelze doplňovat ani omezovat aplikací právní úpravy předpisů národního práva, a to ani za použití argumentu, že úprava těchto předpokladů odpovědnosti dopravce v Úmluvě CMR neřeší otázku vlastnictví k přepravované zásilce a tím i újmy vzniklé odesílateli. Nepodmiňuje-li Úmluva CMR odpovědnost dopravce za škodu na přepravované zásilce vznikem újmy na straně oprávněné osoby (odesílatele nebo příjemce zásilky), nelze tuto skutečnost konstruovat jako další předpoklad odpovědnosti dopravce za použití předpisů národního práva s tím, že Úmluva CMR tuto otázku neřeší.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1658/2009, ze dne 20. 4. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně FARMTRANS H & H LOGISTIK s.r.o., se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, PSČ 170 00, IČ 63990067, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalovanému F. T. zastoupenému JUDr. Alicí Bártkovou, advokátkou se sídlem v Praze-Vinohradech, Rubešova 83/10, o zaplacení 671 476 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 148/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2008, č. j. 12 Cmo 22/2008-248, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze (v pořadí druhý ve věci) ze dne 14. září 2007, č. j. 47 Cm 148/2002-203, v napadených bodech I. a III. výroku, jimiž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni 567 524 Kč s 5% úroky z prodlení z této částky ročně ode dne 9. dubna 2002 do zaplacení a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání odvolacích námitek žalovaného proti závěru soudu prvního stupně o nároku žalobkyně na náhradu škody způsobené ztrátou zásilky během mezinárodní přepravy ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že předmětná přeprava byla provedena na základě několika přepravních smluv. Přepravu nábytku si dne 11. prosince 2001 objednala u žalobkyně společnost IVA Roztoky s.r.o. Žalobkyně dne 12. prosince 2001 písemně potvrdila předchozí telefonickou dohodu o provedení přepravy, kterou uzavřela s Ivanem Petrišče, podnikajícím pod obchodní firmou LOVOSPED. Posléze jmenovaný uzavřel ústní dohodu o přepravě se žalovaným, který dne 12. prosince 2001 písemně pověřil firmu I. P. TRANS Nové Zámky, aby převzala předmětný náklad a provedla jeho přepravu z místa nakládky v Malých Čičovicích a Svrkyni v České republice do Nitry a Košic ve Slovenské republice. Dále bylo zjištěno, že zboží bylo ve dnech 12. a 13. prosince 2001 odesílatelem (společností IVA Roztoky s.r.o.) naloženo do vozidla nezjištěného dopravce s tím, že do nákladního listu se podepsal řidič Kula. Zboží, které bylo dne 13. prosince 2001 celním úřadem ve Zdibech u Prahy celně projednáno, do místa určení nebylo nikdy dodáno. Sdělením ze dne 17. ledna 2002 E. I., podnikajícího pod obchodní firmou I. P. TRANS, bylo prokázáno, že v prosinci 2001 žádnou objednávku od žalovaného nepřijal. Z mezinárodních nákladních listů č. CMR 4221017 a č. 4221019 vyplývá, že žalovaný plnil závazek z přepravní smlouvy, kterou uzavřel pomocí nezjištěného dopravce, přičemž zboží bylo naloženo odesílatelem na vozidlo, které označil žalovaný.
Aktivní věcnou legitimaci žalobkyně vzal odvolací soud za prokázanou dvěma smlouvami o postoupení pohledávky ze dne 13. března 2002. Jedna ze smluv byla uzavřena mezi společností IVA Roztoky, s.r.o. jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, druhá smlouva byla uzavřena mezi Ivanem Petrišče jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, přičemž předmětem obou smluv bylo postoupení pohledávky ve výši 671 476 Kč z titulu náhrady škody za žalovaným. Závěry o aktivní věcné legitimaci žalobkyně, jakož i o uzavření smluv o přepravě mezi odesílatelem a žalobkyní, žalobkyní a I. P. a I.P. a žalovaným, odvolací soud zavázal soud prvního stupně již v usnesení ze dne 10. října 2006, č. j. 12 Cmo 32/2006-109, kterým zrušil (v pořadí první) zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. července 2005, č. j. 47 Cm 148/2002-71, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obecná ustanovení o náhradě škody, na něž poukazoval v odvolání žalovaný, nelze podle odvolacího soudu v posuzované věci použít. Je tomu tak proto, že úprava náhrady škody, jež je obsažena ve vyhlášce č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) – dále též jen „Úmluva CMR“, kterou soud prvního stupně na daný případ v souladu s ustanovením § 756 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) aplikoval, je speciální k úpravě obsažené v obchodním zákoníku.
Odvolací soud vyšel z čl. 17 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR, upravujícího předpoklady, za nichž se může přepravce (t. j. odesílatel nebo příjemce) úspěšně domáhat na dopravci nahrazení škody na zásilce, a dále liberační důvody, při jejichž existenci se dopravce odpovědnosti za škodu zprostí. Všechny předpoklady, t. j. jak existence přepravní smlouvy, tak i vznik škody na přepravované zásilce a to během přepravy, byly prokázány. Vzhledem k tomu, že přepravovaná zásilka nebyla vydána do 60 dnů po jejím převzetí k přepravě, uplatní se podle odvolacího soudu právní domněnka vyjádřená v čl. 20 odst. 1 Úmluvy CMR o ztrátě zásilky. Odvolací soud (stejně jako již ve svém shora označeném kasačním usnesení) akcentoval, že otázka vlastnictví přepravované zásilky nemá žádný právní význam pro rozhodnutí o náhradě škody, která vznikla během přepravy poškozením nebo ztrátou zásilky. Samotná ztráta, odcizení, případně poškození zásilky svědčí o vzniku škody a zakládá ve smyslu uvedených právních norem právo na její náhradu vůči dopravci.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný existenci liberačního důvodu ve smyslu čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR netvrdil ani neprokazoval, spatřoval-li jeho naplnění v hrubé nedbalosti odesílatele, jestliže neověřil dostatečně totožnost řidiče. Podle shodného názoru soudů obou stupňů odesílatel ověřil dopravce před nakládkou zásilky dostatečně, když Úmluva CMR v tomto směru žádné povinnosti nestanoví. K tomuto závěru odvolací soud dospěl na základě zjištění soudu prvního stupně, podle něhož zaměstnanci odesílatele při nakládce zásilky ověřili SPZ vozidla podle sdělení žalobkyně, která měla informaci od I. P. a ten od žalovaného, přičemž SPZ na vozidle souhlasilo s SPZ označenou žalovaným na objednávce přepravy, kterou předložil řidič při nakládce. Za liberační důvod zprošťující dopravce odpovědnosti za škodu na přepravované zásilce nelze podle odvolacího soudu považovat ani neúplně vyplněný mezinárodní nákladní list pro chybějící údaje o sídlu a adrese dopravce, neboť tato neúplnost nezpůsobila ztrátu zásilky a nebyla proto v příčinné souvislosti se vznikem škody.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaný odpovídá za vznik škody ztrátou zásilky během přepravy dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR. Přiznal-li proto soud prvního stupně právo na její náhradu podle čl. 23 odst. 1 a 4 Úmluvy CMR, představující hodnotu zásilky v místě a době jejího převzetí k přepravě ve výši 443 934 Kč, dopravné ve výši 21 250 Kč a náklady spojené s celním řízením ve výši 102 340,50 Kč, celkem tedy 567 424 Kč, žalobkyni, na níž toto právo svědčící odesílateli přešlo předmětnou smlouvou o postoupení pohledávky, tvrzeného právního pochybení se nedopustil. Proto jeho rozsudek v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Jejich prostřednictvím namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za vznik škody ztrátou zásilky během přepravy dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR.
Tvrdí, že jeho odpovědnost za škodu je vyloučena, neboť žalobkyně, ač soudem poučena, neprokázala, že ke škodě během přepravy na straně odesílatele došlo. Poukazuje na to, že Úmluva CMR neřeší otázku základních předpokladů pro uplatňování nároku na náhradu škody obecně, nýbrž pouze otázku okolností, za nichž vzniká odpovědnost dopravce za škodu na zásilce, liberační důvody, otázku důkazního břemene a způsobu výpočtu výše a limitace náhradové povinnosti dopravce, stejně jako otázku úroků z prodlení. Na otázky, které nejsou Úmluvou CMR řešeny a za níž označuje zejména otázku osoby oprávněné z náhrady škody, je proto třeba použít národní právo, jímž je v daném případě český právní řád. Aby se mohla oprávněná osoba dovolávat objektivní odpovědnosti dopravce za škodu dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR, musí podle dovolatele zejména prokázat, že jí skutečně v době od převzetí zásilky k přepravě až do jejího vydání vznikla nějaká majetková újma. To však žalobkyně v posuzované věci, ač soudem poučena, neučinila, neboť neprokázala, že by společnosti IVA ROZTOKY s.r.o., která jí pohledávku z titulu náhrady škody postoupila, vznikla v souvislosti se ztrátou zásilky majetková újma. Nedoložila, že by jmenovaná společnost byla majitelem dané zásilky a ani to, že by jejímu jinému případnému majiteli v okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky zaplatila za její ztrátu náhradu. Zaujaly-li za této situace soudy obou stupňů názor, že pro posouzení odpovědnosti za škodu během přepravy není rozhodující, kdo byl vlastníkem ztracené zásilky, postupovaly podle dovolatele v rozporu s hmotným právem i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, na níž v dovolání poukazuje, přičemž závěr odvolacího soudu, že ztrátou zásilky (bez dalšího) vznikla odesílateli škoda, nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že při posuzování otázky vzniku škody zcela opomenuly aplikovat české hmotné právo a že neuvedly právní normu, o níž opřely svůj závěr týkající se vzniku škody na straně odesílatele.
Podle dovolatele by však žalovaný za škodu neodpovídal ani v případě, že by žalobkyně řádně prokázala vznik škody na straně odesílatele, neboť by se této odpovědnosti zprostil podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR, případně ve spojení s § 415 občanského zákoníku, přinejmenším by však neodpovídal za převážnou část škody ve smyslu čl. 17 odst. 5 Úmluvy CMR ve spojení s jejím čl. 17 odst. 2. Naplnění liberačního důvodu spatřuje v tom, že ke škodě došlo zaviněním či přinejmenším hrubou nedbalostí odesílatele, který nepostupoval při nakládání zboží s potřebnou profesionální péčí, jestliže neověřoval totožnost dopravce a neuváděl o něm údaj do nákladního listu. Odesílatel tím nedostál své prevenční povinnosti, kterou dovolatel dovozuje (s ohledem na chybějící úpravu v Úmluvě CMR) z právní úpravy smlouvy o přepravě v obchodním zákoníku a obchodních zvyklostí používaných v oblasti přepravy. V této souvislosti poukazuje na to, že při výkladu povinnosti odborné péče a prevenční povinnosti odesílatele je třeba přihlédnout i k povinnostem odesílatele dle čl. 6 a čl. 7 Úmluvy CMR, což však ani jeden ze soudů neučinil. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný neprokázal liberační důvod podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR a že neověření totožnosti dopravce a řidiče nepřispělo ke vzniku škody, je podle dovolatele v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu k otázce prevenční povinnosti poškozeného, když odvolací soud se námitkou týkající se této povinnosti, popřípadě spoluodpovědností žalobkyně, resp. společnosti IVA Roztoky jako odesílatele dle čl. 17 odst. 5 Úmluvy CMR vůbec nezabýval, v důsledku čehož také věc nesprávně právně posoudil ohledně podílu žalobkyně na údajné škodě. Totéž podle dovolatele platí i pro závěr odvolacího soudu, že Úmluva CMR odesílateli neukládá povinnost k ověření totožnosti dopravce; tuto povinnost je však třeba podle dovolatele dovodit z právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku, který však odvolací soud na danou otázku opomněl aplikovat.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a dále i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho prvního a třetího výroku a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (v pořadí druhý ve věci) rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (v pořadí prvním) rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Ačkoli dovolatel výslovně uvedl, že dovolání podává též z důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nijak tento důvod konkrétně nevymezil. Zejména neuvedl, která skutková zjištění, z nichž napadené rozhodnutí vychází, oporu v provedeném dokazování nemají. Ve vazbě na § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. proto Nejvyšší soud mohl napadené rozhodnutí přezkoumat pouze z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatel zpochybňoval právní závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou ztrátou zásilky během přepravy dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), t. j. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená podrobit dovolacímu přezkumu jeho právní závěry o tom, že otázka vlastnictví přepravované zásilky nemá pro rozhodování o náhradě škody, vzniklé během přepravy poškozením nebo ztrátou zásilky, právní význam, a dále že nedostatky (neúplnost) v označení dopravce v mezinárodním nákladním listě nelze považovat za liberační důvod zprošťující dopravce odpovědnosti za škodu na přepravované zásilce.
Dovolací soud nesouhlasí s dovolatelem, domáhá-li se při posuzování odpovědnosti dopravce za škodu vzniklé ztrátou zásilky v mezinárodní nákladní dopravě aplikace českého právního řádu, zejména obchodního zákoníku.
Předpoklady odpovědnosti dopravce v mezinárodní silniční nákladní dopravě za škodu na přepravované zásilce jsou výlučně a komplexně upraveny v čl. 17 a násl. vyhlášky č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), která má ve smyslu § 756 obch. zák. přednost před právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku, a proto je nelze doplňovat ani omezovat aplikací právní úpravy předpisů národního práva, a to ani za použití argumentu (jak mylně činí dovolatel), že úprava těchto předpokladů odpovědnosti dopravce v Úmluvě CMR neřeší otázku vlastnictví k přepravované zásilce a tím i újmy vzniklé odesílateli. Nepodmiňuje-li Úmluva CMR odpovědnost dopravce za škodu na přepravované zásilce vznikem újmy na straně oprávněné osoby (odesílatele nebo příjemce zásilky), nelze tuto skutečnost konstruovat jako další předpoklad odpovědnosti dopravce za použití předpisů národního práva s tím, že Úmluva CMR tuto otázku neřeší. Ostatně Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 4. srpna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2668/2009, vysvětlil, že z čl. 17 Úmluvy CMR vyplývá, že pro odpovědnost za škodu v důsledku ztráty zásilky postačí sama skutečnost, že došlo ke ztrátě zásilky, a to na rozdíl od obecné odpovědnosti za škodu, která vyžaduje vznik majetkové újmy oprávněného. V této souvislosti odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl, že často dochází k tomu, že přepravovaná zásilka je ve vlastnictví jiného subjektu, odlišného od odesílatele nebo příjemce; odesílatel nemusí v případě vzniku škody na zásilce během přepravy prokazovat, že je vlastníkem zboží.
Dospěl-li proto odvolací soud v posuzované věci k závěru, že otázka vlastnictví k přepravované zásilce, případně otázka újmy vzniklé odesílateli nebo příjemci v důsledku škody na přepravované zásilce, je pro odpovědnost dopravce za škodu vzniklou ztrátou zásilky během mezinárodní přepravy dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR nerozhodná, tvrzeného právního pochybení se nedopustil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Odkaz dovolatele na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, která podmiňuje vznik škody na straně oprávněného subjektu vlastnictvím věci v okamžiku její ztráty, je nepřípadný, neboť dovolatelem uváděná rozhodnutí se týkají právní úpravy obecné odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku, která na danou věc nedopadá. Dovolací soud se neztotožňuje ani s názorem dovolatele, že by neodpovídal za škodu i za situace, že by žalobkyně řádně prokázala vznik škody na straně odesílatele, neboť by se této odpovědnosti zprostil podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Při přezkoumání otázky existence liberačního důvodu dovolací soud vyšel – stejně jako odvolací soud – z právní úpravy obsažené v čl. 17 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR.
Podle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací lhůty.
Podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR dopravce je zproštěn této odpovědnosti, jestliže ztráta zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty bylo zaviněno oprávněným, příkazem oprávněného, který nebyl vyvolán nedbalostí dopravce, vlastní vadou zásilky nebo okolnostmi, které dopravce nemůže odvrátit a jejichž následky odstranit není v jeho moci.
V dané věci by přicházelo v úvahu zproštění odpovědnosti dopravce za ztrátu zásilky pouze v případě, že byla zaviněna oprávněným (odesílatelem). Neúplné údaje o dopravci v mezinárodním nákladním listě, jakož i dovolatelem vytýkané nedostatky odesílatele při ověřování totožnosti dopravce (řidiče), však nebyly v příčinné souvislosti se škodou vzniklou ztrátou zásilky, a proto nebylo možno dospět k závěru o zproštění odpovědnosti dopravce, jak správně odůvodnil odvolací soud. Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud posoudil otázku existence liberačního důvodu v souladu s čl. 17 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR a dovolateli se správné právní posouzení odvolacího soudu ani v této otázce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit nepodařilo.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyni v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-