// Profipravo.cz / Tiché společenství 23.01.2008

Ke škodě vzniklé tichému společníkovi nevyplacením zhodnoceného vkladu

Škoda, spočívající v tom, že nárok tichého společníka na vyplacení zhodnoceného vkladu nebyl plně uspokojen, nevzniká již v okamžiku, kdy obchodní společnost či její představitelé poruší své povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu, nýbrž až okamžikem, kdy je zřejmé, že jeho právo na výplatu vkladu není uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 283/2006, ze dne 12. 12. 2007

vytisknout článek


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému: A. K., zastoupenému opatrovnicí S. T., pracovnicí Obvodního soudu pro Prahu 1, o 593.750,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 186/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2005, č. j. 19 Co 276/2005-82, takto:

I.  Dovolání se odmítá.
II.  Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :
 
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. března 2005, č. j. 12 C 186/2001-69, zamítl žalobu na zaplacení částky 593.750,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody na základě zjištění, že žalobce v r. 1995 uzavřel se společností P. f. a s. k., a. s. (dále 1. FSK, a. s.) tři smlouvy o tichém společenství, do společnosti vložil 500.000,- Kč a společnost se zavázala poskytnout mu dohodnuté plnění. Tyto závazky byly zajištěny směnkami. Žalovaný, který dle tvrzení žalobce společnost „vytuneloval“, byl od 24. 6. 1994 do 4. 11. 1994  členem představenstva 1. FSK, a. s. a zároveň předsedou I. s. F., a. s., obě společnosti byly propojeny personální i obchodní činností zaměřenou na směnky a podílové listy. Nárok žalobce proti žalovanému na náhradu škody, spočívající ve vložených prostředcích do společnosti včetně jejich zhodnocení, neshledal soud důvodným, neboť žalobce je v obchodněprávním vztahu se společností 1. FSK, a. s., která je od 14. 6. 1994 zapsána v Obchodním rejstříku, na majetek této společnosti nebyl prohlášen konkurs a společnost není v likvidaci. Vzhledem k tomu, že společnost, která stále existuje, se smluvně zavázala vrátit žalobci jím uloženou částku včetně zvýšení o 20%, soud dovodil, že tato společnost - jestliže svůj závazek řádně a včas nesplnila - porušila smluvní povinnost a za porušení závazku odpovídá celým svým majetkem, akcionář za závazky společnosti neodpovídá. Každý akcionář po zániku akciové společnosti ručí za závazky společnosti, tedy i za tento závazek, do výše svého podílu na likvidačním zůstatku. Dokud však společnost existuje, může se žalobce na ní domáhat splnění tohoto závazku, a teprve jestliže ani po zrušení společnosti by nárok žalobce nebyl společností uspokojen, mohla by mu vzniknout škoda ve výši konkrétní částky. Soud uzavřel, že dosud není dán základní předpoklad odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu § 420 obč. zák., spočívající ve vzniku škody žalobci.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. července 2005, č. j. 19 Co 276/2005-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci. K námitkám v podaném odvolání poukázal na to, že žalobce netvrdí nic jiného, než že žalovaný jako člen či předseda představenstva 1. FSK, a. s, vyvolal rozsáhlou reklamní kampaň, žalobce uvěřil, že ho očekává rychlé a významné zhodnocení jeho finančních prostředků, a proto vstoupil do smluvního vztahu s 1. FSK, a. s., uzavřel smlouvy o tichém společenství a vložil do této společnosti své finanční prostředky; jeho očekávání se však nesplnila, protože společnost svým závazkům nedostála. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že dokud se žalobce může na existující společnosti domáhat splnění závazku ze smlouvy, není dán vznik a výše tvrzené škody, tedy předpoklad pro náhradu škody. Namísto nároku vůči společnosti na splnění závazku ze smlouvy se žalobce nemůže domáhat náhrady škody vůči jejímu představiteli jen proto, že usoudil, že se plnění od společnosti nedočká, a odpovědnost za závazky společnosti nelze bez dalšího přenášet na její akcionáře ani na její představitele jako fyzické osoby.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b)  o. s. ř. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce vyvozuje z toho, že žaloba byla zamítnuta proto, že se nelze domáhat nároku na náhradu škody přímo po fyzické osobě v případě, že se lze alespoň formálně domáhat plnění po právnické osobě, která protiprávní činnost fyzické osoby zastřešovala a za pomoci které tato fyzická osoba páchala svoji trestnou činnost. S tímto názorem dovolatel nesouhlasí a především v tom spatřuje nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že v daném případě byly splněny všechny zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, která mu byla způsobena trestným činem žalovaného, bez ohledu, zda by bylo teoreticky možno domáhat se plnění i po jiném subjektu. Dovozuje, že v případě splnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu se již nemusí domáhat uhrazení pohledávky po společnosti, která protiprávní činnost žalovaného zaštiťovala a s níž byly smlouvy formálně uzavírány. Dále rozebírá jednotlivé předpoklady odpovědnosti za škodu a aplikuje je na svůj případ. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§ 241a odst. 2 psím. a/ o. s. ř.) namítá z důvodu, že soudy neprovedly důkaz novinovým článkem, ve kterém se žalovaný doznává ke svému podvodnému jednání, a dalšími listinami o trestné činnosti žalovaného, a dále z důvodu, že mu nebylo poskytnuto poučení dle § 118a  o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Závěr odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí v této věci, že majetková újma, spočívající v neuspokojení pohledávky žalobce coby věřitele vůči jeho dlužníkovi – obchodní společnosti, jíž žalobce smluvně svěřil své finanční prostředky, nemohla žalobci ještě vzniknout, je správný, a za této situace je správný i jeho závěr, že z tohoto důvodu nebyl v době vydání napadeného rozhodnutí splněn základní předpoklad pro založení odpovědnosti jiných subjektů za škodu, a žaloba je předčasná. Ke shodnému závěru již Nejvyšší soud ČR dospěl v obdobných věcech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2005 sp. zn. 25 Cdo 1704/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003 sp. zn. 25 Cdo 803/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003).
 
Povinnost obchodní společnosti plnit své závazky vůči tichému společníkovi je založena závazkem ve smlouvě a vzniká z jejich vzájemného vztahu založeného smluvním ujednáním.  Splnění povinností z uzavřené smlouvy o tichém společenství vůči druhé smluvní straně se tichý společník může domáhat na obchodní společnosti jako právnické osobě. Ve vztahu žalobce k jiným subjektům (včetně fyzických osob, předsedy či členů představenstva společnosti) lze jejich mimozávazkovou odpovědnost za nevrácení peněžních prostředků, smluvně společnosti svěřených, uplatňovat až poté, co tato újma ze závazkového právního vztahu mezi společností a jejím společníkem vznikla. Náhrady za plnění, k němuž je zavázán přímý dlužník (obchodní společnost), se totiž jeho věřitel (žalobce) nemůže úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než mu vůbec majetková újma vznikla. Samotné tvrzení o finančních potížích společnosti či o trestné činnosti jejího představitele za trvání existence společnosti neznamená faktickou ztrátu finančních prostředků, jež žalobce do společnosti vložil, a  rovněž není rozhodující, zda došlo k prodlení s výplatou peněžních vkladů, neboť příčinou vzniku škody, jejíž náhrada je na žalovaném požadována, není samotné prodlení s tímto plněním.

Škoda, spočívající v tom, že nárok tichého společníka na vyplacení zhodnoceného vkladu nebyl plně uspokojen, nevzniká tedy již v okamžiku, kdy obchodní společnost či její představitelé poruší své povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu, nýbrž až okamžikem, kdy je zřejmé, že jeho právo na výplatu vkladu není uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat.

Vzhledem k tomu, že otázka existence škody, spočívající v neuspokojení pohledávek společníka ze smluvního vztahu se společností, jíž svěřil své finanční prostředky, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již řešena, nemá  tato otázka však ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani žalobcem tvrzená vada řízení, která je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř), což není tento případ.

Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů