// Profipravo.cz / Zprostředkování, obchodní zastoupení 28.11.2017
Zákaz tzv. jiné činnosti v konkurenční doložce podle § 672a odst. 1 obch. zák.
Smluvní ujednání, které vede k ochraně oprávněných zájmů zastoupeného při jeho účasti v hospodářské soutěži a spočívá v omezení činnosti obchodního zástupce v jeho účasti v hospodářské soutěži, dle kterého je tento obchodní zástupce povinen zdržet se kontaktování, odlákávání či pokusů o odlákání konkrétně vymezených subjektů (zaměstnanců a obchodních partnerů zastoupeného) za účelem realizace vlastních nebo cizích obchodních zájmů v obchodním odvětví předmětu činnosti zastoupeného (resp. zdržet se toho, aby údaje o těchto osobách jiným způsobem poskytoval nebo se pokoušel poskytovat konkurenčním podnikům), bylo třeba vykládat jako konkurenční doložku ve smyslu § 672a odst. 1 obch. zák.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2553/2015, ze dne 24. 8. 2017
Dotčené předpisy: § 672a odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: obchodní zastoupení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Brně částečným rozsudkem ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 36/13 Cm 275/2009-145, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 281 122,42 Kč s úrokem z prodlení ve výši vymezené v rozsudku s tím, že o zbývající části žalované částky ve výši 1 700 768,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Žalobce se v řízení domáhá úhrady provize za zprostředkování uzavření smluv o pojištění, o penzijním připojištění aj., kterou podle jeho názoru žalovaná neoprávněně zadržuje v tzv. „stornorezervě, zaplacení dosud neuhrazené provize, na niž mu vznikl nárok, a odškodnění podle § 669 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvu o obchodním zastoupení nazvanou smlouva pro MBI PrivateBroker, na jejímž základě vykonával žalobce ve smlouvě označený jako samostatný zprostředkovatel neboli „PrivateBroker“ obchodní zastoupení žalované (ve smlouvě označené jako „MBI“) při „zprostředkování smluv o pojištění, smluv o penzijním připojištění mezi klientem a poskytovatelem produktů zprostředkovaných MBI, která je přitom zastoupena PrivateBrokerem, včetně zajištění kvality a péče o PrivateBrokery a o klienty, za provizi, tedy obchodní zastoupení ve smyslu § 652 a násl. obch. zák.“ (dále jen „smlouva“). Smlouva obsahovala vedle ujednání o výši a způsobu výpočtu provize také článek VII upravující tzv. stornorezervu, její výpočet pro každý produkt a oprávnění žalované odečíst a zadržet ji z provize PrivateBrokera, aby jej pro případ storna smlouvy chránila před náhlým požadavkem na vrácení celé provize, která již byla vyplacena.
V článku XI této smlouvy bylo dohodnuto pod písmenem a), že PrivateBroker je povinen během trvání této smlouvy, stejně jako 24 měsíců po jejím ukončení, zdržet se toho, aby klientům MBI nebo klientům podniků sdružených v koncernu MBI na vlastní nebo cizí účet nabízel, zprostředkovával ukládání kapitálu, pojištění nebo správu majetku nebo poskytoval ohledně těchto záležitostí rady nebo ostatní služby v tomto druhu podnikatelské činnosti. Dále je PrivateBrokerovi během trvání smlouvy a po jejím ukončení zakázáno odlákávat nebo pokoušet se odlákat klienty MBI nebo podniků sdružených s MBI v koncernu za účelem uzavření obchodních transakcí, resp. poskytování služeb v obchodním odvětví jejich předmětu činnosti, a to ani na vlastní, ani na cizí účet.
Pod písmenem b) téhož článku bylo sjednáno, že PrivateBroker je povinen během trvání smlouvy a 24 měsíců po jejím ukončení se zdržet toho, aby kontaktoval, odlákával nebo pokoušel se odlákat zaměstnance, PrivateBrokery nebo PrivateBrokery KS MBI nebo společností sdružených s MBI v koncernu za účelem realizace vlastních nebo cizích obchodních zájmů v obchodním odvětví předmětu činnosti MBI, resp. aby údaje o těchto osobách jiným způsobem poskytoval nebo se zkoušel poskytovat konkurenčním podnikům za účelem uzavření agenturních nebo makléřských smluv, resp. hospodářsky rovnocenných dohod. Za zaměstnance, PrivateBrokery a PrivateBrokery KS platí i ti, kteří byli v posledních 24 měsících ve smluvním vztahu s MBI nebo podniky sdruženými s MBI v koncernu.
V článku XII uvedené smlouvy bylo sjednáno, že při porušení některého ze závazků uvedených v článku X nebo XI se PrivateBroker zavazuje zaplatit MBI za každý případ porušení smluvní pokutu ve výši ekvivalentu 7 000 EUR v tuzemské měně.
Žalobce vykonával na základě uvedené smlouvy obchodní zastoupení žalované při uzavření sjednaných smluv a vykonával péči o klienty a další obchodní zástupce žalované, žalovaná však zadržovala v rámci citované smluvní úpravy část provize ve výši 792 566,06 Kč. Žalobce proto vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky v termínu do 25. června 2008. Žalovaná však namísto toho, aby dlužnou provizi žalobci vyplatila, odstoupila od předmětné smlouvy s odůvodněním, že žalobce porušil svoje smluvní povinnosti tím, že kontaktuje MBI PrivateBrokery s cílem odlákat je od společnosti žalované a získat je pro spolupráci s konkurenčním subjektem a za odlákání 10 PrivateBrokerů vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 70 000 EUR. Žalobce označil nařčení z porušení smlouvy jako neopodstatněné, učiněné s cílem žalované vyhnout se právě splnění smluvních závazků a dopisem ze dne 26. června 2008 odstoupil od smlouvy.
Soud prvního stupně posoudil smlouvu účastníků jako platně uzavřenou smlouvu o obchodním zastoupení podle § 652 a násl. obch. zák. s tím, že žalobce jako obchodní zástupce má podle 659 odst. 1 obch. zák. nárok na provizi sjednanou, jinak odpovídající zvyklostem podle místa činnosti a s ohledem na druh zboží, jehož se týká smlouva o obchodním zastoupení. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že žalobce má nárok na zaplacení částky z tzv. stornorezervy ve výši 246 809,44 Kč představující část žalobcem požadované částky 792 566,06 Kč a dále na částku ve výši 34 312,98 Kč, představující nesporný nárok z titulu nevyplacené provize z celkově požadované částky 89 217 Kč.
Ujednání o konkurenční doložce shledal soud prvního stupně neplatným, neboť dospěl k závěru, že nebyla sjednána v souladu s kogentním ustanovením § 672a obch. zák. a s judikaturou Nejvyššího soudu - konkrétně s rozhodnutím ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3859/2009. Podstatné náležitosti konkurenční doložky ve smlouvě o obchodním zastoupení vyplývají přímo z § 672a obch. zák., kterými je písemná forma, platnost pouze po stanovenou dobu (nejdéle však dva roky po ukončení smlouvy), vymezení pro konkrétní území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území, dostatečně konkrétní a přiměřeně vymezený zákaz činnosti obchodního zástupce v přímé souvislosti s ochranou zájmu zastoupeného. V nyní posuzované věci chybí ve smlouvě účastníků jedna z kogentních podstatných náležitostí konkurenční doložky, a sice vymezení územního rozsahu, pro nějž je konkurenční doložka sjednávána. Absence ujednání o územním omezení zákazu konkurence pak vyvolává neplatnost konkurenční doložky, jíž se může dovolat jen obchodní zástupce; jedná se o neplatnost relativní. Žalobce jako obchodní zástupce tak v tomto řízení učinil.
Soud prvního stupně se zabýval obranou žalované, která svůj nárok na smluvní pokutu ve výši 70 000 EUR, což podle kursu platného ke dni 20. října 2010 odpovídá částce 1 715 000 Kč, započetla v rámci procesní obrany na celou žalovanou částku v rozsahu, v jakém se tyto nároky vzájemně kryjí, a proto podle jejího názoru takto zanikl nárok žalobce v nesporném rozsahu. Ujednání o smluvní pokutě shledal soud prvního stupně formálně platným ve smyslu § 544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), dospěl však k závěru, že za porušení konkurenční doložky ji žalovaná požadovat nemůže, kdy tato nebyla shledána platně smluvenou ve smyslu § 672a obch. zák.
Žalobcem požadované odškodné podle § 669 odst. 1 obch. zák. ve výši 1 134 233,76 Kč zůstalo mezi účastníky sporným v plné výši.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. března 2015, č. j. 4 Cmo 27/2015-189, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud hodnotil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jako správná, v odvolacím řízení nezpochybněná a vyšel z nich.
Právní posouzení věci je podle odvolacího soudu závislé na tom, zda ujednání ve smlouvě mezi účastníky uzavřené v článku XI písm. b) lze považovat či nikoliv za konkurenční doložku podle § 672a obch. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost, kterou na sebe žalobce z článku XI písm. b) smlouvy vzal, není konkurenční doložkou. Konkurenční doložkou však je, což ovšem není předmětem posouzení v odvolacím řízení, ujednání pod písmenem a) článku XI, v němž se žalobce zavazuje zdržet se toho, aby klientům MBI nebo klientům podniků sdružených v koncernu MBI nabízel služby v tomto článku popsané. Povinnost neodlákávat PrivateBrokery, která je stanovena pod písmenem b), logicky může mít jen stěží územní vymezení a navíc nejde o takový závazek žalobce, který by ho v případě, že by začal sám podnikat, omezoval více, než kolik vyžaduje potřebná míra ochrany žalované. Jestliže tedy ujednání v článku XI písm. b) smlouvy ohledně povinnosti neodlákávat PrivateBrokery, jak jsou zde specifikováni, není konkurenční doložkou, pak absence ujednání o územním rozsahu, na němž nemá žalovaný ještě 24 měsíců po ukončení smlouvy odlákávat PrivateBrokery, nemá na platnost ujednání žádný vliv.
Právní posouzení soudu prvního stupně je tudíž podle odvolacího soudu nesprávné a ve věci je nutno provést další dokazování. Pak je nutno posoudit, zda ujednání v článku XI pod písm. b) smlouvy je zákazem nekalosoutěžního jednání žalobce nebo prostě jinou povinností, zda se jedná o smluvní či zákonnou povinnost, zda tuto povinnost žalobce porušil a v rozporu se smlouvou odlákal či neodlákal 10 PrivateBrokerů, a zda může být tato povinnost zajištěna smluvní pokutou podle § 544 odst. 1 obč. zák.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně činností majících soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného, jejichž výkon lze konkurenční doložkou sjednanou podle § 672a odst. 1 obch. zák. obchodnímu zástupci zakázat. Odvolací soud se měl ve svých závěrech odchýlit konkrétně od těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu: usnesení ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2785/2009, usnesení ze dne 15. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 1464/2006, a rozsudku ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009.
Již z ustanovení § 672a odst. 1 obch. zák. je podle dovolatele zřejmé, že konkurenčním jednáním, které lze konkurenční doložkou omezit, se rozumí nikoliv pouze činnost, „která je předmětem obchodního zastoupení“, ale i jiné činnosti, které by měly „soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného“, a to samozřejmě za předpokladu dodržení zákonem stanovených omezení spočívajících ve stanovení doby trvání zákazu konkurence a ve stanovení území, na něž se zákaz konkurence vztahuje. Proto považuje dovolatel za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož konkurenční doložkou není ujednání obsažené v článku XI písm. b) smlouvy, ale je jí ujednání obsažené v článku XI písm. a) smlouvy. O nesprávnosti tohoto závěru svědčí podle dovolatele samotná konstrukce článku XI smlouvy, jímž bylo žalobci zakázáno, aby vykonával
a) jak činnost, „která byla předmětem obchodního zastoupení“ – v daném případě, „aby klientům MBI … nabízel, zprostředkovával ukládání kapitálu, pojištění nebo správu majetku nebo poskytoval ohledně těchto záležitostí rady nebo ostatní služby v tomto druhu podnikatelské činnosti“,
b) tak i jiné činnosti, které by mohly mít „soutěžní povahu vůči podnikání“ žalované – v daném případě „aby kontaktoval, odlákával nebo se pokoušel odlákat zaměstnance, PrivateBrokery … za účelem realizace vlastních nebo cizích obchodních zájmů v obchodním odvětví předmětu činnosti MBI“,
v obou případech během trvání smlouvy, stejně jako 24 měsíců po jejím ukončení.
Nesprávnost názoru odvolacího soudu, že ujednání v článku XI písm. b) smlouvy ohledně povinnosti neodlákávat PrivateBrokery, jak jsou zde specifikováni, není konkurenční doložkou, je podle dovolatele zřejmá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2785/2009, kterým byla posuzována platnost konkurenční doložky. Podle názoru dovolatele jsou obě ujednání v článku XI konkurenční doložkou. Pokud by totiž ujednání obsažené v čl. XI písm. b) smlouvy skutečně mělo být „ochranou proti nekalosoutěžnímu jednání obchodního zástupce“, jak tvrdila žalovaná v podaném odvolání, nikoli - ve smyslu ustanovení § 672a odst. 1 obch. zák. - vymezením „jiných činností, které by měly soutěžní povahu vůči podnikání žalované a jejichž výkon lze žalobci po stanovenou dobu, nejdéle však 2 roky po ukončení smlouvy zakázat, pak by nastaly zcela absurdní důsledky. Těmi má žalobce na mysli především to, že po skončení doby 2 let po ukončení smlouvy by se mohl žalobce dopouštět jednání v rozsahu vyplývajícím z čl. XI písm. b) smlouvy, které žalovaná považuje za nekalosoutěžní a žalovaná by se nemohla domáhat, aby se žalobce takového jednání zdržel, ani vůči žalobci uplatnit práva, která mu jinak ustanovení § 53 obch. zák. přiznává pro případ, že by jednání žalobce bylo skutečně jednáním nekalosoutěžním.
Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že „povinnost neodlákávat PrivateBrokery, která je stanovení pod písmenem b), logicky může mít jen stěží územní vymezení a navíc nejde o takový závazek žalobce, který by ho v případě, že by začal sám podnikat omezoval více, než kolik vyžaduje potřebná míra ochrany žalobce (pozn. dovolacího soudu, zde měl odvolací soud na mysli jistě potřebnou míru ochrany žalované)“ a odkázal na usnesení dovolacího soudu ze dne 15. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 1464/2006, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že o odlákání pracovníků z konkurenčního podniku jako formu nekalosoutěžní zabraňovací soutěže nepůjde, když byla pouze využita volná nabídka na trhu pracovních sil (pracovníci odešli od podnikatele, protože byla nejistá jeho budoucí hospodářská prosperita …). Sama nabídka lepších pracovních (platových a jiných) podmínek není nekalým soutěžním jednáním.
Dovolatel má tedy za to, že kdyby žalobce začal sám podnikat, pak by jej zcela jistě ve svobodném podnikání omezoval závazek nenabídnout spolupráci bývalému obchodnímu zástupci žalované, který již se žalovanou nespolupracuje, byť by neuplynula lhůta 24 měsíců od skončení smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovanou. Toto omezení by pak považoval za větší, než vyžaduje potřebná míra ochrany oprávněných zájmů žalované jako zastoupeného.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci tak, že v rozsahu, v němž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 246 809,44 Kč s úroky z prodlení, se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 36/13 Cm 275/2009-145, potvrzuje.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila dovolání za nepřípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a odkázala na svoji argumentaci obsaženou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Navrhla dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a má podle dovolatele spočívat v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně činností majících soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného, jejichž výkon lze konkurenční doložkou sjednanou podle § 672a odst. 1 obch. zák. obchodnímu zástupci zakázat.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel odkázal ve svém dovolání na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž právních závěrů se měl odvolací soud odchýlit, a které se zabývaly platností konkurenční doložky uzavřené podle § 672a obch. zák. Ve svém usnesení ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2785/2009, provedl dovolací soud výklad ustanovení § 672a obch. zák. Zdůraznil, že je třeba vzít na zřetel, že konkurenční doložka je stanovena k ochraně oprávněných zájmů zastoupeného při jeho účasti v hospodářské soutěži; zastoupený se jí chrání před činností obchodního zástupce, která by měla soutěžní povahu. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí dále zabýval otázkou stanovení hranic omezení práva podnikat mezi zastoupeným a obchodním zástupcem.
Rozsahem vymezení ochrany oprávněných zájmů obchodního zástupce omezeným konkurenční doložkou v jeho právu podnikat a stanovením potřebné míry ochrany zastoupeného se zabýval Nejvyšší soud také ve svém rozsudku ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009.
Co se týče usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 1464/2006, na které žalobce v dovolání taktéž odkazoval, tak v tomto rozhodnutí dovolací soud vysvětlil podstatu nekalé soutěže podle naší tehdejší právní teorie.
Z výše uvedené citace ze všech tří rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že se v nich Nejvyšší soud přímo nezabýval otázkou, která je dovolatelem vznesena v nyní posuzované věci, a to charakterem „jiné činnosti“, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného. Je tedy zřejmé, že odvolací soud se nemohl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy od shora uvedených tří rozhodnutí, která se zabývala jinou problematikou, byť související s konkurenční doložkou.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud se dosud nezabýval otázkou charakteru „jiné činnosti“, která může být podle ustanovení § 672a odst. 1 obch. zák. předmětem zákazu v konkurenční doložce sjednané podle tohoto ustanovení.
Dovolání je i důvodné, neboť odvolací soud předmětnou otázku nesprávně právně posoudil.
Podle kogentního ustanovení § 672a odst. 1 obch. zák. ve smlouvě o obchodním zastoupení je možno písemně dohodnout, že obchodní zástupce nesmí po stanovenou dobu, nejdéle však dva roky po ukončení smlouvy, na stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území vykonávat na vlastní nebo na cizí účet činnost, která byla předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného.
Účastníci v článku XI písm. b) sjednali, že PrivateBroker je povinen během trvání smlouvy a 24 měsíců po jejím ukončení se zdržet toho, aby kontaktoval, odlákával nebo pokoušel se odlákat zaměstnance, PrivateBrokery nebo PrivateBrokery KS MBI nebo společností sdružených s MBI v koncernu za účelem realizace vlastních nebo cizích obchodních zájmů v obchodním odvětví předmětu činnosti MBI, resp. aby údaje o těchto osobách jiným způsobem poskytoval nebo je zkoušel poskytovat konkurenčním podnikům za účelem uzavření agenturních nebo makléřských smluv, resp. hospodářsky rovnocenných dohod. Za zaměstnance, PrivateBrokery a PrivateBrokery KS platí i ti, kteří byli v posledních 24 měsících ve smluvním vztahu s MBI nebo podniky sdruženými s MBI v koncernu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že uvedené ujednání ve smlouvě účastníků uzavřené v článku XI písm. b) není konkurenční doložkou, neboť povinnost neodlákávat PrivateBrokery může mít jen stěží územní vymezení a navíc nepředstavuje takový závazek žalobce, který by ho v případě, že by začal sám podnikat, omezoval více, než kolik vyžaduje potřebná míra ochrany žalované jako zastoupené. Dle odvolacího soudu na platnost ujednání obsaženého v článku XI písm. b) smlouvy nemá žádný vliv skutečnost, že v předmětném článku není ujednání o územním rozsahu, jelikož dle výše uvedené úvahy není předmětné smluvní ujednání konkurenční doložkou.
Nejvyšší soud se s uvedeným závěrem neztotožňuje.
Ustanovení § 672a odst. 1 obch. zák. umožňuje v konkurenční doložce sjednat zákaz výkonu i jiné činnosti, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného. Účastníci si ve smlouvě ujednali, že se žalobce měl zdržet toho, aby kontaktoval, odlákával nebo pokoušel se odlákat zaměstnance, PrivateBokery … za účelem realizace vlastních nebo cizích obchodních zájmů v obchodním odvětví předmětu činnosti MBI, resp. aby údaje o těchto osobách jiným způsobem poskytoval nebo se pokoušel poskytovat konkurenčním podnikům… Nelze bez dalšího vyloučit, že by jednání spočívající v odlákávání zaměstnanců a obchodních partnerů bývalým smluvním partnerem zastoupeného – jeho obchodním zástupcem – po zániku smlouvy o obchodním zastoupení (či pouze pokus o takovéto jednání) nemělo soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného. Nejvyšší soud má naopak za to, že předmětné vymezení ve smlouvě zakázané činnosti odpovídá tomu, co měl zákonodárce na mysli uvedenou „jinou činností, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného“. Smluvní ujednání, které vede k ochraně oprávněných zájmů zastoupeného při jeho účasti v hospodářské soutěži a spočívá v omezení činnosti obchodního zástupce v jeho účasti v hospodářské soutěži, dle kterého je tento obchodní zástupce povinen zdržet se kontaktování, odlákávání či pokusů o odlákání konkrétně vymezených subjektů za účelem realizace vlastních nebo cizích obchodních zájmů v obchodním odvětví předmětu činnosti zastoupeného (resp. zdržet se toho, aby údaje o těchto osobách jiným způsobem poskytoval nebo se pokoušel poskytovat konkurenčním podnikům), je třeba vykládat jako konkurenční doložku.
Odvolací soud při posuzování, zda předmětné ujednání je svým charakterem konkurenční doložkou, vůbec nehodnotil, zda je tímto ujednáním zakázána jiná činnost ve smyslu § 672a obch. zák., která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného, což je podmínkou, aby bylo možno předmětné ujednání posuzovat jako konkurenční doložku, ale své posouzení opřel o závěr, že povinnost neodlákávat Private Brokery, jak jsou ve smlouvě specifikováni, může mít jen stěží územní vymezení a navíc nejde o takový závazek žalobce, který by ho v případě, že by začal sám podnikat, omezoval více, než kolik vyžaduje potřebná míra ochrany žalobce (správně žalované).
Závěr, že předmětné povinnosti mohou mít jen stěží územní vymezení, neobstojí, neboť například lze vymezit plnění těchto povinností územím České republiky. Posouzení, zda by tento závazek případně žalobce omezoval více, než kolik vyžaduje potřebná míra ochrany žalované, je pak již posouzením, zda soud může konkurenční doložku podle § 672a odst. 3 obch. zák. omezit nebo prohlásit za neplatnou.
Závěr o platnosti této konkurenční doložky dovolací soud nečinil, neboť odvolací soud, vzhledem ke svému nesprávnému právnímu závěru, tuto otázku neposuzoval.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné a protože nejsou dány podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud podle § 243g o. s. ř. v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-