// Profipravo.cz / Zprostředkování, obchodní zastoupení 29.04.2013

Ke konkurenční doložce při provádění zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví

Výhrada, že dohodnutá konkurenční doložka je neplatná pro rozpor se zákonem o pojišťovacích zprostředkovatelích, který umožňuje, aby pojišťovací zprostředkovatel byl činný i pro více pojišťoven, je neopodstatněná, neboť umožňuje-li obchodní zákoník v ustanovení § 672a, aby si strany sjednaly konkurenční doložku a ta byla podle uvedeného ustanovení dohodnuta, nejde o ujednání v rozporu se zákonem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2019/2011, ze dne 25. 3. 2013

vytisknout článek


(kategorie: zprostředkování, obchodní zastoupení; zdroj: www.nsoud.cz)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně MetLife pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, PSČ 117 21, identifikační číslo osoby 45 79 49 44, zastoupené JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalované R. V., zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, o zaplacení částky 312.082,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 187/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2010, č. j. 3 Cmo 230/2010-238, takto:

Dovolání se zamítá.


Odůvodnění:

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty podle smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené mezi účastnicemi za porušení konkurenční doložky dohodnuté ve smlouvě.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2010, č. j. 36 Cm 187/2006-186, zamítl žalobu o zaplacení částky 312.082,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok I.), žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení (výrok II.) a k náhradě znalečného (výrok III.).

O odvolání žalobkyně rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 312.082,- Kč, a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud opakoval dokazování smlouvou o obchodním zastoupení uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou 19. května 2005 (dále též jen „smlouva“) a dopisem žalobkyně z 3. ledna 2006 adresovaným žalované (dále jen „dopis“). Ze smlouvy zjistil, že byla sjednána na dobu neurčitou a jejím předmětem byla úprava právních vztahů mezi žalobkyní a žalovanou jako obchodní zástupkyní při provádění zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví, tj. při výkonu odborné činnosti směřující k uzavírání pojistných smluv v oblasti životního a úrazového pojištění společností a činností s tím souvisejících. Podle čl. X bodu 1. smlouvy se žalovaná zavázala nevstupovat po dobu platnosti smlouvy do přímých nebo nepřímých smluvních vztahů s jiným subjektem, který poskytuje finanční služby. Dále se zavázala, že po dobu dvanácti měsíců po ukončení smlouvy nebude na území České republiky vykonávat na vlastní nebo cizí účet činnost, která je předmětem obchodního zastoupení podle smlouvy nebo jakoukoli jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalobkyně, zejména nebude zprostředkovávat pojistné smlouvy z oblasti životního a/nebo úrazového pojištění. Pro případ porušení tohoto ustanovení si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši všech provizí a odměn, které byly vyplaceny na základě této smlouvy žalované v době dvanácti měsíců před jejím ukončením. Z dopisu zjistil, že žalobkyně oznámila žalované, že odstupuje s okamžitými účinky od smlouvy pro porušení čl. X bodu 1. smlouvy, kterého se žalovaná dopustila tím, že uzavřela smluvní vztah se společností AEGON Pojišťovna, a. s., jež poskytuje finanční služby, s tím, že smluvní pokuta ve výši 312.082,- Kč je stanovena na základě čl. X bodu 1. smlouvy a je splatná do 30 dnů od obdržení tohoto oznámení. Závěrem dopisu žalobkyně upozornila žalovanou mimo jiné na zbývající část konkurenční doložky, týkající se jejího závazku v období po ukončení smlouvy.

Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že účastnice uzavřely smlouvu o obchodním zastoupení podle ustanovení § 652 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), nesouhlasil však se závěrem o neplatnosti ujednání o konkurenční doložce v čl. X bodu 1. smlouvy. Z ujednání zjistil, že strany si zákaz výkonu dohodnuté činnosti po dobu 12 měsíců po ukončení smlouvy sjednaly ve větě druhé bodu 1. čl. X smlouvy. Žalobkyně se však žalobou (včetně odkazu na obsah dopisu) domáhá zaplacení smluvní pokuty za porušení závazku obsaženého ve větě první bodu 1. čl. X smlouvy a odvolací soud z obsahu spisu nezjistil, že by se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty výlučně s odkazem na porušení konkurenční doložky ve větě druhé tohoto ujednání. Proto nepovažoval za potřebné zabývat se posouzením (ne)platnosti této části konkurenční doložky. Ohledně neplatnosti konkurenční doložky spočívající v žalovanou tvrzené neurčitosti co do použitého pojmu „finanční služby“ poukázal odvolací soud na to, že pojem „finanční služby“ byl v době uzavření smlouvy obsažen a užíván především v zákoně č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí (dále jen „zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích“), dále v zákoně č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a v příloze XIV a ke sdělení ministerstva zahraničních věcí o sjednání Evropské dohody zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, uveřejněnému pod č. 7/1995 Sb. (dále jen „sdělení MZV“). Proto uzavřel, že závěr soudu prvního stupně o neurčitosti tohoto pojmu, a tudíž neplatnosti konkurenční doložky, není správný.

Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaná uzavřela 15. června 2005 se společností AEGON Pojišťovna, a. s., další smlouvu o obchodním zastoupení, jejímž předmětem bylo vyvíjet činnost směřující k uzavření pojistných smluv, přičemž za rozhodnou odvolací soud považoval skutečnost, že k uzavření takové smlouvy došlo, nikoli to, jak tvrdila žalovaná, že do registru pojišťovacích zprostředkovatelů byla zapsána až v únoru 2006. K porušení sjednané konkurenční doložky došlo samotným uzavřením smlouvy se třetím subjektem a žalobkyně má právo na smluvní pokutu v žalované výši.

Proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.

Uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jejími námitkami o absolutní neplatnosti závazku obsaženého ve větě první bodu 1. čl. X a nezabýval se ani druhou částí konkurenční doložky upravující závazek pro dobu po ukončení smlouvy, a že jeho závěr, podle kterého se žalobkyně domáhala smluvní pokuty jen pro porušení konkurenční doložky podle věty první bodu 1. čl. X smlouvy, nemá oporu v provedeném dokazování. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nezabýval druhou částí konkurenční doložky, nezabýval se ani argumentací žalované o neplatnosti konkurenční doložky z důvodu nevyváženosti práv a povinností smluvních stran, když podle názoru dovolatelky právě tato druhá část sporného ujednání rovnost účastníků závazkového vztahu a zásadu proporcionality postrádá.

K určitosti pojmu finanční služby, k němuž odvolací soud odkázal i na sdělení MZV, uvádí, že za použití výkladu tohoto pojmu ve smyslu sdělení MZV by dovolatelka nemohla mimo jiné ani používat platební kartu k bankovnímu účtu, zakoupit osobní automobil na leasing, zřídit si cestovní pojištění, být účastna na penzijním připojištění atd., a byla by tak zásadně ovlivněna i ve svém soukromém životě. Přitom další dva právní předpisy, na které odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal, pojem finanční služby nijak nedefinují.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že konkurenční doložku neshledal neplatnou pro zjevný rozpor s ustanovením § 5 odst. 1 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, jenž jako veřejnoprávní předpis umožňuje, aby pojišťovací zprostředkovatel byl činný i pro více pojišťoven. Zdůrazňuje, že nadto nebylo v průběhu řízení prokázáno, že by nabízela pojistné produkty stejného obsahu jako pro žalobkyni, naopak předložila důkaz (dodatek ke smlouvě o obchodním zastoupení uzavřený s AEGON Pojišťovnou, a. s.), že AEGON Pojišťovna, a.s. nabízela jiné finanční produkty než žalobkyně.

Uplatnění nároku na smluvní pokutu považuje dovolatelka též za rozporné s dobrými mravy, neboť jí žalobkyně nevyplatila provize za 12 měsíců následujících po ukončení smlouvy ve výši cca 500.000,- Kč, což s ohledem na žalobkyní požadovanou částku v tomto sporu znamená pro dovolatelku „faktickou škodu“ ve výši 812.082,- Kč, a to zjevně odporuje nejen dobrým mravům, ale i zásadám poctivého obchodního styku.

Považoval-li konkurenční doložku za platnou, odvolací soud pochybil, nevyužil-li moderačního práva a smluvní pokutu, která je nepřiměřeně vysoká s ohledem na zajišťovanou povinnost, nesnížil.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání zamítnout.

Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona

č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a nejprve se zabýval správností právního posouzení věci.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 652 odst. 1 obch. zák. smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv (dále jen „obchody“) nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného a na jeho účet.

Podle ustanovení § 672a odst. 1 obch. zák. ve smlouvě o obchodním zastoupení je možno písemně dohodnout, že obchodní zástupce nesmí po stanovenou dobu, nejdéle však 2 roky po ukončení smlouvy, na stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území vykonávat na vlastní nebo na cizí účet činnost, která byla předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného.

Z ustanovení § 301 obch. zák. vyplývá, že nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.

Posoudit, zda napadený rozsudek odvolacího soudu je se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu o platnosti konkurenční doložky obsažené ve větě první bodu 1. čl. X smlouvy.

Výklad sporného ujednání, jímž odvolací soud dospěl k závěru, že konkurenční doložka obsažená ve větě první čl. X bodu 1, není neplatná pro neurčitost, odpovídá ustálené judikatuře. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití interpretačních pravidel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek ze dne 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009 - in www.nsoud.cz). Ústavní soud pak - z pohledu ústavou garantovaných základních práv - ve své judikatuře zdůrazňuje, že základním principem výkladu smluv, reflektujícím autonomii smluvních stran v soukromoprávních vztazích a společenskou a hospodářskou funkci soukromoprávní smlouvy, je priorita výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný. Postup upřednostňující výklad vedoucí k závěru o neplatnosti smlouvy Ústavní soud posuzuje jako rozporný s principy právního státu a tudíž ústavně nekonformní (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003 - in www.usoud.cz).

Námitka dovolatelky zpochybňující správnost závěru odvolacího soudu o určitosti dohodnuté konkurenční doložky zavazující žalovanou nevstupovat do přímých nebo nepřímých smluvních vztahů s jiným subjektem, který poskytuje finanční služby, je nedůvodná. Pojem finanční služby je obsažen v ustanovení § 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o obchodním zastoupení) a podle něho je pojistná smlouva smlouvou o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné. Jestliže smlouva o obchodním zastoupení byla uzavřena mezi pojišťovnou a žalovanou jako obchodním zástupcem, předmětem smlouvy byla úprava právních vztahů mezi společností a obchodním zástupcem při provádění zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví a smluvní pokuta je žalobkyní požadována za to, že žalovaná v rozporu s ujednáním ve větě první čl. X bodu 1. ještě za trvání smlouvy uzavřela další smlouvu o obchodním zastoupení se třetím subjektem, a to společností AEGON Pojišťovna, a. s., je nepochybné, že porušila závazek nevstupovat do přímých nebo nepřímých smluvních vztahů s jiným subjektem, který poskytuje finanční služby právě toho typu, které poskytuje žalobkyně a kterých se týkalo plnění žalované sjednané ve smlouvě.

Nedůvodná je rovněž námitka zpochybňující správnost závěru o určitosti konkurenční doložky, nezabýval-li se odvolací soud druhou částí konkurenční doložky, v níž dovolatelka spatřuje porušení rovnosti účastníků závazkového vztahu a zásady proporcionality vzájemných práv a povinností, neboť smluvní pokuta byla vyčíslena a uplatněna za porušení závazku uvedeného ve větě první čl. X bodu 1. smlouvy. Odvolací soud se proto touto částí konkurenční doložky správně nezabýval. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že i v případě, kdyby tato část konkurenční doložky byla shledána neplatnou, neplatnost by se týkala jen této - oddělitelné - části smlouvy.

Výhrada, že dohodnutá konkurenční doložka je neplatná pro rozpor se zákonem o pojišťovacích zprostředkovatelích, který umožňuje, aby pojišťovací zprostředkovatel byl činný i pro více pojišťoven, je rovněž neopodstatněná, neboť umožňuje-li obchodní zákoník v ustanovení § 672a, aby si strany sjednaly konkurenční doložku a ta byla podle uvedeného ustanovení dohodnuta, nejde o ujednání v rozporu se zákonem.

Námitku rozporu uplatněné smluvní pokuty s dobrými mravy dovolatelka připíná ke skutečnosti, že jí žalobkyně nevyplatila provize za 12 měsíců následujících po ukončení smlouvy. Žádné jiné skutečnosti, které by umožňovaly posouzení, zda uplatněná smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy, příp. zda výkon práva žalobkyně odporuje zásadám poctivého obchodního styku, netvrdila. Má-li dovolatelka za to, že jí žalobkyně nevyplatila provizi v souladu se smlouvou, může se tohoto svého práva domáhat, nejde však o skutečnost, pro kterou by bylo možno smluvní pokutu rovnající se vyplaceným provizím považovat za rozpornou s dobrými mravy.

Dovolatelka rovněž neuvádí, na základě jakých skutečností by měla být smluvní pokuta moderována. Přitom předpoklady moderačního oprávnění soudu podle ustanovení § 301 obch. zák. musí být posuzovány individuálně na základě konkrétních okolností každého případu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že pro aplikaci moderačního oprávnění musí být splněny tři podmínky, jimiž jsou nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, omezení možnosti snížit smluvní pokutu až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje, a nutnost při snížení smluvní pokuty přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Tyto předpoklady moderačního oprávnění soudu Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil ve svých rozhodnutích (srov. rozsudek ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004 a rozsudek ze dne 15. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 1826/2008, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolatelka skutečnosti rozhodné z hlediska těchto podmínek pro moderaci smluvní pokuty neuvedla.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.

Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se dostatečně nezabýval jejími námitkami o neplatnosti závazku obsaženého ve větě první bodu 1. čl. X smlouvy. Nejvyšší soud předesílá, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se zabýval námitkami žalované k obsahu pojmu finanční služby a námitkami, že pro třetí subjekt začala být žalovaná činná až po skončení smlouvy uzavřené se žalobkyní. Současně vysvětlil, z jakého důvodu se nezabýval námitkami k tvrzení o neplatnosti konkurenční doložky obsažené ve větě první s ohledem na ujednání ve větě druhé bodu 1. čl. X smlouvy. Vytýkané vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se proto odvolací soud nedopustil.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnosti rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.

V průběhu dovolacího řízení společnost Amcico pojišťovna a. s., změnila svou obchodní firmu ke dni 1. ledna 2013 na MetLife pojišťovna a.s. Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví rozhodnutí.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů