// Profipravo.cz / Zprostředkování, obchodní zastoupení 30.11.2011

Ke vzniku práva obchodního zástupce na odškodnění podle § 669 obch. zák.

Vznik práva obchodního zástupce na odškodnění podle § 669 obch. zák. je podmíněn současným splněním dvou předpokladů, totiž jednak že obchodní zástupce zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, jednak že placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky, a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka.

První z uvedených předpokladů pak není splněn již tím, že byl rozvinut významně obchod zastoupeného v důsledku činnosti obchodního zástupce, takže jeho práce pro zastoupeného byla přínosná; k jeho naplnění je též třeba, aby zastoupený měl i po ukončení vztahu obchodního zastoupení výhody vyplývající z obchodů se zákazníky, jež obchodní zástupce získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod.

Druhým z předpokladů je, že placení odškodnění je vzhledem ke zvláštním okolnostem konkrétního případu spravedlivé. Jako zvláště významné hledisko pro uplatnění korektivu ekvity zákon zdůrazňuje provizi, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných se zákazníky, které získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod. Tato provize nemusí být nutně identická s provizí, která byla obchodnímu zástupci vyplacena.

Úvahu o důvodech k použití korektivu ekvity přitom nelze redukovat toliko na vyhodnocení výše provize a skutečnosti, zda byla sjednána konkurenční doložka; zákon již pro účely posouzení vzniku nároku na odškodnění ukládá hodnotit všechny okolnosti případu, které mají vzhledem ke své povaze význam při posouzení, zda je placení odškodnění spravedlivé.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, ze dne 26. 10. 2011

vytisknout článek


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně E. P., zastoupené Mgr. Jaroslavem Pomališem, advokátem, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, proti žalované ING Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku, organizační složka, se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Nádražní 344/25, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 40763587, zastoupené Dr. Vítem Horáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 5, o zaplacení částky 155.092,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 338/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2009, č. j. 3 Cmo 25/2009-206, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2009, č. j. 3 Cmo 25/2009-206, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2008, č. j. 16 Cm 338/2006-183, v části výroku pod bodem I, jíž byla přisouzena částka 111.887,80 Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku pod bodem III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se žalobou podanou dne 18. října 2006 proti žalované označené jako Nationale - Nederlanden životní pojišťovna, organizační složka, IČ 40763587, Nádražní 344/25, 150 00 Praha 5 - Smíchov, domáhala zaplacení částky 155.092,- Kč s úrokem z prodlení, a to z titulu práva obchodního zástupce na odškodnění podle ustanovení § 669 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2008, č. j. 16 Cm 338/2006-183, uložil žalované, kterou označil jako ING Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku, IČ 40763587, Nádražní 344/25, 150 00 Praha 5 - Smíchov, zaplatit žalobkyni částku 123.038,80 Kč s 9% úrokem z prodlení od 1. února 2006 do zaplacení (výrok pod bodem I), co do částky 32.053,20 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III).

Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně na základě smlouvy ze dne 1. května 2001 nahrazené posléze smlouvou ze dne 1. listopadu 2001 působila po dobu 45 měsíců pro žalovanou jako obchodní zástupce (vztah byl ukončen dohodou k 31. lednu 2005), v jejímž průběhu byla pro žalobkyni přínosem a obdržela od ní získatelské a následné provize v celkové výši 950.292,- Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaná nezpochybnila, že činnost žalobkyně pro ni byla přínosem, a že též pokud jde o právo žalobkyně na odškodnění, má co do základu tuto skutečnost za nespornou; spor byl jen o to, jakým způsobem, z jakých provizí a za jako dobu má být odškodnění vypočítáno. Dovodil, že žalobkyně uplatnila právo na odškodnění v zákonné lhůtě, a usoudil, že vyplacení odškodnění je spravedlivé, neboť částky vyplacené žalovanou na provizích nebyly zanedbatelné a lze tedy mít důvodně zato, že byl rozvinut významně obchod žalované v důsledku činnosti žalobkyně, tj. její práce pro žalovanou byla přínosná. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 654/2006 dovodil, že odškodnění má být vypočteno z veškerých vyplacených odměn. Při průměrné měsíční provizi ve výši ve výši 21.117,60 Kč dospěl za 12 měsíců k částce 253.411,- Kč, kterou vzhledem k absenci konkurenční doložky krátil na polovinu. K výsledné částce odškodnění pak připočetl částku 5.391,- Kč jako zůstatek tzv. zádržného fondu a odečetl započtenou vzájemnou pohledávku žalované ve výši 9.057,80 Kč.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem, v němž označil žalovanou jako Nationale-Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N.V., se sídlem Weena 505, Rotterdam, Nizozemí, organizační složka ING Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku, se sídlem Nádražní 344/25, 150 00 Praha 5, IČ 40763587, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku pod bodem I přisuzující žalobkyni částku 111.887,80 Kč s úrokem z prodlení a ve výroku pod bodem III o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a plně se ztotožnil i s jeho závěry právními.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež co do přípustnosti opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Za otázku zásadního právního významu dovolatelka označila otázku způsobu kalkulace výše odškodnění podle ustanovení § 669 obch. zák., která podle jejího názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud ji řešil v rozporu s hmotným právem, se směrnicí Rady č. 86/653/EHS, s dosavadní judikaturou Evropského soudního dvora i se závěry učiněnými ve stanoviscích generálních advokátů. Odvolacímu soudu zejména vytkla, že bez dalšího přijal tvrzení žalobkyně, že má právo na odškodnění, a že při stanovení výše spravedlivého odškodnění nezohlednil všechny relevantní faktory, zejména se vůbec nezabýval otázkou prospěchu žalované z pojistných smluv uzavřených na základě činnosti žalobkyně, že při stanovení výše odškodnění a jeho horní hranice nesprávně přihlédl rovněž k získatelským a servisním provizím vyplaceným žalované, a že nesprávně dovodil, že výše odškodnění se bez dalšího rovná horní hranici odškodnění stanovené v § 669 odst. 2 obch. zák. Argumentovala, že odškodnění musí zásadně odpovídat výhodám, které plynou zastoupenému z činnosti obchodního zástupce v období po ukončení smlouvy o obchodním zastoupení, že jeho vyplacení musí být spravedlivé se zřetelem na veškeré relevantní faktory, jejichž výčet v ustanovení § 669 odst. 1 obch. zák. je toliko demonstrativní, a že až následně, po výpočtu výše odškodnění, lze na toto odškodnění aplikovat horní limit.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu o vzniku práva žalobkyně na odškodnění podle ustanovení § 669 odst. 1 obch. zák. je v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud proto shledal rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným a tudíž dovolání přípustným. Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je dovolání též důvodné, neboť uplatněný dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn.

Podle ustanovení § 669 obch. zák., ve znění novely provedené zákonem č. 370/2000 Sb., jíž byla do právního řádu České republiky implementována směrnice Rady č. 86/653/EHS ze dne 18. prosince 1986, o koordinaci členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců, obchodní zástupce má v případě ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestliže a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a b) placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky ve smyslu § 672a (odstavec 1). Výše odškodnění nesmí překročit roční provizi vypočítanou z ročního průměru odměn získaných zástupcem během posledních pěti let, a trvala-li smlouva dobu kratší než pět let, musí být vypočítáno z průměru za celé smluvní období (odstavec 2).

V citovaném ustanovení (v jeho odstavci 1) jsou upraveny především předpoklady, za nichž obchodnímu zástupci v případě ukončení smlouvy o obchodním zastoupení právo na odškodnění vzniká. Je třeba přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud pochybil, ztotožnil-li se s právním posouzením soudu prvního stupně, jenž závěr o vzniku (existenci) práva žalobkyně na odškodnění založil na argumentu, že v otázce samotného vzniku tohoto práva není mezi stranami sporu, a nikoliv na aplikaci ustanovení § 669 odst. 1 obch. zák. na zjištěný skutkový stav věci. Ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. umožňuje soudu vzít za svá skutková zjištění shodná (nesporná) tvrzení účastníků, avšak závěr o tom, že tu je právo (jenž v souzené věci splývá s posouzením důvodnosti žaloby co do základu), není závěrem skutkovým, nýbrž závěrem právním; jde o výsledek vyhledání, výkladu a aplikace příslušné normy hmotného práva na zjištěný skutkový stav věci. Je povinností soudu („iura novit curia“) posoudit věc z hlediska právního, jak co do základu uplatněného nároku, tak co do jeho výše, a to bez zřetele na to, jaká stanoviska v tomto ohledu zaujímají procesní strany. Odvolací soud však v rozporu s tímto požadavkem na vlastní právní posouzení uplatněného nároku co do jeho základu rezignoval.

Skutečnosti, které jsou podle ustanovení § 669 obch. zák. rozhodné pro vznik práva na odškodnění, jsou zároveň – v tom či onom ohledu - významné též pro určení jeho výše. Obecně vzato by tedy nebylo vyloučeno dospět v rámci dovolacího přezkumu k závěru, že úvahy odvolacího soudu vážící se k výši odškodnění implikují též postačující posouzení práva na odškodnění co do základu. Tak by tomu ovšem mohlo být pouze tehdy, bylo-li by právní posouzení odvolacího soudu v otázce výše odškodnění úplné, a ono úplné není. Vznik práva na odškodnění je podmíněn současným splněním dvou předpokladů, totiž jednak že obchodní zástupce zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, jednak že placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky, a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka.

První z uvedených předpokladů pak není splněn již tím, že byl rozvinut významně obchod žalované v důsledku činnosti žalobkyně (jenž ostatně soudy nižších stupňů dovodily pouze ze zjištěné výše vyplacené provize), takže její práce pro žalovanou byla přínosná; k jeho naplnění je též třeba, aby žalovaná měla i po ukončení vztahu obchodního zastoupení výhody vyplývající z obchodů se zákazníky, jež žalobkyně získala nebo s nimiž významně rozvinula obchod. Posouzením této otázky se odvolací soud (a též soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud převzal) zabývat opomněl.

Druhým z předpokladů je, že placení odškodnění je vzhledem ke zvláštním okolnostem konkrétního případu spravedlivé. Jako zvláště významné hledisko pro uplatnění korektivu ekvity zákon zdůrazňuje provizi, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných se zákazníky, které získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod. Tato provize nemusí být nutně identická s provizí, která byla obchodnímu zástupci vyplacena. Odvolací soud se mýlí, přisuzuje-li usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2008, sp. zn. 32 Odo 654/2006, in www.nsoud.cz, právní závěr o tom, že při posouzení spravedlnosti placení odškodnění je třeba přihlížet ke všem vyplaceným provizím. Nejvyšší soud tímto rozhodnutím odmítl dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovodil, že dovolatel zpochybnil závěr o výši vyplacených provizí toliko prostřednictvím skutkových námitek, a přezkumem správnosti právního posouzení odvolacího soudu se tudíž nezabýval. V souzené věci bylo třeba se vypořádat s námitkami žalované, zejména zjistit a vyhodnotit podstatu tzv. získatelské provize, popřípadě jiných druhů vyplacených provizí (srov. dovolací argumentaci stran tzv. servisní provize), a posoudit, zda skutečně všechny tyto provize vyplývají z obchodů uskutečněných s těmi zákazníky, které žalobkyně získala nebo s nimiž významně rozvinula obchod, a zda je žalobkyně ukončením vztahu obchodního zastoupení ztratila (což předpokládá, že by je jinak z již uskutečněných obchodů dostávala). Ani to odvolací soud neučinil.

Zbývá dodat, že úvahu o důvodech k použití korektivu ekvity nelze redukovat toliko na vyhodnocení výše provize a skutečnosti, zda byla sjednána konkurenční doložka; zákon již pro účely posouzení vzniku nároku na odškodnění ukládá hodnotit všechny okolnosti případu, které mají vzhledem ke své povaze význam při posouzení, zda je placení odškodnění spravedlivé.

Nelze než uzavřít, že právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je neúplné a tudíž nesprávné a již z tohoto důvodu nemůže obstát.

Vzhledem k přípustnosti dovolání se dovolací soud zabýval z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.) též tím, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny, a zjistil, že řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem bylo takovou vadou zatíženo.

Ze spisu vyplývá, že soudy nižších stupňů si nezjednaly jasno v otázce, kdo je vlastně žalován v tomto sporu. V žalobě byl žalovaný označen jako Nationale - Nederlanden životní pojišťovna, organizační složka, IČ 40763587, Nádražní 344/25, 150 00 Praha 5 - Smíchov, a soud prvního stupně zavázal svým rozhodnutím žalovanou označenou jako ING Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku, IČ 40763587, Nádražní 344/25, 150 00 Praha 5 - Smíchov, což odpovídá organizační složce zahraniční právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku vedeném u Městského soudu v Praze v oddílu A, vložka 6305, v podobě před datem 1. ledna 2007 a v podobě po tomto datu. Odvolací soud, který ještě v předvolání k odvolacímu jednání (srov. č. l. 201 spisu) označil za žalovaného též ING Životní pojišťovnu N.V., pobočku pro Českou republiku, Nádražní 344/25, 150 00 Praha 5, IČ 40763587, a takto žalovaného (bez přesné adresy a identifikačního čísla) označil ještě v protokole o jednání, při němž byl vyhlášen napadený rozsudek (srov. č. l. 202 spisu), v písemném vyhotovení tohoto rozsudku uvedl – podle obsahu spisu bez dalšího, z vlastní iniciativy - jako žalovaného Nationale-Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N.V., se sídlem Weena 505, Rotterdam, Nizozemí, organizační složka ING Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku, se sídlem Nádražní 344/25, 150 00 Praha 5, IČ 40763587. Proč tak učinil, respektive jak se vypořádal s tím, vůči komu byla podána žaloba a s kým jednal soud prvního stupně, není v odůvodnění jeho rozhodnutí zmínky. V žádném případě však nelze tento jeho postup posoudit jako procesně korektní. Není pochyb o tom, že organizační složka zahraniční právnické osoby, byť se zapisuje do obchodního rejstříku, nemá právní subjektivitu a tedy ani způsobilost být účastníkem řízení (srov. § 19 o. s. ř.); tu má pouze příslušná zahraniční právnická osoba (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1634/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 102, svazek 2/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 32 Odo 945/2002, uveřejněné tamtéž pod číslem C 2066, svazek 26, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2011, sp. zn. 21 Cdo 1027/2010, in www.nsoud.cz). Tyto závěry soud prvního stupně zřejmě přehlédl. S takovým problémem se však nelze vypořádat tak, jak učinil odvolací soud, tj. jednoduše uvést do záhlaví rozhodnutí ve věci samé příslušnou zahraniční právnickou osobu, za jejíž firmou a sídlem následuje označení její organizační složky, zde již jakožto pouhá informace o tom, že se spor týká této organizační složky. Bylo povinností odvolacího soudu zvážit, zda je označení žalovaného v žalobě vadou podání odstranitelnou postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř., či zda jde o nedostatek podmínky řízení odůvodňující postup podle ustanovení § 104 o. s. ř., neboť je žalován někdo, kdo účastníkem řízení být nemůže (nemá procesní subjektivitu).

Jestliže takto odvolací soud nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je tedy dán též dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Každý z uvedených dovolacích důvodů sám o sobě postačí pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil v příslušném rozsahu (tj. v části, v níž bylo napadeno odvoláním) i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů