// Profipravo.cz / Zprostředkování, obchodní zastoupení 01.08.2011
K určení obsahu zprostředkovávané smlouvy ve smlouvě o zprostředkování
Základním obsahem smlouvy o zprostředkování je určení obsahu smlouvy, jejíž uzavření má být zprostředkováno. Nebylo-li účastníky smlouvy o zprostředkování jednoznačně dohodnuto, jaká konkrétní smlouva s jakým předmětem plnění má být zprostředkována, je pro chybějící podstatnou náležitost zprostředkovatelské smlouvy tato smlouva neplatná, a účastníci jsou povinni vrátit si navzájem plnění na jejím základě přijaté.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2305/2009, ze dne 25. 5. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce JUDr. R. K., správce konkursní podstaty úpadce AUTOHAUS, s.r.o., se sídlem ve Vysokém Mýtě, Husova 736/IV, PSČ 566 01, identifikační číslo osoby 25952498, proti žalované BYCHL s.r.o., se sídlem ve Vestci 169, PSČ 252 42, identifikační číslo osoby 45798061, zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o zaplacení částky 114.190 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 8/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2009, č. j. 3 Cmo 271/2008-122, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2009, č. j. 3 Cmo 271/2008-122, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2008, č. j. 45 Cm 8/2007-84, uložil žalované zaplatit žalobci částku 114.190,- Kč s úrokem z prodlení z uvedené částky od 16. února 2006 do zaplacení, a to v sazbě, určené pro každé pololetí součtem reposazby vyhlášené ČNB ve Věstníku ČNB platné k prvnímu dni toho kterého pololetí a 7% bodů (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků (výrok II.) a náhradě nákladů státu (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě poptávky společnosti Karex, a.s. učiněné u úpadce v roce 2005 na koupi 2 vozů BMW 325xi oslovil úpadce (jako osoba nedisponující možností přímého prodeje) žalovanou jako autorizovaného prodejce poptávaných vozů a v důsledku jednání úpadce došlo k uzavření kupních smluv na oba vozy a zaplacení kupní ceny. Po právním posouzení věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byla ústně uzavřena podle § 642 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) smlouva o zprostředkování a žalobci přísluší právo na provizi obvyklou za zprostředkování obdobných smluv v době uzavření smlouvy o zprostředkování, která podle skutkových zjištění soudu (výslechem svědků V., D., O.) odpovídá 10-15 % kupní ceny prodávaného vozu. Žalobcem uplatněná částka 114.190,- Kč je tak podle soudu prvního stupně nikoli nadsazenou výší provize a soud prvního stupně žalobě proto v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 9. března 2009, č. j. 3 Cmo 271/2008-122, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Současně rozhodl o tom, že žalované se povinnost nahradit státu náklady řízení neukládá a rozhodl i o náhradě nákladů mezi účastníky před soudy obou stupňů.
Odvolací soud podle obsahu odůvodnění rozsudku vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Současně uvedl, že „vzhledem k přetrvávajícím rozdílným názorům účastníků i pro své vlastní zjištění je potřebné doplnit dokazování výslechem svědkyně M. T., vedoucí prodeje žalované“. Odvolací soud, oproti soudu prvního stupně, podle obsahu odůvodnění rozsudku, dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy o zprostředkování. Tento svůj závěr odvolací soud opírá o to, že „žalovaný uzavření tvrzené smlouvy v průběhu řízení před soudem důrazně popíral, výslech jednatele žalované B. pak nebyl žalobcem vůbec navržen. I pro případ, že by taková smlouva nebyla uzavřena a došlo k bezesmluvnímu plnění, kdy žalobce tvrdil, že vyúčtovanou provizi za zprostředkování měla za žalovaného schválit svědkyně T., pak takové tvrzení žalobce bylo vyvráceno výslechem této svědkyně, která jako vedoucí prodeje žalované toto popřela, fakturu úpadci vrátila a podle jejího názoru ani žádná dohoda, která by fakturaci opravňovala, mezi účastníky uzavřena nebyla“. Poté odvolací soud uzavřel, že žalobce neprokázal důvodnost uplatněného nároku, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel namítá, že před soudem prvního stupně bylo jednoznačně prokázáno, že mezi úpadcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o zprostředkování. Opačný závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud závěr o neprokázání smlouvy opřel pouze o výslech svědkyně T. a neprovedení výslechu jednatele žalované B. Výslech statutárního orgánu přitom je nadbytečný, neboť by vyjádřil stejné stanovisko jako žalovaná. Odvolací soud navíc své závěry nijak neporovnával s výsledky dokazování soudu prvního stupně, přičemž jediným důkazem, který by mohl svědčit proti uzavření smlouvy byl výslech svědkyně T.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak , že závěry odvolacího soudu považuje za správné a dovolání za nedůvodné. Při právním posouzení věci měl být smluvní vztah mezi účastníky hodnocen jako smlouva příkazní nebo o obstarání věci podle občanského zákoníku, neboť úpadce neměl podnikatelské oprávnění ke zprostředkovatelské činnosti. Skutková zjištění odvolacího soudu jsou správná. Žalovaná nemohla uzavřít smlouvu o zprostředkování se sjednanou provizí 12 až 13 %, neboť by na předmětná vozidla takto doplácela. Žalovaná současně zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, kdy nebyl prokázán závazek úpadce vyvíjet činnost k tomu, aby žalovaná měla příležitost uzavřít smlouvu a závazek žalované zaplatit za tuto činnost provizi.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud poté, co posoudil dovolání jako přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je i důvodné.
Nejvyšší soud posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu se takové vady nepodávají.
Dovolací soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením ( § 242 odst. 3 o. s. ř.)
Podle obsahu dovolání dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu zejména z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp.zn. 33 Cdo 1480/2008).
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že úpadce po dohodě se žalovanou obstaral pro žalovanou příležitost uzavřít se třetí osobou dvě kupní smlouvy na vozy BMW. Mezi účastníky smlouvy přitom nebyla smluvena výše provize, obvyklá provize přitom podle výsledků dokazování činí 10-15 %. Podřazením těchto skutkových zjištění pod hypotézu právní normy dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zprostředkování podle § 642 a násl. obch. zák a provize odpovídá provizi obvyklé podle ustanovení § 647 obch. zák.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. V projednávané věci pro posouzení věci z hlediska hmotného práva je tak rozhodující, zdali se žalovaná zavázala úpadci obstarat příležitost uzavřít předmětné kupní smlouvy a zdali si účastníci smlouvy smluvili provizi, případně jaká provize je pro daný závazkový vztah obvyklá.
Podle ustanovení § 642 obch. zák. smlouvou o zprostředkování se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi). Smlouva se vztahuje na jednorázové zprostředkování uzavření smlouvy, může se vztahovat i na opakované zprostředkování uzavření smlouvy, ne však na takové opakované zprostředkování uzavření smlouvy, které má charakter soustavné činnosti pro určitého zájemce. Jakmile by šlo o soustavné zprostředkovávání uzavírání smluv určitého druhu, šlo by již o speciální typ smlouvy, smlouvu o obchodním zastoupení. Míra požadované aktivity zprostředkovatele může být různá a bude především záležet na obsahu smlouvy. Z navazujících ustanovení vyplývá základní členění na dva stupně očekávané aktivity: buď jde jen o obstarání příležitosti pro zájemce uzavřít s třetí osobou smlouvu určitého obsahu, nebo se očekává spolupůsobení vedoucí k uzavření této smlouvy. Ve druhém případě se ještě rozlišuje, zda nárok na provizi vzniká hned uzavřením zprostředkované smlouvy nebo až jejím splněním. Základním obsahem smlouvy je určení obsahu smlouvy, jejíž uzavření má být zprostředkováno. Jde vždy o úplatnou smlouvu, úplatou je provize, ale výše nemusí být stanovena ve smlouvě (srov. shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1260). Platí přitom, že nebylo-li účastníky smlouvy o zprostředkování jednoznačně dohodnuto, jaká konkrétní smlouva s jakým předmětem plnění má být zprostředkována, je pro chybějící podstatnou náležitost zprostředkovatelské smlouvy tato smlouva neplatná, a účastníci jsou povinni vrátit si navzájem plnění na jejím základě přijaté (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 32 Odo 520/2005).
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá v projednávané věci podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány před soudem prvního stupně, aniž by se s těmito skutkovými zjištěními jakkoli vypořádal.
Odvolací soud svůj opačný závěr, než k jakému dospěl soud prvního stupně, o předpokladech uzavření smlouvy o zprostředkování odůvodnil toliko tím, že „žalovaný uzavření tvrzené smlouvy v průběhu řízení před soudem důrazně popíral, výslech jednatele žalované B. pak nebyl žalobkyní vůbec navržen. I pro případ, že by taková smlouva nebyla uzavřena a došlo k bezesmluvnímu plnění, kdy žalobce tvrdil, že vyúčtovanou provizi za zprostředkování měla za žalovaného schválit svědkyně T., pak takové tvrzení žalobce bylo vyvráceno výslechem této svědkyně, která jako vedoucí prodeje žalované toto popřela, fakturu úpadci vrátila a podle jejího názoru ani žádná dohoda, která by fakturaci opravňovala, mezi účastníky uzavřena nebyla“. Odvolací soud přitom zcela pominul skutková zjištění soudu prvního stupně získaná z listinných důkazů a zejména výslechu svědků o tom, že mezi úpadcem a žalovanou měla být uzavřena dohoda o obstarání příležitosti předmětné kupní smlouvy uzavřít a svá zjištění (získaná z výslechu svědkyně T.) s těmito skutkovými závěry nijak nekonfrontoval. To vše za situace, kdy odvolací soud současně uvedl, že ze skutkových závěrů soudu prvního stupně vychází.
Odvolací soud tak pominul skutkové zjištění zejména z výslechu svědků V. a D. Svědek V. přitom potvrzoval, že jednal přímo s jednatelem žalované B., ústně se dohodli na zajištění prodeje vozů BMW společnosti Karex, a.s., s dohodnutou provizí 12-13 %. Svědkyně D., která u úpadce pracovala jako prodejce vozů popisovala jednání o dohodě mezi žalovanou a úpadcem, dohodu se společností Karex, a.s., dohodu o provizi, kterou měl smluvit svědek V. se žalovanou. Tvrzení žalobce a uvedených svědků, zejména o výši obvyklé provize, potvrzoval i svědek O., který u úpadce působil jako výkonný ředitel.
Vzhledem k uvedenému je tak dán dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., kdy rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném Dovolání je tak opodstatněné a Nejvyššímu soudu proto nezbylo než rozsudek odvolacího zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.).
V dalším řízení bude přitom odvolací soud mít na zřeteli i to, že zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§ 220 o. s. ř. ), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, je jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř. ; odvolací řízení pak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-