// Profipravo.cz / Zprostředkování, obchodní zastoupení 17.05.2011
Ke zneužití informací obchodním zástupcem ve svůj prospěch
V článku II odst. 4 posuzované smlouvy o obchodním zastoupení bylo ujednáno, že obchodní zástupce je povinen uchovávat v tajnosti skutečnosti související s výkonem činnosti obchodního zástupce, předmětné informace nesmí zneužít ke svému prospěchu nebo prospěchu někoho jiného.
Pokud obchodní zástupce na adresách, které získal od zastoupeného, nabízel kromě zboží zastoupeného i svoje zboží (či zboží jiného dodavatele), pak je nutné dospět k závěru, že informace poskytnuté mu v souvislosti s výkonem činnosti podle smlouvy o obchodním zastoupení obchodní zástupce zneužil ve svůj prospěch. Obchodní zástupce využil přístupu ke klientům, jejichž adresy získal zastoupený na základě jím provedené letákové akce, aby jim nabízel mj. i své či jiné zboží. Tím se, bez ohledu na to, zda zboží mělo konkurenční charakter ke zboží nabízenému jménem zastoupeného, dopustil zástupce porušení čl. II odst. 4 smlouvy o obchodním zastoupení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3859/2009, ze dne 28. 4. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně BIOSAN, spol. s r.o., se sídlem v Blučině, Cézavy 627, PSČ 664 56, IČO 25318489, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 57, proti žalovanému J. R., zastoupenému JUDr. Patrikem Girglem, advokátem, se sídlem ve Vyškově, Dědická 14, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 118/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května 2009, č. j. 14 Cmo 6/2009-148, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května 2009, č. j. 14 Cmo 6/2009-148, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2008, č. j. 43 Cm 118/2005-112, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. listopadu 2008, č. j. 43 Cm 118/2005-112, zamítl žalobu v celém rozsahu (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a žalovaný mezi sebou uzavřeli smlouvu o obchodním zastoupení (dále jen „smlouva“). Podle článku I je předmětem smlouvy vyhledávání zájemců o koupi zboží z nabídky zastoupeného, uzavírání objednávek (kupních smluv) jménem zastoupeného a na jeho účet a distribuce zboží. V článku II odst. 4 smlouvy bylo ujednáno, že žalovaný je povinen uchovávat v tajnosti skutečnosti související s výkonem činnosti obchodního zástupce. Předmětné informace nesmí zneužít ke svému prospěchu nebo prospěchu někoho jiného. V článku III smlouvy bylo ujednáno, že obchodní zástupce nebude vykonávat činnost obchodního zástupce pro jiné výrobce a obchodníky provozující činnost stejného druhu a s týmž sortimentem jako zastoupený. V článku VI odst. 2 smlouvy byla sjednána povinnost platit smluvní pokutu mj. pro případ porušení povinností podle článku II odst. 4 a článku III ve prospěch zastoupeného ve výši 500 000 Kč. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalovaný nabízel při osobní návštěvě zákazníkům jako prodejce kromě zboží společnosti BIOSAN i biotronovou lampu, resp. biotronový zářič, což nebyly výrobky žalobkyně.Soud prvního stupně rovněž zjistil, že žalobkyně uskutečňovala plošnou letákovou akci, ve které prostřednictvím pošty doručovala do domácností leták nabízející léčení chorob uvedených na letáku přírodní metodou. Jednalo se o léčení bez přístroje.
Soud prvního stupně dovodil, že pro porušení povinnosti podle článku III smlouvy bylo třeba, aby žalovaný vykonával činnost obchodního zástupce pro výrobce a obchodníky obchodující s týmž sortimentem jako žalobkyně. Za takový nelze považovat obchodování na jedné straně s kočičími dekami a na straně druhé s výrobkem Biolampa, byť by tyto výrobky mohly mít obdobný léčebný účinek. Žalobkyně dle letáku nabízela léčbu bez přístroje, žalovaný pak nabízel k léčbě přístroj (biolampa ke své funkci potřebuje napájení elektrickým proudem). Z letáků současně nebylo zjištěno, že by měla být léčena stejná onemocnění, když např. žalovaný nabízí léčení kožních onemocnění, k čemuž dle úsudku výrobek žalobkyně nebylo možno použít. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaný tím, že nabízel výrobek Biolampa, neporušil článek III smlouvy, podle které nabízel výrobek žalobkyně kočičí deka.
Soud prvního stupně dále uzavřel, že ačkoli žalovaný při návštěvě na adresách dodaných mu žalobkyní nabízel i jiný výrobek než výrobek žalobkyně, neporušil tím článek II odst. 4 smlouvy, jelikož žalobkyně při sjednávání smlouvy adresy zájemců jako důvěrné neoznačila (§ 271 obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. května 2009, č. j. 14 Cmo 6/2009-148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Pro posouzení věci je dle odvolacího soudu především rozhodné samotné znění smlouvy o obchodním zastoupení mezi žalobkyní a žalovaným. Odvolací soud dospěl k závěru, že ustanovení článku VI odst. 2 smlouvy, ve kterém byla sjednána smluvní pokuta ve prospěch zastoupeného ve výši 500 000 Kč pro případ porušení povinnosti podle článku II odst. 4 a článku III smlouvy, je určité a zakládá vznik nároku na smluvní pokutu pro případ, že by žalovaný porušil vůči žalobkyni své povinnosti buď podle článku II odst. 4 nebo podle článku III smlouvy. K tomu však v tomto případě nedošlo.
Ve smlouvě není nikde uveden popis ani obecná charakteristika zboží, které by měl žalovaný podle smlouvy nabízet. Z toho vyplývá neurčitost článku III smlouvy, v němž se žalovaný zavázal, že po dobu platnosti smlouvy a po dobu dvou let po jejím ukončení nebude vykonávat činnost obchodního zástupce pro jiné výrobce a obchodníky provozující činnost stejného druhu a s týmž sortimentem jako zastoupený. O jaké zboží se mělo jednat, nelze z textu smlouvy zjistit. Z toho důvodu je článek III smlouvy neplatný ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud dovodil, že jako konkurenční doložka by bylo toto ujednání neplatné rovněž pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák. a § 672a odst. 2 obch. zák., jelikož v něm chybí vymezení území, na kterém žalovaný neměl vykonávat činnost obchodního zástupce, přičemž nelze dovozovat, že žalovaný byl obchodním zástupcem žalobkyně pro území České republiky.
Při posuzování, zda žalobkyni mohl vzniknout nárok na smluvní pokutu pro porušení povinnosti stanovené v článku II odst. 4 smlouvy, dospěl odvolací soud k závěru, že ochranu osobních údajů získaných obchodním zástupcem upravuje ustanovení § 657 obch. zák. Žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že by žalovaný získané adresy zájemců o koupi výrobků od žalobkyně využil k tomu, aby zájemcům nabídl pouze tzv. biotronovou lampu. Žalobkyně svůj nárok na smluvní pokutu dovozovala již z toho, že žalovaný při návštěvě nabízel zájemcům kromě výrobků žalobkyně také tzv. biotronovou lampu, o které žalobkyně tvrdí, že je konkurenčním výrobkem. S ohledem na neurčitost článku III smlouvy nelze zjistit, ohledně jakého jiného zboží neměl žalovaný současně vykonávat činnost obchodního zástupce. Jelikož žalovaný nabízel na získaných adresách jak výrobky žalobkyně, tak jiné výrobky (nikoli tedy pouze jiné než výrobky žalobkyně), nelze dovodit, že by žalovaný získané informace o adresách zájemců zneužil ve svůj prospěch. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyni vůči žalované nevzniklo právo na smluvní pokutu ani pro porušení článku II odst. 4 smlouvy.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jako důvod dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Za otázky zásadního právního významu dovolatelka považuje tyto právní problémy:
a) jaké jsou minimální náležitosti konkurenční doložky podle § 672a obch. zák., zejména zda je možné aplikovat per analogiam ustanovení § 653 obch. zák. na ustanovení o konkurenční doložce;
b) zda konkurenční doložka musí dle § 672a obch. zák. obsahovat jmenované určení sortimentu/služeb, na které dopadá, či zda je dostatečné vymezení odkazem na zboží/služby zastoupeného;
c) zda jednání obchodního zástupce, který na adresách zákazníků zastoupené, které byly získány cílenou reklamní kampaní a které obsahují údaje osob majících zájem o určitý typ zboží, prodává zboží jiné společnosti, která má ke zboží zastoupeného konkurenční povahu, představuj zneužití informací poskytnutých žalobkyní.
Dovolatelka předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že konkurenční doložka dle článku III smlouvy je neplatná pro svou neurčitost a pro absenci vymezení území, na něž se vztahuje. Kogentní § 672a obch. zák. stanovuje, že obchodní zástupce nesmí po stanovenou dobu, nejdéle však 2 roky po ukončení smlouvy, na stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území vykonávat na vlastní nebo na cizí účet činnost, která byla předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného. Dovolatelka dovozuje, že v konkurenční doložce musí být stanoveno území i okruh osob, ale nemusí zde být stanovena činnost, jelikož se jedná o činnost podle smlouvy. Ve světle směrnice EHS, která byla do ustanovení § 672a obch. zák. implementována, vykládá dovolatelka toto ustanovení tak, že ujednání v konkurenční doložce nesmí překročit ujednání v samotné smlouvě, tedy že není možné sjednat konkurenční doložku na jiné území, než je území vymezené ve smlouvě, obdobně i okruh osob. Dovolatelka je proto toho názoru, že absence výslovné dohody o území nečiní konkurenční doložku neplatnou, neboť se v takovém případě analogicky aplikuje ustanovení § 653 obch. zák. Není-li v konkurenční doložce určeno území či okruh osob, je třeba mít za to, že územím je území podle smlouvy; obdobně i okruh osob. Neplatnost konkurenční doložky může způsobit pouze překročení dvou maxim, tj. doby 2 roků a územní oblasti dle smlouvy.
Dovolatelka se neztotožňuje ani s názorem odvolacího soudu, že jednáním žalovaného nedošlo k porušení článku II odst. 4 smlouvy. Žalobkyně v jednání žalovaného spatřuje zneužití informací a porušení daného ujednání, jelikož se nejednalo o náhodné adresy, ale o adresy důkladně vybraných osob, tedy o velmi cenný seznam s vysokou měrou potenciality prodeje na takových adresách. Dovolatelka je toho názoru, že povinnost nezneužívat informace o daných adresách se nevyčerpá jen tím, že na nich zástupce nabídne distribuovaný výrobek, ale tato povinnost jasně zahrnuje též povinnost nenabízet na nich nic jiného, ať již konkurenčního nebo ne. Dané adresy jsou důvěrné a mají být použity jen k prodeji příslušných výrobků. Žalovaný tím, že klientům u nich doma nabízel i jiné výrobky než výrobky žalobkyně, působil konkurenčně. Možnost tohoto konkurenčního jednání byla dána právě tím, že žalovaný disponoval s informacemi o adresách klientů, které mu byly žalobkyní poskytnuty. Skutečnost, že žalovaný nabízel oba výrobky, poškodila žalobkyni a je ji třeba chápat jako zneužití informací ke svému prospěchu či prospěchu jiného právě proto, že současným nabízením dvou výrobků docházelo ke zmenšení šancí, že si spotřebitel zakoupí výrobek žalobkyně. Konkurenční povaha výrobku pouze zesiluje zneužívající charakter jednání žalovaného. Jeho jednání by bylo zneužitím informací i tehdy, pokud by nabízel produkty nekonkurenční, už jen proto, že ke svému prospěchu používá seznam koupěchtivých zákazníků, který mu byl svěřen důvěrně a za jiným účelem.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání trval na tom, že konkurenční doložka je neplatná, protože nenaplňuje kogentní ustanovení § 672a obch. zák. Podle žalovaného pojem „stanovené území“ v § 672a obch. zák., na němž nesmí být vykonávána konkurenční činnost, nelze vykládat analogicky jako území České republiky podle § 653 obch. zák. Doložka musí současně obsahovat zákaz vykonávat činnost, která je předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou činnost, který by měla soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného. Pokud doložka obsahuje něco jiného, je neplatná. Pokud jde o třetí otázku, žalovaný se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí a navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, tedy před nabytím účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Ačkoli některé z otázek, které dovolatelka otevírá dovolacímu přezkumu a považuje je za otázky zásadního právního významu, v judikatuře Nejvyššího soudu již řešeny byly, je nutné dovolatelce přisvědčit v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s hmotným právem, a to ve vztahu k posouzení otázky, zda žalovaný svým jednáním porušil ustanovení čl. II odst. 4 smlouvy o obchodním zastoupení či nikoli. Dovolání je tudíž podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka nejprve pokládá otázky, v nichž spatřuje zásadní právní význam, týkající se náležitosti konkurenční doložky a nutnosti vymezení konkrétní činnosti v konkurenční doložce. Podstatné náležitosti konkurenční doložky ve smlouvě o obchodním zastoupení vyplývají přímo z § 672a obch. zák. Jsou to písemná forma, platnost pouze pro stanovenou dobu (nejdéle však 2 roky po ukončení smlouvy), vymezení pro konkrétní území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území, dostatečně konkrétní a přiměřeně vymezený zákaz činnosti obchodního zástupce v přímé souvislosti s ochranou zájmů zastoupeného. Vymezení územního rozsahu, pro nějž je sjednávána konkurenční doložka a pro které tedy zákaz konkurence platí, je podstatnou náležitostí konkurenční doložky, jejíž absence způsobuje ve smyslu § 672a odst. 2 obch. zák. její neplatnost. Nevymezení tohoto území je současně nepřiměřeným zásahem do práva svobodného podnikání (shodně judikoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 659/2005, v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. z. 23 Cdo 508/2009, v rozsudku ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4192/2008, v usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5186/2009). Analogická aplikace § 653 obch. zák., který vymezuje územní oblast činnosti obchodního zástupce, na úpravu konkurenční doložky je nepřípadná, jelikož podmínka vymezení území je kogentní stanovenou podstatnou náležitostí konkurenční doložky. Jak již Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009, neplatnost konkurenční doložky pro absenci ujednání o územním omezení zákazu konkurence, je z logiky věci stanovena pouze na ochranu obchodního zástupce, jde tedy o neplatnost relativní, jíž se vzhledem k ustanovení § 267 odst. 1 věty první obch. zák. může dovolat jen obchodní zástupce. Ten tak v posuzované věci, ještě v řízení před soudem prvního stupně, učinil. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti konkurenční doložky v důsledku nevymezení území, pro něhož platí zákaz konkurence, tedy není v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud dále dovodil, že konkurenční doložka je neplatná i podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost vymezení sortimentu zboží, na který se konkurenční doložka vztahuje. Nejvyšší soud se ztotožňuje i s tímto závěrem odvolacího soudu. Konkurenční doložka se může vztahovat pouze na činnost, která byla předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného. Pokud je ze smlouvy o obchodním zastoupení zřejmé, jakou činnost zástupce vykonává, není nezbytné tuto činnost dále specifikovat v konkurenční doložce a lze odkázat pouze na obsah smlouvy o obchodním zastoupení. Pokud ovšem, jako v tomto případě, nelze z obsahu smlouvy o obchodním zastoupení dovodit, jakou konkrétní činnost pro jaký sortiment zboží není žalovaný oprávněn vykonávat, je konkurenční doložka neurčitá a z toho důvodu absolutně neplatná.
Dovolatelka dále namítá, že jednáním žalovaného byl porušen článek II odst. 4 smlouvy o obchodním zastoupení, jelikož žalovaný zneužil informace poskytnuté žalobkyní. V článku II odst. 4 smlouvy bylo ujednáno, že žalovaný je povinen uchovávat v tajnosti skutečnosti související s výkonem činnosti obchodního zástupce. Předmětné informace nesmí zneužít ke svému prospěchu nebo prospěchu někoho jiného. Odvolací soud v tomto ohledu dovodil, že by k porušení článku II odst. 4 smlouvy žalovaným došlo pouze v případě, že by žalovaný na adresách získaných od žalobkyně výrobky žalobkyně vůbec nenabízel a na těchto adresách obchodoval pouze s jiným zbožím. S tímto názorem odvolacího soudu se Nejvyšší soud neztotožňuje. Pokud žalovaný na adresách, které získal od žalobkyně na základě provedené letákové akce, nabízel kromě zboží žalobkyně i svoje zboží (či zboží jiného dodavatele), pak je nutné dospět k závěru, že informace poskytnuté žalobkyní v souvislosti s výkonem činnosti podle smlouvy o obchodním zastoupení žalovaný zneužil ve svůj prospěch. Žalovaný využil přístupu ke klientům, jejichž adresy získala žalobkyně na základě jí provedené letákové akce, aby jim nabízel mj. i své či jiné zboží. Tím se, bez ohledu na to, zda zboží mělo konkurenční charakter ke zboží nabízenému jménem žalobkyně, dopustil porušení čl. II odst. 4 smlouvy o obchodním zastoupení.
Jak je z výše uvedeného patrné, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho důvodu Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení soud nepřehlédne, že žalovaný pro případ, že soud dospěje k závěru, že žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu, navrhl, aby soud využil svého moderačního oprávnění podle § 301 obch. zák.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-