// Profipravo.cz / Zprostředkování, obchodní zastoupení 09.05.2011
K povinnosti spolupůsobení obchodního zástupce dle § 656 obch. zák.
Povinnost spolupůsobení obchodního zástupce je upravena v ust. § 656 obch. zák., podle něhož je obchodní zástupce povinen působit v rámci svého závazku při uskutečňování uzavřených obchodů podle pokynů zastoupeného a v zájmu zastoupeného, který je nebo musí být obchodnímu zástupci znám. Tato povinnost váže zástupce především při řešení nesrovnalostí, které vzniknou z uzavřených obchodů.
Jestliže v průběhu předmětného řízení nebylo prokázáno, že by došlo ke zrušení smlouvy o obchodním zastoupení dohodou stran nebo že by jejich závazkový vztah zanikl jinou právní skutečností, s níž právní normy zánik závazků spojují, je nutno přijmout závěr, že obchodní zástupkyně zprostředkovala obchod pro zastoupeného, i nadále byla však vázána zejména povinnostmi zakotvenými v ust. § 656 obch. zák. - při uskutečňování uzavřených obchodů spolupůsobit a napomáhat zastoupenému při řešení nesrovnalostí, které z uzavřených obchodů vznikly.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3525/2010, ze dne 25. 2. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Voseckým, advokátem se sídlem Černokostelecká 219, 521 01 Říčany, proti žalované Czechoslovak Models, s. r. o., se sídlem Národní 40/36, 110 00 Praha 1, IČ 47122927, zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze, Vodičkova 41, 110 00 Praha 1, o zaplacení částky 100 000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 79/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2009 č.j. 12 Co 60/2009 - 77, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2009, č.j. 12 Co 60/2009 – 77 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. července 2008, č. j. 22 C 79/2006 – 53, se zrušují věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 100 000,- Kč a nahradit náklady řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena dne 27. 5. 2003 smlouva o výhradním zastoupení podle obchodního zákoníku na dobu do 31. 12. 2004. Podle této smlouvy byla žalovaná jako modelingová agentura podnikající v oboru poskytování služeb modelů a fotomodelů povinna mimo jiné vyhledávat pro žalobce zájemce o uzavření smluv, vyvíjet činnost směřující k uzavření smluv a manažersky zajišťovat realizaci této činnosti. Žalobce se zavázal za podmínek stanovených smlouvou zaplatit žalované provizi. Dne 26. 4. 2004 byla uzavřena mezi žalobcem a jihokorejskou modelingovou agenturou Clio Agency se sídlem v Soulu smlouva na využití činnosti modelu žalobce pro potřeby jihokorejské agentury v rozsahu 45 dnů od 4. 7. do 18. 8. 2004. Uzavření smlouvy zprostředkovala žalovaná, která měla obdržet provizi. Žalobce měl podle smlouvy zaručen hrubý příjem ve výši 8 000,- USD za dobu trvání smlouvy s tím, že pokud hrubý příjem žalobce překročí minimální garantovanou částku, převezme 55% skutečného hrubého příjmu, v případě, že příjem nedosáhne 50% minimální částky, bude jeho příjem činit 55% skutečného hrubého výdělku. Smlouva dále obsahovala ujednání o úhradě nákladů na cestovné, ubytování, castingy a další poplatky. Žalobce odcestoval do Korejské republiky s tím, že má na základě informace žalované vytvořeny veškeré podmínky pro řádný a nerušený výkon činnosti modelu. Tento předpoklad se však nenaplnil, žalobce neměl pracovní povolení pro výkon práce v Korejské republice. Protože žalobce měl obavy z možných sankcí ze strany korejských úřadů, odcestoval zpět do České republiky. Z internetového sdělení velvyslanectví ČR v Korejské republice bylo soudem zjištěno, že občané ČR v souladu s dohodou o bezvízovém styku nepotřebují vízum pro cestu a pobyt v Korejské republice na dobu 90 dnů s výjimkou cest za účelem výdělečné činnosti. Občané, kteří cestují do Korejské republiky za účelem výdělečné činnosti, si musí předem opatřit víza na velvyslanectví Korejské republiky v Praze. Občan ČR, který chce v Korejské republice pracovat, musí získat pracovní povolení od Ministerstva spravedlnosti před odjezdem do Korejské republiky. Při příletu potom vyplňuje příletovou imigrační kartu.Z výslechu svědka soud zjistil, že agentura Clio sama práci neposkytuje, žalobce měl jet do Koreje jako turista na pozvání agentury a po příjezdu se měl vydat na jeden den do Ósaky a vrátit se s pracovním povolením. Práce by byla sjednávána až na základě předchozího fotografování a za předpokladu, že o model projeví zájem zákazníci. Informace o vízových podmínkách měl žalobci poskytnout zaměstnanec žalované.
Ze zjištěného skutkového stavu dovodil soud prvního stupně, že žalovaná zprostředkovala žalobci uzavření smlouvy s agenturou Clio Agency, neposkytla však žalobci náležité poučení o tom, jakým způsobem si má počínat po příletu do Jižní Koreje. Před odletem nebyl informováno tom, jakým způsobem si má opatřit vízum pro cestu a pobyt v Korejské republice a že měl získat pracovní povolení od Ministerstva spravedlnosti ČR. Zaměstnanec žalované jako svědek vypověděl, že mu bylo korejským zastupitelským úřadem sděleno, že nemůže být uděleno pracovní vízum osobě, která nemá sjednanou v Koreji práci, a že tuto skutečnost žalobci sdělil. Žalobce však nebyl dostatečně informován o tom, že je obvyklé získat pracovní povolení odletem do Japonska. Žalovaná podle závěru soudu prvního stupně nepostupovala v souladu se sjednanými smluvními podmínkami a povinnostmi, které ukládá obchodní zákoník. Porušila tedy svoje smluvní povinnosti ve vztahu k žalobci, který měl důvodnou obavu z případného postihu ze strany korejských úřadů, a vrátil se proto zpět, aniž by uzavřel další smlouvy. Soud prvního stupně vyhověl jeho žalobě a přiznal mu právo na náhradu škody ve výši 8 000,- USD. S přihlédnutím ke kurzu devizového trhu platného ke dni sjednání smlouvy žádal žalobce částku nižší, soud mu proto v celém rozsahu vyhověl.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla svým odvoláním žalovaná, která namítala, že občan ČR cestující do Korejské republiky za účelem výdělečné činnosti musí mít pracovní vízum vydávané velvyslanectvím Korejské republiky v Praze a současně pracovní povolení vydávané Ministerstvem spravedlnosti ČR. Žalobce podle názoru žalované nesplnil podmínky pro vydání těchto dokumentů. Pracovní vízum nelze vydat na základě smlouvy s agenturou Clio, která jako obchodní zástupce nebo pracovní agentura jen vyhledává pracovní příležitosti v oblasti modelingu. Situace by byla jiná, pokud by s agenturou byl uzavřen jiný typ smlouvy, v němž by žalobce vystupoval jako podnikatel. K takové smlouvě však žalovaná neměla od žalobce potřebnou plnou moc, a měla proto za to, že si veškeré náležitosti vyřídí žalobce svým jménem. Dále namítala, že žalobce měl před odletem z Korejské republiky kontaktovat zaměstnance žalované, který by mu vysvětlil, že mu pracovní povolení bude uděleno až na místě, pokud mu bude v Korejské republice nabídnuta práce.Smlouva s agenturou Clio byla smlouvou zprostředkovatelskou, nejednalo se o smlouvu o výkonu práce. Předpokladem pro zajištění víza a pracovního povolení bylo až skutečné sjednání práce v Korejské republice. Vzhledem k tomu, že žalobce odcestoval, nebyl tento předpoklad naplněn a žalovaná se nemohla dopustit porušení žádných povinností.
Odvolací soud zopakoval listinné důkazy provedené soudem prvního stupně a po tomto dokazování dospěl k odlišným právním závěrům. Pokud se jednalo o smlouvu uzavřenou s agenturou Clio, svou povahou se blížila smlouvě zprostředkovatelské, resp. smlouvě o výhradním zastoupení, avšak nezajišťovala žalovanému práci v Korejské republice. Agentura se zavázala, že bude žalobce jako modela propagovat a poskytne mu co nejvíce informací o místním trhu a jednotlivých zakázkách, shromáždí a odešle propagační fotografie. Žalobce po dobu trvání smlouvy měl jednat o podrobnostech výkonu práce jen s agenturou, zavázal se dodržovat korejské zákony, zvyky a nařízení . Agentura byla žalobcem pověřena a zmocněna jako jeho výhradní zástupce k vedení veškerých jednání během trvání smluvního vztahu v Korejské republice. Za rozhodující považoval odvolací soud skutečnost, že k uzavření smlouvy došlo na základě činnosti žalované. Odvolací soud přijal závěr, že okamžikem uzavření smlouvy mezi žalobce a korejskou agenturou došlo ke splnění povinnosti žalované vyplývající ze smlouvy o výhradním obchodním zastoupení uzavřené mezi účastníky dne 27. 5. 2003. Následné aktivity žalobce jako modela v Korejské republice byly již řešeny pouze smlouvou s korejskou agenturou. Pokud měl tedy žalobce jakékoli pochybnosti, měl je řešit s korejskou stranou. Na žalované ani nebylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobci zajistila pracovní vízum před odletem do Korejské republiky, jestliže zde neměl sjednanou konkrétní práci. Odvolací soud proto uzavřel, že na straně žalované nedošlo k porušení jejích povinností vyplývajících ze smlouvy uzavřené s žalobcem a žalobci nevzniklo právo na náhradu škody. Z uvedených důvodů změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vyplývá z ust. § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a jehož důvodnost spatřuje žalobce v nesprávném právním posouzení věci. V dovolání rekapituluje obsah závazku založeného smlouvou o výhradním obchodním zastoupení mezi žalobcem a žalovanou a uvádí, že v průběhu sjednávání smlouvy s jihokorejskou agenturou Clio Agency ani po uzavření smlouvy před odletem do Korejské republiky neobdržel od žalované informace ohledně podmínek potřebných pro realizaci pracovní činnosti v Korejské republice a žalovaná též sama manažersky jeho pobyt nezajistila ani nelegalizovala. Odvolává-li se žalovaná na to, že jí pro zajištění a legalizaci pobytu žalobce v Korejské republice chyběla plná moc udělená žalobcem, měla vystavení takové plné moci sama iniciovat, pokud věděla, že obstarání pracovního povolení je spojeno s obtížemi a nejistotou. Dovolatel zdůrazňuje, že odcestoval do Korejské republiky na podkladě smlouvy s agenturou Clio, kterou uzavřel z podnětu žalované a za její účasti, přičemž smlouva samotná garantovala žalobci minimální výdělek ve výši 8 000 USD. Žalobce tedy odcestoval v dobré víře, že bude pracovat pro agenturu Clio jako svého smluvního partnera, nikoli pro třetí osoby. Tato víra byla podpořena tím, že se agentura Clio zavázala, že bude pro žalobce zajiš´tovat pracovní zakázky a jako výhradní zástupce povede veškerá jednání a bude vyřizovat další záležitosti spojené s prací žalobce jako modela během trvání jeho smlouvy v Korejské republice. Jak uvedl ve své výpovědi svědek, který je zaměstnancem žalované, byl žalobce přesvědčen, že fotografováním v sídle agentury již práci vykonával. V případě odhalení této skutečnosti ze strany jihokorejských úřadů by žalobce byl postižen přísnými sankcemi. Žalobce byl tedy nucen pracovat 5 dnů, aniž měl pracovní povolení a aniž byl upozorněn na to, že nemá pracovní vízum, které je základním předpokladem pracovní činnosti na území Korejské republiky. Obrátil se v této věci na pracovníky agentury Clio, ti jej však nutili dále pracovat, aniž by projevili sebemenší zájem na řešení vzniklé situace. Žalobce se rozhodl odcestovat v důsledku nezájmu pracovníků agentury Clio a jejich agresivního naléhání, aby v práci pokračoval.
Podle názoru dovolatele pochybil odvolací soud v následujících otázkách:
1. vycházel z názoru, že okamžikem uzavření smlouvy mezi žalobcem a agenturou Clio Agency došlo ke splnění povinnosti žalované z jejího právního vztahu k žalobci podle čl. II odst. 2.1 smlouvy o výhradním obchodním zastoupení uzavřené mezi účastníky dne 27. 5. 2003. Z žádné skutečnosti ani z jednání obou smluvních stran však nebylo a není možno dovodit, že by závazek byl zrušen. Smlouva platila i nadále a podmínky v ní obsažené byly závazné pro obě smluvní strany bez ohledu na to, že žalobce uzavřel další smlouvu s agenturou Clio. V průběhu jednání žádná ze smluvních stran nezpochybnila účinnost základní smlouvy o výhradním obchodním zastoupení.
2. Soud při konfrontaci obou smluv opomenul skutečnost, že smlouva s agenturou Clio se týkala činnosti žalobce výhradně na území Korejské republiky a výhradně pro korejské klienty. Žalobce se domnívá, že jej agentura přímo zaměstnávala, jestliže s ním fotografovala zakázky, které byly s klienty předem dohodnuty a které jim posléze prodávala. Žalobce se ve vztahu k žalované pouze vzdal možnosti, aby s ním žalovaná po dobu jeho práce v Korejské republice disponovala, nabízela mu zakázky apod. Závazky, které žalovaná k žalobci ze smlouvy o výhradním obchodním zastoupení měla, však tímto nezanikly.
3. Agentura Clio nedostála své povinnosti řešit za žalobce problémy spojené s jeho prací v Korejské republice, naopak jej pohrůžkami nutila k výkonu práce bez pracovního povolení.
4. Konstatuje-li soud, že nebylo možné na žalované spravedlivě požadovat, aby žalobci zajistila pracovní vízum ještě před jeho odletem, jestliže neměl sjednanou práci, potom měla žalovaná informovat žalobce o tom, jaké kroky jej budou čekat v zahraničí, jaké obtíže a jaká rizika mohou ve spojení s požadavkem pracovního víza a pracovního povolení nastat. Je otázka, zda by žalobce s vědomím těchto komplikací vůbec nabízenou smlouvu akceptoval.
S ohledem na uvedené skutečnosti navrhuje dovolatel, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu, popř. i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce podala svoje vyjádření žalovaná. S argumenty, které žalobce ve svém dovolání uvádí, nesouhlasí a považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Uvádí, že smlouva mezi žalobcem a Clio Agency, jejíž uzavření žalovaná zajišťovala, pouze umožňovala žalobci, aby se ucházel o práci v Korejské republice. Žalobce byl o obsahu smlouvy a o dalších postupech informován, proces udělování víz mu byl vysvětlen. Žalobce odcestoval z Korejské republiky ve fázi, kdy projevil zájem o spolupráci s ním první zákazník. Znemožnil tak uzavření smlouvy na jeho práci pro konkrétního klienta. Žalovaná uzavírá, že žalobce nesprávně vychází ze skutečnosti, že potřeboval pro pobyt v Korejské republice pracovní vízum, přestože byl informován pracovníkem žalované o tom, že o toto vízum může požádat až v případě získání konkrétní práce v Korejské republice. Jestliže tedy žalobce vízum nepotřeboval, nemůže tvrdit, že žalovaná porušila svoje povinnosti. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písmo a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatele po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy a v učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která byla správně určena, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitky žalobce uplatněné v dovolání zpochybňují správnost závěrů odvolacího soudu při hodnocení otázky, zda existoval i nadále smluvní vztah mezi ním a žalovanou, když žalobce uzavřel smlouvu s jihokorejskou agenturou Clio Agency, a upozorňují i na to, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že žalobce byl žalovanou nedostatečně informován. Vyjádření žalované upozorňuje zase na to, že žalobce byl informován a v rozporu s pokyny agentury z Korejské republiky odcestoval.
Dovolání i vyjádření žalované jasně dokládají, že obsahem závazkového vztahu založeného smlouvou o obchodním zastoupení jsou vzájemně spojená a podmíněná práva a povinnosti, která mohou vést k uskutečnění účelu daného vztahu jen tehdy, pokud obě strany jednají ve vzájemné součinnosti a jsou si vědomy toho, že bezproblémová realizace uzavřených obchodů je jejich oboustranným zájmem.
Zákonná pravidla vyjadřují toto propojení v ust. § 655 odst. 1 obch. zák., který ukládá obchodnímu zástupci povinnost uskutečňovat činnost, k níž se zavázal, poctivě, s vynaložením odborné péče, v dobré víře, je povinen dbát zájmů zastoupeného, jednat v souladu s pověřením a rozumnými pokyny zastoupeného a sdělovat zastoupenému nutné informace, které má k dispozici. Informační povinnost je dále upravena ve druhém odstavci citovaného ustanovení, který ukládá zástupci podávat zastoupenému zprávy o všech okolnostech důležitých pro zájmy zastoupeného, zejména pro jeho rozhodování, které souvisí s uzavíráním obchodů.
Povinnost spolupůsobení je upravena v ust. § 656 obch. zák., podle něhož je obchodní zástupce povinen působit v rámci svého závazku při uskutečňování uzavřených obchodů podle pokynů zastoupeného a v zájmu zastoupeného, který je nebo musí být obchodnímu zástupci znám. Tato povinnost váže zástupce především při řešení nesrovnalostí, které vzniknou z uzavřených obchodů.
Pokud jde tedy o námitky žalobce vyjádřené v dovolání, ztotožňuje se Nejvyšší soud s názorem žalobce o trvání jeho vztahu k žalované i po uzavření smlouvy s agenturou Clio Agency a nepovažuje názor odvolacího soudu na tuto otázku za správný. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by došlo ke zrušení smlouvy dohodou stran nebo že by jejich závazkový vztah zanikl jinou právní skutečností, s níž právní normy zánik závazků spojují. Je proto nutno přijmout závěr, že žalovaná zprostředkovala obchod pro žalobce, i nadále byla však vázána zejména povinnostmi zakotvenými v ust. § 656 obch. zák. - při uskutečňování uzavřených obchodů spolupůsobit a napomáhat zastoupenému při řešení nesrovnalostí, které z uzavřených obchodů vznikly. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nesprávně posoudil vzájemnou pozici obou závazkových vztahů, nezabýval se již otázkou, zda žalovaná splnila výše uvedené povinnosti.
Nejvyšší soud považuje za opodstatněnou i argumentaci dovolatele uvedenou pod bodem 4. jeho dovolání. Odvolací soud při svém rozhodování opominul vyhodnotit, zda kvalita informací, které poskytla žalovaná žalobci při sjednávání smlouvy s korejskou agenturou Clio Agency, zobrazila přesně postup, který bude nutný k získání pracovního víza a pracovního povolení, a upozorňovala dostatečně na rizika s tím spojená. Argumentace žalované, že žalobce vlastně nemohl žádná víza ani povolení získat, protože neměl žádnou práci sjednánu, není přesvědčivá. Bylo přece od počátku zřejmé, jaký účel má smlouva s agenturou Clio. Jestliže tedy žalobce odcestoval jako turista s tím, že příslušná povolení získá dodatečně, došlo tím fakticky k obcházení účelu korejských vízových předpisů a žalobce měl být na tuto skutečnost řádně upozorněn. Rovněž tak měl být podrobně informován o povaze smlouvy s agenturou Clio Agency, z ní vyplývajícího závazku a všech okolnostech, za nichž měl v Korejské republice vykonávat práci. Jen takto se mohl řádně rozhodnout, zda takový obchod přijme nebo nikoli. I když odvolací soud zdůvodňuje svoje rozhodnutí tím, že žalobce převedl po dobu trvání smluvního vztahu ke Clio Agency všechna práva k jednání s klienty na tuto agenturu, neznamená to, že se neměl zabývat otázkou, jak podrobně byl žalovanou informován o všech okolnostech tohoto obchodu při jeho sjednávání a před svým odletem do Koreje.
Na druhé straně je však nutno vzít v úvahu i to, že žalobce byl profesionál ve svém oboru a disponoval dostatečnými znalostmi a zkušenostmi nutnými k tomu, aby poznal rizikovost uzavřeného obchodu a podle toho se i zachoval. Ani soud prvního stupně ani soud odvolací se však touto otázkou nezabývaly, i když by mohla být významná pro posouzení toho, zda i se žalobce sám nepodílel v určité části na vzniku škody, protože sám aktivně nedával žalované žádné pokyny, které by napomohly vyjasnění problémů a nalezení přijatelného řešení, popř. by vedly k tomu, že by žalobce od uzavření obchodu při vědomí jeho složitosti a rizikovosti upustil.
Při právním posouzení věci odvolací soud i soud prvního stupně neúplně a nesprávně vzaly v úvahu a zhodnotily všechny rozhodné okolnosti, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, a posoudily tak neúplně a nesprávně předpoklady (podmínky) pro právní závěr o odpovědnosti žalovaného i žalobce za vzniklou škodu. V novém řízení budou proto muset znovu přezkoumat všechny předpoklady odpovědnosti za škodu žalovaného, zejména míru splnění či nesplnění jeho informační povinnosti vůči žalobci. Pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 373 an. obch. zák. není rozhodné, zda žalovaný měl či neměl opatřit žalobci vízum a pracovní povolení, ale to, zda žalobce dobře a podrobně informoval o všech okolnostech uzavíraného obchodu. Soudy budou muset vzít v úvahu i znalosti a zkušenosti žalobce a posoudit, zda se na vzniku škody nepodílel i svým vlastním jednáním, jestliže nedával žalované potřebné pokyny směřující k vyjasnění celé záležitosti.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že shledal námitky dovolatele uvedené v jeho dovolání důvodnými, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 , část věty za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-