// Profipravo.cz / Mandátní a komisionářská smlouva 21.01.2008

K zastoupení přímému; k ratihabici nezmocněného jednatelství

I. Zastoupení je tehdy přímé, když třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem. Není-li splněna tato podmínka, pak se může jednat jen o zastoupení nepřímé.

V posuzované věci odvolací soud správně dospěl k závěru, že za pronajímatele smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřel pan J. Z. Nájemci zde však muselo být zřejmé, že J. Z. uzavírá smlouvu o nájmu jménem pronajímatele, kterého zastupuje, a nikoli jménem svým. Jednalo se tedy o případ tzv. přímého zastoupení. Z toho, co bylo řečeno, je ovšem pojmově vyloučeno, aby byl J. Z. zmocněn k přímému zastupování pronajímatele při uzavření smlouvy (pouze) na základě komisionářské smlouvy. Za tím účelem mu bylo třeba udělit písemnou plnou moc, neboť u smlouvy o nájmu nebytových prostor se vyžaduje pod sankcí neplatnosti písemná forma (§ 31 odst. 1 a 4 obč. zák.). Odvolací soud proto pochybil, dovozoval-li způsobilost J. Z. zastupovat pronajímatele formou přímého zastupování z komisionářské smlouvy.

II. Jestliže zmocněnec činil právní úkon jménem zmocnitele, aniž k tomu byl vybaven plnou mocí, jedná se o tzv. nezmocněné jednatelství, a tento úkon je pro zmocnitele závazný jen v případě, že jej dodatečně schválí (§ 33 odst. 2 obč. zák.). Na dodatečné schválení (tzv. ratihabici) lze usuzovat podle konkrétních okolností každého jednotlivého případu (např. z okolnosti, že pronajímatel přijímal od nájemce ve smlouvě smluvené nájemné).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1078/2005, ze dne 20. 11. 2007

vytisknout článek


I.  Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v B. ze dne 17. ledna 2005, č. j. 17 Co 291/2002-166, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve V. ze dne 21. prosince 2001, č. j. 3 C 876/95-116, tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobcům společně a nerozdílně se žalovaným částku 7.482,60 Kč s příslušenstvím, se odmítá.                       
                                              
II.  Rozsudek Krajského soudu v B. ze dne 17. ledna 2005, č. j. 17 Co 291/2002-166, ve výrocích potvrzujících rozsudek Okresního soudu ve V. ze dne 21. prosince 2001, č. j. 3 C 876/95-116, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní zaplatili společně a nerozdílně žalobcům částku 400.872,- Kč s příslušenstvím a aby žalovaný zaplatil žalobcům společně a nerozdílně se žalovanou další částku 7.482,60 Kč s příslušenstvím, ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu, a rozsudek Okresního soudu ve V. ze dne 21. prosince 2001, č. j. 3 C 876/95-116, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní zaplatili společně a nerozdílně žalobcům částku 400.872,- Kč s příslušenstvím a aby žalovaný zaplatil žalobcům společně a nerozdílně se žalovanou další částku 7.482,60 Kč s příslušenstvím, ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu ve V. k dalšímu řízení.
 

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se žalobou v konečném znění domáhali po žalovaných zaplacení částky 410.666,- Kč představující bezdůvodné obohacení, které žalovaní získali na jejich úkor v době od května 1996 do dubna 1998 užíváním nebytových prostor v jejich domě bez platné nájemní smlouvy.

Okresní soud ve V. rozsudkem ze dne 21. prosince 2001, č. j. 3 C 876/95-116, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, do tří dnů od právní moci rozsudku částku 9.794,- Kč s úroky z prodlení z částky 4.897,- Kč za dobu od 11. 4. 1998 do zaplacení ve výši 26 % a z částky 4.897,- Kč za dobu od 11. 5. 1998 do zaplacení ve výši 26 % (výrok I.), žalobu proti žalovanému zcela zamítl (výrok II.), žalobu proti žalované o zaplacení částky 400.872,- Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok III.), řízení o vyklizení nebytových prostor sestávajících z obchodu a kanceláře o  velikosti 76 m2 a skladu o velikosti 29 m2, které se nacházejí v domě M. n., V., zastavil (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky V. a VI.). Vyšel ze zjištění, že dne 11. 12. 1992 byla uzavřena smlouva o nájmu na dobu určitou do 14. 4. 1998, jejímž předmětem bylo užívání nebytových prostor o výměře 105 m2 nacházejících se v domě ve V., za účelem provozování prodejny lahůdek a polotovarů. Nájemné bylo sjednáno podle vyhlášky č. 585/1990 Sb. a vyhlášky městského zastupitelstva ze dne 1. 4. 1991 v celkové výši 60. 100,- Kč ročně a záloha na otop ve výši 24.000,- Kč ročně. Ve smlouvě je označen jako pronajímatel „Městský úřad V., M. n.. 1 - zastoupený R. k.č. 2, V.“ a jako nájemce „P. A.- lahůdky, polotovary, zastoupená panem F. B., V., S. 6“. V kolonce smlouvy „podpis pronajímatele“ je otisk razítka „R. K. - 2 J. Z., P. 2-4, V.“ s nečitelným podpisem, a v kolonce „podpis nájemce“ je podpis „B.“. Nájemní smlouvu k výzvě realitní kanceláře uzavíral žalovaný, jenž v roce 1991 ve veřejné dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb. vydražil provozní jednotku označenou jako „B.-p. l. a p., M. n. 44, V.“ za cenu 310.000,- Kč. Ve vydražené provozovně nikdy nepodnikal. Od počátku v ní podnikala jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění žalovaná, která má v živnostenském listě uvedeno obchodní jméno „I. B. – A., l., p. Město V. prodalo kupní smlouvou ze dne 31. 10. 1994 žalobcům nemovitost označenou jako č. p. 19 s pozemkem parc. č. 1195, zapsanou na LV č. 10001 pro katastrální území a obec V., v níž se nachází předmětné nebytové prostory, za kupní cenu 3,500.000,- Kč. Účastníci smlouvy si sjednali úhradu kupní ceny ve splátkách s tím, že poslední splátku kupní ceny ve výši 1,000.000,- Kč žalobci zaplatí do patnácti dnů poté, co skončí nájemní vztah mezi městem V. a žalovanou na prodejnu lahůdek a polotovarů. Žalovaná žalobcům poukazovala čtvrtletně na nájemném 21.025,- Kč a ti je přijímali. Obvyklé nájemné v daném místě v období od května 1996 do dubna 1998 činilo u nebytových ploch určených pro komerční činnost 1.200,- Kč za 1 m2 ročně a u skladových ploch 960,- Kč za 1 m2 ročně. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva je ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) absolutně neplatným právním úkonem. Konstatoval, že ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. je způsobilým subjektem práv a povinností obec, tedy v posuzovaném případě město V., a nikoli M. ú. ve V. I když je pronajímatel v nájemní smlouvě označen určitě, jde o subjekt, který nemůže nabývat práva a povinnosti. Naproti tomu označení nájemce v nájemní smlouvě jako „P. A. – l., p., zastoupená panem F. B., V., S. 6“ je natolik neurčité, že lze pochybovat o tom, že pronajímatel věděl, s kým skutečně smlouvu uzavírá. Na jedné straně je zřejmé, že pronajímatel měl v úmyslu, aby v nebytových prostorách byla provozována prodejna lahůdek (tj. předmět podnikatelské činnosti žalované), na druhé straně mu bylo známo, že vydražitelem provozní jednotky je žalovaný, který však v prodejně nepodniká. Neurčitost v osobě nájemce, kterou soud prvního stupně shledal neodstranitelnou ani výkladem, způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o nájmu. Aby žalovaný mohl uzavřít smlouvu jako zástupce žalované, musel by k tomu být zmocněn; takové zmocnění však doloženo nebylo. Kromě toho nájemní smlouvu mohl uzavřít platně pouze žalovaný, kterému jako vydražiteli provozní jednotky svědčilo právo na uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor (§ 15 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb.). Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Uplatněnou námitku promlčení shledal převážně důvodnou a žalované uložil zaplatit žalobcům (oprávněným společně a nerozdílně) toliko částku 9.794,- Kč, o niž se na jejich úkor bezdůvodně obohatila užíváním nebytových prostor v měsících březnu a dubnu 1998. Vycházel přitom z obvyklého nájemného, od něhož odečetl částky, které žalovaná žalobcům v tomto období zaplatila.
 
K odvolání všech účastníků Krajský soud v B. rozsudkem ze dne 17. ledna 2005, č. j. 17 Co 291/2002-166, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. změnil tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 2.311,40 Kč s 26 % úrokem z prodlení ročně od 11. 4. 1998 do zaplacení, a žalobu, jíž se žalobci po žalovaných domáhali zaplacení částky 408.354,60 Kč se zde specifikovaným příslušenstvím, zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k názoru, že nejasnosti smlouvy o nájmu v označení jejích účastníků jsou odstranitelné výkladem; tudíž jde o platný právní úkon. S přihlédnutím ke zjištění, že žalovaný se dne 13. 5. 1991 stal vydražitelem provozní jednotky „B. – p. l. a p., V., M. n. 44“ a že smlouvu jako nájemce podepsal, dovodil, že smluvní stranou smlouvy byl žalovaný. Okolnost, že jako nájemce je ve smlouvě označena „P. A. – l. a p.“, považoval pouze za označení určitého obchodního jména, pod kterým měla být činnost v prodejně provozována. Na straně pronajímatele při uzavírání smlouvy vystupovalo město V., neboť smlouvu za pronajímatele podepsal J. Z., který k tomu byl pověřen komisionářskou smlouvou uzavřenou právě s městem V. Rovněž z dalšího chování žalovaných, kteří platili nájemné městu V., je zřejmé, že jim bylo zcela jasné, s kým smlouvu uzavřeli. Z obsahu kupní smlouvy vyplývá, že jak žalobci, tak město V. považovali nájemní smlouvu za platně uzavřenou. Jestliže tedy žalovaní užívali nebytové prostory na základě platné nájemní smlouvy, odvolací soud uzavřel, že nárok uplatněný žalobci nelze posuzovat jako bezdůvodné obohacení, nýbrž plnění ze smlouvy. Protože žalobcům, kteří se stali vlastníky nemovitosti s nebytovými prostory a vstoupili tak do práv a povinností pronajímatele, nebylo zaplaceno nájemné pouze za dobu od 1. 4 1998 do 14. 4. 1998,  shledal odvolací soud nárok opodstatněným toliko v rozsahu 2.311,40 Kč (s příslušenstvím). Tuto částku žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně s poukazem na § 143 odst. 1 písm. b/ a § 145 odst. 3 obč. zák.
 
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V prvé řadě odvolacímu soudu vytýkají vadu spočívající v tom, že přes závěry o převážně věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně formuloval - byť procesní předpis tuto možnost soudu nedává - rozsudečný výrok jako měnící z důvodů stylistických. Dále namítli nesprávnost posouzení otázky platnosti smlouvy o nájmu ze dne 11. 12. 1992. I nadále jsou přesvědčeni, že smlouva je pro neurčitost v označení jejích účastníků absolutně neplatným právním úkonem, neboť je nelze spolehlivě identifikovat ani provedeným výkladem. Konkrétně namítají, že na straně pronajímatele je ve smlouvě označen Městský úřad V., tedy non-subjekt, který není subjektem způsobilým vstupovat do občanskoprávních vztahů a nemohl být vlastníkem předmětné nemovitosti. Proto ani nemohli uzavřením kupní smlouvy vstoupit do jeho práv a povinností. Protože v případě pronajímatele jde o zcela jednoznačné a srozumitelné označení tohoto subjektu, není důvodu k odstraňování neurčitosti výkladem. Dále mají zato, že z obsahu smlouvy nelze vyrozumět, kdo ji za pronajímatele uzavřel. Označení „R. k. č. 2“ je natolik nejasné, že tuto neurčitost rovněž nelze odstranit výkladem. Jestliže až v řízení před soudem vyšlo najevo, že pod tímto označením se rozumí J. Z., V., P. 4, který měl za pronajímatele jednat na základě komisionářské smlouvy ze dne 31. 1. 1992 uzavřené s městem V., pak namítají, že tato smlouva jej k uzavření smlouvy jménem města nemohla opravňovat. Takto mohl vystupovat pouze na základě uzavřené smlouvy mandátní a udělené plné moci. Nic takového však v řízení tvrzeno a ani prokázáno nebylo. V této souvislosti připomínají, že komisionář jedná vždy vlastním jménem na účet komitenta (§ 577 a násl. obch. zák.). Navíc komisionářská smlouva zmocňovala J. Z. toliko k uzavírání nájemních smluv k bytům, takže neměl ani oprávnění k nepřímému zastupování ve sjednávání smluv o nájmu nebytových prostor. I kdyby byla smlouva o nájmu ze dne 11. 12. 1992 platná, byl by z ní zavázán J. Z., neboť jednal bez plné moci (§ 33 odst. 3 obč. zák.). V tom případě jsou žalobci přesvědčeni, že takovou smlouvou nejsou zavázáni, jelikož kupní smlouvou vstoupili pouze do práv a povinností města V., a ne J. Z. Mají zato, že smlouva o nájmu trpí též neurčitostí v označení nájemce. Prodejna A. – l., p. uvedená ve smlouvě jako nájemce není právnickou ani fyzickou osobou. Toto označení neumožňuje jednoznačnou identifikaci subjektu a ani interpretací nelze dovodit, že se jím rozumí žalovaná, může jít jen o označení provozovny. Odvolacímu soudu žalobci dále vytkli, že se nezabýval tím, na základě jakého oprávnění žalovaný za nájemce jednal. I v jeho případě, pokud by bylo dovozováno, že platná smlouva byla uzavírána se žalovanou, nebylo doloženo zmocnění žalovaného jednat za nájemce a vztahovaly by se na něho důsledky ve smyslu § 33 odst. 2 obč. zák. Žalobci mají zato, že žalovaná nemohla uzavřít platně smlouvu o nájmu i z toho důvodu, že nebyla splněna podmínka předchozího souhlasu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění v tu dobu platném. Oponují rovněž názoru odvolacího soudu, že závazek vyplývající ze smlouvy o nájmu tvoří společné jmění žalovaných, kteří jsou povinni plnit společně a nerozdílně. Jsou přesvědčeni, že povinnost plnit ze smlouvy vzniká jen tomu z manželů (přes existenci SJM), který je účastníkem závazkového vztahu. V případě plnění z bezdůvodného obohacení je však situace jiná a takový závazek společné jmění manželů tvoří. Mají výhrady i k tomu, jakým způsobem soud prvního stupně posoudil otázku promlčení práva z bezdůvodného obohacení (zejména počátku běhu subjektivní promlčecí doby), a podrobně tuto problematiku, kterou se odvolací soud nezabýval, rozebírají. Z uvedených důvodů navrhli napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb., - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
 
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty - účastníky řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 odst. 1 o. s. ř. a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval jeho přípustností.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalobci avizují, že dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích I., II., III. a IV., tedy i v jeho části, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 2.311,40 Kč s příslušenstvím, ve skutečnosti žádné výhrady proti této části rozsudku odvolacího soudu neuplatňují. Ostatně dovolání v tomto rozsahu by ani nebylo subjektivně přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněná v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 28/1998 a SJ 7/2000).

Žalobci dovozují přípustnost svého dovolání proti rozsudku odvolacího soudu mimo jiné z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku (usnesení ve věci samé) odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) tohoto rozhodnutí s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Pro posouzení, zda rozhodnutí je měnící, není významné to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo postupoval podle § 220 o. s. ř., popřípadě podle § 221 o. s. ř. Podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah účastníků, popřípadě zda na základě odlišného posouzení rozhodných okolností stanovil práva a povinnosti účastníků odlišně či nikoli (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99).

I když odvolací soud formuloval výroky svého rozsudku jako výroky měnící, ve skutečnosti změnil ve vztahu k žalované jen tu část výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou bylo rozhodnuto o její povinnosti zaplatit žalobcům též částku 7.482,60 Kč s příslušenstvím, tak že žalobu i v tomto rozsahu zamítl, a ve vztahu k žalovanému tu část výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla proti němu zamítnuta žaloba do částky 2.311,40 Kč s příslušenstvím, tak že v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno; v ostatních částech výroky tohoto rozsudku potvrdil. Práva a povinnosti stanovená účastníkům v tomto rozsahu nejsou totiž odlišná, a proto nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí, u nichž je přípustnost dovolání dána podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., nýbrž  podle § 237 odst. 1 písm. b/ a c/  o. s. ř.
 
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Protože v posuzovaném případě rozhodnutím odvolacího soudu došlo k tzv. rozštěpení uplatněného práva, je třeba přípustnost dovolání proti jeho výrokům měnícím a potvrzujícím posuzovat samostatně.

Dovolání žalobce směřuje mimo jiné proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ve vztahu k žalované v rozsahu 7.482,60 Kč s příslušenstvím. Protože tím rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti tomuto výroku ve smyslu  § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vyloučena. Dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolací soud se proto mohl dále zabývat již jen přípustností dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba vůči žalované, aby společně a nerozdílně se žalovaným zaplatila žalobcům částku 400.872,- Kč s příslušenstvím, a vůči žalovanému, aby společně a nerozdílně se žalovanou zaplatil žalobcům částku 408. 354,60 Kč s příslušenstvím.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci vydané, se řídí § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 273 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání je podle něho přípustné pouze k řešení otázek právních. Znamená to, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kterým lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zcela vyloučeno je uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). To současně znamená, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není způsobilý sám o sobě (i kdyby byl dán) přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
 
Bez významu jsou proto výtky žalobců mířící proti postupu odvolacího soudu v řízení (tj. výhrady k poučení o dovolání a k formulací výroků jako měnících), neboť jsou uplatněním nezpůsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. 

Žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená 11. 12. 1992 je platná. Tvrdí, že jde o neplatný právní úkon pro jeho neurčitost v označení nájemce, kterou nelze odstranit ani výkladem, a proto, že jej na straně pronajímatele učinil ten, kdo neměl způsobilost k právům a povinnostem, resp. za pronajímatele uzavřel smlouvu zmocněnec bez plné moci. Protože odvolací soud vyložil smlouvu o nájmu v rozporu s hmotným právem (jak bude dále vysvětleno), lze  napadenému rozsudku přiznat zásadní význam po právní stránce a dovolání přípustnost.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně ho vyložil, popřípadě ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry či aplikoval konkrétní právní normu na neúplně zjištěný skutkový stav.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu vůle sice po jazykové stránce srozumitelné, avšak nejednoznačný a tím i neurčitý je jeho věcný obsah (má věcné nedostatky). Jen právní úkony, u nichž neurčitost obsahu nelze odstranit výkladem podle stanovených interpretačních pravidel (§ 35 odst. 2 obč. zák.), jsou pro neurčitost neplatné (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v P. ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo 8, strana 205, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo 7, strana 372).

V daném případě jde o posouzení, zda smlouva o nájmu je neplatná pro vadu v označení jejích účastníků (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 46/1998, formuloval závěr, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Obdobné právní závěry zaujal v rozhodnutích ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2362/2003, ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 548/2001, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 219/2005, a ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1766/2005. Ohledně označení fyzické osoby v písemném právním úkonu Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), v sešitu č. 16, pod č. C 1130, vyslovil, že je-li účastník smlouvy označen obchodním jménem fyzické osoby, která smlouvu uzavírá, je účastníkem smlouvy tato fyzická osoba. Ve vztahu k právnímu úkonu právnické osoby dovodil, že uvede-li obchodní společnost nebo jiný podnikatel v písemném právním úkonu své obchodní jméno (nyní obchodní firmu) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). Jde o vadu projevu vůle, která způsobuje, nelze-li ji odstranit pomocí výkladu, neplatnost právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. l. 2002, sp. zn. 21 Cdo 315/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/2002, a např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 872/2005, ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2480/2000).
 
V posuzované věci odvolací soud učinil závěr o tom, že účastníkem smlouvy o nájmu nebytových prostor na straně nájemce byl žalovaný, aniž respektoval ustálenou judikaturu (shora uvedenou). Pochybil, když v rozporu s § 35 odst. 2 obč. zák. nevyložil celý obsah projevu vůle zachyceného v písemné smlouvě, a za rozhodující považoval jen to, že žalovaný smlouvu podepsal jako nájemce. Tutéž důležitost však již nepřiznal okolnosti, že i Jiří Zbořil podepsal smlouvu jako pronajímatel, ačkoli stejně jako žalovaný je v záhlaví smlouvy označen jako zástupce smluvní strany; Jiřího Zbořila za zástupce pronajímatele považoval. Nezohlednil ani skutečnost, že nájemce je ve smlouvě označen neúplným obchodním jménem, pod nímž podniká žalovaná jako fyzická osoba. Ze skutkových okolností, jež uzavření smlouvy o nájmu předcházely, za nichž byl právní úkon učiněn a které po jeho uzavření následovaly, přisoudil rozhodující význam jen té, že žalovaný předmětnou provozní jednotku v roce 1991 vydražil. Další rozhodné skutkové okolnosti, jež s uzavřením právního úkonu souvisely, nevzal vůbec v úvahu (zejména tu, na čí žádost byla smlouva uzavírána, jaká byla vůle žalovaného a žalované při uzavírání smlouvy, zda byl žalovaný žalovanou vybaven plnou mocí k uzavření smlouvy a jaké bylo následné chování města Vyškov, žalovaného a žalované po uzavření smlouvy, tj. s kým pronajímatel jednal jako s nájemcem a který subjekt se jako nájemce choval). I když závěr, že smlouvu o nájmu uzavřel jako nájemce žalovaný, učinil odvolací soud na základě neúplného a tudíž nesprávného právního posouzení věci, nejde nepochybně o takovou vadu projevu vůle, která by nebyla odstranitelná výkladem a pro niž by bylo nutno považovat smlouvu za neplatnou. V tomto ohledu tedy výhrada žalobců není opodstatněná. Totéž platí o námitce zpochybňující závěr, že smlouvu o nájmu uzavřelo město Vyškov, byť ve smlouvě je pronajímatel nepřesně označen nikoli názvem obce, nýbrž názvem obecního úřadu jako orgánu této obce. Zpochybňovaný závěr odvolací soud učinil v souladu s konstantní judikaturou výše citovanou a není tedy v rozporu s hmotným právem.

Další právní závěr odvolacího soudu, že smlouvu o nájmu za město V. uzavřel jeho zástupce J. Z. na základě komisionářské smlouvy, jehož správnost žalobci zpochybňují, však obstát nemůže.

Podle § 577 zákona č. 513/1991 Sb, obchodního zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „obch. zák.“) smlouvou komisionářskou se zavazuje komisionář, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu. Podle § 581 věty první obch. zák. z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti. Komisionářská smlouva je zvláštním druhem smlouvy mandátní. Pojmovými znaky komisionářské smlouvy je nepřímé zastoupení a předmět obstarání, jímž je určitá obchodní záležitost (nejčastěji uzavření smlouvy). Základní rozdíl komisionářské smlouvy od smlouvy mandátní je v tom, že komisionář při zařizování záležitosti jedná vlastním jménem (suo nomine), tzn. že např. ze smlouvy, kterou jako komisionář uzavřel, je zavázán sám, avšak její uskutečnění se děje na účet komitenta.
 
Podle § 22 odst. 1 obč. zák. je zástupcem ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Toto ustanovení upravuje tzv. přímé zastoupení, při kterém zástupce činí právní úkony jménem zastoupeného a na jeho účet; práva a povinnosti vznikají přímo zastoupenému a nikoliv jeho zástupci. Mezi zástupcem a třetí osobou (např. nájemcem) tedy žádná práva a povinnosti nevznikají. K tomu, aby smlouvu o nájmu věci za jiného (obvykle za jejího vlastníka) uzavřel s nájemcem ten, kdo ji má pouze zprostředkovat, je nutná plná moc, na jejímž základě jedná zástupce jménem jiného, přičemž nájemce ví, resp. z okolností musí vědět, že zástupce jedná za jiného a že smlouvu o nájmu uzavírá s osobou jinou, jejímž jménem je věc pronajímána. Jinými slovy řečeno, zastoupení je tehdy přímé, když třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem. Není-li splněna tato podmínka, pak se může jednat jen o zastoupení nepřímé.

V posuzované věci odvolací soud správně dospěl k závěru, že za pronajímatele město Vyškov smlouvu o nájmu uzavřel J. Z., majitel R. k. č. 2, V., P. 2. Nájemci muselo být zřejmé, že J. Z. uzavírá smlouvu o nájmu jménem města V., které zastupuje, a nikoli jménem svým. Jednalo se tedy o případ tzv. přímého zastoupení. Z toho, co bylo řečeno, je ovšem pojmově vyloučeno, aby byl J. Z. zmocněn k přímému zastupování pronajímatele při uzavření smlouvy na základě komisionářské smlouvy, jak odvolací soud nesprávně uzavřel. Za tím účelem mu bylo třeba udělit písemnou plnou moc, neboť u smlouvy o nájmu nebytových prostor se vyžaduje pod sankcí neplatnosti písemná forma (§ 31 odst. 1 a 4 obč. zák.). Odvolací soud proto pochybil, dovozoval-li způsobilost J. Z. zastupovat město formou přímého zastupování z komisionářské smlouvy. Jestliže J. Z. (zmocněnec) činil právní úkon jménem města (zmocnitele), aniž k tomu byl vybaven plnou mocí, jedná se o tzv. nezmocněné jednatelství, a tento úkon je pro zmocnitele závazný jen v případě, že jej dodatečně schválí (§ 33 odst. 2 obč. zák.). Na dodatečné schválení (tzv. ratihabici) lze usuzovat podle konkrétních okolností každého jednotlivého případu (např. z okolnosti, že pronajímatel přijímal od nájemce ve smlouvě smluvené nájemné).

Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soudu i je (ve stejném rozsahu) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dalšími dovolacími námitkami se pro jejich předčasnost již nezabýval. Na okraj lze jen poznamenat, že závěr odvolacího soudu o povinnosti žalovaných plnit žalobcům společně a nerozdílně vyplývá z § 143 odst. 1 písm. b/ a § 145 odst. 3 obč. zák., není v souladu s rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2006, v němž velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky zaujal právní závěr, že splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z manželů. Navíc odvolací soud přehlédl, že případná povinnost k plnění vznikla před 1. 8. 1998, kdy byla zákonem č. 91/1998 Sb. provedena novela občanského zákoníku, která nahradila dosavadní institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů institutem společného jmění manželů a přinesla novou právní úpravu závazků manželů.

V dalším řízení bude soud prvního stupně (soud odvolací) vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
 
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -pkr-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů