// Profipravo.cz / Mandátní a komisionářská smlouva 23.02.2006

K nároku mandatáře na odměnu sjednanému paušální částkou

bez právního shrnutí - rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 303/2005, ze dne 25. ledna 2006

vytisknout článek


Nejvyšší soud České  republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně M. S., s.r.o., proti žalované K. a.s., o zaplacení  91 500,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod  sp. zn. 18 C 24/2003,  o  dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. října 2004, č.j. 25 Co 104/2004-59, takto:

I.  Dovolání se zamítá.
II.  Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 190,- Kč  do  tří  dnů od  právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce JUDr. I. T.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 91 500,- Kč za měsíc březen 2003 jako předpokládaného ušlého zisku ve výši měsíční paušální odměny dohodnuté v mandátní smlouvě uzavřené mezi účastníky.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. listopadu 2003, č.j. 18 C 24/2003-35, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byla mezi účastníky dne 8. července 2002 uzavřena mandátní smlouva, v níž se žalobkyně jako mandatář zavázala zastupovat žalovanou jako mandanta v rozsahu plné moci v celním řízení na Celním úřadu v H. K. Za provedenou činnost se  žalovaná  zavázala  poskytovat  žalobkyni  paušální odměnu ve výši 91 500,- Kč měsíčně, přičemž v článku 5 předmětné smlouvy byla sjednána dvouměsíční výpovědní lhůta s účinností od prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi druhé smluvní straně. Mandátní smlouva byla ukončena ke dni 31. března 2003 na základě výpovědi žalované, která také ke dni 27. února 2003 odvolala předmětnou plnou moc k zastupování. Podle zjištění soudu prvního stupně žalobkyně pro žalovanou za poslední měsíc platnosti mandátní smlouvy – březen 2003 žádnou činnost nevykonala, žalovaná žalobkyni žádnou práci na základě mandátní smlouvy nezadala a ani jí neposkytla žádnou součinnost.

Soud prvního stupně považoval v souzeném sporu o náhradu škody za zásadní posouzení otázky, zda se žalovaná dopustila protiprávního jednání svou nečinností, kdy v době platnosti mandátní smlouvy – v březnu 2003 – nezadala žádný úkon žalobkyni, aby tato mohla úkoly vyplývající z mandátní smlouvy řádně plnit. Podle závěru soudu prvního stupně nešlo o tzv. exkluzivní smlouvu, na základě níž by byla žalovaná povinna využívat pro předmětné celní řízení pouze služeb žalobkyně. Za tohoto stavu dospěl k závěru, že žalovaná nezadáním žádného celního řízení žalobkyni k vyřízení, ačkoli celní řízení v předmětné době prováděla, neporušila  žádnou svou smluvní povinnost. Za situace, kdy žalobkyně neprokázala protiprávní jednání žalované a tím ani příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalované, žalobu pro nedůvodnost zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. října 2004, č.j. 25 Co 104/2004-59, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 91 500,- Kč a náklady za řízení před soudy obou stupňů.

Podle odvolacího soudu bylo v žalobě vylíčené rozhodné skutečnosti možné podřadit nejen pod hmotněprávní ustanovení upravující odpovědnost za škodu, jak učinil soud prvního stupně, ale také pod hmotněprávní ustanovení upravující plnění ze smlouvy. V odůvodnění rozsudku dále uvedl, že mezi účastníky šlo o mandátní smlouvu podle § 566 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), přičemž dohodnutá částka 75 000,- Kč + daň z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) byla žalobkyni žalovanou měsíčně poskytována bez ohledu na počet úkonů a rozsah činnosti žalobkyně v tom kterém měsíci. V článku 4 předmětné smlouvy je sice obsaženo ujednání, podle něhož uvedená cena náleží žalobkyni za provedené úkony, ze současné dohody o paušální úplatě, významu slova paušál a do té doby zavedené praxi mezi účastníky  však bylo (v odůvodnění rozsudku patrně písařskou chybou uvedeno slovo „nebylo“) možné  podle odvolacího soudu vyložit smlouvu jako celek tak, že placeno mělo být i tehdy, pokud žalobkyně žádné úkony nevykonala. Za tohoto stavu proto žalovaná žalobkyni platbu za měsíc březen 2003 dluží. Proto změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Tohoto pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud nesprávným výkladem obsahu předmětné mandátní smlouvy a ustanovení obchodního zákoníku tuto smlouvu upravujících.

Podle dovolatelky bylo jen na její vůli jako mandanta, zda v rámci uzavřené mandátní smlouvy mandatáře vyřízením svých záležitostí v celním řízení pověří či nikoli. Pokud tedy dala žalobkyni pokyn, aby v měsíci březnu 2003, kdy ještě běžela sjednaná výpovědní lhůta, pro ni žádnou činnost nevykonávala, neporušila tím žádnou svoji zákonnou ani smluvní povinnost, která by byla v příčinné souvislosti s ušlým ziskem na straně žalobkyně. Žalobkyně v souladu s tímto pokynem žádné úkony neprovedla, a proto jí nemohl vzniknout nárok na sjednanou paušální odměnu, která byla dohodnuta za provedené úkony, a nikoli za pouhou připravenost k jejich provedení. V této souvislosti poukázala na to, že v průběhu řízení žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by v březnu 2003 pro žalovanou nějakou činnost vykonávala, což  ostatně  prohlásili  účastníci  za  nesporné  i  v  protokolu o jednání ze dne 24. října 2003. I kdyby tak žalobkyně činila, bylo by to v rozporu s jejím výslovným pokynem, neboť žalobkyni vyzvala k zastavení sjednané činnosti a k vydání všech dokladů. Žalobkyně sice v odvolání tvrdila, že pro ni v březnu 2003 vyřizovala celní doklady, i kdyby však bylo toto její tvrzení prokázáno, jednalo se by o novotu v odvolání nepřípustnou.
 
Dovolatelka dále tvrdí, že při uzavírání smlouvy neměla v žádném případě vůli platit sjednanou paušální odměnu i za situace, kdy pro ni žalobkyně v jednotlivém měsíci žádnou činnost nevykoná. Argumentujíc významem slova paušál podle slovníku cizích slov zastává názor, že ze samotného významu tohoto slova nelze dovodit závěr o tom, že se v daném případě má jednat o odměnu sjednanou i pro případ, že žalobkyně pro ni žádné úkony neprovede.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, který navrhla zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto. Žalobkyně je i nadále přesvědčena o tom, že její závazek zastupovat žalovanou při veškerých celních řízeních, jakož i její odpovědnost za jejich řádné provedení je nutné chápat jako povinnost po celou dobu trvání smlouvy, tedy i po výpovědní dobu. Pokud jí tedy žalovaná znemožnila plnit tyto povinnosti po dobu druhého měsíce výpovědní doby, porušila tím svou povinnost poskytnout součinnost k tomu, aby mohla závazek ze smlouvy plnit. Dále tvrdí, že v řízení písemnými doklady doložila, že úkony pro žalovanou činila ještě i po uplynutí výpovědní doby, přičemž oběma stranám bylo jasné, že obsahem závazku žalobkyně není jen samotné zastoupení žalované před celním úřadem, ale i veškerá související administrativa.

Dovolání  je  v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.

Dovolací soud  nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
 
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Posoudit, zda je dovoláním napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená posoudit především právní názor odvolacího soudu o tom, že z dohody o paušální odměně, významu slova paušál a do té doby fungující praxi mezi účastníky bylo možné mandátní smlouvu jako celek vyložit tak, že žalobkyně měla nárok na odměnu, i když žádné úkony nevykonala (z kontextu vyplývá, že odvolacím soudem je míněno nevykonání práce za měsíc březen 2003).

Podle ustanovení § 571 odst. 2, věty první, obch. zák. nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykoná činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek, či nikoliv.

Podle § 574 odst. 4 obch. zák. za činnost řádně uskutečněnou do účinnosti výpovědi má mandatář nárok na úhradu nákladů vynaložených podle § 572 a na přiměřenou část úplaty.

Podle ustanovení § 572 obch. zák. je mandant povinen uhradit mandatáři náklady, které mandatář nutně nebo účelně vynaložil na plnění svého závazku, ledaže z jejich povahy vyplývá, že jsou již zahrnuty v úplatě.
Z ustanovení § 571 odst. 2, věty první, obch. zák., které je dispozitivní povahy,  zcela jednoznačně vyplývá, že není-li účastníky ve smlouvě ujednáno jinak, je jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu jen jím řádně vykonaná činnost.

Podle obsahu spisu byla mezi účastníky řízení uzavřena mandátní smlouva, v níž se žalobkyně zavázala zastupovat žalovanou při veškerých celních řízeních před Celním úřadem v H. K. s tím, že v jejím článku 4 byla za úkony provedené žalobkyní pro žalovanou dohodnuta paušální odměna ve výši 75 000,- Kč měsíčně + DPH. Kromě toho měla žalobkyně nárok na náhradu mimořádných nákladů nad rámec běžných činností, jako je jízdné mimo H. K., náklady na kolkové známky, apod.

Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v průběhu jejich spolupráce žalobkyně činnost pro žalovanou v rámci dohodnutého předmětu smlouvy vykonávala (byť žalovaná poukazovala v řízení na to, že žalobkyně při plnění sjednaných úkolů nepostupovala s náležitou odbornou péčí) a že žalovaná za tuto činnost žalobkyni částku 75 000,- Kč měsíčně + DPH platila a to bez ohledu na to, jaký počet úkonů a jaký rozsah činnosti v tom kterém měsíci žalobkyně provedla.

Podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení, jímž je dovolací soud vázán, nedošlo k žádné dohodě účastníků v předmětné smlouvě ani mimo ní v tom směru, že by bylo podmínkou nároku žalobkyně na dohodnutou paušální odměnu provádění dohodnuté práce (zastupování žalované v celním řízení) každý měsíc. Za stavu, kdy takto mandátní smlouva mezi účastníky koncipována nebyla a kdy ani povinnost mandatáře provádět ve smlouvě vymezenou činnost, tj. zastupovat mandanta při celních řízeních, nebyla do konkrétních časových období koncentrována, nelze než dospět k závěru, že  předmětná smlouva mandatáře provádět práci pro mandanta každý měsíc nezavazovala. Jedinou podmínkou pro nárok mandatáře na dohodnutou paušální odměnu tak bylo provádět práce pro mandanta (§ 571 odst. 2, věta první, obch. zák.) v rámci plnění předmětu mandátní smlouvy, což v řízení bylo prokázáno, a to bez ohledu na to, zda tyto práce budou vykonávány každý měsíc po dobu trvání mandátní smlouvy. Pokud by měla být výplata dohodnuté paušální odměny vázána na provedení prací mandatářem pro mandanta každý měsíc, muselo by být ujednání v tomto smyslu ve smlouvě (či jinak) účastníky výslovně sjednáno, což zjištěno nebylo. Měl-li by být v souzené věci nárok mandatáře na odměnu vázán jen na skutečně provedené práce v tom kterém měsíci, nebylo by logické zvolení paušální formy odměny, pro níž je právě typické, že se sjednává zejména pro případ prací, které nelze dopředu přesně časově odhadnout a které jsou vykonávány v tom kterém měsíci nepravidelně a nerovnoměrně (např. poradenská činnost, zastupování účastníků při jednáních).
 
Za shora popsaného zjištěného stavu nelze než dospět k závěru, že po dobu trvání předmětné mandátní smlouvy, k jejímuž ukončení došlo ke  dni 31. března 2003, platila i dohoda účastníků o paušální odměně a trvala tak i povinnost mandanta (žalované) platit mandatáři (žalobkyni) dohodnutou paušální odměnu. Pokud tedy odvolací soud přiznal žalobkyni nárok na dohodnutou paušální odměnu i za měsíc březen 2003, byť v něm pro žalovanou podle jejího tvrzení žalobkyně žádnou činnost nevykonávala, nelze mu vytknout žádné právní pochybení.
 
Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nebyl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.  Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni náklady jejího právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce  9 115,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní  služby  (vyjádření  k  dovolání) podle  § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může  se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů