// Profipravo.cz / Mandátní a komisionářská smlouva 10.02.2006
K odborné péči mandatáře při zastupování v celním řízení
Ve smyslu § 567 odst. 1 o. s. ř. je mandatář povinen postupovat při zařizování záležitostí s odbornou péčí.
Pakliže v posuzovaném případě měla žalovaná (mandatář) k dispozici dostatek podkladů pro správné vyhotovení JCD a nesrovnalosti vyplývající ze zbylých podkladů s žalobkyní (mandantem) pro objasnění nekonzultovala, pak svůj závazek z mandátní smlouvy porušila. Obchodní zákoník upravuje zásadně vztahy profesionálů. Proto klade na mandatáře vyšší nároky a očekává od něj kvalifikovaný výkon činnosti.
Mandatář musí postupovat při plnění závazku nejen odborně, ale i pečlivě. Pokud tak neučiní, nese odpovědnost za škodu v důsledku toho vzniklou, přičemž je třeba pojem odborné péče posoudit s ohledem na konkrétní profesi mandatáře (viz. Prof. JUDr. Irena Pelikánová, Komentář k obchodnímu zákoníku, 5.díl, str.38, Linde Praha, a.s. 1999). Jestliže mandant udělil mandatáři plnou moc k zastupování v celním řízení a mandatář tuto přijal, pak očekával, že mandatář má ke splnění závazku odborné znalosti a že případné nejasnosti, které by mohly negativně ovlivnit výsledek celního řízení, budou řešeny ve vzájemné součinnosti. Za stavu, kdy mandatář takto nepostupoval, nese odpovědnost za škodu vzniklou mandantovi.
usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 1154/2004, ze dne 9. ledna 2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné ve věci žalobkyně A., spol. s r.o., proti žalované K. & N., spol s r. o., o zaplacení 550.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 29/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2004, č.j. 12 Cmo 338/2003-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na nákladech dovolacího řízení Kč 7.575,- do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. října 2003, č.j. 25 Cm 29/2001-46, vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení částky 550.000,- Kč spolu s 12% úrokem z prodlení z této částky účtovaným od 19. dubna 2000 do zaplacení (výrok I.) a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 58.920,- Kč (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně udělila žalované plnou moc a stanovila ji přímým zástupcem pro celní řízení. Žalovaná zmocnění přijala a zavázala se zpracovávat pro žalobkyni potřebná celní prohlášení. Celní prohlášení vyhotovila na podkladě dokladů předaných žalobkyní k dováženému zboží, tj. faktur a tranzitních celních prohlášení, přičemž ve všech uvedla ve sloupci č.33 nesprávný kód zboží 8706, ačkoli měla uvést kód zboží 8704. V důsledku toho bylo chybně vyměřeno clo a Celní úřad Ž. n. S. rozhodnutím ze dne 26.11.1999, čj. 4325/TR 64-43/3/99, potvrzeným rozhodnutím Celního ředitelství B. ze dne 23.2.2000 zn. 18-0101-01/2000/I, uložil žalobkyni pokutu ve výši 500.000,- Kč. Rozhodnutím ze dne 26.11.1999, čj. 4464/TR 64-50/3199, potvrzeným rozhodnutím Celního ředitelství B. ze dne 23.2.2000 zn.18-0101-01/2000/II uložil žalobkyni pokutu ve výši 50.000,- Kč. Žalobkyně celkovou pokutu ve výši 550.000,- Kč uhradila dne 18.4.2000. Dospěl k závěru, že byla platně uzavřena mandátní smlouva, a že žalobkyně pokutu ve výši 550.000,- Kč uhradila. Dovodil, že žalovaná při vyplnění celních deklarací postupovala v rozporu s § 567 obch.zák. a tímto chybným postupem způsobila žalobkyni škodu, a protože neshledal důvody pro vyloučení odpovědnosti žalované dle § 374 obch. zák., jak co do jistina, tak co do žalovaného příslušenství s odkazem na § 373a § 369 obch. zák. žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. března 2004, č.j. 12 Cmo 338/2003-83, rozsudek soudu prvého stupně v rozsahu uložené povinnosti žalované zaplatit žalobkyni Kč 550.000,- s 8% úrokem z prodlení od 19.4.2000 do zaplacení potvrdil a v rozsahu 4% úroku od 19.4.2000 do zaplacení z částky 550.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně i co do způsobu, jakým se vypořádal se vznesenými námitkami žalované. Uzavřel, že žalovaná porušila svůj závazek vyplývající z mandátní smlouvy, neboť nepostupovala při zařizování záležitostí žalobkyně s náležitou péčí, tedy jednala v rozporu s ustanovením § 567 odst. 1 obch. zák. a tím, že nesprávně vyplnila zbožový kód na JCD, způsobila, že žalobkyni byla vyměřena příslušnými celními úřady pokuta v celkové výši 550.000,- Kč, kterou žalobkyně musela uhradit. Dospěl k závěru, že žalovaná měla dostatek relevantních podkladů, v nichž zboží bylo označeno řádně jako nákladní auto MAN podvozek nebo nákladní auto MAN a příslušné TCP, na kterých byl uveden správný zbožový kód 8704 a v důsledku toho odpovídá žalobkyni za vzniklou škodu a je povinna uhradit také úroky z prodlení. V rozporu se soudem prvního stupně však soud odvolací přiznal na úrocích z prodlení pouze část z požadované úrokové sazby, tj. žalobě vyhověl do 8% p. a. úroků z prodlení, ve zbytku pak s odkazem na ustanovení § 369 a § 502 obch. zák., žalobu zamítl. Zaujal právní názor, že žalovaná v řízení před soudem prvého stupně neuplatnila skutková tvrzení o předání nepravdivých informací o zboží, neoznačila k těmto tvrzením důkazy, přestože byla soudem prvého stupně poučena dle § 119a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). K námitce žalované, že nebyla poučena soudem prvého stupně postupem dle § 118a o. s. ř., pak odvolací soud uzavřel, že tato námitka není důvodná, neboť soud prvého stupně nezaujal ve věci uplatněné žalobou jiný právní názor, než kterého se žalobkyně v žalobě domáhala. Nebylo proto na místě poučovat účastníky řízení postupem dle § 118a odst. 2 o. s. ř. Odmítl i námitku žalované, že nebyly právně zhodnoceny veškeré, soudem prvého stupně provedené důkazy, neboť skutečnosti z nich vyplývající pro posouzení věci právní význam neměly, tudíž se nemůže jednat o vadu řízení, která by mohla mít vliv na správnost vydaného rozhodnutí tak, jak má na mysli ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o. s. ř., a za dovolací důvody označila ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítla nedostatečné poučení soudem prvého stupně podle § 118a o. s. ř. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že v době vystavení jednotlivých JCD měla k dispozici doklady, ze kterých vyplývalo, že se jedná o podvozek nákladního automobilu s kabinou. Poukázala na to, že odvolací soud nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav. Zároveň odkázala na § 135 odst.1 a 2 větu druhou o. s. ř. s tím, že soud je vázán rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, a namítla chybné posouzení zásadní otázky, tj. určení subjektu odpovědného za škodu. Proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu bal v napadené části zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označila dovolání za nepřípustné. Uvedla, že oba účastníci řízení byli soudem prvého stupně řádně poučeni, a to opakovaně. Námitku, že nebyla správně posouzena odpovědnost žalované podle toho, zda zastupovala žalobkyni v přímém zastoupení či nikoli, označila za zmatečnou a navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla řešena, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, tj. v jednotlivém konkrétním případě, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, pro jejich judikaturu, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky spočívající zejména v posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod uplatněný podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který by měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá. Jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, že neodpovídá za škodu vzniklou žalobkyni, neboť závazek vyplývající z mandátní smlouvy splnila řádně. Dovoláním napadená otázka nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro rozhodovací praxi soudů. Nejvyšší soud dospěl k závěru že, odvolací soud tuto otázku po právní stránce správně neposoudil v rozporu s hmotným právem. Ve smyslu § 567 odst. 1 o. s. ř. je mandatář povinen postupovat při zařizování záležitostí s odbornou péčí. Pakliže v daném případě měla žalovaná k dispozici dostatek podkladů pro správné vyhotovení JCD a nesrovnalosti vyplývající ze zbylých podkladů s žalobkyní pro objasnění nekonzultovala, pak svůj závazek z mandátní smlouvy porušila. Obchodní zákoník upravuje zásadně vztahy profesionálů. Proto klade na mandatáře vyšší nároky a očekává od něj kvalifikovaný výkon činnosti. Mandatář musí postupovat při plnění závazku nejen odborně, ale i pečlivě. Pokud tak neučiní, nese odpovědnost za škodu v důsledku toho vzniklou, přičemž je třeba pojem odborné péče posoudit s ohledem na konkrétní profesi mandatáře (viz. Prof. JUDr. Irena Pelikánová, Komentář k obchodnímu zákoníku, 5.díl, str.38, Linde Praha, a.s. 1999). Jestliže žalobkyně udělila žalované plnou moc k zastupování v celním řízení a žalovaná tuto přijala, pak očekávala, že žalovaná má ke splnění závazku odborné znalosti a že případné nejasnosti, které by mohly negativně ovlivnit výsledek celního řízení, budou řešeny ve vzájemné součinnosti. Za stavu, kdy žalovaná takto nepostupovala, nese odpovědnost za škodu vzniklou žalobkyni.
Přípustnost dovolání nemůže založit řešení otázky, že žalovaná nebyla soudem prvého stupně dostatečně poučena podle § 118a a § 119a o. s. ř., protože jde o jiné vady řízení podle § 241a odst.2 písm.a) o. s. ř., tudíž podle § 237 odst.1 písm.c) o. s. ř. se o způsobilý dovolací důvod nejedná.
Obdobně je tomu s výtkou dovolatelky, že odvolací soud neaplikoval § 135 odst. 1 a 2 věta druhá o. s. ř. a v důsledku toho nesprávně právně posoudil pasivní legitimaci žalované. Tuto námitku dovolatelka vznesla až v dovolacím řízení. Nejvyšší soud k ní proto podle § 241a odst. 4 o. s. ř. nemůže přihlédnout.
Tyto závěry s sebou nesou konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného, neboť nejsou splněny další podmínky stanovené v § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání( § 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), dovolání žalované odmítl ( § 243b odst. 5 věta prvá a § 218 písm.c) o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními dle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalovaná z procesního hlediska zavinila, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo žalobkyni vůči ní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Autor: -mha-